Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

   

 Musím přiznat, že šílenější víkend jsem nezažila. Ani ve snu mne nenapadlo, co u mých rodičů vyvolá moje „novinka“, že jsem těhotná. Věděla jsem, že moji zprávu asi s nadšením nepřijmou, zvláště když se dozví, s kým to děcko čekám. Ale takovou bouřku jsem opravdu nečekala.

    Táta mé sdělení, že jsem těhotná, přijal nejdříve s radostí.

„Konečně budu dědeček a užiju si s vnukem srandu!“, byla jeho první slova.

„Jo, a jak víš, že to bude vnuk? A co když to bude vnučka?“, snažila jsem se zachovat radostnou atmosféru, i když jsem tušila, že dlouho nevydrží.

„Tak si užiju srandu s vnučkou!“, vzal to táta zkrátka.

Mamka celou dobu mlčela. Znala mne dobře a vycítila, že to s mým těhotenstvím nebude jen tak.

„A v kolikátém jsi?“, podívala se na mne zkoumavýma očima.

„Pomalu budu končit třetí měsíc. Zatím je všechno, jak má.“

S napětím jsem očekávala další otázku.

„Takže na nějakou interrupci už je pozdě, co?“, mamka suše konstatovala pravdu.

„Počkej, co tady mluvíš o interrupci? Ty nechceš bejt bábou?“, táta zvedl hlas.

„To přece nepřichází v úvahu, co tě to napadlo? Teď přece bude svatba, Tereza nám představí svého vyvoleného, kterého až dosud tajila a pak už budou jenom samé radosti, nebo ne snad?“

 Najednou mi bylo líto, že budu muset tátu zklamat. Tak hezky optimisticky si to maloval. Kdyby věděl, kolik odvahy jsem musela najít, abych dokázala nahlas vyslovit svůj plán. Dvě slovíčka. Svobodná matka. Co bude dál? Nevyhodí mě?

 „Tak co mlčíš?“, iniciativy se opět ujala mamka.

„Proč jsi rovnou nepřijela se svým mládencem? Rádi bychom ho poznali. Já vím, v minulosti jsme si společně moc nerozuměli, nakonec ses odstěhovala do svého bytu, ale vnouče by dokázalo všechno změnit. To mi věř. A teď už konečně mluv!“

 Zhluboka jsem se nadechla. Teď, nebo nikdy, pomyslela jsem si.

 „No, nepřijela jsem s mládencem, protože to není mládenec. Otcem mého děcka je starší pán, zatím ještě ženatý“.

 „Cože? Co to říkáš? Co to je za dědka? Okamžitě mi řekni, kdo to je. Osobně mu rozbiju hubu! Tak slyšíš?“

 Takového jsem svého tátu znala odjakživa. Pruďas, všechno muselo být podle něho. Mamka si už za dlouhá léta manželství zvykla. Podřídila se mu ve všem. I to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se od rodičů odstěhovala a začala žít samostatně.

 „Neslyšelas tátu? Tak kdo to je? Já věděla, že to nebude tak jednoduchý, jak to vypadalo. Tak dozvíme se to už konečně?“

 Musela jsem s pravdou ven. Když se dozvěděli, že jde o mého nadřízeného, kterému brzy bude pětapadesát, nastalo to pravé „peklo“.

 „No ty ses docela zbláznila! Jak jsi mohla dovolit takovému páprdovi, ještě navíc ženatému, aby si k tobě dovoloval? Máš rozum? Já dobře věděl, proč jsem si tě hlídal doma. Tušil jsem, jak to asi skončí, až se odstěhuješ. Jestli si to nedáš pryč, tak mi nechoď na oči. Zkazit si život s takovým dědkem. To snad není pravda!“

 „Ale tatí, já si to dítě chci nechat! A na potrat už je stejně pozdě, neslyšel jsi mamku? Jiří mě má rád a já jeho taky“, snažila jsem se trochu působit na city i s vědomím, že to, co říkám je pravda tak z poloviny. Jiřího jsem měla ráda já. Jestli on mne také tak, o tom jsem nebyla moc přesvědčená.

 „A co budeš tedy dělat?“, mamka se snažila zachovávat klid.

„Slíbil ti, že se rozvede a že si tě vezme? A kde budete bydlet? Ve tvém malém bytečku se asi i s tím malým tvorečkem nesložíte!“

 Uvědomila jsem si, že se blížím do finále a budu muset říci tu pravdu celou a odhalit svůj plán.

 „Ne mami. Rozvod mi nikdy nesliboval. Ani jsme o tom vlastně spolu ještě nemluvili. Ale zodpovědnosti se nevyhne. Platit na dítě bude a já budu svobodnou matkou. Tak se do svého bytečku vejdu bez problémů. Ostatně, nebudu na světě jediná, kdo se takhle rozhodl.“

Čekala jsem, co tahle informace s mými rodiči udělá. Iniciativy se tentokrát ujala mamka, protože táta nebyl schopen slova. Byl bledý a bylo vidět, že takový obrat v mých informacích nečekal. Iniciativu ale převzala máma.

 „Tak ty už ses rozhodla, jak vidím. A co takhle poradit se s rodiči? To tě nenapadlo? Mohli jsme to dřív vyřešit jinak, nemuselas být těhotná. S dědkem, který je o rok starší než tvůj táta. Pane Bože. Co tomu řeknou lidi? Víš, jak tady na vesnici budeme vypadat? Jako rodiče, kteří vychovali couru! Uvědomuješ si to? Je ti pětadvacet. Vím, že máš už čas na to být matkou. Ale takhle? Nikdy bych to od tebe nečekala! Mohla by ses stydět!“

 Po pravdě řečeno, ani jsem jinou reakci od matky nečekala. Na jednu stranu jsem chápala její rozčarování. Představovala si, že se bude se svým vnoučetem a zetěm po vesnici chlubit. Její dcera si přece nemohla vybrat nikoho jiného než krásného, a hlavně bohatého štramáka, že? A já teď přijdu s tímhle…

 „Ale mami, Jiří je i přes svůj věk hezký chlap. Má mě rád a já jeho“, opakuji už po druhé.

„A nejchudší taky není. Je přece u nás starostou a ten malé příjmy rozhodně nemá. A lidi? Co by měli říkat? Ať se každý stará sám o sebe. A když nikomu nebudeš vykládat, že jsem svobodnou matkou, tak co by pak měli říkat. Trochu to všechno záleží i na tobě mami, víš?“

 „Tak nakonec za to všechno ještě můžu já, to chceš říct? Děláš ze mě drbnu, nebo co? Vůbec nevíš, jak to chodí na vesnici. Zpanštěla jsi, děvenko. A vůbec. Ty ses už rozhodla. Je to tvůj život a já ti rozhodně nebudu v ničem bránit. Ale domů už mi nechoď. Když svobodná matka, tak se vším všudy. Pomoz si, jak umíš, víš? A toho tvého Jirku si nech taky doma. Nejsem na něho ani trošku zvědavá“.

 „Ty mě vyhazuješ? Mami?“, nechtěla jsem uvěřit tomu, co slyším.

 „Máma má pravdu, Terezo. Když ses tak rozhodla, nechceme ti v ničem bránit. Ale taky tě nechceme vidět a nebudeme ti v ničem pomáhat. Vem to laskavě na vědomí a buď ráda, že tomu tvému Jiříčkovi nerozbiju ciferník. S chutí bych to udělal, to mi věř. Ale nebudu se mezi vás dva montovat. Vzala jsi všechnu odpovědnost na sebe, a tak si ten kalich hořkosti vypij až do dna. Sama poznáš, co to obnáší, a ještě ráda přijdeš s prosíkem!“

 „Tak s prosíkem nepřijdu. S tím nepočítejte. Když se mě takhle zříkáte, nebudu se doprošovat. Zvládnu to sama. I bez vás! Ale zklamali jste mě. Myslela jsem, že mě pochopíte. Tedy alespoň trošku. V životě se to přece stává, že se člověk zamiluje, tak jako já. Myslím, že už jsme si všechno řekli. Půjdu si sbalit, abych stihla poslední autobus.“

    Autobus jsem dobíhala na poslední chvíli. Teprve, když jsem se pohodlně usadila do sedačky, dolehl na mne prožitý stres a napětí se změnilo v pláč. Slzy přinášely mému tělu úlevu. Ale měla jsem pocit, že jsem se zachovala správně. Na to, abych přišla domů s prosíkem, jsem byla příliš tvrdohlavá po otci a samostatná po mamce. Prostě – nebudu počítat s jejich pomocí. Snad se najde někdo další, kdo mě v tom všem nenechá samotnou. Ale jedno je jisté. Budu si muset, a to docela vážně popovídat s Jiřím. Taky se ještě jasně nevyjádřil, jak vzniklou situaci chce a bude řešit. 

Pokračování příště