Rozkvétající pivoňky neomylně signalizují blížící se léto. Miluji tohle roční období plné tepla, slunce, koupání a vysněných prázdnin. S mojí kamarádkou Ivou letos plánujeme společný týdenní pobyt u moře, nejspíše v Chorvatsku. I když je teprve začátek června, moc se na moře těším. A ještě jednu zvláštnost tohle léto má. Za pár dnů mi bude osmnáct a vstoupím tak trochu do světa dospělých. Rodiče plánují oslavu, kde rozhodně nebude chybět kamarádka Iva a moje nejmilejší babička. Škoda, že děda se toho už nedočkal. Vzpomínám na nádherné dětství u babičky s dědou na vesnici. Prožívala jsem tu jako malá holka každé prázdniny. Babička od mých dvanácti let vždycky nezapomněla podotknout, že až mi bude osmnáct, dostanu od ní speciální dárek. Nikdy ale neprozradila, co to bude.
Nadešel můj velký den. Už od rána jsem všude uklízela, pověsila v pokoji vyprané záclony a přichystala slavnostní stůl. Byl rozkládací, pro dvanáct osob. Používali jsme ho jenom o Vánocích a při rodinných oslavách.
"Andrejko, v prádelníku je vyžehlený ten bílý ubrus. Dáš ho na stůl a na zahradě natrháš nějaké čerstvé květiny do vázy, ať to tam hezky vypadá."
"Jasně mami"
Odpovídám ve spěchu, protože první hosté dorazí už za hodinu a já mám ještě spoustu práce. S mamkou i s taťkou vycházím skvěle. Oba se mi maximálně věnují a úměrně mému věku mi dopřávají i dostatek osobní svobody. Jen občas mívám pocit, jakoby to nebylo všechno. Jako kdybych byla součástí ještě někoho dalšího, kdo se přede mnou skrývá, nebo se naší rodiny bojí. Tyhle chvilkové divné pocity jsem vždycky dokázala zahnat a přičítala je svojí bujné fantazii. Odpoledne se vydařilo. Dostala jsem nový mobil od rodičů, voucher na thajskou masáž od Ivy a od babičky peníze.
"A co tvůj slibovaný zvláštní dárek, babi?", připomínám se. To jsme v pokoji na chvilku osiřely.
"Neboj. Na všechno dojde. Ale musíš mi slíbit, že to, co ti dám, otevřeš, až budeš večer v pokojíčku sama. Má to svůj význam. A o tom, co se dozvíš, zatím nikomu neříkej. S obsahem nalož tak, jak budeš sama chtít. Slibuješ?"
Pokývám hlavou. Babička vytahuje z kabelky bílou, pečlivě zalepenou obálku, na které je její rukou napsáno "Andrejce k osmnáctinám". Beru ji do ruky. Je lehká. Podle hmatu není poznat, že by ukrývala nějaký předmět. Odnáším ji do svého pokojíčku k ostatním dárkům. Slib určitě splním a už teď se nemohu dočkat večera.
Venku je už tma, když opatrně otevírám obálku od babičky. Vypadne na mne menší zažloutlá obálka, adresovaná babičce. Uvnitř je dopis. Začínám číst.
"Milá paní Chrástecká,
asi se divíte, kdo Vám píše. Ale jí si nemohu pomoci a musím to udělat. Před dvanácti lety jsem odnosila pro Vaši dceru její dítě. Ten pocit, vzdát se narozeného miminka ve prospěch Vaší dcery byl pro mne něco, s čím jsem se nedokázala dodnes vyrovnat. Já vím. Namítnete, že to byla vzájemná dohoda Vaší dcery, jejího manžela a mne, stvrzená smlouvou o náhradním mateřství. Nebylo to zadarmo. Ale věřte mi, peníze nemohou nahradit stesk po děcku, kterému jsem poskytla azyl na devět měsíců a porodila jej. Ani nevím, jestli to byla holčička nebo chlapeček. Ale moc bych se chtěla s ním nebo s ní setkat. Vím, že to nebude lehké. Nemám odvahu napsat rovnou Vaší dceři. Řekly jsme si tenkrát, že se od porodu už neuvidíme. Ale Vás prosím, budete-li moci svým vlivem na Vaši dceru nějak k setkání přispět, budu Vám vděčná. Regina Vorlová." Následovala její adresa.
Podívala jsem se na datum dopisu. Byl opravdu psán před šesti lety, v době, kdy mi bylo dvanáct let. Obsah mne pořádně vyděsil. Já jsem koupené dítě, které se narodilo jakési paní Vorlové? Proč? Proč mi to mamka nikdy neřekla? Přece mám právo to vědět! Zároveň jsem si uvědomila, že moje občasné pocity, že kdosi, ke komu patřím, v naší rodině chybí, byly na místě. Ten "kdosi" pro mne byla neznámá paní Vorlová. Pane Bože. Co mám dělat? Mám o tom dopisu říci mámě? Babička mi obálku dala potají a beze svědků. Budu tedy zatím mlčet. A co dál? Mám vyhovět přání mé náhradní matky? Představuji si, jak by v podobné situaci bylo mně. Mám v tom celkem okamžitě jasno. Svého dítěte, byť zrozeného z jiných než mých oplozených vajíček, bych se vzdát nedokázala. O obsahu dopisu jsem přemýšlela celou noc.
Ráno jsem vzala do ruky dopisní papír.
"Má neznámá paní Vorlová,
včera se mi dostal do ruky Váš dopis, který jste napsala před šesti lety mojí babičce, paní Chrástecké. Jmenuji se Andrea Březinová a jsem tím potomkem, jemuž jste jako náhradní matka poskytla "ubytování" ve svém těle na devět měsíců. Včera mi bylo osmnáct a chci vědět všechno. Pokud to myslíte vážně, navrhněte termín a místo setkání a ozvěte se mi na email…" Dopis důkladně zalepím, na obálku napíšu adresu a při cestě do školy jej házím do poštovní schránky.
Uplynul týden. Každý večer otevírám emailovou poštu. Přece to všechno nebyl jen nemístný vtip, ujišťuji sama sebe, když očekávaná zpráva nepřichází. Až v pátek, kdy jsem sama doma, se dočkám.
"Milá Andrejko, promiň, že tykám, ale jsi přece jen taky trochu moje. Rozhodně Tě chci vidět. Co bys říkala dnešnímu večeru po osmé?" Následuje místo setkání. Kupodivu malá kavárnička nedaleko mého bydliště. Obratem odpovídám, že určitě přijdu. Jsem ráda, že nikdo není doma a nikomu se nemusím zpovídat. Zítra pojedu za našima na chatu. Ale co si mám vzít na sebe? Po chvilce uvažování vytahuji letní květovanou sukni a červenou halenku. Vím, co mi sluší. Venku je po tropickém dnu docela příjemně.
V kavárně jsem za pět minut. Přesto, že jsem svoji náhradní matku nikdy neviděla, neomylně mne to táhne ke stolu, kde sedí osamocená žena, ve věku mojí mamky.
"Nejste prosím paní Vorlová?", ptám se zcela zbytečně.
"Andrejko! Vstává a s pláčem mne objímá. Po chvilce oboustranného dojetí usedáme při kávě a džusu ke stolečku. Dozvídám se, že moje mamka nebyla schopná nikdy donosit dítě. Vždy potratila na samém počátku těhotenství. Jediným řešením byla surogace, tedy náhradní mateřství. Nakonec se setkala s Reginou, která ve své děloze odnosila dítě, zrozené z oplodněných vajíček, odebraných mojí mamce. Moji rodiče si mne z porodnice odnesli bezprostředně po porodu, aniž Regina dítě viděla. Vyprávěla jsem Regině o mém spokojeném dětství i dosavadním životě s rodiči. Dozvěděla se i o mém občasném zvláštním pocitu, že kromě rodičů ještě patřím někomu dalšímu. Rozcházely jsme se před půlnocí, s tím, že naše setkání nebude poslední. Byla jsem šťastná. Našla jsem poslední článek, který mi v životě dosud chyběl.
V sobotu odpoledne jsem to už nevydržela a všechno jsem řekla mamce. Byla překvapená, ale potvrdila mi vše, co jsem se dozvěděla od Reginy.
"Myslela jsem si, že se to nikdy nedozvíš. Ale náhoda tomu chtěla a já Ti nechci bránit. Nechtěla jsem, aby sis myslela, že jsi nějaké "koupené dítě". V tehdejší době ještě neplatily potřebné zákony. Bylo těžké do podobné akce jít. Mohli jsme mít na krku trestní stíhání pro obchodování s dětmi, protože tím postupem jsme obešli zákonnou adopci. Ale nakonec to všechno dobře dopadlo…"
"Mami, domluvily jsme se s Reginou, že se setkáme znovu za týden. Nechceš jít se mnou?"
Po chvilce váhání mamka souhlasila. Nemělo cenu Reginu dál skrývat a sama si také ráda zavzpomíná.
Přemýšlím nad sílou slova. Dopis. Obyčejné slovo na pět písmen. Pro mne to ale bylo slovo vzácné. Díky dopisu jsem našla svoji druhou matku.
Téma týdne: Píšu Ti
