Nemám nijak v úmyslu v tomto článku nějak odborně posuzovat tento filozofický termín. Ale tendence odkládat úkoly, a to zejména ty nepříjemné, na pozdější dobu, se projevuje podle mého mínění u každého z nás a nepochybně souvisí s věkem. A to vůbec nemám na mysli prokrastinaci chorobnou, spočívající v chronické tendenci odkládání plnění povinností, která je rizikovým fenoménem pro duševní zdraví.
Vzpomenu-li na svá školní léta, budu asi jednou z čestných výjimek. Kupodivu jsem do školy chodila ráda a vždycky jsem složitějším úkolům dala přednost před těmi jednoduššími. Vyplatilo se to nejen časově, ale složitější práce jsem měla ráda za sebou co nejdříve. Vydrželo to i na studiích, ukončených maturitou. Po nástupu do zaměstnání to bylo stejné. Složitější práce vždy dostávaly přednost před jednoduššími a mnohokrát se mi to vyplatilo. Včasné splnění složitějších prací mně přinášelo vnitřní pocity uspokojení, že něco dokážu a něco umím. Bylo tomu tak snad i proto, že celý život musím bojovat se svým handicapem a několikrát jsem musela dokazovat, že lidé postižení nejsou všichni nesvéprávní nebo hloupí. Rozhodně nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale bylo tomu skutečně tak.
Dnes, když jsem se po více jak čtyřiceti letech na jednom pracovišti rozhodla si užívat zaslouženého důchodu, si již trošičku prokrastinace v tom dobrém slova smyslu mohu dopřát, asi jako každý z nás důchodců. Když se mi něco dělat dnes nechce, bez problémů to odložím na zítra s vědomím, že zítra se budu muset o to víc snažit. Ale takový je už život, že?
Snad tyto pocity nemám jen já sama. Určitě se najde více čtenářů tohoto článku, kteří mně, jak doufám, dají za pravdu. S prokrastinaci, rozuměj s leností neplnit některé úkoly, které nás nebaví, je totiž třeba bojovat. Jinak by se mohlo stát, že přeroste v tendenci chronickou a to by jistě nikomu nebylo příjemné. Ale to už by byl zase docela jiný příspěvek na "téma týdne".
Žádné komentáře:
Okomentovat