Dárek k Vánocům

"Jaruš, co kdybychom se šli podívat do města? Chtěl bych ti koupit nějaký dárek pod stromeček. Stejně jsme se ještě spolu nebyli podívat ani na vánočních trzích. Co říkáš?"

"Mirku, já chtěla péct další vánoční cukroví. A dárek? Já přece nic nepotřebuju. No ale dobře. Když máš chuť jít na procházku, tak se to musí využít. Tu nemáš vždycky, že?"

"Máš pravdu. Ale takové řeči, že nic nepotřebuješ, už nechci slyšet. Jen se hezky obleč a vybereš si, co se ti bude líbit. Zasloužíš si to!"

Mirek se ke mně přiblížil ze zadu a zlehka mne políbil na tvář. Přesto, že od naší svatby již uplynulo více jak třicet let, připadali jsme si občas jako za našeho mládí. Mirek byl stále pozorným manželem a popravdě řečeno, dělalo mi to velmi dobře na duši. Naše děti už dávno vyletěly ze společného hnízda a zařídily si svůj život.

Netrvalo dlouho a vyrazili jsme společně do ulic.

Zbývalo pár dnů do Štědrého dne. Tak jako poslední léta počasí venku spíše připomínalo jaro, než blížící se nejkrásnější svátky v roce. Na náměstí byla spousta lidí. Všichni postávali u mnoha stánků s nejrůznějším vánočním zbožím a pochutinami. Obdivovali jsme nádherně nazdobený stromeček. Manžel mi koupil velké perníkové srdíčko s vánočními motivy. Byl romantik. To jsem dobře věděla. I já měla v plánu nadělit mu pod stromeček něco, co si už dlouho přál a pro co si zítra pojedu, až bude v práci.

"A kam zakotvíme teď?", zeptal se, když jsme se vánočních trhů nabažili.

"Co kdybych ti koupil nějaké zimní boty? Tyhle máš už nějaké vyšmajdané, chtělo by to změnu!"

Usmála jsem se. Mirek patřil mezi to málo mužů, kteří si všímali svých drahých poloviček, pokud jde o zevnějšek a ošacení. Tak nějak v duchu jsem si říkala, že by mi Ježíšek mohl nějaké ty botičky přinést. Nakonec jsme společně vybrali kotníkové boty se zimní vložkou, na mírném podpatku.

"A když jsme už venku, nezajdeme na večeři?"

Souhlasila jsem. Nakonec jsem to už znala. Vždycky, když jsme se společně vydali do města, skončilo to večeří.

Domů jsme se vraceli dlouho večer a já už jen sama pro sebe přemýšlela, jaký bude asi ten dárek, pro který se zítra vydám.

Následující den se Mirek vracel z práce o něco dřív. Potichu odemkl byt, chtěl svoji ženu překvapit. V předsíni bytu však zaslechl Jarčin hlas, jak s někým hovoří v obývacím pokoji. Dveře byly zavřené.

"Že bychom měli nějakou nečekanou návštěvu? Žádný cizí kabát tady ale nevisí, to je divné!"

Jarčin hlas byl však zřetelně slyšet a Mirek zvědavě přitiskl ucho na dveře.

"Miláčku! Broučku! Ty jsi tak nádhernej! Já tě miluju! Dej mi pusinku! Tak, hodnej kluk. Ještě jednu prosím!"

Mirkovi se zatajil dech.

"Co to je? Přece tady Jarka nemá nějakého milence? Na stará kolena, no to je přece nesmysl!"

"Máš krásnej ocásek. To se ti bude honit, co? Ty zlatíčko, ani nevíš, jak seš nádhernej! Vem mě hezky kolem krku. Ale nekousej moc. To by bolelo, víš? No vidíš, to je ono. Hodnej kluk. Já tě za to pohladím, miláčku!"

Mirek za dveřmi ztuhl a krátce přemýšlel, co má dělat. No přece tam tomu sokovi svoji Jarušku nenechám! Rázně otevřel dveře obýváku.

"Tak ukaž, kde máš toho svého ku…", ani nedořekl to sprosté slovo, které měl právě na jazyku. Dočista zkoprněl. Jarka seděla u stolu a v náručí držela štěně pomerančového trpasličího pudlíka. Držel se jí jako klíště a celý se strachy třásl.

"Co tady děláš tak brzo? Zkazil jsi mi vánoční překvapení! Teď už s tím nic nenadělám. Stejně nevím, kam bych tohle třesoucí se nadělení do Štědrého dne schovala. A nakonec - nejsme malé děti, viď Mirku?

"Ahoj," vypadlo z Mirka za chvilku.

"Tak to byla samomluva se štěňátkem, co jsi tady vedla?", zeptal se pro jistotu.

"No, a co sis myslel?"

Jarce teprve teď došlo, co vlastně všechno říkala a začala se nehorázně smát.

"Tedy, Mirku, to se ti opravdu povedlo. Ty sis myslel, že tady mám milence? No to je nejpovedenější vtip tohoto roku. Vždyť se koukni, jak je ten pejsek nádhernej a jak se po tobě dívá! Tak moc sis ho přál a mně se konečně podařilo ho sehnat. Bude nám s ním veseleji, uvidíš!"

Mirek vzal chlupatou kuličku do náruče. A v té chvíli se stalo něco, co nikdo nečekal. Ač Mirek nikdy sám pro sebe nemluvil, tedy alespoň Jaruška ho nikdy neslyšela, vodopád slov se z jeho úst hrnul o překot.

"Ty chlupáčku krásnej, neboj se mě. U nás ti bude dobře. Budeme tě rozmazlovat, chodit s tebou na procházky, budeme si spolu hrát. Budeš i moje zlatíčko, nejen Jaruščino. Ty potvůrko, nekousej. To docela bolí, ty tvoje ostré zoubky. Tak olíznout mě chceš? Hodnej kluk. Už se zase koušeš do ocásku, ty hračičko? Bože, ty seš tak krásnej, a já mám takovou radost!"

Za sebou uslyšel Jaruščin smích.

"Čemu se směješ?

"Jen si tak představuju, co by asi bylo, kdyby někdo poslouchal tebe za dveřma, tak jako ty mě. Kdo ví, co by si pak o tobě myslel!"

"Třeba, že jsem jinej, viď? Ale neboj. Moje sexuální orientace je docela v pořádku. Večer tě o tom přesvědčím. Tedy, jestli nám to tenhle nový člen rodiny dovolí!"

Teď už jsme se smáli oba. A pak, že samomluva není nakažlivá. Ale jak jsme se přesvědčili, dokáže být i pěkně nebezpečná. A proto - pozor na svědky. Ne vždycky by to muselo takhle šťastně dopadnout.

Téma týdne: Samomluva

Chtěl jsem jí říct...

Obklopuje mne naprosté ticho. Najednou. Nevím, co se mohlo stát. Šel jsem přece do města nakupovat vánoční dárky se svou milovanou Monikou… Proč je tady takové ticho?? Poslední, co jsem slyšel, byla přece ta strašná rána a výkřik. To křičela Monika? A kde je? Začínám trochu vnímat. Ležím na zemi a nade mnou se sklání kdosi v oranžové vestě.

"Slyšíte mne? Jak se jmenujete, pane? Víte, kdo jste?"

Ztěžka odpovídám.

"Láďa přece. Co je s Monikou?"

"Teď nemluvte. Musím zjistit, co je s vámi. Co vás bolí, Láďo?"

Nějak si nemohu nic vybavit. Třeští mi hlava. Jinou bolest necítím a znovu mne začíná obklopovat jakási mlha, nebo spíš tma.

"Zase ztratil vědomí. Vypadá to na silný otřes mozku. Víc zjistí v nemocnici."

"A co ta žena?"

"Prý ji nedovezli. Ale teď je přednější, aby zachránili alespoň jeho. Jedem!"

Vzpomínky na tragickou nehodu, kdy opilý řidič najel na tramvajovou refýž, kde jsme s Monikou čekali na tramvaj, mne budou pronásledovat po zbytek života. V nemocnici jsem si pobyl skoro tři týdny. Dlouho mi nechtěli prozradit, že moje drahá manželka, s níž jsem si užíval společný život teprve třetím rokem, nehodu nepřežila. Ale jednou jsem se to dozvědět musel. V tu chvíli se mi nechtělo žít a bylo mi líto, že jsem neskončil tak, jako ona. Za pomoci oborníků jsem se z nejhoršího dostal. Přesvědčili mne, že je vždycky pro co žít. Ale já jsem přece své Monice ještě tolik věcí chtěl sdělit… Proč to muselo takhle dopadnout?

Chtěl jsem jí říct, jak moc ji mám rád.

Chtěl jsem jí říct, aby byla trpělivá, že se nám určitě už brzy podaří splnit náš sen. Založit rodinu. Já chtěl holčičku, ona chlapečka. Smáli jsme se tomu a s nadsázkou tvrdili příbuzným, že až se nám to vše podaří, budeme mít dvojčata.

Chtěl jsem jí říct, že jsem moc rád, že se nakonec smířila s mojí matkou. Ne vždy si tchyně s nevěstou padne do oka. Moje matka je typ ženy, která si myslí, že všechno umí nejlépe a nikoho dalšího nechce k ničemu pustit. Monika to těžce nesla a několikrát se s matkou nepohodla. Ať šlo o úklid, vaření, práce na zahradě a kdoví, co ještě. Proto jsme se také od mých rodičů, kde jsme bydleli dva roky, nakonec odstěhovali do města do panelákového bytu. Chtěli jsme být sami a žít život podle svého. Matka to nesla těžce, otec s mým, vlastně naším rozhodnutím souhlasil. Myslím si dodnes, že to byl on, kdo matce domluvil a ta nakonec vzala Moniku na milost.

Chtěl jsem jí říct, že v létě spolu odjedeme k moři. Věděl jsem, jak moc po tom touží. Nikdy u moře nebyla a chtěl jsem jí dopřát opravdu luxusní dovolenou.

Chtěl jsem jí říct, že v práci mi nabídli místo zástupce ředitele. Je to odpovědnost, ale i vyšší plat.

Chtěl jsem jí říct spoustu dalších věcí. Chtěl jsem s ní být v dobrém i zlém, jak jsme si slíbili při naší svatbě.

Obklopuje mne naprosté ticho. Stojím na hřbitově a dívám se na náhrobek s jejím jménem. "Tolik jsem ti toho chtěl ještě říct, Moniko a je škoda, že nemůžu", šeptám.

"Už je to rok, co tady se mnou nejsi. Čas hrozně utíká, ale mně se pořád stýská, věříš mi?"

Snad mne slyší. Kdo ví. Někdy si říkám, že se přece žádný člověk nemůže jen tak nenávratně ztratit.

Pokládám na hrob kytici jejích oblíbených červených růži. Je mi smutno, ale je to všechno, co můžu milované bytosti dát…

Téma týdne: Co bych řekl(a), ale nemůžu

Maličkosti kolem nás

Miluji adventní čas. Čas příprav na nejkrásnější svátky v roce, které alespoň u nás doma představují svátky klidu, pohody, setkávání se s přáteli a rodinou a nepostradatelné nadělování dárků. Maličkosti, které nás dělají šťastnými, jsou ale kolem nás po celý rok. Kolikrát si říkám, jak málo stačí člověku ke štěstí. Nevěříte? Posuďte sami.

Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál krátce po skončení druhé světové války, v době, kdy řada lidí z naší republiky z politických důvodů emigrovala. Ale začal ještě dávno předtím, kdy Eva s Martou chodily do základní školy, tehdejší "měšťanky". Byly nerozlučné kamarádky. Prožívaly společně dobré i zlé, jedna bez druhé nebyla ani den. Společně chodily i do tanečních, později jedna druhé byla i na svatbě. A tady začal problém. Eva se vdala za občana německé národnosti, což se tehdejšímu režimu příliš nelíbilo. Nakonec se Eva rozhodla s manželem emigrovat. Marta jí to sice rozmlouvala, ale na druhou stranu ji chápala. Eva neměla šanci získat dobrou práci ve svém oboru. Vždyť měla za manžela "nepřítele národa", který nebyl žádoucí. Dlouholeté kamarádství tak ze dne na den skončilo. Marta se jen dozvěděla od Evina bratra, že Eva s manželem se dostala až do Austrálie. Tam nakonec zakotvili natrvalo. Martě se po kamarádce dlouho stýskalo. Ale co se dalo dělat. Na to, aby se za ní podívala "k protinožcům" jednoduše nebyly peníze. A kdo ví, jestli by získala tehdy potřebné vízum.

Uplynulo dlouhých padesát let. Po "sametové revoluci" zavládl jiný režim. Bylo krásné letní odpoledne, když Martě zazvonil v kapse mobil.

"Kdo mě, starou bábu, může shánět?", komentovala to.

Podívala se na displej.

"To je Karel, bratr Evy! Snad se s ní něco nestalo?", říkala si hlasitě a přijala hovor.

"Dobrý den Karle, co se děje? Stalo se něco s Evou?"

Netrpělivě očekávala odpověď. Dobře věděla, že Eva to teď nemá lehké. Nedávno jí zemřel manžel. Společně vychovali čtyři děti, dnes již dospělé syny, které, pokud ví, v domě s Evou nebydlí.

"Dobrý den Marto. No s Evou se nestalo nic, vlastně - počkej, někoho ti dám k telefonu!"

"Ahoj Marto. Tady Eva. Přijela jsem na stará kolena se podívat do mého bývalého domova a moc ráda bych se s tebou viděla. Bylo by to možné, co říkáš?"

"Evo! To není možný! Ty seš opravdu v Čechách? To víš, že tě chci vidět, a to hned. Kde jsi teď? Dobře. Sednu do auta a ke Karlovi si pro tebe dojedu. Nebo lépe, přivezu si vás oba. Stejně si budeme mít o čem povídat!"

Setkání po padesáti letech s věrnou kamarádkou bylo dojemné a víc než skvělé. Oběma spolužačkám bylo sedmdesát tři let. Eva měla prošedivělé vlasy, ale byla stále štíhlá jako za svého mládí. Marta naopak nějaké to kilo přibrala, ale šedivý vlas na její hlavě byste hledali marně. Marta naslouchala jejímu vyprávění, a mnohdy se musela usmívat.

"To víš. Moje čeština už je všelijaká. Občas mi nějaké to slovíčko vypadne a musím přemýšlet. Ale moje děti umí všechny česky, německy po tátovi i anglicky po svém domově. Vždycky jsme na to dbali. Česká komunita je v Austrálii veliká a společně se stále setkáváme. Dneska žiju sama ve vile o devíti místnostech, pomalu se tam ztrácím. Synové mne sice navštěvují často. Bydlí nedaleko, ale sednou do letadla a jsou u mne za hodinku! Čemu se zase směješ, Marto?"

"No jen si představuju, že tvoji synové bydlí nedaleko, jak říkáš, a přitom musí k tobě letět letadlem."

"Co to je čtyřista kilometrů? To je kousek!"

Marta pochopila, že s Evou má asi rozdílné měřítko, pokud jde o vzdálenosti a tak jen dál tiše poslouchala zajímavé vyprávění svojí kamarádky, která ještě se svým manželem procestovala celý svět. Eva strávila u Marty celý týden. Karel je zanechal svému osudu. Jak řekl, jenom by jim překážel. Když se spolu na nádraží loučily, obě věděly, že se vidí naposledy. Eva už si vzhledem ke svému věku na další tak dlouhou cestu netroufala. Marta na tom nebyla tak zdravotně dobře, aby si takový výlet mohla dovolit. Ale na setkání po padesáti letech, k němuž přispěla maličkost - hovor z mobilního telefonu - budou určitě vzpomínat až do konce svého života.

Téma týdne: Maličkosti, které dělají lidi šťastnými

Barvy života

Kolik odstínů barev má náš život? Zkusila jsem se nad touto otázkou trošku zamyslet. Možná, že těchto odstínů bude mnohem více, než jenom padesát.

Když se narodíme, jsme bezmocným uzlíčkem, plně odkázaným na pomoc nám nejdražší bytosti - maminky. Kdybychom měli toto období převést do řeči barev, byla by naší barvou nepochybně barva bílá. Je to barva neurčitá, nejistá, spojená s představou nevinnosti a čistoty, osvobození, absolutní svobody, nových začátků.

S postupem času bílá barva odeznívá, respektive prolíná se s barvou žlutou, která povzbuzuje, osvobozuje, přináší uvolnění, pocit souladu, harmonie, působí vesele a otevřeně. V dětském věku, pokud vše v rodině funguje jak má, je naším převládajícím pocitem radost. Radost ze všeho, co nám spokojené dětství přináší, včetně našich oblíbených hraček, kamarádů či kamarádek ze školky nebo základní školy, prvních dětských lásek a poznávání svého okolí. Ne nadarmo se říká cosi o "růžových brýlích", které máme nasazeny na očích a je nám přitom skvěle. Růžová barva totiž symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost v srdeční úrovni, bez pudové smyslnosti. Je to barva něhy, jemnosti a oddanosti. Je to barva jemného způsobu života, zdrženlivé elegance, slavnostních nálad a sentimentálních citů. Může však narušovat vztah k realitě a vědomé odvrácení se od vážných věcí života (to jsou ty růžové brýle). Zajímavé je, že údajně zvyšuje chuť na sladké.

Čas je neúprosný běžec rychlým krokem. Když se nám podaří studovat střední nebo vysokou školu, barva života se opět mění. Dospíváme. Vyjádřeno řečí barev, mění se na oranžovou, která je slavnostní, vyvolává pocit radosti, je spojena s představou slunce, tepla, bohatství, zlata, úrody, slavnostního vzrušeného očekávání, ale i s bezcílným hektickým rozčilením. Postupně přechází do žlutozelené. Tato barva evokuje otevření se, dává impuls k navázání kontaktu. Překročením meze přidání žluti však působí vtíravě a podbízivě. Během studií, ale i po nich může přejít až do barvy červené nebo purpurové. Červená barva je vzrušující, energická, prudká až náruživá, silná, mocná, spojená s představami ohně, krve, nebezpečí, lásky, hluku. Zároveň je vznešená, je symbolem energické akce, změny, přetváření a pronikání vpřed, dobývání, energie a sebevědomí, výstrahy. Purpur působí důstojně, hrdě, vznešeně, povzbudivě, je spojen s představou spravedlnosti a majestátu, sebevědomí bez střetů, klidu a příměří.

Když dostudujeme, nebo se vyučíme, složíme závěrečnou zkoušku, maturitu, či poslední státnici a získáme akademický titul, určitě nás v první chvíli ovládne pocit obrovské radosti a štěstí. Přidružila se k nám totiž barva zlatá. Symbolizuje pocit zářícího štěstí. Je to barva správného, pravého středu, barva univerzální lásky a nejvyšších hodnot a zastupuje idealismus, velkorysost a šlechetnost. Zlatá dělá cokoliv hodnotné, drahocenné a žádoucí. Zlatá transformuje poznání v pochopení, pomáhá při zvládnutí duševních nejistot, podporuje ducha na cestě k univerzální moudrosti.

A život jde dál. Nastupujeme do prvního zaměstnání, seznamujeme se s novými lidmi, poznáváme skutečný život, který se od toho školního zásadně liší. V této době má své místo opět barva červená. Je výrazem životní síly, aktivity, potěšení z činnosti a také barvou dobrého kontaktu s okolím. Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po úspěchu. Přednost jí proto dávají lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také "pruďasové" a násilníci. Na druhou stranu odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti, pasivity, znamením, že člověk na své úkoly nestačí, že se cítí unaven, vyčerpán. Takovým lidem se zdá, že nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli, a že se jim to už ani nemůže podařit. Zvláštností barevné symboliky je její dvojjazyčnost. Každá barva má svoji dobrou a zlou podobu.

Pomalu dospějeme k podzimu pomyslného života barev. Je zajímavé, že s věkem tmavnou. Přidružit se k nám může třeba barva hnědá, která je střízlivá, mlčenlivá, solidní a vážná, realistická, spojená s představou jistoty a pořádku, domova, tradice, zdrženlivosti. U některých z nás to může být i barva šedivá, spojovaná s netečností, smutkem, s představou pokory a chudoby. Barvou smrti je barva černá. Představuje konečné rozhodnutí, agresivní vzdor, popření pestrého života, nicotu, absolutní odříkání, je výrazem pro bojovné "ne".

Toto zamyšlení rozhodně není žádným receptem na život v barvách. Každý jedinec to může pociťovat docela jinak. Ale je zajímavé sledovat řeč barev postupně s naším věkem a o to jsem také ve svém příspěvku snažila. Zdrojem informací o významu barev mi přitom byly stránky www.onlio.com. Je na každém ze čtenářů tohoto článku, aby posoudil, do jaké míry barvy života ovlivnily právě jeho osobnost, popřípadě do jaké míry se barvami ovlivnit nechal.

Téma týdne: "Padesát odstínů..."

Nesplněné přání

Někdy si říkám, jak by bylo fajn to všechno krásné zažít ještě jednou. Sedím u odpolední kávičky, před sebou časopis a do hlavy se mi stále více derou vzpomínky. Vzpomínky na mládí, dobu, kdy jsem byla přesvědčená, že mi patří celý svět. Naše seznámení bylo zvláštní. Čekala jsem na zastávce na tramvaj. Pomalu se stmívalo. V tyhle zimní dny to ani jinak nejde. Den se krátí, sluníčka si mnoho neužijeme. Konečně! Tramvaj, kupodivu poloprázdná, zastavuje a já nastupuji. S taškou v jedné a pouzdrem s houslemi v druhé ruce mám co dělat, abych to zvládla. Nakonec se to nějak podařilo, ale než jsem se stačila chytit madla, tramvaj se rozjela. Nevím, jak se to mohlo stát, ale přistála jsem všemi čtyřmi na mokré podlaze. Bylo mi třiadvacet a větší trapas jsem do té doby nezažila. A tehdy se objevil on.

"Nestalo se ti nic? Pojď. Pomůžu ti. Vzal do ruky pouzdro s houslemi, které odletělo až k protějším sedačkám. Já beru tašku a pomalu se zvedám.

"To je dobrý, děkuju. To se mi opravdu povedlo!"

Prohlížím si svoje zašpiněná kolena i ruce, ale naštěstí to je jediný následek mého neplánovaného pádu.

Vystoupil společně se mnou.

"Doprovodím tě. Smím?", zeptal se. Ač jsem toho mladíka vůbec neznala, přisvědčila jsem. Líbil se mi. Hnědovlasý, černooký, jak se zdá, i pozorný, s přitažlivým a podmanivým hlasem. Prostě - z mé strany - láska na první pohled.

"Jmenuji se Daniel, a ty?"

"Veronika", hlesla jsem. Cesta domů uběhla jako voda. Za tu dobu jsem se dozvěděla, že Daniel je čerstvě vystudovaný inženýr, pracuje kdesi na železnici. Jemu jsem naopak prozradila, že studuji na konzervatoři a právě se vracím z jednoho z absolventských koncertů.

Od té doby jsme se pravidelně setkávali a oba byli šťastní. Uplynuly dva roky a následovala svatba. Zanedlouho se narodila malá Janička a naše rodina byla tak říkajíc "úplná". Ve snu mne nenapadlo, že by se mohlo stát něco, co do našeho šťastného života zasáhne značnou silou.

Všechno začalo nenápadně. Daniel se vracel z práce stále více unavený, bez zájmu o cokoliv kolem sebe a kupodivu bez zájmu i o mne. Zprvu jsem to přičítala jeho velkému pracovnímu vytížení. Později jsem začala žárlit, v domnění, že si našel milenku a na mne už nemyslí nebo nemá čas. Ale bylo to docela jinak. Do našeho rodinného štěstí se vloudila nemoc. Nemoc vážná a zákeřná. Když poprvé Daniel vyslovil to hrozné slovo rakovina, nevěřila jsem tomu. To přece není možné! Tak mladý člověk přece nemůže mít zhoubný nádor na ledvinách! Ale lékaři se bohužel nemýlili. Následovala operace, chemoterapie, později i dialýza. Život se obrátil naruby. Malá Janička chodila do školky. Já v té době už hrála v divadelním orchestru. Ještě, že ji měl kdo po večerech hlídat. Obě babičky se u nás rády střídaly.

Léčba byla dlouhá, ale nakonec úspěšná. Daniel sice přišel o jednu ledvinu, ale přežil. Všechno už ale bylo docela jiné, než dřív. Musel ze zdravotních důvodů změnit zaměstnání, nemohl si už dovolit takovou fyzickou i psychickou zátěž. Ke mně byl stále pozorný a milý, nemohla jsem si stěžovat. Ale ten bezstarostný život, plný lásky a radosti to už prostě nebyl. Bojím se každého dne, aby se jeho nemoc nevrátila. Když nepřijde z práce včas, hned telefonuji známým, zda o něm neví. On se sice mým starostem směje, ale vycítila jsem, že i on sám se o sebe bojí. Teď je na třítýdenním pobytu v lázních. Věřím, že se tam dá trochu dohromady.

Pomalu dopíjím odpolední kávu. Z hlavy nemohu vyhnat myšlenku, že ten neskonalý pocit štěstí a lásky bez zákeřné choroby v našem vztahu bych chtěla prožít ještě jednou. Bohužel to není možné a já se obávám, že moje tajné přání se nesplní už nikdy…

Téma týdne: Ještě jednou

Každý začátek je těžký

Není to ještě tak dávno. Mému blogu byl v září teprve rok. Tedy, vyjádřeno "po lidsku" je vlastně batole, které se jak doufám, bude dál rozvíjet. K založení blogu mne vlastně dovedla náhoda, když jsem zjistila, že je vyhlášena soutěž na téma "Setkání s literární postavou". Již od svého mládí jsem pokoušela literární múzu a neodolala ani tentokrát. Jak si ale takový blog založím? Návod k tomuto kroku je na stránkách blogu k dispozici, ale vezmeme-li v úvahu, že poprvé jsem počítač dostala v práci ve svých padesáti letech, dalo mi založení blogu jako seniorovi možná trochu víc práce, než těm mladším. Ale moderní technika mne zajímala a zaujala. Založení blogu se nakonec podařilo. Chvilku trvalo, než jsem vymyslela ten správný název. Nejprve "Můj blog", později "Blogísek". Ale nic z toho se mi nelíbilo. Měla jsem jasno pouze v jeho zaměření. Bude to literární blog, jak jinak. Nakonec zvítězil název "Písmáček" a pod tímto názvem, s perfektním designem od jedné šikovné blogerky, jej najdete dodnes.

Občas přemýšlím nad tím, proč jsem se vlastně na stará kolena do blogování pustila. Je to celkem jasné, tedy alespoň pro mne. Blog je pro mne možnost stýkat se s podobně postiženými človíčky, alespoň na virtuální úrovni. Komunikace s někým, kdo má podobné zájmy a starosti, je v seniorském věku mimořádně důležitá. Proto jsem ráda poznala řadu dobrých blogujících, kteří se na můj blog pravidelně vracejí, moje příspěvky čtou a komentují. Pravda je, že většina z nich se váže k tématům týdne. Ptáte se proč? Baví mne tvořit na zadaná témata. Nenechávám tak svůj mozek v nečinnosti. Postupem času se psaní na blog stává koníčkem, který mi působí radost. Potěšilo mne i to, že prostřednictvím informací na mém blogu si některé blogerky objednaly a následně i pochválily mé knihy povídek ze života.

Určitě nebudu patřit k těm, kdo na blog denně "vyplivne" několik článků. Myslím si, že i zde platí pravidlo, že všeho moc škodí. Chtěla bych i do budoucna na svůj "Písmáček" zveřejňovat příspěvky, které čtenáře pobaví, potěší a budou se proto na můj blog rádi a často vracet.

Téma týdne: "Moje první blogerské krůčky"

Zvyky a tradice

České lidové zvyky jsou založeny na křesťanské nebo pohanské tradici, často se navíc liší kraj od kraje. Ve městech se v dnešní době udržují méně, avšak na vesnicích a zejména v moravskoslezských regionech jsou stále velmi živé. Zvyky i tradice se nadále těší velkému zájmu všech obyvatel České republiky, pro zahraniční turisty jsou zajímavým zpestřením jejich pobytu, a to zejména přijedou-li do Česka na Vánoce či o Velikonocích. Při tvorbě tohoto článku mi z části byly nápomocny webové stránky http://www.eu2009.cz. Podívejme se proto na český rok a jeho nejznámější zvyky a tradice.

Masopust

Třídenní svátek, jímž začíná čtyřicetidenní půst končící o Velikonocích. Přípravě na masopust předcházel takzvaný "tučný čtvrtek" - tučný proto, že se měl člověk před půstem co nejvíce najíst a napít. Vyvrcholením tohoto svátku je masopustní úterý, kdy se konají průvody maškar a divadelní představení.

Pašijový týden

Poslední týden čtyřicetidenního půstu se nazývá pašijový týden na památku Kristova utrpení. V tomto týdnu mládež chodívala s řehtačkami a hrkačkami, které svým zvukem nahrazovaly zvonění zvonů, jež podle víry odletěly do Říma, a proto nezvoní.

Škaredá středa

Středa před Božím hodem velikonočním. Říkalo se jí škaredá, černá nebo sazometná, protože se vymetaly komíny. Ten, kdo se v tento den škaredí a mračí, se bude mračit po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek

Na Zelený čtvrtek je zvykem jíst špenát. V kostele zaznívají naposledy zvony "odlétající do Říma". Pak umlknou až do Bílé soboty. Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Pečou se jidáše - zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta.

Velký pátek

Tento den se nesmí jíst maso. S Velkým pátkem je také spojená víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidových tradic se na Velký pátek otevírala země, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady. Proto se v tento den nesmělo hýbat zemí, neprováděly se žádné práce na poli. Večer bylo v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech viděthledače pokladů. Obvykle se na Velký pátek také hrají divadelní představení - pašijové hry. Tento den je v křesťanství považován za den Kristova ukřižování.

Bílá sobota

Bílá sobota je posledním dnem čtyřicetidenního půstu. Před vchodem do kostela se světil oheň - této tradici se říkalo "pálení Jidáše". Do dnešních dnů se uchoval zvyk nosit do kostela svíce, které se posvěcují připálením od posvěceného velikonočního paškálu.

Boží hod velikonoční

Velikonoční neděle. Tradičně se peče velikonoční pečivo - beránek. Ten se dříve společně s mazancem, vejci, chlebem nebo vínem nosil do kostela, kde jej kněz posvětil. V křesťanské tradici je Velikonoční neděle největší slavností církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, který se slaví první neděli po prvním úplňku po 21. březnu.

Pondělí velikonoční

Velikonoční pondělí je dnem uvolnění a veselí, oslavou nového života. Jedná se o svátek, který souvisí jak s křesťanskou tradicí zmrtvýchvstání Krista, tak i s pohanskými tradicemi přechodu zimy v jaro. Chlapci chodí šlehat dívky s pomlázkou(spletenými pruty zdobenými pentlemi, které přenášejí životadárné mízy stromů do těla člověka), aby byly po celý následující rok zdravé a veselé. Za odměnu dostávají chlapci od děvčat malovaná vajíčka (kraslice). V některých regionech bylo zvykem, že děvčata polévala chlapce vodou, aby byli svěží, nebo naopak. V úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata.

Apríl - 1. duben

Tradice, dodržovaná dodnes. Tento den je spojen s různými vtípky a žertíky, na které se každý snaží nachytat své příbuzné a známé. Nejedná se o typicky českou tradici, ale vzhledem k velkému smyslu pro humor se tato tradice v Česku velmi ujala.

Pálení čarodějnic a Filipojakubská noc

Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají zlé síly větší moc než jindy. To platilo například o Filipojakubské noci z 30. dubna na 1. května, kdy se na obranu proti čarodějnicím na vyvýšených místech pálily ohně. Postupem času se ujala tradice "pálení čarodějnic", která se dodržuje dodnes.

1. máj - lásky čas

Na prvního května musí dívky dostat políbení pod rozkvetlou třešní, aby neuschly a zůstaly stále krásné. Pražští milenci směřují v tento den na vrch Petřín, aby položili květinu k pomníku Karla Hynka Máchy (1810-1836), českého romantického básníka, který je autorem básně Máj. Tato báseň vypráví o tragické lásce mezi dvěma mladými lidmi a je součástí české klasické literatury. První květen se také slaví jako mezinárodní svátek práce. Starší generace jistě pamatuje na totalitní první máje, průvody pracujících s povinnou účastí, oslavující především úspěchy vládnoucí strany a tehdejší světovou velmoc - Sovětský svaz. Tyto průvody však s původním pojetím prvního máje jako svátku lásky neměly vůbec nic společného.

Dušičky - 1. a 2. listopad

Od roku 998 se svátky zesnulých připomínají 1. a 2. listopadu. V některých obcích se v tento den peklo zvláštní pečivo nazývané "dušičky", určené pro žebráky a pocestné. Dnes se na památku zemřelých kladou na hroby květiny, věnce a zapálené svíčky.

Svatý Martin - 11. listopad

"Sv. Martin přijíždí na bílém koni" - toto pořekadlo označuje svátek sv. Martina za den, kdy poprvé padá sníh. Tradičně se v tento den obědvala svatomartinská husa a peklo se svatomartinské pečivo. V posledních letech vzrůstá popularita obnovené tradice otevírání mladého "svatomartinského" vína, francouzského Beaujolais Nouveau po česku.

Advent

Adventní doba (období čtyř neděl před vánočními svátky) je dobou postní a je spojena s přípravami na Vánoce. Název tohoto období pochází z latinského adventus a znamená "příchod" - tedy narození Ježíše Krista.

Barborky - 4. prosinec

Svátek svaté Barbory je spojen se zvykem řezání Barborčiných větviček neboli barborek. Podle lidové tradice bylo třeba s prvním slunečním paprskem uříznout větvičku z třešně staré nejméně deset let a odnést ji do domu, kde žila neprovdaná dívka. Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamenalo to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha. I dnes jsou barborky typickou předvánoční výzdobou domovů. V Čechách děti o svatobarborské noci dávají do oken punčochu, do níž jim Barbora naděluje drobné pamlsky, ale také uhlí, kameny nebo brambory, pokud děti v právě končícím roce zlobily.

Mikuláš - 6. prosinec

V předvečer tohoto svátku sestupuje sv. Mikuláš společně s andělem z nebe na zem, do průvodu se k nim připojuje ještě čert. Společně obcházejí děti - hodné chválí, zlobivé pak kárají a nabádají k lepšímu chování. Děti musí mikulášskému průvodu zazpívat písničku nebo přednést básničku (dříve se modlily a zpívaly koledy). Za odměnu jim anděl naděluje sladkosti nebo hračky, zlobivým pak čert dává uhlí nebo brambory. U koho se průvod Mikuláše, anděla a čerta nezastaví, může si dát na okno, pod polštář nebo na kliku punčošku pro noční dárky od Mikuláše.

Vánoce - 24. prosinec

Hlavním vánočním svátkem je v Česku Štědrý den. V českých domácnostech se v tento den setkáte s pohádkami, se jmelím a samozřejmě i s nazdobeným vánočním stromečkem. Ke Štědrému dni se pojí také mnoho tradic - celodenní půst (kdo jej dodrží, uvidí večer zlaté prasátko), lití olova (věštění budoucnosti podle tvaru odlitého kusu) nebo házení střevícem (dopadne-li špičkou ke dveřím, dívka se do roka provdá). K obědu se mají jíst bezmasá jídla - hrách, kroupy nebo nákyp s houbami - kuba. Když vyjde první hvězda, měli bychom zasednout ke štědrovečerní večeři. Jako sváteční pokrm se podává rybí polévka a smažený kapr s bramborovým salátem. Dnes v mnoha domácnostech smaženého kapra nahrazuje smažený řízek. Sladkou tečkou je tradiční vánoční cukroví. Po večeři se rodina sejde u vánočního stromečku, pod který naděluje dárky Ježíšek.

25. prosince se oslavuje 1. svátek vánoční - Boží hod. Rodiny se scházejí u společného oběda - nejčastěji se jí pečená kachna nebo husa, knedlíky a zelí.

26. prosince se oslavuje 2. svátek vánoční - svatý Štěpán. V tento den chodili koledníci po domech koledovat - zpívat a přát zdraví i úspěch v hospodaření. Za koledu obdrželi ovoce, peníze nebo pozvání k posezení v domě. Dnes se tato tradice pozvolna vytrácí. Alespoň ve velkých městech ojedinělí koledníci očekávají za koledu už jen peníze a jejich počínání připomíná spíše žebrání, než vánoční tradici.

Nový rok - 1. leden

Nejznámější motto pro tento den zní: "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Tradičně se na Nový rok podávala čočka nebo hrách, který měl zajistit rozmnožení peněz. Nemá se vařit drůbež, aby neuletělo štěstí. V dnešní době na Nový rok alespoň v naší rodině je tradicí svíčková omáčka. První leden je také státním svátkem - Dnem obnovy samostatného českého státu.

Tři králové - 6. leden

Zakončení vánočních svátků probíhá 6. ledna, kdy se připomíná příchod mudrců od východu - Tří králů, v českých zemích nazývaných Kašpar, Melichar a Baltazar - do Betléma. Tři králové chodí po domech a na dveře píší svěcenou křídou písmena K+M+B. Nejde o začáteční písmena jejich jmen, jak bychom se mohli domnívat. Jedná se o zkratku latinského "Christus mansionem benedicat" - Kristus žehnej tomuto domu.

Putování rokem nejznámějších českých tradic a zvyků je u konce. Doufám, že jste se při čtení článku příliš nenudili. Posuďte sami, které zvyky nebo tradice se u vás dodržují i v současnosti. Jedno je jisté. V dobách minulých, a to nejen dodržováním tradic a zvyků, ale i způsobem života a vírou měli k sobě lidé mnohem blíž, než je tomu dnes.

Téma týdne: Staré zvyky

Pohádka o mlze života

Bylo, nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žili ve svém malém královstvíčku král Bořivoj a královna Sofie. Jejich největší radostí byl dospívající syn Radmil. Měl zvláštní dar. Rozuměl řeči zvířat. Jednoho dne si všiml v předsálí obrazu s neznámou kráskou.

"Nevíš, kdo je ta krásná dívka?", ptal se svého otce.

Král se zachmuřil.

" Je to dcera krále Salomona ze sousedství, prý jí říkali Johanka, než nenávratně zmizela. Je to už několik let a dosud ji nikdo nespatřil. Také se říkalo, že kdo spatří její obraz, ihned se do ní zamiluje, tak prý je krásná."

"A kam se ztratila tatínku, a proč?"

"Nevím. Slyšel jsem, že král Salomon ji kdysi přislíbil nějakému černokněžníkovi výměnou za svůj život. Teprve později mu došlo, co vlastně učinil a Johanku skrýval. Jenomže na jejích osmnáctinách z ničeho nic všichni u večeře usnuli, a když se probudili, Johanka byla pryč. Král si myslí, že ji čaroděj unesl. Rozeslal k sousedům její portrét, aby mu dali vědět, kdyby se náhodou objevila. Ale od té doby se po Johance slehla zem."

Od té chvíle princ Radmil nemyslel na nic jiného, než na svoji krásnou neznámou z obrazu.

"Víš co otče? Půjdu Johanku hledat. Přece musí někde být a musí se vrátit domů. Je tak krásná. Na její obraz se stále musím dívat. Měl jsi pravdu. Asi jsem se do ní zamiloval!"

"Já věděl, že ten obraz nám přinese jenom neštěstí! Víš, co tě může na takové cestě potkat? A kdo ví, jestli neznámou čarodějovu zemi vůbec najdeš!"

Ale Radmil se nenechal odradit. Druhý den ráno se rozloučil s rodiči a se svým věrným černým hřebcem se vydal na cestu.

Sluníčko pálilo, když se ocitl na mýtině nedaleko lesa. Na cestičce spatřil několik vrabců, kteří se spolu hádali.

"Moje je zrníčko, slyšíš, moje!", pípal jeden.

"Není, já jsem ho našel, je tedy moje", cvrlikal druhý. Překřikovali se všichni navzájem, až jeden z nich spatřil prince.

"Pane, prosím, poraď nám", žadonil třetí vrabčáček.

"Jednoduchá rada, braši. Zasaďte společně zrníčko do země. Vyroste klas a na něm bude tolik nových zrníček, že bude dost pro vás všechny!"

"Děkujeme za radu, pane. Až ty budeš něco potřebovat, vzpomeň si na nás. Taky ti pomůžeme."

Princ se pousmál a pokračoval v cestě lesem. Najednou spatřil na trsu borůvčí včelku dělnici. Zamotala se do pavučiny.

"Pane, prosím, pomoz mi. Musím se vrátit do úlu. Bez pomoci zahynu a sama se nevymotám!"

"Maličkost. Posečkej chviličku!" Princ vysvobodil včelku ze zajetí a ta vesele zabzučela.

"Děkuji ti, můj pane! Když budeš cokoliv potřebovat, vzpomeň si na mne. Také ti pomohu."

Pomalu se smrákalo, když princ dojel k malému rybníku. Na břehu se dohadovali dva rybáři o to, komu patří ulovená zlatá rybka.

"Moje je. Já jsem ji vytáhl z vody", říká jeden z nich.

"Ne, je moje, protože prut i čeřen jsem ti půjčil. Kdybys to neměl, nemohl bys rybku vytáhnout!"

Když spatřili prince, požádali ho o radu.

"Snadno vás rozsoudím", odpověděl.

"Ale nejdříve poraďte vy mně. Neslyšeli jste o říši čaroděje, který skrývá princeznu Johanku? Už ji dlouho hledám."

"Vidíš, pane támhle ten černý les? Za ním prý se skrývá neznámá země. Třeba je to ta, kterou právě hledáš. A teď rozsuď nás!"

"Dejte mi rybku. Dám vám za ni deset zlaťáků a peníze si rozdělíte rovným dílem!"

Jak řekl, tak se i stalo. Princ vzal rybku do ruky, pohladil ji po hřbetě a pustil ji zpátky do rybníka.

"Děkuji ti, pane! Až ty budeš něco potřebovat, vzpomeň si na mne. Také ti pomohu".

Uplynulo mnoho dní a princ Radmil na své pomocníky pomalu zapomněl. Jak by mu také mohli pomoci. Hlavně, že on dokázal pomoci jim.

Neznámá krajina, kde se nacházel, byla pochmurná a smutná. Projel černý les a na kopci uviděl černý hrad. Brána byla otevřená. Vjel proto se svým vraníkem dovnitř. Sotva tak učinil, spustily se železné mříže. Vzápětí uslyšel hlas.

"Co tady pohledáváš, člověče? Víš o tom, že pokud do mého hradu živá duše vkročí, zpátky už se nedostane? Jsem čaroděj Zlomor. Každého zahubím!"

"Nebojím se tě, čaroději. Unesl jsi Johanku a já jsem ji přišel osvobodit!"

"Chá, ty bídný lidský červe. To se ti nikdy nemůže podařit. Johanka je zakletá v mlhu života. Nechtěla se stát mojí ženou. Navždy je odsouzena k tomu, aby se jako obláček vznášela nad mým hradem a hlídala moje srdce. Vysvobodit ze zakletí by ji mohl jenom ten, kdo by splnil tři úkoly, které mu dám a naplnil své i její srdce čistou láskou. Jenže, nic takového se nemůže stát. Bylo tady již pár odvážlivců. Ale jejich lebky skončily na plotě, jak vidíš! Brzy k nim přibude i ta tvoje, to mi věř!"

Teprve teď si princ Radmil všiml zvláštního oplocení čarodějovy zahrady. Zamrazilo ho, ale nezalekl se.

"Jinak než s princeznou odsud neodejdu. Jsem připraven plnit tvoje úkoly."

"Dobrá. Tedy poslyš. Zavedu tě na svoji louku. Na ní se v trávě nachází přesně třináct čtyřlístků. Ty všechny do večera najdeš a přineseš je. Nechci, aby moji zemi ovládalo štěstí, které čtyřlístky přinášejí!"

Louka byla rozlehlá a tráva hustá.

"Jak najdu čtyřlístky? Vždyť hledání jen jednoho mi zabere dlouhý čas", zoufal si princ Radmil.

"Kdyby tu tak byli moji vrabčáčci. Ti by určitě svýma bystrýma očkama čtyřlístky uviděli a zobáčkem uštípli", posteskl si.

"Vždyť jsme tady náš pane, slíbili jsme ti to. Posečkej jen krátkou chvilku, pro nás je to hračka!"

A opravdu. Před polednem princ Radmil předal Zlomorovi všech třináct čtyřlístků.

"Neboj. Po druhé už neuspěješ!", vyhrožoval Zlomor.

Zavedl prince ke svému rybníku.

"Tady do rybníka mi včera spadla velká perla, která je symbolem mého bohatství. Tu perlu najdeš a do večera mi ji doneseš. Jinak tě čeká jistá smrt!"

Zamyšlený princ chodil po hrázi, když si vzpomněl na zlatou rybku.

"Kdyby tu tak byla moje rybička. Ta by určitě věděla, kde je černokněžníkova perla!"

"Jsem tady pro tebe, můj pane. Posaď se na břehu, za chvilku ti perlu donesu. To je maličkost!", ozvala se zlatá rybka.

Smrákalo se, když princ Radmil odevzdával Zlomorovi ztracenou perlu. Zlomor se zachmuřil. "Po třetí se ti to nepodaří! Rozhodující úkol tě čeká zítra!"

Unavený princ ani nevěděl, jak rychle usnul. Zdál se mu sen o princezně Johance.

"Můj princi, čeká tě těžký úkol. Ale doufám, že se ti ho také podaří splnit. Jen jedno ti chci říci. Život Zlomora se skrývá v jeho srdci, které já opatruji na obláčku jako zakletá mlha života. Jen ten, kdo Zlomorovo srdce přitiskne na svou hruď a naplní jej láskou, dokáže Zlomora zahubit! Nezapomeň na to, a hodně štěstí!"

Princ se probudil do slunečného rána. V hlavě si promítal vše, co se mu zdálo a čekal třetí, rozhodující úkol od Zlomora.

"Svoji Johanku si musíš zasloužit. Proto si ji musíš vybrat mezi ostatními!"

Zlomor zavedl prince Radomíra do sálu, kde bylo dokola umístěno dvanáct stejně velkých kamenů.

"Jen jeden z nich je živý a v něm je zakletá hledaná princezna. Je na tobě, abys uhádl, který kámen to je!"

"Jak mohu takový úkol splnit? Všechny kameny jsou naprosto stejné!"

Náhle uslyšel kolem ucha zabzučení.

"Neboj, princi, jsem s tebou. Ukaž na ten kámen, na kterém budu sedět!"

"Děkuji, včelko!"

Princ několikrát dokola obešel všechny kameny. Teprve pak uviděl včelku sedět na jednom z nich.

"Tohle je princezna Johanka!"

"Uhodl jsi. Můžeš odejít. Ale sám. Abys mohl odejít s princeznou, musel bys mne zahubit. To se ještě nikomu nepodařilo. Když se podíváš vzhůru, princezna je stále jen mlha mého života. Není v silách člověka, aby ji ze zakletí vysvobodil!"

"Myslíš, Zlomore? Budeme tedy spolu bojovat. Uvidíme, kdo je silnější!"

Záhy princ pochopil, že mečem proti Zlomorovi nic nezmůže. Byl nezranitelný a každé utržené ráně se jenom smál.

"Vydrž princi. Mojí pomoci je ještě jednou zapotřebí, jak vidím. Povolám ostatní včelky dělnice a společně sneseme z obláčku Zlomorovo srdce. Co s ním, už určitě budeš vědět sám!"

Jak včelka řekla, tak se i stalo. Zlomor ani nezpozoroval, že jeho srdce z obláčku mlhy života zmizelo.

Radmil jej přitiskl na svoji hruď. V tom okamžiku začalo blýskat a hřímat. Zlomor se zlomil v pase.

"Ne! Lásku ne!", byla jeho poslední slova. Změnil se v kopec prachu, který sám od sebe začal hořet. K nebi stoupal černý dým a hrad i s černým lesem se postupně propadal kamsi do nitra země.

Radmil otevřel oči.

"Co se děje? Snad to všechno nebyl jenom sen?"

Rozhlédl se kolem sebe. Kousek od něho se probouzela krásná Johanka. Objal ji a políbil.

"Zvítězil jsi nad zlou mocí, Radmile. Děkuji ti za to. Ale ještě trochu se ti musím odměnit. Princezna vzala do ruky třináct čtyřlístků.

"Nechť z těchto čtyřlístků vyroste jabloňová alej. Kdo jablko ze stromu sní, bude mít celý život šťastný!"

Princ spatřil v ruce princezny krásnou velkou perlu.

"Ať z této perly je krásný bílý vraník!"

Jak řekla, tak se i stalo.

"A teď princi, nasedneme na své koníčky a pojedeme domů. Rodiče nás už netrpělivě vyhlížejí!

Svatba to byla veliká a Radmil a Johanka spolu hodně dlouho spokojeně žili. A jestli nezemřeli, dodnes vyprávějí svým dětem a vnukům příběh o krásné Johance, zakleté v mlhu života…

Téma týdne: Mlha života

Žijí mezi námi

Známe je všichni. Kdo z nás by se alespoň jednou za život nesešel s někým, kdo se navenek tváří jako největší přítel a kamarád a za zády pomlouvá, očerňuje vás u šéfa či jiných vlivných osob? Myslím, že takových bude hodně. Proč to tito lidé vlastně dělají? Důvody jsou podle mne dva. Závist a peníze. Závist nad vaší úspěšností v zaměstnání. Závist ke vztahu k někomu, kdo se líbí i jim. Když už vás nemůže vyštípat z místa, proto, že ve své práci jste prostě dobří a ona osoba na vás v tomto ohledu nemá, zkouší to právě tímhle špinavým způsobem. Vždyť přece - pokud se dostane na vaše místo, bude mít větší plat. A o to jde takovým "dobrým duším" především. Mohla bych psát o tom, že snaha dostat se na vysněnou pozici, vyvrcholila až v šikanu na pracovišti. Je neuvěřitelné, co "kamarádka" a spolužačka ze střední školy dokázala v důsledku své závisti a snahy povýšit, ve svojí hlavě vymyslet. Ranní hlášky typu"ty dneska zase vypadáš, prosím tě, co to máš zase na sobě, co tady ještě děláš, už máš být dávno v invalidním důchodu" jsou jenom slabým odvarem toho, co se odehrávalo ve skutečnosti. Nejdříve si myslíte, že to je všechno jenom vtip. Ale pokud to slyšíte každý den několikrát, přestává to být legrace. Faktem je, že špína se na každého nakydá rychle. Horší je se pak očistit a prokázat, že všechny ty pomluvy a výmysly skutečně výmysly byly. Jsem ráda, že mně se to podařilo. A "kamarádka", která se o všechno postarala, nakonec sama odešla. Ale o této epizodě jsem rozhodně psát nechtěla. Je to jedna z kapitol mého života, na kterou nechci vzpomínat.

Mezi ďábelské lidi s andělskou tváří musím bohužel počítat i naše politiky. Nedávno, jak známo, proběhly komunální volby. Voliči vyjádřili svá přání, koho by na svých radnicích rádi viděli a komu věří. A jak to dopadlo? V okamžiku, kdy byly sečteny hlasy, zvolené kandidáty volič, díky kterému mohou vykonávat svoje funkce, docela přestal zajímat. Nevěříte? V kolika městech a místech se vítězná strana či hnutí díky uzavřeným koalicím dostala do opozice? Přímo se nabízí otázka, proč vlastně volíme, když de facto na výsledcích vůbec nezáleží…

Nesmírně mne "pobavilo" jednání poslanecké sněmovny. Místo projednávání rozpočtu na příští rok se celá sněmovna zabývala výroky současného ministra obrany, které pronesl na adresu vojáků v misích v seriálové roli "Kriminálka Anděl" a ještě po něm požadovali omluvu. Nevím, co si o tom mám myslet. Vždyť je to seriálová role, kterou tomuto herci někdo napsal a on pouze napsaný text herecky ztvárnil. Nemůže za to, že v současnosti je ministrem obrany a rozhodně nelze spojovat jeho herecké výroky s realitou. Omluva v tomto směru mi přijde zcela irelevantní a doufám, že k žádné nedojde. I tady se projevili "ďábelští lidé s andělskou tváří". A důvod? Zřejmě oddálit projednávání důležitějších bodů programu, nebo jen tak trochu pobavit své voliče. Ale myslím si, že ani to se moc nepodařilo. Mě to rozhodně naštvalo. Přejme si, aby "ďábelských lidí s andělskou tváří" v naší společnosti ubývalo a aby nádherný text písně "Modlitba pro Martu" se konečně stal skutečností. "Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť ať už pominou!"

Téma týdne: Ďábelští lidé s andělskou tváří

Zamračená neděle

S bráchou jsme byli dvojčata. Jednovaječní, takže prakticky k nerozeznání. Jen maminka nás dokázala vždy přiřadit ke správnému jménu. Jaroušek a Jiříček. Vyrůstali jsme v krásném a spokojeném dětství, s mnoha rošťárnami. Samozřejmě, že ve škole jsme často využili naší podoby a zmátli zkoušející učitele. Mělo to svoji výhodu. Každý z nás se naučil jen jeden předmět a z toho se pak nechal vyzkoušet. Když jsme poporostli a absolvovali stejnou střední školu, už jsme si na podobné záměny moc netroufali. Záleželo nám na tom, abychom dobře odmaturovali a pokud možno se dostali i na vysokou. Samozřejmě, že v osmnácti jsme se přihlásili do soukromé autoškoly. Udělat řidičák přece patřilo ke každému správnému chlapovi, obzvlášť když se chtěl se svým řidičským uměním pochlubit své lásce. A tady nastal náš problém.

Já, jako o pět minut starší Jirka, jsem nějak neměl patřičné buňky na zvládnutí teorie. Dodnes nechápu, jak je to možné, ale prostě mi to do hlavy nenalezlo. V autoškole si nás rozdělili každého na jiný den. Měli chudáci strach, že si nás spletou. A toho jsem nemohl nevyužít. Jarda byl na teorii kofr, ostatně jako na všechno. Musím přiznat, že přece jen byl o něco chytřejší než já a učení mu dalo polovinu práce. Ale nevadilo nám to. Navzájem jsme si vždycky vypomohli a spolu nám to klapalo skvěle. Domluvil jsem se tedy s Járou, že zkušební písemné testy udělá za mne. Sám je absolvoval bez chyby dva dny přede mnou. Jak jsme se dohodli, tak se i stalo. Na naši záměnu nikdo nepřišel. Praktické zkoušky jsme oba zvládli bez problémů a konečně získali vytoužený řidičák.

Doma jsme měli ojetou škodovku.

"Pro vaše začátky to bude určitě stačit", říkal táta a v garáži nám ji poctivě naleštil, aby vypadala jako nová.

Měl pravdu. Od té doby jsme mnohokrát s bráchou vyjížděli na výlety do okolí, někdy i s dívkami. Společně jsme si při řízení radili a zvládali nelehké začátky.

Uplynulo pět let. Starou škodovku už jsme každý z nás vyměnili za starší ojeté auto, samozřejmě za pomoci rodičů. Dnes je prostě taková doba. A my byli moc rádi, že nám to vychází.

"V neděli pojedu za Veronikou", svěřil se mi Jarda při cestě z přednášky. Zbývalo nám oběma pár zkoušek, státnice a diplomka a moc jsme se těšili, až náročné studium ukončíme. Veroniku jsem znal. S bráchou kamarádila už od střední školy. Možná nešlo o vážný vztah, ale byla to hezká holka. Poctivě přiznávám, že kdyby si ji nevybral Jára dřív, udělal bych to já. Bydlela zhruba třicet kilometrů od nás, takže žádná nepřekonatelná vzdálenost.

"Pojedu po obědě, vrátím se tak do sedmi večer". Všichni jsme to vzali na vědomí.

Odpoledne bylo zamračené a tak jsem relaxoval v obýváku při televizi. V podvečerních zprávách mne zaujala zmínka o tom, že nedaleko od nás se čelně srazil kamion s osobním autem. Zvedl jsem oči od rozečtené knihy a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Auto, vklíněné pod kamionem, bylo nepochybně Jaroslavovo. Další větě jsem nejdříve nechtěl věřit. "Řidič, který nehodu nezavinil, bohužel nepřežil", říkala moderátorka v televizi.

"Třeba je to jenom nějaký trapný omyl", utěšoval jsem se. Neřekl jsem nikomu nic. Sedl do svého auta a vydal se na místo nehody.

Realita byla tvrdá. Jak rád bych změnil tenhle den! Proč musel zemřít zrovna Jára? Vždyť byl rozhodně lepší řidič než já! Jak to řeknu doma? Rodiče to neunesou! Řidiče kamionu prý přepadl mikrospánek a vjel do protisměru, dozvěděl jsem se. Nic se mu nestalo, ale v jeho kůži bych taky být nechtěl. Obou se nás na místě ujal policejní psycholog. Zhruba po hodině jsem dojel domů a čekalo na mne to nejtěžší. Říci to všechno rodičům… Proč nemohu změnit tenhle den? Proč jsem v tom autě raději nebyl já? Otázky, na které nemám odpověď. Po týdnu neskutečného smutku, vzpomínek a pláče mne do reality vrací smutná hudba. Sedím v obřadní síni místního krematoria, přede mnou na katafalku bílá rakev, obsypaná růžemi a spoustou dalších květin a věnců. Říká se, že v kritických chvílích proběhne hlavou člověka celý život. Ve zkratce proběhl bráchův život v hlavě i mně. Najednou všichni vstávají. Rakev se za zvuku nádherných zhudebněných veršů Josefa Fouska, nazvaných "Až mne andělé" pomalu zasouvá za přivírající oponu. Brácha míří do svého ráje, odkud není návratu. Naplno si uvědomuji, že jsem ztratil polovinu svého já. Bude trvat dlouho, než se s touhle skutečností srovnám. Mám jen jediné přání. Ať takových dnů, spojených se ztrátou milované osoby, které bych ve svém životě chtěl změnit, je co nejméně.

Téma týdne: Jeden den, který bych ráda změnila

Plán s hořkostí pelyňku

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ve svých čtyřiceti letech jsem už příliš neplánovala a ani nepočítala s tím, že bych mohla potkat opravdovou lásku. Ale stalo se. Byl černovlasý, o pět let starší než já, tvrdil, že rozvedený a moc mu to slušelo. Hnědé oči mne vždycky dokázaly uhranout. Seznámili jsme se náhodou v restauraci, kde já byla na obědě, v rámci pořádaného poznávacího zájezdu. Byla sobota, krásný podzimní den. Po obědě jsme měli chvilku rozchod s možností podívat se kamkoliv. Můj neznámý seděl u vedlejšího stolu a upřeně mne pozoroval. Nakonec si přisedl na volné místo blíže ke mně a začali jsme si povídat. Byl sympatický, po všech stránkách podle mého vkusu, prostě "in". Okamžitě jsem k němu pocítila důvěru a svěřila mu při procházce po okolí restaurace o sobě téměř vše. Vůbec mi nepřišlo divné, že on to tak nedělá. Celou dobu poslouchal, přikyvoval a bylo-li co, chválil.

Od té doby mne pravidelně navštěvoval u mne doma, později u mne občas i přespával. Jeho návštěvy byly čím dál tím častější a mně vůbec nebyly nepříjemné. V bytě jsem žila sama. Děti už dávno vyletěly z rodinného hnízdečka a měly svůj život. Milan Hruška, jak se mi představil, na rozdíl ode mne všechno plánoval. Plánoval naše společné soužití, plánoval i svatbu. Jen já nevěděla, jestli mám na jeho plánování kývnout. Všechno bylo tak narychlo, uspěchané a nečekané, že jsem se nedokázala rozhodnout.

Milan moje váhání chápal.

"Víš, Jindřiško, jsem už takový. Všechno chci mít hned. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Tím jsem se řídil celý život a vždycky se mi to vyplatilo", zdůrazňoval, když jsem namítala, že na podobné úvahy o svatbě je opravdu ještě moc brzo. Nikdy nepřišel bez kytice květin, nebo drobné pozornosti. Věděl dobře, co na mne platí, rošťák jeden.

Bylo krátce po Vánocích, které jsme prožili společně a pro mne byly neskutečně nádherné, plné domácí pohody, klidu a lásky. Před Silvestrem se Milan opět vrátil ke svému plánu s naší svatbou.

"Miláčku, tak mne napadá, co kdybychom se vzali v lednu? A co kdybychom svatbu uspořádali na zámku Kozel? Je to tam krásné, určitě to tam taky znáš, vždyť je to odsud nedaleko. Chtěl bych mít romantickou svatbu. Vždycky jsem to tak ve svých představách plánoval. Co na to říkáš? Vezmeš si mne?"

Držel mne v náručí a pozoroval svýma uhrančivýma očima. Nedokázala jsem říci ne, a od té chvíle jsme začali plánovat společně. Vymínil si, že svatbu na zámku zajistí sám.

"Jindřiško, víš, ale potřeboval bych nějakou zálohu. Objednání svatby něco stojí a já na to všechno sám taky nestačím, rozumíš?"

Pochopila jsem. Vždyť zatím všechno financoval ze svého, takže byla řada na mně. Dala jsem mu padesátitisícovou zálohu, když tvrdil, že tolik ho zajištění svatby na zámku bude stát. Ani ve snu mne nenapadlo si cokoliv ověřovat. Milanovi jsem prostě bezmezně věřila. Sama jsem se rozhodovala o tom, jaké si pořídím svatební šaty. Nějaké bílé s krajkou a závojem, to už v úvahu nepřicházelo. Ale pěkný a slušivý kostýmek se sváteční halenkou, to rozhodně ano. Vydali jsme se proto společně do města, abychom nějaký vybrali. Vzala jsem si kartu do bankomatu, že peníze vyberu někde cestou.

Na ten pravý kostýmek jsem narazila asi po hodině toulání po městě. Z bankomatu jsem vybrala dvacet tisíc, Milan mi přitom dělal zeď. "Nemusí všichni vidět, jaký PIN zadáváš", zdůrazňoval.

Uplynulo dalších čtrnáct dnů. Pomalu jsem začala přemýšlet o tom, koho na svatbu pozvu. S Milanem jsem se domluvila, že svatební menu zajistí v restauraci na zámku, abychom nemuseli nikam daleko chodit. Prý tam udělají i cukroví. Pozvolna jsem začala brát na vědomí, že za několik týdnů budu paní Hruškovou.

Bylo chladné lednové ráno, když jsem Milana zastihla v kuchyni, oblečeného do svátečního, s bílou košilí a kravatou, kterou jsem mu nedávno koupila.

"Kam se vypravuješ, takhle vylepšenej?", ptám se.

"Ty nevíš? Autobus mi jede za půl hodiny, na zámku otevírají v devět. Musím tam domluvit vše, co je třeba, moje milá. Vrátím se asi až večer, protože zpátky celý den nic nejede!"

Vzala jsem to na vědomí.

"Připravím něco dobrého k večeří!". Rozloučila jsem se s Milanem. Jeho pohled byl takový zvláštní. Nedokázala jsem v tu chvíli přečíst, co si opravdu myslí, ale bylo to něco nezvyklého, do té chvíle pro mne cizího. Když odešel, nemohla jsem se zbavit divného pocitu, že něco není v pořádku.

Nadešel večer. Večeře byla již dávno připravena na stole, ale Milan nikde. Čekala jsem do půlnoci. Volala jsem mu na mobil, ale byl nedostupný. "Proboha, co se mu mohlo stát?", uvažovala jsem. Když se nevrátil do rána, bylo jasné, že moje včerejší ranní tušení mělo něco do sebe. Rozhodla jsem se Milanovo zmizení oznámit na policii. Ani jsem nechtěla domyslet, že by ho třeba někdo zabil nebo mu jinak ublížil. Cestou na oddělení jsem zašla k bankomatu vybrat si hotovost. K mému překvapení mi ale bankomat žádnou hotovost nedal. Na vašem účtu není dostatek peněz, dozvěděla jsem se.

"To přece není možné! Kam by se poděly moje celoživotní úspory?" Zkusila jsem štěstí ještě u jiného bankomatu, bohužel se stejným výsledkem. To už začal hlodat červíček pochybností. Že by Milan nebyl tak vzorným a bezúhonným kamarádem? On přece mohl znát PIN k mému účtu! Díval se, když jsem ho zadávala, a to ne jenom jednou. Moje svědomí nechtělo takovou katastrofu přijmout.

Na policejním oddělení se mne ujal policista středních let. Sotva jsem řekla jméno Milan Hruška, usmál se.

"Tak další oběť! Copak sliboval vám? Taky svatbu, nejlíp na zámku? Kolik jste mu dala peněz? A co další peníze? Zůstaly vám na účtu, nebo i ty stihnul vybrat?"

Zatmělo se mi před očima. Policista vyjmenoval vše, co jsem já chtěla oznámit, aniž věděl, co mám na srdci. Bylo jasné, že jsem naletěla profesionálnímu sňatkovému podvodníkovi.

"Během těchto čtrnácti dnů jste už pátá oběť, která se rozhodla všechno oznámit", dozvídám se.

"Ani jméno tohoto výtečníka nebude pravé. Slyšel jsem tady jména jako Josef Borovička, Michal Višnička, Jiří Švestka a já nevím, jaké ještě. Zřejmě se teď soustředil na ovoce a vybírá si identitu podle toho", poznamenal se suchým humorem policista.

"Jen legenda je všude stejná. Nabídka sňatku a prázdné konto. Uděláme všechno pro to, aby se dostal brzo před soud", loučil se se mnou muž zákona.

Domů jsem se vrátila bez nálady. Jak jsem mohla být tak důvěřivá to dodnes nevím. Snad za to mohly ty uhrančivé oči, kterým jsem nedokázala odolat. Ale od té doby rozhodně už nebudu nic plánovat nebo si dobře rozmyslím, co a s kým. Na mé poslední plánování dlouho nezapomenu a plán s hořkostí pelyňku už bych nikdy nechtěla opakovat.

Téma týdne: "Má smysl něco plánovat"

Setkání s idolem

Zvoní. Za chvilku začíná hodina dějepisu, na kterou se už od začátku týdne moc těším. Zase uslyším jeho hlas. Krásný, podmanivý, zvláštní. Vždycky mne dostane. Karel Suk učí dějepis na gymnáziu, v naší třídě už třetí rok. Od počátku jsem ho obdivovala. Jeho výklady látky neměly chybu. Byly velmi poutavé a i ty největší nepozory ve třídě najednou nebavilo nic jiného, než poslouchat. Ale mne nejvíce upoutával hlas. Postupně jsem se nedokázala soustředit na nic jiného.

"Veselá k tabuli!", zprvu sedím a nevím, zda se to týká opravdu mě. Tolik jsem se při poslechu zasnila do jeho hlasu. Teprve, když do mne strčí kamarádka Jitka, uvědomuji si, že "Kája", jak jsem si profesora v duchu pokřtila já, mne právě vyvolal.

"Tak Veselá, copak je s vámi, neslyšíte?", opakuje a já už vstávám a překotně spěchám k tabuli. Nemám strach, že nebudu umět. Moje platonická láska k profesorovi mne mimo jiné přinutila k tomu, abych se dějepis učila daleko více, než ostatní předměty. Přece mu nemohu udělat ostudu, že…

"Tak jako obvykle, je to za jedna", usmívám se a vracím se do lavice. Pak už se zase soustředím na výklad, jako vždy přitažlivý. Hodina utekla jako voda a vím, že další "děják" nás čeká pozítří. Tak dlouho budu muset vydržet bez svého "Káji", povzdechnu si v duchu.

O přestávce umývám tabuli. Moje oči bezděčně zamíří pod katedru. Cosi tam leží na zemi. Beru do ruky kožené černé pouzdro a zvědavě ho otevírám. Otáčím se přitom zády ke třídě. Nemusí každý vědět a vidět, co jsem našla.

"Bože! To je "Kájovo" pouzdro! Občanka, kreditka, finanční hotovost, řidičák, kartička pojišťovny - no prostě všechno! Muselo mu to při hodině vypadnout z kapsy u kalhot. Co teď? Přemýšlím, zda mám jít do sborovny a odevzdat to tam. Třeba ještě ve škole bude. Ale co když ne? Napadá mne odvážná myšlenka. Půjdu za ním domů!" Adresu si vzápětí zapamatuji z občanského průkazu a nepozorovaně nález schovávám do své tašky. "To bude něco! Budu s "Kájou" u něj doma! Co když tam bude sám?" Na to nechci ani pomyslet. "Přece jenom je mu pětatřicet a mně devatenáct!"

Pozdě odpoledne zazvoním u panelákového bytu na sídlišti. Po chvíli se ozve bzučák a vcházím dovnitř. Srdce mi bije až v krku a nemohu se ubránit zvláštním pocitům, hraničícím na jedné straně s obavami, co bude dál a na druhé straně se štěstím, že opět uslyším hlas svého idolu. Tajně přitom doufám, že by se mohlo zrodit i něco víc, než jenom moje platonická láska. V šestém poschodí mne u otevřených dveří bytu čeká ON.

"Ale, Veselá! Copak se děje? Potřebujete doučování? To bych od vás zrovna nečekal!"

Koktám.

"Pa, pane profesore, nesu vám pouzdro. Našla jsem ho ve třídě pod katedrou a je vaše." Strkám mu do ruky svůj nález.

"Tedy, vůbec nevím o tom, že jsem ho ztratil. A to jsem jel autem až domů, vlastně bez dokladů. Děkuji moc, Veselá. Ale víte co? Takový nález si zaslouží odměnu. Nechcete jít na chvilku dál? Alespoň na kafe? Maminka vaří moc dobrý…"

Láká mne to. Uvidím, jak má můj idol zařízený byt. Představuji si něco hodně moderního. Když slyším, že je doma s maminkou, přestávám se bát, že by se mohlo stát něco nepředvídatelného a jdu dál.

"Mamko, vedu návštěvu! Stav na kávu, tahle návštěva si to mimořádně zaslouží", haleká "Kája" už z předsíně.

Vede mne do obývacího pokoje, kde už čeká usměvavá sedmdesátnice, která nezapře, že je "Kájovou" maminkou.

"Vítám vás, slečno! Copak vás přivedlo až k nám?"

Od "Káji" se maminka vzápětí dozvídá důvod mé návštěvy.

"No, jo. To je celý Karel. Vždycky něco někde nechá, nebo zapomene koupit. Je hrozně nepraktický, víte? Kdyby mne tady neměl, tak bude chodit pořád v jedné zmuchlané košili, neuvaří si ani to kafe a na přitlučení obrázku na zeď si raději objedná firmu, aby si náhodou neublížil!", směje se profesorova maminka.

Rozhlížím se po bytě. Mám pocit, jako by se tady zastavil čas. Starožitné hodiny s kyvadlem právě odbily pátou odpolední. Vedle starožitná skříň, velká knihovna s regály až ke stropu, které jsou plné knih. Jen namátkou zaznamenávám spisy T.G.Masaryka, soubor knih Karla Čapka, Aloise Jiráska a spoustu další, především historické literatury. Nikde ani stopy po nějaké moderně či moderní technice. Žádná televize ani počítač. Ve srovnání s tím, co říkala maminka si docela dovedu představit, že profesor je sice skvělým historikem, který umí neskonale dobře vykládat a přednášet, ale pro každodenní život bude naprosto nepoužitelný. Musím přiznat, že můj idol tímhle zjištěním trošku utrpěl ránu. Pozvolna upíjím opravdu dobrou kávu, jak jinak než z opravdu starého, ale krásného porcelánového hrnečku.

"To jste všechno přečetl?", ukazuji na rozsáhlou knihovnu.

"Téměř ano. Historie a četba byly a jsou mým celoživotním koníčkem. Snažím se, aby moje hodiny dějepisu byly co nejzajímavější, a bez přečtení řady z těchto knížek by tomu tak určitě nebylo!"

Poslouchám jeho hlas a zase mám srdce až v krku. Dívám se mu do očí. Ale s ním to evidentně nic nedělá. Prostě "suchar Kája", rozšířila jsem jeho přezdívku ve svém nitru. Po půlhodině, která pro mne byla asi nejdelší na světě, se rozloučím. Vím, že moje láska k "sucharu Kájovi" navždy zůstane jenom platonická. Na jeho podmanivý a nádherný hlas budu vzpomínat celý život.

Téma týdne: Platonická láska

Je to dřina

Slyším se, že hlasitě řvu. Co mi vadí? Už vím. Mokré plenky v mých kalhotkách mi nejsou příjemné, i když hřejí. Nesnáším to. Maminko pomoc! Křičím, ale protože ještě neumím mluvit, řvu. Maminka se nade mnou sklání za chviličku.

"Copak, ty moje trapičko? Zase jsme počůraní? Ach jo. Ty mě ale zlobíš. Taková velká holka, že se nestydíš. Co broučku? To už mne maminka rozbaluje a přináší suchou plenku. To se mi moc líbí, začnu se smát. Hlavně, aby mě nechtěla posadit na tu divnou nádobu s kytičkama jako už mockrát předtím. Nesnáším to. Studí to do zadečku a nějak nechápu, proč tam mám sedět. Snažila jsem se to mamince vysvětlit, ale nějak moje gaga a dada nechápe. Ach jo. Teď mám zase hlad. Jak to mám říct? Krabatím pusinu a začínám natahovat.

"Já vím, Terezko, že máš hlad. Nemusíš zase hned křičet!"

Maminka mne bere do náruče a já se cítím bezpečná a šťastná. Sedáme si ke stolu a pochutnávám si na strouhané mrkvičce s cukrem.

"Ty zase vypadáš! Máš to kolem dokola všude. Ještě, že máme bryndáček, co?" Maminka mi otírá pusinu. Moc se mi to nelíbí a tak se šklebím. Teď se asi ještě napiju. Měla jsem pravdu. Lahvička s vlažným čajem už na mne na stole čekala.

"Tak kočičko. Najedla ses a napila a teď bys možná mohla kakat, ne? Jsi už dost veliká, zkusíme to zase na hrneček, co říkáš?"

Dívám se na maminku vykulenýma očima a jen tuším, co asi bude následovat. Když v její ruce vidím nenáviděnou nádobu s kytičkama, začínám bulit.

"Ale ale. Na mne to neplatí. Musíš se přece naučit chodit na nočníček. Kdo má ty tvoje plenky pořád prát? Maminka mne usazuje. Studí to a já řvu naplno.

"Jen nebul. Koukej. Tady máš hračky a hraj si. Budu se na tebe koukat, co říkáš? A ty za odměnu pěkně uděláš ee!"

Ee. To bylo jediné, čemu jsem v té dlouhé řeči tak trochu rozuměla. Tak ona chce, abych udělala ee do té nádoby? Ale proč? Snažím se to zase po svém vysvětlovat, přičemž gaga a dada je plné křivdy a vzteku. O co líp se ee dělá do plenek, ty jsou měkoučké a hezky hřejou. Ale maminka nechce tentokrát povolit. Snažím se zvednout, ale nedaří se mi to. Ještě to tak úplně nedovedu. Nočníček se mi přilepil na prdýlku. Vzteklé gaga a dada nabývá na síle. Přidávám i další dlouhý projev svou řečí. Proč mi nikdo nerozumí? Copak maminka nepochopí, jak moc se mi na nočníku nelíbí? Nepochopila. Popadám svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka a házím ho před sebe. Následuje chrastítko, panenka, barevné kroužky.

"Hezký binec umíš dělat. Ale dneska ti to nepomůže. Maminka sbírá hračky a ukládá je do bedničky vedle mne. Dokud neuděláš ee, tak tě nikam nepustím. Už tě to učím dost dlouho, miláčku!"

Začínám tak trochu přemýšlet. Co kdybych přece jenom udělala ee? Nočníček už přestal studit. Ohřála jsem ho a je to docela fajn. I když vztek ze mne ještě docela nevyprchal, začínám chápat, že sedět na té nenáviděné nádobě budu asi do večera. Zkusím zatlačit. Ozve se cinkání. Divím se, co to je. Za to maminka jásá.

"Hodná holčička! Vidíš. Už ses vyčůrala. Slyšelas to cinkání? Moc hodná Terezka. Teď ještě uděláš ee a bude to. Neboj se. Nic to není!"

Maminka měla pravdu. Trochu se bojím, i když udělat ee se mi zrovna chce. Beru do ručiček svého plyšáčka a hladím ho. A pak to přijde. Zapomenu na strach a ee je v nočníčku. Maminka je šťastná a já vlastně taky. Podařilo se mi to!

Za chvilku se už tetelím v maminčině náruči. Tady je mi nejlíp.

"Hodná Terezka. Počkej, až to povím taťkovi. Bude z tebe mít taky radost. Co říkáš?"

Melu slabiky ve své řeči. Chci říct, že mám taky radost. Gaga, mama!

"Cos to řekla? Řekni to ještě jednou!"

Maminka mne celou zulíbá a já znovu opakuju "mama, mama!"

Ze zážitků tohoto odpoledne se mi chce spát.

"Půjdeme hajat, co říkáš?"

Maminka mne odnáší do mojí postýlky a přikrývá mne peřinkou. Je mi krásné teplíčko a klíží se mi oči. Ještě dřív, než usnu, vím, že dnes jsem se zase naučila trochu žít. Matně tuším, že učit se žít budu muset ještě hodně dlouho. Možná celý život. A řeknu vám, někdy to je opravdová dřina!

Téma týdne: Učím se žít

Proč?

Sedím v maličké místnůstce bez oken. U stropu bliká zářivka a do ticha je slyšet hukot zapnuté klimatizace. Od stropu mne pozoruje videokamera. Židle tady chybějí. Dlaždice studí. Nadzvedávám se a strkám si pod zadek svetr. Sedím tady už hodinu. Je mi chvilkami zima, pak zase horko a hlavou se mi honí, co se vlastně stalo. Jak jsem to mohla udělat? Já, začínající učitelka v mateřské škole? Nechápu to. Je to mimo realitu. Hledám a nenacházím rozumné důvody mého jednání. Co budu dělat, až přijede policie, na kterou tady čekám? Zamkli mě tu jako toho největšího zloděje. Ale já to přece chtěla jenom zkusit, namlouvám si, i když vnitřně cítím, že to vůbec není pravda.

Bylo krásné zářijové odpoledne, když jsem se vydala na nákup do supermarketu nedaleko mého bydliště. Sluníčko vydávalo poslední zbytky tepla svých zářivých paprsků a já myslela na něho. Na Slávka. Moc se mi líbil. Začínala jsem právě učit v mateřské školce, kam vodil svoji dcerku Růženku. Viděla jsem ho jen párkrát, ale dokonale jsem propadla jeho kouzlu. Svěřil se mi, že je vdovec. Růženku vychovává sám. Nevím, zda tenhle fakt přispěl k mojí zamilovanosti. Snad. On však o mých citech neměl ani tušení. Až dnes. Po ránu jsme se tak jako většinou po každé, viděli v šatně. Díval se na mne a po chvíli se zeptal, zda bych s ním nešla večer na skleničku. V duchu jsem zaplesala a okamžitě souhlasila. Odpoledne jsem se rozhodla, že si musím koupit něco nového na sebe. Musím se přece líbit, ne? V obchodě jsem si vybrala krásné červené koktejlky. Vím, co mi sluší. Červenou barvu mám ze všeho nejraději. A ještě nějaký parfém, napadlo mne. Vybrala jsem si. Ale ouvej, nějak jsem přitom zapomněla počítat a zjistila, že na jeho zaplacení prostě nemám. Co teď? Domů se vrátit nelze, to už bych nestihla rande. Platební kartu s sebou nemám. Ale bez vybraného parfému jsem taky nechtěla být. Opatrně jsem ho vyndala z krabičky a prázdnou krabičku vrátila do regálu. Ale kam s ním? Snad si mne zatím nikdo nevšiml. Kolem mne bylo docela pusto. Strčila jsem parfém do kapsy svých džínových kalhot a zamířila k pokladně. Kdyby mi někdo mohl v té chvíli změřit tep nebo tlak, asi by se divil a zavolal rovnou záchranku. Co když to nevyjde a já budu mít punc "zlodějky?"

Nevyšlo to. Měli natočené na videu, jak vracím krabičku do regálu, a šli na místo zkontrolovat, zda náhodou není prázdná. Samozřejmě, že jsem zapírala. Mojí chabé obhajobě, že krabička už byla prázdná, nikdo neuvěřil. V podobné situaci asi člověk přestane reálně myslet. "Chtěla jsem to jenom zkusit, jestli se mi to podaří pronést", to byla další, samozřejmě nerozumná námitka. Protože jsem se nemohla dlouho zdržovat a chtěla stihnout večerní schůzku, parfém jsem odevzdala policistům. Z obchodu jsem odešla jako ve zlém snu. "Proboha, co mne to napadlo? Co když se to dozví ředitelka školky? Okamžitě mě vyhodí!" To mi bylo zcela jasné. Učitelka a krade! Jak může vychovávat děti? To bylo něco, co pro mne samotnou bylo naprosto nepochopitelné.

Večerní schůzku jsem si ale ujít nenechala. Vztah mezi námi se začal slibně rozvíjet. Nevím, zda jsem kradla kvůli Slávkovi. Můj rozum se takovému zdůvodnění bránil a já při vší snaze tu opravdovou motivaci mého činu dodnes nenalezla.

Za měsíc poté jsem obdržela z úřadu rozhodnutí o uložené pokutě za krádež. Tu jsem okamžitě zaplatila a byla moc ráda, že o mém prohřešku, který byl zcela za hranicí reality, se nikdo další nedozvěděl.

Téma týdne: Za hrancí reality

Není táta jako táta

Z dětského pokoje slyším hlasitý pláč. Zase Hanička. Rozsvítím lampičku u nočního stolku. Ručičky budíku ukazují tři hodiny.

"Zase neusnu do rána!", pomyslím si, když ve spěchu nazouvám pantofle.

"Už jdu, broučku, neplakej, maminka je u tebe!", volám. V pokojíčku na posteli sedí moje sedmiletá Hanička, s uplakanýma a hrůzou otevřenýma očima.

"Mamíí, já se bojím!"

Počká, až si k ní sednu a křečovitě mne obejme kolem krku.

"Mamíí, já jsem tak ráda, že jsi tady. Nezabije mě, viď?"

"Ale jdi, ty můj rozumbrado. Copak se ti zase zdálo? A kdo by tě chtěl zabít? Máš přece mě a já tě nedám, neboj!", hladím ji po hlavě a cítím, jak se celá chvěje.

"Víš mami, zase tu byl. Ten velký, hubený pán, s knírkem. V ruce držel pásek a tolik mne bil. Moc to bolelo. Nakonec říkal, že mne stejně jednou zabije a tebe taky! Moc jsem se bála, křičela jsem!"

"A pak ses probudila a viděla, že jsi doma, co? Neboj. To všechno byl jen ošklivý sen. Už je to dobré. Jsem tu s tebou. Chceš, abych si lehla k tobě do postýlky?"

"Jo", říká roztřeseným hláskem. Opatrně se nasunu pod její peřinku, obejmu ji kolem ramen a za chvilku cítím, jak usíná. Pomalu vstanu. Cestou do ložnice je mi jasné, že opět budu mít do rána o čem přemýšlet. Tenhle sen se štíhlým pánem s knírkem se totiž Haničce nezdál po prvé. V poslední době to bylo docela často. Nechce se mi moc věřit na reinkarnaci. Ale co když opravdu se jí vybavují dávné vzpomínky z útlého věku? Co když se jí skutečně nějakým způsobem vrací ta hrůza, kterou jsem si já i s ní musela zhruba před pěti lety vytrpět? Vysoký hubený pán s knírkem byl můj bývalý manžel a Hančin táta. Myslela jsem si, že si ho nemůže pamatovat. Ale tyhle opakované sny - co když jsou to nějaké ztracené vzpomínky, které se jí nyní vrací? Je možné, že ji minulost bude stále pronásledovat?

Uléhám a v myšlenkách se vracím do období před pěti lety. Tehdy jsem byla s manželem vdaná druhý rok, dcerka se batolila kolem nás. Manžel byl žárlivý, občas se i napil, nějaká ta facka u nás nebyla nic mimořádného. Ale kvůli Haničce jsem to chtěla vydržet. Přece každé dítě potřebuje oba rodiče…

Při jedné návštěvě hospody jakýsi jeho "dobrý kamarád" mu při pivě namluvil, že Hanička mu není vůbec podobná.

"Bůhví čí ta holka je! Měl by sis s tou tvojí doma pořádně promluvit!", to byla voda na manželův mlýn. Od té doby jsem měla doma peklo. Haničku jsem se snažila chránit, ale to, aby nebyla svědkem hrubého násilí, se vždycky nepodařilo. Nechtěla jsem to nikam hlásit. Byla by to přece ostuda. Co by si pomysleli lidé, kteří mne znají. Ještě by se mi vysmáli. Řídila jsem se heslem "co se doma uvaří, se má i doma sníst". Ale trpělivost není nekonečná. Manželova žárlivost i přesvědčení, že Hanička není jeho a že já zákonitě jsem mu musela být nevěrná, se stupňovalo. Opilý chodil domů téměř denně. Snažila jsem se mu vyhýbat, protože jakékoliv vysvětlování se míjelo účinkem. Ale ani tahle moje snaha nezabrala. Stále víc jej to utvrzovalo v jeho "pravdě". A pak přišel onen kritický den. Byla neděle ráno, sluníčko se zvolna klubalo z mlhy a vypadalo to, že bude nádherná neděle.

"Podívám se s malou odpoledne do ZOO. Vláďa stejně skončí v hospodě, jako každou neděli", plánovala jsem si.

Když jsem přišla do kuchyně, manžel tam cosi kutil. V ruce držel Haniččinu lahvičku s čajem. Překvapilo mne to. Nikdy si takových věcí nevšímal. Že by?? Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co mne v tu chvíli napadlo.

"Co tam děláš? Tys do toho čaje něco nasypal, co? A nelži, viděla jsem tě!!", lhala jsem s přesvědčením, že se přizná k tomu, co jsem jenom tušila.

"Zabiju ji. Bastarda. Nemůžu se na ni ani podívat. A ty ji budeš následovat!" Mířil k Haničce do pokoje. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla. Ale skočila jsem mu po ruce a lahvičku mu vyrvala. Mrštila jsem s ní do dřezu. Rozbila se. Pak už si jen matně vybavuji spoustu ran, můj křik a posléze i volání sousedů, co se to u nás děje. Poslední, co jsem ze sebe dokázala vykřičet, bylo "zavolejte policii". Když jsem se probrala, skláněl se nade mnou lékař. V bytě byl klid, manžela jsem nikde neviděla. Pohybovali se tam jenom policisté, kterým jsem s námahou vysvětlovala, co se stalo.

"Kde je Hanička?", vyhrkla jsem, ač mne bolelo celé tělo.

"Buďte v klidu. Hanička bude v pořádku, má jenom šok. Poděkujte sousedům. Vyrazili dveře a vzali ji k sobě. A ten, co vám ublížil, mezitím utekl. Teď pojedete s námi do nemocnice. Musí vás tam pořádně prohlédnout!"

V nemocnici jsem strávila čtrnáct dní. Haničku za mnou na návštěvu vodila sousedka, se kterou jsem se od té doby hodně spřátelila. Od policistů jsem se dozvěděla, že v čaji byla silná dávka uspávacích prášků. Kdyby se Hanička napila, určitě by to nepřežila. Manžela dopadli hned druhý den. Skončil ve vazbě. Přiznal se, že opravdu chtěl Haničku zabít. Nebyla přece jeho… Soud jej poslal do vězení na osmnáct let za pokus o vraždu a ublížení na zdraví. V zápětí jsem se s ním rozvedla.

Haničce jsem tuhle historii neměla sílu vyprávět. Zatím byla ještě moc malá. Spíše jsem chtěla tyhle vzpomínky z její paměti na věky vymazat. Když se ptala na tátu, vymlouvala jsem se, že je dlouhodobě v cizině a že nevím, zda se vrátí. Snad až Hanička dospěje, najdu odvahu, abych jí řekla pravdu. Bude jí pětadvacet, až její "táta" opustí vězení. Nechám na ní, zda bude chtít ztracené vzpomínky docela zapomenout, nebo si bude chtít se svým "tátou" promluvit. Já mám jasno. Nikdy jej už nechci vidět. Kéž by i pro mne tyhle vzpomínky zůstaly navždycky ztracené…

Téma týdne: Ztracené vzpomínky

Tajné přání

Sedím na lodžii našeho panelákového bytu a tiše se dívám na noční oblohu. Je jasná, červencová noc, nádherné teplo a vůbec se mi nechce spát. Pozoruji Velký vůz a spoustu dalších zářících hvězdiček kolem něj. Robin by je pojmenoval všechny. Astronomie byla jeho velkým koníčkem. Padá hvězda. Vzpomínám. Tehdy jsme také společně pozorovali padající hvězdu a pro sebe tutlali svá tajná přání. Já si přála, aby nám naše láska vydržela navždycky. Dnes je tomu právě rok…

Měli jsme s Robinem krátce po svatbě. Byla to láska na první pohled a oba jsme věděli, že k sobě prostě patříme. Brali jsme se po tříměsíční známosti. Svatba byla velkolepá. Vždycky bylo mým snem mít svatbu se vším všudy. Dlouhé bílé svatební šaty, ženicha v tmavém obleku s bílou košilí a kravatou v barvě mé svatební kytice. Družičky také nesměly chybět. Brali jsme se na nedalekém zámku a mně se opravdu splnil životní sen. Léto jsme trávili na naší venkovské chalupě. Sami. Rodiče se smířili s tím, že chaloupku jim přenecháme na podzim. Chtěli jsme si užít naše mladé manželství. Vraceli jsme se z taneční zábavy. Znáte to, jak to na vesnici chodí. Muzika hraje, pokud je co jíst a pít. Byli jsme veselí, zamilovaní, šťastní. Cesta domů vedla po krajnici okresní silnice. Tak jako dnes byla i tehdy krásná teplá jasná noc. Na nebi ostře zářily hvězdy a Robin si neodpustil, aby mne neproškolil. Dnes si již nevzpomínám na to, jaké hvězdy všechny na obloze viděl a pojmenoval. Ale stačilo mi, že mne držel kolem ramen a já jen tiše přikyvovala. Pak se ozvala rána. Najednou byla naprostá tma.

Ranní noviny přinesly palcové titulky: "Opilý řidič srazil u silnice dva mladé lidi a od nehody ujel", mohl se dočíst každý, koho tato tragedie zajímala.

Pomalu se probouzím. Kde to jsem? Kolem mne je bílo. Mlhavě vidím postavu v bílém plášti. Pozvolna se mi zaostřuje zrak.

"Tak co, už jsme se vyspinkali? Vítám vás zpátky! Vy jste nám ale dala! Už mě vnímáte? Jak se jmenujete, slyšíte mě?"

"Alena Horníková, vlastně ne, Patočková", snažím se ze sebe vypravit. Moc mi to ale nejde.

"To nic. Určitě si vzpomenete zítra, jak se opravdu jmenujete", říká lékař s úsměvem a vidím, jak do zavedené kanyly z injekční stříkačky tlačí jakousi tekutinu. Po chvíli zavírám oči a opět se propadám do tmy.

"Probudí se nejspíš k večeru. Okamžitě mne zavolejte, kdyby se dělo něco mimořádného. Jestli nebude mít po tom nárazu poškozený mozek, bude to zázrak". Sestřička přikyvuje a usedá na kulatou stoličku u mého lůžka.

Znovu se probouzím. Stmívá se. Sestřička se na mne usmívá a přivolává lékaře.

"Tak jak? Už je líp? Dneska mi už řeknete, jak se jmenujete doopravdy?"

Bolí mne hlava, ale otázce moc nerozumím. Proč se na to ptá? Jasně, že to vím.

"Alena Patočková", říkám bez rozmýšlení.

"Tak ne Horníková?"

Co to sem plete. To je přece moje jméno za svobodna. Namáhavě to vysvětluji a tak se lékař dozvídá, že mám krátce po svatbě a na své nové jméno jsem si ještě nezvykla.

"A co Robin?", ptám se já, protože si najednou uvědomuji, že se mnou před nehodou někdo byl.

"Robin? Kdo je to?"

Proboha. Ten doktor je asi blázen, říkám si v duchu, ale nahlas pronesu jediné slovo, kterého jsem ještě schopná.

"To je manžel".

"Aha, já už vím. Ten tady leží taky. Zatím ho nemůžete vidět, musíte se nejdřív dát trochu dohromady sama, jasné? Máte otřes mozku, jinak kupodivu se vám, kromě drobných oděrek nic nestalo!"

"A Robin? Jak ten je na tom?"

Lékař se vyhne odpovědi.

"Teď ne. Jak jsem řekl, dozvíte se to později".

Po týdenním pobytu v nemocnici jsem konečně byla schopná normálně vnímat. Dozvěděla jsem se, že Robin má zlomené nohy a na rozdíl ode mne silný otřes mozku. Zatím je udržovaný v umělém spánku. Byla to rána z čistého nebe. Robin mi přece nemůže umřít. Kvůli nějakému nezodpovědnému opilému parchantovi…

Když mne po dalším týdnu propustili domů, jezdila jsem za Robinem do nemocnice každý den. Seděla jsem u jeho lůžka, držela ho za ruku a vyprávěla mu, co je u nás nového. Snad mne slyšel, kdo ví. Po měsíci se konečně probral. Nepoznával mne. Vyděsilo mne to.

"Nebojte, to se časem spraví", utěšoval mne jeho ošetřující lékař. Zajímavé bylo, že po několika dalších dnech podle hlasu věděl, kdo jsem. Nechápala jsem to. Až později mi došlo to, co vlastně všichni kolem mne úzkostlivě tajili. Robin nevidí!

Lékař mi moji domněnku potvrdil. Následkem nárazu a poškození mozku Robin skutečně přišel o zrak. Celý svět se mi v tu chvíli zhroutil, ale před Robinem jsem nechtěla na sobě dát nic znát. Když se konečně postavil na nohy, byl to malý zázrak. Vodila jsem si ho po nemocniční chodbě a dodávala mu sil, aby svůj boj o další život nevzdával.

Dnes uplynul rok od nešťastné události a zítra si Robina přivezu domů. Na doléčení v ústavu se naučil braillovo písmo. Naštěstí jeho další vnímání zůstalo nepoškozené. Ujišťoval mne, že mne stále miluje. Co když tenkrát moje přání padající hvězdy se splnilo právě až teď? Co když to všechno byla jenom těžká zkouška naší vzájemné lásky? Obstáli jsme v ní oba, i když to nebylo lehké. Dnes již vím, že další soužití s mým manželem zvládnu a moc se těším, až zase bude vedle mne spát v naší společné ložnici.

Otřesu se zimou. Naposledy se rozhlédnu po tmavé obloze plné rozzářených hvězdiček. Je krátce po půlnoci. Kdyby teď náhodou nějaká hvězda padala, bezpečně vím, jaké by tentokrát bylo moje přání. Ale člověk nesmí být neskromný. Třeba se splní. Uvidíme zase za rok…

Téma týdne: Toulky ve hvězdách

Lázeňské intermezzo

"A zase pojedu do lázní! Jak já se těším!", tak přemítala Ilona, když z poštovní schránky vylovila cestou z práce dopis, obsahující očekávaný poukaz.

"Bude prodloužená dovolená, letos to vyšlo krásně. Červenec, nejlepší letní měsíc přímo vybízel k lázeňskému pobytu.

"Jaké to asi bude po třetí? Setkám se zase s Patrikem, se kterým si po celé tři roky pilně dopisuju, a udržujeme krásné přátelství? Bylo by to fajn!"

S takovými myšlenkami otevírám dveře svého bytu. Dýchne na mne atmosféra domova a naprosté samoty. Jako žena středního věku žiji již dlouhou dobu zcela sama. Bývalý manžel si před lety našel mladší a já rozchod odnesla zdravím. Následkem prodělané mozkové příhody trochu kulhám a lázeňský pobyt, který mi každoročně vylepšuje dovolenou, mi alespoň trošku nalije nových sil do žil. Moje první cesta vede k telefonu. Vytáčím známé číslo.

"Patrik?", netrpělivě vyřknu očekávané jméno, když se po zvednutí sluchátka na druhé straně nikdo neozývá.

"No ahoj. Děje se něco Ilčo?", ozývá se hlubokým sametovým hlasem a já bez jakýchkoliv okolků pokračuju.

"Jedu do lázní. Do našich lázní, chápeš? Patnáctého července. A co ty?"

"Nebudeš mi to věřit, ale budu tam o týden dřív než ty. Vezmu kytaru a už teď se těším, že se zase uvidíme", slyším Patrika.

"Zazpíváme si, jako tenkrát, co?"

"O tom nepochybuj. A teď promiň, někdo mi zvoní u dveří. Tak za týden!", telefon klapne a já si vybavuji naše první setkání.

Je to tři roky, co jsem do lázní přijela po prvé. Přidělili mi samostatný pokoj. Přes den bylo pořád co dělat. Procedury, masáže, plavání a cvičení v bazénu, povinné procházky do nedalekého lesa. Ale večery byly dlouhé. Jako takzvaná "křížková" pacientka jsem nemohla opustit lázeňskou budovu. Je to podobné, jako na nemocenské. A tak jsem se věnovala čtení, poslouchání televize a ručním pracím. Až jednou večer jsem zaslechla zvučné struny kytary, krásný tenor, zpívající známou trempskou píseň. Pootevřela jsem dveře svého pokoje a zkoumala, odkud hlas přichází. O patro výš to bylo jasné. Protože ani mně hudba nebyla zcela cizí, vrátila jsem se pro svoji kytarku a nesměle zaklepala na dveře pro mne zatím neznámého zpěváka.

"Můžu se přidat?", nahlížím pootevřenými dveřmi do pokoje, odkud se ozvalo hlasité "dál".

"Ale, tak moc vás pohltilo moje zpívání?", zeptal se muž mého věku. Seděl na pohovce, vedle sebe položené dvě francouzské hole.

"Krátím si večer. Vy taky?", pronesl s pochopením, když zaregistroval moje kulhání.

"Hm. Taky. Přilákalo mne to vaše zpívání. Krásné…", odtušila jsem a posadila se do nabídnutého křesla.

"Dáte si něco? Kávu, čaj?", odkudsi vylovil varnou konvici a naplnil ji balenou vodou z lahve. Dala jsem si tenkrát čaj a při jeho pití jsem se dozvěděla vše, co mne zajímalo. Neznámý muž se jmenoval Patrik, trpěl roztroušenou sklerózou a v lázních byl také po prvé. Tahle zákeřná a nevyzpytatelná choroba ho zatím omezovala jen v chůzi. Byl veselý a společenský člověk, zabývající se vším kolem počítačové techniky a k jeho největším koníčkům patřila právě hra na kytaru a zpěv. Prožili jsme tenkrát krásný večer, kdy jsme si společně "zamuzicírovali", čajem si připili na tykání a po dobu lázeňského pobytu ještě hodněkrát i pro potěchu ostatních pacientů uspořádali koncert na přilehlé zahradě u táboráku s kytarou … Už je to docela dávno a mně se přesto zdá, jako by to bylo včera. Od té doby si píšeme. O svých strastech, nemoci i radostech života. Občas si vyměníme nějaký mail, nebo si zavoláme. Vloni to nevyšlo. Patrik byl v lázních v zimě. Proto se letos budu moc těšit. Dlouhou dobu jsme se už neviděli….

S těmito myšlenkami jsem došla do kuchyně, uvařila si kafe a začala přemýšlet, co všechno si vezmu tentokrát do lázní s sebou. Týden utekl jako voda a já konečně s kufrem v ruce a mojí nepostradatelnou průvodkyní a kamarádkou kytarou vystoupila z autobusu ve známém lázeňském městě.

Patrik na mne čekal před lázeňským domem. Nebylo si ho možné nezapamatovat. Jeho podoba se mi téměř okamžitě do detailů vybavila. Nejen pro jeho nezbytné francouzské hole. Jeho vytáhlá hubená postava a krásné hnědé oči, vystupující z vysokého čela se za ty dva roky ani trochu nezměnily.

"Vítám tě…", Patrik se usmíval.

"Koukám, žes kytaru nezapomněla, a to je moc dobře". Zlehka mne políbil na tvář.

"Bože, jak bych si přála, aby se moje přátelství s Patrikem změnilo v cosi jiného, intimnějšího…" To byl můj tajný sen, aniž jsem tušila, zda bude opětovaný i druhou stranou.

V následných třech dnech nás oba pohltil "lázeňský kolotoč". Po snídani jedna procedura za druhou. Dopoledne masáže, cvičení, pak oběd, odpolední procházka a plavání v bazénu s krásně teplou vodou, večeře. Kdo zažil, ví, že v prvních dnech je to nejhorší. Ztuhlé svaly bolí a člověk má jediné přání. Lehnout a spát. Proto jsme se s Patrikem na mém pokoji sešli po prvé až o víkendu. Byl krásný letní večer. Usadila jsem se v křesílku. Patrik odkudsi vyčaroval láhev vína a svoji nepostradatelnou kytaru. Nalil mi do připravené sklenice a usadil se naproti mně.

"Tak jakou si dáme, Ilčo?", zeptal se a začal hrát….

Nejdřív jsem bez dechu poslouchala. Později jsem se přidala zpěvem a svou znalostí několika kytarových akordů. Ty sice pro moji potřebu postačovaly, ale s kvalitou Patrikovy hry se nedaly srovnávat.

Bylo už dlouho po půlnoci, když Patrik dohrál tu naši nejoblíbenější píseň. "Každá trampota má svou mez", v jeho podání na mne hluboce zapůsobila. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ho dlouze políbila. Neprotestoval. Objali jsme se. Pocítila jsem velký příval citů, téměř až k bolesti. Byla jsem šťastná. Zadíval se na mne dlouhým pohledem a znovu mne políbil. Pak se těžce zvedl z křesla a na moji otázku, zda za ním zítra večer mohu přijít, kývl a odešel do svého pokoje. Usedla jsem na svoji postel. Hlavou se mi začala honit spousta myšlenek, včetně těch pochybovačných.

"Ilono, neblbni. Zkazíš tak dlouho trvající přátelství. Přece víš, že takovéhle vztahy nemají budoucnost, zadrž!" Tak mi radilo mé druhé já. Ale pocit štěstí byl natolik silný, že jsem o tom odmítla dál přemýšlet.

Ráno jsem se probudila poměrně časně a okamžitě mne napadlo, jaké asi bude setkání s Patrikem za denního světla. Když jsme se setkali cestou do tělocvičny, krátce jsem ho políbila. Neprotestoval, ale ani to nijak nekomentoval. A co pro mne mělo být už teď varováním, ani se nesnažil mé city nějak oplácet. Vysvětlila jsem si to sama pro sebe. Také asi bojuje s rozpory svého svědomí, zda zaměnit naše přátelství za lásku…

Večer jsem za ním se svou kytarou přišla do jeho pokoje. Bylo to všechno jako přes kopírák. Opět jsme se nedostali dál, než k několika polibkům. Přes den jsme byli každý sám. Měla jsem dojem, že Patrik se mi záměrně vyhýbá. Že by se za moje kulhání styděl? Nemohla jsem tomu uvěřit. Jeho zvláštní citový vztah ke mně jsem sama pro sebe nazvala "neláskou".

Nadešel poslední společný lázeňský víkend. Venku pršelo a tak jsme se s Patrikem opět sešli v mém pokoji. Byla jsem odhodlaná se na všechno zeptat. Nechápala jsem, proč se mi vyhýbal. Vždyť přece byl také postižený, jako já. Proto jsem tenhle důvod vyloučila. Že by měl nějakou jinou? Tohle jsem musela připustit. Na rozloučenou jsem koupila několik obložených chlebíčků. Pro tentokrát jsme vynechali alkohol. Patrik jej stejně s ohledem na svoji nemoc měl od lékaře zakázaný. Uvařil čaj a usadili jsme se naproti sobě.

"Co je s tebou? Dnes jsi nějaká zamyšlená, vážná. Děje se něco?". Patrikův hluboký sametový hlas mne vrátil do současnosti, protože myšlenky jsem měla roztoulané hodně daleko.

"Nic, to bude v pořádku", lhala jsem, neboť najednou mne opustila odvaha všechno vyřešit hned, tak říkajíc bez diplomacie.

"Je ti líto posledního večera? Všechno má svůj konec, co naděláš. Tak jakou si dáme? Tu naši nejoblíbenější?", snažil se Patrik naladit tu správnou atmosféru.

Nezbylo mi, než kousnout do kyselého jablka.

"Obávám se, že dneska mi asi do zpěvu nebude. Potřebuju s tebou mluvit".

"Co je? Stalo se něco?", nechápal, co mám na mysli.

"Ty nevíš? Trápíš mě a nevíš? Zjevně se mi vyhýbáš, přes den o moji společnost nestojíš a teď děláš, že nevíš? Slibovala jsem si od našeho vztahu trochu víc. Ale asi marně…".

Tak a bylo to venku. Musím říci, že v tom okamžiku se mi znatelně ulevilo, i když duše zůstala stále bolavá. Čekala jsem jen na Patrikovo vysvětlení.

Dlouho mlčel, jako by nevěděl, co mi má říci. Pak se zhluboka napil čaje a přisedl ke mně blíž.

"Ilčo, vím, že sis slibovala od našeho vztahu více. Také k tobě cítím sympatie. Ale prostě a jednoduše řečeno - podle mne je nemá cenu rozvíjet a já se toho i bojím. Proto jsem tak zdrženlivý. Nechci ti ubližovat. Podívej. Dobře víš, jak na tom jsem. Zatím chodím pouze o holích. Zatím…". Odmlčel se.

"Ale já", chtěla jsem dodat, že bych se o něho vždycky starala, ale položil mi ruku na ústa a pokračoval.

"Sama nejlíp víš, jak tahle nemoc končívá. Nechtěl bych bejt stoprocentně závislej na jediné milující osobě. Je to krutý, věř mi. Nejsme již nejmladší, a proto si nemusíme mazat kolem huby nějaký med, promiň. A obráceně by to bylo stejné. Ani ty nejsi bez potíží a také nevíš, jak se tvoje nemoc dále rozvine. Ale za to já vím, že kdyby došlo na lámání chleba, tak já se svou chorobou bych se o tebe rozhodně postarat nedokázal. Nechtěl bych takový stav zažít, na to tě mám moc rád. Odpusť mi, že to říkám takhle bez obalu. Ale v našem případě to ani jinak nejde. A potom, jsem už zvyklý být sám. Mám svá pravidla, své zvyky, svůj byt, svoje zcela samostatné zázemí a nedovedu si vůbec představit, že tato moje nezávislost by se měla nějak změnit. Proto jsem při našich společných večerech postupně docházel k závěru, že nechci zkazit naše dosavadní vztahy a změnit naše dlouholeté a pro mne krásné přátelství v nějaký jiný cit. Promiň mi to, jestli můžeš a zůstaň dál mou kamarádkou, které je možné svěřit i to největší tajemství….".

Poslouchala jsem beze slova a do očí se mi draly slzy. Ten večer skutečně na zpívání nedošlo. Oba jsme byli příliš rozechvělí a uvědomovali si, že život není peříčko. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem a objetím a já Patrikovi poděkovala za jeho otevřený postoj k životu a za zachované přátelství ke mně i do budoucna. Druhý den ráno Patrik odejel a já v lázních strávila ještě týden.

Měla jsem čas na to, abych si srovnala svoje vnitřní já a pochopila, že mezi mnou a Patrikem opravdu láskyplný vztah nebude. Vyčítala jsem si, že hned na začátku jsem neposlechla své druhé já. Ale zvládla jsem to. Každá trampota má svou mez, ale vždycky máš důvod jít dál, zpívá se v naší oblíbené písni. Takový je už osud. A mnohdy nejen nás, handicapovaných…

Téma týdne: Oblíbená píseň