Zvoní. Za chvilku začíná hodina dějepisu, na kterou se už od začátku týdne moc těším. Zase uslyším jeho hlas. Krásný, podmanivý, zvláštní. Vždycky mne dostane. Karel Suk učí dějepis na gymnáziu, v naší třídě už třetí rok. Od počátku jsem ho obdivovala. Jeho výklady látky neměly chybu. Byly velmi poutavé a i ty největší nepozory ve třídě najednou nebavilo nic jiného, než poslouchat. Ale mne nejvíce upoutával hlas. Postupně jsem se nedokázala soustředit na nic jiného.
"Veselá k tabuli!", zprvu sedím a nevím, zda se to týká opravdu mě. Tolik jsem se při poslechu zasnila do jeho hlasu. Teprve, když do mne strčí kamarádka Jitka, uvědomuji si, že "Kája", jak jsem si profesora v duchu pokřtila já, mne právě vyvolal.
"Tak Veselá, copak je s vámi, neslyšíte?", opakuje a já už vstávám a překotně spěchám k tabuli. Nemám strach, že nebudu umět. Moje platonická láska k profesorovi mne mimo jiné přinutila k tomu, abych se dějepis učila daleko více, než ostatní předměty. Přece mu nemohu udělat ostudu, že…
"Tak jako obvykle, je to za jedna", usmívám se a vracím se do lavice. Pak už se zase soustředím na výklad, jako vždy přitažlivý. Hodina utekla jako voda a vím, že další "děják" nás čeká pozítří. Tak dlouho budu muset vydržet bez svého "Káji", povzdechnu si v duchu.
O přestávce umývám tabuli. Moje oči bezděčně zamíří pod katedru. Cosi tam leží na zemi. Beru do ruky kožené černé pouzdro a zvědavě ho otevírám. Otáčím se přitom zády ke třídě. Nemusí každý vědět a vidět, co jsem našla.
"Bože! To je "Kájovo" pouzdro! Občanka, kreditka, finanční hotovost, řidičák, kartička pojišťovny - no prostě všechno! Muselo mu to při hodině vypadnout z kapsy u kalhot. Co teď? Přemýšlím, zda mám jít do sborovny a odevzdat to tam. Třeba ještě ve škole bude. Ale co když ne? Napadá mne odvážná myšlenka. Půjdu za ním domů!" Adresu si vzápětí zapamatuji z občanského průkazu a nepozorovaně nález schovávám do své tašky. "To bude něco! Budu s "Kájou" u něj doma! Co když tam bude sám?" Na to nechci ani pomyslet. "Přece jenom je mu pětatřicet a mně devatenáct!"
Pozdě odpoledne zazvoním u panelákového bytu na sídlišti. Po chvíli se ozve bzučák a vcházím dovnitř. Srdce mi bije až v krku a nemohu se ubránit zvláštním pocitům, hraničícím na jedné straně s obavami, co bude dál a na druhé straně se štěstím, že opět uslyším hlas svého idolu. Tajně přitom doufám, že by se mohlo zrodit i něco víc, než jenom moje platonická láska. V šestém poschodí mne u otevřených dveří bytu čeká ON.
"Ale, Veselá! Copak se děje? Potřebujete doučování? To bych od vás zrovna nečekal!"
Koktám.
"Pa, pane profesore, nesu vám pouzdro. Našla jsem ho ve třídě pod katedrou a je vaše." Strkám mu do ruky svůj nález.
"Tedy, vůbec nevím o tom, že jsem ho ztratil. A to jsem jel autem až domů, vlastně bez dokladů. Děkuji moc, Veselá. Ale víte co? Takový nález si zaslouží odměnu. Nechcete jít na chvilku dál? Alespoň na kafe? Maminka vaří moc dobrý…"
Láká mne to. Uvidím, jak má můj idol zařízený byt. Představuji si něco hodně moderního. Když slyším, že je doma s maminkou, přestávám se bát, že by se mohlo stát něco nepředvídatelného a jdu dál.
"Mamko, vedu návštěvu! Stav na kávu, tahle návštěva si to mimořádně zaslouží", haleká "Kája" už z předsíně.
Vede mne do obývacího pokoje, kde už čeká usměvavá sedmdesátnice, která nezapře, že je "Kájovou" maminkou.
"Vítám vás, slečno! Copak vás přivedlo až k nám?"
Od "Káji" se maminka vzápětí dozvídá důvod mé návštěvy.
"No, jo. To je celý Karel. Vždycky něco někde nechá, nebo zapomene koupit. Je hrozně nepraktický, víte? Kdyby mne tady neměl, tak bude chodit pořád v jedné zmuchlané košili, neuvaří si ani to kafe a na přitlučení obrázku na zeď si raději objedná firmu, aby si náhodou neublížil!", směje se profesorova maminka.
Rozhlížím se po bytě. Mám pocit, jako by se tady zastavil čas. Starožitné hodiny s kyvadlem právě odbily pátou odpolední. Vedle starožitná skříň, velká knihovna s regály až ke stropu, které jsou plné knih. Jen namátkou zaznamenávám spisy T.G.Masaryka, soubor knih Karla Čapka, Aloise Jiráska a spoustu další, především historické literatury. Nikde ani stopy po nějaké moderně či moderní technice. Žádná televize ani počítač. Ve srovnání s tím, co říkala maminka si docela dovedu představit, že profesor je sice skvělým historikem, který umí neskonale dobře vykládat a přednášet, ale pro každodenní život bude naprosto nepoužitelný. Musím přiznat, že můj idol tímhle zjištěním trošku utrpěl ránu. Pozvolna upíjím opravdu dobrou kávu, jak jinak než z opravdu starého, ale krásného porcelánového hrnečku.
"To jste všechno přečetl?", ukazuji na rozsáhlou knihovnu.
"Téměř ano. Historie a četba byly a jsou mým celoživotním koníčkem. Snažím se, aby moje hodiny dějepisu byly co nejzajímavější, a bez přečtení řady z těchto knížek by tomu tak určitě nebylo!"
Poslouchám jeho hlas a zase mám srdce až v krku. Dívám se mu do očí. Ale s ním to evidentně nic nedělá. Prostě "suchar Kája", rozšířila jsem jeho přezdívku ve svém nitru. Po půlhodině, která pro mne byla asi nejdelší na světě, se rozloučím. Vím, že moje láska k "sucharu Kájovi" navždy zůstane jenom platonická. Na jeho podmanivý a nádherný hlas budu vzpomínat celý život.
Téma týdne: Platonická láska
Žádné komentáře:
Okomentovat