Život je kolotoč

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Měla jsem pravdu. Maminčinou kamarádkou opravdu byl Viktor Macháček. Svěřila se mi hned, když v neděli v podvečer dorazila domů. Moc jsem jí to přála. Najednou to byla docela jiná máma. Rozesmátá a šťastnější. Přemýšlím o tom po ránu v koupelně, kde se snažím před cestou do práce před zrcadlem o nepříliš zdařilý pokus namalovat „na šťastno“ svůj obličej. Šminky asi nebudou tím pravým prostředkem pro štěstí. A tak se jako obvykle omezím na modré oční stíny, trochu zdravíčka na tváře a lesklou rtěnku. Jen tak pro sebe konstatuji, že žádný zázrak to není, ale v současnosti je to zřejmě vrchol mého uměleckého snažení.

 „Co tam děláš tak dlouho Verčo? Kafe už máš skoro studený!“

„Už letím!“

Ve spěchu ještě jednou zběžně zhodnotím v zrcadle a za chvíli už sedím s mamkou u stolu, před sebou namazaný rohlík a hrnek chladnoucí kávy. Musím si hodně pospíšit. Pozdní příchod do práce si nemůžu dovolit. Maruška by měla zase o důvod víc si mě dobírat, nebo dokonce žalovat šéfovi. V poslední době mi docela začala vadit. Žárlit na Pavla stejně nepřestala, i když jí údajně Pavel všechno vysvětlil. Snažila se mě znemožnit, kde se dalo. Sledovala mě jako ostříž. Nejdříve jsem si z toho dělala legraci. Ale čeho je moc, toho je příliš. Naše vzájemné vztahy se tak ustálily na bodu mrazu. Takovou napjatou atmosféru jsem neměla v kanceláři ráda. Nemohla jsem se pořádně bavit ani s Jitkou. Maruška byla jedno velké ucho a já nedokázala odhadnout, kde to, co vyslechla a co si ještě občas přibarvila k obrazu svému, použije proti mně.

 Dveře do kanceláře jsou dokořán. Uvnitř ani noha.

„To je dobrý“, říkám si pro sebe.

„Nikdo by se nemohl divit, kdyby se něco ztratilo“.

Zavírám dveře, a ještě předtím slyším Marušku z protější kanceláře debatovat s Gábinou. Vzápětí se vrací.

„Hm. Dnes jsi opravdu krasavice“, hodnotím v duchu jen tak pro sebe její nepříliš upravený zevnějšek. Když mne Maruška spatří, cukne sebou. Okamžitě je mi jasné, kdo asi mohl být předmětem debaty u Gábiny. Ale mlčím, protože cokoliv říkat by nemělo žádnou cenu.

 Maruška bez pozdravu usedá za svůj stůl.

„Měla bys zamykat, když jdeš pryč. Bylo tady dokořán, když jsem přišla“, snažím se ji napomenout, ale nic se neděje. Maruška se zřejmě pro dnešek rozhodla držet bobříka mlčení.

„Alespoň bude klid na práci“, povzdechnu si. Už se těším na Jitku, která snad se mnou nějaké to slovo prohodí. Než uvedu do chodu počítač, Jitka je ve dveřích se třemi taškami dopisů.

„Kafe nemáme?“, halasí hned od skříně, kam odkládá svetr.

„Já tady dřu jako soumar a nic. Bejvávalo tady líp“, zadívá se na mne, potom na Marušku a zase na mne. Jenom pokrčím rameny a Jitka z mých dalších gest pochopí, že Maruška pro dnešek asi ztratila řeč a tím i schopnost uvařit kafe po ránu pro všechny. Bylo to až dosud nepsanou povinností pro tu z nás, která přišla do práce první. Jitka bere do ruky konvici a při cestě z kanceláře za Maruščinými zády si významně poklepe na čelo.

 Za chvilku jí vyprávím, jak závidím mamce její novou lásku. Přitom se dozvím, že i ona trávila víkend se svým přítelem Jakubem na pouti v jeho rodné vesničce. Při řeči se vrháme na haldu došlé pošty a za pár okamžiků se už v klidu plně soustředíme na práci.

 Ticho přeruší kupodivu Maruška.

 „Holky, já nemám peněženku…“

„Jak to? Zapomněla jsi ji doma? Jestli potřebuješ peníze, založím tě“, nabízím se.

„Doma jsem ji nezapomněla. Ještě ráno jsem kupovala rohlíky. Musela se mi ztratit tady. Dávala jsem si ji do prvního šuplíku, ale není tam.

„To není možný. Podívej se pořádně do tašky a do stolu, třeba sis ji dala nevědomky někam jinam“, přidává se i Jitka.

Obě pomáháme peněženku hledat, ale kde nic, tu nic.

„A kolik jsi tam měla?“, ptám se.

„Asi dvanáct stovek, nějaké drobné, kreditní kartu, tramvajenku, občanku, zdravotní průkazku pojišťovny. Panebože, to bude průšvih, jestli se to nenajde!“

 Zadívá se přitom na mne a já v jejích očích vidím nenávist.

 „Už vím, jak to bylo. Tys tady ráno byla, když jsem kecala u Gábiny a sebralas mi ji, co? Pak jsi schválně říkala, že dveře byly dokořán! Já dobře vím, že jsem zamykala, když jsem šla pryč!“

 Zalapám po dechu. Tohle je snad trochu silný kafe. Proč bych to dělala? Vždyť já ani pořádně nevím, jakou peněženku Maruška nosí a vůbec mě to nezajímá. Než se zmůžu na slovo, Maruška pokračuje.

 „Koukej, jestli to má bejt nějakej vtip, tak sice za moc nestojí, ale když mi to vrátíš, tak se nic nestane a zůstane to jenom mezi námi. Jinak budu muset jít za šéfem, aby to řešil!“

 Hrdlo se mi svírá stále víc, ale je mi jasné, že tohle si nemůžu nechat jen tak líbit.

 „Co si to o mně myslíš? Já na tvoji peněženku kašlu. Já ani nevím, jakou máš. Asi ses při pondělku pomátla na rozumu, jinak to nevidím. A za šéfem nepůjdeš ty, ale já. A to hned. Tohle si líbit nenechám!“

 Rozčilením mi přeskakuje hlas. Ale mířím do šéfovy kanceláře.

„Tak peněženka se kolegyni ztratila? Hm. Zajímavé. To se na to budu muset asi podívat, co říkáš Veroniko?“

„Jo, pane vedoucí. Obvinila mě, že jsem jí to vzala. Taková nehoráznost! No, řekněte, pane vedoucí. Proč bych to asi dělala?“

 „Těžko říct, Veroniko. Já u toho nebyl. Ale poctivě a na rovinu vám musím říci, že nějaký důvod se najde vždycky“.

 Zvedám se z křesílka, protože šéfova poznámka se mě dotkla.

 „Počkejte, Veroniko. Samozřejmě jsem to nemyslel na vás. To bylo jen takové obecné konstatování“.

Bere do ruky telefon.

„Maruška? Můžete ke mně přijít, pokud možno hned?“

 Usedám zpět do sedačky. Jsem zvědavá, co bude dál. Nemohu se zbavit pocitu, že šéf o celém problému ví více než já.

Zamračená a uslzená Maruška vchází vzápětí a šéf ji usazuje naproti mně.

 „Tak Marie. Slyšel jsem, že jste nařkla Veroniku z krádeže vaší peněženky. Jak to vlastně všechno bylo? Můžete mi to říct? Máte pro svoje tvrzení nějaké důkazy?

Tak mluvte, Marie. Poslouchám!“

 Vedoucí mluví klidně, ale já vím, že je hodně naštvaný. Je tomu tak vždycky, když používá oslovení „Marie“. Zřejmě ani pro něho to není první nepříjemnost, kterou s Maruškou musel řešit.

 Vnímám Marušku, která líčí, jak jsem zůstala v kanceláři sama, a právě v té době se jí peněženka musela ztratit. Dala si ji přece do šuplíku ve stole. Nikdo další kromě mne v kanceláři nebyl a podle ní logicky jsem musela peněženku vzít já.

 „A jak vypadala ta vaše peněženka? A co jste v ní měla?“

 Maruška opakuje to, co už říkala mně. Dvanáct stovek, nějaké drobné a osobní doklady. Peněženka byla černá, se zlaceným kováním a uzávěrem na zip.

 „A jste si jistá, že bylo zamčeno, když jste odcházela za Gábinou?“, vedoucí pokračuje ve výslechu.

„Určitě jsem zamykala, pane šéf. Přece nejsem malá holka“.

 Bráním se. Bylo přece dokořán a nikde živá duše, když jsem přišla do práce já.

 „Mlčte, Veroniko! Hádat se mi tady nebudete. A nějaká podezření ze zlodějny na svém oddělení už vůbec nehodlám trpět, jasné, děvčata?“

 „Marie, znova se vás ptám. Zamkla jste kancelář, když jste odešla drbat ke Gábině?“

 „Ano. Určitě“, stojí Maruška na svém.

 „Tak milá Marie. Šéf vstává, aby jeho další slova získala na vážnosti.

„Vy nejen, že obviňujete svoji kolegyni z krádeže, i když pro tohle tvrzení nemáte žádné důkazy. Vy i nepokrytě lžete!“

Náš šéf málokdy zvyšoval hlas. Znala jsem ho jako člověka klidného, vždy se snažícího vše vyřešit smírnou cestou, bez přítomnosti a vědění dalších nadřízených. Ani můj vedoucí nemusí vždy všechno vědět, říkával a tímto heslem se také řídil. Ale Maruška jej musela hodně naštvat, protože svůj proslov zrovna moc potichu nepronášel.

 „Náhodou moc dobře vím, jak to bylo“, pokračoval.

„Když jsem přišel do práce, byly dveře vaší kanceláře dokořán. Vás jsem slyšel naproti u Gábiny. Zrovna jste tam musely řešit něco moc veselého, soudě podle vašeho smíchu. Šel jsem se podívat, zda v kanceláři ještě je někdo další, jestli třeba nevětráte. A co myslíte? Nikdo nikde, jenom na stole volně položená peněženka. Nabízela jste ji zlodějům naprosto bez problémů, s výzvou, tady jsem, a tak si mě klidně odneste. A proto jsem to udělal. Vaši peněženku jsem strčil do kapsy, z kanceláře odešel a nechal otevřeno. Věděl jsem, že za mnou přichází Veronika, která už se o zabezpečení postará. Je to vaše peněženka?“, vytahuje ze stolu černou věc, lemovanou zlatým kováním.

 Maruška stojí beze slova a jen lehce přikývne.

„Tady si zkontrolujete, zda tam máte všechno, abyste mě ještě neobvinila, že jsem vám něco vzal“, hřmí vedoucí dál a bedlivě sleduje, jak Maruška přepočítává peníze, kontroluje svoje osobní doklady a další drobnosti.

 „Je to všechno a děkuju“, pípne Maruška a chystá se odejít.

 „Počkejte! Ještě jsem neřekl, abyste šla. To by bylo moc snadné. Omluvíte se Veronice tady přede mnou. Obviňovat někoho z krádeže, když jste nic neviděla, to není zrovna fér. A navíc, víte, co se za takové nepozornosti, jako je neuzamčená kancelář u nás naděluje, že. Vnitřní směrnici jste četla, dokonce jste mi to i podepsala. Tak počítejte s tím, že o příští výplatě budete mít na pásce o něco míň. Za všechno se platí!“

 Maruška se pomalu otáčí ke mně a v jejích očích postrádám jakékoliv stopy lítosti.

„Promiň“, pípne potichu a z kanceláře odchází.

 Vracím se na podatelnu. Maruška nikde, zřejmě se potřebovala uklidnit a vzala to zpátky nějakou oklikou. Ve stručnosti vylíčím Jitce, co se odehrávalo u vedoucího. Usmívá se.

„Patří jí to. Alespoň se chytí za nos. Poslední dobou mi připadá, jako by se nás stranila a vůbec se mi to nelíbí!“

Přitakávám, když Maruška se stopami slz v očích usedá za svůj počítač. Až do konce pracovní doby nepromluvila ani slovo. Bobřík mlčení zřejmě dostal přednost před vším ostatním.

Pokračování příště