Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ

Sedím v útulné kavárně. Před sebou sklenku bílého, na stolečku ve váze kytice růží a vedle mne ON. Zatím co piji ze své skleničky, prohlížím si ho. Zatím jsem k tomu neměla moc příležitost. Poctivě řečeno, ani jsem moc nepočítala s tím, že po dovolené v Řecku, kde mne a Veroniku královsky bavil, bude naše známost nějak pokračovat. Pozvání na víno přišlo nečekaně. Ve chvilce překvapení jsem nenašla žádný rozumný důvod, proč bych ho měla odmítnout. Viktor pokládá svoji skleničku a zadívá se na mne.

„Co si mě tak prohlížíš, mám na sobě něco špatně?“ 

Promiň. Zamyslela jsem se a v myšlenkách skončila až v Řecku na nedávné dovolené. Moře bylo skvělý“.

„Jenom moře?“, usmívá se.

„Samozřejmě, že skvělá byla celá dovolená. Byla jsem ráda, že jsme se tam po létech zase potkali a připili si na přátelství“.

„Jenom přátelství? A myslíš, že platilo jenom tam?“, pokračuje v dobývání mojí osoby a mě to nesmírně baví.

„Moc bych si přál, aby pokračovalo i tady. Snad víš, že proto jsem tě pozval na vínko a tahle schůzka určitě nebude poslední, co říkáš?“

Jenom přikyvuji. Viktor se mi opravdu líbí. Urostlý sportovní typ v mnohém připomínal mého Karla. Upíjím vychlazené víno a nechávám dál plynout Viktorův sametový hlas.

„Jsem vdovec. To už víš. Manželka náhle zemřela na infarkt. Tenkrát jsem myslel, že pro mne skončil svět. Ale moji dva synové byli pákou, která mne ze smutku vytáhla. Dnes jsou už dospělí, mají své rodiny a oba žijí nedaleko se svými rodinami. Často je navštěvuji. Každý má dvě děti, dnes už taky téměř dospělé. Na vnoučata se vždycky moc těším. No a jinak cestuju, chodím po horách, rád vařím, sleduju televizní seriály. Jak bych řekl, práce všeho druhu. Ale už povídám dlouho a ty jenom mlčíš. Nudím tě?“

„Naopak. Baví mne to poslouchat. Ale řada bude teď asi trochu na mě, viď. Veroniku si poznal už v Řecku. Jiné děti nemám. Všechno ostatní už o mně víš“.

„Už tenkrát, když jsem tě viděl na úřadu práce, věděl jsem, že to není naposledy. Pořád mám pocit, že k sobě tak nějak patříme a je mi s tebou fajn“.

 Mlčím. V hlavě se mi promítá můj dosavadní život. Karel pro mne asi bude doživotní jedničkou. Ale bohužel ta se mi už nemůže vrátit. Při vzpomínce na Karla se mi zarosí oči a Viktorovi to neujde.

 „Co je Jano? Dotkl jsem se tě něčím? To bych opravdu nerad!“

 „Promiň. Jen jsem si vzpomněla na svého muže. I když od jeho smrti uplynulo pár let, pořád to bolí. Na některé blízké osoby se nedá zapomenout asi nikdy“.

 „Chápu. I mně moje žena chybí. Ale smutkem nic nevyřeším. A kromě tvého muže se už nikdo jiný pro tebe nenašel?“

 Znovu jsem upila chladného vína. Tu chvilku mlčení jsem potřebovala na rozmyšlenou, zda Viktorovi povyprávět moji story s Michalem.

 „V mém životě hrál svoji roli Michal“, začínám vyprávění o své „lásce-nelásce“.

 Viktor poslouchá beze slova vylíčení neslavného konce mého sexuálního turisty.

 Venku se pomalu stmívá a v kavárně se line podmanivá hudba z reproduktorů.

 „Nezávidím ti to. Naletět zloději ale může každý a občas se to i stává. Můžeš být ráda, že jsi na všechno přišla včas. Ale už jsme toho myslím napovídali dost. Smím prosit?“

 Pozvání k tanci se nedá odmítnout. S potěšením zjišťuji, že Viktor je skvělý tanečník. Vznáším se po sále v rytmech sladkého ploužáku a znovu moji mysl zaplní vzpomínka na Karla a jeho taneční mistrovství. Vzpomínku ale rychle zaplaším. Ke stolu se vracíme usměvaví a žízniví a nadcházející večer se mi teprve začíná líbit.

 „Tak co si dáme? Co bys řekla šampaňskému?“

Viktor na můj souhlas nečeká. Za chvíli je před námi v nádobě s ledem objednaná láhev. Číšník ji s nefalšovanou profesionalitou otevře a víno se zaperlí ve vysokých sklenkách.

 „Tak na co?“

Viktor pozvedá skleničku.

„Na zdraví – a na nás!“, dodávám.

„Díky. Čekal jsem to. Rád se s tebou budu setkávat i dál“.

 Pomalu se blíží půlnoc, když vycházíme z kavárny. Je teplá, srpnová noc. Na jasné obloze je vidět hvězdy. Viktor mne políbí. Cítím, jak moc mi nějaký vztah v životě chybí.

 „Kam půjdeme teď? Bylo by škoda si tak krásně načatý večer ještě neužít. Práce mě nečeká, to zase až v pondělí a ty, pokud vím, máš ještě poslední dny prázdnin“.

 Chvilku se mi chce říct, aby mě doprovodil domů, že musím za Veronikou. Ale asi by to v daném okamžiku byla dětinská výmluva. Přistihuji se, jak nahlas říkám „nechám to na tobě, Viktore“.

 Procházíme ztichlým městem a na zastávce tramvaje mlčky čekáme na noční spoj. Za chvilku už jedu v poloprázdné tramvaji, pro mne kamsi do neznáma. Vystupujeme ve čtvrti plné zeleně, zahrad a rodinných vilek. Tuto část města moc neznám. Dostala jsem se sem málokdy, nikdy mi pro pracovní a rodinné povinnosti moc času na procházky nezbývalo. Viktor mne vede ke vkusně oplocené zahradě s jednopatrovým domkem uvnitř.

„Tak tady bydlím. Zvu tě na kávu. Přijímáš?“

Na moji odpověď nečeká, bere to jako samozřejmost. Odkudsi z kapsy vyloví klíč a odemyká vrátka. Po upravené cestičce docházíme k domku. Za chvilku už sedím u stolu v perfektně zařízené kuchyni. V rychlovarné konvici bublá voda.

 „Máš hezký domek, Viktore. Musí tady být pěkné bydlení. Klid, a přitom ve městě. Vždycky to byl můj sen, takhle bydlet. Mít zahrádku, pár kytiček pro potěšení oka“, zasním se.

 Viktor mne pozoruje a usmívá se.

„Třeba se ti ten sen splní na stará kolena, co ty víš. Domek jsem zdědil po rodičích. Bohužel už oba mezi námi nejsou. Žil jsem tady spokojeně nejdřív s nimi, později s mojí ženou, syny Ondřejem i Pavlem. Jak jsme postupně přibývali, tak jsme náhle začali jako rodina ubývat. Oba rodiče tragicky zahynuli při nehodě autobusu. Vzpomínáš si? Tenkrát u Nažidel. Byly toho plné noviny i televize. Manželka zemřela před pěti roky na infarkt, bylo to náhlé a nečekané, ale to už jsem ti vlastně říkal. Pak jsem nějaký čas zůstal jenom s Ondřejem a Pavlem. Ale netrvalo to dlouho. Ondra se před dvěma roky odstěhoval do Písku za svojí láskou. S Jarkou žije, jak se dnes říká „na psí knížku“. Znáš to. Mladí se nechtějí vázat. Vyhovuje jim tenhle volnější styl života. Pavel si našel děvče v Praze. Bydlí tam s jejími rodiči už rok. A tak jsem ve svém domečku zůstal sám. Prostě – sám si vařím, sám si peru a dál se to už jenom píská. Dokonce velmi dlouho jsem tady kromě rodiny neměl žádnou návštěvu. Jsi první, važ si toho“, zažertoval.

 Upíjím voňavou kávu a Viktor pokračuje ve svém dlouhém monologu.

 „Moc bych to chtěl změnit. Přál bych si, aby se sem zase vrátil život. Smích, pláč, radosti i starosti, tak jako kdysi dávno. Pomůžeš mi to změnit, Jano?“

 Nabídka mne potěšila. Viktor musí být velký romantik. Jako můj Karel. Vždycky mne to imponovalo. Ale myšlenky na Karla vzápětí mizí, protože Viktor mne bere kolem ramen.

 „Nic mi neodpovíš?“

„Je mi s tebou dobře, Viktore. Ale nepospíchej. Potřebuji čas. Jen ten rozhodne, zda k naplnění našich společných snů nakonec dojde. Ale dneska ode mne odpověď nečekej, rozumíš?“

„Chápu. Chtěl jsem jenom, abys měla jasno, jak to s tebou myslím. Ani já nečekám, že se všechno změní za týden. Ale chtěl bych mít alespoň malou naději…“

 Kuchyňské hodiny odbily čtvrtou ranní, když se nám oběma začaly klížit oči. Uvědomila jsem si, že to bude poprvé od Karlovy smrti, kdy budu spát jinde než doma nebo u rodičů. Ale myslím si, že by mi to přál. Veronika to také určitě pochopí. Viktor mi rozestlal v malém pokojíku v prvním patře. Jak sám řekl, je to pokojík jenom pro hosty. Na prostorném letišti budu mít pohodlí jako královna.

 „Budu spát vedle. Kdybys cokoliv potřebovala, stačí zaklepat na zeď. Uslyším tě“.

 Potichu zavřel dveře a já osaměla. Najednou jsem nemohla usnout a měla nutkavý pocit, že mi k úplné spokojenosti cosi chybí. Chvilku trvalo, než jsem se odhodlala zaťukat na zeď. Viktor se objevil ve dveřích vzápětí, jako by na můj signál čekal.

 „Co je? Děje se něco?“

„Pojď ke mně. Nemůžu usnout“, žadoním jako malé děcko a Viktor se nenechá pobízet. Na mých tvářích a těle cítím jeho vášnivé polibky, které se neostýchám opětovat.

 Ráno se probouzím, Je devět hodin. Viktor mě objímá svýma velkýma rukama a spokojeně oddychuje. Dá mi trochu práce, než se vymaním z jeho objetí, tak, abych ho neprobudila. Vkrádám se nejdříve do koupelny a potom do kuchyně připravit nějakou dobrou snídani. Veronika se mi neozvala. Určitě pochopila, u jaké kamarádky jsem, a všechno si vysvětlíme, až se spolu uvidíme.

Pokračování příště, tentokráte až v roce 2021.

Všem čtenářům přeji klidné a spokojené Vánoce a do nového roku především pevné zdraví!🎄