Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

V kanceláři je příjemné teplo. Jsem tady jako většinou první a stavím na ranní kávu. Moc jsem toho v noci nenaspala. To, že Maruška se pokusila o sebevraždu, mne zasáhlo víc, než jsem předpokládala. To bude Jitka, a nejen ona, koukat. Samozřejmě, že jsem nic takového Marušce nepřála. Její reakce jen dokázala, že v poslední době nebyla tak docela duševně v pořádku. Prostě se to nějak sešlo. Její přesvědčení, že jí přebírám Pavla, kterého ona bezmezně a já doufám, že opravdu jen platonicky miluje, občasné násilí ze strany jejího manžela Ríši a Pavlovo odmítnutí, bylo zřejmě na Marušku moc.

 „Dnes a nejen dnes, tu budeme sami“, vítám Jitku mezi dveřmi a pomáhám jí s taškami plnými dopisů.

 „Copak? Maruška je nemocná?“

 Moje následné sdělení posadilo Jitku na židli.

„Tak to je mi moc líto. Snad se z toho Maruška vyhrabe a snad jí opravdu doktoři pomůžou“, konstatovala smutně.

„No, nevím. Marušku asi hned tak neuvidíme. Nepochybně skončí na psychiatrii, pokud to pro ni nedopadne hůř. To jí samozřejmě nepřeju..“

 Vůbec se nemůžu soustředit na práci a Jitka na tom není líp. Podobné zprávy se vždy po úřadě šíří jako lavina a tak každou chvilku se přišel k nám někdo zeptat, co o tom všem víme. Kolem poledne se ozvalo energické zaklepání na dveře a vešel nám neznámý muž středních let.

 “Dobrý den, můžu se zeptat, jestli tady u vás pracovala paní Durasová?“

 Podívám se na Jitku a najednou nevím, co mám říct. Co se komu do toho? Neznámý zřejmě vnímá naše mlčení a rozpačité pohledy.

 „Promiňte. Zapomněl jsem se představit. Poručík Vávra, kriminálka“, vytahuje z kapsy průkaz.

„Vyšetřuji ten pokus o sebevraždu paní Durasové, víte? To je vždy naše povinnost zjistit, zda na tom všem neměl vinu někdo cizí. Tak co mi můžete jako kolegyně o paní Durasové říci?“

 „Ano, Maruška, tedy paní Durasová, tady u nás na podatelně pracovala necelý rok, pane poručíku“.

 „A vy jste?“, policista vytahuje svůj mobilní telefon.

„Můžu si to vaše vyprávění nahrát, abych jej pak přesně přepsal do úředního záznamu?“

Když souhlasím, zapíná nahrávání a já se jako nejmenovaná vedoucí kanceláře ujímám slova.

„Veronika Kosandová“, představuji se.

Maruška tu pracovala, jak už jsem řekla, necelý rok.  Od počátku byla zvláštní, dlouho trvalo, než jsme si zvykly na její hlasité projevy při práci, ale to už je teď docela malicherná záležitost.  Pravda je, že doma to měla pestré. Občas přišla do práce s modřinami na obličeji a tvrdila, že jí to udělal její manžel. Upřímně řečeno, ráda byla veselá, občas to přehnala s alkoholem a platonicky se zamilovala do syna našeho starosty, Pavla Beneše. Já osobně jsem se jí mockrát snažila vysvětlit, že takový vztah k ničemu nevede a že Pavel je pro ni jen kamarád. Ale nedala si říct. Nakonec obvinila mě, že jsem jí Pavla odloudila a začala nesmyslně žárlit. Urážela mě zasíláním sprostých zpráv, esemesky s podobným obsahem jsem nestačila mazat. Poslední dobou byla v kanceláři zamlklá, s nikým z nás se nebavila, a tak celková atmosféra byla na bodu mrazu. Co vím, tak podobně na tom byl i Pavel Beneš. Říkal mi, že mu Maruška vyznávala lásku, chodila za ním domů, i když on její city neopětoval. Ale to by vám určitě řekl Pavel sám. Promiňte. Nechci Marušku nijak očerňovat a to, co se stalo mě mrzí a rozhodně jí nepřeju nic zlého. Ale myslím si, že Maruška neunesla psychicky to, že ji Pavel odmítá a nedokázala se vyrovnat se svojí vybájenou pohádkou, že já jsem jí Pavla přebrala.“

 „A co víte o fyzickém násilí ze strany jejího manžela? Byla to pravda, nebo taky jenom nějaká vymyšlená báchorka?“

 „Tak o tom moc nevím. Samozřejmě jsem nikdy nic takového neviděla. Jen Maruška to říkala, když měla občas na obličeji modřiny. Jednou tady byl i její manžel za ní, dohadovali se spolu na chodbě. Obsah rozhovoru nevím, ale když se Maruška vrátila do kanceláře, říkala, že jí Ríša, tedy její manžel, odpustil a nemohla si ho vynachválit.“

 „Co jí měl odpustit, víte?“

 „Pravděpodobně to byla hádka mezi nimi předchozí noc, kdy, jak sama Maruška tady říkala, přišla domů opilá od Pavla Beneše.“

„Co mi k tomu řeknete vy? Můžete mi do záznamu říci svoje jméno?“ Policista se obrací na moji kolegyni.

 „Já jsem Jitka Plášilová. To, co řekla Veronika, mohu jenom potvrdit. Já jsem tolik s Maruškou v osobním styku nebyla, roznáším dopisy po městě, a tak jsem byla v kanceláři daleko méně, než Veronika. Ale tu nepříjemnou atmosféru mlčení mohu jenom potvrdit, i když mě se to v podstatě vůbec netýkalo“.

 Policista vypnul svůj záznamník.

„Tak to mi prozatím stačí. Kdyby bylo ještě něco třeba, ozvu se. Pro váš klid můžu říci, že podobně mi všechno vylíčil i Pavel Beneš, za kterým jsem byl před vámi. Zatím to nevypadá, že by se na pokusu o sebevraždu vaší kolegyně někdo cizí jakkoliv podílel a pravděpodobně celé vyšetřování jako bezpředmětné odložíme. Ale to jsou zatím jenom moje závěry.“

    Po odchodu policisty jsme se nějak nedokázaly s Jitkou zabrat do práce. Stále více jsme si uvědomovaly, že Maruščin pokus o sebevraždu nás zasáhl více, než jsme si dokázaly představit.

 „Dále!“

Reaguji na energické zaklepání na dveře. Po kolikáté už dneska.. Zase nějaký zvědavec chce vědět podrobnosti, které ani já, ani Jitka neznáme.

„Tak dále!“ Opakuji výzvu, když nikdo nereaguje.

 „Promiňte, neslyšel jsem.“

Jen chvilku trvá, než si uvědomím, kam příchozího zařadit.

„Dobrý den Richarde“, reaguji vzápětí.

„Doufám, že přinášíte jen dobré zprávy. Jak se daří Marušce? Posaďte se u nás!“

 „Přinesl jsem manželčinu neschopenku. Snad je už z nejhoršího venku. Co vím, nabyla vědomí. Lékaři zatím nemůžou vyloučit nějaké následky, byla přece jen v bezvědomí dost dlouho. S určitostí ji čeká delší pobyt na psychiatrickém oddělení. A ještě jednu věc bych vám rád řekl. Mojí ženě jsem nikdy fyzicky neublížil. Vím, že to říkala docela veřejně. Ale přičítal jsem to jejím psychickým problémům, protože pro svoje deprese se léčila už v minulosti. Věřit mi to nemusíte, ale pokud měla na obličeji modřiny, dokázala si je způsobit sama. To vše vyplývalo z její choroby. A teď už budu muset jít, protože mě čeká výslech na policii.“

 Poděkovala jsem Richardovi  za vcelku příznivé zprávy o naší kolegyni. Mám či nemám jeho tvrzení věřit? Těžko říct. Pravda bude, ostatně tak jako vždycky, nejspíše někde uprostřed. A jak to bylo skutečně, ví jen Maruška a Richard.

Pokračování příště