Zamilovaná

Sedím v obývacím pokoji. Moje oči hledí do prázdna. Kdyby v této chvíli na mne někdo promluvil, zřejmě bych ho nevnímala. Je to zvláštní stav. Nemyslím, a přesto myslím. Vidím ho před sebou a nemohu se toho obrazu zbavit. Jirka. Vysoký, urostlý, štíhlý, černovlasý mladík, s hnědýma očima. Seznámila jsem se s ním právě včera, docela náhodou v tramvaji. Spadla mi z ramene kabelka a on byl nejblíž. Sice neřekl ani slovo, ale já nějak podvědomě tušila, že to je pro mne ten pravý pro život. Docela dlouho jsme se po sobě dívali. Nevydržela jsem to. Alespoň jsem poděkovala. Pak se dal se mnou do řeči.

"Já jsem Jirka. A ty?"

"Sandra. Tak ještě jednou dík."

Svěřil se mi, že studuje vejšku a právě se vrací z dlouhé přednášky. Cestu jsme měli společnou. I já se vracela ze školy domů, i když jen ze střední. Nevadilo mu to. Než jsme stihli vystoupit, kupodivu oba na stejné zastávce, pozval mne na rande.

"Co děláš zítra? Mohli bychom vyrazit k vodě. Je takové vedro, nedá se to ani vydržet", zkoušel, jak zareaguju.

"Proč ne? A v kolik?"

Domluvili jsme se na čtvrtou odpoledne. V myšlenkách se mi vrací včerejší rozhovor s ním. Od té doby nedokážu myslet na nic jiného. Nejsem schopná čehokoliv. Všechno mi padá z rukou. Ve škole jsem se několikrát přistihla, že vůbec nevím, co profesor právě přednáší. Když mne vyvolal, musela do mne spolužačka strčit, abych vůbec zaregistrovala, že se něco kolem mne děje. Stejně jsem netušila, na co se mě profesor ptal a co mu mám odpovědět. Naštěstí neznámkoval. Jinak by to určitě byla nefalšovaná koule.

"Prosím tě Sandro, co je s tebou? Jsi jako náměsíčná. Vůbec nevnímáš, jen koukáš někam do daleka!"

Kamarádka a spolužačka Daniela měla o mne starost. Vždycky jsme si spolu všechno říkaly. Ale mně se dneska nechtělo se jí svěřovat.

"Vždyť to říkám! Už mne zase nevnímáš! Sandro! Není ti něco? Nejsi nemocná?"

Zatřásla se mnou. Vrátilo mne to na chvilku do reality.

"Promiň. Nějak jsem se zamyslela. Co jsi říkala?"

Daniela se zasmála.

"Nevnímáš! To je jasný! Přiznej se! Ty ses zamilovala. Nebo se pletu?"

"Ale co to povídáš! Jen mi tak na chvilku myšlenky odpluly někam jinam. Už jsi někdy viděla, abych já byla zamilovaná?"

"Pravda je, že těm klukům moc šancí nedáváš. A kde taky, když naše třída je plná holek a kluk ani jeden! Ale přesto si myslím, že se nepletu. Tak kdo je to? Znám ho? Nezajdeme odpoledne někam a nepokecáme? Sandro, slyšíš?"

Bere mne znovu za ramena, protože jsem se znovu propadla do stavu, který jsem pro sebe nazvala "nemyšlením".

"Co? Jo. Odpoledne já nemůžu. To už mám jiný program!"

"No ne, snad ne rande?"

Cítím, jak rudnu a vím, že zvědavost mojí věrné kamarádky musím nějak ukojit. Přikyvuju.

"Jo, rande. A teď už mě nezdržuj. Musím si ještě něco koupit, zajít ke kadeřnici, prostě musím vypadat!"

Zvolna se zvedám ze židle v obýváku. Najít a sbalit plavky mi trvá trochu déle, než jsem čekala. Pak ještě trochu nalíčit, vybrat vhodné tričko a hurá na tramvaj. A hlavně - už nemyslet! Nebo se mi ještě něco stane.

Cesta tramvají na konečnou mi připadá neskutečně dlouhá. V duchu ji očima tlačím dopředu. Je vedro k zalknutí. Letošní léto je opravdu nádherné. Ani není třeba cestovat někam k moři. Brzo budou prázdniny a já už si zase představuju, jaké by to bylo, kdybych je mohla trávit s ním.

"Tak slečno! Konečná! Vystupujeme!"

Ježíši Kriste. Zase jsem se zasnila a upadla do stavu nemyšlení. Taková ostuda! Omlouvám se řidiči, který mne přišel z tramvaje "vyhnat". V útulné malé vinárně je díky klimatizaci příjemně. Rozhlížím se. Jirka nikde.

"Že by si ze mne utahoval?"

Sedám si ke stolku a objednávám si mojito s ledem, bez alkoholu. Podívám se na hodinky. Je teprve třičtvrtě na čtyři. Jirka má ještě dost času. To jen já jsem tak hrozně nedočkavá. I když vím, že to holky nedělají, nemůžu si pomoci. Je to silnější, než já.

Úderem čtvrté vchází on. Ve mně se zastaví srdce a mám pocit, že vyskočí z hrudi. Ledový koktejl mne trochu vzpamatuje. Jirka mne políbí a já se vznáším. Povídáme si, a když i on dopije své oblíbené mojito, odcházíme k nedalekému rybníku. Držíme se za ruce a mně je krásně. Asi jsem se opravdu zamilovala. Ale ani v nejmenším jsem netušila, co tenhle zvláštní stav udělá s mým myšlením. Ale věřte nebo ne, takový stav nemyšlení, jako prožívám já, opravdu nemá chybu…

Téma týdne: Jak nemyslet

Nerovný boj

"Tak na zdraví!", zvedám už jedenáctý půllitr pěnivého moku a přiťukávám si s kamarádem Lojzou. Je v téhle hospodě často a hlavně rád v mojí společnosti. Ví, že mu nějaké to pivko i zaplatím, když budu chtít, aby se mnou u stolu zůstal. Na rozdíl ode mne však nebyl takový super konzument jako já a vždycky říkal, že jemu stačí "krabicový, který si občas ukradne, nebo vyžebrá peníze od kolemjdoucích lidí a krabici si koupí".

"Měli bysme skončit, Roberte", říká mi.

"Máš už docela dost nakoupíno. Abys zase neskončil na záchytce, jako už tolikrát předtím!"

"No jo. Máš pravdu. Ještě si dám jedno nebo dvě a pudu domů. A co zítra? Přijdeš? Zaplatím ti večeři, chceš? Zítra beru, tak to zase bude jízda!"

Lojza chvatně přikyvuje, abych si to náhodou ještě nerozmyslel. Kdy naposled jedl teplou večeři sám ani neví.

Mezitím přibývá čárek na mém pivním tácku a žízeň je pořád k neuhašení. Vím, že mám problém a že bych se stoupající tendencí spotřebovaného alkoholu měl něco dělat. Ale je to jako démon, který našeptává, že dnes si dám jenom jedno nebo dvě a potom už pít nebudu. Mám problémy i v práci. Dělám kováře v hutích, kde je horko a máme povolené slabé pivo. Spolupracovníci mi spíše nosí perlivou vodu, trochu vychlazenou, protože o mé přílišné chuti na alkohol ví možná víc, než já sám.

"Tak pane Chvalina. Dneska to máme dvacet pět kousků. Rekord, co? No ono je hrozné vedro, tak se ani nemůžeme divit!"

Vrchní mi předkládá účtenku a já jen zírám, kolik peněz jsem zase propil. Kdybych zítra neměl "brací den", byl bych určitě bez chleba. U stolu jsem zůstal už sám. Lojza se kamsi vytratil, určitě sehnat oblíbený "krabicák." Byl to můj jediný bližší člověk, se kterým jsem se stýkal. Žil jsem sám ve vlastním bytě. Manželka mi zemřela před půl rokem a dosud se mi nepodařilo se s tím docela srovnat. Dcera se vdala do Německa a domů jezdila jenom na Vánoce nebo Velikonoce. Jiné příbuzné jsem neměl. Proto se mým oblíbeným místem stala hospoda. Bláhově jsem se domníval, že alkohol mi pomůže vyřešit moje smutky. Pomalu jsem vstal od stolu. Hospodský za mnou raději zamkl, aby mne náhodou nenapadlo se vrátit. Upřímně řečeno, nenapadlo by mne to. Sotva jsem pletl nohama a když jsem se nadechl horkého vzduchu tropické noci, zatočila se mi hlava. Opřel jsem se rukama o barák a čekal, až to odezní. Do půlnoci nebylo daleko. Stál jsem tak chvilku a nedíval se na silnici. Lekl jsem se, když mi najednou kdosi položil ruku na rameno.

"Tak co, pane Chvalina? Zase jsme to přepískli?"

Policista, který se u mne zastavil, mne už znal.

"Tak se svezem, co říkáte? Domů byste stejně v tomhle stavu nedošel, věřte mi."

Měl pravdu. Stejně by to nakonec skončilo tak, že bych si u toho baráku ustlal. A to je zase na záchytce pohodlnější. Nechal jsem se dovést do auta.

"Měl byste se léčit, pane Chvalina. Vždyť jste ještě poměrně mladý člověk, není vám ani padesát a já už vás vezu na záchytku po desáté. Není vám líto těch propitých peněz?"

Policista mne svými domluvami dojímal. Měl jsem vždycky klidnou, ale uplakanou opici a v tomhle stavu jsem byl schopen slíbit i nemožné.

"Budu pane poručíku. Tentokrát už opravdu, věřte mi".

Začaly se mi zavírat oči a z auta před záchytkou mi policista musel hodně pomáhat.

Vyspal jsem se do růžova. V šest ráno si pro mne přijela policie a odvezla mne na oddělení k sepsání protokolu. Než se to všechno zúřadovalo, bylo půl deváté a já věděl, že zase přijdu do práce pozdě. Ale musel jsem tam. Výplata byla důležitá. Zůstal jsem viset čtyři tisíce na záchytce a dluhy jsem zásadně nedělal. Vždycky jsem si zakládal na tom, abych měl všechno včas zaplacené.

"Á, zase pozdě, co?"

Kolega Mirek mne přivítal svým obvyklým způsobem.

"Tak kdepak jsme se dneska vyspinkali? Že by zase na záchytce? Nebo snad u nějaké kočičky, která tě nechtěla pustit z postýlky?"

Najednou jsem se hrozně zastyděl. Mám já tohle zapotřebí? Vždyť kdyby si vzpomněl mi dát dýchnout, jako můj nadřízený, tak by se tam určitě ještě nějaký zbytkový alkohol našel. Měl by o důvod víc mne vyhodit. A co bych potom dělal? Nechtěl bych dopadnout jako Lojza.

"Už se to nebude opakovat, Mirku. Rozhodl jsem se, že se budu léčit".

Mirek se kupodivu mému rozhodnutí nesmál.

Po vyřízení nezbytných formalit jsem se po třech měsících vrátil z protialkoholního léčení. Věděl jsem, že teď už je to jenom na mně, jak to ustojím. Když jsem si vzpomněl na antabus, dělalo se mi zle ještě teď. Při myšlence, že bych to měl všechno někdy ještě opakovat, mi běhal mráz po zádech.

Uplynuly další dva měsíce. Procházel jsem kolem "své hospody" a napadlo mne, zda tam nepotkám Lojzu. Můj vnitřní démon mi našeptával, abych to nedělal, ale já nedokázal oddolat

Lojza mne uvítal s otevřenou náručí.

"Kde ses toulal, kamaráde? Tak dlouho už jsem tě tady neviděl!"

Posadil jsem se a objednal Lojzovi pivo a sobě džus. Neviděl jsem důvod, proč bych mu měl cokoliv o mojí nepřítomnosti vykládat.

"No počkej. To nemyslíš vážně. To si se mnou na uvítanou nedáš ani malýho prcka? Pane vrchní, dvakrát malej rum!"

Stál přede mnou na stole za pár vteřin. Můj vnitřní démon bubnoval na poplach. Chtěl jsem oddolat, ale na druhou stranu jsem nechtěl Lojzovi nic vykládat o mém protialkoholním léčení a naprostém zákazu pití alkoholických nápojů.

Pokusil jsem se démonovi vzdorovat.

"Vždyť je to jenom malej prcek! A Lojzovi to nemůžu udělat. To mi přece neublíží".

Můj démon v mém těle se začal hlasitě smát. Věděl jsem, co to znamená. Když jsem pozdvihl panáčka rumu na Lojzovo zdraví, bylo mi jasné, že démon alkohol v nerovném boji se mnou zvítězil.

Téma týdne: Vnitřní démon

Zoufalství

A zase jsem doma sama. Tak jako každý den, každé odpoledne a každý večer. Radost mi dělá jen syn Radek. Můj manžel, tedy jestli se ještě manželem vůbec dá nazvat, nějak cestu domů zapomněl. Chodí se sem jenom vyspat a to ještě přichází až kolem půlnoci. Nikdy jsem se nedozvěděla, kde je. Odmítl se na toto téma se mnou bavit.

"Dávám ti peníze, jíst máš co, na sebe taky, tak co ještě chceš?"

Od jisté doby jsem přestala naléhat. Nemělo to cenu a nechtěla jsem se stále jenom hádat. Vnitřně mne to hrozně bolelo. Kolik jsem probrečela kapesníků nebo polštářů v posteli, nechci ani počítat. Emoce prostě občas vyplavou na povrch, ať chcete nebo ne.

V zámku u dveří zarachotil klíč.

"Že by?", říkám si nevěřícně.

"Vždyť je teprve osm večer!"

Nemýlila jsem se. Franta skutečně přišel domů, takhle brzo tento půlrok po prvé.

"Co tady děláš? Vždyť ještě není půlnoc!", rýpám si trošku, i když vím, že si tak můžu zadělat na hezkou hádku. Ale nějak to ze mne vypadlo, aniž jsem chtěla.

"No, no. Jednou přijdu trochu dřív a nejsem vítanej. Pročpak? Čekáš snad nějakého nového frajera? Jestli ti tu vadím, tak mi to řekni hned. Ale jestli je v tom chlap, tak tě napřed zabiju. Nesnesu pomyšlení, že bys mohla mít někoho jiného! Tak povídej! Dělej!"

Nejsem schopná slova. Franta mne drží pod krkem a zřejmě své výhrůžky myslí docela vážně. Nerozumím tomu. Zatím mne nikdy fyzicky nenapadl. Křičel, vyhrožoval, to ano, ale zabít mne? Začala jsem se bát.

"Žádného frajera nečekám, ani žádného nemám. To bych se spíš mohla ptát já tebe, jak je to s tvojí frajerkou. Kde by ses jinde toulal, než u nějaké ženské, že. A ptám se tě? Neptám. A teď už mne pusť. Docela to bolí, když to chceš vědět!"

Ale Frantovo sevření nepovoluje a můj pocit zoufalství a strachu roste.

"Tak slyšel jsi? Copak mne opravdu chceš zabít?", to už křičím.

Franta se jenom poťouchle usmívá.

"Bojíš se, co? Ale neboj. Ruce si s tebou špinit nebudu. Pro takovou slepici, jako seš ty, je to totiž škoda!"

Sevření u krku povoluje a já hluboce vydechnu.

"Co mi dáš k večeři? Mám hlad!"

Rozčílilo mne to.

"A ty si myslíš, že ti budu vyvařovat, když doma vůbec nejsi a ani nevíš, jak domov vypadá? Jdi se najíst tam, kde ti dali najíst včera nebo předevčírem. Já tady nic nemám. Mně k večeři stačí rohlík a kus salámu. A jestli tobě taky, tak si uřízni kus salámu v lednici a rohlíky nebo chleba je v šuplíku v kuchyni!"

Franta se ke mně přibližuje a já už se zase bojím. Zvedám se ze židle a spěchám do ložnice. Nestihla jsem se zamknout. Franta byl jako smyslů zbavený. Praštil se mnou na postel, strhal ze mne oblečení a bil mne hlava nehlava. Nepoznávala jsem ho. Jakoby se mu cosi v mozku přehodilo na jinou výhybku. Křičím o pomoc a můj křik nelze přeslechnout. Radek vyběhl ze svého pokoje rovnou k nám. Snaží se svého tátu ode mne odtrhnout. Moc se mu to nedaří. Je mu přece jenom teprve třináct.

"Tatí, přestaň! Proč ubližuješ mamce? Nech toho, nebo zavolám policii!"

Zmínka o policii Frantu zaskočila. Jeho zlost se vmžiku obrátila proti synovi.

"Tak policii bys na tátu chtěl zavolat? To jsi pěkný synek, jen co je pravda. Je vidět, že ti to taky budu muset vysvětlit ručně!"

Přibližuje se k Radkovi a já se ho snažím svým tělem bránit. Zase už volám o pomoc a Radek se připojuje. Kdosi klepe na naše dveře.

Franta jde do předsíně otevřít a já se okamžitě s Radkem v ložnici zamykám.

"Potřebujete něco, sousede?" slyším Frantu.

"Já nic. Ale vy byste asi nějakou tu pomoc potřeboval, ne? Slyším od vás volání, jako by se tady dělo cosi nepřístojného. Nebo se pletu?"

Soused Milota občas naše vzájemné hlasité hádky urovnával, když ho v noci svým křikem Franta rušil ze spaní. Byl to pořádný svalovec, boxer, prostě v dané situaci člověk na svém místě. Franta vždy zkrotl po jeho návštěvě a alespoň chvíli byl jako beránek.

"Určitě se vám něco zdálo, sousede. To my si tady jen tak hrajeme, víte?"

"Máte trochu divné hry na můj vkus. Ale říkám vám, ještě jednou se od vás z bytu ozve křik, volám okamžitě policii. Počítejte s tím!"

Franta se vrací do bytu a snaží se dostat do ložnice. Skleněná výplň dveří za chvíli bere za své a je jen otázkou okamžiku, kdy se Franta ocitne mezi námi. Zažívám pocit naprosté bezmoci a neuvěřitelného strachu. Ještě, že Radek měl u sebe mobil, a když jsme se zamkli, zavolal na policii.

Kdosi zvoní.

"Tady je to jako na pražským mostě", rozčiluje se Franta a odchází do předsíně. Teď už nemá cenu být v ložnici, když je volně přístupná a tak se s Radkem přesouváme do kuchyně.

Za dveřmi stojí dva policisté.

"Máme na vás stížnost. Prý se tady děje nějaké domácí násilí. Pustíte nás dál?"

Než se Franta vzpamatuje, policisté jsou v bytě a přicházejí za mnou do kuchyně.

Popravdě líčím, co se stalo. Pozvolna se vybarvující podlitiny na obličeji a nohách jen dokládají moje vyprávění a Radek jenom přikyvuje. I v jeho očích vidím dosud nepoznaný strach.

Policisté si opisují nacionále nás všech.

"Situace je jasná", říká jeden z nich.

"Pan Stoklasa si sbalí pár svých věcí, léky, pokud nějaké užívá a půjde s námi. Nejdříve sepíšeme na oddělení protokol. Z něho nadevší pochybnost vyplyne zákaz pobytu v tomto bytě na deset dnů. Je vám to jasné? Tak oblíkat a jdeme!"

Frantu odvedli a v našem bytě nastal konečně klid. Ale strachu a beznaděje mne to nezbavilo. Co bude dál? Co když se vrátí a bude se do bytu dobývat? A co bude po deseti dnech? Jak dlouho ještě tohle chci vydržet? Emoce vybuchují a já pláču. Slzy přinášejí úlevu.

Franta se už do bytu nevrátil. Nepátrala jsem po něm. Po poradě s právníkem jsem podala žádost o rozvod. Zda toto řešení přinese klid, však ukáže až čas.

Téma týdne: Emoce a jiné nesmysly

.