Sedím v maličké místnůstce bez oken. U stropu bliká zářivka a do ticha je slyšet hukot zapnuté klimatizace. Od stropu mne pozoruje videokamera. Židle tady chybějí. Dlaždice studí. Nadzvedávám se a strkám si pod zadek svetr. Sedím tady už hodinu. Je mi chvilkami zima, pak zase horko a hlavou se mi honí, co se vlastně stalo. Jak jsem to mohla udělat? Já, začínající učitelka v mateřské škole? Nechápu to. Je to mimo realitu. Hledám a nenacházím rozumné důvody mého jednání. Co budu dělat, až přijede policie, na kterou tady čekám? Zamkli mě tu jako toho největšího zloděje. Ale já to přece chtěla jenom zkusit, namlouvám si, i když vnitřně cítím, že to vůbec není pravda.
Bylo krásné zářijové odpoledne, když jsem se vydala na nákup do supermarketu nedaleko mého bydliště. Sluníčko vydávalo poslední zbytky tepla svých zářivých paprsků a já myslela na něho. Na Slávka. Moc se mi líbil. Začínala jsem právě učit v mateřské školce, kam vodil svoji dcerku Růženku. Viděla jsem ho jen párkrát, ale dokonale jsem propadla jeho kouzlu. Svěřil se mi, že je vdovec. Růženku vychovává sám. Nevím, zda tenhle fakt přispěl k mojí zamilovanosti. Snad. On však o mých citech neměl ani tušení. Až dnes. Po ránu jsme se tak jako většinou po každé, viděli v šatně. Díval se na mne a po chvíli se zeptal, zda bych s ním nešla večer na skleničku. V duchu jsem zaplesala a okamžitě souhlasila. Odpoledne jsem se rozhodla, že si musím koupit něco nového na sebe. Musím se přece líbit, ne? V obchodě jsem si vybrala krásné červené koktejlky. Vím, co mi sluší. Červenou barvu mám ze všeho nejraději. A ještě nějaký parfém, napadlo mne. Vybrala jsem si. Ale ouvej, nějak jsem přitom zapomněla počítat a zjistila, že na jeho zaplacení prostě nemám. Co teď? Domů se vrátit nelze, to už bych nestihla rande. Platební kartu s sebou nemám. Ale bez vybraného parfému jsem taky nechtěla být. Opatrně jsem ho vyndala z krabičky a prázdnou krabičku vrátila do regálu. Ale kam s ním? Snad si mne zatím nikdo nevšiml. Kolem mne bylo docela pusto. Strčila jsem parfém do kapsy svých džínových kalhot a zamířila k pokladně. Kdyby mi někdo mohl v té chvíli změřit tep nebo tlak, asi by se divil a zavolal rovnou záchranku. Co když to nevyjde a já budu mít punc "zlodějky?"
Nevyšlo to. Měli natočené na videu, jak vracím krabičku do regálu, a šli na místo zkontrolovat, zda náhodou není prázdná. Samozřejmě, že jsem zapírala. Mojí chabé obhajobě, že krabička už byla prázdná, nikdo neuvěřil. V podobné situaci asi člověk přestane reálně myslet. "Chtěla jsem to jenom zkusit, jestli se mi to podaří pronést", to byla další, samozřejmě nerozumná námitka. Protože jsem se nemohla dlouho zdržovat a chtěla stihnout večerní schůzku, parfém jsem odevzdala policistům. Z obchodu jsem odešla jako ve zlém snu. "Proboha, co mne to napadlo? Co když se to dozví ředitelka školky? Okamžitě mě vyhodí!" To mi bylo zcela jasné. Učitelka a krade! Jak může vychovávat děti? To bylo něco, co pro mne samotnou bylo naprosto nepochopitelné.
Večerní schůzku jsem si ale ujít nenechala. Vztah mezi námi se začal slibně rozvíjet. Nevím, zda jsem kradla kvůli Slávkovi. Můj rozum se takovému zdůvodnění bránil a já při vší snaze tu opravdovou motivaci mého činu dodnes nenalezla.
Za měsíc poté jsem obdržela z úřadu rozhodnutí o uložené pokutě za krádež. Tu jsem okamžitě zaplatila a byla moc ráda, že o mém prohřešku, který byl zcela za hranicí reality, se nikdo další nedozvěděl.
Téma týdne: Za hrancí reality
Žádné komentáře:
Okomentovat