Sedím v obývacím pokoji. Moje oči hledí do prázdna. Kdyby v této chvíli na mne někdo promluvil, zřejmě bych ho nevnímala. Je to zvláštní stav. Nemyslím, a přesto myslím. Vidím ho před sebou a nemohu se toho obrazu zbavit. Jirka. Vysoký, urostlý, štíhlý, černovlasý mladík, s hnědýma očima. Seznámila jsem se s ním právě včera, docela náhodou v tramvaji. Spadla mi z ramene kabelka a on byl nejblíž. Sice neřekl ani slovo, ale já nějak podvědomě tušila, že to je pro mne ten pravý pro život. Docela dlouho jsme se po sobě dívali. Nevydržela jsem to. Alespoň jsem poděkovala. Pak se dal se mnou do řeči.
"Já jsem Jirka. A ty?"
"Sandra. Tak ještě jednou dík."
Svěřil se mi, že studuje vejšku a právě se vrací z dlouhé přednášky. Cestu jsme měli společnou. I já se vracela ze školy domů, i když jen ze střední. Nevadilo mu to. Než jsme stihli vystoupit, kupodivu oba na stejné zastávce, pozval mne na rande.
"Co děláš zítra? Mohli bychom vyrazit k vodě. Je takové vedro, nedá se to ani vydržet", zkoušel, jak zareaguju.
"Proč ne? A v kolik?"
Domluvili jsme se na čtvrtou odpoledne. V myšlenkách se mi vrací včerejší rozhovor s ním. Od té doby nedokážu myslet na nic jiného. Nejsem schopná čehokoliv. Všechno mi padá z rukou. Ve škole jsem se několikrát přistihla, že vůbec nevím, co profesor právě přednáší. Když mne vyvolal, musela do mne spolužačka strčit, abych vůbec zaregistrovala, že se něco kolem mne děje. Stejně jsem netušila, na co se mě profesor ptal a co mu mám odpovědět. Naštěstí neznámkoval. Jinak by to určitě byla nefalšovaná koule.
"Prosím tě Sandro, co je s tebou? Jsi jako náměsíčná. Vůbec nevnímáš, jen koukáš někam do daleka!"
Kamarádka a spolužačka Daniela měla o mne starost. Vždycky jsme si spolu všechno říkaly. Ale mně se dneska nechtělo se jí svěřovat.
"Vždyť to říkám! Už mne zase nevnímáš! Sandro! Není ti něco? Nejsi nemocná?"
Zatřásla se mnou. Vrátilo mne to na chvilku do reality.
"Promiň. Nějak jsem se zamyslela. Co jsi říkala?"
Daniela se zasmála.
"Nevnímáš! To je jasný! Přiznej se! Ty ses zamilovala. Nebo se pletu?"
"Ale co to povídáš! Jen mi tak na chvilku myšlenky odpluly někam jinam. Už jsi někdy viděla, abych já byla zamilovaná?"
"Pravda je, že těm klukům moc šancí nedáváš. A kde taky, když naše třída je plná holek a kluk ani jeden! Ale přesto si myslím, že se nepletu. Tak kdo je to? Znám ho? Nezajdeme odpoledne někam a nepokecáme? Sandro, slyšíš?"
Bere mne znovu za ramena, protože jsem se znovu propadla do stavu, který jsem pro sebe nazvala "nemyšlením".
"Co? Jo. Odpoledne já nemůžu. To už mám jiný program!"
"No ne, snad ne rande?"
Cítím, jak rudnu a vím, že zvědavost mojí věrné kamarádky musím nějak ukojit. Přikyvuju.
"Jo, rande. A teď už mě nezdržuj. Musím si ještě něco koupit, zajít ke kadeřnici, prostě musím vypadat!"
Zvolna se zvedám ze židle v obýváku. Najít a sbalit plavky mi trvá trochu déle, než jsem čekala. Pak ještě trochu nalíčit, vybrat vhodné tričko a hurá na tramvaj. A hlavně - už nemyslet! Nebo se mi ještě něco stane.
Cesta tramvají na konečnou mi připadá neskutečně dlouhá. V duchu ji očima tlačím dopředu. Je vedro k zalknutí. Letošní léto je opravdu nádherné. Ani není třeba cestovat někam k moři. Brzo budou prázdniny a já už si zase představuju, jaké by to bylo, kdybych je mohla trávit s ním.
"Tak slečno! Konečná! Vystupujeme!"
Ježíši Kriste. Zase jsem se zasnila a upadla do stavu nemyšlení. Taková ostuda! Omlouvám se řidiči, který mne přišel z tramvaje "vyhnat". V útulné malé vinárně je díky klimatizaci příjemně. Rozhlížím se. Jirka nikde.
"Že by si ze mne utahoval?"
Sedám si ke stolku a objednávám si mojito s ledem, bez alkoholu. Podívám se na hodinky. Je teprve třičtvrtě na čtyři. Jirka má ještě dost času. To jen já jsem tak hrozně nedočkavá. I když vím, že to holky nedělají, nemůžu si pomoci. Je to silnější, než já.
Úderem čtvrté vchází on. Ve mně se zastaví srdce a mám pocit, že vyskočí z hrudi. Ledový koktejl mne trochu vzpamatuje. Jirka mne políbí a já se vznáším. Povídáme si, a když i on dopije své oblíbené mojito, odcházíme k nedalekému rybníku. Držíme se za ruce a mně je krásně. Asi jsem se opravdu zamilovala. Ale ani v nejmenším jsem netušila, co tenhle zvláštní stav udělá s mým myšlením. Ale věřte nebo ne, takový stav nemyšlení, jako prožívám já, opravdu nemá chybu…
Téma týdne: Jak nemyslet
Žádné komentáře:
Okomentovat