22.11.20

Život je kolotoč

 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ


„Zase pondělí! Bože, jak nenávidím tyhle začátky pracovního týdne! Navíc v červenci, venku krásné ráno, sluníčko se usmívá na obloze a signalizuje, že bude zase horký den. Ale co nadělám. Dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat.“

S těmihle myšlenkami vcházím do kanceláře. Jsem tu zase jako obvykle první. Vzduch v místnosti by se dal krájet a tak bleskově otevřu obě okna dokořán.

„Alespoň trochu čerstvějšího vzduchu, než venku bude jezdit jedno auto za druhým“, promítám si v hlavě. Podatelna byla v přízemí, s okny na rušnou ulici, takže pořádně větrat se dalo jenom po ránu. Potom už čerstvost vzduchu v kanceláři zajišťovala klimatizace.

 V konvici bublá vařící voda a já slévám čerstvou kávu. Taky Jitce a Marušce. Máme takovou dohodu. Kdo bude v práci nejdříve, udělá kafe všem. Ještě, než se stačím pohodlně usadit ke svému počítači, přichází Jitka.

„Bude tam zase krásně, co? A my jsme tady zavřený celej den. Ach jo. To je schválně, včera pršelo, jen cedilo, když jsme byly doma, viď?“

 Kývnu a vybalím z tašky čerstvou koblihu.

„Dáš si taky?“

„Tak dobře. Zítra koupím snídani já! Maruška je dneska na poště?“

Když s plnou pusou kývnu, Jitka pokračuje.

„A co jí říkáš? Ukecaná, co? A taky sebevědomá. Nejradši by nám tady šéfovala. Ale my se nedáme, viď?“

 „Maruška je číslo. Ale nech bejt. Mohlo být ještě hůř. Snad si na ty její hlasité projevy a snahu řídit naši práci časem zvykneme. Hlavně, že už se trochu do toho dostala a snaží se. Myslím, že by nikomu vědomě neublížila.“

Vzápětí se otevírají dveře a Maruška s taškou na kolečkách v jedné a velkou nákupní v druhé  ruce vchází do dveří. S Jitkou se na sebe podíváme a Jitka tiše poznamená okřídlené „o kom se mluvívá, daleko nebývá“. Pozdravíme nahlas v očekávání Maruščiny bodré a hlavně hlasité odpovědi. Ale nic takového se neděje. Beze slova usedá za svůj stůl a vytahuje z tašek donesené dopisy.

 „Maruško? Co je? Stalo se ti něco?“

Zadívám se na ni pozorněji a nemohu nepřehlédnout, že pod očima má jakési tmavé skvrny.

„Počkej. Podívej se na mě pořádně!“

Když zvedne hlavu, vidím, že po tvářích se jí kutálejí slzy. Skvrny pod očima rozhodně nejsou od rozmazaného líčení.

„Maruško! Kdo ti to udělal?“

„Rí… Ríša. Vyhodil mě z bytu. V noci. Jen tak v noční košili. Byla jsem do rána u sousedky a s jejím přispěním jsem si ráno došla domů pro oblečení. Jestli se tam ale budu moci vrátit, to vůbec nevím!“, to už Maruška usedavě pláče a nám oběma je jasné, že dneska asi moc své práce neudělá.

 „A proč to udělal? Volala jsi policii?“

 „Žárlí. Byla jsem včera s Pavlem Benešem na kafi a trochu jsme se zdrželi. Jen u kafe nezůstalo a já přišla domů kolem půl desáté. Rozčílil se nepříčetně, zmlátil mě, a když jsem si chtěla jít lehnout, tak mě v noční košili vyhodil. Nechtěl slyšet žádná vysvětlení, že Pavel je jenom kamarád. Holky, co mám dělat?“

 „A volalas tu policii?“

 „Prosím tě. A co by tak asi zjistili? Richard všechno zapře. Nikdo u toho samozřejmě nebyl. Modřiny – ty taky zapře, řekne, že jsem upadla a že už je mám dýl. To by u nás policie musela být furt. Nevyhodil mě poprvé, víš?“

 „No a sousedka? Ta by ti nepotvrdila, žes k ní přišla zmlácená v noci jenom v noční košili?“

 „Ta už dopředu říkala, že s našima problémama nechce mít nic společného a kdyby něco, tak u ničeho nebyla a nic neví! Teď se domů bojím, aby tam na mě nečekal a ještě mi nepřidal. Holky, co mám dělat?“, opakuje bezradně a dívá se na mne, jako bych byla nějaká kouzelnice, co za pomoci své černostříbrné hůlky uvede mávnutím vše do pořádku.

 „Když ono je to s tebou taky těžké. Když víš, že to Richard nesnáší, tak proč se s jinými touláš? Ještě přijdeš domů nalitá. Tak se nediv. Musela jsi s něčím podobným počítat. A kam tedy půjdeš? Máš alespoň klíče od bytu?“

 „To mám. Když jsem si tam byla se sousedkou pro oblečení, tak jsem vzala i kabelku, kde klíče byly. Ale bojím se domů…“

 „Těžko radit. Nechci se plést do tvých soukromých věcí. Snad, abys Richardovi zavolala, dala si s ním schůzku, omluvila se, prostě – nasypala si popel na hlavu. A příště si rozmysli, co děláš. Mohla bys dopadnout hůř!“

    Ponechávám Marušku svému osudu a v duchu se znovu divím, kam dal ten Pavel oči. Sám musí vědět, že podobnými dýchánky přinese Marii jenom problémy. Že by mu to dělalo radost? Nic se v tomto případě nedá vyloučit.

   Z práce mě vyruší zaklepání na dveře.

„Dále!“

Do kanceláře vchází vousatý čtyřicátník, černovlasý, se slunečními brýlemi na očích. Chvilku se rozhlíží a pak rovnou zamíří k Marušce, která je zabraná do zapisování došlých dopisů.

„Tady seš. Pojď ven. Chci s tebou mluvit. A hned!“

 Maruška teprve teď zvedne oči od papírů.

„To seš ty? Ahoj. Mám práci!“

 „To mě nezajímá. Chci s tebou mluvit. Pojď ven.“

Neznámý to opakuje celkem důrazně a já se rozmýšlím, jestli mám zasáhnout nebo ne.

„Nechci s tebou teď mluvit Richarde!“

Maruška ani nezvedne hlavu od počítače a já se konečně dozvídám, kdo je ten neznámý.

 „Nebudu o tom debatovat. Seber se a pojď za dveře!“

Richardův tón nesnese odporu a Maruška odchází.

 „Co myslíš, nemám tam jít pod nějakou záminkou? Neublíží jí?“, obracím se na Jitku.

 „Nejlíp bude se do ničeho neplést. Znáš to, Veroniko. Žádná kaše není tak horká, jak se uvaří. Ale je to celkem fešák, viď? A nakonec – Maruška si to zavinila sama. Tak si to taky musí sama spravit, ne?“

 „Máš pravdu. Necháme to osudu. Uvidíme, s jakou se Maruška vrátí.

„A jak plánuješ dovolenou? Pomalu se budeme muset dohodnout, abychom se mohly zastoupit. Já se přizpůsobím. Máma má prázdniny a letos to vypadá, že dovolenou, tedy alespoň její část, strávím s ní na Šumavě. Pojedeme společně na známá místa, zavzpomínat na moje dětství a taky trochu sportovat. Pěší túry po horách to obě milujeme. No, a když to vyjde, chtěla bych taky na pár dnů k moři. To ještě nevím, jestli s Denisou, nebo taky s mamkou. Uvidíme. Až se vrátí Maruška, tak se dohodneme. A dneska dokázala pracovat i potichu, viď?“, vracím se zase k její neřesti.

 Jitka se usmívá.

„Asi ji bude muset její manžel opakovaně vyhodit, třeba ji to vyléčí!“

 Za čtvrt hodiny se Maruška vrací. Máme s Jitkou dojem, jakoby se vrátil někdo úplně jiný. Uslzený obličej sice nezapře, ale v očích kromě zbytků slz je nepřehlédnutelná jiskřička radosti. Na tváři se pomalu objevuje úsměv, působící v monoklem poznamenaném obličeji poněkud komicky.

 „Tak co? Domluvili jste se nějak?“, nevydržím to se nezeptat.

„Holky, je zlatej. Odpustil mi. Můžu se vrátit domů. Omluvil se, prý to přehnal. Bože, jak já jsem šťastná!“

 Maruška schovává obličej do dlaní. Je mi jasné, že jakékoliv vysvětlování v tomto případě nemá cenu. Ríša se prostě usměje, zatváří se provinile a Maruška je v koncích. Představuji si v téhle situaci sama sebe. Určitě bych nedokázala žít s násilníkem. I když – láska je mocná čarodějka a jeden opravdu nikdy neví. Ještě, že mně nic podobného, tedy zatím, nehrozí.

„A jak to letos vyřešíme s dovolenou?“, vracím se k tématu, které jsme před odchodem Marušky nedokončily.

 Dohodly jsme se celkem rychle. Maruška se podřídila naším požadavkům. Sama s Ríšou bude mít volno až na konci prázdnin. Jitka odjíždí na zájezd příští týden. Na mě tentokrát zbyl ten nejlepší termín, přelom července a srpna. Je jasné, že pojedu nejen s mámou na Šumavu, ale i na nějaký krátkodobý pobyt k moři. Ještě o tom sice neví, ale dostane ten výlet k narozeninám.

Pokračování příště

 

17.11.20

Mým čtenářům

 Moji milí pravidelní i nepravidelní čtenáři,

dnes jsem vám jako prémii poněkud dříve, než obvykle, přidala na blog další kapitolu z mojí třetí knížky. Stalo se tak proto, že můj počítač se definitivně rozhodl odejít do počítačového důchodu. Nevím, jak dlouho bude trvat, než se dá dohromady nový. Proto mějte trpělivost a budu se těšit, že se v brzké době při čtení mých kapitol zase sejdeme.

Všem přeji krásný adventní čas.

Život je kolotoč

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Prázdniny! Kouzelné slovíčko, které má nejen pro učitele, ale zejména pro jejich žáky neuvěřitelný půvab. Dva měsíce bez pracovních stresů, snad v klidu rodiny, s mojí Veronikou a mými rodiči. To pro mne znamenaly prázdniny. A letos? Snad ještě něco víc. Z mého života se ztratil Michal. Nemusela jsem tedy počítat se sobotami či nedělemi, kdy mne navštíví. Čím byla doba odloučenosti od něho delší, tím více jsem si uvědomovala, že mi vůbec nechybí. Jeho podivné chování v poslední době a po celou dobu naší známosti žádné společné prožitky kromě sexu, mne utvrdily v tom, že jsem udělala jen dobře, když jsem ho z mého bytu vyprovodila. Stále jsem se ale nemohla zbavit podezření, že se zmizením klíčů od bytu i mého náhrdelníku po babičce musel mít něco společného. Vždyť za mnou nebo Veronikou do bytu kromě něho téměř nikdo nechodil. Verunka si svoje návštěvy raději vodila někam ven. Proto, když Verča vymyslela naši společnou dovolenou na Šumavě, kde bychom mohly strávit alespoň pár dnů na nějaké ubytovně a podnikat výlety do okolí, jsem se rozhodla, že Michala ještě naposledy vyzpovídám, zjistím, co a jak a tuto svoji životní kapitolu definitivně uzavřu.

    Na cestu jsem se vydala potají. Verunce jsem namluvila, že mě pozvala kolegyně k ní na chalupu na jeden den. Moje zánovní fabie zvolna ukrajovala kilometry. Okresní silnice se vinula pohledným krajem, plného zvlněných zlatavých polí a stále více se přibližujících zalesněných kopců. Byl krásný den. Vysoko na modré obloze plulo pár bílých obláčků a ve vycházejícím slunci hýřilo léto všemi svými zářivými a hřejivými barvami.

  V malé vesničce, v níž jsem nemohla zavzpomínat na krásné roky života s mým milovaným Karlem, jsem zaparkovala pod restaurací „Stará cesta“. Dobře jsem věděla, že k naší bývalé roubence vede cesta lesním, převážně jehličnatým porostem, kam by se auto nedostalo. Mnohokrát jsem s Karlem tuhle cestu absolvovala. V létě, nebo v zimě, vždy měla nepopsatelné kouzlo. Vzpomínky mi vehnaly do očí slzy. Ale co bylo, se už nenavrátí. Netrvalo dlouho a na dohled jsem měla dvě malé chaloupky s bytelnými okenicemi, svědčícími o tom, že jejich původní majitelé jsou už minulostí. Odsud jsem milovala výhled do rozlehlých, teď krásně zelených luk až k okrajům protilehlého vysokého lesa. Kolik košíků krásných hub jsem odsud s Karlem nanosila, se nedalo ani spočítat… Teď ještě odbočit za nimi doleva a už vidím naši krásnou roubenku. Na první pohled se na chaloupce nic nezměnilo. Noví majitelé zřejmě nechtěli ztratit její charakteristický ráz. Zastavila jsem se pod okny, u nízkého okrasného plotu a vzpomínky opět zaplavily moji duši.

„K sakru, Jano, přišla jsi sem smutnit, nebo zlikvidovat nevyřízené účty s Michalem? Takhle se do ničeho nepouštěj. Řekneš slovo a začneš brečet. Nech toho. Karla neprobudíš. Stejně by tě nepochválil, kdyby tě takhle viděl!“

    Snažím se vzpomínky zaplašit a uklidnit se. Po chvilce se mi to opravdu daří a pomalu odcházím k nedaleké chalupě, kterou by měl se svojí sestrou obývat Michal. Nikdy jsem vevnitř nebyla. Michalovu sestru jsem znala jen podle vidění a věděla, že se jmenuje Radka. Trošku se bojím, zda nebudu nevítaným hostem. Ale když už jsem se rozhodla, dotáhnu tenhle „výlet“ až do konce. U nízkých plaňkových vrátek, lemovaných nepříliš udržovaným plotem, mačkám zvonek. Za chvilku se v okně v přízemí chalupy objevuje rozcuchaná ženská hlava.

 „Deset pryč, snad ještě nespala?“, říkám si jen tak pro sebe.

„Hledáte někoho?“

„Ano. Přijela jsem za Michalem Štědrým, je doma?“

Ježatá hlava chvilku neodpovídá. Dívá se na mne zkoumavýma očima, jako by chtěla zjistit, odkud mne zná.

 „Ne není doma!“, dozvídám se vzápětí. Ale konverzace s Radkou, kterou jsem i přes její neupravenost okamžitě poznala, jsem se nechtěla jen tak jednoduše vzdát.

„A bude?“, ptám se znovu a trnu, aby náhodou se otevřené okno nezavřelo.

 „Nebude! A co mu chcete?“

„To řeknu jenom jemu, Radko!“, troufám si na intimnější oslovení v naději, že se tak do přízně Michalovy sestry lépe vetřu.

 „Vy mne znáte? A co máte s Michalem? Doma hned tak nebude. Počkejte, už vím. Vy jste Jana, ze sousedství, že jo? Už jste tady dlouho nebyla. Poznala jsem vás až teď, když jste mě oslovila. Ale pořád nevím, co s vaší návštěvou má společného Michal. Navíc, opravdu dlouho nebude doma! Ale když už jsme se navzájem poznaly, nebudeme na sebe křičet přes ulici. Počkejte chvilku. Přijdu vám otevřít“.

    Okno se zavře a já s napětím očekávám, zda Radka myslela svoji nabídku vážně. Ale opravdu. Za chvilku se objevuje, tentokrát už upravená, za vrátky s klíčem v ruce.

„Tak pojďte dál“, otevírá a za chvilku už vcházím do malé předsíňky staré chalupy.

 „To víte. Mám to tady takové obyčejné. Nic moderního. Chybí mužská ruka. Co ženská může udržovat na baráku? Tak akorát topit a přikládat, aby se mu vyhnula vlhkost a plíseň. Teď, co tu není a ještě dlouho nebude Michal, nevím, jestli mi to všechno nespadne na hlavu. Ale nebudu vás zatěžovat svými starostmi. Kvůli nim jste sem určitě nepřijela, že?“

   Ocitám se v obývacím pokoji. Na jedné straně mahagonová obývací stěna, s mnoha prosklenými vitrínkami se svátečními skleničkami a hrnečky. Malý bar a několik zásuvek. Klasika osmdesátých let minulého století. Naproti červená sedací souprava, malý konferenční stolek a hluboké křeslo. Radka mne usazuje do ušáku a za chvilku už přede mnou stojí bílý hrneček s krásně vonící a kouřící kávou. Na stěnách si prohlížím několik pravděpodobně originálních obrazů. Madona, krajina, připomínající Šumavu, zátiší s květinami ve váze.

 „Tak povídejte, Jano. Proč sháníte Michala?“

   Dívám se na Radku a najednou nevím, jak začít. Je mi jasné, že Radka o našem předchozím vzájemném vztahu s Michalem neví vůbec nic. Zřejmě Michal nepovažoval za vhodné jí takové věci sdělovat. Mám jí to říci, nebo ne?

 „Občas za mnou jezdil na návštěvu domů. Teď už tam nebyl dlouho a tak jsem se přišla zeptat, co je s ním“, rozhodla jsem se pro diplomatické řešení.

„Tak to vás asi nepotěším. Michala sebrala policie, je to asi čtrnáct dní. Teď je ve vazbě, ale asi ho čeká trest. Nepodmíněný, samozřejmě. A na jak dlouho? To zatím nevím. Hezky to zařídil, chlapeček. Nechal mě tady samotnou! Takovej to je lump, víte?“

    Radčina zpráva mi vyrazila dech. Ale navenek jsem nechtěla dát nic znát.

 „A co se tak hrozného stalo?“

 „Samé podvody. Jako vždycky. Já nevím, jestli to víte, ale Michal už byl za mládí zavřený několikrát. Myslela jsem, že se už poučil. Ale zřejmě je nepoučitelný. Údajně, co vím od policie, měl prodávat nějaké vitamíny pod záminkou, že jde o zaručenou dietu na hubnutí. Měl si tak přijít asi na třicet tisíc korun. Ani nevím, za jak dlouho to mělo být. No a potom se k tomu přidalo ještě vloupání do několika bytů. Tam hledal zlato a peníze. Na kolik si přišel takhle, to netuším. Tak se nedivte, když tvrdím, že doma nebude asi dlouho. Co chtěl má.“

 „A vy jste vůbec nic netušila?“

 „Vždycky mi řekl, že byl v Německu, obstarávat něco pro firmu, kde měl údajně pracovat. Pak se zamkl ve svém kumbále a nevylezl až večer. Několikrát jsem ho viděla nosit balíčky na poštu. Ale po jejich obsahu mne ani nenapadlo pátrat. Stejně by mi nic neprozradil a jen by se na něco vymluvil“, poznamenala smutně.

„Nakonec se ukázalo, že i ta jeho „firma“ byla jen zástěrka. Nikde nedělal. Svoje výlety věnoval jen svým zlodějským a podvodnickým koníčkům!“

    Uvědomila jsem si, že vlastně to stejné říkal Michal i mě. Nikdy jsem se nedozvěděla žádné konkrétní údaje. Teď jsem alespoň věděla, proč. Sice mi Radka nemohla říci, jestli Michal měl něco společného s mými klíči od bytu nebo mým náhrdelníkem, ale už jsem o tom, že tomu tak opravdu bylo, ani v nejmenším nepochybovala. Příležitostí, jak klíče od bytu z předsíně nepozorovaně schovat do kapsy, měl při návštěvách víc jak dost.

„A kde sedí teď?“, ptám se, abych navázala na předchozí konverzaci.

 „Na Borech. Zatím nemá povoleny žádné návštěvy. To až po soudu. A ten bude bůhví kdy, znáte to, jak to chodí. Tam mají na všechno času dost.“

    Bylo mi Radky tak trochu líto. Ale zároveň jsem věděla, že jí nijak nemůžu pomoci a že pravý důvod své návštěvy jí neřeknu. Měla svých problémů i starostí dost. Proč bych jí měla další přidělávat. Klíče od bytu už mám nové a náhrdelník už stejně nikdy neuvidím. Kdoví, kde skončil. Možná ho na krku nosí nějaká jiná kamarádka, se kterou Michal tak jako se mnou, pěstoval sexuální turistiku. A že bych právě takovou ženu někdy v životě potkala, to by musel být opravdu zázrak.

 Zvolna dopíjím výbornou kávu a poslouchám dál Radčin monolog. Je vidět, že je všeho plná a potřebuje se vypovídat, jedno komu.

 „Tak vidíte. Jak jsem to dopracovala. Já mu tady vyvařuju, aby netrpěl hladem, peru mu, starám se o něj jako o malé děcko. Věřím mu všechny ty jeho výmysly o práci v Německu. Ještě se s tím po vsi chlubím. Víte, jak já teď budu vypadat? Všechny drbny ze vsi se budou bavit mojí naivitou! Musela jsem vypovídat na policii, budu prý muset svědčit i u soudu. Kdyby se mi brácha dostal do ruky, tak mu dám pár facek za to všechno!“

„Rozhodně je to nepříjemné. Ale nic s tím nenaděláte, ani za to nemůžete, věřte mi. Prostě už to tak muselo být. Já jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak se věci mají. Alespoň už nemusím mít o Michala strach, jestli se mu něco nestalo“, vymýšlím si, jak se dá.

   Zvedám se z hlubokého křesla a pomalu se chystám k odchodu. Poděkuji za vlídné přijetí, omluvím se za zdržování od práce a za chvilku mne již Radka vyprovází z domu ven. Čeká mne cesta zpět, lesním porostem až k restauraci „Stará cesta“. Dám si tam něco k obědu na vylepšení nálady.

   Moje zánovní fabie po okresní silnici pozvolna polyká kilometry na zpáteční cestě domů. To, co jsem se dozvěděla, mne hluboce zasáhlo. Ne proto, že šlo o Michala. Ale proto, že já jako vysokoškolsky vzdělaný člověk, jsem jej sama neprokoukla dřív. Kriminálník od mládí, to mne dostalo nejvíce. Veronika bude koukat a zase jen škodolibě poznamená, že to vždycky říkala, že je Michal „nějakej divnej“. A mně nezbude, než jí pro tentokrát dát za pravdu.

Pokračování příště

 

14.11.20

Život je kolotoč

 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

   Je krátce po páté, když otevírám dveře mého a mámina bytu.

„Mami, seš doma?“, volám už z předsíně, protože se mi zdá, že v bytě je nezvyklé ticho.

 „Jsem v koupelně. Za chvíli budu u tebe“, ozývá se mamka a já mezitím prohlížím obsah naší společné lednice. Nic moc. Jako obvykle kousek trvanlivého salámu, nějaký sýr, máslo, rajčata. Připravuji si lehkou večeři.

„Chceš taky večeři? Chystám rajčata, salám, sýr?“

 Mamka právě vchází do kuchyně.

„Nebudu večeřet. Dneska máme ten večírek na rozloučenou se školním rokem, víš? A tak tam určitě nějaké malé občerstvení bude. Ale povídej, Verčo. Jak ses měla s Denisou na chalupě? Už jsme se neviděly asi týden. Stýskalo se mi.“

 „To Denisa mě přemluvila, abych tam zůstala pár dnů. Jezdila jsem odsud do práce. Bylo tam krásně, vyvedlo se i počasí, a tak jsme s Denisou prošly celé okolí. Krásné lesy, vynikající koupaliště, autobusem si ve městě za čtvrt hodiny. Měla jsem to tak trochu jako dovolenou. Věděla jsem, že tady máš Michala a že ti smutno rozhodně nebude, nebo ano?“

 „Tak smutno mi tak trochu bylo. Ale už je to za mnou, se vším jsem se už srovnala. Teď se těším na večírek, už dlouho jsem nikde nebyla. S kolegyněmi z práce je vždycky legrace. Jen těch kolegů je tam pramálo. V učitelském povolání stále převládají ženské“.

 „Počkej mami. Nějak tomu nerozumím. S čím ses srovnala, co je za tebou? Stalo se něco, o čem nevím?“

 „Michal přijel v sobotu, to víš. A co nevíš je, že v sobotu taky odejel. Navždycky!“

„Mami? Co se stalo? Myslela jsem si, že ho máš ráda?“

Ptám se opatrně. Tahle choulostivá témata jsem nikdy s mámou tak otevřeně neprobírala a mám trochu strach, abych se jí nešetrně nedotkla a neurazila se.

 „Víš, láska podle mě vypadá docela jinak. Michal by pro mne a vlastně i já pro něj, jenom taková příležitost na sobotu nebo neděli. Prostě – sexuální turista, jak si sám říkal. A v sobotu? Prostě míra mé trpělivosti přetekla. Zase přijel s prázdnýma rukama, nepřivezl nic, čím by přispěl k naší společné pohodě a jen ho zajímalo, co mám v lednici nebo navařeno. Když zjistil, že tentokrát nic, nelíbilo se mu to. Navrhla jsem, že půjdeme na oběd, ale ujistil mě, že nemá na to, aby oběd zaplatil. Musela bych ho zaplatit já, tedy za nás oba!“

 „Mami, to přece není možný! Ale vzpomeň si na mě. Vždycky jsem říkala, že nám jenom vybílí ledničku a zase zmizí. Měla jsem pravdu. Ale pokračuj. Co bylo dál?“ Přisedám si k mámě na gauč a beru ji kolem ramen.

 „No, co bylo dál. Hrozně mě to naštvalo a tak jsem mu řekla pěkně od plic, co si o něm myslím. Pouhá sexuální turistika mě už přestala bavit. Ráda bych chodila s někým občas do divadla, kina, někam na zábavu, prostě normální život. A to jsem od Michala nikdy nemohla chtít, rozumíš? Proto jsem mu nakonec řekla, aby si sbalil svoje saky paky a vypadl. A on to udělal, i když předtím se zachoval jako prase. Ale zřejmě to už tak muselo bejt“, povzdechla si máma.

 „Počkej. Ublížil ti nějak, tedy jinak než na duši?“

 Mamce se evidentně do odpovědi nechce.

„Nestojí to za řeč. Už to přebolelo a já to nebudu znovu rozebírat. Prostě – ukázal se v celé své kráse, jako násilník a hrubá povaha. Jsem nakonec ráda, že jsem se ho, jak doufám, navždycky zbavila. Alespoň budeme mít spolu klid, viď?“

 Přiznám se, že i mně se ulevilo. Michala jsem od počátku jeho známosti s mamkou nemusela a tahle „náklonnost“ byla i z jeho strany vůči mně stejná.

  Pouštím se do vyprávění o změnách v práci. Marušku vykreslím ve všech dostupných barvách a s úsměvem naznačuji způsoby její úřednické práce. Mamka se zasměje.

 „Taky jsem znala takovou kolegyni. Všechno, co si připravovala do školy, si napřed musela předříkat nahlas. Jsou už to takové povahy. S tím asi nic nenaděláš. Hlavně, když bude pracovitá a nějaký ten hluk navíc časem přestanete vnímat. A až tam někdy nebude, bude vám to chybět, věř mi. Hlavně ji nesmíte ze svého středu nějak vystrkovat. To nikdy nepůsobí dobře“, mentoruje a nezapře v sobě učitelku.

„Neboj se mami. Dohlídnu na to. A od kolika vlastně máš ten večírek?“, měním téma hovoru.

 „Od osmi. Pomalu, abych se začala vypravovat. Chci si vzít ty červené krátké koktejlky, co myslíš?“

 „Jsem pro. Ty ti sluší, seš v nich kočka“, polichotím mamce, protože vím, že každá ženská občas takovou chválu uvítá.

 „Ale chtěla jsem si k nim vzít ten zlatej náhrdelník po babičce a nějak ho nemůžu najít. Vím, že naposledy jsem ho uložila do nočního stolku v ložnici. Ale není tam. Nevypůjčila sis ho náhodou?“

„Já? Víš, že radši nosím nějakou obyčejnou bižuterii. Ještě bych ho ztratila a to by mě i tebe moc mrzelo. Dívala ses všude? Třeba jsi ho dala někam jinam“, snažím se mamku přesvědčit. Ale nedaří se mi to.

„Vyloučeno. Ale kam tedy mohl zmizet, to opravdu nevím.“

„Mami, a nebyl tady tehdy Michal?“, s napětím čekám, co odpoví.

 „Máš pravdu. Byl tady. Ale – ty si myslíš, že by…  No to by tedy byl vrchol. I když – po tom sobotním vystoupení nemůžu vůbec nic vyloučit. Stejně je to všechno divné. Nejdřív se ztratí klíče, teď zase náhrdelník. Klíče už asi nenajdeme a tak nejlepší bude, když si necháme udělat úplně nové. Kdyby náhodou…“, nechce domluvit, co jí právě napadlo. Ale chápu to.

 „Teď se s tím nezatěžuj, mami. Půjčím ti tohle“, vytahuji ze své skrýše šperk plný českých granátů, který se bude ke koktejlovým šatům báječně hodit. Zapínám jej mamce za krkem a před zrcadlem znovu opakuji „jsi kočka, moc ti to sluší“.  Krátce na to při pohledu z okna sleduji, jak mamča nastupuje do zastavující tramvaje a spěchá za svojí zábavou.

 „A co já budu dělat s načatým večerem?“, přemítám a v ruce mačkám mobil. Trvá jen chvilku, než vymačkám telefon Pavla Beneše.

„Ahoj, mám volný večer, nechtěl bys někam zajít?“, reaguji bezprostředně po té, co se ozve jeho pro mne podmanivý hlas.

 „Teď?“, ptá se pro mne nepochopitelně. Když přisvědčím, začne se omlouvat.

„Nezlob se. Teď nemůžu. Mám tady návštěvu, víš? Snad někdy příště.“

 „Ale, a kdopak mne to předběhl?“, vyzvídám.

 „Mám tady Marušku, však ji znáš. Stejně by ti to zítra v kanceláři vyzvonila. Tak ti to raději říkám sám. Zase musím dělat utěšitele, když ji ten její vyhodil na ulici. Ale to jí neříkej. Teď je v koupelně a neslyší mě, chápej!“

 Chápu to dokonale. Je mi taky jasné, že můj „jako vztah“ jak jsem si pro sebe nazvala seznamování s Pavlem, nemá smysl rozvíjet. Nedokázala bych být vždycky jen „druhá“ a ještě k tomu za Maruškou. Zřejmě budeme jenom kamarádi, kteří se občas setkají na transfúzce nebo někde jinde a zajdou ze slušnosti na kafe… Dnešní večer jsem si tedy představovala podstatně jinak. Ale moje rozladění nechci dát Pavlovi najevo.

„Jo, to chápu. Tak ji pěkně utěš, tu naši novou kolegyni. Zbav ji blbé nálady, ať je zítra použitelná v práci! A měj se fajn, nechtěla jsem se ti vtírat do soukromí.“

 Ticho v bytě působí zoufale. Pouštím televizi a je mi jasné, že pro dnešek mi bude jediným společníkem. Alespoň počkám na mámu a podělím se s ní o její dojmy z pořádaného večírku.

 Je krátce před půlnocí, když mne z polospánku u televize probudí harašení klíče v zámku.

„Ahoj mami! Tak jak ses bavila?“

„Ty ještě nespíš? Večírek se moc vydařil. Tancovala jsem s kolegou Kolářem skoro celý večer. Ani jsem netušila, jaký je skvělý tanečník a dobrý společník. Přece jenom se vídáme jenom v tom učitelském prostředí a tam skoro není čas poznat kolegu i z jiné stránky!“

 „To máš pravdu. A jak je na tom? Je sám?“

 „Ale Verčo. Na co ty hned nemyslíš. Samozřejmě je ženatý, má hodnou manželku, která také na večírku byla a má dvě už dospělé děti. Ale společník a bavič je skvělý. Bavil svými vtipy a příhodami ze života celý stůl.“

 Usmívám se. Tak zase nic. Zřejmě budeme dvě staré dámy v paneláku. Jinak už to nevidím. Ale nahlas ovšem reaguji docela jinak.

 „Tak to je fajn, že ses pobavila. Já měla za společníka jenom televizi. Ale taky dobrý! A mimochodem jsem přemýšlela i o naší, tentokrát asi společné dovolené. Ale to ti povím až ráno. Teď už se mi zavírají oči a ty si jistě taky ráda odpočineš. Tak dobrou noc, mami!“

 „Dobrou. Ráno si popovídáme. Bude dost času, začínají prázdniny. Já sice musím ještě na chvilku do školy, ale to bude až kolem poledne! Musím tam ještě uklidit svoji skříňku a vzít si domů to, co by tam dva měsíce nevydrželo.“

 „Já vím, mami. Jako vždycky. Utěrku, ručník, různé tvoje vychytávky jako pracovní pomůcky, viď? Ale teď už opravdu dobrou!“

Krátce na to uléhám do své postele a snad ještě dřív, než se podle své libosti uvelebím, vezme mne do náruče milosrdný bůh spánku.

Pokračování příště