Slyším se, že hlasitě řvu. Co mi vadí? Už vím. Mokré plenky v mých kalhotkách mi nejsou příjemné, i když hřejí. Nesnáším to. Maminko pomoc! Křičím, ale protože ještě neumím mluvit, řvu. Maminka se nade mnou sklání za chviličku.
"Copak, ty moje trapičko? Zase jsme počůraní? Ach jo. Ty mě ale zlobíš. Taková velká holka, že se nestydíš. Co broučku? To už mne maminka rozbaluje a přináší suchou plenku. To se mi moc líbí, začnu se smát. Hlavně, aby mě nechtěla posadit na tu divnou nádobu s kytičkama jako už mockrát předtím. Nesnáším to. Studí to do zadečku a nějak nechápu, proč tam mám sedět. Snažila jsem se to mamince vysvětlit, ale nějak moje gaga a dada nechápe. Ach jo. Teď mám zase hlad. Jak to mám říct? Krabatím pusinu a začínám natahovat.
"Já vím, Terezko, že máš hlad. Nemusíš zase hned křičet!"
Maminka mne bere do náruče a já se cítím bezpečná a šťastná. Sedáme si ke stolu a pochutnávám si na strouhané mrkvičce s cukrem.
"Ty zase vypadáš! Máš to kolem dokola všude. Ještě, že máme bryndáček, co?" Maminka mi otírá pusinu. Moc se mi to nelíbí a tak se šklebím. Teď se asi ještě napiju. Měla jsem pravdu. Lahvička s vlažným čajem už na mne na stole čekala.
"Tak kočičko. Najedla ses a napila a teď bys možná mohla kakat, ne? Jsi už dost veliká, zkusíme to zase na hrneček, co říkáš?"
Dívám se na maminku vykulenýma očima a jen tuším, co asi bude následovat. Když v její ruce vidím nenáviděnou nádobu s kytičkama, začínám bulit.
"Ale ale. Na mne to neplatí. Musíš se přece naučit chodit na nočníček. Kdo má ty tvoje plenky pořád prát? Maminka mne usazuje. Studí to a já řvu naplno.
"Jen nebul. Koukej. Tady máš hračky a hraj si. Budu se na tebe koukat, co říkáš? A ty za odměnu pěkně uděláš ee!"
Ee. To bylo jediné, čemu jsem v té dlouhé řeči tak trochu rozuměla. Tak ona chce, abych udělala ee do té nádoby? Ale proč? Snažím se to zase po svém vysvětlovat, přičemž gaga a dada je plné křivdy a vzteku. O co líp se ee dělá do plenek, ty jsou měkoučké a hezky hřejou. Ale maminka nechce tentokrát povolit. Snažím se zvednout, ale nedaří se mi to. Ještě to tak úplně nedovedu. Nočníček se mi přilepil na prdýlku. Vzteklé gaga a dada nabývá na síle. Přidávám i další dlouhý projev svou řečí. Proč mi nikdo nerozumí? Copak maminka nepochopí, jak moc se mi na nočníku nelíbí? Nepochopila. Popadám svého nejoblíbenějšího plyšového medvídka a házím ho před sebe. Následuje chrastítko, panenka, barevné kroužky.
"Hezký binec umíš dělat. Ale dneska ti to nepomůže. Maminka sbírá hračky a ukládá je do bedničky vedle mne. Dokud neuděláš ee, tak tě nikam nepustím. Už tě to učím dost dlouho, miláčku!"
Začínám tak trochu přemýšlet. Co kdybych přece jenom udělala ee? Nočníček už přestal studit. Ohřála jsem ho a je to docela fajn. I když vztek ze mne ještě docela nevyprchal, začínám chápat, že sedět na té nenáviděné nádobě budu asi do večera. Zkusím zatlačit. Ozve se cinkání. Divím se, co to je. Za to maminka jásá.
"Hodná holčička! Vidíš. Už ses vyčůrala. Slyšelas to cinkání? Moc hodná Terezka. Teď ještě uděláš ee a bude to. Neboj se. Nic to není!"
Maminka měla pravdu. Trochu se bojím, i když udělat ee se mi zrovna chce. Beru do ručiček svého plyšáčka a hladím ho. A pak to přijde. Zapomenu na strach a ee je v nočníčku. Maminka je šťastná a já vlastně taky. Podařilo se mi to!
Za chvilku se už tetelím v maminčině náruči. Tady je mi nejlíp.
"Hodná Terezka. Počkej, až to povím taťkovi. Bude z tebe mít taky radost. Co říkáš?"
Melu slabiky ve své řeči. Chci říct, že mám taky radost. Gaga, mama!
"Cos to řekla? Řekni to ještě jednou!"
Maminka mne celou zulíbá a já znovu opakuju "mama, mama!"
Ze zážitků tohoto odpoledne se mi chce spát.
"Půjdeme hajat, co říkáš?"
Maminka mne odnáší do mojí postýlky a přikrývá mne peřinkou. Je mi krásné teplíčko a klíží se mi oči. Ještě dřív, než usnu, vím, že dnes jsem se zase naučila trochu žít. Matně tuším, že učit se žít budu muset ještě hodně dlouho. Možná celý život. A řeknu vám, někdy to je opravdová dřina!
Téma týdne: Učím se žít
Žádné komentáře:
Okomentovat