Zázrak

Jak ten čas letí! Včera to byl už rok, co jsme společně s manželem Mirkem a naším malým sluníčkem Jakubem oslavili jeho první narozeniny. Díval se na nás svýma velkýma černýma očima. Kdo ví, zda vnímal rozsvícenou svíčku na narozeninovém dortu. Ale prstíčkem si sáhnout do dobrého sladkého krému rozhodně nezapomněl. Nechali jsme ho užívat si ten pocit a pravda je, že za chvíli byl od krému skoro celej. Smáli jsme se tomu. I Kubíček se smál a to byl zase po čase nejšťastnější okamžik našeho společného života. Velký plyšový medvěd, kterého dostal darem, ho ovšem zaujal hned po zážitku s dortem. Bylo to nádherné odpoledne. Jen já vím, že je mezi námi cosi, co pro mne musí zůstat navždy tabu.

Je časné ráno. Manžel odešel do práce, Kubíček ještě sladce spí a mně se vracejí vzpomínky. Jak to tenkrát vlastně všechno bylo…

O dítě jsme se pokoušeli dlouho. Co já pamatuji, nejméně dva roky. Absolvovala jsem celou řadu vyšetření, ale nebylo nalezeno nic, co by mělo bránit mému otěhotnění. A tak přišel na řadu Mirek. Rozhodně se mu na takové vyšetření nechtělo. Byl přesvědčen o tom, že v něm chyba rozhodně není. On je přece muž. Podle jeho přesvědčení za takové problémy může jedině žena. Mnohokrát jsme se na tohle téma nepohodli. Ale když viděl, že není zbytí, nakonec se mi ho podařilo přesvědčit. Na vyšetření jsem šla s ním. Bohužel to dopadlo tak, jak jsem si myslela. Mirek neměl dostatek živých spermií.

"Byl by to určitě zázrak, kdyby se vám podařilo založit rodinu", slyšel nekompromisní výrok od lékaře.

Sebralo ho to hlavně psychicky. V té době jsem se mu snažila maximálně pomáhat. Doufala jsem, že ten zázrak snad přijde a utvrzovala v tom i Mirka. Ale zázrak nepřicházel a já pochopila, že k tomu, abych skutečně porodila dítě, po kterém jsem tolik toužila, bych musela být zřejmě princeznou v pohádce, kde všechno dobře dopadá. Ale nechtěla jsem se vzdát. Začali jsme s Mirkem uvažovat o adopci, protože i on dítě moc chtěl.

"Víš, je to ale těžké. O adoptovaném dítěti nic nevíš. Nevíš, kdo byli jeho rodiče, jaké geny po nich zdědil. Mám strach, Jitko, abychom svého činu nelitovali. Znáš to, ne vždycky se adoptované dítě cítí v rodině dobře, nebo je obtížně vychovatelné. Nechtěl bych se dostat do situace, abych musel řešit jeho prohřešky na úřadech, nebo v horším případě na policii. Takovou situaci bych určitě nezvládl!"

Mirkovy argumenty jsem musela uznat. Stejné obavy jsem měla i já. Ale jak situaci vyřešit ke spokojenosti všech, mne opravdu nenapadalo. Asi už do smrti se budeme muset zřejmě spokojit s dětmi Mirkova bratra, se kterým jsme bydleli společně v rodinném domku. Jeho děti nás milovaly a bylo tomu stejně i naopak. Jarda před dvěma roky ovdověl a já společně s Mirkem jsem mu pomáhala ve výchově jeho dvou ratolestí. Eliška chodila do druhé třídy a Markétka do školky. Měli jsme tak trošku náhradu za to, že vlastní děti nemáme. Teprve tehdy, když jsem s Jardou jednou rozebírala naši situaci, zrodil se v mé hlavě plán, jak to udělat, abychom i my s Mirkem byli šťastnými rodiči. Jarda sice chvíli váhal. Ale nakonec souhlasil. Potomek vlastně nebude cizí. Podědí geny z rodiny. Po Jardovi a společných rodičích s Mirkem. Podmínkou bylo, že Mirek se nikdy nesmí dozvědět skutečnou pravdu.

Umělé oplodnění jsem opakovaně absolvovala na klinice v Praze. Sperma tam poskytl Jarda. Věřila jsem, že to tentokrát vyjde. S Jardou jsme se dohodli, že Mirek se o ničem nemusí dozvědět…

Když jsem před rokem zjistila, že jsem opravdu těhotná, zaplavil mne pocit nepopsatelného štěstí. Když jsem to sdělila Mirkovi, díval se nejdříve na mne nevěřícně. Trochu jsem se bála, že začne pochybovat o mojí věrnosti a bude mne vyslýchat, kdy a kde jsem s kým byla a čí to dítě vlastně je. Ale nic takového se nestalo. Byl šťastný.

"No vidíš. Vždyť to ten doktor tenkrát dobře říkal."

"Co říkal?"

Mirek si nějak nemohl uvědomit, co tím myslím.

"Přece říkal, že by to byl zázrak, ne? A jak vidíš, zázraky se občas dějí. A nejenom v pohádkách…"

Odměnou mi tenkrát byl vroucí Mirkův polibek. Snad mi tuhle milosrdnou lež jednou na věčnosti všichni odpustí. Ale pro mne i pro Jardu zůstane skutečnost opravdovým tabu. V hlavě se mi honí jedna stará moudrost. Není důležité, kdo dítě zplodil. Důležité je a bude, kdo ho vychová…

Téma týdne: Tabu

Barvy a život

Barvy kolem nás. Zvláštní téma týdne, určitě vedoucí k zamyšlení. Barvy nás totiž pronásledují celý život. Zkusme se jen trochu zamyslet…

Když se narodíme, jsme bezmocným uzlíčkem, plně odkázaným na pomoc nám nejdražší bytosti - maminky. Kdybychom měli toto období převést do řeči barev, byla by naší barvou nepochybně barva bílá. Je to barva neurčitá, nejistá, spojená s představou nevinnosti a čistoty, osvobození, absolutní svobody, nových začátků.

S postupem času bílá barva odeznívá, respektive prolíná se s barvou žlutou, která povzbuzuje, osvobozuje, přináší uvolnění, pocit souladu, harmonie, působí vesele a otevřeně. V dětském věku, pokud vše v rodině funguje jak má, je naším převládajícím pocitem radost. Radost ze všeho, co nám spokojené dětství přináší, včetně našich oblíbených hraček, kamarádů či kamarádek ze školky nebo základní školy, prvních dětských lásek a poznávání svého okolí. Ne nadarmo se říká cosi o "růžových brýlích", které máme nasazeny na očích a je nám přitom skvěle. Růžová barva totiž symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost v srdeční úrovni, bez pudové smyslnosti. Je to barva něhy, jemnosti a oddanosti. Je to barva jemného způsobu života, zdrženlivé elegance, slavnostních nálad a sentimentálních citů. Může však narušovat vztah k realitě a vědomé odvrácení se od vážných věcí života (to jsou ty růžové brýle). Zajímavé je, že údajně zvyšuje chuť na sladké.

Čas je neúprosný běžec rychlým krokem. Když se nám podaří studovat střední nebo vysokou školu, barva života se opět mění. Dospíváme. Vyjádřeno řečí barev, mění se na oranžovou, která je slavnostní, vyvolává pocit radosti, je spojena s představou slunce, tepla, bohatství, zlata, úrody, slavnostního vzrušeného očekávání, ale i s bezcílným hektickým rozčilením. Postupně přechází do žlutozelené. Tato barva evokuje otevření se, dává impuls k navázání kontaktu. Překročením meze přidání žluti však působí vtíravě a podbízivě. Během studií, ale i po nich může přejít až do barvy červené nebo purpurové. Červená barva je vzrušující, energická, prudká až náruživá, silná, mocná, spojená s představami ohně, krve, nebezpečí, lásky, hluku. Zároveň je vznešená, je symbolem energické akce, změny, přetváření a pronikání vpřed, dobývání, energie a sebevědomí, výstrahy. Purpur působí důstojně, hrdě, vznešeně, povzbudivě, je spojen s představou spravedlnosti a majestátu, sebevědomí bez střetů, klidu a příměří.

Když dostudujeme, nebo se vyučíme, složíme závěrečnou zkoušku, maturitu, či poslední státnici a získáme akademický titul, určitě nás v první chvíli ovládne pocit obrovské radosti a štěstí. Přidružila se k nám totiž barva zlatá. Symbolizuje pocit zářícího štěstí. Je to barva správného, pravého středu, barva univerzální lásky a nejvyšších hodnot a zastupuje idealismus, velkorysost a šlechetnost. Zlatá dělá cokoliv hodnotné, drahocenné a žádoucí. Zlatá transformuje poznání v pochopení, pomáhá při zvládnutí duševních nejistot, podporuje ducha na cestě k univerzální moudrosti.

A život jde dál. Nastupujeme do prvního zaměstnání, seznamujeme se s novými lidmi, poznáváme skutečný život, který se od toho školního zásadně liší. V této době má své místo opět barva červená. Je výrazem životní síly, aktivity, potěšení z činnosti a také barvou dobrého kontaktu s okolím. Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po úspěchu. Přednost jí proto dávají lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také "pruďasové" a násilníci. Na druhou stranu odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti, pasivity, znamením, že člověk na své úkoly nestačí, že se cítí unaven, vyčerpán. Takovým lidem se zdá, že nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli, a že se jim to už ani nemůže podařit. Zvláštností barevné symboliky je její dvojjazyčnost. Každá barva má svoji dobrou a zlou podobu.

Pomalu dospějeme k podzimu pomyslného života barev. Je zajímavé, že s věkem tmavnou. Přidružit se k nám může třeba barva hnědá, která je střízlivá, mlčenlivá, solidní a vážná, realistická, spojená s představou jistoty a pořádku, domova, tradice, zdrženlivosti. U některých z nás to může být i barva šedivá, spojovaná s netečností, smutkem, s představou pokory a chudoby. Barvou smrti je barva černá. Představuje konečné rozhodnutí, agresivní vzdor, popření pestrého života, nicotu, absolutní odříkání, je výrazem pro bojovné "ne".

Toto zamyšlení rozhodně není žádným receptem na život v barvách. Každý jedinec to může pociťovat docela jinak. Ale je zajímavé sledovat řeč barev postupně s naším věkem a o to jsem také ve svém příspěvku snažila. Zdrojem informací o významu barev mi přitom byly stránky www.onlio.com. Je na každém ze čtenářů tohoto článku, aby posoudil, do jaké míry barvy života ovlivnily právě jeho osobnost, popřípadě do jaké míry se barvami ovlivnit nechal.

Téma týdne: "Barvy kolem nás"

Před zrcadlem

Je podzimní ráno. Tak jako každý všední den se chystám do školy. Stojím v koupelně před velkým zrcadlem a dlouze se prohlížím. Kdo jsem? Včera jsem oslavil osmnácté narozeniny. Bylo to skvělé odpoledne s kamarády a kamarádkami a večer s mými milovanými rodiči. To už jsem opravdu dospělý? Ptám se sám sebe a v myšlenkách se vracím ke včerejšímu večeru. Mamka se jenom smála.

"Ty a dospělý? To ještě hodně dlouho nebudeš, Kubo. Ty jsi pořád ještě dítě, i když uznávám, že trochu větší, to je pravda. Už jsi mi přerostl přes hlavu. Ale dospělý teprve budeš. To všechno ti přinese tvůj další život, víš?"

Trochu jsem se maminčině názoru bránil. Vždyť mám přece už volební právo, můžu jednat sám za sebe. Ale na druhou stranu jsem musel uznat, že jsem vlastně jenom plnoletý. A to je proti dospělosti asi trochu rozdíl. Táta se naší diskuzi jenom usmíval, ale já věděl, že s mámou souhlasí a s tím prostě nic nenadělám. Hlavně, že mám pro život jasno a alespoň teď vím, kdo jsem. Zálibně se prohlížím v zrcadle. Jsem zatím štíhlý, hodně vysoký, holkám na gymplu se líbí moje vlnité vlasy a oči. To mi říkala Veronika, jinak bych se toho zvlášť nevšímal. Rozhodně bych se ale nechtěl zrcadla ptát, tak jako Sněhurka ve známé pohádce, kdo je na světě nejkrásnější. Já bych to asi určitě nebyl. Zavlním se v bocích a usměju se na sebe. Tancovat taky trochu umím. Ostatně ty dnešní moderny typu "hop sem hop tam" dovede každej, i bez tanečních. Utěšuju se, protože v neděli mám s Veronikou rande a prý půjdeme někam tancovat. Trochu se toho bojím, stejně jako maturity, která mne čeká příští rok. Ale už vím, co bude potom. Chtěl bych na vejšku. Na matiku. Ta mě láká ze všeho nejvíc. Ale učit ji by se mi nechtělo. Tak nevím, zda vůbec pro takový obor najdu nějaké uplatnění.

"Sakra, to jsem se dostal v myšlenkách hodně daleko! Čas letí, dělej, Kubo, nebo přijdeš do školy pozdě!", pobízím se. Ale zrcadlo mi nějak nechce pustit. Věděl jsem vždycky, kdo jsem? Přes svoje mládí jsem to nikdy neměl v životě lehké. V deseti mě porazilo auto. Pak jsem asi čtrnáct dnů opravdu nevěděl, kdo jsem. Ale všechno dopadlo dobře a paměť se po otřesu mozku vrátila.

Asi před měsícem mi prozradili moji rodiče, že prý nejsem jejich. Šokovalo mě to. Přinesli si mě jako mimino rovnou z porodnice. Mamce tenkrát narození jejího vlastního děcka nějak nevyšlo a shodou okolností tam jedna z rodiček své dítě nechala k adopci. Když jsem se to dozvěděl, chvilku jsem uvažoval o tom, kdo tedy vlastně jsem. O mých biologických rodičích ti moji nic nevěděli, nebo mi to nechtěli prozradit. Mamka řekla jen to, že údajně rodička měla být nějaká patnáctiletá holčina. Kdo byl otcem nevěděla a ani ji to nezajímalo. Pro mne se vysvětlila spousta věcí. Mamka i taťka byli menší postavy, spíš zavalitější, a mnozí z mých kamarádů mi říkávali, že se jim v ničem nepodobám. Zeptal jsem se tehdy, proč mi to vlastně říkají. Vždyť museli vědět a cítit, že je mám rád jako rodiče a nikdy by mě nenapadlo, že je něco jinak.

"Víš, Kubo, lidi jsou zlí. A protože nechceme, aby ses to někdy dozvěděl třeba náhodou od cizích, je lepší, když to budeš vědět od nás, rozumíš? Máme tě rádi jako svého, to přece víš a ani teď, až budeš plnoletý, se na tom nic nezmění!"

Byl jsem tátovi vděčný za tohle vysvětlení. Vzal jsem to prostě jako fakt na vědomí. Zůstanu už nadosmrti Jakubem Petrtýlem a jinak bych se ani jmenovat nechtěl.

Odkládám holicí strojek. Teď ještě v rychlosti vyčistit zuby, vypůjčit si trochu tátova intimspreje a bude to. Musím se přece ve škole holkám líbit, ne?

Jedním okem mrknu na hodinky.

"Proboha, sedm pryč. Než si sbalím věci, než přijede tramvaj, která naštěstí staví před domem, budu mít co dělat, abych všechno stihnul. Navíc mne dnes čeká ve škole písemka. Z matiky, pochopitelně. Kouknul jsem na to jenom jedním okem, doufám, že mi to bude stačit. Nemůže to přece dopadnout jinak, než za jedna, ne? V rychlosti uklízím koupelnu a už slyším mámin hlas.

"Kubo, co tam v tý koupelně tak dlouho děláš? Pospěš, nebo opravdu přijdeš pozdě. Snídani už máš na stole, tak dělej!"

Naposledy se podívám do zrcadla, které mne konečně propouští ze své moci. Usedám za stůl a v rychlosti do sebe soukám namazané rohlíky se sýrem. Seberu zabalenou svačinu, hodím si batoh na záda a pádím. Tramvaj právě přijíždí do stanice a pro mne začíná další všední den.

Téma týdne: "Kdo vlastně jsem?"

Rozvod

Rozvod. Šest písmen, která dokážou člověku obrátit dosavadní život docela naruby. Nikdy jsem s touto možností v manželství moc nepočítala. Vždyť s Petrem jsme oslavili v loňském roce dvacet pět let spokojeného manželství. A právě ta stříbrná svatba byla prvopočátkem všeho. Manželovi se blížila padesátka. Mně bylo nedávno o pět míň. Dlouho se nám nedařilo založit rodinu. Dnes desetiletá dcerka Terezka byla alespoň pro mne vymodleným štěstím. Na stříbrné svatbě jsem po prvé uviděla Táňu. Petrova kolegyně z práce. Mladá, asi tak třicetiletá, štíhlá a precizně oblečená a upravená žena, milého vystupování. Alespoň tak na mne působila, když mne s ní Petr seznámil. Tehdy ještě moje oči nic zvláštního nezpozorovaly. Ale pak přišla rána z čistého nebe. Nejdříve se Petr vracel z práce čím dál tím později, několikrát se nevrátil vůbec a přišel domů až za několik dnů. Jeho vysvětlování, že v práci přespal, protože toho má prostě moc nebo odejel na neočekávanou služební cestu, jsem nikdy nevěřila. Hádali jsme se čím dál více a úporněji. Červíček v mé hlavě vrtal stále častěji a usvědčoval mne v tom, že něco není v pořádku. Nic jiného než nevěru nepřipouštěl. Zhruba po půl roce od stříbrného výročí jsem se vracela domů. Byt zel prázdnotou. Terezka byla na hodině klavíru. Měla jsem tedy ještě trochu času pro sebe, než ji tam vyzvednu. Moji pozornost upoutala trhačka, ležící na stole, s nějakým vzkazem. Když jsem našla v tašce brýle, abych si přečetla, co se děje, nevěřila jsem svým očím.

"Martino", stálo tam, "odstěhoval jsem se k Táně. Nezlob se, ale zamiloval jsem se na stará kolena a myslím si, že nový život mi za to bude stát. Podám žádost o rozvod. Ty už jsi pro mne jen matka naší dcery. Budu ti na ni platit. Ale jen do doby, než mi ji soud přidělí. Počítej s tím. Mám větší plat, dobré bytové podmínky u Táni a Terezce rozhodně mohu dát více, než ty. Ahoj, Petr".

Zatočila se mi hlava a v první chvíli jsem si myslela, že se mi to jenom zdá. To, že se rozvedu s Petrem, mne sice hodně bolelo. Ale že bych se měla vzdát Terezky, mého vymodleného dítěte? To jsem si představit a ani připustit nemohla. Rozhodně budu bojovat, to mi bylo hned jasné. V následujících dnech a týdnech jsem přemýšlela, jak nejlépe Terezce sdělit, že táta už s námi nebydlí. Zprvu jsem se vymlouvala, že je na delší služební cestě, ale to se donekonečna nedá. Nakonec jsem si řekla, že Terezka už není tak malá, aby nepochopila pravdu a řekla jí všechno na rovinu.

"Mami, a to by mě táta chtěl napořád? Nebo jen tak na víkend, jako to mají některé holky u nás ve třídě?", ptala se mě.

"Ale napořád já nechci! Já chci být s tebou. Mám tě ráda, mami", objala mne a já skrývala slzy dojetí.

"Ale bude to těžké, děvče moje. Táta to bere vážně a zítra k nám přijde sociální pracovnice na šetření, aby zjistila, jak se o tebe starám, víš?"

Tyhle myšlenky jsem už v sobě nosila týden a popravdě řečeno, měla jsem strach. Co když se sociálka přikloní na Petrovu stranu? Znám dnešní dobu. Má dost peněz na to, aby si svůj požadavek na dítě dokázal zaplatit, třeba i protizákonným způsobem.

"Tak víš co, mami? Odjedeme k babičce a nebudeme doma!"

Když jsem Terezce vysvětlila, že to nic nevyřeší, přišla s jiným nápadem.

"Tak mami, já si uklidím svůj pokojíček. Ty mi to tam hezky vyzdobíš, vypereme záclony, umyjeme okno, aby ta paní viděla, jak je u nás hezky. Co říkáš?"

S tímhle řešením jsem musela souhlasit, ostatně něco podobného jsem také měla v plánu. Vzorně jsme společně poklidily celý byt. Když jsem šla spát, blížila se půlnoc. Terezka už dvě hodiny spokojeně oddychovala ve svém pokojíčku.

"Odstrčilová", představila se mi sociální pracovnice ve dveřích bytu a já ji pustila dál. Připadalo mi, že se v našem bytě rozhlíží jako ostříž. Studovala růžový porcelán ve vitrínce, broušené sklo po mamince a bůhví, co ještě. Nebylo mi to příjemné. Vždyť jsem nic neukradla. Na všechno jsme si s Petrem poctivě vydělali.

"Kdepak má Terezka pokojíček?", zeptala se za chvilku a já otevřela dveře do jejího království.

"Tedy, paní Dubská, v tomhle vaše dcerka žije? Rozházené hračky, pokecaný ubrus na stole, špinavé povlečení a neskutečný nepořádek vyrazil paní Ostrčilové dech. Mně to naopak tak strašné nepřipadalo a netrvalo dlouho, pohádaly jsme se. Obvinila jsem tu osobu z úplatkářství, protože určitě to byl můj manžel, který si zaplatil takový posudek na dceru, který vyzní v jeho prospěch. Nepřišlo mi ani divné, že tu není Terezka a paní Odstrčilové jsem řekla, že určitě ví, kde je, na rozdíl ode mne. Najednou se mne zmocnil hrozný strach. Strach z vlastních myšlenek, že o Terezku přijdu. Z myšlenek, že Petr tenhle boj vyhraje, i když si to vůbec nezaslouží.

"Posudek pro vás moc příznivý asi nebude, paní Dubská!. Takový bordel jsem už dlouho neviděla, všude špína, prach, v lednici žádné zásoby, jak byste chtěla se starat o vaši dceru?", s těmito slovy se sociální pracovnice rozloučila. Ale nenechala jsem ji odejít. Chytila jsem ji pod krkem a začala s ní cloumat. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Ale ten křik byl opravdu hlasitý.

"To je všechno podvod, slyšíte? Podvod! A Terezku vám nedám. Rozumíte? Nedám. Je moje a jenom moje a moje taky zůstane!!"

"Mami? Mami!! Probuď se, mami, slyšíš? Něco se ti zdá! Tak mami, už je to dobrý, nekřič, jsem tady s tebou!"

Pozvolna otevírám oči. Kde to jsem? Nade mnou se sklání Terezka a najednou cítím, že mi spadl ze srdce obrovský kámen. Je ráno, a setkání se sociální pracovnicí mám teprve před sebou… Chci věřit, že strach z vlastních myšlenek, který jsem prožila ve snu, se už nevrátí a všechno dopadnete, jak si s Terezkou přejeme…

Téma týdne: Strach z vlastních myšlenek

Všeho s mírou

Pokrok nezastavíš. To je stará pravda, s níž mi nezbývá nic jiného, než souhlasit. Vzpomínám, jak jinak, na dobu mého dětství. Tenkrát bylo přirozené hrát si ve volném čase na ulici, kde kluci honili mičudu a děvčátka vozila kočárek s tou nejkrásnější panenkou. Když ještě na kočárku nechyběly krajkové peřinky, nemělo to chybu. V pozdějším věku, kdy jsme už byli školáky nebo školačkami, jezdili jsme s rodiči na chatu. Ať to bylo na víkendy, nebo na prázdniny. Dva měsíce v létě nás rozhodně nikdo ve městě nepotkal. Vím, že u všech vrstevníků to nebylo stejné. Ale u nás to byla chata bez elektřiny, plynu a dalších vymožeností. V dnešní době si už málokdo dokáže představit večery u petrolejové lampy, od které mnoho vidět nebylo, nebo u plynové lampy na propan-butan, kde svítící "punčoška" většinou po krátké době svícení shořela. Nespolehlivějším osvětlením byla proto svíčka. Ale pravda je, že i tak to bylo romantické a mělo to něco do sebe. Nikomu z nás se nestýskalo po programu v televizi. Den jsme trávili venku, s kamarády, na kole nebo u vody, večery u ohýnku s pečenými buřty a nezřídka i s kytarou v ruce. Když nepřálo počasí, věnovali jsme zejména večery různým společenským hrám. Mezi takové nepochybně patřilo nesmrtelné "Člověče nezlob se". Převážně však vítězily karty. Na generační rodinné turnaje, při hraní žolíků nebo kanasty, kdy na jedné straně hrála máma s dcerou jako ženská část rodiny a na druhé straně táta se synem, se nedá zapomenout. Hrávali jsme o haléře. V tehdejší době to byla nejmenší platná mince, dnes již neexistující. Notýsek, kam jsme poctivě zapisovali stav jednotlivých her, kde buď vyhrála MD, nebo TS (rozuměj matka-dcera, nebo táta-syn), jsme ještě dlouho po jeho popsání schovávali jako předmět doličný. Jen jedenkrát se za dlouhou dobu stalo, že v celém popsaném notýsku vyhrála pouze sestava MD. Sestava TS pak notýsek roztrhla vejpůl, protože se na to nemohla dívat. I ten byl uschován na památku a byla z toho velká legrace. Oproti dnešku byla rozhodně v rodině prvořadá komunikace. I u karet nebo jen tak posezení při svíčce se rozebrala spousta věcí, na které přes den tak nějak nezbyl čas.

Jak šla léta a s nimi i pokrok, i nám přestávala chata bez elektřiny stačit. Byl to velký svátek, když se v chatě po prvé rozsvítila elektrická žárovka. Ten nezvyklý pohled mi v paměti zůstane napořád. S rozsvícením žárovky už samozřejmě přišla na řadu i malá lednička a sporák na propan-butan nahradil kamna na uhlí. Po krátké době jsme si i na letní prázdniny na chatě zapojili malou televizí. A najednou se večery změnily. Karty už se nehrály tak často, přednost dostával televizní program. Prostě - pokrok nezastavíš…

A dnes? Na chatu už můžeme vzpomínat pouze při pohledu na fotografie. Místo chaty stojí domeček. Na místě, kde se nám tak mnoho líbilo v dětství, jsme zakotvili natrvalo. Vymoženosti dnešní doby jsou samozřejmostí, ať si vezmeme video, mobilní telefon, televizi, počítač nebo tablet. Za mého dětství kromě televize jsme žádný z těchto pojmů neznali. Vybavuje se mi první mobilní telefon. Velké "pádlo", které opravdu sloužilo jen k telefonování a psaní krátkých zpráv. První barevná televize, kde obraz jen místy vystihoval skutečnou barevnost světa. Počítač s velkým monitorem a malou obrazovkou byl převratným objevem hlavně v práci.

Dnes se obsluhovat počítač učí děti již v mateřské školce, v první třídě je už mobilní telefon samozřejmostí a nemít doma pořádný počítač s internetem je takřka nemyslitelné. Na jednu stranu je to moc dobře. Mladá generace alespoň v budoucnosti nebude mít problémy tyhle přístroje ovládat a nebude se muset jejich obsluhu pracně učit "na stará kolena", jako my senioři. Na druhou stranu je však třeba dbát opatrnosti. Nejen v tom, jaké informace na internet poskytujeme, s kým a o čem si dopisujeme, ale i v tom, kolik času věnujeme nejrůznějším počítačovým hrám. Bohužel se mnozí dopracovali k závislosti. A léčit takovou závislost je těžké. Záleží jen na vůli každého z nás. Jednoduše řečeno, pokrok nezastavíš, ale dostat se do jeho zajetí, či se v něm dokonce ztratit, je velký problém. A tak mi nezbývá, než na závěr této úvahy dodat, že všeho je třeba využívat s mírou a zdravým rozumem.

Téma týdne: Ztraceni v pokroku

Dárek od Mikuláše

Dívám se na svět svýma velkýma černýma očima už pět let. Moc se těším na zítra. Bude pátého prosince a to k nám zase po roce přijde Mikuláš. I když jsem od kamarádek ve školce slyšela, že Mikuláš vlastně není a jsou to převlečení lidé, nechci tomu věřit. Na druhou stranu je mi ale divné, jak to ten Mikuláš všechno stihne, aby obešel všechny děti, a to i ty zlobivé, společně s čertem. K nám čert nechodil. Byla jsem ráda, alespoň jsem se nemusela bát, že by mě mohl odnést do pekla v tom svém pytli, jak vždycky tvrdila maminka s babičkou, když jsem měla svůj zlobivý den. Kamarádka ze školky mě svým tvrzením o Mikuláši naštvala. Nevěřila jsem tomu a pohádala se s ní. Svoji radost a přesvědčení jsem si ale nenechala zkazit. Nemohla jsem dospat a dočkat se dárečků, které mi Mikuláš vždycky nadělil. Sladkosti, drobné hračky a občas ve stříbře perfektně zabalenou briketu nebo kousek uhlí. To prý proto, abych si uvědomila, že zlobení si mám odpustit. Mikuláš byl pro mne taková "předehra" na Ježíška, kdy dárků a radosti bylo ještě více. Již od rána jsem si připravovala básničku pro Mikuláše. Bylo to podobné, jako každý rok. Modlitbička "Andělíčku, můj strážníčku" byla tradiční a říkanka z mé oblíbené knížky "Polámal se mraveneček, ví to celá obora" byla zase tou nejnovější, kterou jsem se naučila. Snad se bude Mikulášovi líbit.

Konečně nastal očekávaný večer. Mikuláš třikrát zazvonil a já v pokoji na gauči netrpělivě očekávala, s čím přijde. Jako vždycky měl plný košík dárků, v ruce zlatou berlu. Byl celý v bílém rouchu, dlouhé bílé vousy zdobily jeho bradu. Všimla jsem si, že má na nohou bačkory. Pozdravila jsem. Trochu se mi třásl hlas, ale místo úvodní modlitbičky ze mne vypadlo "jé, Mikuláši, ty máš stejný bačkory, jako tatínek!" Mikuláš chvilku mlčel, ale potom hlubokým hlasem řekl "Ale prosím tě. Takových bačkor po světě chodí, to můžeme mít stejné všichni!" Měl pravdu. Své podezření, že snad tatínek, který byl údajně v práci, by mohl být tím Mikulášem, jsem tedy zavrhla. A Mikuláš pokračoval.

"A copak? Ty si myslíš, že ti dáreček dám jenom tak? To já se nejdřív musím podívat, jestli jsem u té správné holčičky, a jestli tady pro tebe vůbec něco mám. A maminko", zeptal se, byla ta holčička vůbec hodná? Zaslouží si nějaký dáreček? Ale bez básničky to nebude!"

Když maminka Mikuláše uklidnila, že jsem zlobila jen tak trošičku, nezbylo mi nic jiného, než předvést svoje recitační umění. Při "Andělíčkovi" se mi zase třásl hlas. Mikuláš byl velké postavy a vzbuzoval respekt. Když došlo na mravenečka, myslela jsem, že to nedám dohromady. Ale s pomocí maminky to vyšlo a Mikuláš se jenom usmíval pod své dlouhé vousy.

"No vidím, že tahle holčička si dáreček zaslouží", usoudil a začal hledat ve svém proutěném košíku. Dostala jsem asi pět krásně zabalených dárků. Jeden z nich byl ale zvláštní v tom, že docela stejný dostala i maminka, babička, tatínek i dědeček. Poděkovala jsem Mikulášovi a ten se rozloučil. "Škoda, že to nemohl vidět tatínek", svěřovala jsem se potom mamince.

Začala jsem rychle rozbalovat. Bylo tam všechno, co jsem měla ráda. Mandarinka, pomeranč, čokoládové cukroví a malá panenka v krásných princeznovských šatičkách. Ta se mi líbila ze všeho nejvíc. Okamžitě to byla moje princezna Zlatuška. Nakonec došlo i na rozbalení toho zvláštního dárečku. Bylo to hodně neobvyklé. Vůbec jsem nevěděla, co to je. V krabici bylo cosi stočeného do dlouhé spirály. Když jsem na to sáhla, ucukla jsem. Bylo to studené, kluzké, mastné. Otazník v mých očích byl nepřehlédnutelný, trochu jsem se i bála. Co když to je živé? Zase jsem si sáhla a zase ucukla. To už maminka s babičkou nevydržely a začaly se smát. Ukázaly mi úplně stejnou krabici, se stejným obsahem.

"Neboj se, Maruško! To tě nekousne. Víš, co to je? To je prasečí ocásek!"

"Prasečí ocásek? A proč mně Mikuláš nadělil prasečí ocásek? Co s ním budu dělat?"

Můj pětiletý mozek tohle nechápal. Nikdy jsem nic podobného neviděla, tedy alespoň v krabici. Prasátko s ocáskem mi rozhodně něco říkalo, ale tohle… Hrát se s tím nedalo, bylo to studené a nepříjemné na omak, kousat a jíst se to taky v tomhle stavu nedalo, tedy co s tím? Byl to snad pozdrav od čerta? Opravdu jsem se docela bála, aby ocásek třeba neobživl.

Maminka se jenom smála.

"No prasečí ocásek je moc dobrá pochoutka. Uvidíš, až ho uvaříme, jak ti bude šmakovat!"

S úlevou jsem tenhle neobvyklý dárek předala mamince. Ale na ten zvláštní pocit, který se mne zmocnil, když jsem dárek rozbalila, asi do smrti nezapomenu.

Dnes už dávno vím, že kamarádka ze školky měla pravdu. Po letech mi maminka vyprávěla, jak to vlastně bylo, a proč celá rodina dostala prasečí ocásky na Mikuláše. Moje druhá babička prodávala v řeznictví. V té době byla tahle pochoutka nedostatkovým zbožím. Dnes se tomu smějeme, ale tehdy to opravdu tak bylo. Proto babička všem koupila prasečí ocásky, obstarala stejné krabice a vychlazené masíčko tam uschovala. Věděla, co je dobré. Všichni jsme si po Mikuláši moc pochutnali a ještě hodně dlouho se smáli mému údivu nad prazvláštním dárečkem. Nejvíce na Mikuláše vzpomínal můj tatínek. Moje zmínka o stejných bačkorách ho opravdu "dostala". Dalo mu hodně práce, aby svoji mikulášovskou roli dohrál bez úhony až do konce!

Téma týdne: První vzpomínka

Blogování je koníček

Není to ještě tak dávno. Mému blogu budou v září teprve - nebo už - tři roky. Tedy, vyjádřeno "po lidsku" je stále ještě malé děcko, které se jak doufám, bude dál rozvíjet. K založení blogu mne vlastně dovedla náhoda, když jsem zjistila, že je vyhlášena soutěž na téma "Setkání s literární postavou". I když se nakonec napsaná povídka o setkání s babičkou Boženy Němcové v soutěži neumístila, neodradilo mne to. Již od svého mládí jsem pokoušela literární múzu a neodolala ani tentokrát. Jak si ale takový blog založím? Návod k tomuto kroku je na stránkách blogu k dispozici, ale vezmeme-li v úvahu, že poprvé jsem počítač dostala v práci ve svých padesáti letech, dalo mi založení blogu jako seniorovi možná trochu víc práce, než těm mladším. Ale moderní technika mne zajímala a zaujala. Založení blogu se nakonec podařilo. Chvilku trvalo, než jsem vymyslela ten správný název. Nejprve "Můj blog", později "Blogísek". Ale nic z toho se mi nelíbilo. Měla jsem jasno pouze v jeho zaměření. Bude to literární blog, jak jinak. Nakonec zvítězil název "Písmáček" a pod tímto názvem, s perfektním designem od jedné šikovné blogerky, jej najdete dodnes.

Občas přemýšlím nad tím, proč jsem se vlastně na stará kolena do blogování pustila. Je to celkem jasné, tedy alespoň pro mne. Blog je pro mne možnost stýkat se s podobně postiženými človíčky, alespoň na virtuální úrovni. Komunikace s někým, kdo má podobné zájmy a starosti, je po celý život a zejména v seniorském věku, mimořádně důležitá. Díky tomu jsem ráda poznala řadu dobrých blogujících, kteří se na můj blog pravidelně vracejí, moje příspěvky čtou a komentují. Snažím se dělat totéž, i když občas ve svých komentářích autory moc nešetřím. Především mi vadí ti, kteří píší možná dobře, ale neovládají pravopis. Každé dílko tak hodně utrpí, byť by bylo sebelepší.

Na mém blogu se většina článků váže k tématům týdne. Ptáte se proč? Baví mne tvořit na zadaná témata. Nenechávám tak svůj mozek v nečinnosti. Postupem času se psaní na blog stává koníčkem, který mi působí radost. Potěšilo mne i to, že prostřednictvím informací na mém blogu si některé blogerky objednaly a následně i pochválily mé zatím dvě vydané knihy povídek ze života. Ukázky z knih jsou také na mém blogu k dispozici čtenářům.

Určitě nebudu patřit k těm, kdo na blog denně "vyplivne" několik článků. Myslím si, že i zde platí pravidlo, že všeho moc škodí. Chtěla bych i do budoucna na svůj "Písmáček" zveřejňovat příspěvky, které čtenáře pobaví, potěší a budou se proto na můj blog rádi a často vracet. Když je náhodou můj článek vybrán jako nejlepší na zadané téma týdne, potěší to dvakrát. Za dobu tří let můj blog navštívilo k dnešnímu dni 10 367 čtenářů. A myslím si, že to není tak málo. Každou návštěvu i komentář uvítám. Chci věřit, že můj "Písmáček" se postupně vyklube z dětského věku až do dospělosti a neztratí své čtenáře.

Téma týdne: "Bloguju, protože…"

Kolik mozků pro život potřebujeme?

Při zamýšlení se nad tématem týdne "Jdi a kup si mozek" mne napadá, jaké by to asi vlastně bylo, kdyby existovaly skutečně nějaké prodejny s mozky. Byla by tam fronta? Kolik by takový mozek stál? Jaká by byla dodací lhůta? A které mozky by šly nejvíce tak říkajíc na odbyt? Nad tím si dovolím se zamyslet trochu hlouběji. Je skutečností, že za život bychom pravděpodobně potřebovali mozků několik. V kojeneckém věku by takový mozek musel umět hezky nahlas řvát, pokud možno v noci málo spát, přes den se hodně cpát a ještě více dělat do plenek. Přece se nějak musíme odvděčit našim rodičům, že nás zplodili. Jak tedy jinak, než takto, hezkým zlobením, za které nás ještě všichni chválí, chovají nás a dělají všechny věci, které jsou nám příjemné. O takový mozek se my miminka vůbec nemusíme starat. Všechno za nás udělají dospěláci.

Když dojdeme do školního věku, potřebujeme mozek "rozvíjející". Nejdříve se učíme poznávat nejbližší lidi kolem sebe, vnímáme věci, se kterými si hrajeme. Později se učíme písničky a říkanky. Zapamatovat si je dá práci a svůj mozek už musíme častým opakováním trochu trénovat. Když nás mine školka, nastanou školní radosti a rozvíjející mozek je znovu v akci. Učíme se písmenka, slabiky, slova, nakonec věty a pak zjistíme, že umíme číst a pohádku na dobrou noc už zvládnem sami. Neminou nás ani počty. Nejdůležitější přece bude, abychom si jednou dokázali dobře spočítat výplatu. Čím více v té době mozek trénujeme, tím pro nás lépe. Pravda je, že ne každému mozku se tahle praxe líbí. Proto někteří z nás jsou více na jazyky, jiní na matematiku, další na ostatní vědy a ti poslední snad kromě tělocviku na nic. Po ukončení základky bychom potřebovali další mozek, tentokrát kromě vědomostí zaměřený i na city. Kdo z nás v té době nepotkal svoji první lásku? Ti, co to učinili dříve, museli mít svůj mozek obzvlášť luxusní. Náš nový mozek by musel být co nejchytřejší, zaměřený na úspěšné složení maturity či závěrečných zkoušek z učebního poměru. Pro ty z nás, kteří zamíří na vysoké školy, by musel být k dispozici další mozek. Mozek, který odolá stresům ve zkouškovém období, odolá pokušení se hned po měsíční známosti nevdat, otěhotnět, nebo se oženit, uchrání nás před nebezpečím alkoholu či drog a nezavede nás na scestí. Je to velmi složité a ne všichni to beze zbytku zvládnou. Určitě to znáte sami.

Když se nám podaří v dnešní době najít ke svému vzdělání odpovídající zaměstnání, zase potřebujeme mozek přinejmenším doplnit. Je třeba zvládnout kolektiv kolem nás, kde už nejsou jenom naši vrstevníci, ale i lidé starší, mnohdy zkušení, od kterých se máme co učit. Na druhou stranu je třeba se ke všem slušným způsobem chovat, své nadřízené nevyjímaje. Přetrvává soustavný stres, který se náš mozek musí naučit řešit tak, abychom v brzké době neskončili na psychiatrii. Přitom musíme dál rozvíjet svoje city, svoje lásky a stále častěji myslíme na založení rodiny. Pomalu se tak dostáváme do další etapy našeho života. Když se nám narodí potomek, přibude do našeho mozku další vlastnost. Odpovědnost. Už nezodpovídáme jenom za sebe, nebo za svoji druhou polovičku, ale hlavně za našeho potomka. A najednou zjistíme, že se všechno začíná opakovat. My rozhodujeme o mozečku našeho miminka, tak, jako tomu bylo kdysi u našich rodičů a nás samotných. Ale i naše děti vyrostou a pro nás nastane fáze "důchodcovská".

I v této části našeho života potřebujeme kvalitní mozek. Pravda ale je, že už bývá zaměřený specificky hlavně na paměť. Najednou zjistíme, že to, co si nenapíšeme, zapomeneme. A tak nepostradatelným kamarádem našeho mozku se stává bloček, sešitek, či jenom obyčejný papírek, kam si píšeme vše. Co je třeba nakoupit, co budeme vařit, kam pojedeme o víkendu a kdoví, co ještě. V téhle době už musíme náš mozek trénovat naplno, jak říkají sportovci, nejlépe dvou až třífázově. Když to nebudeme dělat, dopadneme špatně a po bytě budeme hledat pomyslného zloděje, který nám všechno schovává a má německé jméno. Taky to znáte, že? Pomalu se vracíme do našeho dětství. Nejen ve vzpomínkách. Často si hrajeme s vnoučaty, učíme je písničky a říkanky, radujeme se z jejich úspěchů a podporujeme je v jejich rozvoji. Mozek je hrozně složitý orgán. Ne každý jej dokáže vytrénovat na všechno. Už moje babička říkávala, že "komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí". To je stará, i když smutná pravda. A tak si všichni přejme, aby naše mozky fungovaly k plné spokojenosti, aby "srážek s blbcem" bylo co nejméně a jednou jsme si mohli s uspokojením říci, že jsme život nežili nadarmo.

Téma týdne: Jdi a kup si mozek

Nedělní výlet

"Karle, tak jak to bude s tím nedělním výletem?", ptám se svého manžela. Jsme svoji už půl roku a zatím se pořád tak nějak hledáme. Jakoby on nemohl být bez manuálu na život, přesněji řečeno, bez manuálu, který mu píše jeho maminka a moje tchyně. A on jej svědomitě plní. Ze začátku jsem to snášela v pohodě. Ale postupem času jsem si uvědomovala, že to pro mne není to pravé ořechové. Bydlíme společně v rodinném domku. Já s Karlem v prvém patře, tchyně s tchánem v přízemí.

"Kájo, slyšíš mě? Ptám se, jak to bude s tím nedělním výletem!"

Opakuji svoji otázku, když Karel neodpovídá.

"Jani, promiň. Neslyšel jsem. Nedělní výlet říkáš? A co tomu říkala maminka? Ptala ses jí na to? Neměla pro nás nějaký jiný plán?"

Maminka. Takhle to u nás chodí pořád. Já jsem "ta druhá v pořadí".

"A proč bych se měla ptát maminky? Copak jsme nesvéprávní a potřebujeme její souhlas s naším výletem? Přece si můžeme jet, kam chceme, i bez jejího povolení, nemyslíš?", oponuji naštvaně.

"To určitě můžeme. Ale znáš maminku. Je potom na nás naštvaná a já chci mít doma klid. Půjdu za ní sám, když ty se na to necítíš!"

Karel se vytratil do přízemí domu a já se nedozvěděla odpověď na svoji otázku. Hlavou se mi honí náš dosavadní společný život. Společný? Těžko říct. Přesně to vyjadřuje pojem společný ve třech. Nebyla dosud žádná akce, kterou by maminka neabsolvovala s námi. Všechno chtěla vidět, všude chtěla být a hlavně, neustále radila, jak máme postupovat. Jak má Karel řídit, co si máme v restauraci dát k obědu, protože to určitě bude zdravé a čerstvé, kudy máme jít, abychom si ušetřili cestu. Tuhle neděli jsem ale chtěla s Karlem mít pro sebe. V soukromí jsem mu chtěla jako prvnímu říci, že na letošní Vánoce nás bude o jednoho více a k tomu jsem rozhodně tchyni nepotřebovala.

Pomalu scházím do přízemí a klepu na dveře. Otevírá Karel.

"Tys tady? Tak pojď dál. Maminka je rozčílená. Chtěla tuhle neděli slavit tátův svátek. Má ho sice až ve středu, ale prý se to na víkend lépe hodí. Náš nápad s výletem se jí pochopitelně nelíbí. Zatím jsem se jí to snažil vysvětlit, ale moc se mi to nevede!", sděluje mi Karel potichu ve dveřích bytu. Je mi jasné, že vybojovat si výlet nebude jednoduché. Ale nechci to vzdát.

"A jak jsi na tom ty? Která strana u tebe převažuje? Zase budeš jenom plnit přání své maminky? A pokud ano, tak já ani dál nejdu. Bylo by to zbytečný!", napjatě očekávám Karlovu odpověď, když se zouvám v předsíni.

"Miláčku, samozřejmě že stojím při tobě. Ale znáš to. Chci mít doma klid. Proto jsem vždycky ustoupil. Vzájemné vztahy jsou přece o ustupování, nemyslíš?!"

"Jo. A ještě dodej, že maminka je maminka a já se zase obuju. Chci pro tentokrát být jenom s tebou, chápeš? Seš hroznej alibista. Jenom, aby sis to s nikým nerozházel, co? A jestli se to tvojí ženě líbí, nebo ne, to tě opravdu moc nezajímá!"

To už vcházíme do obývacího pokoje a tchyně už od dveří spouští svoji vyřídilku.

"Janičko, co sis to zase vymyslela? Vždyť přece od minulého týdne víš, že jsem chtěla, vlastně chci v neděli oslavit tátův svátek! Nemůžeš ten výlet odložit o týden? V Mariánských lázních jsem už dlouho nebyla, a kdyby ti to nevadilo, tak bych mohla jet s váma! Alespoň bych vás nasměrovala, co všechno si máte prohlédnout a počkala bych na vás někde ve vinárně u dobrého vínka. Tak co říkáte?"

Krev se ve mně sice vaří, ale navenek nesmím dát nic najevo. Nechci Karlovi dělat nepříjemnosti a tchyni přes všechny potíže mám ráda. Je jinak hodná a ochotná vždy pomoci.

"Víte maminko, já bych opravdu chtěla tentokrát být s Karlem sama. Nezlobte se. Ale i mladí potřebují občas soukromí a být jenom spolu. A posunout výlet o týden nemohu. Zajistila jsem už oběd pro dva v hotelu a počítám i s procházkou a prohlídkou lázeňského města. Taky jsem tam byla naposledy ve svém dětství a chci vidět, co se všechno změnilo. A mimochodem, mám pro Karla určité překvapení, které se bez přítomnosti třetí osoby určitě obejde. A tatínkův svátek můžeme naopak oslavit o týden déle. Vždyť Pavla je až ve středu! Co říkáte maminko? Nešlo by udělat tentokrát výjimku?"

"No, jo. Takoví jste vy mladí. Řekni rovnou, že mě s sebou nechcete a že vám vadím. Bude to upřímnější a na rovinu!"

To už se do debaty vměšuje i můj muž a snaží se mamince vysvětlit, že se pro jednou vůbec nic nestane.

"Mami, nezlob se. Vždyť jsme tě až dosud vzali kamkoliv vždycky. Myslím si, že Jana má pravdu. Tátův svátek rozhodně týden počká, ostatně mluvil jsem s ním včera a rozhodně by mu to nijak nevadilo. A to, že tě s sebou nechceme, je jenom tvůj názor. A upřímně řečeno, mrzí mne to, že si to myslíš. Tak jak to uděláme? Přece se tady kvůli neděli nebudeme hádat, promiň. To by bylo docela zbytečný! Jo, a ještě něco. Mami, musíš si uvědomit, že už jsem dospělý a Jana je moje žena. Máme svůj manuál pro život a ten tvůj návod je občas tak nějak navíc. Ale nechci ti ublížit, jen chci, abys mne, nebo lépe řečeno, nás, pochopila!"

Uvědomuji si, že to je po prvé, co se Karel přiklonil na moji stranu a odvážil se mamince oponovat. Těší mne to a s napětím očekávám, jak tohle dopadne.

Maminka sedí a přemýšlí. Po chvilce se ozve dojatý hlas.

"Moji milí, jen si jeďte, kam chcete. Vlastně máte pravdu. Měli jste mi to říct už dávno, že vám ten můj manuál pro život vadí. Ale Karle, ty dobře víš, že jsem to dělala kvůli tobě. Byla jsem zvyklá život plánovat pořád. Táta s i s tím starosti nedělal a na rozdíl od tebe mu to nevadilo. A tak mi promiňte moji přílišnou vtíravost. Už se to nestane!"

Maminka své slovo skutečně dodržela. Od té doby je z ní ta nejhodnější a nejohleduplnější tchyně na světě. Ale když se po našem výletě dozvěděla to sladké překvapení, že bude babičkou, pomalu začala plánovat manuál pro život pro našeho potomka… Je jedna velká pravda. "Starého psa novým kouskům nenaučíš". A tak tomu zřejmě bude i s naší maminkou.

Téma týdne: "Manuál pro život"

Život na vozíku

Jaký je vlastně život na vozíku? Je hřebíkem do rakve, nebo ne? Je tím posledním hřebíčkem života? Mnoho otázek, na které není lehké najít odpověď. Když vám lékař v nemocnici po autonehodě sdělí, že bohužel už nikdy nebudete chodit, napadne vás, že hřebíček do rakve se pořádně zavrtal a už ho nikdo nevytáhne. Dokonce si chvilku přejete, aby se ta rakev za vámi zavřela nadobro. Trvá hodně dlouho, než se naučíte s tímhle faktem žít. Začátky jsou hodně těžké. Kdo si myslí, že se jen tak jednoduše posadí z postele do vozíku a hned bude jezdit jako "širón", ten se hodně plete. Dostat se z postele bez cizí pomoci ze začátku totiž není vůbec možné. Najednou vám neslouží ruce tak jako dřív, ba co víc, neslouží vám hlavně nohy. Nemůžete s nimi pohnout, i když vaše hlava a mozek to chce. Ale tyhle příkazy se nějak míjejí se skutečností, a vy nechápete proč. Vždyť na tom přece není nic složitého, posunout se dopředu a posadit se. Když s hrůzou zjistíte, že to prostě nejde, cítíte se psychicky na dně. Ale na druhou stranu to nesmíte vzdávat. Životní zásada, že všechno zlé je k něčemu dobré zde platí dvojnásob a opravdu mnoho záleží na pevné vůli a chuti do dalšího života.

K zvládnutí krutých začátků pomáhá rehabilitace. Pravidelné cvičení v rámci možností každého jednotlivce. Rehabilitace bolí, ale s tím nic nenaděláte. Naopak. Když se po delším čase dostaví první úspěch a vy se na rukou udržíte tak, abyste se mohli do vozíku z lůžka bez pomoci kohokoliv skutečně posadit, zachvátí vás pocit neskutečné radosti a štěstí. Vlastní pohyb s vozíkem dá také rukám a zádům hodně zabrat, i když se to nezdá.

Zdravý člověk to možná nepochopí. Musí se to prostě zažít. Málokdo si dokáže představit, co všechno může být pro vozíčkáře problémem. Pomineme schody, vjezdy na chodníky či možnost dostat se do hromadných dopravních prostředků. Bohužel naše společnost ještě tak daleko nedospěla, aby myslela i na své postižené spoluobčany a zajistila kamkoliv bezbariérové přístupy, i když v posledních letech se situace lepší. Mnoho problémů, které je třeba okamžitě vyřešit, má vozíčkář i doma. Dostat se do vany nebo sprchového koutu, dostat se na WC, vejít se s vozíkem do výtahu nebo vůbec do dveří kuchyně či pokoje a mnoho dalších. Obvykle samostatnému bydlení s vozíčkáře předchází celková rekonstrukce bytu tak, aby jej mohl užívat. Jakýkoliv i sebemenší úspěch znamená pro něho zase zdroj radosti a optimismu.

Zamýšleli jste se někdy nad tím, kolik vozíčkářů plnohodnotně pracuje? Určitě je jich menšina. Lidé kolem nich se totiž stále nezbavili předsudků z minulosti, že člověk na vozíku je člověk jiný, hlavně méněcenný, který kromě pohybového postižení je nemocný i tak říkajíc "na hlavu". Ale přece nelze všechny házet do jednoho pytle. Nebo si myslíte, že ano? Znám takové, kteří díky svému handicapu pracovali celý život a práce jim byla nejen zdrojem příjmu, ale v mnohých případech i koníčkem. Vozíčkáři, nebo obecněji lidé postižení, totiž pracují rádi a kvalitně. Možnost pracovat, být uznávaným odborníkem a plnohodnotným kolegou, to je totiž pro zdravotně postiženého obdobný pocit, jako pro jiného výhra v loterii. Ale to už bychom se od tématu týdne dostali někam jinam. Svojí úvahou jsem jen chtěla vyjádřit to, že život s vozíkem nekončí a na poslední hřebíček do rakve je ještě dost času.

Téma týdne: Hřebík do rakve

Láska kvete v každém věku

Přemýšlím o životě, tak jako už mnohokrát v minulosti. Posledních pět let jsem sama. Děti už vyletěly z rodinného hnízdečka, dcera Jitka i syn Marian mají své domácnosti. Zatím marně čekám na vnoučata. Ale co. Doba je dnes taková, přednější je kariéra, dobré pracovní místo, finanční zajištění a pak teprve rodina. Nakonec - je mi padesát sedm a to bych si babičkovskou roli měla ještě dostatečně v budoucnu užít. Jen samota mi trochu vadí. Můj Václav zemřel tehdy náhle. I když mnozí infarkt myokardu v pohodě přežijí, on to štěstí neměl. Tehdy před pěti lety to byl pro mne šok a s jeho odchodem jsem se tak docela nesmířila dodnes. Zůstala mi jen věrná kamarádka Ilona, se kterou jsem se setkávala prakticky od školních let až dosud skoro denně. I ona byla sama, ale na rozdíl ode mne tomu tak bylo vždycky. Nějak se nestihla vdát, či si najít pro sebe vhodného partnera. Často jsme se na toto téma bavily. Snažila se mě přesvědčit, abych si našla známost přes internet. Její heslo "když je to na internetu, tak to musí být pravda" si nenechala vzít a nikdo, ani já, jí nedokázal vyvrátit, že tomu tak vždy nemusí být. Byla ochotná vyzkoušet všechny neodolatelné reklamy na stoprocentně fungující prášky na praní, mixéry Nutribulet, matrace Dormeo a bůhví co ještě. Nebýt mě, vzala by část jejích úspor opravdu za své. Proto mne nepřekvapilo, že mi nabízí přes internet i seznamku.

"Ty Ilčo, a proč to neuděláš ty? Taky jsi přece sama!", zeptala jsem se jednou u kávy.

"Já? No ty ses pomátla na rozumu, nebo co? Já jsem sama pořád. Mám už své zvyky, svůj způsob života, svoje neřesti a nechci je už měnit. Neumím si představit vedle sebe někoho, kdo by chtěl třeba jen část mých zvyků změnit nebo zrušit. Dnes už by to k ničemu nevedlo. Ale u tebe je to jinak. Ty jsi byla celý život zvyklá na Vaška, byl to skvělý člověk a myslím, že pro tebe i ideální partner. Někdo takový ti musí určitě chybět. Tak jak? Jdeš do toho?"

Přemlouvání bylo dlouhé, ale nakonec mne přesvědčila. Vždyť to přece mohu jenom zkusit a nic z toho nemusí být, že. Druhý, pro mne opravdu ideální Vašek se stejně nenajde, tak co.

A tak začalo moje dopisování s Bedřichem. Tvrdil, že je mu padesát, má dospělého syna, bydlí na vesnici a je v invalidním důchodu. Podle fotografie byl z mého pohledu "štramák" na svoje léta. Vzájemné vzkazy jsme si vyměňovali dva měsíce a já stále více pociťovala, že bychom si mohli navzájem vyhovět. Bylo krásně rozkvétající jaro, když mne požádal o schůzku. Chvilku jsem se rozmýšlela, zda mám na to přistoupit. Přece jenom červíček pochybností ve mně hlodal. Co když to bude podvodník, nebo nějaký násilník, který bude chtít ode mne vytáhnout peníze? Se svými obavami jsem se samozřejmě svěřila Iloně.

"Prosím tě. Znáš moje heslo. Co je na internetu, to musí být pravda. Odkud vůbec je ten Bedřich?"

Vesnice, kde bydlel, byla od mého bydliště jen pár kilometrů autobusem.

"No vidíš. Ten to musí znát i tady, když bydlí tak blízko. Pozvi ho k Novákům. A aby ses nebála, půjdu tam s tebou. Jen budu dělat, jako že se neznáme, sedět jinde a pozorovat cvrkot. Jsi pro?"

Pozvánka pro Bedřicha, kterou jsme napsaly s Ilonou společně, byla jen dílem okamžiku. Vinárna "U Nováků" byla za rohem od mého bydliště. Občas jsem tam chodila i s Ilonou na dobré vínečko. Když jsme si k tomu daly obložený talíř s uherským salámem a okurkou, nemělo to chybu. Chvíli jsme přemýšlely, jak Bedřicha vlastně poznám. Nakonec, když Bedřich odepsal, že vinárnu "U Nováků" dobře zná, domluvili jsme se navzájem, že budu sedět u třetího stolu u okna a on si mne tam najde.

V den "D" bylo krásné počasí. Sluníčko svítilo už od rána a já se nějak odpolední schůzky nemohla dočkat. Ilona přišla krátce před třetí. Oblékla jsem si svůj sváteční kostým, upravila účes od mojí kadeřnice, kterou jsem stihla navštívit dopoledne, a vyrazily jsme k Novákům. Posadila jsem se u třetího stolu u okna podle dohody. Náhodou tam zatím neseděl nikdo jiný. Ilona se usadila za protější stolek, odkud na mne dobře viděla.

"Nepotřebuju slyšet, co si budete povídat", smála se, když jsem namítala, jestli nesedí ode mne příliš daleko. Dívala jsem se z okna, jestli neuvidím nikoho přicházet, ale nic se nedělo. Pak se najednou za mými zády ozval hlas.

"Paní Mirka? Hádám správně?"

Nečekala jsem takové oslovení a lekla jsem se.

"No copak? Snad jsem vás nepolekal? To bych opravdu nerad!"

Vstávám od stolu.

"Bedřichu? Vítám vás!", podávám mu ruku a bedlivě si ho prohlížím.

Prošedivělá bradka a stejně prošedivělé vlasy ho dělají ještě zajímavějším, než na fotografii na internetu. V béžovém obleku, s vínovou košilí a béžovovínovou kravatou mu to opravdu sluší. V ruce drží tři krásná červená poupata růží.

"Pro vás, Mirko. Na seznámení, ano?"

Strkám kytičku do přinesené vázičky. Bedřich objednává červené víno. Nemohu se zbavit dojmu, že něco je jinak. Z povzdálí vidím Ilonu, má ruce v pěst a palce nahoru. Raději se otočím na Bedřicha, aby si ničeho nevšiml.

"Tak na vás, na lásku a na zdraví!", přiťukneme si. Pomalu se rozbíhá zábava. Bedřich je skutečně skvělý společník a je mi s ním dobře.

"Jen jestli za to nemůže to vypité víno", hlodá ve mně dál červíček pochybností.

"Sakra, co je na něm jinak? Proč na to nemůžu přijít? V mnohém ho poznávám. Styl vyjadřování je totožný s našimi písemnými vzkazy. Je slušný, ohleduplný, pozorný… Co je jinak? Znovu si v představách vybavuji fotku z internetu. A najednou to vím. Tam vypadá opravdu jinak. Mladší. O hodně. A to je to, co mi vadí. Vždyť přece psal, že ta fotka je ze současnosti. A pak, že všechno, co je na internetu, je pravda. Jedna paní povídala. Počkej, Ilono, ty to schytáš, ale já se musím zeptat.

"Mirko, vnímáte mě?"

"Promiňte Bedřichu, zamyslela jsem se. Už jsem zase s vámi. Omlouvám se. Ale musím se vás na něco zeptat."

"A co to bude? Vypadá to, jako kdybych vám něco udělal. Tak už mě nenapínejte!"

"Bedřichu, nezlobte se, ale vždycky jste mi říkal pravdu? Co ta vaše fotka na internetu? Psal jste mi, že je ze současnosti. Tam ale vypadáte trochu jinak!"

"Aha. Tak proto jste si mě takovou dobu studovala. Nebojte se, poznal jsem to. Vysvětlím vám to jednoduše. Na té fotce opravdu nejsem já. Je to můj syn, který je mi hodně podobný. Mně je ve skutečnosti sedmdesát. Jinak to ostatní, co o mně víte, je pravda. Nechtěl jsem, aby lidi z naší vesnice, kde si jeden druhému koukáme do talíře, věděli, že já starý dědek mám zájem o nějakou družku pro podzim života, víte? U mého syna by to brali jinak. Ten je zatím sám a moc možností seznámit se se ženou, nemá. A teď víte všechno. Udělejte si se mnou, co chcete, ale věřte, že mi je s vámi fajn…"

Šokovalo mne to. Chlap o třináct let starší než já? Mám ho vzít na milost nebo ne? Co když bude lhát i potom? Na druhou stranu, všechno ostatní odpovídalo. Jeho vysvětlení, proč to udělal, bylo celkem logické. Panebože, co mám dělat? Nedokázala jsem se rozhodnout hned. Ale nedokázala jsem ho ani odmítnout.

Přijal to s pochopením.

"Chápu. Starý dědek prostě nemá šanci, že jo. Víte co? Až si to rozmyslíte, ozvěte se mi. Budu čekat!"

Rozloučil se se mnou a já se domů vracela s Ilonou, s velmi rozpačitými pocity. Ilona samozřejmě moje námitky neuznávala.

"Tak co. Vždyť ti to vysvětlil, tak o tom nepřemýšlej. Je fešák, zatím vypadal zdravej a na věku ve tvých letech už tak docela nezáleží, nemyslíš? Jo, a aby tě to uklidnilo, uznávám, že ne všechno, co je uvedeno na internetu musí být pravda!"

Zasmála jsem se. Škoda, že jsem se s Ilonou nevsadila. Mohla jsem něco vyhrát, alespoň flašku, když už nic.

Moje přemýšlení o dalším životě trvalo týden. Pak jsem to už nevydržela a pozvala Bedřicha na další schůzku. Spíše než tvrzení o pravdivosti informací na internetu bude v tomhle případě platit přísloví, že "láska kvete v každém věku".

Téma týdne:"Je to na internetu, musí to být pravda"

Doba naruby

Svět, který nás obklopuje, je přinejmenším zvláštní. Čím dále tím více mi připadá, že v současném světě je všechno špatně. Z dětství se mi vybavuje, že ve škole nás učili k lásce k rodné zemi a vlastenectví. Učili jsme se národní dějiny, dozvídali vše o našich předcích a jejich boji za zachování českého jazyka, českého národa a češství jako takového. Připomeňme si například známý a krásně zpracovaný televizní seriál "F.L.Věk". V dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, byla čeština utlačována a lidé za své vlastenectví vyháněni. Určitě nebylo samozřejmostí, že v té době se mohla hrát divadla v češtině, vznikaly české písně a hry. Tehdejší vládci nadšeni nebyli, ale úsilí tehdejších vlastenců nakonec našlo své ovoce. Důkazem toho je i naše hymna, jejíž melodie a text pochází z jedné z her J. K. Tyla, jak je všeobecně známo. Boj o svobodu národa dokázali Češi nejen v roce 1918, ale i v dobách druhé světové války, kdy mnozí z nich za své ideály položili to nejcennější, svůj život. Z novodobých dějin nelze jako etapu boje za svobodu pominout ani rok 1989.

Vzpomínám na dobu, kdy sportovní utkání, zejména v ledním hokeji, dokázala národ sjednotit. Do očí se draly slzy, když naše vlajka stoupala na stožár a zněla česká nebo československá hymna. Snad jen tahle "tradice" přetrvala i do dnešních dnů, i když některým zástupcům mladší generace může připadat směšná, protože jim vrcholový sport nebo národní hrdost vůbec nic neříkají. A to je smutné zjištění. Jednoduše řečeno, všechno, co naši předci vybojovali a budovali, je dnes špatně. Kdysi za vlastizradu byl trest smrti a byl to nejtěžší zločin, který kdo mohl spáchat. Dopustit se jí mohl ten, kdo chtěl vydat vlast a její lid nepříteli.

Dnešní doba by mohla mít název "doba naruby". Připadá mi totiž, že dnes vlastenectví je vlastizradou. Nechápu, jak je možné, že naše zem nepatří jenom nám, Čechům, ale lidem z celého světa, kteří navíc nejsou ochotni a možná ani schopni přijmout naši víru, přizpůsobit se naší kultuře, našemu zákonodárství a naším zvyklostem. O svém osudu už nerozhodujeme sami. Rozhodují o nás různá uskupení, jako Organizace spojených národů, NATO, Evropská unie, mezinárodní soudy a další organizace, o jejichž existenci možná ani nevíme. Připomeňme jen namátkou například zákaz používání názvů jako "Tuzemský rum" nebo "Pomazánkové máslo". Okurky, které nevyrostly rovné, nejsou okurkami a další podobné a trochu úsměvné zákazy či nařízení. Dozvídám se, že v mezinárodní škole, kterou navštěvují i čeští studenti, je upřednostňována angličtina před mateřským jazykem, který se tam vyučuje "jen okrajově". Mnozí mladí lidé zastávají názor, že bude nejlépe po studiích naši zemi opustit a pracovat a žít za hranicemi. Opravdu "doba naruby", nemyslíte?

Z této úvahy nesmí vzejít pocit, že nechci pomáhat potřebným. Samozřejmě, že ano. Ale o způsobu a druhu pomoci chci rozhodovat jen já sama, v rámci svých možností. Pokud někomu z jakéhokoliv důvodu pomáhat nechci, neudělám to, protože někomu pomoci je moje nezadatelné právo. Je špatně, a tak říkajíc "naruby", když o způsobu pomoci rozhodují byrokraté a chtějí vytvořit jakési šablony bez ohledu na to, zda lidé konkrétního státu jsou schopni nebo ochotni takovou pomoc poskytnout.

Dnešní svět je opravdu zvláštní. Budoucnost národa, pokud pro ni sami něco neuděláme, není růžová. Chci věřit, že ne všichni mladí lidé do budoucna zapomenou na pojem vlastenectví a pocítí odpovědnost za svůj domov. Jen tak se totiž budou moci beze studu podívat do očí svým následovníkům.

Téma týdne: Svět, který nás obklopuje

Krásný den

Zase sedím u pokladny. Samozřejmě v práci. Jak jinak. Ve velkém supermarketu s nepřetržitým provozem to neustále šumí jako v úle. Je krátce před devátou večer a mně se chvilkami dělají mžitky před očima. Sedím tady už více jak čtyři hodiny a neustálé pípání odkódovaných nakoupených věcí mi pomalu ale jistě leze na nervy. Fronta za pokladnou je pořád delší a delší. Vnímám jen matně, že mne pozoruje moje vedoucí.

"Tak Jano, trochu života do toho umírání!", slyším své jméno, ale ruce nějak nechtějí poslouchat. Rozčiluje mne to. Ač jsem to nikdy předtím nezažila, mám teď pocit, že se mi rozskočí hlava. Nevím, jak mne to napadlo, ale přestala jsem markovat. Najednou vstávám a křičím.

"Tak si sem pojďte sednout místo mě, když si myslíte, že to je taková sranda! Stejně vás tu všichni odsuzují, že jenom na nás řvete a sama neděláte nic. Jenom komandujete! Takových šéfů by se našlo! A to už nemluvím ani o té almužně, za jakou tady do roztrhání těla sloužím! Myslíte, že se s tím dá vyjít, když každé vzniklé manko, které jsem ani nezpůsobila já, musím okamžitě zaplatit!"

Zákazníci pomalu opouštějí moji pokladnu a hrnou se jinam. V tu chvíli mně to maximálně vyhovuje. Zřejmě nemají náladu poslouchat moje výlevy. Vedoucí Kropáčková, nebo jak jí všichni říkáme mezi sebou "Kropenka", se naopak hrne ke mně.

"Jano, ty ses zbláznila. Víš, kde seš? Myslíš, že návštěvníky obchodu tvoje nářky zajímají? Budeme to řešit jinde a jindy, rozumíš? A co to vykládáš o penězích? Přece víš, že já výplaty neurčuju, ani nerozděluju. To záleží docela na někom jiném. A teď už dost řečí, koukej zasednout za pokladnu a začít dělat. Nebo budeš mít dneska áčko. To ti garantuju!"

Mně se ale za pokladnu nechce. Pořád mi leží v hlavě, že mi scházejí čtyři tisíce na televizi, kterou si chci koupit. A chtěla bych ji dneska, to je jasné, jinak už tenhle typ mít nebudou. Vracím se k pokladně. Ale rozhodně to není proto, abych začala markovat zboží. Ačkoliv jsem vždycky odsuzovala všechny nenechavce, kteří na obchodě cokoliv nakoupili takzvaně za "pět prstů", otevírám kasu a zcela bez zábran si beru pětitisícovou bankovku. Strkám si ji do kapsy pracovního oděvu a dávám se na útěk.

"Paní vedoucí!", slyším za sebou neznámý hlas.

"Ta vaše pokladní si z kasy vzala nějaké peníze a utekla!"

"Krucinál, práskač jeden", říkám si pro sebe a přidávám do běhu. To už jsem z obchodu venku. Drobně prší a je chladno. Necítím to. I když mám na sobě přes svůj svetr přehozený jen pracovní plášť. je mi pořádné horko. Probíhám náměstím a zahýbám do postranní ulice. Je tma, jen lampy veřejného osvětlení spoře ozařují mokrou silnici a chodník. Z dálky slyším houkání policejních sirén.

"To zavolali policii kvůli mně?"

Připadá mi to hrozně zvláštní.

"Co teď bude dál? Chytnou mě? Zbijou mě? Nebo mě zatknou? Kdo uteče, ten vyhraje", napovídá mi můj zmatený mozek. Beru za kliku u dveří prvého z domů, kolem kterého probíhám. Je zamčeno. Stejně tak je tomu i u dalšího, třetího i čtvrtého. Za sebou slyším hlas mojí šéfové a pak i policistů.

"Jano, neutíkej. Zastav se! Vrať mi peníze a ostatní vyřešíme, slyšíš?"

Nereaguji. Ani nemůžu. Dlouhý běh mne vyčerpává a stěží popadám dech.

"Stůjte! Jménem zákona", následuje vzápětí.

"Musím zdrhnout. Byla by to hrozná ostuda, kdyby mě chytili policisté! A co teprve v práci! Tam by se mi všichni smáli a rozhodně bych tam nemohla vydržet!"

Silná vůle mi vlévá nové síly do žil a opět utíkám. Svoje běžecké tempo však zvyšují i policisté.

"Cha, cha. Směju se v duchu. Kropenka už to vzdala, nemá fyzičku!"

Ale i moje kondice jaksi dochází. Dýchám stále obtížněji a hlasitěji a mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. Moji pronásledovatelé se neomylně přibližují. Nakonec mne jeden z nich chytá za rameno… Snažím se mu vytrhnout, ale je silnější. Vzdávám to.

V tu chvíli slyším hlasitý drnčivý zvuk. Otevírám oči.

"Kde to jsem? Co se to se mnou děje? Propocená noční košile, odkopaná peřina a ten neodbytný řinčivý zvuk mne zvolna vrací do současnosti. Natahuji ruku a zamáčknu drnčící budík. Mrknu na čas. Samozřejmě. Pět ráno. Od šesti makám. Ještě, že to všechno byl jenom sen. Chvilku ještě uvažuji, co všechno se mi ve snu v hlavě zrodilo. Realita je ale neúprosná, čas rychle utíká. Dost bylo snů. Rychle na sebe naházím připravené oblečení, mrknu do zrcadla, pročísnu vlasy, beru tašku a mizím na tramvaj. Je pondělí. Zvolna se začíná rozednívat. Je jaro, alespoň pro mne to nejkrásnější období v roce. Za dvě hodiny pípání u pokladny v supermarketu už mohu alespoň jedním okem zpozorovat sluníčko, které se snaží prodrat skrz potemnělé mraky. Vypadá to, že bude krásný den…

Téma týdne: "Dost bylo snů"

Životní heslo

Sedím a tupě zírám před sebe. Ze schránky jsem vyndala dopis. Už cestou po schodech domů jsem neměla dobrý pocit. Teď držím v ruce list černě orámovaného papíru a dozvídám se pro mne nepochopitelnou věc. Rudolf odešel. Můj bývalý přítel, se kterým jsem strávila téměř dvacet let spokojeného života. On. Celoživotní optimista, jehož hlavním životním mottem bylo "hlavu vzhůru", už tady na světě není. I když se před téměř rokem ode mne odstěhoval a našel si jinou ženu, nedokázala jsem na něho zapomenout. Stále jsem věřila, že to byl z jeho strany pouze omyl a jednoho dne znovu zazvoní u mých dveří. Mýlila jsem se. Proč právě on se musel stát obětí dopravní nehody? Věděla jsem, že je týden v nemocnici a jeho stav je vážný. Ale byla jsem přesvědčena o tom, že to všechno zvládne a znovu uslyším to jeho "hlavu vzhůru".

Při pohledu na parte se ve vzpomínkách vracím k našemu společnému životu. Setkali jsme se docela náhodou u lékaře. Já si tam šla pro léky a on, jak mi svěřil, měl problémy se zády. Byl skvělý bavič a společník. Cestou od lékaře jsme si domluvili schůzku v restauraci na další den. Vidím to jako včera. Přišel s kyticí krásně žlutých narcisů, kterých bylo tehdy na jaře všude plno. Prožili jsme společně krásný večer. Ani nevím proč, ale svěřila jsem se mu už tehdy se vším, co mne trápilo. Jak těžký byl pro mne rozvod, byť bezdětného manželství. Dlouho trvalo, než jsem se s touhle životní etapou vyrovnala. Ale na druhou stranu, žít s alkoholikem a násilníkem jsem si nezasloužila a tak rozvod se stal vlastně malou výhrou. Bývalý se zaplaťpánbůh odstěhoval, ani jsem nezjišťovala kam. A tehdy jsem po prvé uslyšela Rudolfovo heslo "hlavu vzhůru" a k tomu ještě dodal "děvče" Zasmála jsem se. Jaképak já byla ve čtyřiceti děvče? A Ruda pokračoval.

"Víš děvče", opět to u mě vyvolalo úsměv, "život není peříčko. Nemazlí se s nikým a s vybranými jedinci se nemazlí dvojnásob. Možná, že k nim patříš i ty, kdo ví. Na tyhle situace mám heslo a věř, že moje "hlavu vzhůru" vždycky zabralo. Po prvé mi zatykal a mne to ani nevím proč, potěšilo. Chápala jsem, že není obvyklé, aby tykání ženě nabídl jako první muž, a proto jsem to raději po naší krátké známosti navrhla sama. Souhlasil okamžitě.

Postupně jsem se dozvěděla, že ani on neměl život lehký. Ve třiceti bojoval s rakovinou. A úspěšně.

"A kolikrát si v té době použil své heslo?", zeptala jsem se s úsměvem.

"Asi bych to ani nespočítal. Ale nikdy jsem si nepřipustil, že by to mohlo dopadnout jinak!"

V pětatřiceti se oženil a za rok se stal otcem. Chlapeček se ale nenarodil zdravý. Trpěl svalovou dystrofii a tento svět opustil ve třech letech. Rudolfova manželka situaci psychicky neunesla a spáchala sebevraždu.

"Tehdy jsem chtěl vykonat totéž. Ale nenašel jsem dost odvahy", svěřoval se mi. Nakonec, i když po delším čase, opět zvítězilo jeho heslo. Nechtěl být zbabělcem, který vzdá život bez boje. Pomohla mu práce a dobří kolegové. Než jsme se potkali, žil sám. Za dva měsíce od první schůzky se ke mně nastěhoval. Prožili jsme opravdu spokojená léta podzimu života. Před rokem mne opustil. Jak to tak u starších mužů občas bývá, probudila se v něm druhá míza. Současná partnerka je o třicet let mladší. Bylo to pro mne těžké, ale použila jsem také Rudolfovo heslo a znovu dala "hlavu vzhůru". Teď je mi pětapadesát. Zůstala jsem sama, bez dětí a příbuzných. Rudovi by bylo o pět více.

By bylo? Jak divné je hovořit o někom, kdo nám byl blízký, jen v čase minulém… Budu si muset zvyknout, že jinak už tomu nebude. Pomalu mi dochází, že to je opravdu realita. Do očí se mi derou slzy a já nechávám pláči volný průchod. Otázka, proč se to všechno muselo stát, zůstane nezodpovězenou.

Pohřeb se konal za týden jen v kruhu nejbližších přátel a známých. Teprve tam jsem se dozvěděla od Rudovy družky, že jej na přechodu srazilo auto a utrpěl vážná zranění. Když už to vypadalo, že všechno zvládne, skolila jej embolie plic. Přes okamžitou lékařskou pomoc se už z druhého břehu nevrátil.

Při poslechu nádherné písně Petra Spáleného "Až mě andělé", kterou měl Ruda moc rád a se kterou jsme se s ním všichni rozloučili, jsem měla pocit, že znovu slyším jeho podmanivý hlas, jak říká "hlavu vzhůru, děvče". I když mě bylo hrozně smutno, v tu chvíli jsem věděla, že i tuhle složitou životní situaci zvládnu. Od té doby jsem Rudovo heslo přijala za své a věřte nebo ne, opravdu funguje.

Téma týdne: "Hlavu vzhůru"

První nebo poslední?

Při prvním přečtení tématu týdne jsem zprvu nechtěla věřit svým očím. Na nový rok, první téma a takto smutné? Vůbec se mi to do tohoto období nehodilo. Ale po chvilce zamyšlení docházím k názoru, že vůbec nemusí jít o den života, spojený s naším úmrtím, i když to je první věc, která asi každého napadne.

Aniž si to uvědomujeme, prožijeme v našem životě mnoho posledních dnů. Ten první poslední den je den našeho narození. Nebo si myslíte, že takový den se může někdy ještě opakovat? Může se tak stát jenom v naší fantazii a tak první den našeho pohledu na svět můžeme považovat i za den neopakovatelný a tedy poslední. Když uplyne rok po narození, obvykle uděláme první nesmělé krůčky. I takový den, zejména naše maminka a rodina bere jako neopakovatelný. Podobným je pak první den ve školce, kde se nám líbí. Za několik roků to může být i ve školce den poslední. Každý z takových dnů je pro nás významný a neopakovatelný. Následuje první den ve škole, a jak jde život, také poslední den v základní škole. Tady končí první velká etapa našeho žití.

Později záleží na každém z nás, kolik prvních a posledních dnů nás ještě v životě čeká. Někdo se věnuje středoškolskému studiu, někdo učebnímu oboru. I tady strávíme první neopakovatelný den nástupu a posléze poslední den složením maturitní zkoušky nebo vydáním výučního listu. Vybraní jedinci se věnují vysokoškolskému studiu, opět s neopakovatelným prvním a po letech posledním dnem, stráveným ve škole a zakončeným obhajobou diplomové práce a promocí. Nepochybně jde o neopakovatelné dny, které si ve své paměti uchováváme stále.

Přichází druhá etapa života. Nástup do zaměstnání. První den v práci také ze své paměti nevymažeme. Pamatuji si dodnes, jak mne tam přivítali, vím stále i to, co jsem měla na sobě a jaké byly první dojmy prvého dne. Po hodně dlouhé době přišel i den, kdy jsem byla v práci naposledy. Pravda je, že tento den vyvolává trochu nostalgie a spoustu vzpomínek. Ale nedá se nic dělat. Čas je běžec dlouhým krokem a druhá etapa našeho života také není nekonečná.

Blížíme se k etapě třetí. Někdy se nazývá podzimem života. Ale alespoň pro mne vůbec není smutná nebo šedivá, tak jako podzim se svým uplakaným počasím bývá. Záleží na každém z nás, jak si svůj podzim života uspořádá a jak ho chce prožít. Optimismus a radost z každého krásného dne, prožitého v klidu a v kruhu svých milovaných je přitom základním stavebním kamenem. Svým způsobem k dobře prožitému podzimu života přispívají i naše koníčky, možná i psaní na tento blog.

Namítnete, že každá etapa má svůj cíl. Jistě máte pravdu. Až jednou skutečně rozběhneme etapu čtvrtou, nebojme se cíle. Vždyť z pomyslného ráje, kam se nakonec dostanou všichni dobří a možná i ti méně dobří lidé, se ještě nikdo nevrátil a musí tam být krásně!

Přeji všem čtenářům této úvahy krásný nový rok, hodně zdraví, štěstí a radosti.

Téma týdne: Poslední den mého života