Nebyla to celá ženská

Moje druhá kniha povídek vyšla v roce 2011. I z této inihy přináším na ukázku jednu z povídek, kterou si, jak doufám, rádi přečtete. Na Vaše komentáře se těším.

A tady je slíbená povídka:

NEBYLA TO CELÁ ŽENSKÁ

Pomalu dojíždím na parkoviště před supermarketem.Kabinou mého kamionu zní hymna řidičů o tom, že "řidič tvrdej chleba má" a popravdě řečeno, měl jsem toho po dlouhé cestě z Německa zrovna "tak akorát". Vypnul jsem rádio. Byla jasná zimní noc, krátce před Vánocemi, na zemi bílý poprašek čerstvě napadaného sněhu a na obloze jasně zářící hvězdy. Zaparkoval jsem. Mráz zalézal za nehty. Zkontroloval jsem přívěs a za sebou zabouchl dveře kabiny, kde díky klimatizaci bylo příjemné teplo. Zachumlal jsem se do tlusté vlněné přikrývky a krátce po té usnul. Probudilo mne klepání na okno.

"Pane, nechcete si tuhle noc prožít ve dvou?"

Procitám a rozsvěcuji tlumená světla. Mladá, velmi upravená a hezká dívka, v bílém krátkém kožíšku se chlubí svýma dlouhýma, v černých vzorovaných punčochách oblečenýma nohama. Lodičky na vysokém podpatku.

"Že jí není zima", přemítám, když rukou dělám zamítavé gesto a přesvědčuji se, zda je kabina dobře zamčená. Krásná neznámá se však nechce nechat jen tak odbýt.

"Hele, domluvíme se. Bude se ti to líbit! Za tisícovku - jestli chceš, poskytnu komfortní službu", přechází do důvěrnějšího tónu.

"Koukej zmizet!", křičím přes zavřené okno.

"Na takové jako ty vůbec nejsem zvědavej. A kazil bych zábavu. Vím, že dneska by to opravdu nemuselo být to pravý", snažím se dívku přemluvit k odchodu. Ale nedá se.

"Podívej. Kde takovou najdeš?".

Stoupá si čelem ke mně před kamion a rozepíná načechraný bílý kožíšek. Ani jsem neočekával, že by pod ním ještě něco na sobě měla. Tělo zdobila jen zářivě bílá tanga.

"Jak se jmenuješ?", ptám se, abych si prodloužil alespoň trochu ten pro mne zajímavý pohled.

"Daniela. Ale jestli mne hned nepustíš dovnitř, tak tady zmrznu. Tak co. Otevřeš mi?", naléhá.

"Tak pojď", otevírám kabinu. Přece tam nenechám tu hezkou holku zmrznout. Daniela se okamžitě zachumlává do mojí ještě teplé pokrývky.

"A jak mám říkat tobě?", sonduje a pod pokrývkou se snaží najít to, co ji v daném okamžiku na mojí osobě nejvíce zajímá.

"Richard", poznamenám a uchopím ji za pátrající paži.

"Počkej. Nepospíchej tolik. Vyprávěj mi o sobě něco… Už dlouho jsem nepotkal tak krásnou holku. Proč šlapeš? K tvojí osobě mi to vůbec nesedí. A navíc, jak už jsem ti naznačil, dnes bych opravdu tu správnou zábavu mohl zkazit, nezlob se. Ale povídat si můžeme. Třeba až do rána…".

"Ale když já … já potřebuju prachy!", pronesla tiše, s přivřenýma očima a já zaregistroval dlouhé bohaté řasy. Odmlčela se, jako by se za svůj požadavek styděla. Její ruce začaly být opět mimořádně aktivní a v okamžiku načechraný kožíšek odlétl do zadní části kamionu. Za ním následovaly i kalhotky.

Políbil jsem ji. Něčím mne okouzlila, i když jsem nedokázal definovat, čím. Možná to byla její přirozená krása a nepopiratelná inteligence. Její nenechavou ruku jsem zase odsunul.

"Počkej. Na něco jsem se tě ptal. Proč šlapeš?".

Znovu se na mne zadívala tím zadumaným pohledem, který mne pohlcoval, ale zatím jsem v něm nedokázal tak docela číst. Protože dlouho mlčela, znovu jsem pokračoval otázkou.

"Opravdu je to pro peníze? Dočkám se nějaké odpovědi, nebo na mne budeš stále jenom zírat?".

Konečně začala mluvit.

"Jsi můj první zákazník", reagovala na moje otázky oklikou.

"Víš, Ríšo", (tohle důvěrné oslovení mě moc hřálo na duši), "svůj příběh jsem ještě nikomu nevyprávěla. A vlastně jsem si jen tak pro sebe přísahala, že to ani nikdy neudělám. Vydělávat si peníze takhle je pro mě potupa, ale také jediné nalezené řešení. Budeš první a doufám, že i poslední můj klient, který bude moji smutnou story znát. Ani nevím, proč právě tobě chci všechno vyprávět, když se skoro vůbec neznáme…".

Zase jsem zaregistroval její zkoumavý pohled, jakoby zjišťující, co s jejími informacemi podniknu. Přitulila se ke mně pod vlněnou deku a začala své vyprávění.

"Žila jsem s manželem Viktorem ve vilce v malé vesnici. Měla jsem všechno, na co jsem si jen pomyslela. Viky, jak jsem ho oslovovala v důvěrných a krásných chvilkách, mne opravdu miloval. Ostatně - já jeho také. Podnikal ve stavebnictví. Zprvu se mu opravdu dařilo. Dnešní doba jen nahrává stavebním firmám".

"Máš pravdu", přerušil jsem ji.

"I mně by se líbil vlastní domeček. Ale pokračuj. Začíná mne to opravdu zajímat".

"Nakupoval a prodával stavební materiály. Mohli jsme si proto dovolit před pěti lety postavit naše společné bydlení. Zařídili jsme si velký bazén s výřivkou, saunu, tělocvičnu, dílnu garáž, prostě všechno, na co si pomyslíš. Naše dvě dcerky, kterým je dneska dvanáct a deset let, prožívaly opravdu nádherné a spokojené dětství. Viktor mě chtěl mít stále doma. Proto jsem na jeho naléhání zanechala magistrování v lékárně. Zůstala jsem s holkama doma. Uvítaly to. Jejich dětství zase získalo "červenou hvězdičku", jak s oblibou zejména starší dcera říkávala. Nemusely do družiny. Však to znáš. Maminka napekla, uvařila, vyprala, uklidila, prostě normální a spokojená rodinka.

Až přišel listopad loňského roku. Kdyby to šlo, tak bych tenhle měsíc vymazala z kalendáře. Bohužel to nejde. Na to úterní ráno do smrti nezapomenu. Seděla jsem s Vikym u snídaně, když zazvonil zvonek. Viky se zvedl a s povzdechem "kdo to zase ráno tady otravuje" vyšel na zahradu ve starém hubertusu. Viděla jsem ho oknem u naší branky. Živě diskutoval s dvěma muži, pro mne zcela neznámými, více jak hodinu. Diskuse to byla vášnivá a podle Viktorových gest i hodně vzrušená. Ale slovům jsem nerozuměla. Když se Viky vrátil, byl bledý.

"Co je? Děje se něco?", ptám se.

"Ale nic. Jen nějaké pracovní starosti", usmál se.

"S tím si nezatěžuj hlavu miláčku. To si vyřeším sám, víš?".

Objal mne a dlouze políbil. Tenkrát, aniž jsem věděla proč, mi to připadalo jako loučení. Netušila jsem, jak hluboká to bude za pár hodin pravda.

"Jdu nakoupit", oznámila jsem Viktorovi.

"Máš nějaké zvláštní přání?", obrátila jsem se na něho. Zavrtěl hlavou.

"A odvézt bys mě tam nechtěl?".

"Promiň, ale dnes ne. Musím za chvilku do banky. Znáš to. Přesnost je výsada králů". Jeho tvář pomalu získávala svoji barvu a to mne uklidnilo. Nastartovala jsem svého malého fiátka, odvezla obě dcerky ke škole a krátce na to zaparkovala před supermarketem.

Když jsem se zhruba po dvou hodinách vracela domů, již z dálky jsem viděla, že něco není v pořádku. Přidala jsem plyn. Nemýlila jsem se. Před domem sanitka a policie. Zastavila jsem a vběhla do zahrady. Odemykat jsem nemusela, dveře byly vyražené.

"Pro boha, to nás vykradli?", napadlo mne jako první.

"Viky, jsi tady?", volám a vbíhám do haly. Zastaví mne vysoký muž v dlouhém kabátě.

"Paní Petrovičová?", zeptá se s profesionalitou čišící do dálky.

Přisvědčím.

"Co se to tady stalo?", tážu se.

"Ani nechoďte dál. Není to hezký pohled…", neznámý mne bere za loket a odvádí do kuchyně. To už si připadám jako loutka a tuším, že se stalo něco hrozného.

"Co je s mým manželem?", sedím u stolu a kriminalista přede mne staví sklenici vody.

"Musím vám sdělit smutnou zprávu. Váš manžel se před hodinou zastřelil. Nás přivolala sousedka, když slyšela z domu střelbu. Ale bohužel už bylo pozdě… Je mi to moc líto".

Poslouchal jsem beze slova. Neměl jsem odvahu Danielino vyprávění rušit. V jejích očích se zaleskly slzy. Po chvíli pokračovala.

"Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit. Myslela jsem si, že to je nějaký omyl, nebo špatný sen. Ale nebyl. Všimla jsem si čistě bílé obálky. Ležela na stole. Bylo na ní moje jméno, napsané Viktorovou rukou.

"Zřejmě dopis na rozloučenou", suše poznamenal policista. Otevřela jsem ho. Hned první slova mně vehnala příval slz do dosud nevěřících očí. Začínal tak, jak mne Viky oslovoval v intimních chvilkách. "MÁ DRAHÁ…". Dál jsem byla schopná číst až za hodně dlouhou chvíli. Dozvěděla jsem se, že Viktorova firma je už rok na pokraji krachu, zadlužená až "po uši". Dluhy není z čeho splácet. Ti dva neznámí po ránu byli najatí vymahači jednoho z věřitelů a manželovi vyhrožovali násilím, pokud do měsíce nezaplatí osmicifernou dlužnou částku… "Nemůžu už dál, banka mi nedala úvěr". Viktor to prostě psychicky neunesl…

A to je podstatná část mého příběhu. Na úhradu jeho dluhů jsem použila peníze, získané prodejem naší společné vily. S dcerkami, které dodnes počínání svého táty nepochopily, jsem se nastěhovala k mojí mamince, kde společně bydlíme ve třech malých místnostech. Ten pád až ke dnu mě hodně bolel. To mi věř. Teď je to více než rok a pořád se mi o všem špatně mluví".

Povzdechla si.

"A nejhorší je to s prací. Nemám odvahu se vrátit do lékárny. Nesnesu pohledy lidí, kteří mne znají a někteří ze soucitu, někteří s posměchem si na mne ukazují prstem. Mýt nádobí se mi s vysokou školou opravdu nechce. A navíc, je to stejné jako s lékárnou. Na malé vesnici prostě nic neutajíš. A proto tady, padesát kilometrů od domova, se pokouším získat nějaké peníze tímhle pro mne ponižujícím způsobem. Nechci se i s dcerami nechat vyživovat svojí matkou. Sociální dávky a její důchod opravdu vystačí jen na to nejzákladnější. No, a teď, když už všechno víš, tak můžeme jít konečně na věc, ne?".

Tón jejího hlasu se změnil. Vyprávění skončilo a vzápětí jsem měl zase co dělat, abych její ruku odsunul z mého, pro ni tak zajímavého místečka.

"Co je?", reagovala tentokrát podrážděně.

"Cos chtěl vědět, už víš! A abych tu na tebe koukala, tak proto tady nejsem!". Její ruka se zase posunula směrem do mého klína.

"Nech mě!".

Moje hlasitá odmítavá reakce Danielu rozčílila.

"Mám jít? Pudu, když chceš. Ale vyhodit jsi mě mohl hned a ne až po hodině mého vyprávění. Pohráváš si se mnou jako kocour s myší. Mohla jsem za tu dobu chytit nějaký kšeft jinde! Měla jsem o tobě docela jiné mínění".

Obratně natáhla svá bílá tanga a krásné štíhlé tělo zahalila do svého kožíšku.

"Alespoň jsem se tu ohřála, když už nic. Pustíš mne ven?", zkoumavě hleděla na zamčené dveře a v jejích očích bylo možné číst, že tohle bez mojí pomoci nezvládne.

"Počkej", objal jsem ji kolem ramen.

¨Důvěra za důvěru. Ani ty si o mně nesmíš myslet, že jsem nějaký úchyl či co. Tohle je tvoje…".

Vytáhl jsem z peněženky tisícovku.

"Na tom jsme se domluvili, nebo ne?".

Schovala bankovku do kapsy beze slova v očekávání, co ještě se ode mne dozví.

"Nemohu si s tebou nic začít ze dvou důvodů, víš? Před časem na jedné ze svých cest jsem nedokázal zkrotit svoje vášně. Nabídku prostitutky, která zdaleka nebyla tak krásná, jako ty, jsem přijal. Krátce na to jsem se od kolegů dozvěděl, že měla AIDS a vůbec jí nevadilo, že tuhle nevyléčitelnou nemoc šíří dál. Já ještě neznám výsledky svých testů. Nechtěl bych ti zkazit život. Co kdyby náhodou…".

Nedomluvil jsem. Daniela pochopila.

"A ten druhý důvod?", zeptala se.

"Ten je prostší a pro tebe možná i zvláštní. Nezlob se. Moc se mi líbíš, ale pro mne prostě nejsi celá ženská!".

"Jak celá ženská? To vůbec nechápu!".

Otazník v jejích očích byl nepřehlédnutelný.

"Co mi chybí? Tak mluv konečně!".

Najednou jsem nevěděl, jak to říci.

"No, prostě - pro mě nejsi celá ženská, když seš všude vyholená… A s takovou, byť by byla sebekrásnější, já prostě nemůžu, promiň.".

Zadívala se na mne soucitným pohledem. Usmála se, ale mlčela.

Svítalo, když jsem otevřel dveře kabiny kamionu a Daniela zmizela do mrazivého rána. I když jsem na stejném místě od té doby parkoval mnohokrát, nikdy už jsem ji nepotkal. Na to, že jí sdělím, že mé testy byly negativní a druhý důvod, bránící našemu sblížení snad časem může odstranit sama, jsem se těšil marně. Jo, řidič. Ten tvrdej chleba má ….

Napsáno životem

Přináším ukázku z mé první knížky, která vyšla v roce 2008. Doufám, že příběh ze života, podle kterého je kniha i nazvána, se vám bude líbit a s chutí se do něho začtete. Každý váš komentář mne rozhodně potěší. Tak tady je nabízená povídka:

NAPSÁNO ŽIVOTEM

Bylo mi krásných 15 let. Po skončení základní školy jsem chtěla studovat gymnázium a mým snem po úspěšně složené maturitě bylo se stát právničkou. K tomu všemu jsem měla spolehlivé zázemí. Rodiče vysokoškoláci, podnikatelé. Měla jsem všechno, na co jsem si jen pomyslela. Jen jedno mi trochu chybělo. Svých rodičů jsem si moc neužila. Co je to společně strávený víkend či dovolená, to mně byl pojem docela cizí. Snad i proto jsem byla samostatnější, než ostatní kamarádky v mém věku. Od dětství jsem byla vychovávána placenou chůvou a od svých 15 let jsem žila v rodinné vile docela sama. S mámou jsem si jen dopisovala. Ranní vzkazy na stole v kuchyni byly na denním pořádku. Tátu jsem většinou doma vůbec neviděla. Měla jsem jenom jistotu, že to je on, který splní všechna moje skromná i neskromná přání a z finančního hlediska to pro něho nebude žádný problém.

Přiblížily se poslední prázdniny před ukončením "základky". Tehdy na diskotéce jsem se seznámila s Jirkou. Urostlý, štíhlý a černovlasý mladík se mi zalíbil na první pohled. Jak jsem zjistila, do osmnáctin mu mnoho nezbývalo. Spolu jsme několikrát navštívili kino, nejrůznější diskotéky v okolí a vzájemné sympatie narůstaly. Bylo červencové odpoledne, plné letního slunce, když jsem se odhodlala Jiřího pozvat k sobě domů.

"Přijď, naši se vrátí až zítra v noci. Koupíme si něco dobrého k večeři, pustíme muziku a užijeme večer", lákala jsem ho. Na jednu stranu jsem si moc přála být s Jirkou sama. Na druhou stranu jsem si v duchu musela přiznat, že se tak trochu bojím. Vždyť kromě několika letmých polibků a pohlazení od Jirky jsem ještě nepoznala opravdovou sílu lásky….

Jirka přišel přesně ve smluvený čas. Nažehlený, ve svátečním, s kyticí šesti oranžových růží v jedné a láhví šampaňského v druhé ruce. Květinami si mne získal docela. Společně jsme pak prožili nádherný romantický večer. Došlo i na pohlazení a dotyky. "Romano, mám tě moc rád", slyšela jsem sladká slovíčka. Chvíli jsem se snažila Jirkovým laskavostem bránit, ale moje zvědavost, doprovázená příjemnými pocity, nakonec zvítězila nad pocity jakéhosi strachu a došlo i na dosud pro mne nepoznaný pocit absolutního štěstí.

Ráno jsme se vzbudili poměrně časně. Připravila jsem snídani a zaregistrovala, že Jirka se tváří nějak vážně.

"Co je, stalo se něco?", zeptala jsem se a ukousla další sousto namazané housky se salámem. Jirka se napil horkého čaje.

"Víš, vlastně jsem se s tebou přišel rozloučit. Dostal jsem nabídku jít studovat do Francie. A taková nabídka - ta se prostě neodmítá. Odlétám pozítří do Paříže. Měsíc budu pilovat francouzštinu, někde v horách v jazykovém kurzu, abych se na Sorbonně udržel. Budu ti psát…".

Najednou mi bylo hrozně těžko. Tak krásně náš vztah začínal…. Ale pochopila jsem, že Jirkovi v jeho studiích nemám právo bránit. Popřála jsem mu hodně zdaru a se zadržovanými slzami v očích se s ním za dva dny rozloučila na letišti.

Od té doby jsme si pravidelně vyměňovali esemesky. Bylo mi sice divné, že mi Jirka nenapsal žádnou adresu, kde vlastně bydlí, ale říkala jsem si, že na všechno dojde časem. V září jsem začala studovat na gymnáziu. Jirka mi v té době napsal, že odjíždějí kamsi do hor na týdenní výlet. A to byla poslední zpráva. Od té doby se neozval. Telefon nedostupný, dopisy nebylo kam doručit. Při pátrání po příbuzných jsem zjistila, že Jirka již rodiče nemá a žil zde docela sám…. Postupně jsem se smiřovala s tím, že náš vzájemný slibně se rozvíjející vztah skončil.

Čas je běžec dlouhým krokem. V říjnu jsem zjistila, že se mnou asi není něco v pořádku. Lékař mne v mém podezření utvrdil.

"Děvčátko, jste ve třetím měsíci. Přesto, že jste tak mladá, potrat bych vám nedoporučoval. Další dítě by se vám již nemuselo vůbec narodit", informoval mě.

Byla to další rána z čistého nebe. Rodiče byli zásadně pro přerušení těhotenství. Podnikání bylo pro oba přednější. A já sama? Dítě jsem rozhodně chtěla, už proto, že bylo Jirkovo. Ale starat se o něj? Na to jsem se ve svých necelých šestnácti letech necítila dost dospělá. Ale rozhodování bylo opravdu jenom na mně. Konečný verdikt si dítě ponechat, jsem jako prvnímu sdělila lékaři. Uvítal to. Horší to už bylo s mými rodiči. Máma se mě zřekla. Táta zaujal postoj "mrtvého brouka", ale samozřejmě nemohl jinak, než být na straně své manželky. Věděl ale, že to nebudu mít jako svobodná matka snadné. Potají mi založil účet a na něj pravidelně posílal malou sumičku jen pro mne a své vnouče do začátků.

Byl konec března dalšího roku, když se mi narodil zdravý kluk. Jiříček, přece se nemohl jmenovat jinak, se měl čile k světu. Byla jsem s ním doma pouhé dva měsíce. Do bytu, který mně ve vile rodiče vyhradili, jsem si nastěhovala milovanou babičku. S tou jsem od dětství měla krásný vztah a o Jiříčka pečovala vzorně. Tak jsem se dál mohla věnovat svému studiu. Po čtyřech letech jsem maturovala a úspěšně složila zkoušky na práva. Jiříček už navštěvoval mateřinku a já za občasného utajeného přispění svého tatínka a babiččina důchodu jsem se snažila ho dál vychovávat. Jen s mámou jsem od narození Jiříčka neměla možnost mluvit. Neodpustila mi můj mladický hřích a zatvrdila se. I když mě to citelně bolelo, snažila jsem se na sobě nenechat nic znát. Jaké bylo moje překvapení, když jsem jednoho dne obdržela předvolánku na sociální odbor, si nikdo nedovede představit.

"Máme tady stížnost vaší matky, že týráte svého chlapce a nedostatečně o něj pečujete", dozvěděla jsem se tam.

"Chlapec prý byl včera ve školce samá modřina", tak jak to bylo?", uhodila na mne úřednice. Nakonec moje vysvětlení, že Jiříček doma zlobil a proto dostal vařečkou a mohl tak mít modřinku na zadnici, prošlo. Vysvětlovat musela i moje babička a nakonec i Jiříček sám. Stížnost byla vyřízena jako neoprávněná. Příliš jsem nepátrala po tom, zda skutečně moje máma Jiříčka ve školce navštívila, či slyšela Jiříka doma plakat nebo si obsah stížnosti jen tak vymyslela. Bylo mi všechno jen opravdu líto. Vždyť Jiříček svoji babičku vůbec neznal…

Když začal Jiříček chodit do první třídy, seznámila jsem se na rodičovském sdružení s Katkou, maminkou jeho spolužačky Darinky. Skamarádily jsme se. Katku jsem začala i s Jirkou navštěvovat. Katka byla zdravotní sestrou v naší městské nemocnici. Jednoho odpoledne jsme se sešly jen tak na kávě v útulné vinárně. Katka, tak jako mnohokrát předtím zabrousila na pracovní pole. Nedivila jsem se jí. Vždyť skoro denně na oddělení ARO přicházela do styku s lidmi, jejichž hodiny života pomalu dotikávaly.

"Nemáš nějakého příbuzného, který se jmenuje Václav Král?", zeptala se mě.

"Václav Král?", v životě jsem to jméno neslyšela a nikoho takového neznám", pátrala jsem ve své paměti.

"Víš, asi před týdnem k nám přivezli mladíka, porazilo ho auto, měl těžký otřes mozku a byl na ARU pár dní. Teď už je mimo nebezpečí. Když se začal probouzet z bezvědomí, neustále opakoval tvoje jméno Romana Nečasová. Může to být samozřejmě náhoda, ale je to divné, co říkáš?"

"Nerozumím tomu", podotkla jsem zamyšleně. "Ale víš co? Co kdybych za tím mladíkem zašla na návštěvu? Kdypak máš službu?" Domluvily jsme se na nejbližší neděli.

V neděli odpoledne, když babička odešla s Jiříkem do kina, jsem se vydala do nemocnice. S sebou jsem vzala nějaké ovoce a nejdříve se zastavila na sesterském pokoji u Katky.

"Tak pojď, zavedu tě za ním. Už jsme Václava přemístili z ARA na "normální" pokoj. Co jsem viděla, daří se mu docela dobře", s těmito slovy jsem s Katkou procházela dlouhou chodbou a zastavila se u dveří pokoje, na nichž jsem stihla přečíst číslo 111. Katka otevřela dveře a pokojem se rozlehl její zvučný hlas:

"Václave, nespíte? Vedu vám návštěvu! To je ta paní, jejíž jméno jste za dobu, než jste se začal vracet do tohoto světa, mnohokrát vyslovil….. Romana Nečasová" - představila mne. Přistoupila jsem k lůžku a zkoumavě si prohlédla mladého muže.

"Dobrý den, prý jste mě chtěl poznat, tak tady jsem", řekla jsem tiše. Mladého muže jsem opravdu nikdy předtím neviděla. Moje tajná naděje, že snad by to mohl být Jiří, který se tak záhadně ztratil, selhala. Václav se nadzvedl na posteli, Katka mu nastavila lůžko, tak aby mohl zpola sedět a se slovy "musím za dalšími pacienty, vy už se tady spolu domluvíte", zavřela dveře nemocničního pokoje.

"Dobrý den", opětoval můj pozdrav Václav.

"Nezlobte se, ale vaše jméno, to byla poslední slova, která pronesl zhruba před pěti a půl rokem můj kamarád Jirka Sovák. Znala jste ho a jste to opravdu vy, o níž tak často mluvil?" Václav hovořil přerývaně, bylo vidět, že soustředění mu ještě dělá dost problémů.

"Jirka", vzdechla jsem si. "Co jste to říkal, poslední slova?? Jirka snad nežije"?? V mých očích visel veliký otazník. Václav se napil čaje a pokračoval.

"Bohužel, je to pravda. Seznámili jsme ve Francii, oba jsme tam chtěli studovat na Sorbonně. Bydleli jsme na jednom pokoji. Někdy na podzim jsme tehdy jeli na výlet do hor. Jirka se chtěl před ostatními vytáhnout a začal lézt bez jakéhokoliv zajištění na skálu. I když jsme ho všichni varovali, bylo to marné. Spadl do průrvy z výšky asi deseti metrů. Byli jsme u něho, jak nejrychleji to šlo, ale nebylo mu pomoci. Poslední slova, která řekl, byla Romana Nečasová. Adresu už říci nestačil….. Později jsme našli jeho mobilní telefon, ale nárazem na skálu se rozbil a v něm uložená data se už nedala získat. Věděl jsem, že v Čechách žádné příbuzné nemá. Proto jsme pohřeb zařídili ve Francii, kde také nedaleko Paříže na malém hřbitově odpočívá." Václav se odmlčel. Únava a psychické vyčerpání z dlouhého projevu byla na něm znát.

Oči se mi zalily slzami. I když jsem postupem času dospívala k závěru, že setkání s Jirkou byla z mojí strany pouze mladická zvědavost a nerozvážnost, která ovšem nezůstala bez následků, takový smutný konec jsem mu rozhodně nepřála, ani nepředpokládala.

"Tak proto nepsal, proto jsem se ho nemohla dovolat", reagovala jsem posmutněle. "Bohužel už mu tedy nemohu říci, že naše setkání mělo za následek Jiříčka…. Pořád jsem doufala, že najdu Jiříčkova tátu".

"Cože?" , ozval se Václav. "Jirka měl syna?"

"Je mu šest a právě absolvuje první třídu", sdělila jsem s úsměvem.

"Hm, tak o tom Jirka rozhodně neměl ani tušení", konstatoval Václav a s chutí se zakousl do mnou přineseného jablka.

"A proč vy - vlastně ty, když dovolíš, ses neozval dřív? Čekala jsem dlouhých šest let, než jsem zjistila pro mě tolik smutnou pravdu…"

"Vrátil jsem se z Francie, jak nejdřív to bylo možné. Před měsícem jsem dostudoval na Sorbonně a začal hledat uplatnění doma. Po příjezdu mne však čekala smůla. Když jsem spěchal se představit do firmy, kde mi nabízeli místo, nedával jsem pozor a porazilo mě auto. Ztratil jsem vědomí - no a podrobnosti už znáš. Snad nějak v podvědomí se mi vybavilo tvoje jméno…… Ostatní už bylo dílem náhody" .

Povídali jsme si tehdy spolu až do konce návštěvních hodin. Slíbila jsem Václavovi, že zase přijdu a přivedu i Jiříka.

V nemocnici si Václav pobyl ještě měsíc. Za tu dobu jsem stihla dvakrát přivést Jiříka na návštěvu. Oba si na první pohled padli do oka. Když byl Václav propuštěn do domácího ošetřování, scházeli jsme se dál. Mně zbýval dokončit poslední ročník právnické fakulty a život zase dostával svůj smysl. I když jsem Václava znala jen krátce, věděla jsem, že to je ten pravý partner pro náš společný život. Po dokončení studia následovala svatba. Tím nejkrásnějším okamžikem však pro mne nebyl jen svatební den. Byl to i den, kdy Jiříček po návratu ze školy spontánně pronesl "tatí, podepíšeš mi žákajdu?" Tehdy jsem opravdu vzala na vědomí, že mám skutečnou a úplnou rodinu, se zajištěnou existencí, v níž scházela jen jedna babička. Moje máma přes veškeré moje snahy odmítla přijmout moje štěstí i za své. Inu, i takový je život…..

Patříme k sobě

Není určitě náhoda, že toto téma týdne bylo zařazeno na blog den po státním svátku vzniku naší republiky. Češi a Slováci k sobě tak nějak od té doby patřili a jako národy jsme společně vycházeli vždy dobře. K rozdělení došlo v novodobé historii dvakrát, a to v souvislosti se vznikem Protektorátu Čechy a Morava, kdy se vytvořil samostatný Slovenský štát a po druhé v roce 1993, kdy se Slovensko osamostatnilo.

Nechci porovnávat, která z variant byla lepší nebo pro jednotlivé národy prospěšnější. Ale nesporné je, že v době společného státu jsme měli k sobě tak nějak blíž. Byli jsme více informováni o politickém i jiném dění na Slovensku, slovenštinu jsme vnímali téměř jako druhý mateřský jazyk a díky televizním slovenským pondělkům a každodennímu dvojjazyčnému vysílání zpravodajství každý tomuto jazyku rozuměl.

Dnes je situace trochu jiná. Mladí lidé již slovenštině často nerozumějí a Slovensko pro ně zůstává jen atraktivním turistickým místem se svými nádhernými velehorami a historickými památkami. A to je určitě škoda.

Přesto si myslím, že naše vzájemné vztahy se Slováky jsou více jak dobré. Slovenština se k nám dostává tak nějak nenásilně. Ať je to možnost poslechu slovenských televizních programů, nebo účast slovenských herců v některých českých filmech nebo seriálech, či soupeření Čechů a Slováků na společných televizních projektech typu Česko a Slovensko má talent a dalších. Samozřejmě, že každý národ má svoje specifika a najdou se jak lidé dobří, tak lidé opačných vlastností. Ale s tím nic nenaděláme. Takový je už život každého z nás.

A jsou tu zase...

Ptáte se kdo? No přece volby. V posledních letech v naší zemi často používaný termín. I ty letošní jsou opatřeny termínem předčasné. Na jednu stranu je tomu dobře. Když si uvědomím nejrůznější skandály a zejména korupční aféry poslední vlády, bylo už opravdu na čase něco změnit. Ale bude vůbec možné něco změnit? To je otázka, na kterou není jednoduché najít odpověď. Pár dnů před volbami jsou už docela unavující debaty kandidujících stran, plné slibů, jejichž splnění je ve hvězdách. A to nehovořím ani o tom, kolik "špinavého prádla" se v této době propere na adresu kandidátů, nevyjímaje ani vtipné či méně vtipné billboardy, které potkáváme na každém kroku. Prostý člověk rozhodně musí mít v hlavě zmatek a zůstane do poslední chvíle nerozhodnutým voličem.

V posledních letech mám pocit, že do politických funkcí kandidují stále stejní lidé. Někteří díky své "hroší kůži" jenom sáhnou do skříně a vytáhnou jiný, modernější kabát. Nakonec proč ne. Hlavně, když to vyjde a bude na pár let zase vystaráno, že?

Rozhodně ale nemohu hodit všechny kandidáty tak říkajíc "do jednoho pytle". Chci věřit tomu, že mezi nimi je řada slušných, minulostí ani skandály nezatížených lidí. Takovým bych přála, aby se do sněmovny opravdu posadili a vydrželi ve své víře, že budou rozhodovat o zákonech a nařízeních podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Snad se i v letošních předčasných volbách alespoň část takových najde a nenechají se pohltit vrzajícími koly tradičního mlýna, který nakonec všechny semele tak, aby rozhodovali hlavně ve svůj prospěch a vyzískali co nejvíce peněz nejen od svých voličů.

A nerozhodnutý volič? Tomu nezbude nic jiného, než při volbě použít svůj vlastní rozum. Všem takovým držme palce. Výsledek voleb nám brzo napoví, jestli jsme zvolili dobře…

Prokrastinace souvisí s věkem

Nemám nijak v úmyslu v tomto článku nějak odborně posuzovat tento filozofický termín. Ale tendence odkládat úkoly, a to zejména ty nepříjemné, na pozdější dobu, se projevuje podle mého mínění u každého z nás a nepochybně souvisí s věkem. A to vůbec nemám na mysli prokrastinaci chorobnou, spočívající v chronické tendenci odkládání plnění povinností, která je rizikovým fenoménem pro duševní zdraví.

Vzpomenu-li na svá školní léta, budu asi jednou z čestných výjimek. Kupodivu jsem do školy chodila ráda a vždycky jsem složitějším úkolům dala přednost před těmi jednoduššími. Vyplatilo se to nejen časově, ale složitější práce jsem měla ráda za sebou co nejdříve. Vydrželo to i na studiích, ukončených maturitou. Po nástupu do zaměstnání to bylo stejné. Složitější práce vždy dostávaly přednost před jednoduššími a mnohokrát se mi to vyplatilo. Včasné splnění složitějších prací mně přinášelo vnitřní pocity uspokojení, že něco dokážu a něco umím. Bylo tomu tak snad i proto, že celý život musím bojovat se svým handicapem a několikrát jsem musela dokazovat, že lidé postižení nejsou všichni nesvéprávní nebo hloupí. Rozhodně nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale bylo tomu skutečně tak.

Dnes, když jsem se po více jak čtyřiceti letech na jednom pracovišti rozhodla si užívat zaslouženého důchodu, si již trošičku prokrastinace v tom dobrém slova smyslu mohu dopřát, asi jako každý z nás důchodců. Když se mi něco dělat dnes nechce, bez problémů to odložím na zítra s vědomím, že zítra se budu muset o to víc snažit. Ale takový je už život, že?

Snad tyto pocity nemám jen já sama. Určitě se najde více čtenářů tohoto článku, kteří mně, jak doufám, dají za pravdu. S prokrastinaci, rozuměj s leností neplnit některé úkoly, které nás nebaví, je totiž třeba bojovat. Jinak by se mohlo stát, že přeroste v tendenci chronickou a to by jistě nikomu nebylo příjemné. Ale to už by byl zase docela jiný příspěvek na "téma týdne".

Introvert nebo extrovert?

Nemám ráda tyhle psychologické pojmy, které striktně zařazují člověka do určité škatulky. Osamělý stydlín, který se věčně někde schovává, má potíže s běžnou konverzací a nejraději by ani nevycházel z domu. Taková je obecná představa introverta. Toto mínění ovšem bývá zavádějící a odhalit takovou osobu není jednoduché. Kdesi jsem se dočetla, že introverti představují zhruba 25 procent populace a obecně jsou považováni za jakési podivíny s vlastním uzavřeným světem, v němž se pohybují.

Ale přiznejme si. Kdo z nás občas není tak trochu introvert? Copak netoužíme někdy po samotě, klidu, tichu a nerelaxujeme jenom se svými myšlenkami? Kdo z vás řekne, že tomu tak není, nemůže mluvit pravdu. Já vím. Namítnete, že introvert svoji samotu vyhledává záměrně, aby si tak zvaně dobil baterky. Ale není to spíš tím, že mu nevadí být sám? Pokud je tomu tak, nemusí ještě vůbec jít o introverta. Jak známo, protiklady se přitahují. Není proto výjimečné, že introverti jsou obvykle přitahováni k otevřeným extrovertům, kteří je podpoří v tom, aby se bavili a nebrali se tak vážně. Tito lidé mají obecně rádi společnost, jsou hovorní a potřebují dostatek vnějších podnětů. Pro introverty tak představují styk s "normálním", rozuměj extrovertním světem. Přejme tedy všem introvertům, ať jim to dobře píše, neboť vynikají v psaném projevu a extrovertům hodně sil a trpělivosti své introvertní partnery zvládat. Výsledkem bude spokojený a šťastný život. A o ten jde nepochybně nám všem.