Při zamýšlení se nad tématem týdne "Jdi a kup si mozek" mne napadá, jaké by to asi vlastně bylo, kdyby existovaly skutečně nějaké prodejny s mozky. Byla by tam fronta? Kolik by takový mozek stál? Jaká by byla dodací lhůta? A které mozky by šly nejvíce tak říkajíc na odbyt? Nad tím si dovolím se zamyslet trochu hlouběji. Je skutečností, že za život bychom pravděpodobně potřebovali mozků několik. V kojeneckém věku by takový mozek musel umět hezky nahlas řvát, pokud možno v noci málo spát, přes den se hodně cpát a ještě více dělat do plenek. Přece se nějak musíme odvděčit našim rodičům, že nás zplodili. Jak tedy jinak, než takto, hezkým zlobením, za které nás ještě všichni chválí, chovají nás a dělají všechny věci, které jsou nám příjemné. O takový mozek se my miminka vůbec nemusíme starat. Všechno za nás udělají dospěláci.
Když dojdeme do školního věku, potřebujeme mozek "rozvíjející". Nejdříve se učíme poznávat nejbližší lidi kolem sebe, vnímáme věci, se kterými si hrajeme. Později se učíme písničky a říkanky. Zapamatovat si je dá práci a svůj mozek už musíme častým opakováním trochu trénovat. Když nás mine školka, nastanou školní radosti a rozvíjející mozek je znovu v akci. Učíme se písmenka, slabiky, slova, nakonec věty a pak zjistíme, že umíme číst a pohádku na dobrou noc už zvládnem sami. Neminou nás ani počty. Nejdůležitější přece bude, abychom si jednou dokázali dobře spočítat výplatu. Čím více v té době mozek trénujeme, tím pro nás lépe. Pravda je, že ne každému mozku se tahle praxe líbí. Proto někteří z nás jsou více na jazyky, jiní na matematiku, další na ostatní vědy a ti poslední snad kromě tělocviku na nic. Po ukončení základky bychom potřebovali další mozek, tentokrát kromě vědomostí zaměřený i na city. Kdo z nás v té době nepotkal svoji první lásku? Ti, co to učinili dříve, museli mít svůj mozek obzvlášť luxusní. Náš nový mozek by musel být co nejchytřejší, zaměřený na úspěšné složení maturity či závěrečných zkoušek z učebního poměru. Pro ty z nás, kteří zamíří na vysoké školy, by musel být k dispozici další mozek. Mozek, který odolá stresům ve zkouškovém období, odolá pokušení se hned po měsíční známosti nevdat, otěhotnět, nebo se oženit, uchrání nás před nebezpečím alkoholu či drog a nezavede nás na scestí. Je to velmi složité a ne všichni to beze zbytku zvládnou. Určitě to znáte sami.
Když se nám podaří v dnešní době najít ke svému vzdělání odpovídající zaměstnání, zase potřebujeme mozek přinejmenším doplnit. Je třeba zvládnout kolektiv kolem nás, kde už nejsou jenom naši vrstevníci, ale i lidé starší, mnohdy zkušení, od kterých se máme co učit. Na druhou stranu je třeba se ke všem slušným způsobem chovat, své nadřízené nevyjímaje. Přetrvává soustavný stres, který se náš mozek musí naučit řešit tak, abychom v brzké době neskončili na psychiatrii. Přitom musíme dál rozvíjet svoje city, svoje lásky a stále častěji myslíme na založení rodiny. Pomalu se tak dostáváme do další etapy našeho života. Když se nám narodí potomek, přibude do našeho mozku další vlastnost. Odpovědnost. Už nezodpovídáme jenom za sebe, nebo za svoji druhou polovičku, ale hlavně za našeho potomka. A najednou zjistíme, že se všechno začíná opakovat. My rozhodujeme o mozečku našeho miminka, tak, jako tomu bylo kdysi u našich rodičů a nás samotných. Ale i naše děti vyrostou a pro nás nastane fáze "důchodcovská".
I v této části našeho života potřebujeme kvalitní mozek. Pravda ale je, že už bývá zaměřený specificky hlavně na paměť. Najednou zjistíme, že to, co si nenapíšeme, zapomeneme. A tak nepostradatelným kamarádem našeho mozku se stává bloček, sešitek, či jenom obyčejný papírek, kam si píšeme vše. Co je třeba nakoupit, co budeme vařit, kam pojedeme o víkendu a kdoví, co ještě. V téhle době už musíme náš mozek trénovat naplno, jak říkají sportovci, nejlépe dvou až třífázově. Když to nebudeme dělat, dopadneme špatně a po bytě budeme hledat pomyslného zloděje, který nám všechno schovává a má německé jméno. Taky to znáte, že? Pomalu se vracíme do našeho dětství. Nejen ve vzpomínkách. Často si hrajeme s vnoučaty, učíme je písničky a říkanky, radujeme se z jejich úspěchů a podporujeme je v jejich rozvoji. Mozek je hrozně složitý orgán. Ne každý jej dokáže vytrénovat na všechno. Už moje babička říkávala, že "komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí". To je stará, i když smutná pravda. A tak si všichni přejme, aby naše mozky fungovaly k plné spokojenosti, aby "srážek s blbcem" bylo co nejméně a jednou jsme si mohli s uspokojením říci, že jsme život nežili nadarmo.
Téma týdne: Jdi a kup si mozek
Žádné komentáře:
Okomentovat