Život je kolotoč

 KAPITOLA DVACÁTÁ

Sedím v útulné kavárně. Před sebou sklenku bílého, na stolečku ve váze kytice růží a vedle mne ON. Zatím co piji ze své skleničky, prohlížím si ho. Zatím jsem k tomu neměla moc příležitost. Poctivě řečeno, ani jsem moc nepočítala s tím, že po dovolené v Řecku, kde mne a Veroniku královsky bavil, bude naše známost nějak pokračovat. Pozvání na víno přišlo nečekaně. Ve chvilce překvapení jsem nenašla žádný rozumný důvod, proč bych ho měla odmítnout. Viktor pokládá svoji skleničku a zadívá se na mne.

„Co si mě tak prohlížíš, mám na sobě něco špatně?“ 

Promiň. Zamyslela jsem se a v myšlenkách skončila až v Řecku na nedávné dovolené. Moře bylo skvělý“.

„Jenom moře?“, usmívá se.

„Samozřejmě, že skvělá byla celá dovolená. Byla jsem ráda, že jsme se tam po létech zase potkali a připili si na přátelství“.

„Jenom přátelství? A myslíš, že platilo jenom tam?“, pokračuje v dobývání mojí osoby a mě to nesmírně baví.

„Moc bych si přál, aby pokračovalo i tady. Snad víš, že proto jsem tě pozval na vínko a tahle schůzka určitě nebude poslední, co říkáš?“

Jenom přikyvuji. Viktor se mi opravdu líbí. Urostlý sportovní typ v mnohém připomínal mého Karla. Upíjím vychlazené víno a nechávám dál plynout Viktorův sametový hlas.

„Jsem vdovec. To už víš. Manželka náhle zemřela na infarkt. Tenkrát jsem myslel, že pro mne skončil svět. Ale moji dva synové byli pákou, která mne ze smutku vytáhla. Dnes jsou už dospělí, mají své rodiny a oba žijí nedaleko se svými rodinami. Často je navštěvuji. Každý má dvě děti, dnes už taky téměř dospělé. Na vnoučata se vždycky moc těším. No a jinak cestuju, chodím po horách, rád vařím, sleduju televizní seriály. Jak bych řekl, práce všeho druhu. Ale už povídám dlouho a ty jenom mlčíš. Nudím tě?“

„Naopak. Baví mne to poslouchat. Ale řada bude teď asi trochu na mě, viď. Veroniku si poznal už v Řecku. Jiné děti nemám. Všechno ostatní už o mně víš“.

„Už tenkrát, když jsem tě viděl na úřadu práce, věděl jsem, že to není naposledy. Pořád mám pocit, že k sobě tak nějak patříme a je mi s tebou fajn“.

 Mlčím. V hlavě se mi promítá můj dosavadní život. Karel pro mne asi bude doživotní jedničkou. Ale bohužel ta se mi už nemůže vrátit. Při vzpomínce na Karla se mi zarosí oči a Viktorovi to neujde.

 „Co je Jano? Dotkl jsem se tě něčím? To bych opravdu nerad!“

 „Promiň. Jen jsem si vzpomněla na svého muže. I když od jeho smrti uplynulo pár let, pořád to bolí. Na některé blízké osoby se nedá zapomenout asi nikdy“.

 „Chápu. I mně moje žena chybí. Ale smutkem nic nevyřeším. A kromě tvého muže se už nikdo jiný pro tebe nenašel?“

 Znovu jsem upila chladného vína. Tu chvilku mlčení jsem potřebovala na rozmyšlenou, zda Viktorovi povyprávět moji story s Michalem.

 „V mém životě hrál svoji roli Michal“, začínám vyprávění o své „lásce-nelásce“.

 Viktor poslouchá beze slova vylíčení neslavného konce mého sexuálního turisty.

 Venku se pomalu stmívá a v kavárně se line podmanivá hudba z reproduktorů.

 „Nezávidím ti to. Naletět zloději ale může každý a občas se to i stává. Můžeš být ráda, že jsi na všechno přišla včas. Ale už jsme toho myslím napovídali dost. Smím prosit?“

 Pozvání k tanci se nedá odmítnout. S potěšením zjišťuji, že Viktor je skvělý tanečník. Vznáším se po sále v rytmech sladkého ploužáku a znovu moji mysl zaplní vzpomínka na Karla a jeho taneční mistrovství. Vzpomínku ale rychle zaplaším. Ke stolu se vracíme usměvaví a žízniví a nadcházející večer se mi teprve začíná líbit.

 „Tak co si dáme? Co bys řekla šampaňskému?“

Viktor na můj souhlas nečeká. Za chvíli je před námi v nádobě s ledem objednaná láhev. Číšník ji s nefalšovanou profesionalitou otevře a víno se zaperlí ve vysokých sklenkách.

 „Tak na co?“

Viktor pozvedá skleničku.

„Na zdraví – a na nás!“, dodávám.

„Díky. Čekal jsem to. Rád se s tebou budu setkávat i dál“.

 Pomalu se blíží půlnoc, když vycházíme z kavárny. Je teplá, srpnová noc. Na jasné obloze je vidět hvězdy. Viktor mne políbí. Cítím, jak moc mi nějaký vztah v životě chybí.

 „Kam půjdeme teď? Bylo by škoda si tak krásně načatý večer ještě neužít. Práce mě nečeká, to zase až v pondělí a ty, pokud vím, máš ještě poslední dny prázdnin“.

 Chvilku se mi chce říct, aby mě doprovodil domů, že musím za Veronikou. Ale asi by to v daném okamžiku byla dětinská výmluva. Přistihuji se, jak nahlas říkám „nechám to na tobě, Viktore“.

 Procházíme ztichlým městem a na zastávce tramvaje mlčky čekáme na noční spoj. Za chvilku už jedu v poloprázdné tramvaji, pro mne kamsi do neznáma. Vystupujeme ve čtvrti plné zeleně, zahrad a rodinných vilek. Tuto část města moc neznám. Dostala jsem se sem málokdy, nikdy mi pro pracovní a rodinné povinnosti moc času na procházky nezbývalo. Viktor mne vede ke vkusně oplocené zahradě s jednopatrovým domkem uvnitř.

„Tak tady bydlím. Zvu tě na kávu. Přijímáš?“

Na moji odpověď nečeká, bere to jako samozřejmost. Odkudsi z kapsy vyloví klíč a odemyká vrátka. Po upravené cestičce docházíme k domku. Za chvilku už sedím u stolu v perfektně zařízené kuchyni. V rychlovarné konvici bublá voda.

 „Máš hezký domek, Viktore. Musí tady být pěkné bydlení. Klid, a přitom ve městě. Vždycky to byl můj sen, takhle bydlet. Mít zahrádku, pár kytiček pro potěšení oka“, zasním se.

 Viktor mne pozoruje a usmívá se.

„Třeba se ti ten sen splní na stará kolena, co ty víš. Domek jsem zdědil po rodičích. Bohužel už oba mezi námi nejsou. Žil jsem tady spokojeně nejdřív s nimi, později s mojí ženou, syny Ondřejem i Pavlem. Jak jsme postupně přibývali, tak jsme náhle začali jako rodina ubývat. Oba rodiče tragicky zahynuli při nehodě autobusu. Vzpomínáš si? Tenkrát u Nažidel. Byly toho plné noviny i televize. Manželka zemřela před pěti roky na infarkt, bylo to náhlé a nečekané, ale to už jsem ti vlastně říkal. Pak jsem nějaký čas zůstal jenom s Ondřejem a Pavlem. Ale netrvalo to dlouho. Ondra se před dvěma roky odstěhoval do Písku za svojí láskou. S Jarkou žije, jak se dnes říká „na psí knížku“. Znáš to. Mladí se nechtějí vázat. Vyhovuje jim tenhle volnější styl života. Pavel si našel děvče v Praze. Bydlí tam s jejími rodiči už rok. A tak jsem ve svém domečku zůstal sám. Prostě – sám si vařím, sám si peru a dál se to už jenom píská. Dokonce velmi dlouho jsem tady kromě rodiny neměl žádnou návštěvu. Jsi první, važ si toho“, zažertoval.

 Upíjím voňavou kávu a Viktor pokračuje ve svém dlouhém monologu.

 „Moc bych to chtěl změnit. Přál bych si, aby se sem zase vrátil život. Smích, pláč, radosti i starosti, tak jako kdysi dávno. Pomůžeš mi to změnit, Jano?“

 Nabídka mne potěšila. Viktor musí být velký romantik. Jako můj Karel. Vždycky mne to imponovalo. Ale myšlenky na Karla vzápětí mizí, protože Viktor mne bere kolem ramen.

 „Nic mi neodpovíš?“

„Je mi s tebou dobře, Viktore. Ale nepospíchej. Potřebuji čas. Jen ten rozhodne, zda k naplnění našich společných snů nakonec dojde. Ale dneska ode mne odpověď nečekej, rozumíš?“

„Chápu. Chtěl jsem jenom, abys měla jasno, jak to s tebou myslím. Ani já nečekám, že se všechno změní za týden. Ale chtěl bych mít alespoň malou naději…“

 Kuchyňské hodiny odbily čtvrtou ranní, když se nám oběma začaly klížit oči. Uvědomila jsem si, že to bude poprvé od Karlovy smrti, kdy budu spát jinde než doma nebo u rodičů. Ale myslím si, že by mi to přál. Veronika to také určitě pochopí. Viktor mi rozestlal v malém pokojíku v prvním patře. Jak sám řekl, je to pokojík jenom pro hosty. Na prostorném letišti budu mít pohodlí jako královna.

 „Budu spát vedle. Kdybys cokoliv potřebovala, stačí zaklepat na zeď. Uslyším tě“.

 Potichu zavřel dveře a já osaměla. Najednou jsem nemohla usnout a měla nutkavý pocit, že mi k úplné spokojenosti cosi chybí. Chvilku trvalo, než jsem se odhodlala zaťukat na zeď. Viktor se objevil ve dveřích vzápětí, jako by na můj signál čekal.

 „Co je? Děje se něco?“

„Pojď ke mně. Nemůžu usnout“, žadoním jako malé děcko a Viktor se nenechá pobízet. Na mých tvářích a těle cítím jeho vášnivé polibky, které se neostýchám opětovat.

 Ráno se probouzím, Je devět hodin. Viktor mě objímá svýma velkýma rukama a spokojeně oddychuje. Dá mi trochu práce, než se vymaním z jeho objetí, tak, abych ho neprobudila. Vkrádám se nejdříve do koupelny a potom do kuchyně připravit nějakou dobrou snídani. Veronika se mi neozvala. Určitě pochopila, u jaké kamarádky jsem, a všechno si vysvětlíme, až se spolu uvidíme.

Pokračování příště, tentokráte až v roce 2021.

Všem čtenářům přeji klidné a spokojené Vánoce a do nového roku především pevné zdraví!🎄

 

 

Život je kolotoč

 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Pronikavý zvuk budíku mne přinutil procitnout do zamlženého rána.

„Opravdu musím vstávat?“ Zachumlávám se do teplé deky a smlouvám o každou minutu navíc sama se sebou.

Za deset minut už sedím i s mamkou u snídaně.

„Tak jak se ti chce?“, ptá se mamka, která si dál užívá prázdninového volna.

„První den po dovolené by se měl zrušit“, podotýkám zcela vážně.

„Než se dostanu do pracovního tempa, bude poledne. Přece jen chvilku trvá, než si zase zvyknu na pracovní rytmus. Ale co se dá dělat, viď mami?“

To už se zvedám a spěchám do předsíně. Ještě, že se nemusí oblékat kabáty. Přehodím přes sebe lehký svetřík a odcházím. Upřímně řečeno, chvílemi se do práce i těším. Vylíčím kolegyním svoje zážitky. Ještě týden tam budeme všechny tři. Pak se rozprchne na dovolenou Jitka a po ní i Maruška.

    V kanceláři jsem jako obvykle první. Za čtrnáct dnů mojí nepřítomnosti se vůbec nic nezměnilo. Hromady pošty se nezmenšily, můj stůl zůstal na svém místě, prostě klasický stereotyp. Stavím vodu na kafe a než přijde Jitka s Maruškou, kouří se i z jejich hrnečků. Zapínám počítač a při pohledu na množství doručených zpráv přemítám, zda vůbec do konce pracovní doby se tím proberu. Vůbec se mi nechce začít.

 „Ahoj, tak tě vítám doma!“, Jitka vchází s dvěma taškami v rukou.

„Jak vidíš, ani o dovolené není okurková sezóna“, pokládá těžké tašky na stůl a všímá si čerstvé kávy.

„Dík za kafe. A povídej! Jak bylo?“

„Počkáme na Marušku. Přece to nebudu opakovat dvakrát, ne?“

„No tak jo. Ale než přijde, musím ti říct, že je nějaká divná. Nemluví moc, nebaví se, ba ani nahlas si nepředříkává svoji práci, což je co říct. Vůbec netuším, co se jí mohlo stát, a i když jsem se snažila to z ní vymámit, nepodařilo se mi to. Třeba budeš mít větší štěstí.“ Jitka pomalu upíjí kávu a mně se zatím podařilo přečíst a smazat pět doručených zpráv.

„Třeba ji ten její zase vyhostil, nemyslíš?“

„Nevím, ale to bych řekla, že asi příčina nebude. Snad se dozvíme víc…“, Jitka se odmlčí, protože Maruška právě vchází do dveří s taškou dopisů, které přináší od různých úřadů.

„Ahoj holky!“ Všimne si hrnečku s kávou na stole a bere ho do ruky.

„Díky moc za kafe, ale budu si ho muset přihřát v mikrovlnce. Nějak jsem se dneska toulala o něco dýl a vystydlo.“

Odmlčí se. Jitka mi mezitím podává papírek, na kterém si přečtu, že tohle byl nejdelší Maruščin projev za posledních čtrnáct dnů.

Musím dát Jitce za pravdu. Maruška usedla za svůj počítač a beze slova se pustila do práce.

 Za půl hodiny mám už nastalého ticha dost.

„Děvčata, to ani nechcete slyšet, jaká byla dovolená? Myslela jsem, že vás to bude zajímat“, zkouším, zda se Maruška chytí na vějičku.

„To jistě, povídej“, Jitka se už mých zážitků nemůže dočkat.

Maruška mlčí a dál se věnuje zapisování donesených dopisů.

„Ty s námi nemluvíš, nebo nic nechceš slyšet?“, obracím se na ni.

„Ale jo, jen povídej“, říká znechuceně, jako by mne chtěla poslat do háje. Nerozumím tomu ani za mák, ale kvůli Jitce vytahuji z kabelky pár fotografií z Řecka. Znovu se ve vzpomínkách vracím na nádherný ostrov Chios a vyprávím zážitky.

„A co nějaký pohledný Řek, nenašel se?“ Jitka je zvědavá. Maruška si fotografie prohlíží mlčky a nejsem si jistá, zda moje vyprávění tak docela poslouchá.

„Abych ti řekla pravdu, Řeků i jiných mužských různých národností tam bylo habaděj. Ale žádný mne nezaujal. Budu muset začít lovit v domácích vodách“, zasměji se.

 „To už jsi začala, ne?“ Maruška se na mne podívá pohledem, jaký neznám. V očích vztek, možná i nenávist, ale já vůbec nic nechápu.

„Co to povídáš? Nerozumím ti ani slovo! Cože jsem?“

„No začala lovit v domácích vodách, slyšíš dobře. Pavel mi o tom říkal, že spolu chodíte na kafe. A co já vím, možná i jinam, znám to, jak takové kafe obvykle končí!“

    V první chvíli nevím, jestli se mám smát nebo mám začít křičet. Tak Maruška žárlí? Na ty dvě kávy, co jsme si s Pavlem dali v kavárně, když jsme odcházeli z transfúzky? To snad není pravda. Co jí ten „blbec“ nakukal, to by mě opravdu zajímalo. Než stačím cokoliv namítnout, Maruška odměřeným hlasem pokračuje.

 „Uvědom si, že to je můj Pavel. Zdůrazňuji můj Pavel a s nikým, a to ani s tebou se o něj nebudu a ani nechci dělit. Je to moje opora a tajná láska, když mne Ríša občas vyhodí z baráku. Ty mě ho brát rozhodně nebudeš, rozumíš? Jakékoliv schůzky ti hned teď zakazuju, chápeš? A pokud ti to hlava nebere, tak ti to můžu vysvětlit ještě ručně. A páru mám. O tom nepochybuj. Párkrát jsem se už Ríšovi ubránila, když už byl hodně nalitej a nemohl stát na nohou“.

 Teprve teď se dostávám k nějaké reakci.

„Ale Maruško, já ti přece Pavla neberu! Dvakrát jsme byli spolu na kafi, když jsme šli z transfúzky, to ti určitě taky říkal. Nic mezi námi nebylo. Rozumíš? NIC!“

Snažím se to maximálně zdůraznit, aby to Maruška pochopila.

„Jo a co ty tanečky v baru, mejdánek až do rána, to taky nebylo nic?“

„Proboha, o čem to mluvíš? O žádném mejdanu nic nevím. Nezdálo se ti to náhodou?“ Začínám být pomalu naštvaná.

„Jasně. To nemůžeš přiznat, co? Ale Pavel mi to říkal. A Pavlovi já věřím. Dokonce říkal, že se s tebou líbal. A tomu ty taky říkáš nic?“

„Maruško, ty ses asi zbláznila. Nic takového se nestalo. Pokud ti to Pavel říkal, vymyslel si to, věř mi. Přece bych ti nepřebrala tvoji tajnou lásku“, zkusím zahrát na citovou strunku. Ale nezabírá to. Maruška si zatvrzele mele svou a obrací se k nám s Jitkou zády.

„Nevěříš mi. To se nedá nic dělat“, konstatuji suše a v duchu proklínám Pavla. Tohle si s ním ještě vyřídím. Jak snadno se zrodí pomluva, to člověk žasne. Svůj návrat do práce po dovolené jsem si takhle určitě nepředstavovala.

    Na obědě vše rozebírám s Jitkou.

„Bylo to pěkně trapné. To by mě nenapadlo, že příčinou Maruščiny blbé nálady jsi ty a Pavel Beneš“.

„A věříš mi alespoň?“, ptám se, abych věděla, jestli mám v kanceláři alespoň jednoho spojence.

„Jasně. Zatím nemám žádný důvod ti nevěřit“, Jitka mne ujišťuje a já si uvědomuji, že slovíčko „zatím“ hovoří za vše. Musím se co nejdříve sejít s Pavlem a vyjasnit si, co se vlastně Maruška od něho dozvěděla. To také Jitce říkám nahlas.

„Víš co? Nechme teď tuhle nehoráznou pomluvu spát. Určitě se to vysvětlí, až se s Pavlem setkám. Ale chtěla jsem ti říci ještě něco jiného. Jestlipak víš, koho jsem na dovolené taky potkala?“

    Chvilku přemýšlím, zda to mám Jitce říct. Ale nakonec proč ne. Stejně to je už všeobecně známá věc, takže vlastně žádnou novinku jí rozhodně nesdělím.

 „Starostu s Terezou! Byli tam spolu na dovolené, ještě, že bydleli v jiném hotelu. Moc příjemné jim nebylo, že je tam vidím. Byli jako dvě hrdličky“, směji se a čekám, co tomu Jitka řekne.

 „Vidíš, jak je svět malej. Ale Tereze se divím. Takovýho dědka starýho, a ještě k tomu ženatýho, kam dala oči a rozum!“

 „Ty nevíš? No přece peníze! Tereza vždycky byla na peníze a tady u starosty se určitě nějaké najdou, nemyslíš?“

 „Budeme jim to přát. Hlavně, aby z toho starosta neměl doma problém. Ale to je nakonec taky jeho věc, viď?“

    Z práce tentokrát odcházím docela znechucená. Maruška žárlí a závidí mi Pavla? Tahle představa mě nenechává klidnou. Z kapsy vytahuji mobil a hledám Pavlovo číslo. Po několika vyzváněních ruším hovor. Proč se nehlásí? Že by se mnou nechtěl komunikovat? V tom případě ví, proč a já ho začínám nenávidět. Proč nakukal Marušce takové hlouposti o nás dvou, když Marušku dobře zná a dovede si představit, co asi nastane? Příliš mnoho otazníků, na které ve svém nitru marně hledám odpověď. Pozvolna přicházím k domovním dveřím. Co udělám s náladou na bodu mrazu ještě netuším. Snad bude mít mamka něco dobrého k večeři.

 „Ahoj mami“, hlásím se už z předsíně.

„Co máme dobrého? Mám hrozný hlad“.

 Mamka se jen usměje.

„Jak taky jinak, že? Dříve nám bílil ledničku Michal, teď si tohle žezlo převzala ty, jak koukám. Je tam zbytek bramborové kaše a ohřej si párek, jestli chceš.“

   Za pár minut si pochutnávám, ale hádku s Maruškou nedovedu ze své mysli vymazat. Mamka se vrací z obýváku a sedá si ke kuchyňskému stolu.

„Co je? Tváříš se jako čerstvě naložené kyselé zelí. Stalo se ti něco?“

V duchu žasnu. Jak to ta moje máma dělá, že na mně vždycky hned pozná, že se něco děje? Snažím se nejdříve zapírat a zvažuji, zda se jí mám svěřit.

„Nepovídej. Přece to poznám. Jíš a myšlenkami se touláš bůhví kde. Tak co se stalo?“

Naléhá a já už teď vím, že mlčet nedokážu.

„Pohádala jsem se v práci s Maruškou. Tedy spíš, ona se pohádala se mnou. Myslí si, že chodím s Pavlem, se kterým se občas stýká i ona“.

„Počkej. Říkala jsi přece, že je vdaná, nebo se pletu?“

„Nepleteš“, přikyvuji a za chvíli už vysvětluji, jak se to má se mnou, Maruškou a Pavlem.

„Já jsem ho viděla asi třikrát, když jsme se sešli na transfúzce a on mě pak pozval na kafe. Nic jiného mezi námi nebylo. Jenomže Marušce měl říct, že jsme se spolu líbali. Nevím, proč to udělal. Maruška tomu věří a v kanceláři udělala hroznou scénu, jako že jí ho beru, vykřikovala, že je jenom její a kdoví co ještě. Bylo to trapné a otrávilo mě to. Sama víš, že jestli něco nesnáším, tak je to dusno na pracovišti. Navíc, ještě kvůli takové nepravdivé pomluvě. Mami, co mám dělat?“, končím svůj dlouhý proslov a obracím ke svému nejbližšímu človíčkovi svoje oči.

„A už jsi s tím Pavlem mluvila? Třeba to bylo úplně jinak!“

„Zatím jsem se nedovolala, ale určitě to udělám. Takovou pomluvu na sobě nenechám. Jenom mě štve, že se na mě Maruška bude mračit, ať to dopadne jakkoliv“, povzdychnu si.

„Takovej je už občas život. Nic si z toho nedělej. Stávají se horší věci. Určitě se to vysvětlí, a i Maruška to pochopí.“.

 Po chvilce znovu na mobilu volím Pavlovo číslo, tentokrát s úspěchem. Sejdeme se za hodinu v protější vinárně a jsem moc zvědavá, co se dozvím.

    Domů se vracím krátce před desátou. Venku se teprve začíná smrákat. Mamka není doma. Na stole mám vzkaz, že šla ke kamarádce. Zapínám televizi. Co se děje na obrazovce moc nevnímám. Promítám si v hlavě rozhovor s Pavlem. Marušce skutečně všechno řekl tak, jak to ona prezentovala. Docela mne tím naštval. Taky jsem mu to hezky vytmavila. Vysvětloval mi, že Maruška ho pořád pronásledovala, všude ji měl za sebou, prostě žárlila, sám neví proč. Denně mu mockrát telefonovala, prostě, otravovala ho. Když už nevěděl, jak dál, vymyslel si historku o nás dvou. Docela živě si dovedu představit, jak mu Maruška musela lézt na nervy. Natolik jsem její trochu zvláštní povahu už poznala. Ale na druhou stranu Pavel trochu nedomyslel, co svojí historkou způsobí. Sice se mi omlouval, ale v mojí situaci to asi nebude moc platné. Slíbil, že s Maruškou promluví a všechno uvede na pravou míru.

    Blíží se pomalu půlnoc a mně se začínají klížit oči. Kde je mamka tak dlouho? Nějak se u kamarádky zapovídala. Vlastně ani netuším, zda nějakou takovou kamarádku má. Nikdy o žádné, kterou by navštěvovala, nemluvila. Když na své posteli pomalu usínám, napadne mne, jestli tou kamarádkou nebude Viktor Macháček. Tahle představa vyvolá na mých rtech úsměv. I co. Ať se daří alespoň mamce, když já už na chlapy štěstí nemám. Zhluboka vydechnu a definitivně se propadám do milosrdné náruče nevyzpytatelného světa krásných snů.

 Pokračování příště