Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Dovolená! Jak ráda bych slyšela tohle kouzelné slovíčko, kdyby ta moje dovolená nebyla tak náhlá a neplánovaná. Ale co nadělám. Vybrala jsem si tuhle možnost sama a pořád jsem přesvědčená o tom, že jsem udělala dobře. Na Jirku bych se v práci nemohla ani podívat. Stejně je to zajímavé, jak rychle se moje city k němu změnily. Vůbec mne nenapadlo, že si se mnou jen tak hraje a nebýt mého tak trochu spekulativního těhotenství, hrál by si i dál. Jen mne mrzí, že jsem jeho hru neprohlédla o trochu dřív. Mohla jsem si tak ušetřit spoustu starostí. Jedno mám jisté. Až se moje děcko narodí, zůstane tak jako já Švandovou, nebo Švandou..

    Od mého útěku z úřadu od Jirky uplynul týden. Snažila jsem se jej strávit v poměrném klidu. Vždyť na světě je mnoho žen s podobným osudem, které jsou na výchovu svého potomka samy. I já to určitě zvládnu, i když se budu muset zřejmě hodně učit a hodně uskrovnit. Uprostřed mých úvah se ozval domovní zvonek.

 „Sakra, koho to sem čerti nesou? Nikoho jsem si nepozvala ani nikoho nečekám. Doufám, že to není Jirka. Toho bych dál nepustila. Kdo je?“, ptám se raději, než odzvoním.

 „Tady máma. Pustíš mě nahoru?“

 Na nic nečekám a mačkám tlačítko. Máma? Co se děje? Že by rodiče změnili názor na moje problémy? S oběma rodiči jsem si od doby mého osamostatnění jenom telefonovala. Jak dopadla moje poslední návštěva dobře vím a nechci na tuhle nepříjemnou zkušenost ani vzpomínat. To už mamka klepe na dveře mého bytu a já otevírám.

„Ahoj. Pojď dál. A vítám tě u mne doma“, ustupuji, aby máma mohla do předsíně. Vlastně je tady u mne asi po druhé. Vím, že to nebyla její vina. Tak to prostě u nás v rodině chodilo. Dcera se odstěhovala a tím skoro přestala hlavně pro tatínka existovat.

 „Starali jsme se dost dlouho, tak teď ať se stará sama o sebe“, to bylo jeho heslo. A mamka, pro domácí klid, se mu musela přizpůsobit. Už proto mi bylo jasné, že o její dnešní návštěvě můj táta určitě nic netuší.

 „Vypadáš unaveně Terezko“, máma si mne prohlíží, když se pohodlně usadila v obývacím pokoji a nepohrdla čerstvě uvařenou kávou.

„A co že jsi tak brzo dneska doma? Myslela jsem si, že tě nezastihnu, šla jsem jen tak kolem a zkusila to“, ptá se.

    I když jí tuhle poslední větičku moc nevěřím, uvědomila jsem si, že máma zatím neví nic o tom, že jsem odešla z práce a mám neplánovanou dovolenou.

    Pomalu vyprávím všechno, co se od mojí poslední návštěvy doma u mne událo. Mamka poslouchá beze slova a když skončím, vidím v jejích očích slzy.

 „Holka moje zlatá. Nemáš to vůbec jednoduchý. Ale myslím si, že jsi udělala moc dobře, když ses rozhodla odejít. Vztah s tím „grázlem“ (promiň, ale jiné oslovení si nezasluhuje), by stejně k ničemu nevedl.  Nakonec by tě stejně opustil, protože rozvádět se nechtěl a ani ti nesliboval, že se s manželkou rozejde. Máš povahu po tátovi. Prostě -  radikální řez a konec. A neboj se. Alespoň já tě v tom nenechám. Proto jsem vlastně přišla. Říct ti, že jako máma tě budu podporovat, ať se stane cokoliv a to i proti tátově vůli. My ženské prostě musíme držet při sobě, ne? Pomůžu ti samozřejmě i finančně. Podpora z úřadu práce by ti asi nestačila. A promiň, že jsem při tvojí návštěvě u nás doma byla tak striktní. Taky jsem potřebovala svůj klid a nechtěla se před tebou s tátou hádat. Nemysli si, že se ho nebudu snažit zpracovat. Vždyť ho dobře znáš a víš, že co, co v rozčilení řekne, druhý den nemyslí vážně. Jen počkej, jak vyměkne, až bude dědečkem. To zamává i se sebetvrdší povahou, to mi věř. Ty se opatruj, ať seš v pohodě a těš se na zdravé miminko. A teď promiň, budu muset jít, aby mne ten můj Karel nehledal. Víš, že je zvyklej, že po čtvrté odpoledne jsem už doma a nechci ho zbytečně dráždit, víš?“

 „Mami, moc ti děkuju“.

Tentokrát se slzy v očích objevují mně.

„Tak trochu jsem doufala, že se tady ukážeš. A za tátu se nemusíš omlouvat. Obě ho známe. Nakonec jsi sama řekla, že mám jeho povahu, tedy alespoň v něčem. Svoje dítě bych z domova určitě nevyhnala, tak, jako to udělal on. Ale na druhou stranu jsem se nedivila. Dneska už vím, že jsem udělala blbost, za kterou budu platit. Měj se fajn, mami a zavolej!“

    A jsem zase sama. Je to ale jiná samota, než předtím. Samota, kde alespoň teď vidím malé světýlko na konci mého životního tunelu..

Pokračování příště

Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

  Přemýšlím, co si hezkého obléknu. Domluvila jsem se s Pavlem, že se dnes odpoledne setkáme s Maruškou v naší oblíbené kavárničce. Pochopitelně se chci Pavlovi líbit, a tak otevírám svoji skříň. Neznalec by řekl, že je plná odshora dolů. Ale já, jako správná ženská při pohledu na pověšená ramínka suše zkonstatuji, že „zase nemám co na sebe“. Ale s tím bohužel nic nenadělám. Je neděle odpoledne, a nezbyde mi nic jiného než si ze svých zásob vybrat. Hlavou se mi honí včerejší telefonický rozhovor s Pavlem.

„Víš Veroniko“, říkal mi. 

„Myslím, že je nejvyšší čas se s Maruškou sejít a všechno si vyříkat. Naposledy jsem se s ní setkal dnes odpoledne. Bylo to neplánované setkání, vlastně přišla za mnou domů bez pozvání. Byla nepříjemná, rozrušená, nesvá a kromě toho, že žárlila na tebe a podezřívala mne, že s tebou chodím, jsem z ní žádné rozumné slovo nedostal. Namítal jsem, že já s ní také přece nechodím, ale to vůbec nechtěla pochopit. Tvrdila, že jsem na ni zlej, že ji nemám rád a že ona mne miluje.  To už bylo moc i na moji svatou trpělivost. Poslal jsem ji domů s tím, aby se vrátila, až dostane rozum. Odešla s pláčem a já si s tím nedokázal poradit...“

Chápala jsem Pavla. Marušku jsem v práci poznala natolik, že jsem si dovedla představit, jak úporná je její snaha získat Pavla pro sebe. To, že je vdaná, ji v daném okamžiku nezajímalo. Pomalu jsem dávala za pravdu mojí mamce, že tady asi pomůže nějaká odborná pomoc psychologa nebo psychiatra. Ale pořád jsem si věřila, že se nám společně s Pavlem podaří Marušce všechno vysvětlit tak, aby pochopila, že se trápí zbytečně.

Pomalu jsem si při těchto úvahách oblékla svoji černou sukni s bílou blůzičkou. Dobře jsem věděla, co mi sluší. Černý svetřík jen doplnil můj výběr a já byla konečně spokojená.

  Zvonek u dveří se rozezněl přesně v domluvenou hodinu.

„Tak jdeme?“

Pavel ani nechtěl jít dál. V předsíni jsem popadla kabelku, vzala z věšáčku klíče. Tramvaj na nedaleké zastávce už na nás oba čekala, a tak jsme za krátkou chvilku vcházeli do kavárny, kde Pavel předem rezervoval stůl pro tři.

„Ty, Veroniko, myslíš, že Maruška přijde? Já jsem o tom po včerejšku moc přesvědčenej nebyl. Zvlášť potom, co jsem ji tak nějak skoro od sebe vyhodil, když už se ty její řeči nedaly poslouchat.“

„Uvidíme, Pavle. V podstatě nemůžeme dělat nic jiného než čekat. Jestli se nám ale podaří na situaci něco změnit, ani já nevím. Ale na druhou stranu, její věčné mlčení v práci, mračení se na mne i Jitku, která už vůbec za nic nemůže, mně taky vadí. Taková atmosféra v kanceláři se nedá dlouho vydržet. A nebaví mě ani práce, když se nedá s nikým alespoň chvilku popovídat. Jitka raději roznáší dopisy po městě, aby celý den v kanceláři nemusela sedět.“

„Počkáme a uvidíme. Ale objednáme si něco, co říkáš?“

„Určitě. Dám si dvě deci bílého. Alespoň se mi bude s Maruškou lehčeji povídat.“

 „Máš pravdu. Bude to snazší pro nás oba. Já jsem jí vlastně o tobě neřekl nic. Bál jsem se, že by pak nepřišla.“

 „A cos jí tedy vlastně řekl, Pavle?“

„No, že si s ní chci v klidu rozebrat naše vztahy. To jsem ani moc nelhal, co říkáš? Prostě už mi začaly lézt na nervy její věčné emaily nebo esemesky, kdy mi vyznávala lásku. A když jsem nereagoval, tak mi nadávala, docela hrubě.“

 „Tobě taky?“, divím se.

„Myslela jsem, že takové zprávy chodí jenom mně. Tedy, ne, že by mi Maruška vyznávala lásku. Ale žárlivé výlevy v tom směru, že jsem jí přebrala právě tebe a jaká jsem potvora, už znám zpaměti. Nestačím je v počítači nebo telefonu mazat a jakákoliv moje vysvětlující reakce je naprosto zbytečná. Už jsem o tom mluvila doma i s mámou a shodly jsme se na tom, že to není normální a Maruška bude zřejmě potřebovat pomoc odborníka.“

 „Hlavně, abychom se jí dnes dočkali. Jak koukám, tak už tady měla být před pěti minutami. Počkáme chvíli a já jí pak zavolám.“

    Číšník donesl dvě sklenky krásně oroseného bílého a s Pavlem jsme si připili na zdar dnešní společné akce. Po pravdě řečeno, moc jsem v nějaký úspěch nevěřila. Po další půlhodině příjemného povídání Pavel vytáhl mobil. Maruščino číslo však bylo nedostupné a nepodařilo se mu dovolat, i když svůj pokus několikrát opakoval.

 „Pavle, ty víš, kde Maruška bydlí?“, ptám se, když je nám oběma jasné, že Marušku už dneska zřejmě neuvidíme.

 „No doma jsem u ní pochopitelně nikdy nebyl. Ale kde bydlí vím, ode mne to není daleko. Ty myslíš, že...“

Pavel nedomluvil, protože pochopil, že nás oba napadlo to stejné. Zajít za Maruškou domů a vytáhnout ji na společnou procházku. Pavel zaplatil společnou útratu a společně jsme se vydali za Maruškou.

 „Ty Verčo, vidíš to, co já?“

Dívám se nechápavě a v první chvíli nevím, co Pavel myslí.

„No Maruška bydlí támhle“, Pavel ukazuje rukou před sebe na nedaleký šedivý panelák. Teď už také vidím, že se tam děje cosi neobvyklého. Před domem stojí sanitka a policejní auto. I když to nemusí vůbec nic znamenat, mám najednou tak zvláštní tísnivý pocit, že se to všechno týká právě Marušky. Pomalu přicházíme blíž. Před domem nás zastaví uniformovaný policista.

 „Promiňte, vy tady bydlíte? Můžu vás požádat o doklady?“

Mezitím, co policista si zapisuje naši totožnost, Pavel se snaží vysvětlit, proč jsme zde.

„Je mi to líto. Ale za paní Durasovou teď jít nemůžete. Bohužel se dnes odpoledne pokusila o sebevraždu. Otrava léky, tedy alespoň podle prvotního zjištění. Teď je u ní lékař a údajně je její stav zatím vážný. Měla štěstí, že ji manžel nalezl doma včas.“

 Oba jsme v šoku ze získaných informací. Poděkujeme policistovi a Pavel mne doprovází domů. Jedno je nám jasné. Pokud Maruška přežije, skončí nepochybně tam, kam dobrovolně jít nechtěla. Teď je jen třeba doufat, že všechno alespoň pro ni, dobře dopadne.

Pokračování příště

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

 

„Ahoj Jiří“, mám postavit na kafe? Stojím mezi starostenskými dveřmi do kanceláře, kde si Jirka právě odkládá svůj kabát.

„Ahoj, to víš, že si po ránu dám. Doma jsem to už nestihl, nestihl jsem ani snídani. Máme tu něco v lednici?“

„Hm. Tak to teda ne. Ale můžu někam skočit, jestli chceš. Co by sis dal dobrého?“

Než se rozmyslí, honí se mi hlavou, jestli se dneska vyspal dobře. Chtěla bych si s Jiřím vážně promluvit. Ale ne tady v práci. Možná nebude na škodu, když opravdu koupím něco dobrého na snídani i sobě. Od doby, co začínám živit dva lidi, mám pořád hlad. Naštěstí se mi nějaké ranní těhotenské nevolnosti vyhýbají.

„Tak co to bude?“, vracím se do reality.

„Víš co? Nechám to na tobě. Určitě máš taky hlad, jak tak na tebe koukám. Přines něco dobrého, od devíti tady mám jednání, jak víš, a tak kup i nějaký chlebíček na účtenku. Ať ty naše hosty máme taky čím uvítat!“

Beru ze skříně bundu a odcházím do blízkého bufetu. Mají otevřeno od šesti.

„Tak jsem tady!“, halasím už od dveří a za chvilku si už pan starosta pochutnává na čerstvé šunce a chřupavých rohlících. Chlebíčky ukládám do lednice.

 „Co děláš odpoledne, Jiří?“, začínám konverzaci opatrně. Zatím jsme v kanceláři sami, a tak podle naší dohody Jiřímu tykám.

„Odpoledne? Od tří tady mám předávání Jánského plaket, to může trvat tak hodinu. Pak už nic. Potřebuješ něco?“

„No potřebuju – nepotřebuju. Chtěla bych s tebou mluvit.“

„Tak mluv! Copak teď se mnou nemluvíš?“, Jiří dělá nechápajícího a mě to popuzuje.

„Ale no tak. Určitě víš, jak to asi myslím. Nechci o tom mluvit s tebou tady v práci. Myslela jsem, že se sejdeme v restauraci, jako obvykle a v klidu popovídáme, jak to všechno do budoucna budeme řešit. Co říkáš?“

„No pravda je, že jsem se touhle situací ještě nějak vážněji nezabýval. Ale myslel jsem, že je ještě dost času. Opravdu to nepočká?“

„Tobě se do toho moc nechce, viď? Doma jsi asi ještě nic neřekl, co? Ale já potřebuju mít jasno. Tak řekni. Budeš mít odpoledne čas, nebo ne?“

„Tak dobře. Sejdeme se v pět odpoledne v naší restauraci. Zavolej tam a zajisti stůl jenom pro nás. Ať nás nikdo neotravuje.“

Vracím se do své kanceláře. Jiří mne svým vyčkávacím postojem trochu překvapil. Myslela jsem si, že to všechno bude jednodušší. Domů nesmím. A jestli mne odmítne i on, budu asi na dně. Čím dál tím více jsem se zabývala myšlenkou, že být svobodnou matkou není tak jednoduché, jak jsem si z počátku představovala. Stále častěji se mi do myšlenek vkrádá pocit, že Jiří se mi začíná opatrně vzdalovat. Snaží se mně vyhýbat, jako by mu problém, vzniklý mezi námi mým těhotenstvím, překážel. V duchu doufám, že se mýlím. Ale co. Chtěla jsem to, mám to. Teď se budu muset zřejmě se životem trochu poprat. Uvidíme.

    Pomalu se stmívalo, když jsem opouštěla restauraci. Jiřího doprovod jsem odmítla. Schůzka dopadla v podstatě tak, jak jsem předpokládala. Láska k Jiřímu byla jenom na mé straně. On se sice odpovědnosti za dítě nezříkal, platit na něj a starat se „dle svých možností“, jak to nazval, určitě chtěl. Ale o nějakém rozvodu, nebo sňatku se mnou nemůže být vůbec řeč. „Co by tomu řekli lidi“, to byly jeho argumenty. Je přece starosta. A ten nemůže mít nějak pošramocený morální profil, že? Tedy alespoň navenek. Jak je to ve skutečnosti už málokdo zjistí.

    Nejvíc mne zarazila jeho zmínka o mém možném přeřazení. V hlavě si stále jako film přehrávám jeho hlasité myšlenky.

 „Promiň, Terezo. Ale za chvilku na tobě bude těhotenství vidět. A víš, co se povídá po úřadě. Kdybych si tě jako sekretářku nechal, všichni by si mysleli, že za tvoje těhotenství můžu já. Je to sice pravda, ale já nechci, aby to kromě mě a tebe někdo věděl. Budu uvažovat o tom, kam tě přesunu. O práci ani peníze nepřijdeš. O to se bát nemusíš, takový zloduch zase nejsem. Ale počítej s tím, že nebude dlouho trvat a budeš pracovat jinde. Pochop, jsem starosta!“

 Tuhle poslední větu opakoval při každé příležitosti. Škoda, že se jako ten starosta, míněno bez poskvrnky a čestně, často nechoval. Nedokázala jsem se ubránit slzám. Proto jsem také odmítla Jiřího doprovod. Nečekala jsem, že mne tak snadno odsune na druhou kolej a mrzelo mě to. Ale nakonec – byla to hlavně moje vina a já se budu muset s touhle novou situací srovnat. Zamyšlená jsem odemkla dveře svého malého bytu.

 Vytáhla jsem z ledničky vychlazený džus. Na nějaké jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Zapnula jsem televizi, aby alespoň něco rušilo v mém bytě nepřehlédnutelné ticho. Nevím, jak se teď budu v práci na Jiřího dívat. Poleze mi to na nervy, když už vím, jak to se mnou myslí a jak to chce všechno podle něho jednoduše zrealizovat. Možná bude opravdu nejlepší, když mne přeloží někam jinam. Alespoň ho nebudu mít každý den na očích. S těmito myšlenkami jsem se zabalila do deky, ale usnout se mi až do rána nepodařilo.

 Ráno jsem byla v kanceláři první. Přes noc se mi všechno rozleželo a já se rozhodla, že budu protestovat a Jiřího nebudu šetřit. Co si vůbec chlapec myslí. To je tak naivní, že neví, že o našem vztahu si už po úřadě cvrlikají i vrabci na střeše? Takové sousto prostě neutajíš, i když mockrát chceš. Stačí to říci jednomu a šíří se to dál jako lavina, mnohdy s přídavky, o kterých nemáš ani tušení. Dobře jsem to znala. A v našem případě nebylo třeba nikomu nic povídat. Stále jsem byla přesvědčena v duchu o tom, že Veronika z podatelny nás dva tehdy musela vidět, když jsme se v kanceláři zapomněli zamknout. Sice mi to nepřiznala, ale červíček pochybností ve mně zůstal. Nakonec jsem se s Veronikou setkala i v Řecku, kde nás oba viděla a není hloupá. To jen můj Jirka je trošku naivní. A je to vůbec ještě „můj“ Jirka? Připadá mi to, jako by mne chtěl trestat, za to, že mne přivedl do jiného stavu. Nechce mne mít na očích, to je opravdu divný důkaz jeho „lásky“. Čím dál o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že si se mnou jen tak hrál pro svoji radost.

 Měla jsem to určitě prokouknout dřív. Pomalu docházím k závěru, že to byla velká chyba, když jsem se nijak nechránila a najednou nevím, zda to všechno sama zvládnu. Ale radikální řešení jsem vymyslela už v noci.

 V konvici už bublá voda na ranní kávu, když Jiří vchází do dveří.

„Vyspala ses dobře, Terezo?“

Dívá se na mě a já cítím, že moje kruhy pod očima se nedají přehlédnout.

„Vidíš celkem dobře. Přemýšlela jsem celou noc o tom, cos mi včera řekl. Je mi moc líto, že se na naši společnou lásku díváme každý jinak. Ale dnes s tím už nic nenadělám a řešení jsem našla. Nebudu ti překážet, aby tvoje starostenská prestiž neutrpěla nějakou úhonu. A nebudu ani čekat, až mne někam přeřadíš a nebudeš mě mít na očích. Moji výpověď jsem ráno dala na podatelnu a už ji tam zaevidovali. Mám jen jednu podmínku. Odejdu na dohodu, na konci tohoto měsíce a ty to všechno zařídíš tak, aby vše proběhlo v naprostém klidu a tichosti.“

Moje řeč byla dlouhá a já se potřebovala nadechnout.

„Ale Terko, to opravdu myslíš vážně?“

Jiří mne nadechnout nenechal.

„Jak uživíš sebe a děcko, co a kde budeš dělat, rozmyslela sis to dobře?“

„Nestarej se, Jiří. To je druhá věc, kterou jsem Ti chtěla říct. To, co se mezi námi stalo, byl prostě omyl. Dnes to vidím docela jasně a nějaké zlepšení vztahu mezi námi by to určitě nepřineslo. Nebudu po tobě nic chtít, ale také tě už nikdy nechci vidět. Dnešním dnem si pro mne přestal existovat. No, a protože mám ještě hodně dovolené, za půl hodiny odcházím. Zbytek dovolené chci proplatit, určitě to nebude pro tebe problém, abys to vyjednal na personálním. Vrátím se za čtrnáct dnů pro zápočtový list a doufám, že už se neuvidíme.“

 „Je to tvoje rozhodnutí, Terezo. Rozmlouvat ti to nebudu. Dnešní den jsem si představoval určitě jinak. Ale každý je nahraditelný a já už se s tebou nemám o čem bavit.“

Jiří odešel a já začala balit svoje osobní věci do přinesené tašky.

Když jsem asi za hodinu opustila úřad, bylo venku sychravo. Drobně pršelo a mě čekalo čtrnáct dnů přemýšlení, co dál. Ale v jednom jsem měla jasno. Moje rozhodnutí i názor na vztah s Jirkou bylo správné. Vždyť se ani nesnažil mě nějak přesvědčit a když jsem řekla, že po něm nebudu nic chtít, bylo jasně vidět, že se mu ulevilo.

Pokračování příště