Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘINÁCTÁ

„Tak děvčata, tady ji máte!“, do kanceláře podatelny vchází Vašek Dlouhý, náš šéf a před sebou tlačí plnoštíhlou ženu středních let.

„Pořád jste křičely, že je vás málo. Tak tady máte Marušku. Naučíte ji poštu a bude chodit s Jitkou do terénu. Případné problémy oznamte mě, jasný?“

„Marie Durasová“, ozve se po chvilce nesmělý hlas.

 Žasnu. Tak tohle je ten Pavlův objev? Vždyť by mu mohla dělat maminku! V myšlenkách se mi vrací návod od Denisy, jak přebrat Marušce chlapa. Ale zatím se mi do ničeho nechce. Pořád nevím, jestli Pavel je ten pravej pro mě. A hlavně musím mlčet. Jitka nemá o tom, že Maruška kamarádí s Pavlem, ani tušení.

„Veronika Kosandová“, představuji se.

„Jitka Plášilová“, ozývá se vzápětí za mnou.

„Doufám, že se tady nebudete hádat a že se vaší nové spolupracovnici bude na podatelně líbit. Teď vám ji ještě chvilku seberu. Představím ji ostatním na našem oddělení. Za chvíli se vrátíme.“

 Vedoucí našeho oddělení je laskavý a hodný člověk, který už na úřadě pracuje řadu let. Své práci bezvadně rozumí. Prostě – oblíbená osůbka. Na práci pečlivý, až puntičkář. Vždycky mě dokáže pobavit jeho pracovní stůl, na který se nikdy nemůžete podívat bez údivu. Úřední papíry, přeházené jeden přes druhý, bez ladu a skladu, pokryté psacími a dalšími kancelářskými potřebami, hrneček s nedopitou kávou nevyjímaje. Jak šéf říká, má to svoji výhodu. Uklízečka nemusí stůl utírat. Není tam totiž ani kousek volného místa. Ale ke chvále našeho šéfa je třeba poznamenat, že on se v tomhle pořádku – nepořádku dokonale vyzná a vždycky ví, kde co leží. Všem poradí, když je třeba. Ferda Mravenec – práce všeho druhu, slýcháme občas, když se u něj sejde více adeptů na pracovní poradě.

    S naší novou kolegyní se opravdu vrátil za chvilku.

„A je vaše“, poznamenal s úsměvem.

„Vezměte ji s sebou na poštu a pak se dejte do učení. Musí umět podatelnu, jako když bičem mrská!“

 Osiřely jsme.

„Tak čím začneme?“, ujímám se slova jako nejmenovaná vedoucí této kanceláře.

 „Dodejkama“, napovídá Jitka a očima ukazuje na složenou hromádku. „Každej tady začíná dodejkama!“, upřesňuje, když sleduje Maruščin udivený pohled.

 Beru do ruky štos dodejek, otevírám na počítači příslušný formulář a vysvětluji Marušce, jak zapisovat. Chvilku se na mne dívá nechápavě, ale možná se mi to jen zdá. Pro větší názornost zapisuji první z hromádky dodejek sama.

 „To je dobrý, jednoduchý, to už zvládnu“, upozorňuje mne a já se tak mohu vrátit ke své práci.

„A budeme si tykat, ne?“, dodává ještě.

„Bude se mi s vámi líp mluvit, to vykání je takové cizí. Souhlasíte, děvčata?“

Sice nás to trochu překvapilo, ale nakonec proč ne. Nebudeme přece novou kolegyni vyčleňovat z kolektivu.

  Po chvilce se s Jitkou jenom po sobě koukáme a nevěříme svým uším. Pokud jsme si myslely, že budeme mít klid, mýlily jsme se. Maruška si totiž každou zapisovanou dodejku předříkává nahlas. Tak se dozvídáme, že pan Karel Novák bydlí v Bezručově ulici, Jiří Plachý na Klatovské třídě … Na našich tvářích to vyvolává úsměv. Nechám Marušku ještě chvilku hlasitě pracovat.

 „Maruško, víš, že nás tím hlasitým povídáním docela rušíš?“, reaguji po chvilce.

„Alespoň já se tady na zapisování nové pošty nemůžu soustředit. Opravdu si musíš každý papír hlasitě předříkávat, než ho zapíšeš? Nešlo by to třeba potichu?“

 „Promiň, Veroniko. Nějak jsem si to neuvědomila. Mám totiž takový zvyk, si všechno nahlas opakovat.“

Maruška změní svoje povídání na šepot. Zřejmě opravdu neumí při práci mlčet a číst jen očima. Ach jo. Na co ještě si nebudu muset v kanceláři zvyknout…

 „No, to to uteklo! Poledne v tom okamžení!“, pokouší se nás Maruška ohromit svojí znalostí verše ze známé klasiky.

„Kam tady chodíte na oběd? A co kdybychom šli do pizzerie za rohem? Taková šunková pizza by nebyla na uvítanou k zahození, co říkáte?“

 „To nebyla. A už máš dodejky zapsané? Chtěla jsem tě ještě naučit skenovat došlou poštu!“

 „Mám půlku. Jde mi to pomalu. Ale polepším se děvčata, věřte mi!“

U otevřeného okna zvedám oči v sloup.

 „No nazdar. To je pomoc do chalupy. Budem na tom hůř, než když jsme tu byly dvě“, promítám si v hlavě.

„Tady je třeba sebou mrsknout, aby se práce každý den stihla celá. Ale nebudu malovat čerta na zeď. Je tu první den. Skenování došlé pošty necháme na zítra. Snad se to zlepší.“

„Tak jdeme?“, Jitka už stojí oblečená u dveří a v ruce drží cedulku „OBĚD“, kterou připevní zvenku na dveře.

 Pokud jsme se domnívaly, že Maruška nás na šunkovou pizzu skutečně pozve, mýlily jsme se. Každý za své, to bylo první heslo, které jsme v pizzerii od Marušky slyšely. Moje a Jitčiny významné pohledy nemohly naší nové posile uniknout.

 „To víte, děvčata. Peněz je málo. Ríša jich moc nevydělá, co vydělá, to z větší části propije a já si nemůžu moc dovolit. Počítá mi každou korunu. Nezdůvodnila bych mu, proč jsem vám zaplatila oběd. Tak se nezlobte, budete si muset na mne asi zvyknout. Já už jsem taková zvláštní“.

 Tohle vyznání necháváme s Jitkou bez komentáře. Vlastně k tomu není ani co dodat. Budeme si muset asi opravdu „zvyknout“, jak Maruška předeslala.

    Po půlhodině se trochu rozladěné předchozím dějem vracíme do kanceláře. Maruška usedá ke svým dodejkám a teď už jen šeptem si předříkává zapisované údaje. Jitka odchází roznášet dopisy po městě a mně se i v nezvyklém prostředí podaří dodělat dnešní příděl pošty.

Protože přece jen nějaká ta chvilka Marušce v práci vybyla, ukazuji jí, jak třídit došlé dopisy a jak je zapisovat a skenovat. Je mi jasné, že tohle moje vysvětlování budu muset několikrát opakovat. Ale to mi nějak nevadí. „Žádnej učenej z nebe nespad“, říká jedno staré přísloví.

Trpělivě a opakovaně vysvětluji celý postup. Ještě, že tu není Jitka. Měla by z toho „vánoce“. Nakonec nechávám Marušce ten nejmenší štůsek ke zpracování. Začíná pracovat a já opět žasnu. Vše co dělá, si znovu předříkává, tentokrát hlasitě:

„Hele, obec Brloh. Věřili byste, že je nějaká obec Brloh? Nějaká Věra Brigová tam bydlí. Kdepak bydlíš? V Brlohu. Cha, cha. Žádost o rodný list.... tečka. Počkej, ono je toho víc. Rodiče narozených dětí, jo.jo. Tady si někdo přišil rodnej list. Tak uvidíme. Ona to není obyčejná, ona je to doporučená. To je krásný číslo jednací. Je hele, člověče, teďko koukám a ona je tady stovka přišitá k tomu. Je tam v obálce schovaná. Je to pro matriku. Přijato od. Tak od koho je to přijato…

Přemýšlí a pokračuje:

„Tady někdo poslal rodnej list na matriku úmrtí. Ale kdo ho posílá. No-narozená 33 a dítě 49- to měla v šestnácti, jo? Odesílatel neznámý, tak. A je to. Tak matrika třináct dopisů, jo, třináct“.

 Usmívám se. Úsměv je to jediné, co v dané chvíli je možné použít. Ještě kontroluji Maruškou zapsané údaje a znovu ji upozorňuji na to, že na tuhle práci je třeba klid a přesnost a její hlasité projevy, které občas postrádají smysl, asi neustojíme.

 „Polepším se, promiň. Jsem prostě tak zvyklá. A když – tak půjdu raději s dopisama po městě, abych vás nerušila, stejně se asi budeme střídat, i v chození pro poštu?“, organizuje mi práci.

 Přikyvuji a je mi jasné, že to nebudu mít s Maruškou lehké.

 „Kam ten Pavel oči dal“, promítám si znovu to, co vím zatím jen já. Začíná mi být jasné, že bez Pavlovy a hlavně starostovy přízně by Maruška asi neměla šanci u nás pracovat. Ale kdo ví. Třeba se pletu a všechno bude úplně jinak.

  Už se těším domů, kde všechno rozeberu s mámou. To ještě netuším, že na rozebírání toho bude tentokrát trošku víc.

Pokračování příště