Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ  PRVNÍ

 Pošmourné páteční listopadové odpoledne opravdu nepřidává na dobré náladě. Drobně prší, je docela chladno a cestou z práce vytahuji z tašky deštník.

„Dneska by ani psa nevyhnal. To je jako schválně. Pavel mě pozval na rande a já tam půjdu s parapletem. Ach jo.“

Vzdychám si do pochodu, protože dneska z práce docela pospíchám.

„Veroniko!“

Zvučný hlas se nedá přeslechnout a já se za ním otáčím.

„Pane Duras? Dobrý den. Děje se něco? Něco s Maruškou?“

„No, vlastně – jsem rád, že vás vidím. Stejně jsem za vámi chtěl zajít do práce. Takhle jste mi ušetřila cestu. Maruška se už cítí líp. Pořád je ještě na psychiatrické klinice a nějakou dobu tam ještě bude. Ale terapie jí pomáhají, snad teď už to bude jenom lepší. Ale jestli se vrátí k vám do práce, to nevím. Nabízej jí invalidní důchod, tedy zatím částečný. Těch svých depresivních stavů se už nezbaví asi do smrti. Ale s tím se nedá nic dělat. Oba se s tím musíme naučit žít“.

 „Moc Marušku pozdravujte, pane Duras. Rozhodně jí držím palce, aby bylo líp. A když už vás vidím, co ta policie? Už se to vyšetřování nějak uzavřelo?“

„Ano. Případ byl odložen, protože žádné cizí zavinění na pokusu o sebevraždu mojí manželky se nezjistilo. A teď mě omluvte, pospíchám za Maruškou“.

 Prší čím dál víc, a tak jsem ráda, že nemusím dlouho čekat na tramvajové zastávce. Za deset minut už stojím před naším domem a usilovně hledám v kabelce klíče. Když se to podaří, oddechnu si. Teď se ještě dát trochu do gala.

Doma mne obklopí příjemné teplo vytopeného bytu. Už víc jak měsíc si zvykám na to, že tady bydlím sama. Nevadí mi to. Naopak si připadám „jako velká holka“, jak mne často nazývala moje mamka. Pečlivě češu před zrcadlem svoje dlouhé vlasy, když se ozve zvonek.

 „Kdo to může být? Teď se mi žádná návštěva nehodí“, přemýšlím a než otevřu, podívám se dveřním kukátkem.

„Pavel? Co tady dělá, vždyť jsme byli domluveni, že se sejdeme před kinem!“

To už otevírám dveře a divím se nahlas.

 „Doufám, že ti nevadí, že jsem tady. Když jsem viděl, jak venku „cedí“, tak jsem si raději půjčil od táty auto a přijel. Nechci mít svoji lásku promoklou, víš?“

 „Vyřešil jsi to skvěle, Pavle. Takže máme ještě dost času, ne? Dáš si kafe? A promiň, tvoji návštěvu jsem nečekala, a tak nemám moc uklizeno“, přivádím Pavla do obýváku. Za chvilku už sedíme v pohodlné sedačce a já Pavlovi líčím moje setkání s panem Durasem. Najednou mám pocit, jako by mne neposlouchal. Dívá se na mne zkoumavým pohledem, a já se začínám nenápadně prohlížet. Nemám špinavou blůzu? Nechybí mi knoflík? Proč na mě tak zírá?

 „Posloucháš mě vůbec? Přijde mi, že jsi duchem úplně někde jinde. Co se děje? Vnímáš mě?“

 „Promiň, Verčo. Nějak jsem se zamyslel. Co jsi říkala?“

 Stručně znovu shrnu obsah setkání s Richardem.

„Je moc dobře, že Maruška je na tom líp. Taky bych nechtěl, aby dopadla špatně“.

 Pavel se odmlčel a já znovu pociťuji jeho oči na svém obličeji.

„Pavle nezlob se, ale co na mě tak zíráš? Je na mně něco špatně?“

„No právě že vůbec ne. Jsi nádherná a moc se mi líbíš.“

Pavel se ke mně přibližuje a já najednou začínám chápat, co jeho dlouhé pohledy vyjadřovaly.

 „Veroniko, mám takový návrh. Co kdybychom se dneska na to kino vykašlali? Venku je ošklivo, a mně je tady s tebou moc hezky.“

Uvědomuji si, že jsem Pavlovi nedávno řekla, že máma se už před měsícem odstěhovala k Viktorovi. Nějak ale nebyla příležitost k tomu, abych ho k sobě pozvala. A jak je vidět, vyřešil to sám.

„Ty filuto! Ty už jsi s tím počítal, že do kina dnes nepůjdeme, co? No, nakonec, ani mně se do toho psího počasí moc nechce. Ale co si dáme k jídlu? Já nic nevařila, nepočítala jsem dneska s ničím takovým.“

„Počkej, něco jsem donesl.“

Pavel mizí do předsíně a vrací se s lahví vína v ruce.

„Tak trochu jsem s tím počítal, že to kino vynecháme, víš? A tak jsem cestou za tebou trochu nakupoval. Z tašky, kterou drží v druhé ruce, vytahuje krabici.

„To, aby nám víno lépe chutnalo“, otevírá ji a já vidím krásně nazdobené chlebíčky.

„Myslel jsi na všechno, a to je moc fajn“.

Náš první společný večer se mimořádně vydařil.  Stihla jsem ještě Pavlovi říct, že v pondělí mne čeká výběrové řízení na sekretářku starosty a že se trochu bojím, jak to všechno dopadne. Sama nevím, zda se mi toto místo chce zastávat.

Krátce před půlnocí se Pavel zvedl.

„Nechám tady auto, řídit stejně nemůžu. Snad stihnu poslední noční tramvajovou linku domů. Bylo mi s tebou hezky.“

„Počkej, Pavle. Přece teď nepůjdeš domů. Zítra je sobota, do školy nemusíš. Co kdybys tady zůstal?“

 Pavel nezaváhal ani chviličku. A já si ráno uvědomila, že Pavel už pro mne přestal být jenom kamarád. A jsem moc ráda, že Pavel je můj přítel. Společně jsme strávili celý víkend a já pochopila, že jsem se opravdu zamilovala a splnila si svůj dávný tajný sen.

Pokračování příště