Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

  Přemýšlím, co si hezkého obléknu. Domluvila jsem se s Pavlem, že se dnes odpoledne setkáme s Maruškou v naší oblíbené kavárničce. Pochopitelně se chci Pavlovi líbit, a tak otevírám svoji skříň. Neznalec by řekl, že je plná odshora dolů. Ale já, jako správná ženská při pohledu na pověšená ramínka suše zkonstatuji, že „zase nemám co na sebe“. Ale s tím bohužel nic nenadělám. Je neděle odpoledne, a nezbyde mi nic jiného než si ze svých zásob vybrat. Hlavou se mi honí včerejší telefonický rozhovor s Pavlem.

„Víš Veroniko“, říkal mi. 

„Myslím, že je nejvyšší čas se s Maruškou sejít a všechno si vyříkat. Naposledy jsem se s ní setkal dnes odpoledne. Bylo to neplánované setkání, vlastně přišla za mnou domů bez pozvání. Byla nepříjemná, rozrušená, nesvá a kromě toho, že žárlila na tebe a podezřívala mne, že s tebou chodím, jsem z ní žádné rozumné slovo nedostal. Namítal jsem, že já s ní také přece nechodím, ale to vůbec nechtěla pochopit. Tvrdila, že jsem na ni zlej, že ji nemám rád a že ona mne miluje.  To už bylo moc i na moji svatou trpělivost. Poslal jsem ji domů s tím, aby se vrátila, až dostane rozum. Odešla s pláčem a já si s tím nedokázal poradit...“

Chápala jsem Pavla. Marušku jsem v práci poznala natolik, že jsem si dovedla představit, jak úporná je její snaha získat Pavla pro sebe. To, že je vdaná, ji v daném okamžiku nezajímalo. Pomalu jsem dávala za pravdu mojí mamce, že tady asi pomůže nějaká odborná pomoc psychologa nebo psychiatra. Ale pořád jsem si věřila, že se nám společně s Pavlem podaří Marušce všechno vysvětlit tak, aby pochopila, že se trápí zbytečně.

Pomalu jsem si při těchto úvahách oblékla svoji černou sukni s bílou blůzičkou. Dobře jsem věděla, co mi sluší. Černý svetřík jen doplnil můj výběr a já byla konečně spokojená.

  Zvonek u dveří se rozezněl přesně v domluvenou hodinu.

„Tak jdeme?“

Pavel ani nechtěl jít dál. V předsíni jsem popadla kabelku, vzala z věšáčku klíče. Tramvaj na nedaleké zastávce už na nás oba čekala, a tak jsme za krátkou chvilku vcházeli do kavárny, kde Pavel předem rezervoval stůl pro tři.

„Ty, Veroniko, myslíš, že Maruška přijde? Já jsem o tom po včerejšku moc přesvědčenej nebyl. Zvlášť potom, co jsem ji tak nějak skoro od sebe vyhodil, když už se ty její řeči nedaly poslouchat.“

„Uvidíme, Pavle. V podstatě nemůžeme dělat nic jiného než čekat. Jestli se nám ale podaří na situaci něco změnit, ani já nevím. Ale na druhou stranu, její věčné mlčení v práci, mračení se na mne i Jitku, která už vůbec za nic nemůže, mně taky vadí. Taková atmosféra v kanceláři se nedá dlouho vydržet. A nebaví mě ani práce, když se nedá s nikým alespoň chvilku popovídat. Jitka raději roznáší dopisy po městě, aby celý den v kanceláři nemusela sedět.“

„Počkáme a uvidíme. Ale objednáme si něco, co říkáš?“

„Určitě. Dám si dvě deci bílého. Alespoň se mi bude s Maruškou lehčeji povídat.“

 „Máš pravdu. Bude to snazší pro nás oba. Já jsem jí vlastně o tobě neřekl nic. Bál jsem se, že by pak nepřišla.“

 „A cos jí tedy vlastně řekl, Pavle?“

„No, že si s ní chci v klidu rozebrat naše vztahy. To jsem ani moc nelhal, co říkáš? Prostě už mi začaly lézt na nervy její věčné emaily nebo esemesky, kdy mi vyznávala lásku. A když jsem nereagoval, tak mi nadávala, docela hrubě.“

 „Tobě taky?“, divím se.

„Myslela jsem, že takové zprávy chodí jenom mně. Tedy, ne, že by mi Maruška vyznávala lásku. Ale žárlivé výlevy v tom směru, že jsem jí přebrala právě tebe a jaká jsem potvora, už znám zpaměti. Nestačím je v počítači nebo telefonu mazat a jakákoliv moje vysvětlující reakce je naprosto zbytečná. Už jsem o tom mluvila doma i s mámou a shodly jsme se na tom, že to není normální a Maruška bude zřejmě potřebovat pomoc odborníka.“

 „Hlavně, abychom se jí dnes dočkali. Jak koukám, tak už tady měla být před pěti minutami. Počkáme chvíli a já jí pak zavolám.“

    Číšník donesl dvě sklenky krásně oroseného bílého a s Pavlem jsme si připili na zdar dnešní společné akce. Po pravdě řečeno, moc jsem v nějaký úspěch nevěřila. Po další půlhodině příjemného povídání Pavel vytáhl mobil. Maruščino číslo však bylo nedostupné a nepodařilo se mu dovolat, i když svůj pokus několikrát opakoval.

 „Pavle, ty víš, kde Maruška bydlí?“, ptám se, když je nám oběma jasné, že Marušku už dneska zřejmě neuvidíme.

 „No doma jsem u ní pochopitelně nikdy nebyl. Ale kde bydlí vím, ode mne to není daleko. Ty myslíš, že...“

Pavel nedomluvil, protože pochopil, že nás oba napadlo to stejné. Zajít za Maruškou domů a vytáhnout ji na společnou procházku. Pavel zaplatil společnou útratu a společně jsme se vydali za Maruškou.

 „Ty Verčo, vidíš to, co já?“

Dívám se nechápavě a v první chvíli nevím, co Pavel myslí.

„No Maruška bydlí támhle“, Pavel ukazuje rukou před sebe na nedaleký šedivý panelák. Teď už také vidím, že se tam děje cosi neobvyklého. Před domem stojí sanitka a policejní auto. I když to nemusí vůbec nic znamenat, mám najednou tak zvláštní tísnivý pocit, že se to všechno týká právě Marušky. Pomalu přicházíme blíž. Před domem nás zastaví uniformovaný policista.

 „Promiňte, vy tady bydlíte? Můžu vás požádat o doklady?“

Mezitím, co policista si zapisuje naši totožnost, Pavel se snaží vysvětlit, proč jsme zde.

„Je mi to líto. Ale za paní Durasovou teď jít nemůžete. Bohužel se dnes odpoledne pokusila o sebevraždu. Otrava léky, tedy alespoň podle prvotního zjištění. Teď je u ní lékař a údajně je její stav zatím vážný. Měla štěstí, že ji manžel nalezl doma včas.“

 Oba jsme v šoku ze získaných informací. Poděkujeme policistovi a Pavel mne doprovází domů. Jedno je nám jasné. Pokud Maruška přežije, skončí nepochybně tam, kam dobrovolně jít nechtěla. Teď je jen třeba doufat, že všechno alespoň pro ni, dobře dopadne.

Pokračování příště