14.12.15

Dlouhá cesta

Je krátce před vánočními svátky. Tyhle nejkrásnější svátky v roce vyvolávají u mne pocit nostalgie a vzpomínek. Dívám se z okna dětského pokojíčku, kde klidně spinká můj vymodlený Petříček. Jsou to už dva měsíce, kdy poprvé zakřičel z plných plic do tohoto světa. Odkláním zrak od liduprázdné ulice pod oknem. Světla lamp ozařují potemnělá auta, zaparkovaná před domem. Nesněží, jako už mnoho let předtím v tuto prosincovou dobu. Pomalu si zvykám na skoro jarní teploty a na opětovnou vidinu svátků na blátě, či jen tak na suchu. Skláním se nad malou postýlkou a pozoruji zvedající se hrudníček. Už jsem pomalu ani nedoufala, že takový pohled se mi někdy naskytne, ale nakonec se tajné přání moje i mého milovaného manžela splnilo. Letos to budou nepochybně nejkrásnější Vánoce, s živým dárečkem pod stromečkem.
Při pohledu na spícího Petříka se nemohu ubránit svým myšlenkám. Do jakého světa to vlastně vkročil? Jako každá milující máma bych mu dopřála svět ideální. Svět bez starostí, válek, násilí, plný pozitivních myšlenek, svět bez problémů. Ale na druhou stranu - pro každého jedince je ideálním světem něco jiného. Jaký svět pro tuto generaci bude tím ideálním, je těžké říci. Vím, že ideální svět se budu snažit mu dopřát v dětství. Pokud se nestane nic mimořádného nebo tragického, vím, že mu dopřeji dětství plné radosti, lásky, štěstí. Nakonec i já jsem takové měla. A i když moji rodiče se dívají na náš dnešní svět odkudsi shora, nedokážu na jejich milující náruč zapomenout. Splnili mi všechna moje dětská přání. Vzpomínám na kočárek s mrkací panenkou a krajkovými peřinkami, který mi přinesl Ježíšek. Vybavují se mi i první náramkové hodinky. To jsem chodila do druhé třídy a jako jediná už znala pojem času. Ten nádherný pocit radosti a štěstí se nedá vymazat z duše ani po mnoha letech.
Později v době studií mi rodiče a zvláště maminka, byli životními rádci. Mohla jsem se jim svěřit se všemi svými bolístkami a problémy. Samozřejmě, že občas také zahřmělo. Nějaký mráček na téměř jasné obloze se objeví vždycky. Dnes již vím, že měli o mne strach, když jsem chtěla ve svých šestnácti letech jít sama večer na diskotéku, nebo na první rande s klukem, o kterém byli přesvědčeni, že to musí být přinejmenším propuštěný kriminálník, soudě podle jeho dlouhých vlasů. Usmívám se. Tohle všechno člověk pochopí, až tehdy, když sám se stane rodičem…
Zaplaším nádherné vzpomínky a znovu se skláním nad oddychujícím Petříkem. Zlehounka, aby se neprobudil, ho hladím po tvářičce. Jaký asi má před sebou život? Když se tak rozhlédnu po dnešním světě, nezdá se mi příliš ideální. Kdykoliv otevřu noviny nebo pustím televizi, čtu a slyším převážně samé negativní zprávy. O tom, kolik zcela nevinných lidí dosud neznámí teroristé zase popravili mečem, kde vybuchla bomba a kolik lidí, poslouchajících koncert, to zabilo nebo zranilo. Vnímám, že se děje něco pro nás Evropany neobvyklého. Teroristické útoky, které ne náhodou evokují myšlenky na válku. Opět se vracím k rodičům. Oba zažili tu poslední. Z jejich vyprávění vím, že nikdy nechtěli už nic podobného prožít. Dokážu pro sebe a své dítě zabezpečit domov bez válečných útrap? Pevně doufám, že ano. Vždyť i tak bude mít nemálo starostí. V dnešní době, plné nejistot, není jednoduché sehnat stálé a alespoň trochu slušně placené zaměstnání. I mně to stálo nemalé úsilí, ale nakonec to dopadlo dobře. Díky i tomu, že pracuje i manžel, se dá na mateřské dovolené "přežít". Ale peníze jsou v tomhle případě pomíjející. První v pořadí hodnot bude vždycky Petříček. Bude studovat? Kdo ví. To všechno ukáže až čas a já jako máma pro to, aby se měl v životě co nejlépe, udělám maximum.
Petříček zavrní. Mrknu na hodiny. Jasně. Čas na kojení. Za hodinku je všechno za mnou. Teď, když Petříček už zase spokojeně oddychuje, si snad také na chvilku odpočinu a čeká mne pár hodin spánku. Tak krásné sny, můj milý!
Už se těším na Štědrý den a jeho rozzářená očička u vánočního stromečku. Pro letošní rok to bude pro něho ten jediný ideální svět, který snad alespoň trochu bude vnímat. Možná, že i on, tak jako dnes já, jednou zavzpomíná na svoje rodiče a jejich splněnou či nesplněnou představu ideálního světa a sám pro sebe si vytvoří ten pro něho ideální. Ale k tomu povede ještě hodně dlouhá cesta. Tak hodně sil nám všem a krásné Vánoce, Petříku!

Téma týdne: Ideální svět

30.9.15

Kam s ním?

"Cože? Co říkáš? Tobě snad přeskočilo!", hlasitě volám z kuchyně na svoji manželku Evu, která trojčí u televize v obývacím pokoji. Tvrdí, že jsem vyhrál. Ba co víc. Křičí, že jsem milionář. Nemůžu tomu uvěřit. Sázím Sportku už více jak dvacet let. Že by opravdu? Společně kontrolujeme vylosovaná čísla a můj tiket. Za tu chvíli jsem to stihl snad stokrát, než mi došlo, že jsem opravdu vyhrál více jak milion korun. Čekal jsem, že budu jako Eva. Nadšeně trojčit u televize. Ale nebylo to tak. Dostal jsem strach, co bude dál. Co udělám s takovou kupou peněz, které jsem v životě neviděl pohromadě?
"Petře, ty nemáš radost? Co je s tebou? Nemám ti zavolat doktora? Není ti zle?"
Eva se s obavami dívá na můj pobledlý obličej.
"Neboj, nic mi není. Jen mě to prostě zaskočilo a stále tomu nemohu uvěřit. Snad mi to dojde později, možná zítra. Ale ty to hlavně nikomu neříkej. Víš, jací jsou lidé. Závist by na sebe nedala dlouho čekat".
S Evou jsme vychovali dvě děti. Obě jsou již dospělé. Syn Ondřej vystudoval lékařskou fakultu a působí jako obvodní lékař v nedalekém městě. Zatím je svobodný. Dcera Jitka je čerstvě vdaná a v očekávání narození prvního potomka. Je učitelkou v mateřské školce. Moc se těšíme s Evou na naše první vnouče. Však už na to také máme svá léta. Já před dvěma roky oslavil šedesátku, Eva bude slavit letos Abrahámoviny. Těšil jsem se, že konečně si budu užívat života podle svého, společně s Evou. Zabývat se milionovou výhrou, která mi po zdanění zbyla, sice nepatří mezi nepříjemné starosti, ale znovu musím zopakovat, že v první chvíli mně to žádné nadšení nepřineslo. Navíc jsem měl opravdu strach, že Eva neudrží jazyk za zuby a za chvíli si o našem milionu budou cvrlikat i vrabci na střeše.
Měl jsem pravdu. Kdykoliv jsem se setkal v domě s ostatními nájemníky, dívali se na mne zvláštním pohledem. Všichni mi gratulovali, i když já pořádně nevěděl, proč. Vždyť vlastnit milion není žádná slast, navíc, když stále pořádně nevím, jak s penězi naložím. Stavět dům se mi v mém věku moc nechtělo. Na to, abych si dům nechal postavit firmou, jsem neměl. Milion by byl trochu málo. Neměl jsem ani pozemek, takže tuhle variantu řešení jsem ve svém nitru rychle zavrhl. Brát si úvěr, který by musely splácet nakonec i naše děti, také nepřipadalo v úvahu. S Evou jsme měli slušně zařízený byt a vždycky jsme předpokládali, že nám vystačí až do smrti. Nepatříme a nikdy jsme nepatřili k pěstitelům či zahrádkářům, nevlastnili jsme žádnou chatu ani chalupu. Tyhle koníčky nás nikdy nelákaly. Naším jediným společným majetkem kromě bytu bylo auto. Koupíme si nové? Nevěděl jsem. Má to vůbec ještě cenu? Naše autíčko, se kterým jsme jezdili na dovolené většinou po Česku, sloužilo stále dobře. Vyrazíme k moři? Možná, nebo spíš určitě. Evu pobyt u moře na rozdíl ode mne lákal. Já po žhavém slunci a válení se na pláži zase tak moc netoužil. Navíc létání jsem se hodně bál. Ale zřejmě budu muset strach z letu překonat, abych udělal Evě radost. Bude to dárek k padesátinám, rozhodl jsem se.
Když jsem své závěry sdělil Evě, zajásala. Věděl jsem, že bude mít radost. Co uděláme ale s penězi dál, mi neporadila. Všechno, včetně eventuelního nového auta jí připadalo tak trochu zbytečné. A utratit peníze jenom proto, aby se dostaly do oběhu, to už jsme nechtěli žádný z nás.
Věnujeme peníze dětem? To zcela jistě připadalo v úvahu. Ale proč zrovna teď hned? Obě mají svůj vlastní život, svůj vlastní byt. A kolik bychom jim chtěli dát? Všechno určitě ne, bránil jsem se Evinu návrhu. Co když my oba na stará kolena budeme také nějaké peníze potřebovat? Nikdy nevíme, jaké zdravotní komplikace nás v podzimu života potkají a jaké nepředpokládané výdaje nám mohou vzniknout. Nakonec jsme se shodli na tom, že Ondrovi i Jitce pošleme na účty třista tisíc každému. Určitě je užijí smysluplně, o tom nebylo žádných pochyb.
Luxusní dovolená na Kanárských ostrovech byla skvělá. Mohli jsme si dopřát cokoliv. Plná penze byla samozřejmostí. Bylo to po prvé, kdy jsme nemuseli "obracet a počítat každou korunu". Musím říci, že to byl opravdu příjemný pocit. Ale ve světě boháčů jsem se tak nějak necítil ve své kůži. Musí na to být žaludek, shodli jsme se tenkrát s Evou. Zvyk je železná košile, říká jedno ze známých přísloví. A já i Eva jsme byli celý život zvyklí žít vcelku skromně. Dnes by se řeklo, že jsme patřili k tak zvané "střední vrstvě", tedy ani chudí, ale ani moc bohatí. Zvyknout si na level o stupeň nebo dva výše, to zřejmě chvíli potrvá a kdo ví, jestli se dokážeme do jiné vrstvy vůbec adaptovat.
Když jsme se vrátili z dovolené, nevymysleli jsme už nic, kam bychom peníze rozumně investovali. Přispět na charitu? Nikdy to nepatřilo k našim prioritám. Nevěřil jsem totiž tomu, že peníze zaslané na jakýsi účet skutečně dorazí k tomu tolik potřebnému klientovi. Zbylých čtvrt milionu zůstalo na našem společném účtu a zřejmě nám poslouží jako přilepšení k důchodu, pokud se nějakého dožijeme. Nerudovská otázka "kam s ním" nám dala ale pořádně zabrat. A pak se řekne, že být milionářem přináší jenom samou radost…

Téma týdne: Kdybych se stal(a) milionářem

22.9.15

Nový začátek

"Počkej po padesátce!", říkávala moje maminka, v dobách, kdy já se blížila tomuto životnímu jubileu.
"Každý rok na sobě poznáš! Když se ráno vzbudíš a nebude tě nic bolet, bude to zázrak!"
Nevěřila jsem jí. Ale nenechala jsem na sobě nic znát. Nebudu jí přece brát její přesvědčení. Spolu jsme prožívaly krásný život. Vyhověly si navzájem ve všem a já si vůbec nedokázala představit, jaké to bude, až ona jednou "nebude". Většina lidí se domnívá, že je na takovou situaci připravená. Ale já musím říci, že opak je pravdou. I když samozřejmě vím, že nakonec nikdo z nás ze života nevyvázne živý, dostatečně připraveni na smrt nejsme nikdy. Vždycky nás překvapí. Dnes, kdy už ztráta drahé osoby přebolela, musím dát své mamince za pravdu. Každý rok po padesátce je opravdu cítit. A ten loňský bych opravdu nejraději vygumovala z paměti. Ale bohužel to nejde.
Žila jsem s manželem v panelákovém bytě v menším městě. Společně jsme vycházeli skvěle, vzájemný vztah byl dlouhodobý a pomalu jsme začínali plánovat, jak za rok společně oslavíme zlatou svatbu.
"Já nevím, Václave. Budeme vůbec nějakou zlatou svatbu pořádat? S rodinou, to určitě ano. Naše tři dospělé děti se už nemohou dočkat, až jim zase něco dobrého uvařím a upeču. Ale na radnici? Tam se mi opravdu nechce, co říkáš ty?"
"No, ještě máme rok na přemýšlení. Ale já bych do toho šel. Vždyť manželských párů s tak dlouhým soužitím zase tolik není. A zopakovat si manželský slib? Je to přece dojemné a krásné. Já bych to rád ještě jednou prožil. Ale teď to nebudeme řešit. Zatím to není moc aktuální, Aničko".
Měl jako vždy pravdu a raději jsme si pustili televizi, abychom přišli na jiné myšlenky. Začínalo jaro, když jsem ve schránce našla dopis ze zdravotní pojišťovny.
"Co mi můžou chtít?". Podivila jsem se a otevřela jej ještě cestou do bytu. Pozvánka na preventivní prohlídku, dočetla jsem se. Popravdě řečeno, nemám to ráda. Příznivcem preventivních prohlídek opravdu nejsem. Nemusím o sobě docela všechno vědět. Červíček "co kdyby" okamžitě začne v hlavě hlodat a já jsem spokojenější, když nic netuším. Václav je ale pravý opak. Vždycky se všech prohlídek zúčastňoval s předstihem. Snad to bylo dáno tím, že celý život strávil v armádě jako profesionální voják a tam pravidelné lékařské prohlídky byly povinností. Byl to také on, kdo mne tentokrát donutil na pozvánku reagovat.
"Alespoň budeš vědět, jak na tom jsi. A když se nic nenajde, budeš mít klid. Na nic si nestěžuješ, tak co se bojíš. Všechno bude v nejlepším pořádku, uvidíš!"
Mlčela jsem. Zatím jsem mu neříkala, že mne občas pobolívají nohy a co hlavně, špatně se mi dýchá. Nechtěla jsem, aby si dělal o mne starost. Možná je to jenom nějaké přechodné, ty změny počasí z tepla do zimy mně také nedělají moc dobře. Utěšovala jsem se v duchu, že to přejde tak nějak časem samo. Ale červíček pochybností hlodal čím dál tím častěji.
"Tak paní Rousková a máte to za sebou", přivítala mne moje obvodní lékařka. Pozvala si mne, protože měla už všechny výsledky z preventivních prohlídek pohromadě.
"Mám pro vás pár dobrých a jednu méně dobrou zprávu. Ale ani ta zatím nemusí vůbec nic znamenat!"
Začala jsem se bát, co se dozvím.
"Všechna vyšetření jsou negativní", slyšela jsem lékařku a chtěla si oddechnout.
"Až na rentgen plic", konstatovala dál a můj krevní tlak vystoupal v tu chvíli do závratných výšek.
"Tam je nějaký nález zřejmý, ale nemusí to být vůbec nic vážného. Pošlu vás na další vyšetření a potom uvidíme!"
"Je tam nádor?", zeptala jsem se potichu a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
"To potvrdí nebo vyvrátí další vyšetření!"
Lékařka vyplnila jakési doporučení a já se vypotácela z ordinace. V čekárně mě utěšoval Václav.
"Neboj. Uvidíš, že to nakonec bude dobré!"
V jeho očích jsem ale viděla cosi jiného. Bál se o mne. Rozhodla jsem se proto být statečná a dala mu za pravdu, že zatímní zjištění nemusí být tragické.
Bohužel tomu tak nebylo a já jsem po měsíci nastoupila do nemocnice na operaci s diagnózou rakoviny plic. Václav mne všude doprovázel a podporoval, stejně jako moje tři děti.
Operace dopadla nakonec dobře. Sice mám o kousek plic míň, ale hlavně, že je nádor pryč. Teď ještě přežít chemoterapii nebo ozařování. Václav mne při každé návštěvě ujišťoval, že to nejhorší mám už za sebou a teď všechno bude jenom lepší.
V nemocnici jsem trávila už více jak tři týdny. Rána se hojila pomalu. Zase jsem musela vzpomenout na maminku a konstatovat pro sebe, že měla pravdu, když říkala, že po padesátce je všechno složitější. Začalo mi ale být divné, že poslední týden Václav za mnou na návštěvu nepřišel a viděla jsem jenom své děti. I ony byly vážnější, než kdy jindy a moc se jim nechtělo mluvit. Rozhodla jsem se, že se musím dozvědět pravdu, stůj co stůj. Když už to bylo po třetí, co Václav nedorazil, nedalo mi to.
"Co je s Václavem? Moniko, řekni mi pravdu! Stalo se mu něco? A neříkej, že nic. Poznala jsem to na Pepovi i Jardovi, že se něco děje. Tak mluv. Chci vědět pravdu!"
Monika se na mne zadívala a já spatřila v jejích očích slzy.
"Víš mami, kluci mne pověřili, abych ti všechno řekla. Proto jsem tady dnes sama. Je to pro mne i pro tebe hodně těžké. Ale táta před týdnem dostal infarkt. Z ničeho nic se skácel doma. Náhodou jsem tam byla a zavolala mu hned záchranku!" Slzy se začaly hrnout proudem.
"No, dobrá, to se může stát. A kde táta leží? A jak mu je? Už je to lepší?" Otázky se ze mne hrnou jedna za druhou.
Monika pláče a ve mně se zastavilo srdce.
"Moniko, ty chceš říct, že …" nedomluvila jsem. Monika mne objala a to už jsme plakaly obě. Z přerývané řeči jsem se dozvěděla, že mého milovaného Václava sanitka už nedovezla do nemocnice živého.
"Kluci teď zařizujou pohřeb, mami. Chtěli by, abys taky mohla na pohřeb jít. Budeme se o tom bavit s doktorem, jestli tě pustí, nebo ne!"
Nemohla jsem to pochopit. Co se to stalo? Jak budu teď žít? Nemocná a sama v bytě? Co to bude za život? Má vůbec cenu dál žít? Takové, a upřímně řečeno i horší myšlenky mne napadaly, když Monika z nemocnice odešla. Tolik jsme ještě měli s Václavem společných plánů. A najednou jsou prostě pryč, jakoby nikdy nebyly…
Smířit se s tím bylo pro mne opravdu těžké. Mnohokrát, a to i po úspěšné chemoterapii, kdy už jsem byla doma, jsem chtěla ze života utéci. Ale nikdy jsem nenašla dostatek odvahy. Jsem prostě srab a moc dobře to o sobě vím. Po nějaké době, kdy ta největší bolest z nečekaného úmrtí manžela už odezněla, jsem si uvědomila, že vždycky je pro co žít. Vždyť jak nádherné je, když vás vnoučata osloví "babičko" a vidíte, že vás milují. A to oslovení by mně určitě chybělo a vnoučata bych tady na tom zatraceném světě přece nemohla jen tak zanechat. Rozhodla jsem se proto pro nový začátek svého života. Byl sice hodně složitý, ale dnes vím, že stál za to.

Téma týdne: Jak (ne)utíkat ze života

15.9.15

Anonym za všechny peníze

Krásný letní den. Letošní léto bylo opravdu jako vymalované. S manželkou jsme výjimečně trávili dovolenou v Čechách, Užili jsme si koupání u přehrady a krásné relaxace v nedalekých lázních. Musím přiznat, že v posledním roce se mně v podnikání ve stavebnictví opravdu dařilo. Není to ale jednoduché. Spousta starostí byla samozřejmostí. Přesto se zdálo, že konečně po letech bude všechno v nejlepším pořádku. Ale osud tomu chtěl jinak.
Pomalu se schylovalo k podzimu, když jsem jednoho dne zaparkoval svoje auto před domem. Vůně smažené cibule se linula až ven a já už se těšil na něco dobrého k večeři.
"Máš tady poštu, Rudolfe", přivítala mne moje Andrea a položila na stůl svazek dopisů. Znal jsem to. Samé faktury a složenky. Jen poslední dopis byl zvláštní. Adresa byla nalepená na obálce, písmena odkudsi vystříhaná. Když jsem dopis otevřel, nestačil jsem se divit. Anonym. Psaný na hodně starém psacím stroji, soudě podle typu písma. Upozorňoval mne, že moje podnikání brzo skončí, že se postará, abych nepřežil. Pokud bych se snad chtěl zachránit, mám doručit sto tisíc korun na místo, které bude určeno v dalším dopise. Podepsán "přítel". Nebral jsem to moc vážně. Manželce jsem raději nic neprozradil a dopis roztrhal. Nějaký závistivec, nebo šprýmař si ze mě dělá srandu, pomyslel jsem si. Týden se nedělo nic. Skoro jsem už na anonym zapomněl. Další pozdrav neznámého anonyma na sebe ale nenechal dlouho čekat. Tentokrát jsem jej našel v poštovní schránce sám. Adresa stejná, jako minule.
"Tak tys mne asi nebral vážně, co? Tak poslouchej ty podnikatelíčku. Zítra ráno bude pod tvým milovaným autíčkem bomba. Nastartuješ a bum. Pak se děj vůle boží. Přežiješ, nebo taky ne. Ale těch sto táců pořád platí. Když je včas doručíš, rozmyslím si to. A to ti říkám. Žádná policie! To by byl tvůj definitivní konec". Následoval popis místa, kam jsem měl během dvou hodin doručit požadované peníze. Dopis opět podepsal "přítel".
I když jsem nebyl žádný třasořitka, zmocnil se mne pocit strachu. Co když to ten vyděrač myslí vážně? Co udělám? Odvezu svoje auto do garáže? Pomůže mi to? Co když ví, kde mám garáž a já mu jenom usnadním jeho úmysl umístit do auta bombu? V garáži by to měl přece daleko klidnější, než jenom tak na ulici! Půjdu na policii? Co když mne sleduje a ublíží mi? Těžká volba, ale rozhodnout jsem se musel opravdu sám. Andreu jsem chtěl ušetřit podobných starostí, i když strach jsem měl i o ni. Zbývaly mi necelé dvě hodiny, kdy jsem si mohl být jistý, že s autem mohu odjet bez rizika. Vymluvil jsem se Andree na firemní povinnosti a odjel do města. Zaparkoval jsem na rušném náměstí a na mobilu vymačkal 158. Když se ozvala policie, ulevilo se mi a ve stručnosti jsem vylíčil, oč mi jde.
"Zůstaňte na místě, pane Baroch. Přijedeme za vámi", ujistil mne podle hlasu mladší policista.
Ještě v autě jsem mu ukázal výhružný dopis.
"Nemáte nějaké nepřátele? Nevíte, kdo to mohl psát?", ptal se mne mladý praporčík, který se mnou dojel na policejní služebnu.
"Vůbec nemám potuchy. V podnikání se mi daří dobře, o žádných nepřátelích nic nevím, problémy v práci s nikým nemám. Je to asi nějaký závistivec nebo šprýmař", sděloval jsem svůj názor.
"Na šprýmaře bych to zrovna netypoval. Tohle už není žádná legrace!"
Trvalo jen chvilku, než se policisté shodli na dalším postupu.
"Bude nejlepší, když požadavek vyděrače splníte. Peníze vám dáme v obálce a dovezete je tam, kam chce. Samozřejmě pojedeme za vámi. Nebojte se. Nepozná nic", ujišťovali mne, ale ve mně i přesto byla malá dušička.
Vůbec jsem nezkoumal, co bylo obsahem obálky, kterou mi policisté předali. Možná tam opravdu byly požadované peníze. Ale mne v té chvíli zajímalo pouze to, aby mi nikdo neublížil, a v pořádku jsem se vrátil domů. Peníze jsem měl s obálkou dát do odpadkového koše před domem číslo 45 v nedaleké ulici. Nikdy jsem se necítil tak špatně, jako právě tehdy. Před dům jsem dojel ještě před uplynutím dvou určených hodin. Odpadkový koš byl před domem jediný a nemohl jsem nic splést. Vystoupit z auta mi však chvilku trvalo. Rozhlížel jsem se kolem sebe, zda neuvidím nějakou osobu. Ale bylo zde dočista prázdno. Jako by se všichni lidé schovali ve svých bytech a báli se vystrčit nos. Koukal jsem i po oknech výškového domu. Ale nikoho jsem nezahlédl. Bylo krátce po desáté hodině večer. Tma se už dala krájet.
"Tak Rudolfe. Přece se toho vyděrače nebudeš bát", utěšoval jsem sám sebe. Rychle jsem otevřel dveře auta, doběhl ke koši a vhodil do něho obálku. Kdybych se v tu chvíli otočil, všiml bych si, že v jednom z oken v pátém patře se pohnula záclona a kdosi vyhlédl na ulici. Ale měl jsem docela jiné starosti. Snad ještě rychleji jsem nasedl do auta a odejel pryč. Oddechl jsem si. Policisty jsem za sebou neviděl, či spíše jejich civilní auto nepoznal.
Doma jsem zaparkoval na obvyklém místě.
"Kde jsi byl takovou dobu? Ty se do tý práce nastěhuj a mně tady nech fotku, abych věděla, jak vůbec vypadáš!", durdila se na mne moje milovaná Andrea. Teď už nebylo co skrývat a tak jsem jí vylíčil všechno, co se stalo.
"A co bude ráno? Co když opravdu budeš mít v autě bombu?", obávala se.
"Neboj. Policie o všem ví. Do auta si pro jistotu ráno nesednu, dokud ho neprohlídne nějaký odborník. A teď už pojď spát. Za chvíli bude půlnoc."
Tu noc jsme toho oba moc nenaspali. Strach, že se opravdu něco stane, byl silnější, než únava z celého dne.
Ráno před osmou někdo zazvonil. Vykoukl jsem z okna. Na ulici stálo policejní auto a za dveřmi můj známý praporčík.
"Dobré ráno, pane Baroch. Vaše auto teď prohlédne pyrotechnik. Půjčíte nám klíče?"
Řekl jsem, že půjdu s ním a v rychlosti se oblékal.
"Mimochodem pane Baroch, toho vašeho vyděrače už máme. Sedí u nás na oddělení a nejspíš skončí ve vazbě!"
To už do předsíně bytu přišla i manželka.
"A smím vědět, kdo to je?", ptám se.
"Samozřejmě! Říká vám něco jméno Mirek Pošmourný?"
Nemohl jsem uvěřit svým uším. Je to už pět let. Tehdy přetekla moje i manželčina trpělivost a našeho adoptovaného syna Mirka Pošmourného, kterého jsme vychovávali od dětských let, jsme z našeho bytu vyhostili. Nebylo se čemu divit. Propadl drogám, hrám na automatech, zanechal studia na střední škole a samozřejmě ani nikde nepracoval. Ba co hůř, ani pracovat nechtěl. Proč taky. Vždy jsme ho s manželkou nějak zabezpečili, aby nebyl bezdomovcem a schovali tak tento náš "výchovný nezdar" před zvědavými sousedy. S povahou určitých lidí prostě nic nenaděláte. Zděděné geny po biologických rodičích zřejmě udělaly své. Trpělivost přetekla, když si Mirek z našich úspor většinu vypůjčil, samozřejmě bez našeho souhlasu. Náš byt opouštěl kupodivu celkem v klidu. Zřejmě věděl, kdo se ho ujme. Jeho poznámku, že o něm ještě uslyšíme, jsem tehdy vůbec nebral vážně. Už rok a půl jsem ho neviděl. Nepřihlásil se k nám, nevolal, nepsal. Vůbec jsem netušil, kde se zdržuje a popravdě řečeno mi to bylo jedno. Přestal jsem se tím problémem zabývat. Mirek se pro mne stal uzavřenou kapitolou.
"Pro Krista! Mirek?", manželka tomu nemohla uvěřit.
"Už to tak bude. Přišel si pro obálku a zpátky domů se už nedostal. Prý se vám chtěl pomstít. Já jsem sice nepochopil za co, ale podle mého spíše potřeboval peníze. Drogy a hrací automaty ho dodnes neopustily. Hlavně, že všechno dobře dopadlo a teď budete mít nějakou dobu určitě klid!"
Jak jsem se později dozvěděl, Mirek vyfasoval za vydírání a prodej drog nepodmíněný trest. Ještě dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že syn, byť adoptovaný, je schopen i cestou anonymu tolik ubližovat. Ale takový je už občas bohužel život.

Téma týdne: Anonymita

8.9.15

Ze života nemluvněte

Čas hrozně rychle utíká. Už rok a půl jsem na tomhle zajímavém světě, kde mám pořád co objevovat. Je to hodně složité. Zatím dobře poznávám jenom mámu. Ta se o mne stará nejvíc. Dá mi najíst, napít, přebalí mne, pochová, pohladí, prostě je moje takové zlatíčko. A já prý její. Alespoň to často říká, když mne drží v náručí a líbá. To se cítím nejšťastnější. Druhou osobou, kterou mám rád, je táta. Ten se mnou dělá různé vylomeniny. Zvedá mne do vzduchu, směje se na mne a má radost, když i já se směju. Nevidím ho tak často, jako mámu. Máma říká, že táta musí do práce, aby vydělal pro nás oba penízky. Já sice nevím ještě tak moc, co to je, ale když to říká máma, budu tomu věřit. Třetí osobou, kterou mám rád, je babička. Zatím sice nevím, proč jí tak říkají, ale je mi s ní dobře. Mazlí se se mnou, chodí se mnou na procházky s kočárkem, kterému říkají golfky. Tady nejsem moc rád, protože jsem přikurtovanej a nemůžu se hejbat tak, jak by se mi líbilo. Raději chodím sám, tedy s dospělákem za ruku. Ale pravda je, že většinou na procházce v golfkách usnu, takže je mi všechno jedno.
Mohlo by se zdát, že je to krásný život. Ale není. Ptáte se proč? Jednoduchá odpověď. Proč nemůžu na procházce běhat sám? Pořád mne někdo hlídá a buzeruje, musím se držet za ruku jako nějaký největší trouba. Prý by se mi mohlo něco stát, říkají ti dospělí. Ale co tak asi? To zatím netuším, ale hrozně mě to vodění za ručičku rozčiluje. Občas začnu řvát. Ale není mi to vůbec nic platné. Naopak. Dospělák se naštve a přikurtuje mne do golfek a mám po hehe. Tak radši mlčím a dělám, že mě to baví.
Nebo si vezměte jídlo. Proč se musím pořád cpát, když mi to navíc vůbec nechutná? Nějaké šťávičky z mrkve, s citronem nebo jablkem? Fujtalbl. Ochutnali to vůbec ti dospěláci někdy? Je to kyselý jak šťovík. Cukru mi tam mamka moc nedá, abych prej nebyl moc tlustej. A tak spolu bojujeme. Já prskám všude okolo, máma se rozčiluje a začne s psychickým nátlakem. Tak broučku. Jednu lžičku za maminku, druhou za tatínka, třetí za babičku a tak pořád dokola. No řekněte. Můžu já se vzepřít nebo to odmítnout, když je to lžička za maminku, tatínka nebo babičku? Nemůžu. To bych si to s nima rozházel a to nechci. Tak alespoň pár lžiček tý kyselotiny do sebe dostanu. Zbytek, který už není za nikoho, vyprskám kolem. Ještě, že mi mamka dala bryndáček. To bych zase vypadal, celej ulepenej!
A další taková nespravedlnost. Plenky. Proč mi je musí pořád vyměňovat, když do nich načůrám nebo se vykakám? Já bych v nich nejraději zůstal co nejdýl. Víte, jak krásně to hřeje? Asi nemáte tušení, když pořád musím mít čisté. A ještě mě vezmete pod sprchu. Br. Než začne téct teplá voda, tak si docela užiju a většinou vřískám. Ale máma z toho má evidentní radost a tak nakonec, když mne hezky umyje a přebalí do čistého, se spokojeně směju spolu s ní. Jen nerozumím tomu, proč mi říká, že jsem malé prasátko. Ale je to máma, tak asi bude mít pravdu.
Jak já se nerad oblíkám! Obzvlášť, když je venku zima. To na mne navlečou tolik košilek, svetrů a kabátků, že se nemůžu ani hnout. Připadám si jako malý medvídek. A nejhorší je čepice. Proč se musí nosit čepice na hlavě? Hrozně mi to vadí, když mě ji začnou na hlavu soukat. Je při okraji pevná, aby dobře držela. Dá to hodně práce, než se do ní dostanu. Přitom se mi hlava různě kroutí ze strany na stranu. To nesnáším, ale co se dá dělat. Venku se mi potom líbí, i když tu čepici bych nejradši sundal. Ale nejde to. Na rukou mám cosi, čemu říkají palčáky. Ty jsou hezky protažené skrz rukávky posledního kabátku, abych je neztratil nebo někam nezahodil. Ruce mám neohrabané, ale pravda je, že je mi v rukavičkách teplo.
No, a co teprve večer! Sice je fajn, když se koupu v krásně teplé vodě ve vaničce, ale proč mě přitom musejí mydlit něčím, co pění jako blázen? Nedej bože, aby se mi to dostalo do očí. To pak pěkně pálí. Párkrát jsem to už zažil, a proto si teď dávám pozor. Nejraději bych si rochnil ve vodě sám. Ale to zase nemůžu. Pořád je někdo kolem mě, nadzvedává mi hlavu, prý, abych se neutopil! A to nejhorší teprve přijde. Po koupání dostanu dlabanec, tentokrát mi i chutná, ale pak musím jít do postýlky. Proč musím jít spát, když se mi vůbec nechce? Proč se nemůžu jako dospěláci koukat na ty obrázky, které běhají v něčem pro mne neznámém a dospělí tomu říkají televize? Maminka a někdy i babička jsou ale nekompromisní. Pár pusinek a šup pod peřinku. Někdy si trošku zakřičím, ale protože vím, že mi to stejně nepomůže, tak nakonec přece jenom usnu.
Když tak na ten život z mého pohledu koukám, tak nemůžu jinak, než říct, že není fér. Pořád musím někoho poslouchat. To mě opravdu nebaví. Jestli to takhle bude furt, tak to mě potěš koště…

Téma týdne: Život není fér

3.9.15

Není táta jako táta

Prvního září. Zase začíná nový školní rok a pro mne, jako patnáctiletou slečnu, ten docela nový na ekonomické škole. Jsem moc ráda, že jsem se na školu dostala a na studium se celkem těším. Doufám, že všechno zvládnu v pohodě. První den se všichni seznamujeme. Musím říct, že náš třídní profesor je velký fešák. Může mu být tak čtyřicet, má krátké, černé vlasy a příjemný hlas. Nejsem jediná holka ze třídy, která po něm se zálibou kouká. Hlavně, aby nebyl moc přísnej, honí se mi hlavou. Představil se jako Miloš Lukeš. Krásné české jméno, snadné k zapamatování. Po třech hodinách se rozcházíme domů.
Máma mne už doma čeká. Moje první dojmy si nemůže nechat ujít.
"Tak co, Maruško, jaké je to v nové škole?"
Líčím, jaké je to ve třídě upravené, vymalované, čisté. Pochopitelně dojde i na třídního.
"Je to moc velkej fešák, mami. Všechny holky čuměly, když přišel do třídy. Podívej. Ani nezaregistroval, že jsem si ho mobilem vyfotila. Musím ti ho ukázat! Jmenuje se Miloš Lukeš. Koukej!"
Ukazuji mamce nepříliš zdařenou fotografii v mobilu. Najednou pozoruji, že mamka bledne.
"Mami, co je? Je ti něco? Jsi celá bledá. Počkej. Přinesu ti vodu".
Mamka se napije a pomalu se jí vrací barva do tváří.
"Tak už je to dobré? Co se děje mami? Ty toho našeho učitele znáš?"
"Vůbec ne. To se mi jen tak trochu zamotala hlava. Ale už je to lepší. A váš třídní je opravdu střihoun, to máš tedy pravdu!"
Ani ve snu netuším, jaké myšlenky se mamce honí hlavou.
"Samozřejmě, děvče moje, že ho znám. Před patnácti lety to byla moje velká láska a ty jsi byla následek. Manželovi jsem se už dávno přiznala. Odpustil mi. Když ses narodila, byli jsme už s Martinem svoji. A tak ani naši netuší, že všechno bylo trochu jinak. Ale pokud jde o tebe, nevím tak docela dobře, co mám dělat. Říci pravdu nebo ne? Budu se muset poradit s Martinem. Máš přece tátu. A že není ten biologický? Co na tom záleží!"
"Mami, vnímáš mne? Nemám přece jenom zavolat doktora?"
Mamka se vrací do reality.
"Nedělej si starosti Maruško. Už je to fajn. A víš co? Dneska se mi nechce vařit. Obléknu se a zajdeme spolu na oběd do restaurace. Táta se stejně vrátí z práce až večer. Co říkáš?"
Proti tomu nemůžu vůbec nic namítat. Domů se vracíme kvečeru. Je krásný skoro podzimní podvečer, Doma se zdravím s tátou a znovu musím líčit svoje prožitky z prvého dne v nové škole. Když vyslovím jméno třídního profesora, táta se s překvapením v očích podívá na mamku a ta jen neznatelně kývne. Já nevím, co se děje, ale žádného vysvětlení se od obou rodičů nedočkám. Prý se mi něco zdálo, namítají oba, když se ptám, co tátův překvapený pohled měl znamenat. Brzo odcházím spát. Dojmů je mnoho a únava se už hlásí.
"Jak je ten svět malý, Kláro, co? Koho by napadlo, že naše dcera bude mít za třídního svého biologického otce? Život občas tropí hlouposti, ale tohle je hloupost docela nebezpečná. Co když se to Maruna dozví?"
"A odkud by se to mohla dozvědět? Milošovi jsem nikdy neřekla, že je jeho dcera. Věřím, že to dodnes netuší a ani bych nechtěla, aby se to dozvěděl. Tenkrát to byl úlet. Jsem šťastná, že jsi mně můj hřích odpustil a Marušku vnímáš jako vlastní dceru. Mám tě moc ráda, Martine!"
Martin mne políbí a povzdychne si.
"Také jsem tenkrát před patnácti lety nevěděl, jak se mám zachovat. Ale protože jsi od počátku nic neskrývala, zvítězila nakonec moje velká láska k tobě. A nelituji, věř mi. Přesto nevím, jestli bychom to Marušce neměli nějak opatrně říct. Kdo mohl předpokládat, že náhoda svede Marunu a jejího biologického otce dohromady. Asi nikdo z nás. Co říkáš?"
"Martine, nikdy mne nenapadlo, že tohle budeme ještě někdy spolu v životě řešit. Ale musím ti dát za pravdu. Neměli bychom Maruně lhát. Stejně si všimla, že mně se udělalo mdlo, když jsem viděla fotku Miloše v jejím mobilu a ty ses jenom překvapivě podíval, když jsi slyšel jeho jméno. Není už malá holka a snad to pochopí, co myslíš?"
Martin přikývl. Trvalo týden, než se oba rodiče odhodlali říci Marušce pravdu.
"Cože? Já nejsem tvoje dcera? To chceš říct, že máma ti byla nevěrná? A navíc s mým třídním? Co jsme to za rodinu, proboha? Tak proto mamce nebylo dobře, když viděla jeho fotku a tys vysílal jenom překvapivé pohledy…"
První Maruščina reakce byla hodně bouřlivá. S pláčem utekla do svého pokojíčku.
Sedím na gauči a brečím. Tak táta není můj táta? Proč já musím mít za tátu nějakého profesora, který je sice fešák, ale nic jiného k němu necítím? Co bude dál? Ví o tom vůbec? Bude se se mnou chtít vidět nebo dokonce setkávat? To by se mi ale vůbec nelíbilo, přemítám v duchu a utírám slzy, které se ani nevím proč, z očí pořád řinou.
Uplynuly tří dny, než se mi podařilo trošku strávit novou informaci. Věděla jsem, že si budu muset s rodiči ještě promluvit, i když tohle téma nebude nikomu moc příjemné. Vhodná chvilka přišla v sobotu večer.
"Mami, promiň. Ale já se musím vrátit, no víš k čemu přece. Profesor o tom ví, že jsem jeho dcera?"
"Ne, Maruško., Nikdo kromě mne a Martina o tom neví. Když mu to neprozradíš ty, nebude to nikdy vědět. V tvém rodném listu také napsaný není. Poděkuj tady tátovi. Ten vzal tenkrát všechno na sebe, víš?"
Objala jsem tátu kolem krku a políbila ho.
"Mám tě moc ráda, tati. A chci za tátu jenom tebe. Nikoho jiného, víš? A neboj. Profesor se ode mne nic nikdy nedozví. Ublížila bych hlavně vám oběma, jako rodičům. A to rozhodně nechci. Někdy je prostě lepší skutečnou pravdu nevědět…"

Téma týdne: Co je lepší nevědět?

18.8.15

Zamilovaná

Sedím v obývacím pokoji. Moje oči hledí do prázdna. Kdyby v této chvíli na mne někdo promluvil, zřejmě bych ho nevnímala. Je to zvláštní stav. Nemyslím, a přesto myslím. Vidím ho před sebou a nemohu se toho obrazu zbavit. Jirka. Vysoký, urostlý, štíhlý, černovlasý mladík, s hnědýma očima. Seznámila jsem se s ním právě včera, docela náhodou v tramvaji. Spadla mi z ramene kabelka a on byl nejblíž. Sice neřekl ani slovo, ale já nějak podvědomě tušila, že to je pro mne ten pravý pro život. Docela dlouho jsme se po sobě dívali. Nevydržela jsem to. Alespoň jsem poděkovala. Pak se dal se mnou do řeči.
"Já jsem Jirka. A ty?"
"Sandra. Tak ještě jednou dík."
Svěřil se mi, že studuje vejšku a právě se vrací z dlouhé přednášky. Cestu jsme měli společnou. I já se vracela ze školy domů, i když jen ze střední. Nevadilo mu to. Než jsme stihli vystoupit, kupodivu oba na stejné zastávce, pozval mne na rande.
"Co děláš zítra? Mohli bychom vyrazit k vodě. Je takové vedro, nedá se to ani vydržet", zkoušel, jak zareaguju.
"Proč ne? A v kolik?"
Domluvili jsme se na čtvrtou odpoledne. V myšlenkách se mi vrací včerejší rozhovor s ním. Od té doby nedokážu myslet na nic jiného. Nejsem schopná čehokoliv. Všechno mi padá z rukou. Ve škole jsem se několikrát přistihla, že vůbec nevím, co profesor právě přednáší. Když mne vyvolal, musela do mne spolužačka strčit, abych vůbec zaregistrovala, že se něco kolem mne děje. Stejně jsem netušila, na co se mě profesor ptal a co mu mám odpovědět. Naštěstí neznámkoval. Jinak by to určitě byla nefalšovaná koule.
"Prosím tě Sandro, co je s tebou? Jsi jako náměsíčná. Vůbec nevnímáš, jen koukáš někam do daleka!"
Kamarádka a spolužačka Daniela měla o mne starost. Vždycky jsme si spolu všechno říkaly. Ale mně se dneska nechtělo se jí svěřovat.
"Vždyť to říkám! Už mne zase nevnímáš! Sandro! Není ti něco? Nejsi nemocná?"
Zatřásla se mnou. Vrátilo mne to na chvilku do reality.
"Promiň. Nějak jsem se zamyslela. Co jsi říkala?"
Daniela se zasmála.
"Nevnímáš! To je jasný! Přiznej se! Ty ses zamilovala. Nebo se pletu?"
"Ale co to povídáš! Jen mi tak na chvilku myšlenky odpluly někam jinam. Už jsi někdy viděla, abych já byla zamilovaná?"
"Pravda je, že těm klukům moc šancí nedáváš. A kde taky, když naše třída je plná holek a kluk ani jeden! Ale přesto si myslím, že se nepletu. Tak kdo je to? Znám ho? Nezajdeme odpoledne někam a nepokecáme? Sandro, slyšíš?"
Bere mne znovu za ramena, protože jsem se znovu propadla do stavu, který jsem pro sebe nazvala "nemyšlením".
"Co? Jo. Odpoledne já nemůžu. To už mám jiný program!"
"No ne, snad ne rande?"
Cítím, jak rudnu a vím, že zvědavost mojí věrné kamarádky musím nějak ukojit. Přikyvuju.
"Jo, rande. A teď už mě nezdržuj. Musím si ještě něco koupit, zajít ke kadeřnici, prostě musím vypadat!"
Zvolna se zvedám ze židle v obýváku. Najít a sbalit plavky mi trvá trochu déle, než jsem čekala. Pak ještě trochu nalíčit, vybrat vhodné tričko a hurá na tramvaj. A hlavně - už nemyslet! Nebo se mi ještě něco stane.
Cesta tramvají na konečnou mi připadá neskutečně dlouhá. V duchu ji očima tlačím dopředu. Je vedro k zalknutí. Letošní léto je opravdu nádherné. Ani není třeba cestovat někam k moři. Brzo budou prázdniny a já už si zase představuju, jaké by to bylo, kdybych je mohla trávit s ním.
"Tak slečno! Konečná! Vystupujeme!"
Ježíši Kriste. Zase jsem se zasnila a upadla do stavu nemyšlení. Taková ostuda! Omlouvám se řidiči, který mne přišel z tramvaje "vyhnat". V útulné malé vinárně je díky klimatizaci příjemně. Rozhlížím se. Jirka nikde.
"Že by si ze mne utahoval?"
Sedám si ke stolku a objednávám si mojito s ledem, bez alkoholu. Podívám se na hodinky. Je teprve třičtvrtě na čtyři. Jirka má ještě dost času. To jen já jsem tak hrozně nedočkavá. I když vím, že to holky nedělají, nemůžu si pomoci. Je to silnější, než já.
Úderem čtvrté vchází on. Ve mně se zastaví srdce a mám pocit, že vyskočí z hrudi. Ledový koktejl mne trochu vzpamatuje. Jirka mne políbí a já se vznáším. Povídáme si, a když i on dopije své oblíbené mojito, odcházíme k nedalekému rybníku. Držíme se za ruce a mně je krásně. Asi jsem se opravdu zamilovala. Ale ani v nejmenším jsem netušila, co tenhle zvláštní stav udělá s mým myšlením. Ale věřte nebo ne, takový stav nemyšlení, jako prožívám já, opravdu nemá chybu…

Téma týdne: Jak nemyslet



15.8.15

Nerovný boj

"Tak na zdraví!", zvedám už jedenáctý půllitr pěnivého moku a přiťukávám si s kamarádem Lojzou. Je v téhle hospodě často a hlavně rád v mojí společnosti. Ví, že mu nějaké to pivko i zaplatím, když budu chtít, aby se mnou u stolu zůstal. Na rozdíl ode mne však nebyl takový super konzument jako já a vždycky říkal, že jemu stačí "krabicový, který si občas ukradne, nebo vyžebrá peníze od kolemjdoucích lidí a krabici si koupí".
"Měli bysme skončit, Roberte", říká mi.
"Máš už docela dost nakoupíno. Abys zase neskončil na záchytce, jako už tolikrát předtím!"
"No jo. Máš pravdu. Ještě si dám jedno nebo dvě a pudu domů. A co zítra? Přijdeš? Zaplatím ti večeři, chceš? Zítra beru, tak to zase bude jízda!"
Lojza chvatně přikyvuje, abych si to náhodou ještě nerozmyslel. Kdy naposled jedl teplou večeři sám ani neví.
Mezitím přibývá čárek na mém pivním tácku a žízeň je pořád k neuhašení. Vím, že mám problém a že bych se stoupající tendencí spotřebovaného alkoholu měl něco dělat. Ale je to jako démon, který našeptává, že dnes si dám jenom jedno nebo dvě a potom už pít nebudu. Mám problémy i v práci. Dělám kováře v hutích, kde je horko a máme povolené slabé pivo. Spolupracovníci mi spíše nosí perlivou vodu, trochu vychlazenou, protože o mé přílišné chuti na alkohol ví možná víc, než já sám.
"Tak pane Chvalina. Dneska to máme dvacet pět kousků. Rekord, co? No ono je hrozné vedro, tak se ani nemůžeme divit!"
Vrchní mi předkládá účtenku a já jen zírám, kolik peněz jsem zase propil. Kdybych zítra neměl "brací den", byl bych určitě bez chleba. U stolu jsem zůstal už sám. Lojza se kamsi vytratil, určitě sehnat oblíbený "krabicák." Byl to můj jediný bližší člověk, se kterým jsem se stýkal. Žil jsem sám ve vlastním bytě. Manželka mi zemřela před půl rokem a dosud se mi nepodařilo se s tím docela srovnat. Dcera se vdala do Německa a domů jezdila jenom na Vánoce nebo Velikonoce. Jiné příbuzné jsem neměl. Proto se mým oblíbeným místem stala hospoda. Bláhově jsem se domníval, že alkohol mi pomůže vyřešit moje smutky. Pomalu jsem vstal od stolu. Hospodský za mnou raději zamkl, aby mne náhodou nenapadlo se vrátit. Upřímně řečeno, nenapadlo by mne to. Sotva jsem pletl nohama a když jsem se nadechl horkého vzduchu tropické noci, zatočila se mi hlava. Opřel jsem se rukama o barák a čekal, až to odezní. Do půlnoci nebylo daleko. Stál jsem tak chvilku a nedíval se na silnici. Lekl jsem se, když mi najednou kdosi položil ruku na rameno.
"Tak co, pane Chvalina? Zase jsme to přepískli?"
Policista, který se u mne zastavil, mne už znal.
"Tak se svezem, co říkáte? Domů byste stejně v tomhle stavu nedošel, věřte mi."
Měl pravdu. Stejně by to nakonec skončilo tak, že bych si u toho baráku ustlal. A to je zase na záchytce pohodlnější. Nechal jsem se dovést do auta.
"Měl byste se léčit, pane Chvalina. Vždyť jste ještě poměrně mladý člověk, není vám ani padesát a já už vás vezu na záchytku po desáté. Není vám líto těch propitých peněz?"
Policista mne svými domluvami dojímal. Měl jsem vždycky klidnou, ale uplakanou opici a v tomhle stavu jsem byl schopen slíbit i nemožné.
"Budu pane poručíku. Tentokrát už opravdu, věřte mi".
Začaly se mi zavírat oči a z auta před záchytkou mi policista musel hodně pomáhat.
Vyspal jsem se do růžova. V šest ráno si pro mne přijela policie a odvezla mne na oddělení k sepsání protokolu. Než se to všechno zúřadovalo, bylo půl deváté a já věděl, že zase přijdu do práce pozdě. Ale musel jsem tam. Výplata byla důležitá. Zůstal jsem viset čtyři tisíce na záchytce a dluhy jsem zásadně nedělal. Vždycky jsem si zakládal na tom, abych měl všechno včas zaplacené.
"Á, zase pozdě, co?"
Kolega Mirek mne přivítal svým obvyklým způsobem.
"Tak kdepak jsme se dneska vyspinkali? Že by zase na záchytce? Nebo snad u nějaké kočičky, která tě nechtěla pustit z postýlky?"
Najednou jsem se hrozně zastyděl. Mám já tohle zapotřebí? Vždyť kdyby si vzpomněl mi dát dýchnout, jako můj nadřízený, tak by se tam určitě ještě nějaký zbytkový alkohol našel. Měl by o důvod víc mne vyhodit. A co bych potom dělal? Nechtěl bych dopadnout jako Lojza.
"Už se to nebude opakovat, Mirku. Rozhodl jsem se, že se budu léčit".
Mirek se kupodivu mému rozhodnutí nesmál.
Po vyřízení nezbytných formalit jsem se po třech měsících vrátil z protialkoholního léčení. Věděl jsem, že teď už je to jenom na mně, jak to ustojím. Když jsem si vzpomněl na antabus, dělalo se mi zle ještě teď. Při myšlence, že bych to měl všechno někdy ještě opakovat, mi běhal mráz po zádech.
Uplynuly další dva měsíce. Procházel jsem kolem "své hospody" a napadlo mne, zda tam nepotkám Lojzu. Můj vnitřní démon mi našeptával, abych to nedělal, ale já nedokázal oddolat
Lojza mne uvítal s otevřenou náručí.
"Kde ses toulal, kamaráde? Tak dlouho už jsem tě tady neviděl!"
Posadil jsem se a objednal Lojzovi pivo a sobě džus. Neviděl jsem důvod, proč bych mu měl cokoliv o mojí nepřítomnosti vykládat.
"No počkej. To nemyslíš vážně. To si se mnou na uvítanou nedáš ani malýho prcka? Pane vrchní, dvakrát malej rum!"
Stál přede mnou na stole za pár vteřin. Můj vnitřní démon bubnoval na poplach. Chtěl jsem oddolat, ale na druhou stranu jsem nechtěl Lojzovi nic vykládat o mém protialkoholním léčení a naprostém zákazu pití alkoholických nápojů.
Pokusil jsem se démonovi vzdorovat.
"Vždyť je to jenom malej prcek! A Lojzovi to nemůžu udělat. To mi přece neublíží".
Můj démon v mém těle se začal hlasitě smát. Věděl jsem, co to znamená. Když jsem pozdvihl panáčka rumu na Lojzovo zdraví, bylo mi jasné, že démon alkohol v nerovném boji se mnou zvítězil.

Téma týdne: Vnitřní démon



9.8.15

Zoufalství

A zase jsem doma sama. Tak jako každý den, každé odpoledne a každý večer. Radost mi dělá jen syn Radek. Můj manžel, tedy jestli se ještě manželem vůbec dá nazvat, nějak cestu domů zapomněl. Chodí se sem jenom vyspat a to ještě přichází až kolem půlnoci. Nikdy jsem se nedozvěděla, kde je. Odmítl se na toto téma se mnou bavit.
"Dávám ti peníze, jíst máš co, na sebe taky, tak co ještě chceš?"
Od jisté doby jsem přestala naléhat. Nemělo to cenu a nechtěla jsem se stále jenom hádat. Vnitřně mne to hrozně bolelo. Kolik jsem probrečela kapesníků nebo polštářů v posteli, nechci ani počítat. Emoce prostě občas vyplavou na povrch, ať chcete nebo ne.
V zámku u dveří zarachotil klíč.
"Že by?", říkám si nevěřícně.
"Vždyť je teprve osm večer!"
Nemýlila jsem se. Franta skutečně přišel domů, takhle brzo tento půlrok po prvé.
"Co tady děláš? Vždyť ještě není půlnoc!", rýpám si trošku, i když vím, že si tak můžu zadělat na hezkou hádku. Ale nějak to ze mne vypadlo, aniž jsem chtěla.
"No, no. Jednou přijdu trochu dřív a nejsem vítanej. Pročpak? Čekáš snad nějakého nového frajera? Jestli ti tu vadím, tak mi to řekni hned. Ale jestli je v tom chlap, tak tě napřed zabiju. Nesnesu pomyšlení, že bys mohla mít někoho jiného! Tak povídej! Dělej!"
Nejsem schopná slova. Franta mne drží pod krkem a zřejmě své výhrůžky myslí docela vážně. Nerozumím tomu. Zatím mne nikdy fyzicky nenapadl. Křičel, vyhrožoval, to ano, ale zabít mne? Začala jsem se bát.
"Žádného frajera nečekám, ani žádného nemám. To bych se spíš mohla ptát já tebe, jak je to s tvojí frajerkou. Kde by ses jinde toulal, než u nějaké ženské, že. A ptám se tě? Neptám. A teď už mne pusť. Docela to bolí, když to chceš vědět!"
Ale Frantovo sevření nepovoluje a můj pocit zoufalství a strachu roste.
"Tak slyšel jsi? Copak mne opravdu chceš zabít?", to už křičím.
Franta se jenom poťouchle usmívá.
"Bojíš se, co? Ale neboj. Ruce si s tebou špinit nebudu. Pro takovou slepici, jako seš ty, je to totiž škoda!"
Sevření u krku povoluje a já hluboce vydechnu.
"Co mi dáš k večeři? Mám hlad!"
Rozčílilo mne to.
"A ty si myslíš, že ti budu vyvařovat, když doma vůbec nejsi a ani nevíš, jak domov vypadá? Jdi se najíst tam, kde ti dali najíst včera nebo předevčírem. Já tady nic nemám. Mně k večeři stačí rohlík a kus salámu. A jestli tobě taky, tak si uřízni kus salámu v lednici a rohlíky nebo chleba je v šuplíku v kuchyni!"
Franta se ke mně přibližuje a já už se zase bojím. Zvedám se ze židle a spěchám do ložnice. Nestihla jsem se zamknout. Franta byl jako smyslů zbavený. Praštil se mnou na postel, strhal ze mne oblečení a bil mne hlava nehlava. Nepoznávala jsem ho. Jakoby se mu cosi v mozku přehodilo na jinou výhybku. Křičím o pomoc a můj křik nelze přeslechnout. Radek vyběhl ze svého pokoje rovnou k nám. Snaží se svého tátu ode mne odtrhnout. Moc se mu to nedaří. Je mu přece jenom teprve třináct.
"Tatí, přestaň! Proč ubližuješ mamce? Nech toho, nebo zavolám policii!"
Zmínka o policii Frantu zaskočila. Jeho zlost se vmžiku obrátila proti synovi.
"Tak policii bys na tátu chtěl zavolat? To jsi pěkný synek, jen co je pravda. Je vidět, že ti to taky budu muset vysvětlit ručně!"
Přibližuje se k Radkovi a já se ho snažím svým tělem bránit. Zase už volám o pomoc a Radek se připojuje. Kdosi klepe na naše dveře.
Franta jde do předsíně otevřít a já se okamžitě s Radkem v ložnici zamykám.
"Potřebujete něco, sousede?" slyším Frantu.
"Já nic. Ale vy byste asi nějakou tu pomoc potřeboval, ne? Slyším od vás volání, jako by se tady dělo cosi nepřístojného. Nebo se pletu?"
Soused Milota občas naše vzájemné hlasité hádky urovnával, když ho v noci svým křikem Franta rušil ze spaní. Byl to pořádný svalovec, boxer, prostě v dané situaci člověk na svém místě. Franta vždy zkrotl po jeho návštěvě a alespoň chvíli byl jako beránek.
"Určitě se vám něco zdálo, sousede. To my si tady jen tak hrajeme, víte?"
"Máte trochu divné hry na můj vkus. Ale říkám vám, ještě jednou se od vás z bytu ozve křik, volám okamžitě policii. Počítejte s tím!"
Franta se vrací do bytu a snaží se dostat do ložnice. Skleněná výplň dveří za chvíli bere za své a je jen otázkou okamžiku, kdy se Franta ocitne mezi námi. Zažívám pocit naprosté bezmoci a neuvěřitelného strachu. Ještě, že Radek měl u sebe mobil, a když jsme se zamkli, zavolal na policii.
Kdosi zvoní.
"Tady je to jako na pražským mostě", rozčiluje se Franta a odchází do předsíně. Teď už nemá cenu být v ložnici, když je volně přístupná a tak se s Radkem přesouváme do kuchyně.
Za dveřmi stojí dva policisté.
"Máme na vás stížnost. Prý se tady děje nějaké domácí násilí. Pustíte nás dál?"
Než se Franta vzpamatuje, policisté jsou v bytě a přicházejí za mnou do kuchyně.
Popravdě líčím, co se stalo. Pozvolna se vybarvující podlitiny na obličeji a nohách jen dokládají moje vyprávění a Radek jenom přikyvuje. I v jeho očích vidím dosud nepoznaný strach.
Policisté si opisují nacionále nás všech.
"Situace je jasná", říká jeden z nich.
"Pan Stoklasa si sbalí pár svých věcí, léky, pokud nějaké užívá a půjde s námi. Nejdříve sepíšeme na oddělení protokol. Z něho nadevší pochybnost vyplyne zákaz pobytu v tomto bytě na deset dnů. Je vám to jasné? Tak oblíkat a jdeme!"
Frantu odvedli a v našem bytě nastal konečně klid. Ale strachu a beznaděje mne to nezbavilo. Co bude dál? Co když se vrátí a bude se do bytu dobývat? A co bude po deseti dnech? Jak dlouho ještě tohle chci vydržet? Emoce vybuchují a já pláču. Slzy přinášejí úlevu.
Franta se už do bytu nevrátil. Nepátrala jsem po něm. Po poradě s právníkem jsem podala žádost o rozvod. Zda toto řešení přinese klid, však ukáže až čas.

Téma týdne: Emoce a jiné nesmysly
.

11.7.15

Procitnutí

V dálce slyším šumění padající vody. Přicházím blíž. Připadám si cizí, jaksi jiná, nesvá. Nevím proč to je. Trochu se toho zvuku bojím. Ale tajemná síla mne nabádá jít stále vpřed. Šum vody přerůstá v hlasitý hukot. Nic nevidím. Kolem mne je krajina zahalená bílou neprostupnou mlhou. Pocit strachu stále vzrůstá. Ale tajemná síla kohosi, doplněná ještě nabádáním "pojď, neboj se, čekám tu na tebe" mi nedovolí se zastavit. Kráčím pomalu a opatrně. Snad ani nenašlapuji na zem, alespoň to necítím. Nevím, jak dlouho to trvá. Připadá mi to jako věčnost. Stále více mám dojem, že tahle cesta se stále sílícím hukotem vody nevede nikam.
Najednou se zastavím. Jsem na vrcholu neznámé hory, odkud se po kamenech dolů řítí mohutný vodopád. Mám pocit, jakoby za mnou někdo stál. Přes hukot padající vody slyším v uších hlas.
"Pojď blíž. Na dně vodopádu tě čeká nový svět. Bude ti tam lépe. Nic tě nebude bolet. Nebudeš mít žádné starosti. Budeš se jenom radovat a užívat si nového života. Života věčného, kde smrt už nemá svoje místo. Neváhej!"
Otočím se. Za mnou je jenom neprostupná mlha.
"Nemůžeš mne vidět. Jsem tvůj duch. Stojím za tebou", slyším opět podmanivý hlas.
"Ale já nechci do nového světa! Chci se vrátit domů, slyšíš? Život bez starostí a občasných bolestí by byl fádní. Nebavil by mě. Nech mne odejít, prosím!"
"Odsud už není úniku. Zpět do tvého světa by tě mohla vrátit jen veliká láska. A kde bys ji tady vzala?"
Můj duch se zasměje a mne zamrazí v zádech. Najednou do mne zprudka strčí velkou silou. Neudržím rovnováhu a padám. Všechno se se mnou točí. Snažím se rukama zachytit, ale není čeho. Pád trvá opravdu hodně dlouho, alespoň mně se to tak zdá. Chce se mi hlasitě křičet, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Snad je to tou tajemnou silou, která se mne zmocnila a chce mne přijmout do svého nového světa.
Stojím na dně vodopádu, který se kamsi ztratil. Je tu naprosté ticho. Přede mnou teče řeka, v klidné vodě je vidět spoustu ryb. Mlha se rozpustila, ale je pošmourno. Z druhého břehu vidím přijíždět pramici s neznámým mužem. Je oblečený v černém. Můj duch mlčí a mne se zase zmocňuje panický strach.
"Dobrý den, slečno! Převezu vás na druhý břeh. Tam už vás bude čekat vysněný ráj. Je tady tak krásně, že se odsud ještě žádný smrtelník do svého původního světa nevrátil, věřte mi!"
Strachy nemůžu udělat ani krok.
"Ale já nechci do vašeho světa! Mám ještě mnoho povinností před sebou, které v mém světě musím splnit!"
"Nutit nikoho nemůžu. Ale uvědomte si, že zpátky na váš svět vám odsud nikdo nepomůže. Je jenom na vaší vůli a velké lásce, jestli se dokážete vrátit zpátky."
Muž v černém se pomalu vzdaluje na druhý břeh řeky a já zůstávám na neznámém místě stát.
"Co budu dělat?" Otáčím se. Za mnou je příkrý vrch, či spíše hora, naštěstí už bez padající vody. Nezbývá, než se vydat na cestu zpět. Dostat se po kamenech vzhůru je nadlidský výkon. Rozdírám si bosá chodidla. Teče mi krev, ale moc si to neuvědomuji. Před sebou mám jen jediný cíl. Za každou cenu se dostat nahoru!
A zase je to hlas, který mi dodává sil. Ale na rozdíl od toho prvního tenhle hlas znám. Jenom nevím odkud.
"Dokážeš to. Nemůžeš mne tady nechat samotnou. Co bych si tady bez tebe počala? Miluju tě, ty to víš. A proto mne přece nemůžeš opustit tak mladá… Všichni se na tebe doma těší. Chyběla bys nám!"
Hlas sílí a já konečně stojím na vrcholu hory. Zase se se mnou všechno točí.
Otevírám oči. Vidím bílý strop, rozsvícené zářivky. Slyším pípání. Nemůžu se pohnout. Kdosi mne drží za ruku. Kdo to je? Nikoho nepoznávám. Světlo, které mě píchá do očí, mne nutí je zase zavřít.
"Ale no tak, Jaruško! Už ses prospala dostatečně, nemyslíš? Podívej se na mne. Otevři oči prosím!"
Znovu se mi vrací vědomí a přemýšlím, odkud tenhle hlas znám. Otevřu oči a zadívám se líp.
Tvář se mi rozjasní a už vím. Je to má největší láska. Dá mi to velkou práci, ale nakonec zašeptám: "Jsem tady, maminko!"
Cítím se hrozně unavená. Jen matně vnímám slova muže v bílém plášti.
"Občas se dějí zázraky. Ta dívka přežila svou smrt".

Téma týdne: Život ve snu


24.6.15

Proč to řešíme?

Po pravdě řečeno, tohle téma týdne mi připadá opravdu málo povedené, nebo spíše absurdní. Proč řešíme otázku Slováci na blogu? Vždyť je přece docela jedno, v jakém jazyce vyjádříme svoje pocity, úvahy, či pokusy o literární tvorbu ve formě povídek či veršů. Podstatný přece je obsah a kvalita našich příspěvků. Za situace, kdy navíc slovenskému jazyku většina z nás dobře rozumí, už opravdu není co řešit.
Patřím ke generaci, která v televizním vysílání pamatuje každodenní televizní noviny, moderované jedním Čechem a jedním Slovákem. Tehdy mně to nepřipadalo vůbec zvláštní. Vždyť jsme byli jeden národ a jedna republika. Pamatuji i televizní pondělky, kdy byly vysílány slovenské filmy, hry nebo inscenace. Neměla jsem nikdy důvod se nad tím nějak pozastavit nebo to odsuzovat. Taková byla prostě realita. Pokud se mi vysílaný program nelíbil, používala jsem a používám dodnes jedno zařízení, které televizní přijímač má. Vypínač.
Po sametové revoluci a následnému rozdělení republiky na dva samostatné státy se slovenština začala z médií vytrácet. Myslím si, že to je škoda. Dnešní mladá generace, tedy alespoň její část, už slovenštině nerozumí, i když má v současné době možnost poslouchat i slovenské televizní stanice.
Přečetla jsem a občas i okomentovala celou řadu článků na blog.cz na toto téma, a to i od slovenských přispěvatelů. Většina z nich téma týdne nechápe a neví, proč tuto otázku rozebírat. Našla jsem však i negativní názory Čechů v tom smyslu, že Slováci nejsou žádní naši bratři. Je mi z toho trochu smutno, protože tito Češi vůbec nepochopili, že neřešíme otázku Slováků jako národa, ale otázku jejich příspěvků a účasti na české doméně blog.cz. Kdybychom to měli dělat, museli bychom si dát ruku na srdce a přiznat si, že žádný z našich dvou národů není bez chyby. Jak se říká "není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem."
A na závěr mi dovolte ještě jednu poznámku. Za dobu mého toulání se po blozích jsem narazila i na články, psané v angličtině. Nic proti tomu. Pokud někdo cítí potřebu vyjádřit se v tomto jazyce, ať tak učiní. Nebo si myslíte, že bychom měli řešit jako jedno z témat třeba problém "Anglické texty na blogu?" Myslím si, že by to nikoho ani nenapadlo. A to navíc angličtinu neovládám. Ale je to prostě podobné, jako s televizí. Pokud se mi některý článek blogera nelíbí, nebo mu jednoduše nerozumím, přejdu jinam nebo použiji zařízení, které má i počítač nebo tablet. Vypínač!
Doufám, že čtenáře tohoto příspěvku jsem touto úvahou nenudila a neodradila je od možnosti můj blog občas navštívit. Díky blogu jsem poznala spoustu virtuálních přátel, a to i ze Slovenska, se kterými si mohu vyměňovat své názory a postřehy. A to rozhodně není málo.

Téma týdne: "Slováci na blog.cz"







16.4.15

Šikana a přísloví

"Mami, já už to tý školy chodit nebudu!"
"Počkej, Martine. Co to povídáš? Do školy přece chodit musíš. To dobře víš. A proč bys tam chodit neměl? Vždyť sis už i tady našel nové kamarády, nebo ne? Martine, ubližuje ti tam někdo? Jestli jo, tak mi to musíš říct, abych to mohla s tátou nějak řešit, rozumíš? Tak co se děje?"
Spoustu otázek jsem vyřkla s obavami v očích. Přistěhovali jsme se z malé vesničky do města, před půl rokem. Jak jinak, než za prací. Na vesnici nebyla žádná kloudná příležitost, jak vydělat peníze, které by uživily naši početnou rodinu. Ve městě Pavel, tedy můj manžel, našel slušné místo ve stavební firmě a zatím ho i slušně platila. Já kvůli čtyřem dětem pracovala na zkrácený úvazek ve stejné firmě jako uklízečka. Tři z našich dětí byly již téměř dospělé, ale stále žily s námi. Martin jako dvanáctiletý, byl nejmladší náš mazánek. Život se k němu od narození nezachoval nejlíp. Narodil se s vývojovou vadou srdce a v dětství prodělal několik vážných operací. Dodnes nemohl cvičit a běhat jako ostatní děti. Byl hubený a drobný. Prý se to s přibývajícím věkem srovná. Nejstarší byla Markéta. Vystudovaná středoškolačka, zatím bez práce. Jiřina studovala ekonomickou školu a v červnu ji čeká maturita. Zda najde nějaké uplatnění v dnešní těžké době, je zatím ve hvězdách. Roman se učí druhým rokem instalatérem a učení ho baví. A Martin? Chodí do sedmičky. Se žádným s dětí jsem nikdy neměla závažnější problém.
"Tak co Martine? Povíš mi, co se děje?" Přisedám k němu ke stolu a čekám, co se dozvím.
"Víš, mami, všichni se mi smějou. Už mě to nebaví a chodit tam mezi ty posměváčky nechci!"
"A kdo se ti směje? A proč? Povíš mi to?" Vyzvídám dál a snažím se zopakovat, že do školy chodit bude muset stejně, protože je to prostě jeho povinnost.
"Smějou se mi skoro všichni spolužáci. Jsem pro ně chcípáček, co nemůže s nima běhat v tělocvičně, hrát volejbal, fotbal, prostě vysmívají se mi. Všechno jim na mě vadí. Že jsem malej a hubenej. Jsem vesnickej balík, co podle nich neumí ani do pěti počítat. Podceňujou mě a vadí mi to. Mami, co mám dělat?"
"Ty chceš říct, že tě šikanujou? No tak, neboj. To určitě budu řešit. A co tomu říká paní učitelka?"
"Neříkal jsem jí to. Bylo by to ještě horší. Říkali by, že žaluju a ještě by mě zmlátili. Stejně mi to slibujou už dlouho. Ale důvod k tomu nemají žádnej. Prostě se jen tak chtějí bavit!"
"A můžeš mi říct, kdo se tak chová? Neříkej, že to jsou úplně všichni ve třídě. Tomu nevěřím."
"No hlavně Pepa, Rosťa a Karel. To jsou tři kámoši, největší třídní esa. Není lumpárny, aby tam nechyběli. Ostatní buď mlčí, nebo se mě i zastávají, a to hlavně holky. Ale zatím to moc nepomáhá!"
"A nezavdáváš k tomu sám nějakou příčinu?"
"O ničem nevím, mami. Občas jim řeknu, že jsou kreténi nebo volové, když se mi posmívají. Ale to je normální. To si říkají mezi sebou i ostatní kluci."
Chápu Martinův postoj. A nějak se mi nechce do situace zasvěcovat i někoho jiného. Vydávám se do školy sama. Snad se mi podaří zastihnout Martinovu třídní učitelku, se kterou si docela rozumím.
Rozhovor mezi námi netrval dlouho.
"Víte paní Kratinová, i já jsem si všimla, že ta svatá trojice z mojí třídy má s vašim Martinem nějaký problém. Snažila jsem se klukům vysvětlit, že se nechovají fér. Ale jak vidím, tak to zatím moc nepomohlo. Budu muset nasadit tvrdší kalibr. Nebojte se. Martinovi, který je mimochodem výborným žákem, ubližovat určitě nenechám. Ani se nedozví, že jste za mnou byla!"
Ze školy jsem odcházela klidnější. Martin se učil opravdu dobře, s tím problém nikdy neměl. Uplynul další měsíc. Zatím jsem se Martina nezeptala, jestli se ve třídě něco změnilo. Ale ani on sám si nestěžoval.
"Víš mami, že teď už je ve třídě klid?", překvapil mne jednou odpoledne, když mi dával podepsat domácí úkoly. Najednou, jako by se něco změnilo. Ti tři kluci, co se mi nejvíc posmívali, se mi vyhýbají, spíš se mě nevšímají a já jich taky ne. S ostatníma mám pohodu. Dokonce jsem si našel i kamarádku Irenu. Je to moc fajn holka!"
"No vidíš. Já jsem ti říkala, že se to časem srovná. A jsem moc ráda, že to tak dopadlo. Máš skvělou třídní, a to je taky moc důležité, víš?"
Neprozradila jsem Martinovi, že jsem s jeho učitelkou hovořila. Ale od ní jsem se dozvěděla, že tvrdší kalibr skutečně zabral. A jaký byl? Tatínci těch tří "výlupků" neměli o chování svých synáčků ani ponětí. Když jim to učitelka vylíčila a chlapcům pohrozila policií a možností přesunu do diagnostického ústavu, zabralo to. Nemalou roli přitom určitě sehráli i tatínkové Rosti, Pepíka a Káji. Věřím, že klukům určitě moc do smíchu nebylo. Když jsem později s jejich rodiči mluvila na třídním aktivu, svoji metodu mi neprozradili. S úsměvem však jeden z nich podotkl, že staré české přísloví říká, že v mládí je škoda rány, která padne vedle. A občas je třeba i toto přísloví využít, protože stále nejlépe zabírá.

Téma týdne: "Jen se smějte"

9.4.15

Tkaničky

"Proč se mi ty prsty pořád takhle pletou? To jsem takové strašné nemehlo? Milena se mi směje, a to mě hrozně štve!"
Vztekám se sám nad sebou a dál se trápím se zavazováním tkaniček u svých bot. Brzo mi budou čtyři roky. Zase nic. Prsty se mi zamotaly do tkaniček a mám co dělat, abych je odsud dostal.
"A jé, je! Zase tkaničky? No zamotal ses do nich hezky, ty umělče! Ukaž, prosím Tě!"
Milena rozmotala zauzlovanou tkaničku.
"Takhle tě v září do školky nevezmou, když se to nenaučíš. Když mně byly čtyři, tak jsem to už dávno uměla. Nešiko. Počkej, já to řeknu mamce, jak seš nešikovnej! Podívej. Vždyť na tom nic není. Uděláš uzlík, ten už ti jde. Pak vezmeš do ruky jednu tkaničku, uděláš kličku, koukej. Takhle na to musíš, Vendo. Kličku podržíš v ruce, uděláš druhou kličku na druhém konci tkaničky a obě kličky provlečeš a celé to utáhneš, aby se ti to nerozvázalo. Vidíš?"
Viděl jsem to už mockrát, ale pořád se mi to nedařilo. Vzteky jsem praštil svojí keckou o zeď.
"No takhle se to nenaučíš, vztekloune!"
Milena se směje a já zuřím.
"A mamce nic povídat nebudeš, slyšíš?"
Vrhám se na svoji osmiletou sestřičku a povalím ji na zem. Chvilku se navzájem muchláme a přetahujeme. Milča křičí a dožaduje se svobody. Uštědřím jí pár žďuchanců a ona mi oplácí stejným. Mám ji rád. Nikdy bych jí nechtěl ublížit. Ale aby žalovala mamce, které jsem slíbil, že do konce týdne to pitomé zavazování tkaniček zvládnu, to bych nepřežil.
"Pusť mě! Au, to bolí!"
"Pustím tě, až mi slíbíš, že nebudeš žalovat!"
"Nebudu, slibuju! A teď už mne pusť, víš, že musíme uklidit pokojík, než se mamka vrátí z nákupu! A víš, že tě mám na starosti, tak už nezlob!"
Pouštím Milču ze svého sevření. I když jsem byl o čtyři roky mladší, vétšinou se mi podařilo ji přeprat. Prostě, jsem chlap, jak říká táta.
"Cha, cha. Chlap, co si neumí zavázat tkaničky..."
Moje vnitřní já mi připomnělo, abych se tak moc zase neprsil. Pomáhám uklízet rozházené hračky po celém pokoji a srovnat polštářky na našich postelích.
"A máme jakž tak uklizeno. Co teď?"
Milča nějak neví, co s volnou chvilkou. Ve mně to vře, ale tentokrát se překonávám. Beru do ruky svoji cvičnou botu.
"Ukaž mi ještě jednou tu blbou kličku!"
Milena neprotestuje a hlavolam mi ukazuje asi třikrát po sobě.
A teď jdi pryč! Já nechci, aby ses na mne dìvala!"
Milča se směje.
"Dobře. Když myslíš že ti to půjde líp, proč ne. Budu si hrát na počítači, to na tebe neuvidím."
Znovu se mučím u své boty. Tkaničky mne vyzývavě pozorují, jako by chtěly říct, že už se těší na to, jak je zase skvěle zamotám. Koušu se do rtu. Líp se tak můžu soustředit. Uzlík se podařil. Vzdychnu. Polovina úspěchu je tu. Jak to ta Milena dělala? Beru do ruky konec jedné tkaničky a udělám kličku. Ruce se mi trošku chvějou, asi to bude tím napětím. Držím kličku a kousnu se do rtu ještě silněji. Najednou se i druhá klička daří. Hurá. Tři čtvrtiny úspěchu. Teď ještě protáhnout a celé to utáhnout. Prsty se mi s tkaničkami trošku šmodrchají, ale daří se. Utažené to sice moc není, ale drží to.
"Mám to, hurá!"
Hlasitě jásám a nadšeně ukazuji své vítězství Mileně, která je zabraná do počítačové hry.
"To není možný! Ukaž ten tvůj výtvor! Na jedničku to sice neni, ale, když to zkusíš jestě párkrát, tak překvapíme mamku. Za chvíli se vrátí, tak koukej makat!"
Nevím jak se to stalo. Najednou se mi prstíky přestaly do tkaniček motat a já měl jasno, jak na to. Bylo to pro mne dokonalé mučení, ale ten pocit radosti a štěstí, že se mi nejen děti ve školce, ale ani Milča už nebude pro moji neohrabanost posmívat, rozhodně za to stál.

Téma týdne: "Mučení povoleno"

26.3.15

Čtyřlístek

Držím v rukou svůj po domácku vyrobený herbář. Vlastně se to ani herbářem nazvat nedá, protože převážně obsahuje samé čtyř a pětilístky. Nejcennějším exponátem je šestilístek. Byla to taková nepsaná tradice naší rodiny. Vždy, když se něco podařilo a bylo k tomu vhodné roční období, bylo povinností úspěšného člena rodiny nalézt čtyřlístek jako symbol společného štěstí. K němu jsem pak do herbáře připsala i událost, ke které se vázal. Dnes je tomu rok, co jsem nalepila poslední čtyřlístek. Rok od doby, co se to stalo.
Bylo nádherné léto. Užívala jsem si ho se synem v naší malé vesnici plnými doušky. Manžel ode mne odešel před deseti lety. Prý pro něho život na venkově není to pravé ořechové. Našel si jinou lásku ve velkoměstě, kam se odstěhoval. Za synem přijížděl sporadicky, většinou o své dovolené, pokud zrovna nebyl někde u moře. Nám dvěma to ale nevadilo. Za ta dlouhá léta jsem přivykla životu ve dvou a vystačili jsme si.
"Mamko, v sousední vesnici je v sobotu zábava. Chtěl bych tam jít. Trochu si zatancovat, co tomu říkáš?" Patrikovi bylo osmnáct před nedávnem. Tancoval rád. Dobře jsem věděla, že v sousední vesnici ho zajímala Kateřina a že na zábavu chtěl jít určitě kvůli ní.
"Seš plnoletej. Bránit ti nebudu a ani nechci. Jen se jdi pobavit. Co pořád doma se mnou, že jo!", odpověděla jsem mu s úsměvem.
"A nechceš jít taky? Určitě tam nebudou jenom mladí. Třeba by si taky nějaký soused s tebou rád trsnul!"
"Vtipálku! Křoví vám rozhodně nehodlám dělat. A když se ti večer s Katuškou vydaří, nezapomeň najít včas čtyřlístek!"
"Teda mami, co ty všechno nevíš…"
"Chlapče, na vsi se nic neutají. Stačí, aby tě viděla jedna drbna od sousedů, a už se to s tebou vleče jako dlouhá nit. Ale já ti to přeju. Zasloužíš si to!"
V sobotu jsem Patrikovi nažehlila jeho sváteční košili. Když odcházel, zmocnil se mne dosud nepoznaný pocit. Cosi mi našeptávalo, že se už nevrátí. Ale chmury jsem zahnala prací. Noc byla dlouhá a neklidná.
Ráno jsem zjistila, že Patrik není doma. Snad zůstal u Katky, napadlo mne nejdříve. Sotva jsem vyšla na náves, zaslechla jsem vzrušenou debatu sousedů u plotu.
"V sousední vsi prý brzo ráno přejelo auto nějakého kluka, co se vracel ze zábavy! Prý na tom byl moc špatně!"
Soused mluvil hlasitě a já to nemohla přeslechnout. Zmocnil se mne strach a začala jsem mít špatné tušení. Na druhou stranu jsem si říkala, že to snad nebude Patrik. Přece já nemůžu mít v životě takovou smůlu. Sedla jsem do svého malého autíčka a vydala se do sousední vesnice.
Místo nehody jsem nemusela vůbec hledat. Bylo to na poloviční cestě směrem k nám, u krajnice, kde jsem pod vzrostlou lípou spatřila dva policisty s batůžkem v ruce. Moje nejistota zmizela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám vystoupit a říci jim, že ten batoh poznávám? Mám se zeptat, co je s Patrikem? Pomalu jsem zastavila a otevřela dveře svého auta.
"Copak paní? Potřebujete něco? Stalo se vám něco? Jste bledá jako smrt", všiml si mne jeden z policistů.
"Je vám špatně? Mám zavolat záchranku?", pokračoval a já nebyla schopná slova. Zamítavě jsem zavrtěla hlavou a zmohla se jen na jediné.
"Ten batoh. Kde jste vzali ten batoh? Patří mému synovi! Kde je Patrik?"
Dodnes nevím, jak se mi podařilo všechny tyto otázky najednou vyslovit. Netrpělivě jsem očekávala, co se dozvím.
"Vy jste paní Královcová?"
Přikývla jsem.
"Nemáme pro vás dobré zprávy. Vašeho syna k ránu srazilo auto. Odmrštilo ho ze silnice sem pod lípu. Narazil do ní hlavou a bohužel nepřežil. Upřímnou soustrast…"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Co budu dělat? Co bude dál? Jak dokážu žít bez Patrika? To byly otázky, na které jsem neznala odpověď. Následující rok bych nejraději vymazala ze života. Bylo to jako zlý sen a stále jsem doufala, že se z něho probudím a nebude to pravda. Přemýšlela jsem i o tom, že ukončím svůj život. Ale byla jsem zbabělá. Neměla jsem dost odvahy to udělat. Věděla jsem, že Patrik by si to nepřál. Pod lípou jsem nechala umístit malý křížek s jeho jménem a vždy, když mi bylo těžko, jsem se u křížku zastavila. Jakoby mne nabíjel novou silou, i když bez úsměvu. Zavírám svůj herbář čtyřlístků a ukládám ho na své místo. Odpoledne se vydám za Patrikem s malou kytičkou jen tak zavzpomínat.
Stojím pod lípou dlouho. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky o tom, jak čas rychle letí, že Patrikovi by bylo už devatenáct a určitě by studoval vysněnou veterinu. Pokládám kytičku na trávník ke křížku a pak ho najednou spatřím. Čtyřlístek. Vyrostl tam osamoceně, mezi nízkou trávou. Připadalo mi, že vyrostl pro mne. Nemohla jsem si z hlavy vyhnat myšlenku, že je to pozdrav od Patrika. Opatrně jsem ho utrhla. Bude dalším exemplářem v mém domácím herbáři. Bude symbolem, že mám žít dál.

Téma týdne: "Co bude dál?"

16.3.15

Složitá otázka

Být či mít? Toť otázka. Každý z nás má určitě nastaveny tyto myšlenky jinak. Některým postačí pouze polovina. Být. Nevěříte? Ale ano. Vždyť kolem nás se pohybuje mnoho lidí bez domova, kterým určitě postačí jenom být. Ostatní věci, které se dějí kolem nich, je většinou nezajímají. Hlavně, že budou mít kam hlavu složit, třeba do postavené boudy z různého odpadového materiálu, nebo jen tak pod most, kam neprší. Další kategorie těch, kterým musí postačit jenom být, jsou všichni z nás, kteří žijí pouze ze sociálních dávek. Takový život jim naprosto vyhovuje, sehnat nějakou práci se ani nesnaží, protože vzhledem k početné rodině je uživí jejich děti. Určitě víte, o kom hovořím. Posléze jsou lidé, kterým také musí stačit být, ale už by také chtěli trošku "mít". Ale mít se jim zatím nedaří. Nemohou sehnat práci, i když by pracovat moc chtěli, nebo z různých důvodů, ať zdravotních či jiných, mohou pracovat jen omezeně.
Mezi námi je také mnoho těch, kterým postačí druhá polovina, tedy mít. Těmto jde pouze o peníze, majetek, mamonění, bez ohledu na ostatní kolem sebe. Říkáme tomu, že "jdou přes mrtvoly", a tím vlastně přestanou "být". Vůbec jim nevadí, že je jejich rodina téměř nevidí, pokud vůbec nějakou mají. Jediným cílem jejich života jsou peníze a moc. Změní se i povahově. Jsou sebestřední, cílevědomí, hrdí a chovají se povýšenecky. Lidé s charakterem "být" nebo "být a trochu mít" jsou pro ně něčím cizím. S takovými se nebudou vůbec bavit, protože je to pod jejich úroveň. Mnohdy je ani jejich dlouholetí přátelé nepoznávají, pokud sami nespadají do kategorie "mít". Určitě také pár takových znáte.
Konečně se propracováváme ke kategorii "být či mít". Myslím, že nás je většina. Co je ovšem důležitější? Být či mít? Musím přiznat, že na tuhle otázku neznám odpověď. Určitě důležité je být. Kdybychom nebyli, nemohla bych psát tuhle úvahu. Ale být bez mít? Těžko si to dovedu představit. V dnešní uspěchané době je určitě důležité mít dobře placenou práci, byt či svůj dům, rodinu, děti, vnoučata a taky trochu poctivě vydělaných peněz, protože bez nich by nebylo žádné "mít". Pokud se nám výjimečně daří, můžeme mít auto, zahrádku, chalupu a vše, co nám přináší radost a potěšení. Předpokladem k takovému nadstandardu ovšem je hlavně naše píle, poctivost a snaha užít si život, který hrozně rychle uteče, co nejlépe. Ať se nám všem, kteří chtějí "být i mít" a nesníží se přitom ke krádežím, podvodům či jiným protizákonnostem, daří.

Téma týdne: "Být či mít"


11.3.15

Poslání ženy

Jsou to čtyři roky, co jsme si s Rudolfem na radnici řekli své "Ano". Vidím to pořád jako by to bylo včera, Já v dlouhých bílých šatech s vlečkou, zdobených bohatě krajkou. Na hlavě nesměl chybět závoj. Ruda v tmavě modrém společenském oděvu, bílé košili s vyšíváním a světle modrou kravatou. Skoro jsem ho tehdy nemohla poznat. Je jasné, že chlap v obleku vypadá docela jinak, než tak, jak ho známe v džínách a tričku s anglickým nápisem. Ale ani Rudolf neměl slov, když mne po prvé ve svatební den v mých šatech viděl. Pronesl pouze "Jano, ty jsi krásná" a pak mlčel. Málokdy jsem jej viděla dojatého. Prostě - oba jsme si přáli klasickou a krásnou svatbu a to se nám, jako jedno z našich životních cílů, splnilo beze zbytku.
Životním posláním téměř každé ženy je založit rodinu a vychovávat děti. A musím přiznat, že tohle se nám dlouho nedařilo. Procházela jsem nejrůznějšími vyšetřeními, léčebnými postupy, cvičeními, ale marně. Nakonec se mi podařilo přesvědčit Rudu, aby se nechal vyšetřit i on. Nechtělo se mu. Snad u muže je tato otázka ještě citlivějším tématem, než u ženy. Ale děti jsme chtěli oba a tak nakonec souhlasil. Kdo by čekal, že se objevila nějaká nevyléčitelná nemoc, byl by na omylu. Naopak. Ani u jednoho z nás nebylo zjištěno nic mimořádného. Můj lékař jen konstatoval, že to chce trpělivost a ten správný okamžik.
Nechtěla jsem dlouho čekat. Moje touha po dítěti byla tak velká, že nakonec jsme se s Rudou rozhodli, že dítě si adoptujeme. Po mnoha vyšetřeních a peripetiích jsme skutečně byli vybráni jako pár, který je vhodný k tomu, aby si adoptoval děcko. A měli jsme trošku štěstí, když neznámá matka odložila čerstvě narozené miminko do baby boxu. Okamžitě jsme se to z nemocnice dozvěděli a zhruba po měsíci jsme si domů přinesli naši Lucinku.
Byl to nepopsatelný pocit štěstí. Najednou tady s námi byl vysněný tvoreček, s velkýma očima a docela buclatou tvářičkou. Okamžitě jsme si Lucinku zamilovali. Byla hodná, spinkala skoro celou noc, jako by nám oběma chtěla vyjádřit svůj vděk, že jsme ji nenechali napospas osudu. Dnes jsou jí dva roky. Docela hezky povídá a ještě rychleji běhá. Všechno zvládáme s Rudou v pohodě, občas vypomohou i babičky a dědečkové. Šťastná rodina, myslíte si. Ale já tak docela o tom přesvědčená nejsem. Splnila jsem adopcí dítěte svoje životní poslání? Pořád mi připadá, že tak napůl snad ano. Lucinka zaměstnává moje fyzické i psychické síly natolik, že nad podobnými úvahami nemám moc času přemýšlet.
"Jano, co kdybychom si vyjeli na hory o víkendu? A vzali sebou i Lucinku? Víš, jak se tam vyřádí na saních a my s ní?"
"A ty umíš lyžovat, Rudo?"
V živé paměti mám stále Rudovy lyžařské pokusy, kdy jsme ještě jako svobodní byli společně s kamarády také na horách. Tenkrát jsme to brali jako velkou legraci a Ruda sloužil jako odstrašující příklad nám všem.
"Však to znáš", zasmál se.
"Od té doby, co jsem na lyžích stál naposledy, se nic nezměnilo. Ale já si myslím, že bych lyže ani nepotřeboval. Určitě se vyřádím s Lucinkou na saních a ty budeš moci bez problémů lyžovat. Tak co na to říkáš?"
"A kde budeme spát? Na stan to v únoru moc nevypadá!"
"Neboj se, už jsem pátral. Pronajímají tam takovou chatku, pochopitelně vytápěnou. Měli bychom tam na jednu noc kuchyňku a pokoj, malá by se tam v pohodě vešla a nějaké jídlo bychom si mohli vzít s sebou. Tak co ty na to, Jani?"
Ruda netrpělivě čekal na můj souhlas a já věděla, že mu to nemůžu zkazit.
Tak jsme se společně po letech ocitli na horách, na našem oblíbeném místě, kde jsem svého manžela uviděla po prvé. Tehdy to bylo v létě a náhodou jsme se potkali v místním obchůdku s potravinami.
"Je tu nádherně, viď Jani? Pomalu bych to tady ani nepoznal. Sněhu kolem plno, lidí taky plno. Ale hlavně, že svítí sluníčko a moc nefouká!"
Lucinka se s tátou na sáňkách opravdu vyřádila do sytosti. Já jsem si užila běžky a tak jsme nakonec všichni byli rádi, že si můžeme ve vytopené chatičce v pokojíčku odpočinout. Lucinka usnula jako špalek. Rudolf otevřel láhev červeného vína. Byla skoro půlnoc, když jsme se dostali do postele. Ale pro mne to byl krásný večer. To jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu tenhle večer považovat za nejkrásnější v mém životě. Neděle utekla rychle a autobus nás dovezl domů do všední reality.
Pomalu se blížily Velikonoce a já se konečně odhodlala navštívit svého lékaře gynekologa, aby zjistil, co se děje. Nemohla jsem dospat a strach, že objeví nějakou strašnou nemoc, mne nechtěl opustit. Rudovi jsem zatím nic neřekla. Uvidíme, až se vrátím domů. Na špatné zprávy je vždycky dost času, říkala jsem si.
"Tak paní Nováčková! Je moc dobře, že jste přišla!" Lékař se na mne díval docela přívětivým pohledem a já začala doufat, že snad špatnou zprávu pro mne nemá.
"Mám pro vás překvapení! Jste těhotná! Zhruba v šestém týdnu. Vidíte. Já vám to říkal už tenkrát. Chce to trpělivost a ten správný čas!"
Nemohla jsem se nadechnout. Chtělo se mi křičet, smát se, plakat. Lucinka dostane bratříčka nebo sestřičku! Konečně tak budu moci splnit své životní poslání na sto procent. Vždyť o letošních Vánocích už budeme kompletní čtyřčlenná rodina!
Na ten správný čas na horách a nádherný večer v klidném prostředí budeme s Rudolfem vzpomínat celý život.

Téma týdne: Životní poslání

3.3.15

Trocha plastové historie

Prvním plastem vůbec byl parkesin,čili umělá slonovina, kterou vynalezl Angličan Alexander Parkes v roce 1855. Prvním plně syntetickým plastem byl bakelit (1909). Polyetylen byl po prvé vyroben Hansem von Peckmannem v roce 1891. Po první světové válce byla objevena syntéza prvního polyamidu (nylonu). V téže době také začíná prudký rozmach výzkumu i výroby většiny dalších plastů, používaných vesměs dodnes. Do každodenního života vstoupily plasty a výrobky z nich masivně až po druhé světové válce, coby levná náhrada klasických materiálů jako dřevo, sklo, ocel a jiné kovy. V posledních několika desetiletích ekologové zjišťují, že překvapivě velké množství plastů se v kombinaci s nedostatečnou "recyklační morálkou" dostává do řek a je vyplavováno do moří a oceánů, kde jsou unášeny mořskými proudy daleko od pobřeží a nebo končí v útrobách mořských a přímořských živočichů.
Pamatuji dobu umělohmotných tašek v supermarketech. Bylo jich nepřeberné množství a staly se i součástí sběratelských sbírek. Dnes některé obchodní řetězce začínají nahrazovat své většinou poloyetylenové tašky na zakoupené zboží variantami z recyklovatelných plastů, případně podporují trvanlivé tašky, například z juty.
Plasty, známé také pod názvem plastické hmoty nebo obecnějším názvem "umělé hmoty" označují řadu syntetických materiálů. Často obsahují další látky ke zlepšení užitných vlastností, například odolnosti proti stárnutí, zvýšení houževnatosti a pružnosti. Plasty mohou být formovány do předmětů, filmů nebo vláken. Jejich název je odvozen z faktu, že mnohé jsou tvarovatelné, mají vlastnost zvanou plasticita. Vyznačují se velkou variabilitou vlastností, jako odolností, tvrdostí nebo pružností. Mezi výhody patří nízká hustota, chemická odolnost, jednotnost složení a struktury a dobrá zpracovatelnost energeticky málo náročnými technologiemi, vhodnými pro masovou výrobu. Díky tomu nalezly použití téměř ve všech průmyslových odvětvích i v domácnostech.
Přírodní polyester je znám asi od roku 1830. První syntetický polyester se používal v první světové válce jako impregnační materiál. Vlákno ze syntetického polyesteru bylo vynalezeno v Anglii v roce 1941 a od roku 1947 se vyrábí průmyslově. V roce 2009 dosáhla světová výroba 32 milionů tun. Tím se podílel polyester na celkové spotřebě cca 40% jako nejpoužívanější textilní vlákno (bavlna na druhém místě se podílela asi 30 %). Největším výrobcem byla Čína (22 milionů tun), podíl Evropy včetně Turecka se snížil pod 2 %. V Plané nad Lužnicí vyrobili ještě v roce 1989 přes 500 tun. V pozdějších letech nebyla u nás výroba polyesterových vláken zaznamenána. Tolik chytrá wikipedie k pojmu svět a plast.
V současné době nás plasty obklopují všude kolem. Kupujeme nápoje v plastových lahvích. Nosíme oděvy, jejichž součástí jsou umělá vlákna. Neobejdeme se bez nejrůznějších nástrojů a nářadí z plastu. Vzpomeňme namátkou na smetáky, lopatky, kbelíky. Nezapomenutelná je hláška z filmových "Pelíšků", kde se v horké kávě umělohmotné lžičky přizpůsobily tvaru hrnečku a ohnuly se. Tomu se dnes můžeme jenom usmívat. Umělohmotné lžičky a kelímky, i když už jsou kvalitnější, existují dodnes a vypadnou na nás třeba z automatu na kávu. Bez plastů se neobejdou ani děti. Je spousta plastových hraček a her pro nejmenší i větší děti, oblíbené plastové panenky a barbíny nevyjímaje.
Přesto by se mně celý svět z plastu vůbec nelíbil. I když dnes můžeme koupit umělé květiny, které jsou téměř nerozeznatelné od těch skutečných, neměnila bych. Nic totiž nemůže nahradit přírodu, vonící les či květiny a nádheru kvetoucích stromů. Užívejme plastů, jako vymožeností dnešní doby, ale s mírou. Dejme si u automatu kávu z umělohmotného kelímku, ale doma dejme přednost oblíbenému skleněnému či porcelánovému nebo keramickému hrnečku. V opačném případě by se v budoucnu mohlo stát, že bychom si v obchodě místo chleba koupili tubičku s jakýmsi chlebem umělým. A z té představy je mi tak trochu úzko.
Téma týdne: "Svět z plastu"

18.2.15

Strach

Vychovávala jsem syna a dceru. Již od jejich útlého dětství jsem na to byla sama. S manželem jsem se rozvedla, když Pavlovi bylo sedm a Janě jedenáct let. Našel si mladší partnerku a odstěhoval se s ní kamsi do jižní Evropy. Nelitovala jsem. Jeho neustálé žárlení, doprovázené častým fyzickým násilím vůči mně i dětem už bylo nesnesitelné. Časem jsem se se svojí samotou smířila. Jana i Pavel ve škole prospívali a já se moc těšila na to, až si zvolí svoji budoucnost, postaví se na vlastní nohy a finančně mi pomohou s vedením domácnosti. Jednoho teplého letního večera jsem se vracela z procházky, hlavu plnou myšlenek na to, jaká spousta práce mne doma ještě čeká. Přicházela jsem ke vchodu do domu, když mne znenadání oslovil neznámý muž.
"Nemáte oheň?", zeptal se a z kapsy kalhot vytahoval krabičku cigaret.
"Kouříte?", pokračoval. Já zatím mezi přikyvováním hledala ve své kabelce zapalovač. Zastavila jsem se u dveří. Byl vysoký, urostlý, starý asi jako já, příjemného hlasu i vystupování. Nejvíce mne upoutal velkýma modrýma očima. Tehdy jsem si po prvé uvědomila, že život snad pro mne ještě tak docela neskončil.
"Radek Doskočil", představil se, když jsem přijala jím nabídbnutou cigaretu.
"Jiřina Vojáčková", oplatila jsem stejným.
"Byl jsem ve fitku, tady naproti. Zapalovač mi tam někde vypadl. Už jsem ho nenašel", dozvěděla jsem se. Hm.. chodí do fitka, proto je takový vypracovaný, proběhlo mi hlavou. Opět u mne získal nějaký ten bodík na sympatiích.
"Já byla jen tak na procházce a tady bydlím. Za chvíli se domů vrátí děti a budu muset naplnit jejich hladové žaludky", odpověděla jsem s úsměvem na jeho otázku, kde se já v těch končinách beru. Jen tak mezi řečí jsem se dozvěděla, že je rozvedený. Poděkovala jsem za cigaretu a obrátila se k domovu.
"Počkejte, Jiřino", zarazil mne v půli cesty.
"Přece se takhle nerozejdeme. Když už jsme se smluvili, že jsme tady spolu takhle blízko, co kdybyste mne někdy ve fitku navštívila? Jsem tam kaaždé čtvrteční odpoledne! Co říkáte?"
"Tak dobrá. Za týden přijdu", odpověděla jsem a tentokrát už definitivně zacházela do domu s myšlenkou na dobrou večeři.
Setkání s Radkem bylo pro mne zřejmě setkáním osudovým. Celý týden jsem neustále před seou viděla jeho velké modré oči a zmocňoval se mne ten zvláštní, pro mne už tak dávno nepoznaný pocit, kdy jsem toužila být s ním.
"No co. Takdy mám ve svých letech ještě právo na plnohodnotný život. A tím, že nějakého Radka navštívím ve fitku, přece ještě o nic nejde", utěšovala jsem svoje svědomí.
Když se přiblížil další čtvrtek, připravila jsem večeři hned po příchodu z práce. Dětem jsem namluvila, že jdu s kamarádkou do kina, aby na mne večer nečekaly. Radka jsem ve fitku našla upoceného u jednoho z používaných strojů. Cosi tam opravoval. Tak jsem zjistila, že ve fitku nejen sportuje, ale pracuje, ba dokonce, že jde o jeho vlastnictví.
"Tak co? Nebudem si tykat?", zeptal se mě, když se voňavý a upravený objevil v hale, kam mne usadil k dobrému kafi. Přisvědčila jsem.
"A kam tedy vyrazíme?", zeptal se dál."
"Nevím. Co takhle nějaká večeře?", dala jsem návrh, protože v té chvíli mne nic rozumnějšího nenapadalo. Stejně jsem nervozitou od rána nemohla ani jíst.
"No dobrá. Tak jdeme", bez dlouhého otálení zkontroloval, zda v budově už nejsou žádní zákaznící, uzamkl vchod a zavedl mne ke svému viditelně novému autu. Zaparkoval před restaurací na druhém konci města. Objednaný krvavý biftek s velkou oblohou neměl chybu.
"Co budeš pít?", zeptal se potom.
"To víš, já jen nealko. Musím tě přece dovézt domů", připomněl mi, když jsem očima brouzdala po nápojovém lístku. Láhev červeného vynikajíicí večeři jen doplnila. I kdyžk já pod vlivem vypitého alkoholu jsem byla rozhodně sdílnější než on, dozvěděla jsem se, že momentálně nemá kde bydlet. Zhruba před rokem se rozvedl a byt zatím obývá společně se svojí bývalou.
"Žádné zázračné soužití to není", řekl mi, když jsem se zeptala, jak to snáší.
"Dost často přespávám ve fitku,když chci mít klid. Bejvalka si našla nějakého přítele a bejt v bytě ve třech, to už je opravdu síla!"
"A děti? Co tomu říkají tvoje děti?"
"Děti nemám, takže tomu neříkají naprosto nic", usmál se.
"A co tvoje děti?"
"Janě bude devatenáct a Pavlovi patnáct let. Prakticky osm let jsem je vychovávala úplně sama, ale teď už jsou skoro dospělé. Pavel se chce učit automechanikem, v září nastupuje. Jana v červnu maturovala a od července nastoupila jako sekretářka do soukromé firmy".
"Tak to už brzy vyletí z hnízdečka, co?"
Tuhle Radkovu otázku jsem moc nepochopila, Nějak mne to rozhodilo. Že by mu moje děti vadily?
"A známost má?", pokračoval ve vyptávání Radek.
"Chodí s Ivanem. Už dost dlouho. Je vystudovaný ekonom, ale to víš, jestli je to ten pravý... Znáš mladické lásky. Kdoví, jak to ještě nedopadne! Ale, nedala mi zmínka o "vylétávání z hnízdečka" spát, proč se vlastně ptáš?"
"Asi jsem se zeptal špatně, promiň, Jiřinko. Rozhodně jsem to nemyslel tak, že by mně tvoje děti nějak vadily, naopak. Spíš jsem se ptal proto, zda by se u tebe doma našlo místečko i pro mě, kdybych o to stál a ty samozřejmě taky".
Přisedl si ke mně blíž a políbil mne. Povídali jsme si dlouho do noci a já pomalu nabývala přesvědčení, že jsem skutečně potkala po letech zase člověka, se kterým bych mohla žít. Dovezl mne až domú. Sám odemkl dveře protějšího fitnesscentra, kde jak řekl, má svoji postel. Bez vědomí dětí jsem se s Radkem scházela ještě skoro půl roku. Naše vzájemné sympatie narůstaly a já ve svých čtyřiceti letech si musela připustit, že jsem se beznadějně a krásně zamilovala. Krátce před Vánocemi Radek prohlásil, že by Vánoce chtěl strávit společně se mnou a chtěl by se ke mně nastěhovat. Po chvilce váhání jsem souhlasila s výhradou, že nejdříve na změnu režimu v domácnosti budu muset připravit svoje děti.
K tomuto kroku jsem vyhradila sobotní večer.
"Musím vám něco říct", začala jsem nesměle svoji zpověď.
"A co to bude? Vyhrála jsi v loterii?"
Jana se snažila moje rozpaky obrátit v žert. Pavel beze slova seděl s otazníkem v očích.
"Možná. Seznámila jsem se s jedním pánem..."
"No mami a jaký je? A máš ho ráda? Moc ti to přeju", Jana se usmívala a bylo vidět, že to myslí upřímně.
"Mám ho víc než ráda. Jmenuje se Radek a chtěl by se k nám na Vánoce přistěhovat!"
Bylo vidět, že Janu moje zpráva překvapila.
"Mami? Až tak? A kam se sem vejde? No, vlastně, když jsme zabrousili na toto téma - vejít se sem vejde. Chystala jsem se ti už dávno říct, že se před Vánocemi odstěhuji k Ivanovi. Chceme žít spolu!"
"To je tedy překvapení na obě strany, Jani".
Můj pohled se obrátil na Pavla, který celou dobu hleděl do země a zarytě mlčel.
"A co ty tomu říkáš, Pavle?"
"Já tedy nevím. Ale žádného nového strejdu tady nechci a na žádné novoty si doma zvykat nebudu. Copak nám není společně dobře?"
Marně jsem se snažila Pavlovi vysvětlit, že i já mám ještě právo na plnohodnotný život. Považoval to za křivdu vůči sobě.
"Přivedu zítra Radka na oběd. Poznáte ho a uvidíte, že i vám se zalíbí. Je pozorný, hodný, milý, nekazte mi to!"
"Mami, já ti přeju hodně štěstí. Víš, s Ivanem se už dlouho máme rádi a tak jsme se před nedávnem domluvili, že se k němu nastěhuju!" Janě se rozzářily oči.
"Pořád jsem nevěděla, jak ti to řeknu.Nakonec jsi mi nahrála sama. Co tomu říkáš, mami?", chtěla slyšet můj názor.
Než jsem stačila cokoliv říct, Pavel z pokoje odešel. Dveře bouchly a za chvíli jsem slyšela z jeho pokojíku hlasité řádění bubeníka z jeho oblíbené kapely.
"Neboj mami. Znáš ho. Je v pubertě, zvykne si a smíří se", snažila se moje obavy rozptýlit Jana. Netrpělivě čekala na to, jak se postavím k jejímu rozhodnutí osamostatnit se.
"Překvapila jsi mě, holčičko. Znovu jsem si uvědomila, jak čas letí a já stárnu. No ale Ivana znám, je to hodný kluk. Pokud s tebou opravdu chce žít a ty víš, že to společně zvládnete, souhlasím. Nakonec seš u dospělá ženská, vyděláváš si a máš právo na svůj život."
"Mamko, ty seš moje zlato", políbila mě.
"Mám z toho takovou radost! Pavlovi domluvím, uvidíš, že všechno dopadne dobře!"
Měla jsem trochu strach. Dobře jsem si pamatovala Pavlovy pubertální prohřešky, mnohdy hraničící se zákonem. I teď, když jsem se chtěla podívat za ním do pokojíčku, bylo zamčeno. Na moje žádosti, aby otevřel, nereagoval. Možná pro hluk hrající kapely ani nic neslyšel.
"I co. Až bude mít hlad, on přijde", zauvažovala jsem. Dobře jsem věděla, co na Pavla platí. K večeři skutečně přišel, ale dělal "uraženého". Na moje i Janiny pokusy navázat rozhovor, mlčel.
Rozladilo mě to. Po večeři jsem uklidila v kuchyni, oblékla kabát a vydala se za Radkem do fitka podělit se s ním o získané dojmy.
"Co je? Stalo se něco?", byla jeho první otázka, když viděl můj celkem zasmušilý výraz v obličeji.
"No vcelku se nestalo nic. Jen to seznamování s mými dětmi, respektive s Pavlem, asi nebudeš mít tak jednoduché".
Stručně jsem mu vylíčila své zážitky.
"Neboj se. To zvládneme. Patnáctiletí kluci mají všelijaké nápady. Ale já jsem si vždycky přál mít syna. Určitě se mi podaří si Pavlovu přízeň získat, uvidíš!"
"Tak zítra!", loučila jsem se s ním. "Bude knedlo, zelo a kachna!"
"Už teď se mi sbíhají sliny, Jiřinko! Moc se těším na Pavla i Janinu a ty se neboj! Všechno bude dobré!", snažil se rozptýlit moje pochyby o hladkém průběhu zítřejšího oběda.
V neděli, krátce po poledni, zadrnčel zvonek. Tu noc jsem toho moc nenaspala. Zvláštní pocity, doprovázené strachem, aby všechno vyšlo a Pavel nevyvedl nějakou rošťárnu, mě prostě nenechaly spát. Radek stál mezi dveřmi takový, jakého jsem znala. Nažehlený, navoněný, ve společenském obleku. V jedné ruce tašku, v druhé kytici žlutých a rudých růží.
"Tak jsem tady!", pousmál se. Do ruky mi vtiskl kytici.
"Ta je pro tebe", přivinul se ke mně a dlouze políbil.
"A kde máš zbytek rodiny?", pokračoval už hlasitěji, když jsme společně vcházeli do obývacího pokoje.
"Tak děti. Tohle je Radek", představila jsem přítele.
"Ahoj! Ty seš Jana ne? Velká, hezká holka, jen co je pravda! Tak," Radek zalovil ve své tašce,"to je pro tebe na památku našeho seznámení. A tohle" - znovu zašmátral u dna, "pro tebe, Pavle".
Dvě zabalené krabičky s neznámým obsahem skončily v rukou mých dětí. Poděkování se však ozvalo jen z Janiných úst. Pavel zvolil metodu mlčení, jak bylo jeho zvykem. Jako posleldní se z tašky vyloupla láhev šampusu.
"A to je pro nás všechny!", poznamenal Radek a posadil se ke slavnostně vyzdobenému stolu.
"Jé, empé přehrávač!", zajásala Jana, která se k útrobám dárku propracovala dřív. Dávno už po něm toužila.
"A co tam máš ty?" Zvědavě se koukala na Pavla, který dárek jen pomalu rozbaloval.
"Flešku", pronesl Pavel hlasem, nevyzařujícím žádné nadšení.
"No ty vole, vždyť si ji taky už dávno chtěl, ne? Chtěla jsem ti ji koupit k Vánocům!", snažila se Jana umírnit Pavlův nepříliš přátelský výraz v obličeji.
"Hm...,ale když já bych radši, kdybys mně ji opravdu koupila ty nebo máma. Milodary od nějakého cizího strejdy nemám rád!"
"Pavle! Okamžitě se omluvíš!", zasáhla jsem.
"Jak se to chováš? Víš, co takovéhle věci stojí? Tak bude to?"
Pavel mlčel.
"Nech ho", ozval se Radek.
¨"Já to tak neberu. Prostě mě nezná. To se časem změní, uvidíš. Tak co Pavle, flešku mi vrátíš, nebo si ji necháš?"
"Děkuju", ozvalo se tiše. "Nechám si ji. Ale až si seženu nějakou brigádu, tak vám ji zaplatím", dodal Pavel.
"S tím já sice nesouhlasím, ale nebudem to rozvádět", uzavřel Radek diskuzi a s chutí se pustil do opravdu výborně vypečené kachny se zelím a bramborovými knedlíky. Jen mně ten oběd trochu zhořkl, díky Pavlovu chování.
Týden před Vánocemi se k nám Radek nastěhoval. Všechno proběhlo kupodivu hladce. Jana už bydlela u Ivana a najednou bylo v našem malém bytě dost místa i pro Radka. Vánoce proběhly v relativní pohodě. Z dárků, kterými celou moji rodinu obdařil Radek, upřímnou a otevřenou radost dávala najevo jen Jana. Pavel sice dárky neodmítl (to jsem mu předem důrazně rozmluvila), ale také žádné velké nadšení neprojevil. Tak jako vždycky se zavřel do svého pokojíčku. Na Radka se díval pokradmu. Měla jsem pocit, jakoby se ho bál. Sice se spolu nijak nehádali, ale také ani nekomunikovali. Mrzelo mě to. Stále více jsem poznávala, že Radek je pro moji budoucnost tím správným partnerem. Společné večery jsem s ním obvykle trávila ve fitnesscentru, kde bylo práce víc než dost.
Jaro na sebe nenechalo dlouho čekat. Jednoho dne odpoledne jsem se vracela domů, obtěžkaná taškami s nákupem. V bytě byl nezvyklý klid. Doma nikdo. Radek je ještě v práci, ale co Pavel? Měl by přece být už dávno z učení doma! Otevřela jsem dveře jeho pokojíčku a na stole uviděla obálku. "MAMCE", stálo na ní velkými písmeny. Vytáhla jsem z ní papír vytržený z bloku a jen zírala.
"Nemůžu tady s vámi žít. Nezlob se mami. Odcházím a nehledejte mě. Pavel".
Těch pár slov se mnou pořádně otřáslo. Proč? Vždyť Pavlovi nikdo neubližoval. Jako prvního jsem zburcovala Radka.
"Neboj", utěšoval mne plačící.
"Vrátí se. Sama říkáš, že hlad jej vždy přivedl domů. Bude to stejné, uvidíš". Skoro do rána jsme se společně snažili najít příčinu jeho útěku z domova a s napětím očekávali známý zvuk klíčů, harašících v zámku. Ale nestalo se nic. Ráno jsem s Radkovou pomocí obtelefonovala všechny Pavlovo kamarády. Nikdo o něm nevěděl. Zavolala jsem i mým rodičům, kteří žili na druhém konci republiky. Ale ani tam, ani u Jany Pavel nebyl.
"Půjdeme na policii", rozhodla jsem se nakonec. Ale Radek mne zrazoval.
"Počkáme ještě. Půjdu ho hledat sám. Věřím, že do večera se mi ho podaří najít! Pomoz mi. Sama jsi říkala, že vždycky,když odešel někam trucovat nebo s kamarády, jsi věděla, kde je. Tak kam chodil?"
"Úplně přesně to nevím. Ale na konci města, u železniční trati se s kamarády scházel v bývalém strážním domku. Snad by mohl být tam..."
To už se Radek oblékal a já také.
"Ty budeš doma!", zavelel.
"Co kdyby se Pavel vrátil? Nebylo by dobré, kdyby nenašel nikoho doma! A jestli ho opravdu najdu, bude jen dobře, když si s ním promluvím o samotě, to mi věř!"
Bylo to pro mne těžké. Ale musela jsem uznat, že má Radek pravdu.
Od konečné tramvajové zastávky musel Radek ujít asi kilometr, než našel po chvilce pátrání bývalý strážní domek u trati. Nebylo zamčeno, a proto bez potíží vešel dovnitř. Ponurá místnost, s malým zamřízhovaným okénkem. Na jedné straně starý otoman, který zřejmě někdo jako nepotřebný vyhodil. Na otomanu ležel batoh, který okamžitě poznal.
"Jsem na správné stopě", konstatoval pro sebe. "Kam jen mohl jít?"
Vyšel z domku. Za tratí se černal hustý listnatý les.
"Půjdu se tam podívat. třeba ho uvidím vracet se", pomyslel si Radek a vykročil. Brzy ho pohltily vzrostlé stromy, plné krásně se zelenajícího jarního listí. Domek chtěl mít stále v dohledu, a proto při chůzi nerovným lesním terénem nedával příliš pozor, kam šlape. Pak jen cítil, jak pravá noha ujela kamsi dopředu a svezl se z vysokého srázu na lesní mýtinu.
"Tak. A mám to. Teď nevidím nic a ..."
Nedořekl. Zjistil totiž, že nemůže vstát a že jeho pravá noha zuřejmě ten neplánovaný pád nepřežila bez úhony.
"Krucifix!", zaklel nahlas.
"Tohle mi ještě chybělo. Teď nebude Jiřina hledat jen Pavla, ale i mě! Krucinál! To bych se na to..."
Posadil se a začal zkoumat své zranění. Noha v kotníku modrala a otékala.
"Jasnej výron", konstatoval potichu. "Mohlo to dopadnout hůř, ale budu se muset nějak sebrat a vyškrábat se nahoru!"
Pokusil se postavit. Šlo to s vypětím sil. Pohlédl doprava, zda tam nebude nějaká větev, kterou by mohl použít jako hůl. A pak uviděl Pavla. To zjištění ho se syknutím nad pocítěnou bolestí zase posadilo na zem.
"Pavle!", zakřičel,aby ho snad nepřehlédl.
"Radku? Co tady děláte?", Pavel i přes naléhání své matky nepřestal Radkovi vykat.
"Já co tu dělám? Spíš co tu děláš ty, místo abys byl doma! Hledám tě! Hledám tě už od včerejšího večera. Tak pojď ty tuláku. Posaď se ke mně a povídej!"
"Utekl jsem", začal Pavel svoje vyprávění. Averze vůči Radkovi najednou byla pryč.
"Utekl jsem, protože jsem měl strach."
"Strach?? Strach z koho nebo čeho, můžeš mi to říct? Víš, jakou bolest jsi nám všem způsobil?"
"Strach. Hrozný strach z toho, že se bude opakovat něco, co jsem zažil v dětství za života s mým tátou. Že vytáhnete pásek a začnete mámu třískat hlava nehlava a pak přijdu na řadu i já. Že láska k mojí mámě z vaší strany je jen zástěrkou a místo dobrých večeří přijdou na řadu večery plné hrůzy, hádek, bití, kterých jsem byl mnohokrát svědkem a nesměl ani špitnout!"
"Ale k takovému chování jsi přece žádnou příčinu u mne nemohl vidět, nebo snad ano?"
"Ale stále jsem čekal, že to jednou přijde. A pak, večer jsem byl většinou sám a tak jsem trochu žárlil. Žárlil na vás, že mi ubíráte máminu lásku a znamenáte pro ni víc, než já..."
Radek mlčel. Na tak upřímné a silné vyznání v první chvíli nebylo co říct. Uvědomil si, že Pavel přesto, že mu je teprve patnáct, je už skoro dospělým člověkem. Prožitý strach a hrůzy z dětství však zatím nedokázal zapomenout. V duchu i trochu viny dával i sám sobě. Měl se více snažit o vzájemnou komunikaci. Ale momentální situaci bylo třeba řešit hned.
"Víš co?", reagoval po chvíli.
"Vrátíme se k mámě. A já ti jako chlap slibuju, že nikdy ji ani tebe nebudu bít. Věř mi. Mámu mám upřímně a opravdu rád. Můžeš to pochopit? Ale budeš mi muset trochu pomoci. Ta moje noha je čím dál víc modrá a oteklejší!"
Teprve teď Pavel zaregistroval Radkovo zranění.
"A za to můžu taky já?", zeptal se.
"No, vlastně ano. Kdybys neutíkal, nemusel jsem tě hledat a nemusel jsem..." Radek nedokončil. V Pavlových očích se zaleskly slzy.
"Nebreč tuláku! A radši najdi nějakou větev, o kterou se opřu, abychom spolu nějak doskákali do tramvaje a pak domů!"
Když jsme společně dorazili před dveře našeho bytu, stmívalo se. V té době jsem už měl bolavý kotník ve škrobáku a opíral se o hůlku, která ošetřujícímu lékaři po někom zbyla v ordinaci.
*********
Zadrnčel zvonek. Vyřítila jsem se z kuchyně ke dveřím a otevřela je.
"Chlapi moji, konečně!", moje uslzená tvář se roztáhla do širokého úsměvu.
"Kde ses flákal, ty ničemo?" obořila jsem se na Pavla.
"Stydím se mami. Odpusť mi. Později ti všechno povím. Teď mám ale hrozný hlad a Radek asi taky, co?"
Teprve teď jsem si všimla Radkovy hůlky.
"Proboha, co se ti stalo?"
"To je na dlouhé vyprávění. Snad až později. Teď mám opravdu ukrutný hlad".
Večeře byla na stole za chviličku. Celý příběh jsem vyslechla od svého syna se zatajeným dechem.
"Ty hlupáčku. Ty ses o mne bál a na mne žárlil? A teď už se nebojíš?"? zeptala jsem se Pavla.
"Mami, je mi to hanba. Vždyť Radek pro mne riskoval život. A to by táta nikdy neudělal!"
"A nebudeš mi konečně taky už tykat?", ozval se od stolu Radek.
Pavel mu beze slova podal ruku. Já pochopila, že tak jako mě se Radkovi podařilo si na svoji stranu získat i mého skoro dospělého syna. Když se Radek uzdravil, chodili jsme do fitka všichni tři. V létě jsem se stala paní Doskočilovou a strach z násilí už v našem dalším životě místo nenašel.

Toto je jedna z povídek z mé první kniky "Napsáno životem a jiné povídky", která se váže k tématu týdne. I když je trochu delší, věřím, že své čtenáře si zde najde a už teď se těším na vaše komentáře.

Téma týdne: "Strach uvnitř nás"