Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

Zamyšlená procházím ulicemi města. Dnešní den byl pro mne v práci hektický, a proto si potřebuji vyčistit hlavu. Po absolvování výběrového řízení na sekretářku starosty jsem se za dvě hodiny dozvěděla, že to pro mne neskončilo dobře. Byly jsme tam celkem dvě uchazečky, šance padesát na padesát. Tu druhou mladou paní nebo slečnu jsem neznala, ale právě ona konkurz vyhrála. Okamžitě se po úřadě začaly šířit drby, že to je určitě nějaká starostova známá. Kdo ví. V této situaci je možné všechno. Sama nevím, jestli mám být kvůli tomu smutná. Sice jsem si v duchu dělala naději, že budu mít jinou práci a možná i lepší plat, ale na druhou stranu mne cosi varovalo. Snad to byla osoba starosty, nevím. A přece to není poslední příležitost, jak změnit práci, utěšuji se v duchu. Největší radost z mého „neúspěchu“ měla samozřejmě Jitka. Nedivím se. Vždycky není příjemné měnit kolegyni u protějšího stolu, a tak to ještě společně nějakou dobu na podatelně potáhneme. Stejně se musí dořešit to, že Maruška se určitě dlouho nevrátí a není jisté, jestli se vrátí vůbec, takže nějaká nová kolegyně nebo kolega nás také pravděpodobně bude v budoucnu čekat.

Z myšlenek mne vytrhne známý hlas.

 „Veroniko? Počkej!“

 Přes silnici přebíhá dívka, kterou nejdřív na vzdálenost nepoznávám. Teprve, když dobíhá, je mi jasno.

 „Terezo? Seš to ty? Ahoj, ráda tě vidím!“

 Zkoumavým pohledem si měřím Terezku, a jediné, co mne upoutá, je rýsující se těhotenské bříško.

 „Koukáš, jak jsem dopadla co? Byla jsem blbá, to mi věř. Ale bohužel jsem na to přišla už pozdě. Dneska ale nelituju, i když to jako svobodná matka asi nebudu mít jednoduché, víš?“

 „Terko, takže to, co se šuškalo po chodbách, byla pravda? Za tohle může starosta? A proč jsi vlastně odešla tak rychle?“

 Tereza mi stručně vylíčí svoje důvody. A já, nevím proč, jsem najednou dvojnásob ráda, že jsem ten konkurz na sekretářku nevyhrála. Neumím si představit, že bych mohla skončit podobně. A ten starostův přístup k problému? Škoda mluvit.

„Tak to už se ti nedivím, že jsi všechno rychle zabalila. Taky by mě štvalo, kdyby partner o svém otcovství pochyboval a dal mi to jasně najevo. Jen já bych to „tatínkovi“ tak lehce neodpustila. Když mi zavařil, tak ať alespoň platí.“

 „Víš nechtěla jsem se dohadovat. Jeho představa byla jediná, a to byl potrat. Když jsem nesouhlasila, byl oheň na střeše. Hlavně chtěl všechno utajit před manželkou a už vůbec neměl v úmyslu se rozvádět. Na druhé straně mně to ani nikdy nesliboval. Dnes už vím, že jsem si všechno měla rozmyslet, protože za to, že jsem těhotná, můžu taky já. Neměla jsem vysazovat antikoncepci. Myslela jsem si, že se mi podaří Jiřího přetáhnout na svoji stranu a změní na rozvod názor. Byl to zásadní omyl, víš? Ale teď už se opravdu těším na mimino. Navíc se se mnou smířila máma a moc počítám s její pomocí. A k tomu placení? Uvidím, až se to narodí. Třeba změním názor, ale jednoduché to určitě nebude. Ale dost slov k mému problému. Kam vlastně jdeš?“

 „Jdu za mámou. Odstěhovala se ke svému příteli a já jsem teď v bytě sama. Musím jí říct, jak jsem v práci dopadla.“

 Vyprávím Terce, že jsem ji vlastně měla nahradit na místě sekretářky.

„No, to jsou náhody, co? A mrzí tě to?“

„Ani nevím, Terezo. Na jednu stranu bych měla asi lepší peníze, ale to není všechno. Na druhou stranu by mi asi vadila osoba nadřízeného. Nejen proto, co o něm zvlášť po dnešku vím, ale i proto, že chodím s jeho synem. Bála bych se, že by to nemuselo dělat dobrotu a do vztahu, který je zatím hodně křehký a mladý, by nám mohl zasahovat.“

„Jé, ty chodíš s Pavlem? To ti moc přeju. Znám ho docela dobře. Často chodíval za tátou, obzvlášť, když si ten starý sklerotik něco důležitého, jako třeba mobil, zapomněl doma. Je to hodný kluk, za chvíli bude mít dostudováno. Rád všem pomůže a je sympaťák. Tak si ho hýčkej, určitě budeš spokojená a on myslím taky“.

 Na zastávku dojíždí tramvaj a já se s Terezkou loučím. Teď mě bude čekat další kolo povídání s mamkou a možná i Viktorem.

 Mamka už na mne netrpělivě čekala.

„Tak tě tady vítám. Moc jsem se na tebe těšila. Dáš si čaj, nebo kafe? Pokecáme, co je nového. Viktor se k nám určitě připojí, šel jenom jak říká „na jedno“ do protější hospody. Za chvíli tu bude, ví o tom, že přijdeš.“

 Máma měla pravdu. Než jsem si stačila pohodlně sednout k televizi v obývacím pokoji, Viktor byl doma. Alespoň nebudu muset vykládat svoje novinky dvakrát.

 „Tak to je škoda, že ti to nevyšlo. Moc jsem na tebe dneska myslela. Ale není všem dnům konec. Určitě se časem najde na úřadě jiné volné místo a na podruhé ti to vyjde.“

„Mami, věř, že toho nelituju“.

Vyprávím o svých důvodech i o dnešním setkání s Terezou, které mi přineslo nové pohledy na mého nadřízeného. Viktor mlčky poslouchá a občas přikyvuje. Upíjím horký čaj a nemůžu se nezeptat.

 „No, a kdy čeká výběrové řízení tebe?

„Verčo, vypukne to za týden, prý je docela dost přihlášených. Tak uvidím, jestli budu mít větší štěstí než ty. Ale pryč od práce. Nechám to osudu. Chtěla jsem tě ještě pozvat, pochopitelně i s Pavlem, na oslavu mých padesátin. Jak víš, mám narozky začátkem prosince. Chtěla bych to oslavit v úzkém kruhu, tady doma. Přijdeš? Datum ti ještě povím, záleží na tom, kdy bude oslava v práci. To víš, ani tam se nic neutají!“

 „Mami, samozřejmě, že přijdu i s Pavlem. Teď už ale budu muset jít, po osmé čekám Pavla. Dík za hezké odpoledne a držím ti palce!“

Cestou domů marně přemýšlím, jaký dárek koupím mamce k životnímu výročí. Snad něco napadne Pavla, utěšuju se, když se pohodlně usadím v obýváku, v očekávání věcí příštích.

Pokračování příště