29.7.14

Rodiče a děti - dobro a zlo?

Dobro a zlo. Dva proti sobě jdoucí pojmy, stejně jako černá a bílá, sytý a hladový a mnoho dalších. Vybavuje se mi především vztah rodičů a nás, dvou holek. Pokud jsme byly dětmi (škoda, že ten čas už se nikdy nevrátí) a rodiče nás kárali, protože jsme zlobily, říkaly jsme si: "Ti jsou ale zlí! Proč se nemůžeme dívat na televizi do deseti večer, jako oni? Proč musíme jít spát, když si chceme ještě hrát a spát se nám ale ani trošku nechce?" V duchu jsme jako holky slibovaly mamince nebo tatínkovi pomstu, brečely jsme v domnění, že nám nakonec dovolí to, co předtím zakázali. Ale většinou to nezabralo. Nevyvzdorovaly jsme si nic. Nezbylo, než jít opravdu spát. Později, jak léta přibývala, jsme dělaly uražené. Dobře jsme věděly, že tohle rodiče nesnášejí ze všeho nejvíc a že pro klid domova třeba povolí. Ale nic takového se nestalo. Koukání na televizi a možnost jít ven s kamarádkami nebo kamarády bylo z toho důvodu zakázáno ještě i na další den. Postupně jsme přišly na to, že urážením se nic nevyřešíme a že lepší bude nějaká vzájemná dohoda, typu "když mi dnes dovolíš koukat na ten film, tak já zítra dobrovolně utřu prach v celém bytě". To kupodivu trochu zabíralo, tedy alespoň někdy a hlavně u maminky. Táta od jisté doby říkal "máš holky, tak výchova je na tobě". Z tohoto pohledu byl pro nás "hodnější než maminka", protože, když ona něco zakázala, on mlčel. Nikdy nás nebil, maminka jen v případě nejvyšší krizové situace přidala nějaký výchovný pohlavek.

Život utekl jako voda. Dnes, kdy už můžeme na své rodiče jen s láskou vzpomínat, si uvědomujeme, že jsme vlastně vůbec neměly pravdu, když jsme si myslely, že byli na nás zlí. Bylo to právě naopak a jak oni nás, tak my jsme je neskutečně milovali. Kdyby to jen trochu šlo, znovu bychom je chtěly políbit a obejmout. Dnes jsme již samy vychovaly své děti a počínaly jsme si zrovna tak, jako naši rodiče. Všechno jsme přece myslely dobře. Bez zákazů a občasných pohlavků úspěšná výchova nikdy nemůže obstát. Pravda je také, že v některých případech ani pohlavky nepomohou. Někteří jedinci nedokážou své myšlení obrátit na tu "dobrou" stranu, ač jejich rodiče či okolí se o to maximálně snaží. Je cílem každého z nás, aby z našich dětí vyrostli příjemní lidé, kteří se dovedou chovat, jsou vzdělaní, našli ve svých životech uplatnění a budou tak jako jejich maminky a babičky pokračovat ve výchově svých ratolestí. Ne každému z rodičů se tohle neskromné přání splní.

Dobro a zlo. Jen v pohádkách dokázalo dobro vždy nad zlem zvítězit. V životě to ale tak jednoduché rozhodně není. Je ale na každém jednotlivci, jak se dokáže se svým "dobrem a zlem" ve svém nitru poprat a nakonec dojít i ke známému úsloví, že "všechno zlé je k něčemu dobré". Chci věřit, že dobrých lidí, kteří nebudou závidět, pomlouvat, krást nebo dokonce zabíjet bude v naší společnosti čím dál tím víc.

Téma týdne: "Dobro a zlo"

21.7.14

Pošetilé rozhodnutí

"Dano! Jsi tady? Dano, slyšíš?"
Slyším svoji matku dobře. Ale nechce se mi zrovna odpovídat. Stojím jako teď často před zrcadlem ve svém pokojíku a prohlížím se. Jen tak. V kalhotkách a bez podprsenky. Jsem tlustá. Alespoň to všichni moji vrstevníci říkají. A hlavně Vašek. To mi vadí nejvíc. Chtěla bych být hubená, štíhlá. Jinak se nikomu nebudu líbit. Tyhle myšlenky mi nejdou z hlavy v poslední době téměř vůbec. Ale jak to řešit? Snažím se už tři měsíce moc nejíst, ale pořád nejsem se svojí figurou spokojená. Otáčím se na bok a pozoruji svoje podle mne tlusté bříško. Připadá mi, jako bych byla svojí "tloušťkou" uvězněna v mé kůži. Mám pocit, že mne moje kůže každou chvilku musí uškrtit. Nezbývá nic jiného, než opravdu zhubnout, abych se cítila líp. Slyším mamku šlapat po schodech k mým dveřím. Rychle si natahuji na sebe triko a kraťasy.
"Ty mě neslyšíš, nebo co? Hulákám ze zdola jako blázen! Nebo se mnou nemluvíš? To ses zase urazila, když jsem ti vytýkala, že málo jíš a že rozhodně nejsi tlustá, jak si pořád myslíš? Tebe mrzí, že si zdravá, že jo. Podívej se kolem sebe. Kolik takových děvčat v tvém věku taky nechtělo jíst a jak dopadly. Podívej se na Ivanu. Skončila v nemocnici, viď? A to tam chceš taky skončit? Tak řekneš mi něco, nebo budu tady řečnit jenom já?"
"Nic mami. Neslyšela jsem tě. Chceš něco?", ptám se a v duchu už mamku posílám pryč. Nemám náladu na její přednášky. Stejně mne od mého úmyslu zhubnout neodradí. Musím to udělat za každou cenu. Abych nebyla spolužákům, a hlavně Vaškovi pro smích…
"Jo, chci něco. Máš dole připravenou večeři. Koupila jsem šunku od kosti, k tomu rohlíky. Pojď jíst a přestaň se už koukat do zrcadla. Stejně tam nic neykoukáš!"
Ani si to neuvědomuju, ale pravda je, že i oblečená na sebe stále hledím do zrcadla. V duchu cítím opovržení nad svou osobou a moje kůže mne stále více škrtí. Hlavně na břiše a zadku. Ale mamka se nic nesmí dozvědět.
Pomalu scházím dolů do kuchyně. Šunka voní na dálku, ale mně se dělá špatně. V poslední době jsem skoro vůbec nic nejedla. Vždycky jsem si to odnesla k sobě nahoru a tam to skončilo v záchodě. Máma nic nezjistila, naopak mne pochválila, že konečně jím. Usedám ke stolu. Je mi jasné, že nedokážu pozřít ani sousto. A když - tak stejně ve mně dlouho nezůstane. Stačí se jenom předklonit.
"Tak jez, nebo co! Koukáš na to jako husa do flašky! Nevím, co už bys chtěla. Máš pěkně rozmlsanou pusinku, když už ti ani šunčička nejede!"
"Nemám hlad. Sním si to později a vezmu si to k sobě, jo?", zkouším svoji oblíbenou taktiku.
"A co kdybys taky jednou povečeřela se mnou? Jsem tady pořád sama. Ty se vždycky vytratíš nahoru a do rána tě nikdo nevidí. Tak co říkáš. Dáme si spolu?"
Nenapadá mne žádná smysluplná úniková cesta. A tak mi nezbývá, než uždíbnout kousek rohlíku a šunky a dát to do pusy. Zvedá se mi žaludek, ale překonám to. Když se rohlík zmenší na polovinu, tak to vzdávám.
"Mami, já už opravdu nemůžu. Nezlob se. Nemám hlad a zbytek si sním u sebe. Bylo to moc dobrý".
Mamka tentokrát nic nenamítá a já si zbytek večeře odnáším do svého pokojíku. Je mi jasné, kde skončí. Stejně jsem toho snědla moc a budu muset se toho rychle zbavit. Na záchodě je to jenom chvilka, stejně se mi dělalo blbě celou dobu. Mám dojem, že jsem ale snědla rozhodně víc, než jsem ze sebe vydala. Proto si pro jistotu vezmu ještě dvě tabletky projímadla. Pak už bude dobře.
Ta noc byla strašně dlouhá. Asi jsem to s projímadlem přehnala. Byla jsem víc na záchodě než v posteli. Bylo mi blbě ze všeho. Ale když jsem ráno stoupla na váhu, tři kila byla pryč. Už mám 45 kilo z mých původních 58. Ale určitě je to ještě málo. Nedá se říct, že bych pociťovala hlad. Jíst prostě nemusím. Stačí, když se občas napiju vody.
"Danuš, tobě bylo v noci blbě?"
Mamce opravdu nic neunikne a tak musím přiznat, že jsem tu noc strávila na záchodě.
"Ale po čem? Vždyť si jedla jenom kousek šunky. A té nebylo nic, protože já ji jedla taky a žádné následky nemám! Že by nějaká střevní chřipka? A jak je ti teď?"
"No, nic moc. Točí se mi trochu hlava, ale to nic nebude. To se mi stává často a za chvíli to přejde", snažím se mamku uklidnit.
"A tak to ne, děvenko. Hezky se sebereme a já s tebou dojdu k doktorovi. To není žádná sranda. Ztrácíš se mi před očima a je třeba zjistit, od čeho. Tak se oblíkej a pospěš si. Je tam od osmi. Ve škole tě omluvím, hlavní je, aby se zjistilo, co se s tebou děje."
"Ale mami, to je zbytečný, to za chvíli přejde, já nikam nejdu. Víš, co tam bude lidí. A ty přece musíš do práce. Nebo ne?", snažím se mamku od jejího úmyslu odradit.
"Nekecej. V práci si vezmu volno. A ty dělej. Vůbec se mi nelíbíš a já nemám klid!"
V čekárně mého obvodního lékaře jsou přede mnou jen dva pacienti. Prskají a kašlou.
"Ještě to od nich chytnu", brblám si jen tak pro sebe.
"Tak slečno Komárková, pojďte dál", usměvavá sestřička mne zve do ordinace.
"A můžu s ní, sestři?", mamka je za mnou v závěsu.
"Ale mami", snažím se o svoji svobodu. Nebudu moci doktorovi něco nakecat, když tam se mnou mamka bude.
"Jen pojďte paní Komárková", sestřička moji snahu evidentně neocenila.
Doktor Pivoňka je prošedivělý padesátník. Ošetřuje mne od mého dětství a tak mne zná dobře. Mamka usedá do nabídnutého křesílka u stolečku v ordinaci a mne si bere doktor "do parády".
"Tak co tě trápí, Dano?", obrací se ke mně.
"V noci jsem měla průjem", šeptnu.
"A taky zvracela?", ptá se.
Zavrtím hlavou, i když vím, že tentokrát lžu. Ale to na sebe nechci prozradit.
"To ale není všechno, pane doktore!", mamka se ozývá ze svého křesílka a mně začíná být horko.
"Proto jsem tu s ní, aby náhodou na něco nezapomněla. Musela by vám taky říct, že posledních čtvrt roku skoro nic nejí, ztrácí se před očima, je zamyšlená, ráno se jí motá hlava a vůbec se mi nelíbí!"
"Ale? Tak se na to podíváme! Polož se támhle a pokrč nohy!"
Lékař mi vyšetřil břicho a mne jako na potvoru v tu chvíli vůbec nic nebolelo. Pak mne postavil na váhu.
"Hm." Zabručel.
"Střevní chřipka to nebude. Nabereme krev, sestřičko!"
Tuhle proceduru opravdu nemusím. Je mi jasné, že jakmile uvidím kapičku krve, bude mi zle. Ale nedá se nic dělat. Sestřička připravila injekční jehlu a stříkačku, já zacvičila s levou rukou. Pak jsem ucítila bodnutí a dál jsem přestala vnímat.
"Dano! Tak slyšíš mě? Dano! Prober se!"
Cítím, jak mne někdo pleská do tváře. Docela to bolí a přinutí mne to, abych otevřela oči. Nade mnou se sklání doktor Pivoňka, okolo stojí sestřička s mamkou.
"Poznáváš mě? Víš, kdo jsem? A jak se jmenuješ?"
Co se mě ptá na takové blbosti. Jasně, že vím, jak se jmenuju a kdo je on. S námahou a potichu to zopakuju.
"Tak sláva! Jsme mezi živejma! Tys nám dala, holčičko. Ale krev máme nabranou a už tě nebudeme dál trápit. Výsledky budu mít zítra. Potom budu chytřejší! Ale určité podezření mám už teď. Mělo by se to tím rozborem jenom potvrdit."
Doktor Pivoňka se usazuje ke svému pracovnímu stolu a já stále ještě odpočívám na lehátku. "Tak holčičko. A teď mi hezky česky a po pravdě povíš, jak je to s tvým jídlem. Ty nejíš. Že jo? Všechno totiž ukazuje na to, že máš zaděláno na anorexii. Nevíš co to je? Když to řeknu stručně, tak je to vypěstovaný naprostý odpor ke každému jídlu. Vede k podvýživě a to jsou ty tvoje ranní nevolnosti, jak ty říkáš, motání hlavy. A teď hezky prozraď, kdo je ten kluk, pro kterého tak hubneš. Za tak krátkou dobu ztratit třináct kilo, není normální. Tak povídej. Já už jsem toho napovídal více než dost. A maminka na tebe počká v čekárně, já jí to potom zopakuju".
Nezbývá mi, než přiznat barvu. O tom, jak se mi ve třídě posmívají, že jsem tlustá, o tom, že se mi směje hlavně Vašek, který se mi líbí a o tom, jak jsem se rozhodla tenhle problém řešit. Rozpovídala jsem se i o svém pocitu, že si připadám jako uvězněná ve vlastní kůži a mám dojem, že když se zhubnu, tak tenhle pocit ztratím.
"Ty jsi ale trdlo, Danuško, promiň. Tebe netěší, že jsi hezká a zdravá holka? Víš, že sis zadělala na vážnou nemoc?"
Dál mi poctivě vysvětluje, jaké následky může toto moje počínání do budoucna způsobit.
Z očí se mi valí slzy. Jen netuším, jak teď začnu zase normálně jíst, když žaludek protestuje.
Lékař jako by četl moje myšlenky.
"Zvládneš to sama? Začneš pomalu jíst, dietu ti napíšu. Ale musíš to opravdu dodržovat. Nechci tě zatím posílat do nemocnice. Ale kdybys to sama nedokázala, nic jiného by mi nezbývalo. Teď ti píchnu něco na posílení organismu, abys došla v pohodě domů. Dáš si týden oddechu ze školy, budeš užívat klidu a hlavně pravidelně jíst. Vysvětlím to ještě tvojí mamince. A nakonec dostaneš doporučení na psychologii. Zatím to budeme řešit ambulantně a budeš tam chodit na pohovory. Tam už tě zbaví pocitu vlastní škrtící kůže. Ohlídám si to, neboj se. Ten psycholog je můj kamarád a dobrý člověk. Souhlasíš?"
Přikyvuju. Hlavně, že nemusím do nemocnice. Nevím proč, ale cítím se šťastná. Možná, že je to i vlivem posilující látky, kterou mi lékař píchnul. Neskutečně se mi ulevilo. Najednou mi všechny poznámky mých spolužáků, které jsem vnímala jako výsměch, připadají malicherné. Vašek mi přece sám mi nikdy neřekl, že já bych se mu jako hubenější líbila…
Pochopila jsem, že konečně jsem našla někoho, kdo mi moje nevázané hubnutí rozmluvil a vysvětlil mi, jak je takové rozhodnutí pošetilé. Mámě jsem se to říct bála. Nikdy nešla pro ránu daleko. A mužský element v naší rodině prostě chyběl. Možná to bylo i tím, kdo ví.
Za týden jsem přišla doktorovi Pivoňkovi poděkovat. Bylo mi už neskutečně líp. Uvěznění ve vlastní kůži tak zůstalo minulostí.

Téma týdne: Uvězněn ve vlastní kůži






18.7.14

Od pohádky k realitě

Toto téma týdne úzce souvisí s tématem minulým. Kdo z nás by neznal pohádku Hanse Christiana Andersena o ošklivém káčátku, na které se všichni ostatní koukali "skrz prsty" a nakonec se změnilo v krásnou labuť a opět všichni ostatní možná záviděli, ale každopádně s prominutím "čuměli". Realita je však od této pohádky v naší společnosti hodně vzdálená.

Když už mám psát opět o někom odlišném od ostatních, chtěla bych se v tomto článku zastavit u našich tělesně postižených spoluobčanů, konkrétně vozíčkářů. Mám na mysli ty, kteří ke svému postižení přišli v důsledku nehody, úrazu, či nemoci. Nemohou sice chodit, ale ostatní a to především rozumové schopnosti u nich zůstávají zachovány v celém rozsahu. Uvědomil si někdo z vás čtenářů, jak těžký mají tito lidé život? Jak mnoho námahy musí vynaložit, aby se například oblékli, obstarali sami sebe, postarali se o svoji domácnost? Určitě mnohé z vás ani nenapadne, že prostý jednoduchý úkon, který ani nevnímáte, dá vozíčkáři hodně práce. Kolik z nich může v naší společnosti plnohodnotně pracovat? Myslím si, že bychom se velkého čísla nedopočítali. A když už se to podaří, zase to vozíčkář nemá lehké. Bohužel stále existují v naší zemi lidé s předsudky, přesvědčení o tom, že pokud je někdo něčím odlišný či zvláštní, musí být i mentálně slabším jedincem. A co pak takovému vozíčkářovi zbývá, když chce takové podezření vyvrátit? Je to jednoduché. Musí umět všechno lépe, než ti "zdraví" kolem něj a vyvrátit tak jejich názory. Přesvědčit je o své odbornosti a po této stránce někoho ze svých kolegů takzvaně "nachytat na švestkách". Když se mu to podaří, má vyhráno. I když určití zaměstnavatelé mají v naší zemi povinnost zaměstnávat lidi se zdravotním postižením, málokdo to dodrží a raději zaplatí peníze státu navíc. Myslím si, že rozhodně dělají chybu. Vozíčkář totiž pracuje dobře a rád. Práce je jeho koníčkem, někdy smyslem celého života. Vozíčkář minimálně marodí, už proto, aby nevzbudil pocit, že v práci nemá co dělat a že je tam na obtíž. Nebýt "ošklivým kačátkem" dá opravdu mnoho úsilí i práce. Ale znám takové, kteří jsou uznáváni jako plnohodnotní odborníci a práce jim je, nebo byla vším.

Vozíčkář se mnoha věcí, pro jiné samozřejmých pro život, musel vzdát. Zase si mnozí z vás asi neuvědomí, že jen málo z nich žije partnerským životem nebo má rodinu. Bez pomoci svých nejbližších by nezvládl dnešní uspěchaný život. Smířit se se všemi "výhodami" vozíku je velmi složité. Přesto jsou mezi námi tací, kteří rozdávají radost a energii do života svým "zdravým" vrstevníkům a vůbec se nepovažují za "ošklivá káčátka". Ať je takových co nejvíce. A na druhou stranu - ať je nejvíce i těch "zdravých", kteří nebudou na vozíčkáře pohlížet jako na ošklivá káčátka a budou ochotni jim i v případě nutnosti pomoci. Možná se pak opravdu změní v krásnou labuť. Ale k takové realitě je v naší společnosti ještě hodně daleko.

Téma týdne: Ošklivé káčátko

10.7.14

Vždycky budou jiní

Přiznám se, že když jsem uviděla na blogu téma tohoto týdne "Coming out", rozčílilo mne to. Ještě tady budeme témata nabízet v angličtině? Jako by nestačilo, že kdykoliv pustím rádio, zaznívá anglická písnička. Copak není dost českých nápadů a témat, o kterých psát? Protože za mého školního mládí se angličtina moc nepreferovala, musela jsem nejdříve zjistit, o čem toto téma vlastně má být. A kupodivu - musela jsem se v duchu jeho navrhovateli omluvit. Pro tento tvar vlastně odpovídající český výraz neexistuje. Vyjít ven, či vyjít ze skříně, by rozhodně mnohým z nás asi nic neříkalo. V širším smyslu je "coming out" označení procesu, během kterého člověk rozpoznává a akceptuje svoji menšinovou sexuální orientaci. V užším smyslu se používá pro okamžik svěření jiným osobám, případně veřejnosti a v nejobecnějším smyslu lze výraz použít i pro zveřejnění informace, která byla dosud utajována. V poslední řadě se může také užívat ve spojení s osobami nebo skupinami osob, které se rozhodly veřejně prezentovat své pohledy a názory obecně považované za odlišné od názorů společnosti. Tolik moudrá wikipedie k tomuto tématu.
Žijí mezi námi. Nevíte, koho mám na mysli? Lidé s jinou sexuální orientací, ať už homosexuálové, bisexuálové či lesbičky. Dřívější doba tyto lidičky jednoznačně odsuzovala. Vzpomínám na svoji babičku, která říkávala, že by každého takového vzala kopřivami na holou a "ono by je to přešlo". Bohužel v tomhle neměla pravdu. Lidé, jež životem provází jejich "coming out", za to prostě nemohou a nemohou vlastní vůlí na svém stavu ani nic změnit. Jsou prostě jiní a vždycky budou. Na druhou stranu jsou to lidé jako my. Vzdělaní, chytří, mnozí plnohodnotně zastávají funkce i ve vysoké politice. Dnešní doba už alespoň v něčem pokročila. Je možnost uzavírat registrovaná partnerství a z tohoto svazku uplatnit svá práva, o kterých si dříve mohli nechat jenom zdát. Největší problém pro ně je asi se ke svému odlišení přiznat. Smířit se s ním sám se sebou a nebát se je zveřejnit. K tomu určitě nesmí chybět velká dávka odvahy. Ale život se nemazlí s nikým. Každý má nějaký ten svůj kříž, který si s sebou nese na zádech celý život. Proto takové lidi nemohu odsoudit. Jejich život určitě není lehký a je skvělé, že se svojí odlišností dokážou bojovat. Bohužel i v dnešní době musí být připraveni i na takové názory, jako měla třeba moje babička. Držím proto všem "odlišným" palce, aby svůj boj dovedli bez větších psychických problémů do vítězného konce.

Téma týdne: "Coming out"