17.1.21

Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

   Dívám se z okna. Je krásný podzimní den, pozdní odpoledne. Vysoko na modré obloze vidím stříbrné obrysy letadla, dopravujícího pasažéry dychtící po mořském vzduchu a romantické dovolené do nepochybně teplejších krajin. V hlavě se mi promítá moje krásná romantická dovolená s Jiřím. Nadcházející podzim hraje všemi svými typickými barvami. Po silnici se jako had vlní řada projíždějících aut, které se ani nedají spočítat. Z rozjímání mne vyruší zvuk domovního zvonku.

 „Sakra. Koho to sem zase čerti nesou“, mačkám bzučák.

 „Jiří? Co tady děláš teď odpoledne? Stalo se něco?“

 „Nic zvláštního Terezo. Jen jsem se zase pohádal s Olgou. A tak jsem nevěděl, kam jít a zazvonil u tebe. Smím dál?“

 Váhám jen chvilku. Ne, že bych měla v plánu trávit tohle odpoledne ve společnosti Jiřího. Byla jsem ráda, že mám chvilku klid od lidí a všech nešvarů a stresů kolem sebe. Ale když chudáček nemá kam jít… A stejně mu budu muset něco sdělit, i když zatím netuším, jak tuhle novinku přijme. Tak proč to odkládat. Třeba ta správná chvilka je právě teď.

Ustupuji od dveří svého malého bytu a pouštím Jiřího dovnitř.

„Díky. Máš to u mě. Nějaká ta mimořádná odměna tě nemine“.

 Mlčím, protože nevím, co touhle mimořádnou odměnou vlastně myslí. Že by to bylo to, na co myslím já? Anebo zase jen obvyklých pár tisíc, bez vědomí ostatních přímo z pokladny? Nechci se ptát. Vidím, že Jiří je rozčilený a asi opravdu potřebuje nějaká ta slůvka útěchy.

 „Dáš si kafe?“

 „Nedám. Ty už jsem měl dneska tři. Raději panáka, jestli nějakého máš“.

„Ale počkej, jsi tu přece autem ne?“, snažím se Jiřího od jeho požadavku odradit. Ale nedá se.

 „No, vlastně jsem ještě neřekl to hlavní. Mohl bych tady u tebe dneska zůstat do rána? Víš, ta hádka s Olgou byla dost nechutná, a tak bych ji chtěl vytrestat tím, že se domů nevrátím. Třeba ji to uklidní. Tak co? Necháš si mě tady?“

„Co mám s tebou dělat. Na ulici tě přece nevyhodím. To bys mi v práci zítra dal“, snažím se obrátit situaci v žert.

„Ale nepočítala jsem s tím. Takže nemám navařeno. Budeš se muset spokojit se salámem a chlebem. To víš. Samotná ženská toho moc v lednici nemá. Ještě by se jí tam mohlo všechno zkazit. A tolik mě zase neplatíš, abych si mohla dovolit to vyhazovat“, rýpnu si.

 „Nevadí. Hlavně toho panáka, prosím“.

 Vytahuji z vitrínky skleničky, používané jen o výjimečných příležitostech a za chvilku už jsou z poloviny naplněné slivovicí.

„Táta ji dovezl nedávno z Moravy. Alespoň mně chutná!“

 Jiří do sebe obrátí skleničku na ex a z láhve na stole už dolévá další.

„Je opravdu vynikající. Táta má vkus!“, hodnotí přitom moji sváteční lihovinu a já si uvědomuji, že si ji do budoucna už moc neužiju.

„Tak ještě do druhé nohy!“, nalévá sobě i mně tentokrát plnou skleničku.

 „Počkej, brzdi. Nechci být za chvilku nepoužitelná“, bráním se, jak se dá. V duchu se přesvědčuji, že mi to snad neublíží. Vytahuji z lednice vysočinu a krájím, pokud možno tenké plátky. Dobře vím, jak to má Jiří rád.

„Tak povídej. Co se vlastně stalo?“

„No co. Olga zase měla svůj den. Představ si, že se nějak dozvěděla, že jsme spolu byli na dovolené. Zjistila si v práci, že žádné mimořádné zasedání zastupitelstva se nekonalo, tím méně výjezdní. Nějaký další dobrák jí musel říci, že jsme spolu odjeli na dovolenou. Naštěstí jí neřekl kam. Jinak bychom to měli určitě pestřejší, to mi věř. I tak řádila jako tajfun. Už jsem to nemohl vydržet a utekl jsem“.

    Přemýšlím, co budu dělat. Nechám Jirku u sebe? A bude tady chtít vůbec zůstat, až se dozví, k čemu jsem se rozhodla já?

 „Posloucháš mě vůbec?“

 Jiřího otázka mne vrací do reality. Pravdou je, že podrobnosti jeho hádky s Olgou jsem vnímala jen okrajově.

 „Promiň. Zamyslela jsem se. Chápu, že to pro tebe muselo být hodně nepříjemné. Na druhou stranu jsi to ale mohl čekat. Dobře víš, že taková senzace jako je naše sblížení, se dlouho v tajnosti neudrží. Zvlášť mezi ženskými. A jak to chceš řešit? Pustíš mne k vodě, abys měl klid?

    Tuhle větu pronáším s velkými obavami. Co když skutečně chce náš vztah ukončit, a proto přišel? Co udělá, až se dozví moje sladké tajemství? Pořád jsem ještě nenašla vhodný okamžik, kdy to vyslovím nahlas.

 „Jak tě to mohlo napadnout? K vodě tě rozhodně poslat nechci. Mám tě rád, jestli o tom nevíš. K vodě bych tě poslal, to jo. Ale musela by být slaná a musel bych tam být s tebou, víš?“

    Nečekané vyznání lásky mne opravdu dojalo a Jiří mi tak nevědomky nahrál na smeč. Objala jsem ho kolem ramen, Teď nebo nikdy, zavelelo moje druhé já.

 „Víš Jiří, taky ti musím něco říct. Dovolená v Řecku byla nádhera, ale vrátilo se nás o jednoho víc. Zatím taky netuším, jak si s tím poradím. Co tomu říkáš?“

 Jiří na mne hleděl chvilku nechápavě.

 „Počkej, jak o jednoho víc? Co tím chceš naznačit? Chceš snad říci, že…“

    Nedokončí větu a já se usmívám.

 „Ano. Přesně to chci říct. Mělo by se to narodit v dubnu, když všechno dobře půjde“.

 Moje novinka zvedá Jirku ze sedačky.

„Ty mi chceš říct, že já budu táta? To si děláš srandu, ne? A je to vůbec moje?“

Jirkova slova mi vyrazila dech. Co si to vlastně o mně myslí? Copak jsem nějaká „rádodajka?“ Naštvalo mě to a na mém hlasu to muselo být poznat.

 „Poslechni, co si to o mně vůbec myslíš? To jsi mě ale hodně zklamal. Umíš počítat? Na dovolené jsme spolu byli na přelomu července a srpna. Já podle doktora začínám druhý měsíc. Myslíš, že jsem se v Řecku nabízela kdekomu? Nestydíš se alespoň trochu? To jsem si od tebe nezasloužila!“

Svírá se mi hrdlo, ale momentální indispozici bleskově překonávám. Nastřádaný vztek ze mě prostě musí ven.

 „Jo, a jestli si myslíš, že si to nechám vzít, tak s tím nepočítej. Já to dítě chci. I za tu cenu, že s ním budu sama, rozumíš?“

 Zadýchala jsem se. Jiří stál za mnou a já beze slova čekala, jak zareaguje.

 „Promiň. Nemyslel jsem to vážně. Taky nerozumíš legraci, co?“, snaží se všechno obrátit v žert, ale já vím, že se mu to moc nedaří. Přesto mlčím a poslouchám dál.

„Jen mě tvoje informace zaskočila. Myslel jsem si, že se chráníš. Kdybych věděl, že ne, dával bych si větší pozor!“

 „Mám si z toho vybrat, že nad mým těhotenstvím nejásáš? Žila jsem v domnění, že bys potomka se mnou uvítal. Upřímně řečeno, čekala jsem od tebe docela jinou reakci!“

 „Terezo, odpusť. Nechci a nebudu ti nic nařizovat. Budu sice mít mladšího potomka, než je moje vnučka, ale to nevadí. Jenom mi asi chvilku potrvá, než se s tím vyrovnám a z nové situace se začnu opravdu těšit“-

„No, a jak to budeš řešit?“, kuji železo, dokud je žhavé.

„Rozvedeš se? Vezmeme se?“, předkládám varianty, které by se nejvíc líbily mně.

„Chceš toho na mě moc najednou. Bude to tvrdý oříšek. S touhle variantou jsem moc nepočítal. Nedokážu ti proto odpovědět hned teď. Na druhou stranu jsem ti nikdy nesliboval, že se rozvedu, to musíš uznat. Ale budu o tom přemýšlet. To ti slibuju“.

 V duchu zažívám pocit polovičního vítězství. Jiří mi nechal volnou ruku, a to je dobré. Teď ještě docílit toho, aby si mne vzal, nebo alespoň se mnou žil. Kdyby tak věděl, že já jsem prášky nechala doma záměrně! Čekat s Jiřím dítě bylo moje velké tajné přání. Co by tomu asi tak říkal? Tuhle moji úvahu se nikdy nesmí dozvědět. Nemám k tomu dost odvahy, abych mu to řekla takhle na rovinu. Bude stačit, až ji budu muset najít, abych to vše řekla našim. Nadšení asi nebudou. Otec mého dítěte je starší než můj táta. Ale co nadělám…

 Sedíme naproti sobě a mlčíme. Nějak nám došla slova.

„Tak proč nic neříkáš? Dáme si alespoň čaj?“, zvedám se od konferenčního stolku, abych protrhla zvyšující se napětí.

„Nezlob se. Já radši půjdu“.

„Ty tady nezůstaneš? Chtěl jsi tu přece přespat!“

 „Asi bych stejně neusnul. Půjdu raději domů. Auto si nechám tady, přijdu si pro něj ráno a odvezu tě do práce. Snad se už Olga trochu uklidnila a já budu mít klid na to, abych si všechno srovnal v hlavě.“

 Chápala jsem ho. Nahrnula jsem na něho všechno naráz. I já jsem chtěla být se svými starostmi sama.

Bylo krátce po půlnoci, když jsme se před domem rozloučili. Jirka se vydal na zastávku tramvaje a já se vrátila do bytu v očekávání teplé sprchy, a ještě teplejšího pelíšku.

Pokračování příště

 

8.1.21

Život je kolotoč

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Měla jsem pravdu. Maminčinou kamarádkou opravdu byl Viktor Macháček. Svěřila se mi hned, když v neděli v podvečer dorazila domů. Moc jsem jí to přála. Najednou to byla docela jiná máma. Rozesmátá a šťastnější. Přemýšlím o tom po ránu v koupelně, kde se snažím před cestou do práce před zrcadlem o nepříliš zdařilý pokus namalovat „na šťastno“ svůj obličej. Šminky asi nebudou tím pravým prostředkem pro štěstí. A tak se jako obvykle omezím na modré oční stíny, trochu zdravíčka na tváře a lesklou rtěnku. Jen tak pro sebe konstatuji, že žádný zázrak to není, ale v současnosti je to zřejmě vrchol mého uměleckého snažení.

 „Co tam děláš tak dlouho Verčo? Kafe už máš skoro studený!“

„Už letím!“

Ve spěchu ještě jednou zběžně zhodnotím v zrcadle a za chvíli už sedím s mamkou u stolu, před sebou namazaný rohlík a hrnek chladnoucí kávy. Musím si hodně pospíšit. Pozdní příchod do práce si nemůžu dovolit. Maruška by měla zase o důvod víc si mě dobírat, nebo dokonce žalovat šéfovi. V poslední době mi docela začala vadit. Žárlit na Pavla stejně nepřestala, i když jí údajně Pavel všechno vysvětlil. Snažila se mě znemožnit, kde se dalo. Sledovala mě jako ostříž. Nejdříve jsem si z toho dělala legraci. Ale čeho je moc, toho je příliš. Naše vzájemné vztahy se tak ustálily na bodu mrazu. Takovou napjatou atmosféru jsem neměla v kanceláři ráda. Nemohla jsem se pořádně bavit ani s Jitkou. Maruška byla jedno velké ucho a já nedokázala odhadnout, kde to, co vyslechla a co si ještě občas přibarvila k obrazu svému, použije proti mně.

 Dveře do kanceláře jsou dokořán. Uvnitř ani noha.

„To je dobrý“, říkám si pro sebe.

„Nikdo by se nemohl divit, kdyby se něco ztratilo“.

Zavírám dveře, a ještě předtím slyším Marušku z protější kanceláře debatovat s Gábinou. Vzápětí se vrací.

„Hm. Dnes jsi opravdu krasavice“, hodnotím v duchu jen tak pro sebe její nepříliš upravený zevnějšek. Když mne Maruška spatří, cukne sebou. Okamžitě je mi jasné, kdo asi mohl být předmětem debaty u Gábiny. Ale mlčím, protože cokoliv říkat by nemělo žádnou cenu.

 Maruška bez pozdravu usedá za svůj stůl.

„Měla bys zamykat, když jdeš pryč. Bylo tady dokořán, když jsem přišla“, snažím se ji napomenout, ale nic se neděje. Maruška se zřejmě pro dnešek rozhodla držet bobříka mlčení.

„Alespoň bude klid na práci“, povzdechnu si. Už se těším na Jitku, která snad se mnou nějaké to slovo prohodí. Než uvedu do chodu počítač, Jitka je ve dveřích se třemi taškami dopisů.

„Kafe nemáme?“, halasí hned od skříně, kam odkládá svetr.

„Já tady dřu jako soumar a nic. Bejvávalo tady líp“, zadívá se na mne, potom na Marušku a zase na mne. Jenom pokrčím rameny a Jitka z mých dalších gest pochopí, že Maruška pro dnešek asi ztratila řeč a tím i schopnost uvařit kafe po ránu pro všechny. Bylo to až dosud nepsanou povinností pro tu z nás, která přišla do práce první. Jitka bere do ruky konvici a při cestě z kanceláře za Maruščinými zády si významně poklepe na čelo.

 Za chvilku jí vyprávím, jak závidím mamce její novou lásku. Přitom se dozvím, že i ona trávila víkend se svým přítelem Jakubem na pouti v jeho rodné vesničce. Při řeči se vrháme na haldu došlé pošty a za pár okamžiků se už v klidu plně soustředíme na práci.

 Ticho přeruší kupodivu Maruška.

 „Holky, já nemám peněženku…“

„Jak to? Zapomněla jsi ji doma? Jestli potřebuješ peníze, založím tě“, nabízím se.

„Doma jsem ji nezapomněla. Ještě ráno jsem kupovala rohlíky. Musela se mi ztratit tady. Dávala jsem si ji do prvního šuplíku, ale není tam.

„To není možný. Podívej se pořádně do tašky a do stolu, třeba sis ji dala nevědomky někam jinam“, přidává se i Jitka.

Obě pomáháme peněženku hledat, ale kde nic, tu nic.

„A kolik jsi tam měla?“, ptám se.

„Asi dvanáct stovek, nějaké drobné, kreditní kartu, tramvajenku, občanku, zdravotní průkazku pojišťovny. Panebože, to bude průšvih, jestli se to nenajde!“

 Zadívá se přitom na mne a já v jejích očích vidím nenávist.

 „Už vím, jak to bylo. Tys tady ráno byla, když jsem kecala u Gábiny a sebralas mi ji, co? Pak jsi schválně říkala, že dveře byly dokořán! Já dobře vím, že jsem zamykala, když jsem šla pryč!“

 Zalapám po dechu. Tohle je snad trochu silný kafe. Proč bych to dělala? Vždyť já ani pořádně nevím, jakou peněženku Maruška nosí a vůbec mě to nezajímá. Než se zmůžu na slovo, Maruška pokračuje.

 „Koukej, jestli to má bejt nějakej vtip, tak sice za moc nestojí, ale když mi to vrátíš, tak se nic nestane a zůstane to jenom mezi námi. Jinak budu muset jít za šéfem, aby to řešil!“

 Hrdlo se mi svírá stále víc, ale je mi jasné, že tohle si nemůžu nechat jen tak líbit.

 „Co si to o mně myslíš? Já na tvoji peněženku kašlu. Já ani nevím, jakou máš. Asi ses při pondělku pomátla na rozumu, jinak to nevidím. A za šéfem nepůjdeš ty, ale já. A to hned. Tohle si líbit nenechám!“

 Rozčilením mi přeskakuje hlas. Ale mířím do šéfovy kanceláře.

„Tak peněženka se kolegyni ztratila? Hm. Zajímavé. To se na to budu muset asi podívat, co říkáš Veroniko?“

„Jo, pane vedoucí. Obvinila mě, že jsem jí to vzala. Taková nehoráznost! No, řekněte, pane vedoucí. Proč bych to asi dělala?“

 „Těžko říct, Veroniko. Já u toho nebyl. Ale poctivě a na rovinu vám musím říci, že nějaký důvod se najde vždycky“.

 Zvedám se z křesílka, protože šéfova poznámka se mě dotkla.

 „Počkejte, Veroniko. Samozřejmě jsem to nemyslel na vás. To bylo jen takové obecné konstatování“.

Bere do ruky telefon.

„Maruška? Můžete ke mně přijít, pokud možno hned?“

 Usedám zpět do sedačky. Jsem zvědavá, co bude dál. Nemohu se zbavit pocitu, že šéf o celém problému ví více než já.

Zamračená a uslzená Maruška vchází vzápětí a šéf ji usazuje naproti mně.

 „Tak Marie. Slyšel jsem, že jste nařkla Veroniku z krádeže vaší peněženky. Jak to vlastně všechno bylo? Můžete mi to říct? Máte pro svoje tvrzení nějaké důkazy?

Tak mluvte, Marie. Poslouchám!“

 Vedoucí mluví klidně, ale já vím, že je hodně naštvaný. Je tomu tak vždycky, když používá oslovení „Marie“. Zřejmě ani pro něho to není první nepříjemnost, kterou s Maruškou musel řešit.

 Vnímám Marušku, která líčí, jak jsem zůstala v kanceláři sama, a právě v té době se jí peněženka musela ztratit. Dala si ji přece do šuplíku ve stole. Nikdo další kromě mne v kanceláři nebyl a podle ní logicky jsem musela peněženku vzít já.

 „A jak vypadala ta vaše peněženka? A co jste v ní měla?“

 Maruška opakuje to, co už říkala mně. Dvanáct stovek, nějaké drobné a osobní doklady. Peněženka byla černá, se zlaceným kováním a uzávěrem na zip.

 „A jste si jistá, že bylo zamčeno, když jste odcházela za Gábinou?“, vedoucí pokračuje ve výslechu.

„Určitě jsem zamykala, pane šéf. Přece nejsem malá holka“.

 Bráním se. Bylo přece dokořán a nikde živá duše, když jsem přišla do práce já.

 „Mlčte, Veroniko! Hádat se mi tady nebudete. A nějaká podezření ze zlodějny na svém oddělení už vůbec nehodlám trpět, jasné, děvčata?“

 „Marie, znova se vás ptám. Zamkla jste kancelář, když jste odešla drbat ke Gábině?“

 „Ano. Určitě“, stojí Maruška na svém.

 „Tak milá Marie. Šéf vstává, aby jeho další slova získala na vážnosti.

„Vy nejen, že obviňujete svoji kolegyni z krádeže, i když pro tohle tvrzení nemáte žádné důkazy. Vy i nepokrytě lžete!“

Náš šéf málokdy zvyšoval hlas. Znala jsem ho jako člověka klidného, vždy se snažícího vše vyřešit smírnou cestou, bez přítomnosti a vědění dalších nadřízených. Ani můj vedoucí nemusí vždy všechno vědět, říkával a tímto heslem se také řídil. Ale Maruška jej musela hodně naštvat, protože svůj proslov zrovna moc potichu nepronášel.

 „Náhodou moc dobře vím, jak to bylo“, pokračoval.

„Když jsem přišel do práce, byly dveře vaší kanceláře dokořán. Vás jsem slyšel naproti u Gábiny. Zrovna jste tam musely řešit něco moc veselého, soudě podle vašeho smíchu. Šel jsem se podívat, zda v kanceláři ještě je někdo další, jestli třeba nevětráte. A co myslíte? Nikdo nikde, jenom na stole volně položená peněženka. Nabízela jste ji zlodějům naprosto bez problémů, s výzvou, tady jsem, a tak si mě klidně odneste. A proto jsem to udělal. Vaši peněženku jsem strčil do kapsy, z kanceláře odešel a nechal otevřeno. Věděl jsem, že za mnou přichází Veronika, která už se o zabezpečení postará. Je to vaše peněženka?“, vytahuje ze stolu černou věc, lemovanou zlatým kováním.

 Maruška stojí beze slova a jen lehce přikývne.

„Tady si zkontrolujete, zda tam máte všechno, abyste mě ještě neobvinila, že jsem vám něco vzal“, hřmí vedoucí dál a bedlivě sleduje, jak Maruška přepočítává peníze, kontroluje svoje osobní doklady a další drobnosti.

 „Je to všechno a děkuju“, pípne Maruška a chystá se odejít.

 „Počkejte! Ještě jsem neřekl, abyste šla. To by bylo moc snadné. Omluvíte se Veronice tady přede mnou. Obviňovat někoho z krádeže, když jste nic neviděla, to není zrovna fér. A navíc, víte, co se za takové nepozornosti, jako je neuzamčená kancelář u nás naděluje, že. Vnitřní směrnici jste četla, dokonce jste mi to i podepsala. Tak počítejte s tím, že o příští výplatě budete mít na pásce o něco míň. Za všechno se platí!“

 Maruška se pomalu otáčí ke mně a v jejích očích postrádám jakékoliv stopy lítosti.

„Promiň“, pípne potichu a z kanceláře odchází.

 Vracím se na podatelnu. Maruška nikde, zřejmě se potřebovala uklidnit a vzala to zpátky nějakou oklikou. Ve stručnosti vylíčím Jitce, co se odehrávalo u vedoucího. Usmívá se.

„Patří jí to. Alespoň se chytí za nos. Poslední dobou mi připadá, jako by se nás stranila a vůbec se mi to nelíbí!“

Přitakávám, když Maruška se stopami slz v očích usedá za svůj počítač. Až do konce pracovní doby nepromluvila ani slovo. Bobřík mlčení zřejmě dostal přednost před vším ostatním.

Pokračování příště