Štědrý den. Pro mne nejkrásnější den v roce. Letos poprvé jsem docela sama. Vybavují se mi léta, kdy nás kolem štědrovečerního stolu sedělo šest. Můj manžel Pepa, náš syn Mirek, snacha Vlasta, vnouček Jiřík, já a moje maminka Marie. Na manžela a svoji maminku mohu už jenom vzpomínat. Mirek dostavěl rodinný domek v nedaleké vesničce a letos se rozhodl, že budou Vánoce slavit v novém. Samozřejmě mne pozvali. Ale nějak se mi nechtělo se trmácet autobusem a trochu jsem měla pocit, že bych mohla svojí přítomností rušit. Venku je nezvyklé sváteční ticho. Sedím u okna svého bytu a pozoruji vánoční výzdobu ulice. V oknech protějšího domu září rozsvícený vánoční stromeček. Nevím proč, ale najednou mi přišlo líto, že letos s rodinou nebudu. Přijdu o všetečné otázky svého čtyřletého vnoučka.
"Babí, a jak vypadá Ježíšek? A jak to dělá, že všechno stihne? A jak je možné, že vždycky mi přinesl to, co jsem mu nakreslil do dopisu? A proč jsem ho ještě nikdy neviděl? Chtěl bych si s ním povídat. Můžeš mu to říct, až přijde k tobě?"
Měla jsem vždycky odpověď. Samozřejmě jsem přitom zatajovala skutečnou pravdu. Vždyť doba, kdy děti věří na tuhle pohádku o Ježíškovi, patří k nejkrásnějším. Jiřík měl svoji "babí Jiřinu", jak mi často říkal, opravdu rád.
Na parkovišti před domem zastavilo auto.
Rozsvítila jsem na stole maličký stromeček a pomalu si začala chystat večeři. V tom se ozval zvonek.
"Kdo to může být v tuhle dobu?!" Pomalu otevírám dveře a na tváři se mi objeví široký úsměv.
"Přijeli jsme si pro tebe. U stolu přece má být sudý počet lidí a tys nám tam chyběla" slyším Mirka.
Do předsíně vběhl Jiřík.
"Babí Jiřino, už u tebe byl?"
"A kdo?", dělám nechápavou.
"No přece Ježíšek! U nás už byl a táta říkal, že musíme rychle za tebou, že tu možná na nás počká!"
Chce se mi říct, že Ježíšek ke mně právě přišel a přinesl ten nejhezčí dárek. Objímám oba svoje chlapy. Před očima mám mlhu a slova nějak došla…
Soutěžní povídka na téma "Vánoce offline"
