KAPITOLA TŘETÍ
„Ahoj tati! Tak jak se vede?“
Blížím se k posteli, kde tátovi kouká jen hlava. Je druhý den po operaci.
„Jen pojď dál. Dneska už to jde, ale ještě musím ležet. Jsem rád, že mám toho trapiče venku. Dali mi kameny na památku. Koukej!“
Sahá na noční stolek a ukazuje malý igelitový sáček, který je zhruba do třetiny naplněn drobnými kamínky.
„Vidíš? To jsou ty potvory, co tolik bolely!“
„Měl ses odhodlat už dávno. Ale jsem taky ráda, že to máš za sebou. Hlavně teď budeš muset nějaký čas držet dietu“.
„Já vím. Doktor mi říkal. Ale nechme můj žlučníček v klidu spát. Co je nového doma? A co Verunka?“
„Verču jsem viděla ráno, když se chystala do práce. To víš, je samej fofr. Ale hlavně, že má práci. Toho si dneska každý musí cenit. A já? Jsem pořád ve škole. Prvňáci dají zabrat. A ještě to nové písmo k tomu, i já se musím vlastně učit“.
„Tak to se ti nedivím, že máš všeho plnou hlavu. Myslel jsem, že se to učí jen ve vybraných školách“.
„To je i ta moje třída. Ani nevím, jestli mám říkat bohudík nebo bohužel. Má to svoje pro a proti. Písmo je snazší a děti víc baví. Hodně se podobá tiskacímu a jednotlivá písmena se nemusejí spojovat jako u klasického psacího. To právě nejvíc vadí grafologům. Teprve budoucnost ukáže, jestli tohle písmo nazvané Comenia skript se bude používat plošně, víš?“
„A co máma? Ozvala se ti? Možná se tu taky dneska staví, ale až dýl odpoledne“.
„Máma mi volala, že nastupuješ do nemocnice“. Odmlčela jsem se:
„Copak? A nepohádaly jste se zase?“
Táta dobře věděl, že vztahy s mámou mám mírně řečeno zvláštní.
„Ne, to ne. Ale zase se mi snažila organizovat život a vyčítala mi Michala. Ale nic jí neříkej. Nemělo by to stejně smysl.“
„Máš pravdu. Určité věci jí nevysvětlím ani já. Musíš to prostě tak brát. Nemyslí to špatně, má jen svůj zakořeněný názor. Jsme holt staříčci. Co naděláš“.
„Ale tatí. Chtěla bych ve tvých skoro osmdesáti být takový staříček, jako ty. Plný energie, zájmu o dění kolem sebe, chuti do života. Kdyby nebylo žlučníku, nevíš, co je doktor, viď?“
„To bude asi ten šumavskej vzduch. Jen aby to ještě nějakou tu chvilku vydrželo.“
Náš rozhovor přerušila blonďatá sestřička.
„Tak pane Jiskra. Nesu včeličku, aby vás bolavé bříško nechalo spát. Měl byste mít klid“, podívala se po mně s výrazem v očích, ze kterých se dalo vyčíst jediné.“Babo vypadni“.
„To je moje dcera. Povídáme si, nijak mi to nevadí, víte?“, táta komentoval výmluvný pohled sestřičky, která citlivě umístila „včeličku“ právě tam, kde měla skončit.
„Tatí, pomalu půjdu. Za chvilku jistě přijde máma, tak vás nechci rušit. A potom, dnes večer přijede Michal. Musím ještě na nádraží, slíbila jsem, že mu přijdu naproti. Jsem ráda, že jsem tě zastihla v tak dobrém rozmaru. Ať ti to vydrží. Už víš, kdy tě pustí?“
„Doktor povídal, že pozítří, když nebudou komplikace. Už se začínám domů těšit. Peskování od mé báby mi nějak chybí. Tak se měj fajn a pozdravuj Michala!“
Vyšla jsem z nemocnice. Sychravý den, skoro dušičkové počasí. Letošní zima jako by zapomínala na sníh a připadalo mi, že je spíš podzim. Právě přijížděla tramvaj a za pár minut jsem přešlapovala před nádražím.
„Ahoj Michale. Jaká byla cesta? Povídej. Už jsme se dlouho neviděli. Chyběls mi.“
Používám tuhle otřepanou frázi pokaždé, když se vidíme. Sama nevím, proč. Pořád mám pocit, že našemu vztahu cosi závažného chybí, ale momentálně s tím nic nenadělám.
„Opravdu?“
Michal jakoby mně nevěřil. Ale možná to byla také jenom řečnická otázka, na kterou ani nečekal odpověď. Přitočil se ke mně a zlehka políbil na tvář.
„Těšil jsem se na tebe moc. Můžu u tebe zůstat až do neděle?“
„Ne, to nemůžeš! To přímo musíš!“, rozptýlila jsem vzápětí jeho otazníky ve tváři. Moje druhé já však žádné nadšení neprojevovalo.
„Ještě by tak scházelo, aby se chtěl k tobě nastěhovat“, blesklo mi hlavou. Ale navenek jsem nedala nic znát.
„Mám tě pozdravovat od táty. Jdu od něho, je tady v nemocnici se žlučníkem. Už je po operaci, vede se mu skvěle“.
„Hm. Je to bezvadnej chlap. Taky bych chtěl v jeho věku mít tolik energie a optimismu. A co Verunka?“
„Teď už asi bude z práce doma. Dneska má krátkou směnu, je pátek. Celkem se jí líbí“.
„A nebude jí vadit, že budu s tebou až do neděle? Vždycky předtím jsem ještě ten den odjížděl.“
„Proč by jí to mělo vadit? Po prvé tě neuvidí, malá už taky není, tak co. Pošleme ji někam, třeba do kina“, zasmála jsem se. V duchu jsem však jasně viděla její oči, obracející se v sloup.
„Vedu hosta!“, hartusím raději už v předsíni. Veronika cosi kuchtí na sporáku v kuchyni.
„Jé, dobrý den! Ani máma neříkala, že přijedete! Pojďte dál. Udělám víc brambor. Budete večeřet, ne?“
„Když vaří tak hezká a mladá kuchařka, tak to ani jinak nejde. Hm, voní to.“
Nahlédl jsem do pánve, kde se právě smažil přírodní kuřecí řízek.
„Pustíš mne do koupelny, Jano? Musím ze sebe dostat ten kuřácký smog. Seděl jsem ve vlaku v kuřáckém kupé. Jinde místo nebylo“.
Za chvíli už bylo slyšet zurčení vody.
„Mami, to přijel na noc? To tady bude do zítřka, nebo jak?“ Veronice nečekaná návštěva nepůsobila žádnou radost.
„Bude tady až do neděle, slíbila jsem mu to.“
„No nazdar! Do neděle, jo? To zase budeme v neděli večer mít vyčištěnou lednici. Nezbude tam vůbec nic, ach jo. Ještě jsem neviděla, že by taky ten tvůj kamarád něco přivezl nebo koupil. Pořád ho tady živíš“.
„Verčo. Nech toho. Víš přece, že je to můj přítel. Snaž se ho alespoň respektovat, když už ti není sympatický. Nebo si taky myslíš, jako babička, že na život s partnerem už nemám právo?“
„To ne, mamko. Ale představovala bych si takového kamaráda asi jinak. S Michalem se nedá o ničem debatovat. Je nejchytřejší, všechno umí nejlíp, pomalu nikoho nepustí ke slovu“.
„Nech toho. Ještě tě uslyší.“
„No a co? Aspoň by mu jednou někdo dokázal říct pravdu. A vůbec. Kam mě dneska pošlete?“
„Nezlob se. Vydrž do neděle. Snad se tolik nestane.“
„Zkusím zavolat Denise, jestli bych u ní mohla dneska přespat. Ale zítra už zase budu spát doma, jo, mami?“
„Jasně. A díky.“
„Tak děvčata. Už se vám budu víc líbit?“
Michal, načesaný a navoněný vchází do obýváku.
„Za chvíli bude dovařeno, dáme si véču. Veronika pak vyráží s Denisou do šumu. A zůstane u ní spát. Stejně se z flámu vrátí k ránu.“
Nemůžu si odpustit, abych Veronice neposkytla pár dobře míněných rad.
„Užij si to. A pozdravuj Denisu. Je to fajn holka. A dávej na sebe pozor!“
„Mamko! Nejsem malá, tak dej pokoj s takovýma starostma!“
„Ale Verunko, máma to s tebou myslí dobře“, Michal zasahuje do diskuse.
„Dneska je jiná doba. Po ulici se potuluje plno grázlů, kteří chtějí po holce jen to jediné a ještě tě okradou. Tak dávej na sebe opravdu pozor. To u nás se nedávno stalo…“
„Já vím Michale. Historku o tom, jak u vás přepadli pošťačku za bílého dne a ukradli jí peníze, jste tady vyprávěl už několikrát. To, že jste se rozběhl za tím zlodějem, přivolal jste policii a byl jste důležitým svědkem už taky znám. Nebo snad máte na mysli něco jiného?“
„Promiň, Veroniko. Myslel jsem, že tě to bude zajímat, ale nebudu otravovat, když tě to nebaví“.
„Večeřet taky nebudu. Dejte si moji porci. Já si dám něco s Denisou v hospodě, kam půjdeme“.
Vycházím za Veronikou do předsíně.
„Jak se to chováš? To opravdu nedokážeš kvůli mně se k Michalovi chovat slušně? Co si pomyslí?“
„Promiň, mami. Ale mně to jeho vychloubání a zdůrazňování jeho zásluh dokáže vždycky spolehlivě vytočit. Kdo ví, jak to všechno opravdu není. Užijte si večer. Vrátím se zítra“.
Než dojdu do obýváku, probleskne mi hlavou, že Veronika může mít i pravdu. Michal se vždycky vyhýbal mým dotazům, kde pracuje a co vlastně dělá. Věděla jsem jen, že má pečovat o svoji mladší sestru. I když bydlel v sousedství na Šumavě, nikdy jsem ho doma nenavštívila. Nebyl k tomu ani důvod, protože jsme se nijak blíže nestýkali. Začal se o mne zajímat až po Karlově smrti. Ale ani tehdy jsem neměla příležitost zjistit, jak vlastně žije a čím se živí. Mým dotazům v tomto směru se vždy dokázal obratně vyhnout, a co nejrychleji přešel na činnost, pro kterou mne vlastně navštívil. Přestala jsem to řešit. Na druhou stranu jsem se Michala alespoň prozatím nedokázala zbavit. Jsem přece jen normální ženská.
„Michale, hledáš něco?“, vracím se do obýváku, kde přistihuji Michala, jak otevírá zásuvky v mé obývací stěně.
„Ale, někam jsem si položil brýle a ne a ne je najít. Tak koukám, kam se dá!“
„Ale ke mně do zásuvky sis je přece nemohl schovat, ne?“, říkám to dotčeně, protože Michalovo počínání mne překvapilo a upřímně řečeno nenadchlo.
„Vždyť ti říkám, že nevím, kam jsem je dal“.
Zapojila jsem se také do aktivního hledání. Na gauči, pod gaučem, na stole, pod stolem, prostě nikde nic.
„Michale, a kde jsi všude byl? V koupelně, v kuchyni, tady taky?“
„Jo. Prohledal jsem už kde co.“
„A nemáš je v předsíni v bundě?“, snažím se Michalovi napovědět.
„Prosím tě. Co by dělaly v bundě, když jsem s nimi před chvilkou četl noviny?“
„Michale, nepleteš se? Já tady přece žádný noviny nemám!“
Odcházím do předsíně a za okamžik se vracím s brýlemi v ruce.
„Byly tam. Sklerotiku. Už ani nevíš, co pořádně děláš! Je jasné, že jsi je vůbec na očích neměl. Byly v kapsičce v pouzdře, jako obvykle“.
„Promiň. Nějak se mi to v hlavě popletlo. Bylo toho na mne poslední dobou nějak moc. Hlavně, že se našly!“
Usedá ke mně na gauč a pouští televizi.
Mám divný pocit. Chtěla bych se zeptat, co vlastně v mých zásuvkách v mojí nepřítomnosti hledal. Ale nestíhám. Přitulí se ke mně a nedokážu odolat jeho laskání a neustálým omluvám.
Probouzím se v ložnici už za ranního světla. Michal vedle mne spokojeně oddychuje. Odcházím do kuchyně, připravit snídani. Včerejší okamžiky se mi neustále vracejí a jsem rozhodnutá, že Michala vyzpovídám.
Pokračování příště
