18.5.16

Láska kvete v každém věku

Přemýšlím o životě, tak jako už mnohokrát v minulosti. Posledních pět let jsem sama. Děti už vyletěly z rodinného hnízdečka, dcera Jitka i syn Marian mají své domácnosti. Zatím marně čekám na vnoučata. Ale co. Doba je dnes taková, přednější je kariéra, dobré pracovní místo, finanční zajištění a pak teprve rodina. Nakonec - je mi padesát sedm a to bych si babičkovskou roli měla ještě dostatečně v budoucnu užít. Jen samota mi trochu vadí. Můj Václav zemřel tehdy náhle. I když mnozí infarkt myokardu v pohodě přežijí, on to štěstí neměl. Tehdy před pěti lety to byl pro mne šok a s jeho odchodem jsem se tak docela nesmířila dodnes. Zůstala mi jen věrná kamarádka Ilona, se kterou jsem se setkávala prakticky od školních let až dosud skoro denně. I ona byla sama, ale na rozdíl ode mne tomu tak bylo vždycky. Nějak se nestihla vdát, či si najít pro sebe vhodného partnera. Často jsme se na toto téma bavily. Snažila se mě přesvědčit, abych si našla známost přes internet. Její heslo "když je to na internetu, tak to musí být pravda" si nenechala vzít a nikdo, ani já, jí nedokázal vyvrátit, že tomu tak vždy nemusí být. Byla ochotná vyzkoušet všechny neodolatelné reklamy na stoprocentně fungující prášky na praní, mixéry Nutribulet, matrace Dormeo a bůhví co ještě. Nebýt mě, vzala by část jejích úspor opravdu za své. Proto mne nepřekvapilo, že mi nabízí přes internet i seznamku.

"Ty Ilčo, a proč to neuděláš ty? Taky jsi přece sama!", zeptala jsem se jednou u kávy.
"Já? No ty ses pomátla na rozumu, nebo co? Já jsem sama pořád. Mám už své zvyky, svůj způsob života, svoje neřesti a nechci je už měnit. Neumím si představit vedle sebe někoho, kdo by chtěl třeba jen část mých zvyků změnit nebo zrušit. Dnes už by to k ničemu nevedlo. Ale u tebe je to jinak. Ty jsi byla celý život zvyklá na Vaška, byl to skvělý člověk a myslím, že pro tebe i ideální partner. Někdo takový ti musí určitě chybět. Tak jak? Jdeš do toho?"
Přemlouvání bylo dlouhé, ale nakonec mne přesvědčila. Vždyť to přece mohu jenom zkusit a nic z toho nemusí být, že. Druhý, pro mne opravdu ideální Vašek se stejně nenajde, tak co.

A tak začalo moje dopisování s Bedřichem. Tvrdil, že je mu padesát, má dospělého syna, bydlí na vesnici a je v invalidním důchodu. Podle fotografie byl z mého pohledu "štramák" na svoje léta. Vzájemné vzkazy jsme si vyměňovali dva měsíce a já stále více pociťovala, že bychom si mohli navzájem vyhovět. Bylo krásně rozkvétající jaro, když mne požádal o schůzku. Chvilku jsem se rozmýšlela, zda mám na to přistoupit. Přece jenom červíček pochybností ve mně hlodal. Co když to bude podvodník, nebo nějaký násilník, který bude chtít ode mne vytáhnout peníze? Se svými obavami jsem se samozřejmě svěřila Iloně.
"Prosím tě. Znáš moje heslo. Co je na internetu, to musí být pravda. Odkud vůbec je ten Bedřich?"
Vesnice, kde bydlel, byla od mého bydliště jen pár kilometrů autobusem.
"No vidíš. Ten to musí znát i tady, když bydlí tak blízko. Pozvi ho k Novákům. A aby ses nebála, půjdu tam s tebou. Jen budu dělat, jako že se neznáme, sedět jinde a pozorovat cvrkot. Jsi pro?"
Pozvánka pro Bedřicha, kterou jsme napsaly s Ilonou společně, byla jen dílem okamžiku. Vinárna "U Nováků" byla za rohem od mého bydliště. Občas jsem tam chodila i s Ilonou na dobré vínečko. Když jsme si k tomu daly obložený talíř s uherským salámem a okurkou, nemělo to chybu. Chvíli jsme přemýšlely, jak Bedřicha vlastně poznám. Nakonec, když Bedřich odepsal, že vinárnu "U Nováků" dobře zná, domluvili jsme se navzájem, že budu sedět u třetího stolu u okna a on si mne tam najde.

V den "D" bylo krásné počasí. Sluníčko svítilo už od rána a já se nějak odpolední schůzky nemohla dočkat. Ilona přišla krátce před třetí. Oblékla jsem si svůj sváteční kostým, upravila účes od mojí kadeřnice, kterou jsem stihla navštívit dopoledne, a vyrazily jsme k Novákům. Posadila jsem se u třetího stolu u okna podle dohody. Náhodou tam zatím neseděl nikdo jiný. Ilona se usadila za protější stolek, odkud na mne dobře viděla.
"Nepotřebuju slyšet, co si budete povídat", smála se, když jsem namítala, jestli nesedí ode mne příliš daleko. Dívala jsem se z okna, jestli neuvidím nikoho přicházet, ale nic se nedělo. Pak se najednou za mými zády ozval hlas.
"Paní Mirka? Hádám správně?"
Nečekala jsem takové oslovení a lekla jsem se.
"No copak? Snad jsem vás nepolekal? To bych opravdu nerad!"
Vstávám od stolu.
"Bedřichu? Vítám vás!", podávám mu ruku a bedlivě si ho prohlížím.
Prošedivělá bradka a stejně prošedivělé vlasy ho dělají ještě zajímavějším, než na fotografii na internetu. V béžovém obleku, s vínovou košilí a béžovovínovou kravatou mu to opravdu sluší. V ruce drží tři krásná červená poupata růží.
"Pro vás, Mirko. Na seznámení, ano?"
Strkám kytičku do přinesené vázičky. Bedřich objednává červené víno. Nemohu se zbavit dojmu, že něco je jinak. Z povzdálí vidím Ilonu, má ruce v pěst a palce nahoru. Raději se otočím na Bedřicha, aby si ničeho nevšiml.
"Tak na vás, na lásku a na zdraví!", přiťukneme si. Pomalu se rozbíhá zábava. Bedřich je skutečně skvělý společník a je mi s ním dobře.
"Jen jestli za to nemůže to vypité víno", hlodá ve mně dál červíček pochybností.
"Sakra, co je na něm jinak? Proč na to nemůžu přijít? V mnohém ho poznávám. Styl vyjadřování je totožný s našimi písemnými vzkazy. Je slušný, ohleduplný, pozorný… Co je jinak? Znovu si v představách vybavuji fotku z internetu. A najednou to vím. Tam vypadá opravdu jinak. Mladší. O hodně. A to je to, co mi vadí. Vždyť přece psal, že ta fotka je ze současnosti. A pak, že všechno, co je na internetu, je pravda. Jedna paní povídala. Počkej, Ilono, ty to schytáš, ale já se musím zeptat.
"Mirko, vnímáte mě?"
"Promiňte Bedřichu, zamyslela jsem se. Už jsem zase s vámi. Omlouvám se. Ale musím se vás na něco zeptat."
"A co to bude? Vypadá to, jako kdybych vám něco udělal. Tak už mě nenapínejte!"
"Bedřichu, nezlobte se, ale vždycky jste mi říkal pravdu? Co ta vaše fotka na internetu? Psal jste mi, že je ze současnosti. Tam ale vypadáte trochu jinak!"
"Aha. Tak proto jste si mě takovou dobu studovala. Nebojte se, poznal jsem to. Vysvětlím vám to jednoduše. Na té fotce opravdu nejsem já. Je to můj syn, který je mi hodně podobný. Mně je ve skutečnosti sedmdesát. Jinak to ostatní, co o mně víte, je pravda. Nechtěl jsem, aby lidi z naší vesnice, kde si jeden druhému koukáme do talíře, věděli, že já starý dědek mám zájem o nějakou družku pro podzim života, víte? U mého syna by to brali jinak. Ten je zatím sám a moc možností seznámit se se ženou, nemá. A teď víte všechno. Udělejte si se mnou, co chcete, ale věřte, že mi je s vámi fajn…"
Šokovalo mne to. Chlap o třináct let starší než já? Mám ho vzít na milost nebo ne? Co když bude lhát i potom? Na druhou stranu, všechno ostatní odpovídalo. Jeho vysvětlení, proč to udělal, bylo celkem logické. Panebože, co mám dělat? Nedokázala jsem se rozhodnout hned. Ale nedokázala jsem ho ani odmítnout.
Přijal to s pochopením.
"Chápu. Starý dědek prostě nemá šanci, že jo. Víte co? Až si to rozmyslíte, ozvěte se mi. Budu čekat!"
Rozloučil se se mnou a já se domů vracela s Ilonou, s velmi rozpačitými pocity. Ilona samozřejmě moje námitky neuznávala.
"Tak co. Vždyť ti to vysvětlil, tak o tom nepřemýšlej. Je fešák, zatím vypadal zdravej a na věku ve tvých letech už tak docela nezáleží, nemyslíš? Jo, a aby tě to uklidnilo, uznávám, že ne všechno, co je uvedeno na internetu musí být pravda!"
Zasmála jsem se. Škoda, že jsem se s Ilonou nevsadila. Mohla jsem něco vyhrát, alespoň flašku, když už nic.
Moje přemýšlení o dalším životě trvalo týden. Pak jsem to už nevydržela a pozvala Bedřicha na další schůzku. Spíše než tvrzení o pravdivosti informací na internetu bude v tomhle případě platit přísloví, že "láska kvete v každém věku".

Téma týdne:"Je to na internetu, musí to být pravda"


4.5.16

Doba naruby

Svět, který nás obklopuje, je přinejmenším zvláštní. Čím dále tím více mi připadá, že v současném světě je všechno špatně. Z dětství se mi vybavuje, že ve škole nás učili k lásce k rodné zemi a vlastenectví. Učili jsme se národní dějiny, dozvídali vše o našich předcích a jejich boji za zachování českého jazyka, českého národa a češství jako takového. Připomeňme si například známý a krásně zpracovaný televizní seriál "F.L.Věk". V dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, byla čeština utlačována a lidé za své vlastenectví vyháněni. Určitě nebylo samozřejmostí, že v té době se mohla hrát divadla v češtině, vznikaly české písně a hry. Tehdejší vládci nadšeni nebyli, ale úsilí tehdejších vlastenců nakonec našlo své ovoce. Důkazem toho je i naše hymna, jejíž melodie a text pochází z jedné z her J. K. Tyla, jak je všeobecně známo. Boj o svobodu národa dokázali Češi nejen v roce 1918, ale i v dobách druhé světové války, kdy mnozí z nich za své ideály položili to nejcennější, svůj život. Z novodobých dějin nelze jako etapu boje za svobodu pominout ani rok 1989.

Vzpomínám na dobu, kdy sportovní utkání, zejména v ledním hokeji, dokázala národ sjednotit. Do očí se draly slzy, když naše vlajka stoupala na stožár a zněla česká nebo československá hymna. Snad jen tahle "tradice" přetrvala i do dnešních dnů, i když některým zástupcům mladší generace může připadat směšná, protože jim vrcholový sport nebo národní hrdost vůbec nic neříkají. A to je smutné zjištění. Jednoduše řečeno, všechno, co naši předci vybojovali a budovali, je dnes špatně. Kdysi za vlastizradu byl trest smrti a byl to nejtěžší zločin, který kdo mohl spáchat. Dopustit se jí mohl ten, kdo chtěl vydat vlast a její lid nepříteli.

Dnešní doba by mohla mít název "doba naruby". Připadá mi totiž, že dnes vlastenectví je vlastizradou. Nechápu, jak je možné, že naše zem nepatří jenom nám, Čechům, ale lidem z celého světa, kteří navíc nejsou ochotni a možná ani schopni přijmout naši víru, přizpůsobit se naší kultuře, našemu zákonodárství a naším zvyklostem. O svém osudu už nerozhodujeme sami. Rozhodují o nás různá uskupení, jako Organizace spojených národů, NATO, Evropská unie, mezinárodní soudy a další organizace, o jejichž existenci možná ani nevíme. Připomeňme jen namátkou například zákaz používání názvů jako "Tuzemský rum" nebo "Pomazánkové máslo". Okurky, které nevyrostly rovné, nejsou okurkami a další podobné a trochu úsměvné zákazy či nařízení. Dozvídám se, že v mezinárodní škole, kterou navštěvují i čeští studenti, je upřednostňována angličtina před mateřským jazykem, který se tam vyučuje "jen okrajově". Mnozí mladí lidé zastávají názor, že bude nejlépe po studiích naši zemi opustit a pracovat a žít za hranicemi. Opravdu "doba naruby", nemyslíte?

Z této úvahy nesmí vzejít pocit, že nechci pomáhat potřebným. Samozřejmě, že ano. Ale o způsobu a druhu pomoci chci rozhodovat jen já sama, v rámci svých možností. Pokud někomu z jakéhokoliv důvodu pomáhat nechci, neudělám to, protože někomu pomoci je moje nezadatelné právo. Je špatně, a tak říkajíc "naruby", když o způsobu pomoci rozhodují byrokraté a chtějí vytvořit jakési šablony bez ohledu na to, zda lidé konkrétního státu jsou schopni nebo ochotni takovou pomoc poskytnout.

Dnešní svět je opravdu zvláštní. Budoucnost národa, pokud pro ni sami něco neuděláme, není růžová. Chci věřit, že ne všichni mladí lidé do budoucna zapomenou na pojem vlastenectví a pocítí odpovědnost za svůj domov. Jen tak se totiž budou moci beze studu podívat do očí svým následovníkům.

Téma týdne: Svět, který nás obklopuje