Strach

Vychovávala jsem syna a dceru. Již od jejich útlého dětství jsem na to byla sama. S manželem jsem se rozvedla, když Pavlovi bylo sedm a Janě jedenáct let. Našel si mladší partnerku a odstěhoval se s ní kamsi do jižní Evropy. Nelitovala jsem. Jeho neustálé žárlení, doprovázené častým fyzickým násilím vůči mně i dětem už bylo nesnesitelné. Časem jsem se se svojí samotou smířila. Jana i Pavel ve škole prospívali a já se moc těšila na to, až si zvolí svoji budoucnost, postaví se na vlastní nohy a finančně mi pomohou s vedením domácnosti. Jednoho teplého letního večera jsem se vracela z procházky, hlavu plnou myšlenek na to, jaká spousta práce mne doma ještě čeká. Přicházela jsem ke vchodu do domu, když mne znenadání oslovil neznámý muž.

"Nemáte oheň?", zeptal se a z kapsy kalhot vytahoval krabičku cigaret.

"Kouříte?", pokračoval. Já zatím mezi přikyvováním hledala ve své kabelce zapalovač. Zastavila jsem se u dveří. Byl vysoký, urostlý, starý asi jako já, příjemného hlasu i vystupování. Nejvíce mne upoutal velkýma modrýma očima. Tehdy jsem si po prvé uvědomila, že život snad pro mne ještě tak docela neskončil.

"Radek Doskočil", představil se, když jsem přijala jím nabídbnutou cigaretu.

"Jiřina Vojáčková", oplatila jsem stejným.

"Byl jsem ve fitku, tady naproti. Zapalovač mi tam někde vypadl. Už jsem ho nenašel", dozvěděla jsem se. Hm.. chodí do fitka, proto je takový vypracovaný, proběhlo mi hlavou. Opět u mne získal nějaký ten bodík na sympatiích.

"Já byla jen tak na procházce a tady bydlím. Za chvíli se domů vrátí děti a budu muset naplnit jejich hladové žaludky", odpověděla jsem s úsměvem na jeho otázku, kde se já v těch končinách beru. Jen tak mezi řečí jsem se dozvěděla, že je rozvedený. Poděkovala jsem za cigaretu a obrátila se k domovu.

"Počkejte, Jiřino", zarazil mne v půli cesty.

"Přece se takhle nerozejdeme. Když už jsme se smluvili, že jsme tady spolu takhle blízko, co kdybyste mne někdy ve fitku navštívila? Jsem tam kaaždé čtvrteční odpoledne! Co říkáte?"

"Tak dobrá. Za týden přijdu", odpověděla jsem a tentokrát už definitivně zacházela do domu s myšlenkou na dobrou večeři.

Setkání s Radkem bylo pro mne zřejmě setkáním osudovým. Celý týden jsem neustále před seou viděla jeho velké modré oči a zmocňoval se mne ten zvláštní, pro mne už tak dávno nepoznaný pocit, kdy jsem toužila být s ním.

"No co. Takdy mám ve svých letech ještě právo na plnohodnotný život. A tím, že nějakého Radka navštívím ve fitku, přece ještě o nic nejde", utěšovala jsem svoje svědomí.

Když se přiblížil další čtvrtek, připravila jsem večeři hned po příchodu z práce. Dětem jsem namluvila, že jdu s kamarádkou do kina, aby na mne večer nečekaly. Radka jsem ve fitku našla upoceného u jednoho z používaných strojů. Cosi tam opravoval. Tak jsem zjistila, že ve fitku nejen sportuje, ale pracuje, ba dokonce, že jde o jeho vlastnictví.

"Tak co? Nebudem si tykat?", zeptal se mě, když se voňavý a upravený objevil v hale, kam mne usadil k dobrému kafi. Přisvědčila jsem.

"A kam tedy vyrazíme?", zeptal se dál."

"Nevím. Co takhle nějaká večeře?", dala jsem návrh, protože v té chvíli mne nic rozumnějšího nenapadalo. Stejně jsem nervozitou od rána nemohla ani jíst.

"No dobrá. Tak jdeme", bez dlouhého otálení zkontroloval, zda v budově už nejsou žádní zákaznící, uzamkl vchod a zavedl mne ke svému viditelně novému autu. Zaparkoval před restaurací na druhém konci města. Objednaný krvavý biftek s velkou oblohou neměl chybu.

"Co budeš pít?", zeptal se potom.

"To víš, já jen nealko. Musím tě přece dovézt domů", připomněl mi, když jsem očima brouzdala po nápojovém lístku. Láhev červeného vynikajíicí večeři jen doplnila. I kdyžk já pod vlivem vypitého alkoholu jsem byla rozhodně sdílnější než on, dozvěděla jsem se, že momentálně nemá kde bydlet. Zhruba před rokem se rozvedl a byt zatím obývá společně se svojí bývalou.

"Žádné zázračné soužití to není", řekl mi, když jsem se zeptala, jak to snáší.

"Dost často přespávám ve fitku,když chci mít klid. Bejvalka si našla nějakého přítele a bejt v bytě ve třech, to už je opravdu síla!"

"A děti? Co tomu říkají tvoje děti?"

"Děti nemám, takže tomu neříkají naprosto nic", usmál se.

"A co tvoje děti?"

"Janě bude devatenáct a Pavlovi patnáct let. Prakticky osm let jsem je vychovávala úplně sama, ale teď už jsou skoro dospělé. Pavel se chce učit automechanikem, v září nastupuje. Jana v červnu maturovala a od července nastoupila jako sekretářka do soukromé firmy".

"Tak to už brzy vyletí z hnízdečka, co?"

Tuhle Radkovu otázku jsem moc nepochopila, Nějak mne to rozhodilo. Že by mu moje děti vadily?

"A známost má?", pokračoval ve vyptávání Radek.

"Chodí s Ivanem. Už dost dlouho. Je vystudovaný ekonom, ale to víš, jestli je to ten pravý... Znáš mladické lásky. Kdoví, jak to ještě nedopadne! Ale, nedala mi zmínka o "vylétávání z hnízdečka" spát, proč se vlastně ptáš?"

"Asi jsem se zeptal špatně, promiň, Jiřinko. Rozhodně jsem to nemyslel tak, že by mně tvoje děti nějak vadily, naopak. Spíš jsem se ptal proto, zda by se u tebe doma našlo místečko i pro mě, kdybych o to stál a ty samozřejmě taky".

Přisedl si ke mně blíž a políbil mne. Povídali jsme si dlouho do noci a já pomalu nabývala přesvědčení, že jsem skutečně potkala po letech zase člověka, se kterým bych mohla žít. Dovezl mne až domú. Sám odemkl dveře protějšího fitnesscentra, kde jak řekl, má svoji postel. Bez vědomí dětí jsem se s Radkem scházela ještě skoro půl roku. Naše vzájemné sympatie narůstaly a já ve svých čtyřiceti letech si musela připustit, že jsem se beznadějně a krásně zamilovala. Krátce před Vánocemi Radek prohlásil, že by Vánoce chtěl strávit společně se mnou a chtěl by se ke mně nastěhovat. Po chvilce váhání jsem souhlasila s výhradou, že nejdříve na změnu režimu v domácnosti budu muset připravit svoje děti.

K tomuto kroku jsem vyhradila sobotní večer.

"Musím vám něco říct", začala jsem nesměle svoji zpověď.

"A co to bude? Vyhrála jsi v loterii?"

Jana se snažila moje rozpaky obrátit v žert. Pavel beze slova seděl s otazníkem v očích.

"Možná. Seznámila jsem se s jedním pánem..."

"No mami a jaký je? A máš ho ráda? Moc ti to přeju", Jana se usmívala a bylo vidět, že to myslí upřímně.

"Mám ho víc než ráda. Jmenuje se Radek a chtěl by se k nám na Vánoce přistěhovat!"

Bylo vidět, že Janu moje zpráva překvapila.

"Mami? Až tak? A kam se sem vejde? No, vlastně, když jsme zabrousili na toto téma - vejít se sem vejde. Chystala jsem se ti už dávno říct, že se před Vánocemi odstěhuji k Ivanovi. Chceme žít spolu!"

"To je tedy překvapení na obě strany, Jani".
Můj pohled se obrátil na Pavla, který celou dobu hleděl do země a zarytě mlčel.

"A co ty tomu říkáš, Pavle?"

"Já tedy nevím. Ale žádného nového strejdu tady nechci a na žádné novoty si doma zvykat nebudu. Copak nám není společně dobře?"

Marně jsem se snažila Pavlovi vysvětlit, že i já mám ještě právo na plnohodnotný život. Považoval to za křivdu vůči sobě.

"Přivedu zítra Radka na oběd. Poznáte ho a uvidíte, že i vám se zalíbí. Je pozorný, hodný, milý, nekazte mi to!"

"Mami, já ti přeju hodně štěstí. Víš, s Ivanem se už dlouho máme rádi a tak jsme se před nedávnem domluvili, že se k němu nastěhuju!" Janě se rozzářily oči.

"Pořád jsem nevěděla, jak ti to řeknu.Nakonec jsi mi nahrála sama. Co tomu říkáš, mami?", chtěla slyšet můj názor.

Než jsem stačila cokoliv říct, Pavel z pokoje odešel. Dveře bouchly a za chvíli jsem slyšela z jeho pokojíku hlasité řádění bubeníka z jeho oblíbené kapely.

"Neboj mami. Znáš ho. Je v pubertě, zvykne si a smíří se", snažila se moje obavy rozptýlit Jana. Netrpělivě čekala na to, jak se postavím k jejímu rozhodnutí osamostatnit se.

"Překvapila jsi mě, holčičko. Znovu jsem si uvědomila, jak čas letí a já stárnu. No ale Ivana znám, je to hodný kluk. Pokud s tebou opravdu chce žít a ty víš, že to společně zvládnete, souhlasím. Nakonec seš u dospělá ženská, vyděláváš si a máš právo na svůj život."

"Mamko, ty seš moje zlato", políbila mě.

"Mám z toho takovou radost! Pavlovi domluvím, uvidíš, že všechno dopadne dobře!"

Měla jsem trochu strach. Dobře jsem si pamatovala Pavlovy pubertální prohřešky, mnohdy hraničící se zákonem. I teď, když jsem se chtěla podívat za ním do pokojíčku, bylo zamčeno. Na moje žádosti, aby otevřel, nereagoval. Možná pro hluk hrající kapely ani nic neslyšel.

"I co. Až bude mít hlad, on přijde", zauvažovala jsem. Dobře jsem věděla, co na Pavla platí. K večeři skutečně přišel, ale dělal "uraženého". Na moje i Janiny pokusy navázat rozhovor, mlčel.

Rozladilo mě to. Po večeři jsem uklidila v kuchyni, oblékla kabát a vydala se za Radkem do fitka podělit se s ním o získané dojmy.

"Co je? Stalo se něco?", byla jeho první otázka, když viděl můj celkem zasmušilý výraz v obličeji.

"No vcelku se nestalo nic. Jen to seznamování s mými dětmi, respektive s Pavlem, asi nebudeš mít tak jednoduché".

Stručně jsem mu vylíčila své zážitky.

"Neboj se. To zvládneme. Patnáctiletí kluci mají všelijaké nápady. Ale já jsem si vždycky přál mít syna. Určitě se mi podaří si Pavlovu přízeň získat, uvidíš!"

"Tak zítra!", loučila jsem se s ním. "Bude knedlo, zelo a kachna!"

"Už teď se mi sbíhají sliny, Jiřinko! Moc se těším na Pavla i Janinu a ty se neboj! Všechno bude dobré!", snažil se rozptýlit moje pochyby o hladkém průběhu zítřejšího oběda.

V neděli, krátce po poledni, zadrnčel zvonek. Tu noc jsem toho moc nenaspala. Zvláštní pocity, doprovázené strachem, aby všechno vyšlo a Pavel nevyvedl nějakou rošťárnu, mě prostě nenechaly spát. Radek stál mezi dveřmi takový, jakého jsem znala. Nažehlený, navoněný, ve společenském obleku. V jedné ruce tašku, v druhé kytici žlutých a rudých růží.

"Tak jsem tady!", pousmál se. Do ruky mi vtiskl kytici.

"Ta je pro tebe", přivinul se ke mně a dlouze políbil.

"A kde máš zbytek rodiny?", pokračoval už hlasitěji, když jsme společně vcházeli do obývacího pokoje.

"Tak děti. Tohle je Radek", představila jsem přítele.

"Ahoj! Ty seš Jana ne? Velká, hezká holka, jen co je pravda! Tak," Radek zalovil ve své tašce,"to je pro tebe na památku našeho seznámení. A tohle" - znovu zašmátral u dna, "pro tebe, Pavle".

Dvě zabalené krabičky s neznámým obsahem skončily v rukou mých dětí. Poděkování se však ozvalo jen z Janiných úst. Pavel zvolil metodu mlčení, jak bylo jeho zvykem. Jako posleldní se z tašky vyloupla láhev šampusu.

"A to je pro nás všechny!", poznamenal Radek a posadil se ke slavnostně vyzdobenému stolu.

"Jé, empé přehrávač!", zajásala Jana, která se k útrobám dárku propracovala dřív. Dávno už po něm toužila.

"A co tam máš ty?" Zvědavě se koukala na Pavla, který dárek jen pomalu rozbaloval.

"Flešku", pronesl Pavel hlasem, nevyzařujícím žádné nadšení.

"No ty vole, vždyť si ji taky už dávno chtěl, ne? Chtěla jsem ti ji koupit k Vánocům!", snažila se Jana umírnit Pavlův nepříliš přátelský výraz v obličeji.

"Hm...,ale když já bych radši, kdybys mně ji opravdu koupila ty nebo máma. Milodary od nějakého cizího strejdy nemám rád!"

"Pavle! Okamžitě se omluvíš!", zasáhla jsem.

"Jak se to chováš? Víš, co takovéhle věci stojí? Tak bude to?"

Pavel mlčel.

"Nech ho", ozval se Radek.

¨"Já to tak neberu. Prostě mě nezná. To se časem změní, uvidíš. Tak co Pavle, flešku mi vrátíš, nebo si ji necháš?"

"Děkuju", ozvalo se tiše. "Nechám si ji. Ale až si seženu nějakou brigádu, tak vám ji zaplatím", dodal Pavel.

"S tím já sice nesouhlasím, ale nebudem to rozvádět", uzavřel Radek diskuzi a s chutí se pustil do opravdu výborně vypečené kachny se zelím a bramborovými knedlíky. Jen mně ten oběd trochu zhořkl, díky Pavlovu chování.

Týden před Vánocemi se k nám Radek nastěhoval. Všechno proběhlo kupodivu hladce. Jana už bydlela u Ivana a najednou bylo v našem malém bytě dost místa i pro Radka. Vánoce proběhly v relativní pohodě. Z dárků, kterými celou moji rodinu obdařil Radek, upřímnou a otevřenou radost dávala najevo jen Jana. Pavel sice dárky neodmítl (to jsem mu předem důrazně rozmluvila), ale také žádné velké nadšení neprojevil. Tak jako vždycky se zavřel do svého pokojíčku. Na Radka se díval pokradmu. Měla jsem pocit, jakoby se ho bál. Sice se spolu nijak nehádali, ale také ani nekomunikovali. Mrzelo mě to. Stále více jsem poznávala, že Radek je pro moji budoucnost tím správným partnerem. Společné večery jsem s ním obvykle trávila ve fitnesscentru, kde bylo práce víc než dost.

Jaro na sebe nenechalo dlouho čekat. Jednoho dne odpoledne jsem se vracela domů, obtěžkaná taškami s nákupem. V bytě byl nezvyklý klid. Doma nikdo. Radek je ještě v práci, ale co Pavel? Měl by přece být už dávno z učení doma! Otevřela jsem dveře jeho pokojíčku a na stole uviděla obálku. "MAMCE", stálo na ní velkými písmeny. Vytáhla jsem z ní papír vytržený z bloku a jen zírala.

"Nemůžu tady s vámi žít. Nezlob se mami. Odcházím a nehledejte mě. Pavel".

Těch pár slov se mnou pořádně otřáslo. Proč? Vždyť Pavlovi nikdo neubližoval. Jako prvního jsem zburcovala Radka.

"Neboj", utěšoval mne plačící.

"Vrátí se. Sama říkáš, že hlad jej vždy přivedl domů. Bude to stejné, uvidíš". Skoro do rána jsme se společně snažili najít příčinu jeho útěku z domova a s napětím očekávali známý zvuk klíčů, harašících v zámku. Ale nestalo se nic. Ráno jsem s Radkovou pomocí obtelefonovala všechny Pavlovo kamarády. Nikdo o něm nevěděl. Zavolala jsem i mým rodičům, kteří žili na druhém konci republiky. Ale ani tam, ani u Jany Pavel nebyl.

"Půjdeme na policii", rozhodla jsem se nakonec. Ale Radek mne zrazoval.

"Počkáme ještě. Půjdu ho hledat sám. Věřím, že do večera se mi ho podaří najít! Pomoz mi. Sama jsi říkala, že vždycky,když odešel někam trucovat nebo s kamarády, jsi věděla, kde je. Tak kam chodil?"

"Úplně přesně to nevím. Ale na konci města, u železniční trati se s kamarády scházel v bývalém strážním domku. Snad by mohl být tam..."

To už se Radek oblékal a já také.

"Ty budeš doma!", zavelel.

"Co kdyby se Pavel vrátil? Nebylo by dobré, kdyby nenašel nikoho doma! A jestli ho opravdu najdu, bude jen dobře, když si s ním promluvím o samotě, to mi věř!"

Bylo to pro mne těžké. Ale musela jsem uznat, že má Radek pravdu.

Od konečné tramvajové zastávky musel Radek ujít asi kilometr, než našel po chvilce pátrání bývalý strážní domek u trati. Nebylo zamčeno, a proto bez potíží vešel dovnitř. Ponurá místnost, s malým zamřízhovaným okénkem. Na jedné straně starý otoman, který zřejmě někdo jako nepotřebný vyhodil. Na otomanu ležel batoh, který okamžitě poznal.

"Jsem na správné stopě", konstatoval pro sebe. "Kam jen mohl jít?"

Vyšel z domku. Za tratí se černal hustý listnatý les.

"Půjdu se tam podívat. třeba ho uvidím vracet se", pomyslel si Radek a vykročil. Brzy ho pohltily vzrostlé stromy, plné krásně se zelenajícího jarního listí. Domek chtěl mít stále v dohledu, a proto při chůzi nerovným lesním terénem nedával příliš pozor, kam šlape. Pak jen cítil, jak pravá noha ujela kamsi dopředu a svezl se z vysokého srázu na lesní mýtinu.

"Tak. A mám to. Teď nevidím nic a ..."

Nedořekl. Zjistil totiž, že nemůže vstát a že jeho pravá noha zuřejmě ten neplánovaný pád nepřežila bez úhony.

"Krucifix!", zaklel nahlas.

"Tohle mi ještě chybělo. Teď nebude Jiřina hledat jen Pavla, ale i mě! Krucinál! To bych se na to..."

Posadil se a začal zkoumat své zranění. Noha v kotníku modrala a otékala.

"Jasnej výron", konstatoval potichu. "Mohlo to dopadnout hůř, ale budu se muset nějak sebrat a vyškrábat se nahoru!"

Pokusil se postavit. Šlo to s vypětím sil. Pohlédl doprava, zda tam nebude nějaká větev, kterou by mohl použít jako hůl. A pak uviděl Pavla. To zjištění ho se syknutím nad pocítěnou bolestí zase posadilo na zem.

"Pavle!", zakřičel,aby ho snad nepřehlédl.

"Radku? Co tady děláte?", Pavel i přes naléhání své matky nepřestal Radkovi vykat.

"Já co tu dělám? Spíš co tu děláš ty, místo abys byl doma! Hledám tě! Hledám tě už od včerejšího večera. Tak pojď ty tuláku. Posaď se ke mně a povídej!"

"Utekl jsem", začal Pavel svoje vyprávění. Averze vůči Radkovi najednou byla pryč.

"Utekl jsem, protože jsem měl strach."

"Strach?? Strach z koho nebo čeho, můžeš mi to říct? Víš, jakou bolest jsi nám všem způsobil?"

"Strach. Hrozný strach z toho, že se bude opakovat něco, co jsem zažil v dětství za života s mým tátou. Že vytáhnete pásek a začnete mámu třískat hlava nehlava a pak přijdu na řadu i já. Že láska k mojí mámě z vaší strany je jen zástěrkou a místo dobrých večeří přijdou na řadu večery plné hrůzy, hádek, bití, kterých jsem byl mnohokrát svědkem a nesměl ani špitnout!"

"Ale k takovému chování jsi přece žádnou příčinu u mne nemohl vidět, nebo snad ano?"

"Ale stále jsem čekal, že to jednou přijde. A pak, večer jsem byl většinou sám a tak jsem trochu žárlil. Žárlil na vás, že mi ubíráte máminu lásku a znamenáte pro ni víc, než já..."

Radek mlčel. Na tak upřímné a silné vyznání v první chvíli nebylo co říct. Uvědomil si, že Pavel přesto, že mu je teprve patnáct, je už skoro dospělým člověkem. Prožitý strach a hrůzy z dětství však zatím nedokázal zapomenout. V duchu i trochu viny dával i sám sobě. Měl se více snažit o vzájemnou komunikaci. Ale momentální situaci bylo třeba řešit hned.

"Víš co?", reagoval po chvíli.

"Vrátíme se k mámě. A já ti jako chlap slibuju, že nikdy ji ani tebe nebudu bít. Věř mi. Mámu mám upřímně a opravdu rád. Můžeš to pochopit? Ale budeš mi muset trochu pomoci. Ta moje noha je čím dál víc modrá a oteklejší!"

Teprve teď Pavel zaregistroval Radkovo zranění.

"A za to můžu taky já?", zeptal se.

"No, vlastně ano. Kdybys neutíkal, nemusel jsem tě hledat a nemusel jsem..." Radek nedokončil. V Pavlových očích se zaleskly slzy.

"Nebreč tuláku! A radši najdi nějakou větev, o kterou se opřu, abychom spolu nějak doskákali do tramvaje a pak domů!"

Když jsme společně dorazili před dveře našeho bytu, stmívalo se. V té době jsem už měl bolavý kotník ve škrobáku a opíral se o hůlku, která ošetřujícímu lékaři po někom zbyla v ordinaci.

*********

Zadrnčel zvonek. Vyřítila jsem se z kuchyně ke dveřím a otevřela je.

"Chlapi moji, konečně!", moje uslzená tvář se roztáhla do širokého úsměvu.

"Kde ses flákal, ty ničemo?" obořila jsem se na Pavla.

"Stydím se mami. Odpusť mi. Později ti všechno povím. Teď mám ale hrozný hlad a Radek asi taky, co?"

Teprve teď jsem si všimla Radkovy hůlky.

"Proboha, co se ti stalo?"

"To je na dlouhé vyprávění. Snad až později. Teď mám opravdu ukrutný hlad".

Večeře byla na stole za chviličku. Celý příběh jsem vyslechla od svého syna se zatajeným dechem.

"Ty hlupáčku. Ty ses o mne bál a na mne žárlil? A teď už se nebojíš?"? zeptala jsem se Pavla.

"Mami, je mi to hanba. Vždyť Radek pro mne riskoval život. A to by táta nikdy neudělal!"

"A nebudeš mi konečně taky už tykat?", ozval se od stolu Radek.

Pavel mu beze slova podal ruku. Já pochopila, že tak jako mě se Radkovi podařilo si na svoji stranu získat i mého skoro dospělého syna. Když se Radek uzdravil, chodili jsme do fitka všichni tři. V létě jsem se stala paní Doskočilovou a strach z násilí už v našem dalším životě místo nenašel.

Toto je jedna z povídek z mé první kniky "Napsáno životem a jiné povídky", která se váže k tématu týdne. I když je trochu delší, věřím, že své čtenáře si zde najde a už teď se těším na vaše komentáře.

Téma týdne: "Strach uvnitř nás"