Jsou stále mezi námi

Píše se rok 1956.

"Tak co Lenko? Jak se těšíš do školy?", ptá se mne maminka asi týden před zápisem do první třídy. Slýchám teď téma škola doma často. Protože jsem z důvodů svojí nemoci nemohla chodit do mateřské školy, je pro mne tento pojem tak trochu cizí. Co tam uvidím? S kým se tam setkám? Co mne tam naučí? V té době jsem uměla celkem plynule číst a psát hůlkovým písmem, samozřejmě bez znalosti pravopisu. Naučila mne to maminka s babičkou, abych při svém dlouhodobém pobytu v nemocnici mohla psát dopisy domů.

"Tak co? Jak se těšíš?" Maminka mne obejme, aniž tuší, jaké myšlenky se mi v hlavě pletou.

"Těším se. I když psát už dovedu a číst taky!", chlubím se.

"A co moje berličky? Nebudou ve škole vadit?", ptám se s obavami, vědoma si toho, že asi budu vždycky vypadat trochu jinak, než ti ostatní spolužáci a spolužačky.

"Neboj se. A pokud ti někdo bude ubližovat, řekneš mi to a já si to s ním vyřídím. To si piš! A naučí tě tam psát pořádně česky a psacím písmem, kreslit, dozvíš se něco o přírodě a o světě a kdo ví co ještě. Uvidíš, že se ti tam bude líbit."

Zápis proběhl bez komplikací. Bylo hračkou odříkat básničku, zazpívat písničku i zavázat si tkaničky u bot, i když pro mne to muselo být v sedě.

Do třídy I. A. jsem po prvé vkročila až v říjnu pozdě odpoledne, když jsem se vrátila z tříměsíčního lázeňského pobytu. Paní, tehdy vlastně soudružka učitelka už na mne čekala. Seděla na jedné z lavic proti mně a prohlížela si mne zvláštním pohledem. Byla ve středních letech, podle mě odměřená, přísnost jí koukala z očí a po pravdě řečeno, trochu jsem se jí i bála.

"Tak co, děvenko? Jakpak to s tebou je? Trošku si tě vyzkouším, nevadí? V ruce držela knížku a já už dávno přečetla, že jde o čítanku pro třetí třídu.

"Slyšela jsem od rodičů, že prý umíš číst? Moc tomu nevěřím, ale když to říkají - přečti to!"

Otevřela čítanku kdesi uprostřed a strčila mi ji pod nos. Maminka, která tam byla se mnou, na mne jen povzbudivě mrkla a usmála se.

Hlas se mi sice trochu chvěl, ale plynule a nahlas jsem začala číst.

"Velké širé rodné lány, jak jste krásné na vše strany…"

Báseň to byla dlouhá a podařilo se mi nezaškobrtnout.

"Ty to znáš zpaměti, viď? Ty mne jenom tak navádíš, že?"

Soudružka učitelka nechtěla věřit svým uším. Znovu zalistovala čítankou a otevřela jinou stránku."A co tohle?"

Zadívala jsem se na písmenka a teď už bez strachu začala číst.

"Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, co ty komu dobrého neseš na památku?"

Soudružka učitelka jen kroutila hlavou. Nevím, zda to bylo proto, že mi opět nevěřila, nebo proto, že ji můj výkon tak překvapil. Pak se obrátila na maminku a pronesla něco, co jsem vůbec nechápala.

"No číst tedy asi umí. Ale nemyslete si, paní Lásková, že máte vyhráno. Když jí to nepůjde, dáme ji do zvláštní školy!"

"Leničko, počkej na mne na chodbě! Za chvilku za tebou přijdu!"

"Co to má být, soudružko učitelko? I vy jako pedagog si myslíte, že když moje dcerka používá k chůzi berličky, má i o kolečko víc? To je ale smutné, věřte mi. No, a jestli ji přeřadíme do zvláštní školy, to si povíme asi tak na konci prvního pololetí. Neměla byste soudit děti předem, když o nich nic nevíte!"

Už po cestě domů jsem se vyptávala maminky, co že to je ta zvláštní škola a proč zrovna já bych tam měla chodit.

"Neboj se. Nic takového se nestane. My s tátou se o to postaráme, ale ty se hlavně musíš dobře učit, to je hlavní. Víš, co jsem ti mnohokrát říkala. Když chceš žít mezi "normálními lidmi", však víš, jak to myslím, jsi už velká holka, tak se taky jako normální člověk musíš chovat!"

Maminka měla plnou pravdu. Základku jsem absolvovala s vyznamenáním. Dokazovala jsem sama sobě i některým takovým, kteří se chovali jako moje první soudružka učitelka, že na to prostě mám a moje berličky s tím žádnou souvislost nemají.

Psal se rok 1965, když jsem skládala přijímací zkoušky na ekonomickou školu. I zde zaúřadoval předsudek soudruha ředitele, když místo na studium s maturitou mne zařadil na dvouleté studium, pochopitelně bez maturity. Co mi bylo platné, že jsem měla samé jedničky a přijímací zkoušky absolvovala taky tak. Měla jsem přece "berličky" a "kdo ví, jestli vůbec najde nějaké uplatnění v zaměstnání", to bylo vysvětlení pana, či spíše soudruha ředitele.

Rozhodla jsem se znovu se svým životem prát. Po dvou letech jsem složila rozdílové zkoušky a pokračovala v dalším studiu. Psal se rok 1969, když jsem úspěšně odmaturovala.

V té době se absolventům rozdávaly tak zvané umístěnky, na nichž byla adresa podniku a momentálně volné místo. Zkusila jsem své štěstí v Domácích potřebách, kde hledali fakturantku.

Přijal mne vedoucí tamního oddělení. Byl to starší člověk s nepříjemným pohledem.

"Tak vy byste k nám chtěla nastoupit? A co umíte?", zeptal se, jako by neviděl moje maturitní vysvědčení. Vysvětlila jsem mu tedy, že jsem absolventkou ekonomické školy, mám maturitu a sháním práci.

No dobrá, slečno. Ale povězte mi. Když jedna sada talířů stojí 150,- korun, kolik zaplatíme za čtyři sady?"

Rozčílilo mne to.

"Soudruhu vedoucí, to je součást přijímacího pohovoru? Proč mne tady zkoušíte z násobilky? To si myslíte, že jsem s prominutím blbá, když mám berličky? Promiňte, ale v takovém podniku já pracovat nebudu!" Odešla jsem a soudruh vedoucí mne ani nezdržoval.

Po druhé jsem zcela náhodou zjistila volné místo v kanceláři státní správy. Na první pohled se mi tam zalíbilo. Vedoucí mne zkoušel jen z psaní na stroji, což jsem pokládala za normální. Za týden jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata. Zde jsem pracovala celý život. Nedá se říci, že bych se nesetkala s předsudky. Tomu se asi nikde nevyhnete. Ale vždy jsem takového "předsudkáře" dokázala přesvědčit o tom, že nemá pravdu. Nakonec mne téměř všichni spoluzaměstnanci považovali za odborníka v dané oblasti.

Psal se rok 2011, kdy jsem odešla do důchodu a domnívala se (jak dnes vím, tak asi mylně), že je snad s předsudky v této zemí konec.

Píše se rok 2015 a já s údivem v televizi poslouchám projev našeho současného prezidenta o tom, jak by postižené a zdravé děti neměly být vychovávány společně. Nějak to nechápu, ale jedno vím určitě. Rozhodně to není krok správným směrem.

Téma týdne: Předsudky