Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

   Zase jeden náročný den za mnou. Znaveně usedám do svého oblíbeného křesílka v obýváku a pouštím televizi. Je krátce po páté hodině odpoledne, nikdo doma. Mamka by se měla objevit každou chvíli, pokud ji nezlákal k nějaké procházce Viktor. Pomalu se stával součástí naší domácnosti. Na rozdíl od Michala byl vtipným a příjemným společníkem a nikdy nepřišel s prázdnou. Květiny pro mamku byly samozřejmostí a jeho pozornost k nám oběma se nedala přehlédnout. V myšlenkách jsem se znovu vrátila do pracovního dne, který, jako teď často, proběhl za téměř stoprocentního mlčení celou dlouhou pracovní dobu. Maruška se věnovala práci, občas se zahleděla kamsi do daleka a na moje či Jitčiny otázky nereagovala. Připadalo mi, jako by v kanceláři s námi byl duch, který nemohl mluvit. Komunikace mezi mnou a Jitkou taky nějak vázla, i když nevím proč. Možná k tomu přispěla i Maruščina blbá nálada. Mně ale pomalu začala docházet trpělivost a znovu jsem si uvědomila, že schůzku s Maruškou, na které jsme se domluvili s Pavlem, už nemůžeme dál odkládat. Z myšlenek mne vyrušilo harašení klíče v zámku.

 Ahoj mamko! Mám hlad jako vlk a tady je nějak pusto a prázdno. Co si dáme dobrého?“

„Nakoupila jsem a myslela přitom na tebe. Mám v tašce pizzu. Stačí ohřát v mikrovlnce. Taky mi nějak vyhládlo. Uděláš to?“

 Vybaluji nákup z tašky a věci ukládám do ledničky.

„Co je s tebou, Verčo? Připadáš mi nějak nesvá, unavená, stalo se ti něco?“

 Mamka byla vždycky skvělý pozorovatel. Prostě své učitelské povolání nezapřela ani doma.

 „Ale ne. Jenom v práci toho bylo moc, a to věčné mlčení mi už začíná lézt na nervy, víš?“

„Jaké věčné mlčení? Copak s tebou se tam nikdo nebaví? Neříkala jsi mi o tom nic!“

 V krátkosti vylíčím současnou pracovní atmosféru.

„A nepátrala jsi, proč je vaše kolegyně taková? Nedotkly jste se jí s Jitkou nějak? Vždyť pokud vím, tak u vás nikdy problém ve vzájemných vztazích nebyl.“

„Nevím o ničem. Všechno je to od doby, kdy mě Maruška neoprávněně obvinila z krádeže peněženky. O tom víš, to jsem ti říkala. Můj dojem je, že si myslí, že chodím s Pavlem, se kterým by ráda chodila sama a možná, že tomu v minulosti i tak bylo. O tom já ale nic nevím a Pavel to všechno popírá. Když se jí na cokoliv zeptám, mlčí. Jediné, co se od ní každé ráno dozvím, je pozdrav ahoj a při odchodu z práce totéž. Je to hrozná atmosféra, už se to nedá vydržet.“

 „A jak to chceš řešit? Obrátíš se na vedoucího?“

„To určitě ne, mami“, Vedoucího do téhle věci vůbec nechci plést. Jde přece jenom o vztahy mezi námi, tedy ženskými. Domluvila jsem se s Pavlem, že se s Maruškou setkáme jako náhodou v restauraci a promluvíme jí do duše oba. Snad to pomůže, jinak už opravdu nevím. Už je opravdu otravné to její pronásledování nás dvou na každém kroku a neustálé urážky nevyjímaje.“

 „Jak to myslíš? Nevím nic o nějakém napadání, co se děje?“

„Nic tak mimořádného, s čím bych se ti musela svěřovat. Ale v poslední době nic jiného nedělám, než mažu urážlivé zprávy v mailu, víš?“

 „No nevím. Moc si od té schůzky neslibuj. Tady už by podle mě opravdu mohl pomoci jenom nějaký odborník.

A co nějaký psycholog? Třeba by Marušce dokázal pomoci. Ne každý se dovede se svými potížemi vyrovnat sám. Ve škole máme skvělou psycholožku. Kdybys chtěla, můžu to s ní domluvit. Určitě by si chvilku času našla i pro Marušku. Dovede zkrotit i ty největší rošťáky ve třídě.“

„O téhle možnosti jsme taky s Pavlem uvažovali. Ale problém je v tom, že Maruška dobrovolně s námi k žádnému psychologovi nepůjde. Naopak se může ještě víc zatvrdit a spíš jí to uškodí, než prospěje, nemyslíš?“

 „Možná máš pravdu. Zkuste tedy s Pavlem s Maruškou promluvit, a kdyby to nepomohlo, poradíme se, jak dál. Mimochodem, jak to doopravdy je s tebou a Pavlem? Vím, že o něm mluvíš často. Pomalu získávám dojem, že už nejde jenom o setkání na transfúzce. Nebo se mýlím?“

  „Co ti na to mám říct. V poslední době se mi zdá, jako by o mne Pavel opravdu stál, ale zatím nic závazného.“

 „A ty?“, mamka se na mne zadívá a já cítím, jak se mi zrychluje tep.

 „Líbí se mi. Nebudu zapírat. Pokud se mnou opravdu bude chtít chodit, zkusím to. Ale nesmí nám stát nikdo v cestě, hlavně ne Maruška. Nikomu bych nechtěla ublížit. A co ty, mami? Co Viktor? Měla jsem v poslední době taky dojem, že je vám spolu dobře. Nebo se pletu?“

 „Nepleteš. Byli jsme spolu od dovolené několikrát. Pozval mě i k sobě domů. Ale to vlastně víš, že jo. Má moc hezkou vilku na druhém konci města. Je vkusně zařízená a žije v ní docela sám.“

 „Mami, moc bych ti přála, abys našla k sobě zase někoho blízkého, jako byl táta. Kéž mě by se tak dařilo s Pavlem“, posteskla jsem si.

 „Všechno bude dobré, neboj se. Uvidíš, jestli to Pavel myslí vážně, nebo si jen tak s tebou hraje.“

 Ale teď už přestaneme filosofovat, pustíme Marušku a všechny starosti z hlavy a dáme si tu večeři. Co ty na to?“

Uvítala jsem to. Na duši se mi trochu ulevilo a teprve teď jsem pocítila, jaký mám vlastně hlad. Čerstvě upečená pizza vytažená z mikrovlnky, kterou jsme si poctivě rozřízly napůl, neměla chybu.

   Vytáhla jsem z ledničky jedno vychlazené pivo. Marně jsem se při jeho pití snažila přijít na to, jak to mamka dělá, že mne má tak dokonale přečtenou. 

Pokračování příště