"Tak na zdraví!", zvedám už jedenáctý půllitr pěnivého moku a přiťukávám si s kamarádem Lojzou. Je v téhle hospodě často a hlavně rád v mojí společnosti. Ví, že mu nějaké to pivko i zaplatím, když budu chtít, aby se mnou u stolu zůstal. Na rozdíl ode mne však nebyl takový super konzument jako já a vždycky říkal, že jemu stačí "krabicový, který si občas ukradne, nebo vyžebrá peníze od kolemjdoucích lidí a krabici si koupí".
"Měli bysme skončit, Roberte", říká mi.
"Máš už docela dost nakoupíno. Abys zase neskončil na záchytce, jako už tolikrát předtím!"
"No jo. Máš pravdu. Ještě si dám jedno nebo dvě a pudu domů. A co zítra? Přijdeš? Zaplatím ti večeři, chceš? Zítra beru, tak to zase bude jízda!"
Lojza chvatně přikyvuje, abych si to náhodou ještě nerozmyslel. Kdy naposled jedl teplou večeři sám ani neví.
Mezitím přibývá čárek na mém pivním tácku a žízeň je pořád k neuhašení. Vím, že mám problém a že bych se stoupající tendencí spotřebovaného alkoholu měl něco dělat. Ale je to jako démon, který našeptává, že dnes si dám jenom jedno nebo dvě a potom už pít nebudu. Mám problémy i v práci. Dělám kováře v hutích, kde je horko a máme povolené slabé pivo. Spolupracovníci mi spíše nosí perlivou vodu, trochu vychlazenou, protože o mé přílišné chuti na alkohol ví možná víc, než já sám.
"Tak pane Chvalina. Dneska to máme dvacet pět kousků. Rekord, co? No ono je hrozné vedro, tak se ani nemůžeme divit!"
Vrchní mi předkládá účtenku a já jen zírám, kolik peněz jsem zase propil. Kdybych zítra neměl "brací den", byl bych určitě bez chleba. U stolu jsem zůstal už sám. Lojza se kamsi vytratil, určitě sehnat oblíbený "krabicák." Byl to můj jediný bližší člověk, se kterým jsem se stýkal. Žil jsem sám ve vlastním bytě. Manželka mi zemřela před půl rokem a dosud se mi nepodařilo se s tím docela srovnat. Dcera se vdala do Německa a domů jezdila jenom na Vánoce nebo Velikonoce. Jiné příbuzné jsem neměl. Proto se mým oblíbeným místem stala hospoda. Bláhově jsem se domníval, že alkohol mi pomůže vyřešit moje smutky. Pomalu jsem vstal od stolu. Hospodský za mnou raději zamkl, aby mne náhodou nenapadlo se vrátit. Upřímně řečeno, nenapadlo by mne to. Sotva jsem pletl nohama a když jsem se nadechl horkého vzduchu tropické noci, zatočila se mi hlava. Opřel jsem se rukama o barák a čekal, až to odezní. Do půlnoci nebylo daleko. Stál jsem tak chvilku a nedíval se na silnici. Lekl jsem se, když mi najednou kdosi položil ruku na rameno.
"Tak co, pane Chvalina? Zase jsme to přepískli?"
Policista, který se u mne zastavil, mne už znal.
"Tak se svezem, co říkáte? Domů byste stejně v tomhle stavu nedošel, věřte mi."
Měl pravdu. Stejně by to nakonec skončilo tak, že bych si u toho baráku ustlal. A to je zase na záchytce pohodlnější. Nechal jsem se dovést do auta.
"Měl byste se léčit, pane Chvalina. Vždyť jste ještě poměrně mladý člověk, není vám ani padesát a já už vás vezu na záchytku po desáté. Není vám líto těch propitých peněz?"
Policista mne svými domluvami dojímal. Měl jsem vždycky klidnou, ale uplakanou opici a v tomhle stavu jsem byl schopen slíbit i nemožné.
"Budu pane poručíku. Tentokrát už opravdu, věřte mi".
Začaly se mi zavírat oči a z auta před záchytkou mi policista musel hodně pomáhat.
Vyspal jsem se do růžova. V šest ráno si pro mne přijela policie a odvezla mne na oddělení k sepsání protokolu. Než se to všechno zúřadovalo, bylo půl deváté a já věděl, že zase přijdu do práce pozdě. Ale musel jsem tam. Výplata byla důležitá. Zůstal jsem viset čtyři tisíce na záchytce a dluhy jsem zásadně nedělal. Vždycky jsem si zakládal na tom, abych měl všechno včas zaplacené.
"Á, zase pozdě, co?"
Kolega Mirek mne přivítal svým obvyklým způsobem.
"Tak kdepak jsme se dneska vyspinkali? Že by zase na záchytce? Nebo snad u nějaké kočičky, která tě nechtěla pustit z postýlky?"
Najednou jsem se hrozně zastyděl. Mám já tohle zapotřebí? Vždyť kdyby si vzpomněl mi dát dýchnout, jako můj nadřízený, tak by se tam určitě ještě nějaký zbytkový alkohol našel. Měl by o důvod víc mne vyhodit. A co bych potom dělal? Nechtěl bych dopadnout jako Lojza.
"Už se to nebude opakovat, Mirku. Rozhodl jsem se, že se budu léčit".
Mirek se kupodivu mému rozhodnutí nesmál.
Po vyřízení nezbytných formalit jsem se po třech měsících vrátil z protialkoholního léčení. Věděl jsem, že teď už je to jenom na mně, jak to ustojím. Když jsem si vzpomněl na antabus, dělalo se mi zle ještě teď. Při myšlence, že bych to měl všechno někdy ještě opakovat, mi běhal mráz po zádech.
Uplynuly další dva měsíce. Procházel jsem kolem "své hospody" a napadlo mne, zda tam nepotkám Lojzu. Můj vnitřní démon mi našeptával, abych to nedělal, ale já nedokázal oddolat
Lojza mne uvítal s otevřenou náručí.
"Kde ses toulal, kamaráde? Tak dlouho už jsem tě tady neviděl!"
Posadil jsem se a objednal Lojzovi pivo a sobě džus. Neviděl jsem důvod, proč bych mu měl cokoliv o mojí nepřítomnosti vykládat.
"No počkej. To nemyslíš vážně. To si se mnou na uvítanou nedáš ani malýho prcka? Pane vrchní, dvakrát malej rum!"
Stál přede mnou na stole za pár vteřin. Můj vnitřní démon bubnoval na poplach. Chtěl jsem oddolat, ale na druhou stranu jsem nechtěl Lojzovi nic vykládat o mém protialkoholním léčení a naprostém zákazu pití alkoholických nápojů.
Pokusil jsem se démonovi vzdorovat.
"Vždyť je to jenom malej prcek! A Lojzovi to nemůžu udělat. To mi přece neublíží".
Můj démon v mém těle se začal hlasitě smát. Věděl jsem, co to znamená. Když jsem pozdvihl panáčka rumu na Lojzovo zdraví, bylo mi jasné, že démon alkohol v nerovném boji se mnou zvítězil.
Téma týdne: Vnitřní démon
Žádné komentáře:
Okomentovat