Obyčejná hra na schovku

A zase něco nesmím! Hrozně mě to otravuje. Proč, zrovna když mě to nejvíc baví, nesmím strkat prsty do zásuvky? Proč nesmím našeho pejska Baryho píchnout do očíčka, nebo tahat za ocas? Vždyť je to taková zábava! Můj dvouletý mozeček to prostě nechápe. No a teď zase. Chtěl jsem si hrát s příbory z babiččina kredence. No to bylo zákazů! Že prý se snad říznu, nebo co to povídala. Nudím se. Moje hračky, kterých mám kolem sebe víc než dost, mne dneska zrovna neuspokojují. Chce se mi dělat něco docela neobvyklého, dobrodružného, napínavého. A už to mám. Beru do ruky bubínek, který jsem dostal od tatínka. Bouchám paličkou jako o závod a nahlas se přitom směju. Ale netrvá to dlouho.

"Petříku, nech už toho kraválu. Mě z tebe bolí hlava. Pojď, uklidíme bubínek a tady ty hračky kolem, co říkáš?"

Babička, která mne hlídá, než se vrátí maminka z práce, je mojí druhou nejmilovanější osobou. Samozřejmě po mamince. Tu bych ani za babičku nevyměnil. Ale uklízet bubínek se mi moc nechce. Tolik se mi ten rámus líbil. Ale co se dá dělat. Zákazy se musí, tedy alespoň někdy, opravdu plnit. Skládám hračky do krabice a už přemýšlím, jakou další rošťárnu provedu. Babička vaří. Bude to asi nějaká dobrota. Voní to po celé kuchyni. U babičky se mi vždycky nejvíc líbil velký kredenc, kterého se nechtěla zbavit. Zrovna otevírá spodní vrátka a vytahuje kastrol. A mne okamžitě napadne, s čím si budu hrát. Propletu se po kolenou pod jejíma nohama a začínám vytahovat kastroly a puklice. Hlavně ty mne zajímají.

"Ty jsi jako štír, Petříku! A nevytahuj ty hrnce všechny! Kdo to má pak uklízet!"

Zase zákaz. Ach jo. Jak já mám vysvětlit, že se nudím. To je hrozně těžké, když to mluvení mi ještě moc nejde. Zadívám se na babičku svýma černýma očima a v tu chvíli vím, že mám vyhráno. Vím, co na babičku i na maminku platí.

Sedím v kuchyni na podlaze a věnuji se dalšímu dílu svého koncertu. Puklice krásně řinčí, dá se s nimi bezvadně bouchat. Do toho ještě občas zarachotit hrncem a nic nemůže být lepší. Je to mnohem dokonalejší, než bubínek.

"Tak co, muzikante! Ještě nemáš toho kraválu dost? Já myslím, že půlhodinový koncert stačí. Pojď, uklidíme to a pak si budeme číst nějakou pohádku. Co říkáš? Vybereš si sám, jo?"

Tvářím se asi odmítavě, protože babička nenaléhá.

"Chvilku si ještě hraj. Já se za chvilku vrátím, musím na záchod, víš?"

Rozumím tomu dobře a koncertování nabývá na hlasitosti. Otevřu vrátka kredence. Nejprve jsem opravdu chtěl puklice s hrncem uklidit. Ale pak mě napadlo něco mnohem originálnějšího. Vlezl jsem dovnitř a posadil se do jednoho z větších hrnců. Vešel jsem se tam úplně akorát. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale vrátka jsem za sebou zavřel.

Babička se opravdu vrátila za chviličku.

"No to jsem si mohla myslet, žes nic neuklidil, roštáku! Počkej, až se vrátí máma. Budu žalovat… Kde vlastně jsi? Petře? Petříku?"

Slyším babičku chodit po kuchyni a nakukovat do všech koutů, pod stůl, židle, otoman. Sedím si v hrnci pohodlně a jsem ticho jako myška.

"Proboha Péťo! Ozvi se, přece ses mi nemohl za tu chvilku někam ztratit!"

Babička jde do pokoje. Samozřejmě, že ani tam mne nenašla. Ve své skrýši ani nedutám. Za chvilku slyším maminku, která přichází domů. Chce se mi vyskočit ven a uvítat ji, ale nějak cítím, že bych tu hru určitě pokazil.

"Jitko, Petřík se mi někam ztratil! Nemůžu ho najít. Už ho hledám půl hodiny a nikde není. Já z toho budu mít smrt, jestli se mu něco stalo!"

"Ale mami! Kam by se mohl tady ztratit? Do hledání se zapojuje i maminka a pro jistotu zkontroluje i Baryho boudu. I tam jsem se občas schovával, většinou, když jsem trucoval. Ale kde nic, tu nic. Babička už v kuchyni pláče, moje mamka je ale ráznější.

"Počkej, nebreč mami. Kde byl naposledy?"

"Hrál si tady v kuchyni s puklicema. Já musela na záchod, a když jsem se vrátila, tak už tady nebyl. Vždyť to bylo jen pár minut, přece není možné, aby tak rychle utekl!"

"A koukala ses do kredence?"

Mamka nelení a otevírá vrátka. Zprvu nic nevidí. Ale já nějak nevydržel sedět a pohnul se. Sousední kastrol zarachotil a bylo jasno.

"No vidíš. Tady je, lump jeden!"

A už mne táhne za ruku ven. Docela to bolí a začínám natahovat.

"Teď neřvi! Ty se neumíš babičce ozvat, když tě volá? Víš, jaký o tebe měla strach? Tohle se dělá?"

Nevím, jak se to stalo, ale najednou si mne ohnula přes koleno a naplácala mi jich pár přes kalhoty. Ještě že jsem měl plenky. Jinak by to určitě víc bolelo.

"Opovaž se se tam ještě jednou schovat! Příště to řeknu tátovi, a uvidíš ten mazec!"

Babička mne obejme.

"Tys mi dal! To už mi víckrát nedělej, nebo mne raní mrtvice, rozumíš?"

No vida. Zase zákazy. Nějak ty dospěláky nechápu. Vždyť šlo přece jen o obyčejnou hru na schovku. Hrajeme ji doma často a nikdy mi za ni nenaplácali. Pak se v tom vyznejte…

Téma týdne: Zakázáno

Už zase nejde internet!

Už zase nejde internet! Jednoduchá věta, která v mnoha našich domácnostech je doslova katastrofou. Co budu dělat? Jak budu psát úkoly, ročníkovou práci, či diplomku, když nebudu mít po ruce svého virtuálního pomocníka?

Patřím ke generaci, která v době studií a částečně i ve svém zaměstnání neměla o počítačích a internetu ani potuchy. V té době totiž neexistoval. A také jsme psali úkoly, ročníkové práce, či diplomky a nikomu nepřišlo divné, že po ruce žádného virtuálního pomocníka nemá. O to více jsme museli zapojovat vlastní hlavu, vypůjčovat publikace z vědeckých či jiných knihoven a samozřejmě z nich také potřebné vědomosti čerpat. Nezbytností byl sešit a propiska, kam jsme zapisovali vše, co učitel či profesor přednášel. Život bez internetu byl rozhodně pomalejší a řekla bych, že i klidnější. Bylo více volného času na zábavu, návštěvu kina, divadla či aktivní sportování. Jak doba pokročila, začal se internet postupně zavádět do škol i do zaměstnání. Vzpomínám si, že z počátku mělo přístup na internet pouze několik málo, většinou vedoucích pracovníků. Ti prostí nadále využívali pro svoji práci psacího stroje. I ten se však vyvíjel. Ve škole nás učili psát na strojích mechanických, v práci jsem se poprvé setkala se strojem elektrickým, později i s elektrickým strojem s pamětí. V té době už pár zaměstnanců mělo svůj počítač a pochvalovali si, jaká je to pohoda. Dívala jsem se na to skepticky. Co na tom mají. Vždyť umím psát všemi deseti, píšu rychle a než to oni zapnou a najdou, tak já mám hotovo…

Dnes vím, jak moc jsem se mýlila. Technika jako taková mne vždy zajímala. Nebyla jsem proti, když jsem se dozvěděla, že také dostanu počítač. A musím říci, že od první chvíle mne na něm práce zaujala, dokonce i bavila. Pochopila jsem, že psát se na něm dá mnohem rychleji, než na jakémkoliv psacím stroji, protože určité fráze může dopsat za vás. A nejen to. Když už jsme všichni měli přístup k internetu, dokázali jsme velmi rychle najít vše, co bylo pro práci potřeba. Nové a hlavně platné a aktuální předpisy, vzory nejrůznějších podání a smluv, informace k řešeným problémům a kdo ví, co ještě. S dnešní dobou se to vůbec nedá srovnávat, když už většina podání a žádostí se vyřizuje jen elektronicky. Běda, když najednou se vyskytne nějaká porucha, či závada. V tu ránu si můžete v práci vzít volno.

Počítač a internet je mi pomocníkem i doma. Je zdrojem zábavy, poslechu hudby, filmů, prohlížení fotografií, čerpání nejrůznějších informací a nakonec i psaní tohoto článku na blog, kde jsem získala přátele se stejným koníčkem - literárním tvořením. Pro mnohé z nás je počítač jedinou možností jak se stýkat s okolním světem.

Internet však přináší i svá úskalí. Je třeba jej používat s mírou. Pokud někdo propadne hraní her natolik, že nezná jiný druh činnosti a zapomene na okolní svět, je to špatně. Tak může snadno skončit i na psychiatrii, kde se bude léčit ze závislosti na hrách a věta "tady nejde internet" mu bude připomínána každý den několikrát. Je jenom na jeho vůli, zda se závislostí zbaví a do budoucna si bude muset větu o "nechodícím internetu" často opakovat.

Internet dokáže být i nebezpečný. Za své praxe jsem se několikrát setkala s lidmi, kteří si prostřednictvím internetové pošty dokázali navzájem velmi ubližovat. Urážky a nadávky nejhrubšího kalibru, většinou u rozvádějících se manželů, nebyly žádnou výjimkou a končívaly i u soudu.

Přes všechna nebezpečí bych však dobu, kdy internet neexistoval, nechtěla vrátit. Pokrok nezastavíš. Ať tedy věta "Už zase nejde internet" zní v našich domovech co nejméně a všem těm, kteří služeb internetu jakýmkoliv způsobem využívají, přináší nejen potřebné informace, ale i zábavu a pocit z dobře vykonané práce.

Téma týdne: Život bez internetu

Moje svědomí

A zase ji vidím. Tajemná postava v černé kápi se na mne dívá svýma zlýma, pronikavě píchajícíma očima.

"Jak to, že ses zase u oběda přejedl? Tys neposlouchal, co jsem ti říkal včera? Když budeš takhle pokračovat, čeká tě brzo infarkt a nemocnice. To chceš?!"

Rád bych odpověděl, ale nemůžu. Jazyk mi vypověděl službu. Vnímám pouze hlasitou řeč mého nočního návštěvníka.

"Neodpovídáš, co? To já ti jen tak na chvilku jazyk zdřevěněl, abys věděl, jaké to bude, až tě raní mrtvice! Stále jen kafe, cigarety a alkohol. Co si myslíš? A kde je tvoje novoroční předsevzetí? To bylo řečí! Budu hubnout, sportovat, jezdit na kole, plavat, nebudu se přejídat, nebudu pít, a co já vím, co ještě nebudeš! Takhle si představuješ plnění svých slibů? Dopadneš špatně. To ti říkám a to mi věř, kamaráde!"

Můj zakuklený neznámý mávne rukou směrem ke mně. Náhle si uvědomuji, že se mi vrací řeč.

"Vždyť jsem si musel užít Vánoce. Každý na Vánoce hřeší. Proč mi to nechceš dopřát? A vlastně - jaké je tvoje jméno? Přicházíš za mnou už třetí noc a já nevím, jak ti mám říkat. Ty moje jméno a všechny moje hříchy znáš moc dobře. Co říkáš? Seznámíme se spolu?"

"Aha, kamarádíčkovi otrnulo, že? Ale tak lehce se mě nezbavíš. Jméno - to já žádné nemám. Já jsem tvoje svědomí. A kamarádit s tebou budu jenom tehdy, když alespoň občas uděláš to, co si předem slíbil nebo k čemu ses zavázal. Ale zatím k žádnému kamarádění není důvod. Uvidíme, co bude dál!"

Zakuklená postava se pozvolna ztrácí ve tmě a já procitám. Je ráno, venku bílo, mráz.

"Bože, to byl zase sen! Copak se té příšery nezbavím? Vždycky se ráno probudím zpocenej, utahanej, neodpočinutej. A teď abych ještě chvátal, abych přišel do práce včas!"

V práci jsem první. Jako obvykle stavím na kávu. Doma jsem snídani pro samý spěch nestihl. Nalévám horkou vodu do hrnečku a připravím si své obvyklé tři kostičky cukru.

"Ale, ale! Copak je tohle? Neříkal jsi náhodou, že budeš pít kafe hořké?"

Hlas mne vylekal. Otáčím se a vidím ho. Stojí za mnou se svojí černou kápí, která mu sahá až do očí.

"A co máš k snídani? Cigáro, co? Prostě mne nebereš vážně. Ale neboj se, proto se s tebou nerozejdu, aby sis nemyslel. Čím víc mne budeš zlobit, tím víc tě budu pronásledovat. Uvidíme, kdo vyhraje!"

"Zmiz, potvoro! Co by si pomyslela kolegyně, která za chvilku přijde. Tvoje podivná návštěva by ji asi vyděsila!"

V duchu si musím přiznat, že vyděsila i mě.

"Nestarej se. A nejsem potvora. Naopak. Myslím to s tebou dobře. Kromě tebe mne nikdo nevidí, ani neslyší. A teď si koukej dát pořádnou snídani, nebo si mě nepřej. Copak neznáš to známé - snídej jako král, obědvej jako princ a večeř jako žebrák? Až se tohle naučíš plnit, budeme kamarádi!"

Nemám na vybranou. Připravené cukříčky vracím do krabičky. Výtahem se vydávám do místního bufetu. Koupím si tři rohlíky a nízkotučný sýr a za chvilku už můj žaludek dostává pro něj nezvyklý přísun potravy po ránu. Můj neznámý tentokrát mlčí. Beru to tak, že je zřejmě spokojen. Mně by sice cigárko chutnalo lépe, ale nějak si netroufám. Že bych začal své předsevzetí brát vážně? Nebo se svého svědomí začínám bát?

U oběda si vybírám z dlouhého jídelníčku. Nakonec vyhrává zeleninová polévka a kuřecí řízek s bramborem. K pití bych si nejraději dal pivo. Ale nějak nevím, co by tomu řekl můj zakuklenec a vést nějakou samomluvu s ním v restauraci jsem rozhodně nechtěl. Vyhrává tedy chlazená kola. Cestou z oběda do práce mám úžasnou chuť na cigaretu. Kašlu na zakuklence a vytahuji krabičku z kapsy. Zapálím si a labužnicky potáhnu.

"Ty filuto! Čekáš, co tomu řeknu, viď? Abys věděl, máš povoleno pět cigaret denně. Ale to jenom prozatím. Já bych uvítal, kdybys přestal docela. Jen si spočítej, co to stojí peněz. Měl bys za to krásnou dovolenou u moře každý rok i s manželkou!"

Zase stojí za mnou a našeptává, zloduch jeden. Ale v duchu mu musím dát za pravdu. Kdysi jsem si to taky spočítal a nevěřil vlastním očím.

Odpoledne se vydávám na procházku. Je to taky něco pro mne neobvyklého, ale najednou mám potřebu se projít. Už se stmívá, když se vracím. Doma otevírám ledničku a přemýšlím, co si dám k večeři. Teď už si pivo vzít nedám a jedno chlazené se ocitá na stole.

A už za mnou stojí. Zvednutý ukazováček hodně napovídá.

"Abys neřekl, že jsem pes. Jedno pivo k večeři ti dovolím. Ale jenom jedno, slyšíš?"

Přikývnu, že rozumím. Rychle připravím česnek a na oleji opékám včerejší chleba. Topinky miluju.

"Správně to děláš. I když ten žebrák by asi večeřel hůř, než ty. Ale chápu, všechno nejde najednou!"

Je pomalu půlnoc, když usínám. V žaludku mi trochu hlady kručí.

"Vidíš, takhle se mi líbíš. A řekni, nebyl to dneska hezkej den?"

Moje svědomí mi podává svoji kostnatou ruku. Přijímám a pohlcuje mne pocit dříve nepoznané radosti. Jen jednoho se bojím. Nevím, jak dlouho moje kamarádství se svědomím vydrží…

Téma týdne: Tajemná osoba