11.7.15

Procitnutí

V dálce slyším šumění padající vody. Přicházím blíž. Připadám si cizí, jaksi jiná, nesvá. Nevím proč to je. Trochu se toho zvuku bojím. Ale tajemná síla mne nabádá jít stále vpřed. Šum vody přerůstá v hlasitý hukot. Nic nevidím. Kolem mne je krajina zahalená bílou neprostupnou mlhou. Pocit strachu stále vzrůstá. Ale tajemná síla kohosi, doplněná ještě nabádáním "pojď, neboj se, čekám tu na tebe" mi nedovolí se zastavit. Kráčím pomalu a opatrně. Snad ani nenašlapuji na zem, alespoň to necítím. Nevím, jak dlouho to trvá. Připadá mi to jako věčnost. Stále více mám dojem, že tahle cesta se stále sílícím hukotem vody nevede nikam.
Najednou se zastavím. Jsem na vrcholu neznámé hory, odkud se po kamenech dolů řítí mohutný vodopád. Mám pocit, jakoby za mnou někdo stál. Přes hukot padající vody slyším v uších hlas.
"Pojď blíž. Na dně vodopádu tě čeká nový svět. Bude ti tam lépe. Nic tě nebude bolet. Nebudeš mít žádné starosti. Budeš se jenom radovat a užívat si nového života. Života věčného, kde smrt už nemá svoje místo. Neváhej!"
Otočím se. Za mnou je jenom neprostupná mlha.
"Nemůžeš mne vidět. Jsem tvůj duch. Stojím za tebou", slyším opět podmanivý hlas.
"Ale já nechci do nového světa! Chci se vrátit domů, slyšíš? Život bez starostí a občasných bolestí by byl fádní. Nebavil by mě. Nech mne odejít, prosím!"
"Odsud už není úniku. Zpět do tvého světa by tě mohla vrátit jen veliká láska. A kde bys ji tady vzala?"
Můj duch se zasměje a mne zamrazí v zádech. Najednou do mne zprudka strčí velkou silou. Neudržím rovnováhu a padám. Všechno se se mnou točí. Snažím se rukama zachytit, ale není čeho. Pád trvá opravdu hodně dlouho, alespoň mně se to tak zdá. Chce se mi hlasitě křičet, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Snad je to tou tajemnou silou, která se mne zmocnila a chce mne přijmout do svého nového světa.
Stojím na dně vodopádu, který se kamsi ztratil. Je tu naprosté ticho. Přede mnou teče řeka, v klidné vodě je vidět spoustu ryb. Mlha se rozpustila, ale je pošmourno. Z druhého břehu vidím přijíždět pramici s neznámým mužem. Je oblečený v černém. Můj duch mlčí a mne se zase zmocňuje panický strach.
"Dobrý den, slečno! Převezu vás na druhý břeh. Tam už vás bude čekat vysněný ráj. Je tady tak krásně, že se odsud ještě žádný smrtelník do svého původního světa nevrátil, věřte mi!"
Strachy nemůžu udělat ani krok.
"Ale já nechci do vašeho světa! Mám ještě mnoho povinností před sebou, které v mém světě musím splnit!"
"Nutit nikoho nemůžu. Ale uvědomte si, že zpátky na váš svět vám odsud nikdo nepomůže. Je jenom na vaší vůli a velké lásce, jestli se dokážete vrátit zpátky."
Muž v černém se pomalu vzdaluje na druhý břeh řeky a já zůstávám na neznámém místě stát.
"Co budu dělat?" Otáčím se. Za mnou je příkrý vrch, či spíše hora, naštěstí už bez padající vody. Nezbývá, než se vydat na cestu zpět. Dostat se po kamenech vzhůru je nadlidský výkon. Rozdírám si bosá chodidla. Teče mi krev, ale moc si to neuvědomuji. Před sebou mám jen jediný cíl. Za každou cenu se dostat nahoru!
A zase je to hlas, který mi dodává sil. Ale na rozdíl od toho prvního tenhle hlas znám. Jenom nevím odkud.
"Dokážeš to. Nemůžeš mne tady nechat samotnou. Co bych si tady bez tebe počala? Miluju tě, ty to víš. A proto mne přece nemůžeš opustit tak mladá… Všichni se na tebe doma těší. Chyběla bys nám!"
Hlas sílí a já konečně stojím na vrcholu hory. Zase se se mnou všechno točí.
Otevírám oči. Vidím bílý strop, rozsvícené zářivky. Slyším pípání. Nemůžu se pohnout. Kdosi mne drží za ruku. Kdo to je? Nikoho nepoznávám. Světlo, které mě píchá do očí, mne nutí je zase zavřít.
"Ale no tak, Jaruško! Už ses prospala dostatečně, nemyslíš? Podívej se na mne. Otevři oči prosím!"
Znovu se mi vrací vědomí a přemýšlím, odkud tenhle hlas znám. Otevřu oči a zadívám se líp.
Tvář se mi rozjasní a už vím. Je to má největší láska. Dá mi to velkou práci, ale nakonec zašeptám: "Jsem tady, maminko!"
Cítím se hrozně unavená. Jen matně vnímám slova muže v bílém plášti.
"Občas se dějí zázraky. Ta dívka přežila svou smrt".

Téma týdne: Život ve snu