Co víte - či nevíte o fastfoodech

Už jste se někdy zabývali otázkou, co je to vlastně fastfood a jak vznikl? To, že název vychází z originálního pojmenování v angličtině - fast food - a znamená rychlé občerstvení, to asi všichni víme. Jde vlastně o formu veřejného stravování, založenou na rychlém výběru, prodeji a konzumaci zde prodávaných potravin. Nezřídka je prodej uskutečňován přímo do auta nebo na objednávku s dovozem přímo domů.

Ačkoliv rychlé občerstvení je obvykle pokládáno za výdobytek moderní doby, respektive dvacátého století, písemné prameny i archeologické nálezy (např. malby) dokládají, že pouliční zařízení pro přípravu poživatin k okamžité konzumaci existovala již v nejstarších kulturách ve středomoří, na blízkém i dálném východě, tedy prakticky všude, kde se vyvinula sídla městského typu, s vysokou diferenciací způsobu obživy u obyvatelstva. Moderní jev rychlého občerstvení vznikl v Kalifornii, těsně před druhou světovou válkou. Richard a Maurice Mc Donaldovi, kteří řídili drive-in burger (restaurace, kde se jede autem k okýnku a jste obslouženi v autě), poblíž Los Angeles, byli unaveni z neustálého mytí příborů a nádobí. Proto se rozhodli vymyslet systém,při kterém by se zákazníci mohli obsluhovat sami a omezit menu na položky, které by mohly být připraveny i nekvalifikovanými kuchaři, bez desky, nožů a vidliček. (Čerpáno z otevřené encyklopedie - Wikipedie).

A jak vidíte, fastfoody přežily dodnes, i když tam prodávané poživatiny jsou všeobecně považovány za zcela nezdravé. Ale položme si otázku: Co je vlastně dneska zdravé? Při poslechu televizních novin řada z nás dojde k závěru, že vlastně zdravé není vůbec nic. A proto je třeba se řídit známým úslovím "všeho s mírou". Rychlé občerstvení má svoje klady, když vás v případě ukrutného hladu okamžitě zbaví pocitu, že pokud si právě teď nedáte hamburger, zemřete. Přitom je třeba si odmyslet určitou formu nepohodlí u stolečku, v blízkosti dalších hltajících hladovců, zpestřené pobíháním neposedných potomků. Ale to vše patří k věci. Jednoduše řečeno - jdeme-li do fastfoodu, nejde o luxusní restauraci se vzornou obsluhou. A s tím je třeba vždycky počítat.

Život na vesnici

Život na vesnici je jistě téma, ke kterému by se dalo napsat spousta článků. Někoho toto téma nutí ke srovnávání dřívějšího a dnešního života na venkově, někdo je přesvědčen, že život na venkově nestojí za nic, jiný jej naopak miluje. Život na vesnici i život ve městě má svoje pozitiva i negativa. K pozitivům nepochybně patří čistější venkovský vzduch, větší soudržnost obyvatel vesnice, ale na druhé straně také sousedské sváry, mnohdy o malichernosti. Na venkov v současné době se uchyluje starší generace. Láká ji představa klidného života, blízko přírody, lesa či oblíbeného rybníka, kde se dají lovit ryby. Je možné se v klidu věnovat i dalším koníčkům, hlídání vnoučat nevyjímaje. Bez významu není ani zachovávání tradic na vesnici. Pouť, kterou jsme s rodinou navštěvovali v jižních Čechách, vždycky zůstane v naší paměti. Naopak, někteří z generace mladší vidí svůj další život ve městě. Vede je k tomu možnost většího kulturního a společenského vyžití, větší šance studovat a posléze nalézt vhodné zaměstnání. Ale s pracovními příležitostmi to není růžové ani ve městě. O rostoucí kriminalitě ani nemluvě. Prostě, dnes je doba těžká a je třeba všude bojovat o každou pozici. A nakonec - život na vesnici i ve městě je takový, jaký si ho každý z nás zařídí. Jednoduše - přes týden ve městě a o víkendu - hurá na chalupu!

Z mojí dosavadní tvorby

Přestože na blogu jsem úplným začátečníkem, v psaní povídek tomu tak docela není. A proto bych čtenáře blogu ráda seznámila alespoň v hrubých rysech s mojí dosavadní tvorbou.

Psaní povídek se věnuji už řadu let. Většinou jsem psala "do šuplíku", jako asi většina autorů. Protože jsem celý život pracovala ve státní správě, konkrétně na úseku přestupkové agendy, začaly později v našich obvodních novinách, nazvaných "Trojka", vycházet moje soudničky. Vycházely právě z příběhů z praxe, neboť za 43 let mého pracovního života bylo těchto příběhů mnoho. Mým velkým snem bylo vydat si vlastní knihu. Sen jsem si splnila poprvé v roce 2008, kdy vyšla vlastním nákladem kniha plná povídek ze života, nazvaná Napsáno životem a jiné povídky. Zatím jsem se nesetkala s negativním ohlasem na tyto povídky. Naopak, kdo moji knihu zakoupil, vždy chválil. Příběhy jsou veselé i vážné, psané s nadsázkou a trochou humoru.

Po druhé se můj sen splnil v roce 2011. Tehdy vyšla vlastním nákladem kníha s názvem "Kličkovaná mezi paragrafy", volně navazující na předcházející knížku povídek. I tyto povídky se čtenářům líbily.

Obě knihy jsou v současné době v papírové podobě k dispozici na adrese http://www.librix.eu/cz/books v sekci současná literatura, kde se dají najít pod výše uvedenými názvy. V elektronické podobě je možné do nich nahlédnout na stránkách https://www.ereading.cz/cs.

Svůj sen bych si chtěla splnit ještě do třetice. Knihu mám rozepsanou, jde o povídku jedinou, která vychází nejen z mého pracovního prostředí, tentokrát bez paragrafů. Je o lidských vztazích a samozřejmě i o lásce. Pracovní název nechci prozrazovat. Jen držte palce, ať vše vyjde. Za případnou podporu i zájem o moje knihy všem čtenářům blogu děkuji.

Babiččin odkaz

"Barunko, slyšíš? Přišla jsem se za tebou podívat!"

Pozvolna otevírám oči. Vidím nejasný obrys postavy v dlouhých širokých sukních, s čepcem na hlavě, který mi někoho připomíná. Přemýšlím jen chvilku. To je přece babička! Ale ne ta moje. Tyhle laskavé oči a milý úsměv znám z klasické knihy Boženy Němcové a jen zírám.

"Nedalo mi, abych se na chvilku nepodívala na váš svět. Ale zklamal mě. Žádná krásná příroda okolo, jako za mých časů. Lesy plné stromů bez listí. Měli byste si přírody vážit. Všude jen podivné šedivé cesty, po kterých jezdí cosi hlučného a zapáchajícího. Neviděla jsem ani jeden koňský potah, žádné pole plné obilí. Žádné sluníčkem bělené prádlo na březích řeky, ani stáda pasoucích se krav. Děvenko, jak to žijete?"

"Vítám vás, babičko". Dobře jsem si pamatovala, že za časů rakouského císařství se babičce vykalo.

"Je jiná doba. Prádlo pereme v automatické pračce, jezdíme autem, stáda krav už u nás moc neuvidíte. Koukáme na televizi, používáme mobilní telefon, pracujeme s počítačem. Vy mně teď asi moc nerozumíte, že?"

"Já vím. Vymoženosti vaší doby. Občas vás pozorujeme z našeho ráje. Těch se bojím. Jsou to čertovské vynálezy. To není nic pro mě. Všechno je to takové neosobní a cizí ". Pokřižuje se.

"Dnešnímu světu nerozumím. Ale je to váš život a snad bude i šťastný. A teď už zase budu muset jít tam…"

Podívá se vzhůru.

"A nezapomeň, děvenko. Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Buď takovou hospodyňkou, chraň přírodu a nezapomeň na zachování tradic své rodné země."

Udělá mi na čelo křížek a pomalu se vytrácí kdesi v nenávratnu.

"Šťastná to žena", povzdychnu si.

Pomalu procitám. S překvapením zjišťuji, že mám oči plné slz. Budu schopna babiččin odkaz splnit? Kdo ví…

Zdroj: Babička

Božena Němcová