Život je kolotoč

 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Dovolená! Kouzelné slovíčko, na které se vždycky celý rok těším. Horké léto, sluníčko a volné dny, strávené někde doma na horách, nebo v lepším případě u moře, byly pro mne až dosud nepřekonaným snem.

„Taky by mne ten Jirka mohl někam s sebou vzít alespoň na tejden“, říkám si jen tak pro sebe. Ale zatím se tváří, jako by se mnou ani nepočítal. Pravda je, že v poslední době mi už nějak nestačí občasné něžnosti v práci nebo kytice květin k svátku, narozeninám, nebo na usmířenou, když mu pusa ujede někdy víc, než já snesu. Budu muset na něho zaútočit. A to pěkně zostra.

 „Jiří, jak letos plánuješ dovolenou?“, kuji železo, dokud je žhavé a Jirka má na mne po ránu náladu.

„A co tě to tak najednou zajímá, Terezo? Pojedu s Olgou na chalupu. Tak jako každý rok. Ona není náročná. Jí stačí trocha toho venkovského vzduchu a já si tam v klidu taky nakonec odpočinu. Vypnu mobil a přestanu alespoň týden pro všechny kolem existovat.“

Nestačím se divit. Tak on se mnou opravdu vůbec nepočítá. Sobec jeden. To se musí změnit. Postavím před něho šálek s dobrou kávou.

„A co já? Se mnou se nepočítá? Nenapadlo tě, že i já bych třeba chtěla s tebou strávit týden někde sama? Nebo jsem pro tebe jenom občasné potěšení v práci, které dáš sem tam bokem nějakou tu korunu nebo koupíš květiny? Víš, už mi to poslední dobou nějak nestačí. Neříkej mi, že by sis nedokázal doma zařídit týden jen pro sebe. Radit ti přece nemusím. Ale ty nechceš, viď?“

 V mých očích se zalesknou slzy. Dobře vím, co na Jiřího účinkuje. Pohladí mne po vlasech. Je mi jasné, že moje zaseté semínko nalezlo svoji úrodnou půdu a vzklíčilo.

 „Počkej, a ty bys opravdu chtěla se mnou jet na dovolenou? Nějak mi to až dosud nedošlo, neřešil jsem to. Ale sama víš, co pro mne znamenáš. Není to jen tak nějaká útěcha v práci, jak si možná myslíš. A ten týden volna? Pro mne to nebude problém. Tak kam vyrazíme?“

Nečekala jsem takovou bleskovou reakci. Ale příležitost se dál musí držet za pačesy.

„Víš, jela bych někam k moři. Klidný záliv, krásná pláž, sluníčko, teplo, klid a jenom my dva. Víš co? Podívám se po něčem, co by se nám hodilo. A taky zjistím, kolik to bude stát. Ale jak si to zařídíš doma – do toho ti mluvit nebudu. To bude docela na tobě, souhlasíš?“

 Na odpověď nečekám a vytrácím se do své kanceláře. Zapínám počítač a surfuji po internetu. Snad se mi podaří najít nějaký vhodný zájezd.

„Terezo? Skočila bys do podatelny? Čekám nějaký důležitý dopis z teplárny. Teď jsem mluvil s ředitelem a prý to už odešlo. Zkus zjistit, jestli to už není na podatelně, jo?“

„Už běžím!“, odpovídám, i když se mi příliš nelíbí, že mne Jirka vyrušil z hledání naší společné dovolené. Dívat se na nádherné obrázky se mi rozhodně líbilo víc, než se zabývat úředničinou. Ale co. Dala jsem se na vojnu, tak budu muset bojovat.

 „Ahoj holky!“, halasím už od dveří.

„Starej shání nějakej dopis z teplárny. Nemáte ho tady?“

 Hledání se ujímá Veronika a já se dozvídám, že před chvilkou také řešili dovolenou.

„Pojedu s mámou na Šumavu, podívat se na její rodná místa a na místa mého dětství. A potom bychom rády někam do tepla, k moři. Ještě jsme se nedomluvily, kam to bude.“

Veronika probírá hromádku dopisů. Rozhodně jí nemůžu sdělit, že pojedu na dovolenou s Jiřím. To by byla senzační informace, o které by si za chvilku cvrlikali i vrabci na střeše. A tak ze mne vypadává jen neurčitá informace o tom, že jsem ještě o dovolené nepřemýšlela.

„Hele, mohlo by to být tohle?“, Veronika vytahuje dopis teplárenské společnosti.

„To nevím, ale odnesu to nahoru. Nic jiného už tady nemáš?“

„No, z teplárny ne. Ale dám ti i ostatní poštu pro starostu, počkej chvilku. Zapíšu to“. Podepisuju převzetí a odcházím s pěti dopisy v ruce.

    Za pár minut už zase surfuji po internetu. Zaujalo mne Řecko. Strávit s Jiřím alespoň týden na některém z jeho malebných ostrovů by vůbec nemuselo být špatné. Co takhle skupina Egejských ostrovů? Dovolená na Chiosu, kde nádherné oblázkové pláže lemují azurově modré moře, by se mi líbilo ze všeho nejvíc. Tisknu nabídku volných zájezdů a nesu je Jiřímu na stůl.

 „Tady máš něco k prostudování. Jestli se ti to bude líbit, řekni. Zařídím další!“

 Vracím se do své kanceláře a přemýšlím, zda dělám dobře. Opravdu chci s Jiřím strávit týden dovolené, ještě k tomu v zahraničí? Nejsem si jistá, zda již dozrál čas pro takové rozhodnutí. Stále častěji se mi v hlavě objevuje představa, že mám s Jiřím dítě. Chci to vůbec? Kdyby se to stalo, asi bych se nebránila. Lákavá vidina modrého moře nad všemi pochybnostmi převažuje. Snad bude všechno v klidu a já alespoň trošku ulevím starostenskému „naditému“ kontu. O to mi přece jde nejvíc, že? Užít si. Je přece ve „vatě“ a těch pár tisíc skoro ani nepozná. Jen aby to nepoznala jeho Olga. Ale to už nebude moje starost.

    Dělá mi problém soustředit se na práci. Ale mám na stole plno konceptů různých dopisů a nezbývá mi, než se do toho pustit. Po chvíli někdo klepe na dveře.

 „Dále“, ozývám se.

Vchází žena vyšší, plnoštíhlé postavy, odbarvených vlasů trošku do červena.

 „Je tam manžel?“, ptá se.

Chvilku mi nedochází, koho tím vlastně myslí, ale v zápětí mám jasno.

„Promiňte, zapomněla jsem se představit. Jsem Benešová. Je tam manžel?“

Přikyvuji, protože se na nic jiného v dané chvíli nezmůžu. Tak tohle je starostova paní? Nikdy předtím až do kanceláře nepřišla. Jiří vždycky říkal, že si to zakázal. Pouštím ji dovnitř.

 „Terezo, dvě kávy!“, slyším Jiřího, když vidí, kdo vchází.

 „Olgo, co tady děláš? Stalo se doma něco?“

 Než zavřu dveře, slyším ještě, že se nemusí bát. Trvá krátkou chvilku, než z kávovaru načepuji do svátečních hrnečků dvě „super“ kávy a vcházím s tácem dovnitř.

 „Tak si Terezo představ, že manželka se přišla jenom podívat, jaké to tady mám.“

„To je pravda. Šla jsem okolo, tak jsem chtěla toho mého překvapit. Co kdyby tady měl nějakou „kočičku!“, Olga zažertovala a já si pomyslela, že nemusela být tak daleko od pravdy. Přijít o půl hodiny dřív, kdoví, jak by to dopadlo.

Za necelou hodinku Jiří vyprovází svoji manželku ven. Po chvilce se vrací a já tuším, že mi chce něco říct.

 „Tedy Terezo, to bylo něco. Žena si všimla toho zájezdu do Řecka a okamžitě tam chtěla se mnou jet. Dalo mi moc práce, než jsem jí to rozmluvil. Nakonec rozhodl termín. Vymluvil jsem se na radu a zastupitelstvo, kde musím být. Snad si to nebude prověřovat. Ale abych ji uspokojil, asi mi nezbude, než s ní odjet také někam k moři.  Už teď ale budu přemýšlet nad výmluvou, kde budu celý ten týden od konce července. Pomůžeš mi, že jo?“

 Popravdě řečeno, nechce se mi vymýšlet pro Jiřího výmluvy. Jen ať se snaží. Ještě bych mohla něco pokazit. Proto raději mlčím. Na druhou stranu bych si rozhodně nepřála se s Olgou na dovolené u moře potkat. Zkazilo by to všechny moje ideály.

 „A to už ses rozhodl pro tuhle nabídku?“, sonduji opatrně.

„Jo. Chios je krásný ostrov, moc se mi to líbí, i cenově je to docela dostupné. Plná penze, prostě paráda. Takže – dvacátého devátého odlétáme, pokud to všechno u cestovky zařídíš, platí?“

 Neváhám ani chviličku. Jiří mne bere přátelsky kolem ramen. Je mu jasné, že manželka už ho dneska v kanceláři vyrušovat nebude…

 Pokračování příště

Život je kolotoč

 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

„Zase pondělí! Bože, jak nenávidím tyhle začátky pracovního týdne! Navíc v červenci, venku krásné ráno, sluníčko se usmívá na obloze a signalizuje, že bude zase horký den. Ale co nadělám. Dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat.“

S těmihle myšlenkami vcházím do kanceláře. Jsem tu zase jako obvykle první. Vzduch v místnosti by se dal krájet a tak bleskově otevřu obě okna dokořán.

„Alespoň trochu čerstvějšího vzduchu, než venku bude jezdit jedno auto za druhým“, promítám si v hlavě. Podatelna byla v přízemí, s okny na rušnou ulici, takže pořádně větrat se dalo jenom po ránu. Potom už čerstvost vzduchu v kanceláři zajišťovala klimatizace.

 V konvici bublá vařící voda a já slévám čerstvou kávu. Taky Jitce a Marušce. Máme takovou dohodu. Kdo bude v práci nejdříve, udělá kafe všem. Ještě, než se stačím pohodlně usadit ke svému počítači, přichází Jitka.

„Bude tam zase krásně, co? A my jsme tady zavřený celej den. Ach jo. To je schválně, včera pršelo, jen cedilo, když jsme byly doma, viď?“

 Kývnu a vybalím z tašky čerstvou koblihu.

„Dáš si taky?“

„Tak dobře. Zítra koupím snídani já! Maruška je dneska na poště?“

Když s plnou pusou kývnu, Jitka pokračuje.

„A co jí říkáš? Ukecaná, co? A taky sebevědomá. Nejradši by nám tady šéfovala. Ale my se nedáme, viď?“

 „Maruška je číslo. Ale nech bejt. Mohlo být ještě hůř. Snad si na ty její hlasité projevy a snahu řídit naši práci časem zvykneme. Hlavně, že už se trochu do toho dostala a snaží se. Myslím, že by nikomu vědomě neublížila.“

Vzápětí se otevírají dveře a Maruška s taškou na kolečkách v jedné a velkou nákupní v druhé  ruce vchází do dveří. S Jitkou se na sebe podíváme a Jitka tiše poznamená okřídlené „o kom se mluvívá, daleko nebývá“. Pozdravíme nahlas v očekávání Maruščiny bodré a hlavně hlasité odpovědi. Ale nic takového se neděje. Beze slova usedá za svůj stůl a vytahuje z tašek donesené dopisy.

 „Maruško? Co je? Stalo se ti něco?“

Zadívám se na ni pozorněji a nemohu nepřehlédnout, že pod očima má jakési tmavé skvrny.

„Počkej. Podívej se na mě pořádně!“

Když zvedne hlavu, vidím, že po tvářích se jí kutálejí slzy. Skvrny pod očima rozhodně nejsou od rozmazaného líčení.

„Maruško! Kdo ti to udělal?“

„Rí… Ríša. Vyhodil mě z bytu. V noci. Jen tak v noční košili. Byla jsem do rána u sousedky a s jejím přispěním jsem si ráno došla domů pro oblečení. Jestli se tam ale budu moci vrátit, to vůbec nevím!“, to už Maruška usedavě pláče a nám oběma je jasné, že dneska asi moc své práce neudělá.

 „A proč to udělal? Volala jsi policii?“

 „Žárlí. Byla jsem včera s Pavlem Benešem na kafi a trochu jsme se zdrželi. Jen u kafe nezůstalo a já přišla domů kolem půl desáté. Rozčílil se nepříčetně, zmlátil mě, a když jsem si chtěla jít lehnout, tak mě v noční košili vyhodil. Nechtěl slyšet žádná vysvětlení, že Pavel je jenom kamarád. Holky, co mám dělat?“

 „A volalas tu policii?“

 „Prosím tě. A co by tak asi zjistili? Richard všechno zapře. Nikdo u toho samozřejmě nebyl. Modřiny – ty taky zapře, řekne, že jsem upadla a že už je mám dýl. To by u nás policie musela být furt. Nevyhodil mě poprvé, víš?“

 „No a sousedka? Ta by ti nepotvrdila, žes k ní přišla zmlácená v noci jenom v noční košili?“

 „Ta už dopředu říkala, že s našima problémama nechce mít nic společného a kdyby něco, tak u ničeho nebyla a nic neví! Teď se domů bojím, aby tam na mě nečekal a ještě mi nepřidal. Holky, co mám dělat?“, opakuje bezradně a dívá se na mne, jako bych byla nějaká kouzelnice, co za pomoci své černostříbrné hůlky uvede mávnutím vše do pořádku.

 „Když ono je to s tebou taky těžké. Když víš, že to Richard nesnáší, tak proč se s jinými touláš? Ještě přijdeš domů nalitá. Tak se nediv. Musela jsi s něčím podobným počítat. A kam tedy půjdeš? Máš alespoň klíče od bytu?“

 „To mám. Když jsem si tam byla se sousedkou pro oblečení, tak jsem vzala i kabelku, kde klíče byly. Ale bojím se domů…“

 „Těžko radit. Nechci se plést do tvých soukromých věcí. Snad, abys Richardovi zavolala, dala si s ním schůzku, omluvila se, prostě – nasypala si popel na hlavu. A příště si rozmysli, co děláš. Mohla bys dopadnout hůř!“

    Ponechávám Marušku svému osudu a v duchu se znovu divím, kam dal ten Pavel oči. Sám musí vědět, že podobnými dýchánky přinese Marii jenom problémy. Že by mu to dělalo radost? Nic se v tomto případě nedá vyloučit.

   Z práce mě vyruší zaklepání na dveře.

„Dále!“

Do kanceláře vchází vousatý čtyřicátník, černovlasý, se slunečními brýlemi na očích. Chvilku se rozhlíží a pak rovnou zamíří k Marušce, která je zabraná do zapisování došlých dopisů.

„Tady seš. Pojď ven. Chci s tebou mluvit. A hned!“

 Maruška teprve teď zvedne oči od papírů.

„To seš ty? Ahoj. Mám práci!“

 „To mě nezajímá. Chci s tebou mluvit. Pojď ven.“

Neznámý to opakuje celkem důrazně a já se rozmýšlím, jestli mám zasáhnout nebo ne.

„Nechci s tebou teď mluvit Richarde!“

Maruška ani nezvedne hlavu od počítače a já se konečně dozvídám, kdo je ten neznámý.

 „Nebudu o tom debatovat. Seber se a pojď za dveře!“

Richardův tón nesnese odporu a Maruška odchází.

 „Co myslíš, nemám tam jít pod nějakou záminkou? Neublíží jí?“, obracím se na Jitku.

 „Nejlíp bude se do ničeho neplést. Znáš to, Veroniko. Žádná kaše není tak horká, jak se uvaří. Ale je to celkem fešák, viď? A nakonec – Maruška si to zavinila sama. Tak si to taky musí sama spravit, ne?“

 „Máš pravdu. Necháme to osudu. Uvidíme, s jakou se Maruška vrátí.

„A jak plánuješ dovolenou? Pomalu se budeme muset dohodnout, abychom se mohly zastoupit. Já se přizpůsobím. Máma má prázdniny a letos to vypadá, že dovolenou, tedy alespoň její část, strávím s ní na Šumavě. Pojedeme společně na známá místa, zavzpomínat na moje dětství a taky trochu sportovat. Pěší túry po horách to obě milujeme. No, a když to vyjde, chtěla bych taky na pár dnů k moři. To ještě nevím, jestli s Denisou, nebo taky s mamkou. Uvidíme. Až se vrátí Maruška, tak se dohodneme. A dneska dokázala pracovat i potichu, viď?“, vracím se zase k její neřesti.

 Jitka se usmívá.

„Asi ji bude muset její manžel opakovaně vyhodit, třeba ji to vyléčí!“

 Za čtvrt hodiny se Maruška vrací. Máme s Jitkou dojem, jakoby se vrátil někdo úplně jiný. Uslzený obličej sice nezapře, ale v očích kromě zbytků slz je nepřehlédnutelná jiskřička radosti. Na tváři se pomalu objevuje úsměv, působící v monoklem poznamenaném obličeji poněkud komicky.

 „Tak co? Domluvili jste se nějak?“, nevydržím to se nezeptat.

„Holky, je zlatej. Odpustil mi. Můžu se vrátit domů. Omluvil se, prý to přehnal. Bože, jak já jsem šťastná!“

 Maruška schovává obličej do dlaní. Je mi jasné, že jakékoliv vysvětlování v tomto případě nemá cenu. Ríša se prostě usměje, zatváří se provinile a Maruška je v koncích. Představuji si v téhle situaci sama sebe. Určitě bych nedokázala žít s násilníkem. I když – láska je mocná čarodějka a jeden opravdu nikdy neví. Ještě, že mně nic podobného, tedy zatím, nehrozí.

„A jak to letos vyřešíme s dovolenou?“, vracím se k tématu, které jsme před odchodem Marušky nedokončily.

 Dohodly jsme se celkem rychle. Maruška se podřídila naším požadavkům. Sama s Ríšou bude mít volno až na konci prázdnin. Jitka odjíždí na zájezd příští týden. Na mě tentokrát zbyl ten nejlepší termín, přelom července a srpna. Je jasné, že pojedu nejen s mámou na Šumavu, ale i na nějaký krátkodobý pobyt k moři. Ještě o tom sice neví, ale dostane ten výlet k narozeninám.

Pokračování příště

 

Mým čtenářům

 Moji milí pravidelní i nepravidelní čtenáři,

dnes jsem vám jako prémii poněkud dříve, než obvykle, přidala na blog další kapitolu z mojí třetí knížky. Stalo se tak proto, že můj počítač se definitivně rozhodl odejít do počítačového důchodu. Nevím, jak dlouho bude trvat, než se dá dohromady nový. Proto mějte trpělivost a budu se těšit, že se v brzké době při čtení mých kapitol zase sejdeme.

Všem přeji krásný adventní čas.

Život je kolotoč

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Prázdniny! Kouzelné slovíčko, které má nejen pro učitele, ale zejména pro jejich žáky neuvěřitelný půvab. Dva měsíce bez pracovních stresů, snad v klidu rodiny, s mojí Veronikou a mými rodiči. To pro mne znamenaly prázdniny. A letos? Snad ještě něco víc. Z mého života se ztratil Michal. Nemusela jsem tedy počítat se sobotami či nedělemi, kdy mne navštíví. Čím byla doba odloučenosti od něho delší, tím více jsem si uvědomovala, že mi vůbec nechybí. Jeho podivné chování v poslední době a po celou dobu naší známosti žádné společné prožitky kromě sexu, mne utvrdily v tom, že jsem udělala jen dobře, když jsem ho z mého bytu vyprovodila. Stále jsem se ale nemohla zbavit podezření, že se zmizením klíčů od bytu i mého náhrdelníku po babičce musel mít něco společného. Vždyť za mnou nebo Veronikou do bytu kromě něho téměř nikdo nechodil. Verunka si svoje návštěvy raději vodila někam ven. Proto, když Verča vymyslela naši společnou dovolenou na Šumavě, kde bychom mohly strávit alespoň pár dnů na nějaké ubytovně a podnikat výlety do okolí, jsem se rozhodla, že Michala ještě naposledy vyzpovídám, zjistím, co a jak a tuto svoji životní kapitolu definitivně uzavřu.

    Na cestu jsem se vydala potají. Verunce jsem namluvila, že mě pozvala kolegyně k ní na chalupu na jeden den. Moje zánovní fabie zvolna ukrajovala kilometry. Okresní silnice se vinula pohledným krajem, plného zvlněných zlatavých polí a stále více se přibližujících zalesněných kopců. Byl krásný den. Vysoko na modré obloze plulo pár bílých obláčků a ve vycházejícím slunci hýřilo léto všemi svými zářivými a hřejivými barvami.

  V malé vesničce, v níž jsem nemohla zavzpomínat na krásné roky života s mým milovaným Karlem, jsem zaparkovala pod restaurací „Stará cesta“. Dobře jsem věděla, že k naší bývalé roubence vede cesta lesním, převážně jehličnatým porostem, kam by se auto nedostalo. Mnohokrát jsem s Karlem tuhle cestu absolvovala. V létě, nebo v zimě, vždy měla nepopsatelné kouzlo. Vzpomínky mi vehnaly do očí slzy. Ale co bylo, se už nenavrátí. Netrvalo dlouho a na dohled jsem měla dvě malé chaloupky s bytelnými okenicemi, svědčícími o tom, že jejich původní majitelé jsou už minulostí. Odsud jsem milovala výhled do rozlehlých, teď krásně zelených luk až k okrajům protilehlého vysokého lesa. Kolik košíků krásných hub jsem odsud s Karlem nanosila, se nedalo ani spočítat… Teď ještě odbočit za nimi doleva a už vidím naši krásnou roubenku. Na první pohled se na chaloupce nic nezměnilo. Noví majitelé zřejmě nechtěli ztratit její charakteristický ráz. Zastavila jsem se pod okny, u nízkého okrasného plotu a vzpomínky opět zaplavily moji duši.

„K sakru, Jano, přišla jsi sem smutnit, nebo zlikvidovat nevyřízené účty s Michalem? Takhle se do ničeho nepouštěj. Řekneš slovo a začneš brečet. Nech toho. Karla neprobudíš. Stejně by tě nepochválil, kdyby tě takhle viděl!“

    Snažím se vzpomínky zaplašit a uklidnit se. Po chvilce se mi to opravdu daří a pomalu odcházím k nedaleké chalupě, kterou by měl se svojí sestrou obývat Michal. Nikdy jsem vevnitř nebyla. Michalovu sestru jsem znala jen podle vidění a věděla, že se jmenuje Radka. Trošku se bojím, zda nebudu nevítaným hostem. Ale když už jsem se rozhodla, dotáhnu tenhle „výlet“ až do konce. U nízkých plaňkových vrátek, lemovaných nepříliš udržovaným plotem, mačkám zvonek. Za chvilku se v okně v přízemí chalupy objevuje rozcuchaná ženská hlava.

 „Deset pryč, snad ještě nespala?“, říkám si jen tak pro sebe.

„Hledáte někoho?“

„Ano. Přijela jsem za Michalem Štědrým, je doma?“

Ježatá hlava chvilku neodpovídá. Dívá se na mne zkoumavýma očima, jako by chtěla zjistit, odkud mne zná.

 „Ne není doma!“, dozvídám se vzápětí. Ale konverzace s Radkou, kterou jsem i přes její neupravenost okamžitě poznala, jsem se nechtěla jen tak jednoduše vzdát.

„A bude?“, ptám se znovu a trnu, aby náhodou se otevřené okno nezavřelo.

 „Nebude! A co mu chcete?“

„To řeknu jenom jemu, Radko!“, troufám si na intimnější oslovení v naději, že se tak do přízně Michalovy sestry lépe vetřu.

 „Vy mne znáte? A co máte s Michalem? Doma hned tak nebude. Počkejte, už vím. Vy jste Jana, ze sousedství, že jo? Už jste tady dlouho nebyla. Poznala jsem vás až teď, když jste mě oslovila. Ale pořád nevím, co s vaší návštěvou má společného Michal. Navíc, opravdu dlouho nebude doma! Ale když už jsme se navzájem poznaly, nebudeme na sebe křičet přes ulici. Počkejte chvilku. Přijdu vám otevřít“.

    Okno se zavře a já s napětím očekávám, zda Radka myslela svoji nabídku vážně. Ale opravdu. Za chvilku se objevuje, tentokrát už upravená, za vrátky s klíčem v ruce.

„Tak pojďte dál“, otevírá a za chvilku už vcházím do malé předsíňky staré chalupy.

 „To víte. Mám to tady takové obyčejné. Nic moderního. Chybí mužská ruka. Co ženská může udržovat na baráku? Tak akorát topit a přikládat, aby se mu vyhnula vlhkost a plíseň. Teď, co tu není a ještě dlouho nebude Michal, nevím, jestli mi to všechno nespadne na hlavu. Ale nebudu vás zatěžovat svými starostmi. Kvůli nim jste sem určitě nepřijela, že?“

   Ocitám se v obývacím pokoji. Na jedné straně mahagonová obývací stěna, s mnoha prosklenými vitrínkami se svátečními skleničkami a hrnečky. Malý bar a několik zásuvek. Klasika osmdesátých let minulého století. Naproti červená sedací souprava, malý konferenční stolek a hluboké křeslo. Radka mne usazuje do ušáku a za chvilku už přede mnou stojí bílý hrneček s krásně vonící a kouřící kávou. Na stěnách si prohlížím několik pravděpodobně originálních obrazů. Madona, krajina, připomínající Šumavu, zátiší s květinami ve váze.

 „Tak povídejte, Jano. Proč sháníte Michala?“

   Dívám se na Radku a najednou nevím, jak začít. Je mi jasné, že Radka o našem předchozím vzájemném vztahu s Michalem neví vůbec nic. Zřejmě Michal nepovažoval za vhodné jí takové věci sdělovat. Mám jí to říci, nebo ne?

 „Občas za mnou jezdil na návštěvu domů. Teď už tam nebyl dlouho a tak jsem se přišla zeptat, co je s ním“, rozhodla jsem se pro diplomatické řešení.

„Tak to vás asi nepotěším. Michala sebrala policie, je to asi čtrnáct dní. Teď je ve vazbě, ale asi ho čeká trest. Nepodmíněný, samozřejmě. A na jak dlouho? To zatím nevím. Hezky to zařídil, chlapeček. Nechal mě tady samotnou! Takovej to je lump, víte?“

    Radčina zpráva mi vyrazila dech. Ale navenek jsem nechtěla dát nic znát.

 „A co se tak hrozného stalo?“

 „Samé podvody. Jako vždycky. Já nevím, jestli to víte, ale Michal už byl za mládí zavřený několikrát. Myslela jsem, že se už poučil. Ale zřejmě je nepoučitelný. Údajně, co vím od policie, měl prodávat nějaké vitamíny pod záminkou, že jde o zaručenou dietu na hubnutí. Měl si tak přijít asi na třicet tisíc korun. Ani nevím, za jak dlouho to mělo být. No a potom se k tomu přidalo ještě vloupání do několika bytů. Tam hledal zlato a peníze. Na kolik si přišel takhle, to netuším. Tak se nedivte, když tvrdím, že doma nebude asi dlouho. Co chtěl má.“

 „A vy jste vůbec nic netušila?“

 „Vždycky mi řekl, že byl v Německu, obstarávat něco pro firmu, kde měl údajně pracovat. Pak se zamkl ve svém kumbále a nevylezl až večer. Několikrát jsem ho viděla nosit balíčky na poštu. Ale po jejich obsahu mne ani nenapadlo pátrat. Stejně by mi nic neprozradil a jen by se na něco vymluvil“, poznamenala smutně.

„Nakonec se ukázalo, že i ta jeho „firma“ byla jen zástěrka. Nikde nedělal. Svoje výlety věnoval jen svým zlodějským a podvodnickým koníčkům!“

    Uvědomila jsem si, že vlastně to stejné říkal Michal i mě. Nikdy jsem se nedozvěděla žádné konkrétní údaje. Teď jsem alespoň věděla, proč. Sice mi Radka nemohla říci, jestli Michal měl něco společného s mými klíči od bytu nebo mým náhrdelníkem, ale už jsem o tom, že tomu tak opravdu bylo, ani v nejmenším nepochybovala. Příležitostí, jak klíče od bytu z předsíně nepozorovaně schovat do kapsy, měl při návštěvách víc jak dost.

„A kde sedí teď?“, ptám se, abych navázala na předchozí konverzaci.

 „Na Borech. Zatím nemá povoleny žádné návštěvy. To až po soudu. A ten bude bůhví kdy, znáte to, jak to chodí. Tam mají na všechno času dost.“

    Bylo mi Radky tak trochu líto. Ale zároveň jsem věděla, že jí nijak nemůžu pomoci a že pravý důvod své návštěvy jí neřeknu. Měla svých problémů i starostí dost. Proč bych jí měla další přidělávat. Klíče od bytu už mám nové a náhrdelník už stejně nikdy neuvidím. Kdoví, kde skončil. Možná ho na krku nosí nějaká jiná kamarádka, se kterou Michal tak jako se mnou, pěstoval sexuální turistiku. A že bych právě takovou ženu někdy v životě potkala, to by musel být opravdu zázrak.

 Zvolna dopíjím výbornou kávu a poslouchám dál Radčin monolog. Je vidět, že je všeho plná a potřebuje se vypovídat, jedno komu.

 „Tak vidíte. Jak jsem to dopracovala. Já mu tady vyvařuju, aby netrpěl hladem, peru mu, starám se o něj jako o malé děcko. Věřím mu všechny ty jeho výmysly o práci v Německu. Ještě se s tím po vsi chlubím. Víte, jak já teď budu vypadat? Všechny drbny ze vsi se budou bavit mojí naivitou! Musela jsem vypovídat na policii, budu prý muset svědčit i u soudu. Kdyby se mi brácha dostal do ruky, tak mu dám pár facek za to všechno!“

„Rozhodně je to nepříjemné. Ale nic s tím nenaděláte, ani za to nemůžete, věřte mi. Prostě už to tak muselo být. Já jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak se věci mají. Alespoň už nemusím mít o Michala strach, jestli se mu něco nestalo“, vymýšlím si, jak se dá.

   Zvedám se z hlubokého křesla a pomalu se chystám k odchodu. Poděkuji za vlídné přijetí, omluvím se za zdržování od práce a za chvilku mne již Radka vyprovází z domu ven. Čeká mne cesta zpět, lesním porostem až k restauraci „Stará cesta“. Dám si tam něco k obědu na vylepšení nálady.

   Moje zánovní fabie po okresní silnici pozvolna polyká kilometry na zpáteční cestě domů. To, co jsem se dozvěděla, mne hluboce zasáhlo. Ne proto, že šlo o Michala. Ale proto, že já jako vysokoškolsky vzdělaný člověk, jsem jej sama neprokoukla dřív. Kriminálník od mládí, to mne dostalo nejvíce. Veronika bude koukat a zase jen škodolibě poznamená, že to vždycky říkala, že je Michal „nějakej divnej“. A mně nezbude, než jí pro tentokrát dát za pravdu.

Pokračování příště