Nejkrásnější dárek

Štědrý den. Pro mne nejkrásnější den v roce. Letos poprvé jsem docela sama. Vybavují se mi léta, kdy nás kolem štědrovečerního stolu sedělo šest. Můj manžel Pepa, náš syn Mirek, snacha Vlasta, vnouček Jiřík, já a moje maminka Marie. Na manžela a svoji maminku mohu už jenom vzpomínat. Mirek dostavěl rodinný domek v nedaleké vesničce a letos se rozhodl, že budou Vánoce slavit v novém. Samozřejmě mne pozvali. Ale nějak se mi nechtělo se trmácet autobusem a trochu jsem měla pocit, že bych mohla svojí přítomností rušit. Venku je nezvyklé sváteční ticho. Sedím u okna svého bytu a pozoruji vánoční výzdobu ulice. V oknech protějšího domu září rozsvícený vánoční stromeček. Nevím proč, ale najednou mi přišlo líto, že letos s rodinou nebudu. Přijdu o všetečné otázky svého čtyřletého vnoučka.

"Babí, a jak vypadá Ježíšek? A jak to dělá, že všechno stihne? A jak je možné, že vždycky mi přinesl to, co jsem mu nakreslil do dopisu? A proč jsem ho ještě nikdy neviděl? Chtěl bych si s ním povídat. Můžeš mu to říct, až přijde k tobě?"

Měla jsem vždycky odpověď. Samozřejmě jsem přitom zatajovala skutečnou pravdu. Vždyť doba, kdy děti věří na tuhle pohádku o Ježíškovi, patří k nejkrásnějším. Jiřík měl svoji "babí Jiřinu", jak mi často říkal, opravdu rád.

Na parkovišti před domem zastavilo auto.

Rozsvítila jsem na stole maličký stromeček a pomalu si začala chystat večeři. V tom se ozval zvonek.

"Kdo to může být v tuhle dobu?!" Pomalu otevírám dveře a na tváři se mi objeví široký úsměv.

"Přijeli jsme si pro tebe. U stolu přece má být sudý počet lidí a tys nám tam chyběla" slyším Mirka.

Do předsíně vběhl Jiřík.

"Babí Jiřino, už u tebe byl?"

"A kdo?", dělám nechápavou.

"No přece Ježíšek! U nás už byl a táta říkal, že musíme rychle za tebou, že tu možná na nás počká!"

Chce se mi říct, že Ježíšek ke mně právě přišel a přinesl ten nejhezčí dárek. Objímám oba svoje chlapy. Před očima mám mlhu a slova nějak došla…

Soutěžní povídka na téma "Vánoce offline"

Pozdrav od Patrika

Držím v rukou svůj po domácku vyrobený herbář. Vlastně se to ani herbářem nazvat nedá, protože převážně obsahuje samé čtyř a pětilístky. Nejcennějším a jediným exponátem je šestilístek. Byla to taková nepsaná tradice naší rodiny. Vždy, když se něco podařilo a bylo k tomu vhodné roční období, bylo povinností úspěšného člena rodiny nalézt nejméně čtyřlístek jako symbol společného štěstí. K němu jsem pak do herbáře připsala i událost, ke které se vázal. Dnes je tomu rok, co jsem nalepila poslední čtyřlístek. Rok od doby, co se to stalo.

Bylo nádherné léto. Užívala jsem si ho se synem v naší malé vesnici plnými doušky. Manžel ode mne odešel před deseti lety. Prý pro něho život na venkově není to pravé ořechové. Našel si jinou lásku ve velkoměstě, kam se odstěhoval. Za synem přijížděl sporadicky, většinou o své dovolené, pokud zrovna nebyl někde u moře. Nám dvěma to ale nevadilo. Za ta dlouhá léta jsem přivykla životu ve dvou a vystačili jsme si.

"Mamko, v sousední vesnici je v sobotu zábava. Chtěl bych tam jít. Trochu si zatancovat, co tomu říkáš?" Patrikovi bylo osmnáct před nedávnem. Tancoval rád. Dobře jsem věděla, že v sousední vesnici ho zajímala Kateřina a že na zábavu chtěl jít určitě kvůli ní.

"Seš plnoletej. Bránit ti nebudu a ani nechci. Jen se jdi pobavit. Co pořád doma se mnou, že jo!", odpověděla jsem mu s úsměvem.

"A nechceš jít taky? Určitě tam nebudou jenom mladí. Třeba by si taky nějaký soused s tebou rád trsnul!"

"Vtipálku! Křoví vám rozhodně nehodlám dělat. A když se ti večer s Katuškou vydaří, nezapomeň najít včas čtyřlístek!"

"Teda mami, co ty všechno nevíš…"

"Chlapče, na vsi se nic neutají. Stačí, aby tě viděla jedna drbna od sousedů, a už se to s tebou vleče jako dlouhá nit. Ale já ti to přeju. Zasloužíš si to!"

V sobotu jsem Patrikovi nažehlila jeho sváteční košili. Když odcházel, zmocnil se mne dosud nepoznaný pocit. Cosi mi našeptávalo, že se už nevrátí. Ale chmury jsem zahnala prací. Noc byla dlouhá a neklidná.

Ráno jsem zjistila, že Patrik není doma. Snad zůstal u Katky, napadlo mne nejdříve. Sotva jsem vyšla na náves, zaslechla jsem vzrušenou debatu sousedů u plotu.

"V sousední vsi prý brzo ráno přejelo auto nějakého kluka, co se vracel ze zábavy! Prý na tom byl moc špatně!"

Soused mluvil hlasitě a já to nemohla přeslechnout. Zmocnil se mne strach a začala jsem mít špatné tušení. Na druhou stranu jsem si říkala, že to snad nebude Patrik. Přece já nemůžu mít v životě takovou smůlu. Sedla jsem do svého malého autíčka a vydala se do sousední vesnice.

Místo nehody jsem nemusela vůbec hledat. Bylo to na poloviční cestě směrem k nám, u krajnice, kde jsem pod vzrostlou lípou spatřila dva policisty s batůžkem v ruce. Moje nejistota zmizela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám vystoupit a říci jim, že ten batoh poznávám? Mám se zeptat, co je s Patrikem? Pomalu jsem zastavila a otevřela dveře svého auta.

"Copak paní? Potřebujete něco? Stalo se vám něco? Jste bledá jako smrt", všiml si mne jeden z policistů.

"Je vám špatně? Mám zavolat záchranku?", pokračoval a já nebyla schopná slova. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou a zmohla se jen na jediné.

"Ten batoh. Kde jste vzali ten batoh? Patří mému synovi! Kde je Patrik?"

Dodnes nevím, jak se mi podařilo všechny tyto otázky najednou vyslovit. Netrpělivě jsem očekávala, co se dozvím.

"Vy jste paní Královcová?"

Přikývla jsem.

"Nemáme pro vás dobré zprávy. Vašeho syna k ránu srazilo auto. Odmrštilo ho ze silnice sem pod lípu. Narazil do ní hlavou a bohužel nepřežil. Upřímnou soustrast…"

Nemohla jsem tomu uvěřit. Co budu dělat? Co bude dál? Jak dokážu žít bez Patrika? To byly otázky, na které jsem neznala odpověď. Následující rok bych nejraději vymazala ze života. Bylo to jako zlý sen a stále jsem doufala, že se z něho probudím a nebude to pravda. Přemýšlela jsem i o tom, že ukončím svůj život. Ale byla jsem zbabělá. Neměla jsem dost odvahy to udělat. Věděla jsem, že Patrik by si to nepřál. Vůle žít byla silnější. Pod lípou jsem nechala umístit malý křížek s jeho jménem a vždy, když mi bylo těžko, jsem se u křížku zastavila. Jakoby mne nabíjel novou silou, i když bez úsměvu.

Zavírám svůj herbář čtyřlístků a ukládám ho na své místo. Odpoledne se vydám za Patrikem s malou kytičkou jen tak zavzpomínat.

Stojím pod lípou dlouho. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky o tom, jak čas rychle letí, že Patrikovi by bylo už devatenáct a určitě by studoval vysněnou veterinu. Pokládám kytičku na trávník ke křížku a pak ho najednou spatřím. Čtyřlístek. Vyrostl tam osamoceně, mezi nízkou trávou. Připadalo mi, že vyrostl pro mne. Nemohla jsem si z hlavy vyhnat myšlenku, že je to pozdrav od Patrika. Opatrně jsem ho utrhla a bezděčně pohladila. Bude dalším exemplářem v mém domácím herbáři. Bude symbolem, že mám žít dál.

Téma týdne: Vůle žít

To nevymyslíš

"Mami, chtěla bych ti něco říct!"

Moje dvacetiletá dcera mne objala kolem ramen a já věděla, že to bude nějaké opravdu důležité oznámení. Znala jsem svoji Jindru dobře. Vychovávali jsme ji s manželem tak, jak jsme nejlépe uměli. Vystudovala střední školu s maturitou a v loňském roce ji přijali ke studiu na vysokou ekonomickou. Byla jsem na ni s manželem pyšná. Vždyť nikdo z nás vysokou školu neměl. A chápu, jak je dnes důležitá.

"A copak to bude, Jindřiško? Vždycky, když se takhle tulíš, není to nic jednoduchého. Tak co se stalo?"

"Nic se nestalo, mami. Ale víš sama, že už půl roku chodím s Radkem. Vyprávěla jsem ti o něm, víš? A chtěla bych vám, tedy tátovi a tobě, Radka představit. Máme se moc rádi. Co bys říkala, kdyby přišel v neděli na oběd?"

O známosti s Radkem jsem už věděla dávno. Kdo by nepoznal na své nejbližší bytosti, že je zamilovaná až po uši. Přála jsem jí to. Byl to její první vážnější vztah, a jak se zdá, podařilo se trefit hřebíček na hlavičku. Proto mne Jindřin návrh docela potěšil.

"No, to by šlo. Nemáme s tátou nic v plánu. Ale co uvařím? Co má tvůj Radek rád, víš to?"

"Nedělej si starosti. Jí všechno a má rád sladké. Když uděláš svíčkovou, tak jak ji umíš jenom ty a jako třešničku na dortu upečeš bábovku, nebude to mít chybu. Ale pokud se rozhodneš jinak, nebudu proti tomu nic namítat, mami."

Celá Jindra. Dokázala mi polichotit a dobře věděla, že pohladí moji duši. Večer jsem všechno probrala s manželem Liborem. Nic nenamítal. Oba jsme se těšili, že poznáme chlapce, který si zamiloval naši Jindřišku.

Neděle tu byla co by dup. Svíčková se tentokrát opravdu mimořádně podařila a ani bábovku jsem nepřipálila. Všechno vypadalo jako zalité sluncem. Jindra byla už od rána nervózní. Snad dvacetkrát obrátila naruby svoji skříň, než si vybrala šaty, které si ke svátečnímu obědu oblékne. Musím říci, že jí to opravdu slušelo. Nakonec - mládí sluší vše. Jak říkávala moje maminka. Kdyby si na sebe navlékla pytel od brambor, bude jí to také slušet.

Radek byl přesný jako hodinky. Úderem dvanácté se ozval zvonek. Do obývacího pokoje, kam Jindra Radka pozvala, vešel štíhlý, hnědovlasý chlapec, nebo spíše mladík. Bílá košile, sváteční tmavomodrý oblek a velká kytice růží, za kterou ho nebylo skoro vidět.

"Pro vás, paní Horáková. Děkuji moc za pozvání na oběd a rád vás poznávám. A vás také pane Horák. Já jsem Radek Dolejš", představil se.

Nedivila jsem se Jindře, že se jí Radek líbil. Vysoký, černooký, kudrnatý, příjemný hlas i vystupování. Ale mým tělem projelo jakési mravenčení. Netušila jsem, z čeho pramení tenhle nepříjemný pocit. Možná, že sis to jenom namlouvám, uklidňovala jsem se v duchu. Zajímavé bylo, že já jsem se za svobodna také jmenovala Dolejšová. Ale snad je to jen náhoda. Dolejšových po světě chodí moc.

Abych Radka lépe poznala, začala jsem se u kávy s bábovkou trochu vyptávat. Kde pracuje, nebo studuje, co jeho rodiče a tak. Však to znáte. Takovému povinnému výslechu jsou při první návštěvě v rodině vystaveni asi všichni nápadníci.

Radek se vůbec nezdráhal odpovídat. Je stejně starý jako Jindřiška. Vystudoval gymnázium a teď začal se studiem architektury. Mimo to si vydělává brigádami v soukromé vinárně, kde dělá číšníka a "člověka pro všechno" jak se vyjádřil. Nevyhne se ani úklidu.

"A není toho na tebe, Radku, promiň, že tykám, nějak moc? Vím, co všechno obnáší vysokoškolské studium a ty stihneš u toho i pracovat?"

"Víte paní Horáková, já musím. Svoje rodiče jsem nepoznal a od malička jsem vyrůstal v kojeneckém ústavu a později v dětském domově. Když jsem odmaturoval, dětský domov jsem opustil. Společně s dvěma stejně starými kamarády jsme si pronajali ve městě byt, kde společně žijeme dodnes. Musím přispívat na nájem. Nechci být jenom příživník. Při troše snahy a píle se to zvládnout dá, věřte mi."

"A o svých rodičích nevíte opravdu vůbec nic?", zeptala jsem se a znovu mnou projelo nepříjemné mravenčení.

"Nevím. V domově říkali, že mne tam odložila máma. Byla prý hodně mladá… Nikdy jsem ji neviděl. A děkuji za výbornou bábovku. Teď se s vámi rozloučím a půjdeme s Jindrou na procházku, viď?"

Jasně. Měl už mého vyptávání asi plné zuby. Mladí chtějí být spolu a já jsem je nechtěla zdržovat.

"Příjemný kluk, viď?"

Libor si ke mně přisedl na pohovku a chtěl si povídat.

"Ale na tobě jsem viděl, že ti na něm něco vadí. Povíš mi to?"

Libor měl výborný postřeh, ale mně se do mluvení moc nechtělo.

"Víš, Libore, mám tak trochu pocit, jako by mne dohonily temné dny minulosti. Ještě si to ale musím ověřit. Pak uvidíme."

"Ale? Jsi tajemná jako hrad v Karpatech. Copak skrýváš přede mnou za tajemství? Přece jsme si vždycky všechno říkali na rovinu. Tak ven s tím!"

Tehdy jsem hovor s Liborem přerušila. Dala jsem si sama pro sebe dva dny na to, abych ověřila to, co mne při rozhovoru s Radkem napadlo. Po dvou dnech jsem měla jasno. Měla jsem pravdu. Temné dny minulosti… Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset komukoliv vysvětlovat hříchy svého mládí.

"Dva dny jsou pryč," připomněl mi Libor po večeři. Dopovíš mi to, co jsme společně nakousli?"

"Ano, Libore. Ale slib mi, že mne nepřestaneš mít rád. Oba víme, že Jindra je naší adoptovanou dcerou. Na tom jsme se společně dohodli, když jsem zjistila, že nemohu mít děti."

Libor chtěl něco říct, ale já ho zastavila.

"Prosím, abys mě nepřerušoval. Poslouchej. Možná, že bych ti to pak už nedokázala říct nikdy", zaprosila jsem.

"Bylo mi sedmnáct let, když jsem se zamilovala do spolužáka Honzy na ekonomce. Byla to první láska, tedy z mojí strany. A bohužel nezůstala bez následků. Moji rodiče však byli zásadně proti dítěti. Já jsem však na potrat jít nechtěla. Moje maminka mne donutila, abych dítě dala do kojeneckého ústavu. Sama prý jsem ještě dítě a nejsem schopná takového tvorečka vychovávat. Oba moji rodiče byli zaměstnáni a s děckem by mně nemohli, nebo spíše nechtěli pomáhat. Byly to nejčernější dny mého mladého života. Neustálé hádky a boj o moje děcko. Nakonec jsem uznala, nebo spíš musela uznat, že má maminka pravdu. Po porodu jsem dítě ani neviděla. Honza se mezitím odstěhoval do jiného města, Vlastně jsem mu ani neřekla, že jsem těhotná. Proč taky. On by rozhodně otcem být nechtěl a já nechtěla přidělávat starosti jeho rodičům. Bez vědomí mojí mamky se mi ale podařilo zjistit, v kterém děcáku moje dítě vyrůstá. Netroufala jsem si ho navštívit. Bála jsem se, že to neustojím a že se bez něho domů nevrátím. Ale vydržela jsem to. Své temné dny minulosti jsem uzavřela založením manželství s Liborem.

Od té doby uplynulo dvacet let. Když jsem v neděli poprvé uviděla Radka, projelo mi tělem takové divné mravenčení. A znovu, když mluvil o tom, kde vyrůstal. A tak jsem navštívila dětský domov a poprosila je o jméno osoby, která Radka Dolejše do domova předávala. A nemýlila jsem se. Byla to moje maminka a já. Sama jsem být ještě nemohla, protože jsem nebyla plnoletá. No, a teď víš všechno. Radek Dolejš je můj syn. Snad se něco nevydařilo při mém porodu, snad za to mohla psychika, ale jak víš, pak už se mi nikdy nepodařilo otěhotnět."

Libor dlouho mlčel. Jsou situace, které nevymyslíš. Život prostě občas tropí kotrmelce. A tenhle stojí za to.

"No, a jak to mladým řekneme?", zeptal se po chvíli.

"Vždyť ani Jindřiška dosud netuší, že není naší vlastní dcerkou!"

"Já vím. Možná, že jsme jí to mohli říci dávno. Je zázrak, že se zatím nic nedozvěděla od cizích lidí. Snad to zvládneme co nejdříve. Budu se o to snažit a doufám, že mi pomůžeš. Rozhodně to nebude lehké. Jsou to obě moje děti, víš?"

Libor mne objal a já věděla, že mne pochopil.

"Vlastně nic nebrání tomu, děti spolu dál chodily, viď? Ale představ si, kdyby jejich láska vydržela až do svatby. To budeš současně máma i tchyně a Jindřiška dcera i snacha a Radek syn i tchán? To opravdu nevymyslíš!"

Téma týdne: Temné dny minulosti

Život není fér

Čas hrozně rychle utíká. Už rok a půl jsem na tomhle zajímavém světě, kde mám pořád co objevovat. Je to hodně složité. Zatím dobře poznávám jenom mámu. Ta se o mne stará nejvíc. Dá mi najíst, napít, přebalí mne, pochová, pohladí, prostě je moje takové zlatíčko. A já prý její. Alespoň to často říká, když mne drží v náručí a líbá. To se cítím nejšťastnější. Druhou osobou, kterou mám rád, je táta. Ten se mnou dělá různé vylomeniny. Zvedá mne do vzduchu, směje se na mne a má radost, když i já se směju. Nevidím ho tak často, jako mámu. Máma říká, že táta musí do práce, aby vydělal pro nás oba penízky. Já sice nevím ještě tak moc, co to je, ale když to říká máma, budu tomu věřit. Třetí osobou, kterou mám rád, je babička. Zatím sice nevím, proč jí tak říkají, ale je mi s ní dobře. Mazlí se se mnou, chodí se mnou na procházky s kočárkem, kterému říkají golfky. Tady nejsem moc rád, protože jsem přikurtovanej a nemůžu se hejbat tak, jak by se mi líbilo. Raději chodím sám, tedy s dospělákem za ruku. Ale pravda je, že většinou na procházce v golfkách usnu, takže je mi všechno jedno.

Mohlo by se zdát, že je to krásný život. Ale není. Ptáte se proč? Jednoduchá odpověď. Proč nemůžu na procházce běhat sám? Pořád mne někdo hlídá a buzeruje, musím se držet za ruku jako nějaký největší trouba. Prý by se mi mohlo něco stát, říkají ti dospělí. Ale co tak asi? To zatím netuším, ale hrozně mě to vodění za ručičku rozčiluje. Občas začnu řvát. Ale není mi to vůbec nic platné. Naopak. Dospělák se naštve a přikurtuje mne do golfek a mám po hehe. Tak radši mlčím a dělám, že mě to baví.

Nebo si vezměte jídlo. Proč se musím pořád cpát, když mi to navíc vůbec nechutná? Nějaké šťávičky z mrkve, s citronem nebo jablkem? Fujtalbl. Ochutnali to vůbec ti dospěláci někdy? Je to kyselý jak šťovík. Cukru mi tam mamka moc nedá, abych prej nebyl moc tlustej. A tak spolu bojujeme. Já prskám všude okolo, máma se rozčiluje a začne s psychickým nátlakem. Tak broučku. Jednu lžičku za maminku, druhou za tatínka, třetí za babičku a tak pořád dokola. No řekněte. Můžu já se vzepřít nebo to odmítnout, když je to lžička za maminku, tatínka nebo babičku? Nemůžu. To bych si to s nima rozházel a to nechci. Tak alespoň pár lžiček tý kyselotiny do sebe dostanu. Zbytek, který už není za nikoho, vyprskám kolem. Ještě, že mi mamka dala bryndáček. To bych zase vypadal, celej ulepenej!

A další taková nespravedlnost. Plenky. Proč mi je musí pořád vyměňovat, když do nich načůrám nebo se vykakám? Já bych v nich nejraději zůstal co nejdýl. Víte, jak krásně to hřeje? Asi nemáte tušení, když pořád musím mít čisté. A ještě mě vezmete pod sprchu. Br. Než začne téct teplá voda, tak si docela užiju a většinou vřískám. Ale máma z toho má evidentní radost a tak nakonec, když mne hezky umyje a přebalí do čistého, se spokojeně směju spolu s ní. Jen nerozumím tomu, proč mi říká, že jsem malé prasátko. Ale je to máma, tak asi bude mít pravdu.

Jak já se nerad oblíkám! Obzvlášť, když je venku zima. To na mne navlečou tolik košilek, svetrů a kabátků, že se nemůžu ani hnout. Připadám si jako malý medvídek. A nejhorší je čepice. Proč se musí nosit čepice na hlavě? Hrozně mi to vadí, když mě ji začnou na hlavu soukat. Je při okraji pevná, aby dobře držela. Dá to hodně práce, než se do ní dostanu. Přitom se mi hlava různě kroutí ze strany na stranu. To nesnáším, ale co se dá dělat. Venku se mi potom líbí, i když tu čepici bych nejradši sundal. Ale nejde to. Na rukou mám cosi, čemu říkají palčáky. Ty jsou hezky protažené skrz rukávky posledního kabátku, abych je neztratil nebo někam nezahodil. Ruce mám neohrabané, ale pravda je, že je mi v rukavičkách teplo.

No, a co teprve večer! Sice je fajn, když se koupu v krásně teplé vodě ve vaničce, ale proč mě přitom musejí mydlit něčím, co pění jako blázen? Nedej bože, aby se mi to dostalo do očí. To pak pěkně pálí. Párkrát jsem to už zažil, a proto si teď dávám pozor. Nejraději bych si rochnil ve vodě sám. Ale to zase nemůžu. Pořád je někdo kolem mě, nadzvedává mi hlavu, prý, abych se neutopil! A to nejhorší teprve přijde. Po koupání dostanu dlabanec, tentokrát mi i chutná, ale pak musím jít do postýlky. Proč musím jít spát, když se mi vůbec nechce? Proč se nemůžu jako dospěláci koukat na ty obrázky, které běhají v něčem pro mne neznámém a dospělí tomu říkají televize? Maminka a někdy i babička jsou ale nekompromisní. Pár pusinek a šup pod peřinku. Někdy si trošku zakřičím, ale protože vím, že mi to stejně nepomůže, tak nakonec přece jenom usnu.

Když tak na ten život z mého pohledu koukám, tak nemůžu jinak, než říct, že není fér. Pořád musím někoho poslouchat. To mě opravdu nebaví. Jestli to takhle bude furt, tak to mě potěš koště…

Téma týdne: Z pohledu malého človíčka

Pomsta

"Simčo, jdeš se mnou do toho baru nebo ne? Přece se nenecháš prosit. Bude tam i ta moje nová kamarádka Romana, jak jsem ti o ní vyprávěla. Je to fajn holka. Poznaly jsme se v Praze na diskošce."

Moje dlouholetá kámoška Marta do mne hučela celé odpoledne. I když jsme spolu do stejného baru chodily docela často, tentokrát se mi vůbec nechtělo.

"Tak Simčo, půjdeme, ne? Chtěla bych tě s Romanou seznámit. Hodně jsem jí o tobě vyprávěla. O tom, jak se ti daří v práci, jak si dobrá v plavání a tak. Uvidíš, že si budeme společně rozumět. Domluveno?"

Jestli Marta něco uměla dobře, bylo to přesvědčování. Nakonec jsem se nechala přemluvit. Proč nepoznat holku, o které moje věrná kamarádka tak básní. Třeba se opravdu skamarádíme.

Krátce před devátou večer jsem přešlapovala před barem a čekala na Martu a mně zatím neznámou Romanu. Přišly vzápětí. Společně jsme se usadily u jednoho stolu.

¨"Tak tohle je Romana", představila mi Marta svůj nový objev. Musela jsem uznat, že je to opravdu hezká holka.

"Romana Kolářová", podala mi ruku.

"Simona Horáková," odpověděla jsem.

Romana se na mě zadívala zvláštním pohledem. Měla jsem z toho divný pocit, ale nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost. Romana toho o mně věděla opravdu hodně. Až mi to chvílemi bylo nepříjemné. Budu muset své kamarádce Martě domluvit, aby svoji přílišnou sdílnost trochu omezila. Romana studovala posledním rokem vysokou školu. Chvilku jsem pátrala v paměti, co mi říká její příjmení. Kolář? Kolářová? Asi před dvěma roky jsem chodila s klukem, který se tak jmenoval. Ale byla to jen krátká známost. Byl ženatý a já nechtěla rozbíjet jeho rodinu.

Na večírku jsem se vůbec nebavila. Romana byla vlezlá. Stále se vyptávala na moje soukromí. Co a kde dělám, jestli mám kluka, kdy a kde budu zase závodně plavat a zda mně může přijít fandit. Chvílemi mi připadalo, jako by mně pochlebovala. Marta jenom přitakávala. Věnovala se spíše barmanovi a drinkům, které jí namíchal. Krátce před půlnocí už mne to přestalo bavit. Navíc se mi rozbolela hlava. Romana můj šálek čaje rozhodně není a zřejmě ani nebude.

Co to hergot je? Pila jsem přece jen nealko drinky, tak proč je mi tak divně? Že bych něco špatného snědla? Nic nemůžu vyloučit. Postavila jsem se. Žaludek začal tančit čtverylku a obracel se naruby. Chtěla jsem se zachytit stolu, ale nestihla jsem to. Padala jsem k zemi a kolem mne se rozhostilo naprosté ticho a neproniknutelná tma.

Pomalu otevírám oči. Kde to jsem? Do očí mne píchá ostré zářivkové světlo. Vnímám urputnou bolest hlavy, houpající se žaludek a začínám chápat, že kdesi ležím. Je mi slabo. Na stojanu nad mojí hlavou visí lahvička. Z ní vyvedená hadička končí v mojí napíchnuté žíle na předloktí. Proboha, co se to se mnou stalo?

Kdosi se nade mnou sklání.

"No to je dost slečno. Myslím, že už tady spíte déle, než je zdrávo. Moc nechybělo a mohla jste spát už napořád. Vydržte chvilku, zavolám doktora. A už nespěte, tedy alespoň chvíli, pokud to půjde!"

Takže já jsem v nemocnici, A co tady dělám? Proč tady jsem? To si nedokážu uvědomit. Lékař přichází a já se snad něco dozvím.

"Konečně. Už jsem si myslel, že tu fešačku neproberu. Jak se jmenujete, slečno?"

"Horáková", říkám ztěžka. Není mi jasné, o jaké fešačce to doktor mluví. Vždyť na pokoji kromě mne nikdo další neleží.

"Hurá," jásá ten bílý plášť. Mozek to snad bez následků přežil. Měla jste víc štěstí, než rozumu, Simono", oslovuje mne důvěrněji

"Co se mi stalo?" soukám ze sebe.

"To nevíte? Budeme si muset popovídat o tom, kde a čím jste se tak sjela. V krvi jste měla dávku drog jako pro slona. V podstatě vás zachránilo vaše zdraví a vaše mládí. Ale o tom si popovídáme až zítra. Teď vám sestřička přidá další kapačku s vepřovým, knedlíkem, zelím a půllitrem piva a ráno za vámi přijdu."

Poslední lékařova slova už jsem slyšela zdaleka. Drogy v mém těle, o jejichž existenci jsem neměla ani potuchy, se jen tak lehce nechtěly vzdát.

Bylo krátce po velké vizitě, když za mnou můj ošetřující lékař přišel.

"Tak povídejte. Kde jste byla, co jste jedla, a kde jste sebrala ty drogy. Zatím nevíme, o co přesně šlo. To nám zjistí v laboratoři. Ale neradil bych vám, abyste to opakovala. Byla by z vás závislačka co by dup a navíc, tahle dávka byla skutečně na hranici života a smrti. Poslouchám."

Neměla jsem toho moc na vyprávění. Po několikrát opakovaném tvrzení, že jsem v kritický večer nejen nepila alkohol, ale ani nefetovala a že vůbec nevím, jak se neznámé drogy do mé krve dostaly, mi snad lékař uvěřil. Potvrdil mi i to, že jsem zřejmě drogy požila s pitím. Utvrdilo mne to v tom, že do pití mi někdo cosi přidal. Ale kdo? V baru jsem přece byla jenom s Martou a Romanou. Byl všední den, takže příliš bar obsazený nebyl. Nikdo jiný kromě Romany a Marty se s námi nebavil. Kdo mohl mít zájem na tom, aby mě ublížil, nebo snad i zlikvidoval?

V nemocnici jsem si poležela ještě týden. Po příchodu domů mě myšlenky na osobu, která to vše způsobila, nedaly spát. Martu jsem vyloučila. Přece moje nejlepší kamarádka by neměla k tomu důvod. Barman? Proč by to dělal? I když na druhou stranu, u něho se drogy mohly najít, ale kdo ví. Romana? Nikdy předtím jsem ji neviděla, neznaly jsme se, připadalo mi absurdní, aby to byla právě ona. Ale ona byla se mnou u stolu sama, ona mi nosila od baru objednaný drink, a když jsem odešla na záchod, zůstala u stolu sama. Ale pořád mi chyběl motiv. Co proti mně má? Co je to tak závažného, že mne málem poslala na onen svět? Nic konkrétního mne opravdu nenapadalo. Uvažovala jsem i o tom, že se obrátím o pomoc na policii. Ale co jim tam řeknu? Vždyť jde jenom o domněnky. Určitě by mě vyhodili a ani bych se tomu příliš nedivila. Na druhou stranu mi nešlo z hlavy Romanino zvláštní chování. Pochlebování, občas působící jako výsměch. Alespoň já jsem to tak vnímala.

Uplynul další týden. V podvečer se ozval zvonek. Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem Martu.

"Ahoj, to je dobře, že už jsi doma. Už chodíš do práce?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"Mám ještě týden na to, abych nabrala ztracené síly. A co ty tady? A proč nejdeš dál?"

"Někoho jsem přivedla s sebou. A taky jsem se ti přišla omluvit. Někdy je lepší mlčet a moc nemluvit, promiň".

Sice jsem Martě moc nerozuměla. Ale když poodstoupila od vchodových dveří, uviděla jsem Jaroslava. Toho Jaroslava, který byl před určitou dobou mým milencem. Za ním se skrývala Romana.

"Co tady děláte? Hlavně ty Jardo! To je let, co jsme se neviděli. A co máš společného s Romanou? Cítila jsem, že vyluštění mojí záhady se blíží. No, nebudeme to řešit mezi dveřma. Pojďte dál," pozvala jsem je všechny do bytu.

Pohodlně se usadili v mém obývacím pokoji. Viditelně se nikomu nechtělo začít. Marta se mi znovu omluvila svojí přílišnou informovaností.

"Netušila jsem souvislosti a vůbec mi nedošlo, že to, co Romaně řeknu, zneužije proti tobě. Promiň mi to ještě jednou, prosím."

"A jaké jsou ty souvislosti? Nic nechápu. Jardo?

Obrátila jsem se na svého bývalého přítele.

"Všechno je tak trochu moje vina. Svět je malej, víš. Já se pořád určitých citů vůči tobě nedokázal zbavit a doma před Romanou o tobě snil jako o té pravé ženě pro mne. Samozřejmě jsem to vážně nemyslel, ale dělalo mi to prostě dobře na duši. No a Romana je moje dcera, víš? A ta si domyslela, že snad ty chceš rozvrátit naši rodinu. Od Marty se o tobě dozvěděla všelicos a nakonec jste se seznámily. A jak to dopadlo už víš. Promiň. Já vím, že jsi to byla ty, kdo náš vztah tehdy ukončil. A já ti za to děkuju…"

"Romano? A ty mi k tomu neřekneš nic?"

"Promiň, Simono. Já jsem to tak nemyslela a rozhodně jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle. Moc mě to mrzí. Byla to prostě blbě naplánovaná pomsta. Chtěla jsem se ti pomstít za to, že jsi podle mého názoru mě chtěla zbavit mého táty, který je pro mne vším. Promiň. Jsem blbá…"

Beze slova jsem otevřela dveře obýváku a dveře do bytu.

"Vypadněte. Nechci vás ani jednoho vidět. Chybělo málo a mohli jste mít ode mne definitivní pokoj. Ty si vychovávej svoji dceru a mě do toho nepleť. Uvědom si, že všechno mezi námi už dávno skončilo. Ty Romano, si rozmysli napříště, co děláš a s drogami si nezahrávej. Nemuselo by to skončit vždycky dobře."

Zavřela jsem dveře bytu a zůstala sama. Ulevilo se mi. Skončila jedna z nepovedených kapitol mého života.

Uplynulo několik měsíců. Od té doby jsem Jardu ani Romanu neviděla a ani je nevyhledávala. Marta zůstala mojí kamarádkou a jednou provždy si dala svoji upovídanou pusu na zámek…

Téma týdne: "Co to hergot je?"

Studentská láska

Přemýšlím už dlouho. Mám nebo nemám svému synovi odpustit jeho prohřešek? Co bude správné? Nedokážu se rozhodnout. Stále více se mi vrací vzpomínky na dobu před půl rokem, kdy bylo mezi námi všechno zalité sluncem. Michal studuje střední školu. Pravdou je, že nepatřil nikdy mezi "šprty", ale ani nepropadal. Prostě bral své studium jako zlatou střední cestu k dalšímu vzdělávání. A já se s tím smířila. Každý nemůže mít vyznamenání a poctivě řečeno, stejně to nikoho v dalším životě moc nezajímá. Je to moje vlastní zkušenost. Po nástupu do práce zaměstnavatel pouze vzal na vědomí, že mám nějaké státní zkoušky navíc oproti jiným. Žádné platové zvýhodnění, jak nám ve škole slibovali. Ale to odbočuji od tématu. Michala vychovávám sama. Je to už deset let, co se jeho otec nevrátil ze služební cesty. Dopravní nehoda tehdy měla fatální následky. Žádného jiného muže jsem od té doby nepotkala a ani nevyhledávala. Prioritní pro mne bylo vychovat z Michala slušného člověka, který se v životě neztratí. Tím více mne trápí jeho prohřešek, o kterém si nejsem tak docela jistá, zda prohřeškem je. Mohu svému synovi zakázat lásku? Bude to správné rozhodnutí? Z mého pohledu určitě ano. Ale z pohledu Michala je tomu právě naopak.

Před půl rokem se svěřil, že do školy nastoupila nová profesorka. Mladá a hezká žena, která bude učit angličtinu. Zřejmě zapůsobila na všechny své žáky, protože nejen Michal, ale i jeho kamarádi o ní jenom básnili. Na jednu stranu jsem uvítala, že se Michal začal více učit jazyk a polepšil si známky. Na druhou stranu se najednou méně vyskytoval doma. Netušila jsem, co se děje. Myslela jsem si, že se baví s kamarády a přála jsem mu to. Vždyť mladý je jenom jednou, tak ať si užívá. Až jednou…

Sedím v klidu u odpolední kávy, když zazvoní zvonek. Nikoho nečekám.

"Koho to sem čerti nesou?", zanadávám si.

"Člověk nemůže mít chvilku klidu!"

Otevírám dveře. Za nimi stojí mně neznámý muž, kolem třicítky.

"Paní Dolejšová?", ujišťuje se.

Když přikývnu, požádá mne, zda může dál. Potřebuje prý se mnou mluvit o Michalovi.

"Já jsem Novotný. Moje manželka učí vašeho syna angličtinu."

Sice nechápu, co se děje, ale pana Novotného pouštím dál. V rychlosti uvařím i jemu kávu a usazuji ho v obývacím pokoji.

"Tak co se děje, pane Novotný? Provedl vám Michal něco? Já o ničem nevím, tak povídejte!"

"Víte, paní Dolejšová, těžko se mi o tom mluví. Ale už nevím jak dál. Moje žena se přiznala, že s vaším Michalem má poměr. Vyrazilo mi to dech. Jsme spolu skoro pět let. Manželka je o dvanáct let starší, než váš syn. Vychováváme čtyřletou dcerku. Ve škole jsem si zjistil, kde bydlíte a vydal se za vámi. Pomozte mi zachránit moji rodinu…"

Nemohu tomu uvěřit. Michal a poměr s profesorkou? To snad není možné. Jakoby toho trápení nebylo už dost. Slibuji panu Novotnému, že s Michalem promluvím. Shodneme se na názoru, že zřejmě půjde o platonický vztah, alespoň ze strany Michala.

Ten večer čekám netrpělivě, až se Michal vrátí domů. Stále více se utvrzuji v tom, že takhle to nemůžu nechat, že takhle to nemůže skončit.

"Michale, co máš s profesorkou angličtiny?", udeřím na něho, sotva si v předsíni odloží kabát.

Zarazí se.

"Co bych s ní měl mít? Nic", snaží se zatloukat.

"Nepovídej. Byl tady pan Novotný. Žena se mu přiznala, že má s tebou poměr. Tak nelži a vysyp, jak se věci mají!"

"No mami, když už je to venku, tak musím říct, že čtvrt roku už je to pravda. Mám Barunku opravdu rád a chci s ní žít a ona se mnou. S její malou dcerkou si taky hodně rozumím. Jsme spolu všichni šťastní a plánujeme budoucnost."

"Proboha Míšo! Vždyť je pro tebe stará! Tobě je dvacet a chceš se starat o malé děcko? Co když tě jenom zneužívá? Nabaží se tě, odkopne a ty budeš nešťastný a sám! Uvědomuješ si to?

"Mami, láska přece není o věku. Věk je jenom číslo. Pro mne je Barunka ta pravá a já s ní budu šťastný. Vím to!"

Od té doby jsem Míšu mnohokráte přesvědčovala, aby si všechno rozmyslel, svůj vztah ukončil a neničil profesorčinu rodinu. Ale všechny snahy byly marné. Nakonec to došlo tak daleko, že se Michal odstěhoval ode mne do pronajaté garsonky. Dokonce si při studiu našel brigádu, aby si mohl nájem sám platit. Tehdy jsem si uvědomila, že vlastně dospěl. Že už to není ten můj jen na mamince závislý chlapeček, ale má svůj názor a svoje cíle. Nechci ho od sebe úplně odstřihnout. Občas jej v garsonce, kde žije také sám, protože by se tam Barunka s dcerkou nevešla, navštívím. Poznala jsem se tam i s jeho láskou. Barunka je opravdu hezká a milá žena. Podala žádost o rozvod. Michal je k ní pozorný, milý a našla prý u něho pochopení, které u svého manžela marně hledala. Plánuje s Michalem společný život…

Pomalu docházím k závěru, že lásku nelze nikomu zakázat. Zda Barunka a Michal se rozhodli správně, ukáže až čas. Mně nezbývá, než jim držet palce.

Téma týdne: "Co když je to správně?"

Těžké rozhodnutí

Pomalu se blíží půlnoc a uléhám do své postele. Stejně jako poslední měsíc dobře vím, že bude hodně dlouho trvat, než se mi podaří usnout. Je to jako film. Sotva se dotknu polštáře, začne mi v hlavě běžet můj příběh. Ještě před nedávnem by mne ani nenapadlo, co všechno mne může v životě potkat. Ale je to prostě tak a já nevím, jak vše dopadne…

Mezi mnou a mým Kamilem to byla velká láska. Dá se říci, že láska na první pohled. Byl mojí první vážnou známostí. Já, ač městská holka, jsem se s ním po prvé potkala na venkovském bále. Jezdila jsem na vesnici za babičkou, kterou jsem milovala, stejně jako ona mne. Jezdila jsem k ní moc ráda. Mezi mými rodiči to v posledních letech mnoho neklapalo a já měla co dělat, abych v neklidném prostředí dostudovala vysokou školu. Ale podařilo se. Tehdy jsem byla ještě studentkou a na bál jsem se šla hlavně pobavit. On, jak se mi později představil, Kamil, seděl v rohu u půllitru piva a zjevně se nudil. Nejdříve jsme po sobě jenom koukali. Pak mne vyzval k tanci a já pochopila, že jsem našla vtipného a veselého společníka. Začali jsme spolu chodit a do půl roku byla svatba. Odstěhovala jsem se z města do rodinného domku Kamilovy maminky. Ta už byla v životě sama a já se bláhově domnívala, že jsem se konečně zbavila prostředí, v němž se moji rodiče neustále dohadovali, převážně o zbytečnostech. Našla jsem i práci v nedalekém městečku v malé bance, kde se mi líbilo. Mohlo by se zdát, že je všechno v nejlepším pořádku. Bohužel tomu tak nebylo. Kamilova maminka se nám neustále motala do života. Nesměla jsem nic dělat bez jejího dozoru, vše co jsem v domácnosti udělala, bylo podle ní špatně. Ze začátku jsem si myslela, že to postupně odezní, ale to byl naprostý omyl. Kontrolovala mne i Kamila prakticky na každém kroku. Kamil byl stoprocentně v jejím vleku, co řekla maminka, to bylo svaté a muselo se splnit do puntíku. Protože jsem nechtěla Kamila ztratit a nechtěla jsem v takovém prostředí ani žít, dohodli jsme se spolu, že si postavíme vlastní domeček na poměrně rozlehlém pozemku, který maminka vlastnila. Kupodivu proti tomu nic neměla. Nějaké peníze jsem měla našetřené od mých rodičů, zbytek si Kamil vypůjčí. Sjednat půjčku nebyl problém. V bance, kde jsem pracovala, bylo všechno vyřízeno během jednoho dne. Od té doby uplynul rok a z našeho domku stále trčely ze země jen základy. Kamil se doma mnoho nezdržoval a na moje otázky, kdy bude ve stavbě pokračovat, odpovídal oklikami a vyhýbavě. Pracoval v truhlářské firmě a domů přicházel téměř denně až večer. Maminka ho ještě litovala, že chudáček musí těžce pracovat celý den, kdežto já v bance pěkně sedím v kanceláři a podle ní tam jenom "piju kafe". Já ale pomalu nabývala jistoty, že v našem manželství není něco v pořádku a podezřívala jsem Kamila z nevěry. Bylo krátce před Velikonocemi, když zase přišel domů až po desáté večer.

"Kamile, můžu s tebou mluvit?", oslovila jsem ho, když snědl večeři, kterou jak jinak, uvařila maminka, protože já jsem "líná a nic v domě nedělám".

"Potřebuješ něco?", zeptal se celkem naštvaně.

"Mám toho dneska dost, rád bych si šel lehnout, když dovolíš, Marie!"

Marie - to už mi neřekl hodně dlouho. Říkal mi tak, když se mu něco nelíbilo.

"Prostě s tebou musím mluvit. A na rovinu, abys věděl. Nelíbí se mi, že tě doma vůbec skoro nevidím. Dokonce si myslím, že někoho máš. Můžeš mi k tomu něco říct?"

"Zbláznila ses? Já a milenka? Co bych s ní proboha dělal? Jsem tak utahanej z práce, že bych se na nějakou jinou ženskou než na tebe vůbec nemohl ani podívat!"

"Nepovídej. Přece nechceš, abych takovéhle báchorce věřila. Chováš se divně. Pomalu se mnou ani nemluvíš, občas se mnou spíš, ale to je tak všechno. Nejsem si ani jistá, jestli mě máš vůbec ještě rád a jestli to naše seznámení i svatba nebyl jen omyl. Na maminku nedáš dopustit. Já nic neumím, nedělám a nedovedu a ty se mě ani nezastaneš. Nelíbí se mi takový život. A co náš domeček? Už více jak rok se na něm nic neděje. Kamile, řekni mi pravdu", naléhám a na Kamilovi vidím, že jsem asi trefila hřebíček na hlavičku.

"Maruško, věř mi, že tě mám opravdu rád. Ale mám nějaké potíže a těmi tě nechci zatěžovat. Máš dost svých starostí v práci. Ale jinou ženskou opravdu nemám, to mi věř. A teď mě nech. Jednou ti všechno povím, ale teď si jdu lehnout!"

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale Kamila jsem do postele nepustila. Ten nepříjemný rozhovor jsem chtěla za každou cenu dokončit a mít v našem problému jasno. Kamil se nakonec přiznal. To, co mi sdělil, mne šokovalo. Milenku opravdu neměl, nebo ji alespoň zapřel. Ale bohužel neměl ani peníze na stavbu domku. Chodil do městečka, kde já pracovala, do kasina a prohrál tam, co mohl. Bohužel si vypěstoval nezáviděníhodnou závislost a sám nevěděl, jak z toho ven. V prvním okamžiku jsem ho chtěla opustit, zamést za sebou stopy a nechat ho žít svým životem u maminky. Ale nedokázala jsem to udělat. Zjistila jsem totiž, že jsem těhotná. Zatím o tom neví. On neví, jak se vymanit ze své závislosti na hrách a já dost dobře netuším, jak všechno bude dál. Přerušení těhotenství jsem vyloučila. Oba jsme přece rodinu chtěli. Budu dítě vychovávat sama, nebo ne? Bude tahle skutečnost nějakým zásadním motivem pro Kamila, aby svoji závislost léčil? Tenhle zásadní rozhovor mne bude čekat zítra…

Zavírám oči a pomalu se propadám do říše snů. Ale všechno je jenom na chvilku. Tenhle film, který se promítá v mojí hlavě a zatím nemá konec, mne ještě dlouho nenechá klidně spát.

Téma týdne: Před usnutím

Klavírista

Sedím jako obvykle v první řadě. V malém hudebním salonku, kam se vejde zhruba padesát lidí. Je tady příjemně. Sedadla se pomalu zaplňují přicházejícími posluchači. Na pódiu je už připravené koncertní křídlo. Skromná výzdoba, s velkou vázou plnou čerstvých květin mi najednou, nevím proč, nějak připomíná atmosféru posledního rozloučení. Ale přece tomu tak není! Snažím se uklidnit svoje chmurné myšlenky. Nemám a neměla jsem to v životě vůbec jednoduché. Zažila jsem už mnohé. Dobré i zlé, jak se říká. Zbývá mi zhruba deset let do důchodu. Z prvého manželství mám syna. Je už dospělý, odstěhoval se se svým otcem po našem rozvodu, ani přesně nevím kam. Dlouhou dobu jsem byla sama. Teprve před patnácti lety jsem se poznala s Romanem. Byla to velká láska, myslela jsem si tenkrát bláhově, že na celý život. Ale dopadlo to docela jinak. Vychovávám sama patnáctiletého syna. Roman mne opustil, když zjistil, že Mirek není tak docela zdráv. Narodil se jenom s jednou ledvinou a i ta mu před několika měsíci přestala fungovat. Kdo nezažil, nepochopí, kolik omezení a nepříjemností takový stav přináší. Opakované dialýzy, pobyty v nemocnici, vyloučení dlouhodobých výletů, sportování a mnoho dalšího. Z myšlenek mne vytrhne zazvonění, nabádající přítomné, aby se vrátili do sálu. Koncert, kde je můj Mirek jediným sólistou, za chvilku začne. Hudba je totiž jedinou Mirkovou láskou, která ho odvádí od nelehkého bytí. Má tak svůj svět, ve kterém si najde svoji duševní pohodu a klid. Ví nejlépe, že pokud se nenajde v brzké době vhodný dárce, může i tento koncert být pro něho posledním a přiblíží konec jeho cesty. Tvrdá realita. Ale nikdo z nás nechce propadat beznaději. Vždyť jak známo, naděje umírá poslední…

Sálem se pozvolna rozeznívají tóny Dvořákových Slovanských tanců. Mirek kromě hudby určitě nic jiného nevnímá. Znám ho. Při každém svém koncertu se maximálně soustředí. Vlohy ke hře na klavír zdědil snad po svém dědečkovi. I pro něj byla hudba vším, i když žádným koncertním mistrem určitě nebyl. U Mirka to bylo něco docela jiného. I přes své mládí už studoval na konzervatoři a do budoucna, pokud mu jeho sny vyjdou, si nedovedl představit, že by se měl živit něčím jiným, než hudbou. Přestávám zaměstnávat svůj mozek vzpomínkami a ponořím se do nádherných tónů české klasiky. I pro mne to znamená částečné vysvobození z celodenních starostí. Starostí o Mirka a délku jeho života.

Po posledním tónu je pár vteřin naprosté ticho. Teprve potom se rozezní potlesk. Mirek se zvedá od piana a je na něm vidět dojetí.

"Líbilo se ti to, mami?", stará se, když společně vycházíme do mrazivého večera. Je leden, nový rok se teprve rozbíhá a venku mrzne, až praští.

"Byl jsi skvělej, Mirku. Ostatně, jako vždycky. Vždyť vím, kolik úsilí to stálo, než ses ty Slovanské tance všechny naučil zpaměti. Jsi borec a můj mistr!", chválím, co to jde.

"Bylo to na rozloučenou, víš, mami?", podotýká smutně.

"Zítra mne zase čeká dialýza. A bůh ví, jak to dopadne potom", postěžuje si.

Snažím se ho utěšovat. Vždyť to už absolvoval tolikrát. Proč by to právě zítra mělo dopadnout jinak? A poslední koncert? Tak na to ať okamžitě zapomene. Přece by nechtěl svoje umění jen tak zahodit a mne tu nechat samotnou, co?

Hrozně mne to psychicky vyčerpává. Sama vím, že Mirek může mít pravdu, ale rozhodně to nechci vzdát. Ale nemohu se zbavit pocitu, že zítra bude něco jinak.

Ráno je stejně pošmourné jako včerejší večer. Venku sněží. Doprovázím Mirka do nemocnice. Stejně jako pokaždé. Nemohla bych jen tak odejít, aniž bych věděla, co se s ním děje.

Do ordinace nás tentokrát pozve sám pan primář. Už to je hodně neobvyklé.

"Tak pojďte dál, paní Mrázková!", otevírá dveře doširoka.

"Mám pro vás dobrou zprávu!" pokračuje a já cítím, jak se mi zvyšuje hladina adrenalinu v krvi.

"Pro Mirka se našel vhodný dárce ledviny. Je třeba všechno urychleně zařídit. Ledvina tu bude zítra a operace bude následovat okamžitě. Mirek si tu samozřejmě nějakou dobu poleží, to je jasné. Takže mládenče, nejbližší koncerty nestihneš, to bude muset tvoje mamka zrušit. Počítej s tím. Ale potom, pokud všechno dobře půjde, budeš moci koncertovat dle libosti. Však to víš sám. Mimochodem, včera jsi byl dobrej!"

"Vy jste tam taky byl?", Mirek se zmůže jenom na krátkou větu. Neočekávaná zpráva ho určitě zaskočila, stejně jako mě. S Mirkem se loučím, když odchází na pokoj a následně na dialýzu.

Začíná se mne zmocňovat strach. Strach matky o dítě, která na jednu stranu má obrovskou radost z Mirkovy naděje na život. Ale co když se operace nepodaří? Co když Mirkovo tělo transplantovaný orgán nepřijme? Co když to skutečně byl včera Mirkův poslední koncert a konec jeho cesty? Sedím v kuchyni u stolu a slzy přinášejí úlevu. Nesmím podlehnout depresi. Mirek mne po operaci bude ještě potřebovat. Musím být silná pro něho. Pro jeho nadání a jeho hudbu…

Po dvou letech…

Opět sedím v první řadě hudebního salonku. Otevřené koncertní křídlo netrpělivě čeká na svého klavíristu. Usmívám se. Mirek zmužněl, uvědomuji si, když přichází. Sálem se tentokráte rozeznívají tóny Smetanovy Prodané nevěsty. Mirek je šťastný a já s ním. Je jasné, že konec cesty je teprve kdesi před ním a dnes už věřím, že i hodně daleko.

Téma týdne: Konec cesty

Tajemný zvuk

S Richardem jsme vždycky toužili po malé chaloupce vysoko v horách. Trvalo hodně dlouho, než se nám podařilo malou roubenku objevit, ale splňovala všechna naše očekávání. Jak jsme se dozvěděli, chalupa byla dlouho prázdná a neudržovaná. Podle místních obyvatel ji nikdo nechtěl koupit. Proč tomu tak bylo, nám nikdo neřekl. Teprve po pár měsících, kdy jsme dali naši nemovitost tak trošku dohromady, jsme se při jednom posezení v hospodě dozvěděli, že kdysi před dlouhými lety v chalupě skončila svůj život mladá dívka. Údajně prý z nešťastné lásky. Podle jiných pamětníků v chalupě "straší". Smáli jsme se tomu. V dnešní době se člověku nechce věřit na takové pohádky. Proto jsme získaným informacím nevěnovali žádnou pozornost a raději se zaměřili na to, abychom mohli v chalupě strávit své první Vánoce.

Na rozdíl od města, kde jsme se oba narodili a prožívali dobré i zlé, byla na horách spousta sněhu. Dalo nám dost práce, dopravit do chaloupky zásoby na Vánoce a Silvestra. Naše postarší auto se jen s obtížemi prokousalo vyhrabanými cestičkami. Ale výhled do zasněžené krajiny stál za to a já i Richard jsme se moc těšili na romantické svátky, které poprvé prožijeme spolu, bez rodičů a dalšího příbuzenstva.

"Zima jako na Sibiři, co?", poznamenal Richard, když se snažil roztopit oheň v krbu.

"Ale za chvilku bude teplíčko. Podívej. Dřevo už praská a už to hřeje, Mileno", přiblížil prochladlé ruce ke skleněným dvířkům moderního krbu, který jsme do chaloupky pořídili.

"Bude to krása. Moc se těším, že si poprvé chaloupku užijeme i přes noc".

Povlékám peřiny na dvoulůžko a v hlavě si představuji nádherné chvilky, které nás společně čekají. Jen tak pro sebe doufám, že by se konečně mohlo podařit založit rodinu, po které už dlouho toužíme. Snad klid a pohoda přinesou své ovoce…

Venku se pomalu smráká a z oblohy se snáší jen tak zvolna a nesměle malé sněhové vločky. Nastalé ticho prvního vánočního svátku přehluší jen občasné štěkání psů z nedalekých sousedních usedlostí. Je dobré vědět, že tu nejsme sami. Upřímně, kdybych tu nebyla s Richardem, asi bych se sama bála. Co když na tom povídání o strašidlech je něco pravdy?

"Co bude k večeři?", Richard mne vrací do současnosti.

"Nějak mi venku vyhládlo, když jsem připravoval dřevo na topení, a už bych něco dobrého snědl. Tak co bude?"

"Ríšo, znáš přece moji mámu. Ta by nás nikam nepustila, kdyby nám nenavařila. A tak tu mám zbytek knedlíčkové polévky od oběda a čerstvě usmažené řízky. Na mně bude uvařit brambory a pak můžeme už jenom hodovat!"

Vyndávám hrnce na kachlová kamna, která už v kuchyni také krásně hřejí i s pecí, v níž zcela určitě naši předkové museli péct krásně chřupavý a voňavý chléb. Z tašky vylovím pár brambor a za chvilku se z nich kouří.

"Byla to skvělá večeře, Mileno. Teď ještě otevřeme šampaňské a určitě nám nebude nic scházet, viď?" Přikývla jsem. Teploučko a klidná atmosféra mne ukolébávaly ke spánku. Ale nemohu přece spát! To bych Richardovi nemohla udělat. Připili jsme si na zdraví. I přesto, že jsme ještě mladí, je zdraví to nejdůležitější, co v životě můžeme mít. S postupujícím časem při jedné skleničce nezůstalo. Na tácek jsem vyndala napečené cukroví od maminky a k tomu uvařila kávu. Společně jsme měli pořád o čem povídat. I když se moc ráda dívám o Vánocích v televizi na pohádky, musím říci, že ten večer mi rozhodně televize nechyběla. Plánovali jsme naši budoucnost, užívali si tu zvláštní a neopakovatelnou atmosféru prvního vánočního svátku. Pomalu se blížila půlnoc a já už se začala těšit do pečlivě připraveného společného pelíšku.

Ale pak jsme oba uslyšeli něco docela zvláštního. Kroky na hlasitě vrzající podlaze nad naší hlavou, doprovázené jakýmsi zpěvem. Nejdříve jsme si mysleli, že se někdo kolem chalupy prochází a trochu přebral. Ale když Richard otevřel dveře, nebylo venku ani živáčka a napadaný sníh byl netknutý. A zaznělo to znovu. Kroky a tajemné zvuky, připomínající zpěv, nebo spíše kvílení.

"Ríšo, proboha, co to je? Vždyť tady nikdo není! Odkud se to ozývá? Já se bojím!"

Objala jsem Richarda kolem pasu a nechtěla se ho pustit.

"Počkej, Mileno. Přece nebudeme věřit na strašidla. Ozývá se to nad naší hlavou, to znamená z půdy. Podívám se tam."

"To ne Ríšo. Bojím se o tebe. Nenechávej mě tady. Když, tak se tam podíváme spolu. Ale budu se hodně bát".

Ríša se zasmál.

"Báchorky. Uvidíš, že tomu přijdeme na kloub!"

Vyzbrojeni baterkami a já s dlouhým nožem v kapse, jsme se vydali po točitých schodech na půdu. Byl tu hrozný nepořádek. Zatím jsme nestihli půdu vyklidit a nějak upravit k obrazu svému. Chtěli jsme ji později využívat jako ložnici nebo v budoucnosti jako dětský pokoj. Ale to všechno nás teď nezajímalo. Odkud mohl vycházet zvuk, který jsme oba slyšeli? Hlasitě tikající hodiny, zavěšené na jednom z trámů, ukazovaly půl jedné.

Brr… otřásla jsem se. Hodina duchů… Ale nahlas jsem ani nepípla. Richard zkoumal tikající hodiny.

"To snad není možné, aby tikot těch hodin jsme slyšeli jako kroky," uvažoval nahlas. Měl pravdu. Tikot zněl docela jinak.

V rohu u sklopené střechy stála malá zaprášená skříňka se zásuvkami. Když Richard jednu z nich otevřel, objevil malou ozdobnou krabičku, která by dnes mohla být používána jako šperkovnice.

"Podíváme se dovnitř, ne?"

Ani jsem nedýchala. Richard skříňku otevřel a ta začala hrát. Připomínalo to zpěv či kvílení, které jsme slyšeli, ale že by to bylo opravdu to samé, jsem nemohla říct. Když melodie dohrála, uslyšeli jsme cvaknutí pérka a skříňka vydala svůj obsah. Našli jsme svazek dopisů, svázaných stužkou. Co to je na dopisy? Komu jsou nebo byly určeny? To jsme chtěli zjistit. Při světle baterek jsme se dočetli, že jsou to zamilované dopisy chlapce, staré pětadvacet let, adresované jakési dívce Rozárce. A pak nás to napadlo.

Vždyť v té hospodě říkali, že je to právě pětadvacet let, co ta dívka na chalupě spáchala sebevraždu. Musela to být tedy ona, které dopisy patřily…

Nic jiného jsme už na půdě neobjevili. Když jsme se vrátili dolů, přestalo se nám chtít spát. Dopisy jsme uložili zase do krabičky, ale nechali ji tentokrát venku na skříňce. Co kdyby skutečně duch Rozálie nemohl nalézt klid, dokud nenajde své dopisy? Pokud nás ještě navštíví, ať je tedy nemusí hledat, uzavřeli jsme s Richardem debatu.

Co bylo příčinou kroků a zvuků, jsme tehdy nezjistili. Na chalupu jezdíme každý víkend. Pravdou ale je, že od té doby, co krabička s dopisy zůstala na skříňce, se už tajemné zvuky ani kroky neozvaly.

Téma týdne: "Slyšíš ten zvuk?"