V kanceláři je vydýchaný vzduch. Otevírám okno.
"Uklízečka tady asi včera nevětrala, že je tady tak hrozně", přemýšlím jen tak pro sebe. Je krátce před osmou hodinou ráno. Přesto, že je začátek března, jaro se už pozvolna ujímá vlády. Je to cítit ve vzduchu. Když vstávám, zpívají ptáčci. Ale konec idejím. Zavírám okno a usedám za svůj stůl.
"To zase bude dneska den. Jsem tady až do večera", postesknu si.
Pracuji už třetím rokem v cestovce. Zájem o dovolenou v zahraničí je po celý rok. Ale v současnosti zájem o zájezdy pomalu vzrůstá a tak se po celý den nebudu vůbec nudit. Alespoň to uteče. Zatím je klid a v hlavě se mi promítá dění minulého týdne. Již několikrát jsem zaregistrovala, že mne pronásleduje neznámý muž. Čtyřicátník, upravený, černovlasý, víc jsem si nestihla všimnout. Ne, že by mne zaujal. Spíše u mne vzbuzoval obavy. Netušila jsem, proč za mnou vlastně chodí, když se vracím z práce domů. Dneska je doba všelijaká. Většinou jsem přidala do kroku nebo mne zachránila právě přijíždějící tramvaj. Ale jestli to bude pokračovat, zřejmě to oznámím na policii. Ale co vlastně? Co jim řeknu? Že za mnou chodí někdo, o kom nic nevím? Připadala jsem si tak trochu jako zbabělec, ale na druhou stranu jsem se chtěla vyhnout nějakému případnému násilí. Uvidíme, co bude dál. Třeba ho to už přestalo bavit a našel si jinou oběť…
Z myšlenek mne vyruší zaklepání na dveře.
"Dále", zavolám a v duchu zaláteřím, proč se lidé budí takhle brzo po ránu. Kdybych nemusela, nikdo by mne před devátou z postele nedostal.
Zákazník otevírá dveře a mně začíná stoupat tepová frekvence. Stojí tam ON. Můj neznámý pronásledovatel.
"No nazdar. Teď jsem tu sama, nikde nikdo, co když mi bude chtít něco udělat?"
Nepatřím mezi poseroutky a tak jsem se rozhodla jednat profesionálně.
"Co si budete přát?"
"Dobrý den. Vlastně jsem ani nepřišel pro žádný zájezd. Přišel jsem si pro vás!"
Sametový hlas mi není nepříjemný. Ale jen tak vzdát se rozhodně nehodlám.
"Pro mě? To si děláte legraci? Vidíte, že jsem v práci, musím mít otevřeno a nikam odejít nemůžu. Co vás to napadá, člověče? A vůbec, proč za mnou chodíte už celý týden? Nemyslete si, že jsem si toho nevšimla. Jste za mnou pořád jako stín a já vůbec nevím, proč."
Dívá se na mne zkoumavým pohledem a já to vidím černě. Teď vytáhne nějakou zbraň a bude to můj konec. Strach se mi musel v očích zrcadlit, protože si toho všiml i můj neznámý.
"Ale slečno, nebo paní, nevím, jak vám mám říkat. Vy se mě bojíte? Rozhodně nemám a ani jsem neměl v úmyslu vás nějak vystrašit, nebo vám ublížit. Věřte mi. Pravda je, že za vámi už týden chodím. Líbíte se mi. Ale ne tak, jak vás určitě napadá. Jsem umělecký fotograf a hledám vhodný objekt pro vytvoření fotografií. A vy se k tomu hodíte vskutku skvěle. Řekněte mi, šla byste se mnou do ateliéru, kde bychom vytvořili pár fotek na kalendář? Moc by se mi to líbilo, jste hezká, fotogenická, prostě přesně typ, který hledám!"
"A jak vám to mám věřit? Myslíte si, že mě jen tak obalamutíte sladkými řečičkami?", snažím se svého neznámého od jeho úmyslu nějak odradit. Ale nedá se.
"Tady je moje vizitka. Opravdu nejsem podvodník, věřte mi. Nakonec, máte internet, tak se podívejte na moje stránky, abyste mi opravdu uvěřila!"
Udělám všechno podle pokynů mého zákazníka. Na vizitce si přečtu, že opravdu jde o uměleckého fotografa, Adama Rošeckého. Webové stránky skutečně má a tak mi nezbude, než se s ním pustit trochu do debaty.
"Tak dobrá. Říkejte mi Veroniko. Nic dalšího vás nemusí o mně zajímat. A jak byste si tu eventuelní spolupráci představoval?"
"Nic není jednoduššího. Přijdete za mnou do ateliéru. Adresu máte na vizitce. Nebo víte co? V kolik tady končíte? A máte dnes čas? Já si pro vás přijdu, Veroniko, abyste si to ještě nakonec nerozmyslela. Mrzelo by mě to. Co říkáte?"
"Tady jsem do půl páté, tak potom?"¨
Najednou mne začalo tohle začínající dobrodružství zajímat. Komu se podaří, aby ho zadarmo vyfotili a ještě to chtěli někam použít, že. Doma mne nikdo nečekal. Zatím jsem byla svobodná a žila si ve vlastním bytečku sama. Ale to jsem panu Rošeckému rozhodně nechtěla vyprávět.
"Dobrá. Budu tady po půl páté. A děkuji vám, že jste mne nevyhodila. Zatím nashle…"
Osiřela jsem. Udělala jsem dobře? Ale co. Třeba to bude zábava a budu mít na co vzpomínat.
Můj pronásledovatel byl přesný jako hodinky. Bylo krátce po půl páté, když jsme se vydali do jeho ateliéru, který měl nedaleko. Nestačila jsem se rozhlížet. Všude po stěnách nádherné fotografie. Bylo zřejmé, že pan Rošecký své řemeslo opravdu ovládá. Kromě nejrůznějších světel a stojanů byl v rohu malý konferenční stolek, se dvěma křesílky, kam mne usadil. Odkudsi vylovil láhev červeného vína a otevřel ji. Nalil do dvou připravených skleniček.
"Tak na naši spolupráci, Veroniko! Aby mně to focení a vám to pózování dobře šlo!"
Přiťukli jsme si a Adam, jak jsem si ho nazvala ve svých myšlenkách, se dal do práce. Ateliér se rozzářil mnoha světly a už si mne v mé blůzce a sukni usazoval do různých pozic, tak jak to svýma uměleckýma očima viděl a chtěl jen on. Fotografie to byly vskutku krásné. Pomalu bych se na nich ani sama nepoznala.
"Víte, Veroniko, mám v hlavě plán nafotit kalendář, tedy s vámi, aby bylo jasno."
"Ale to už jste udělal, nebo ne?"
Domnívám se, že fotografií už bylo dostatek a raději bych už odešla. Ale něco mi říkalo, že mému dobrodružství ještě není konec.
"Tyhle fotky, ty budou pro vás a pro mne na památku. Ale ten kalendář, víte, já bych si to představoval tak, že byste tam byla opravdu jen hodně málo oblečená, rozumíte mi?"
"Pro boha", hrklo ve mně. Vy byste chtěl se mnou nafotit akty?"
"No, když to tak nazýváte, tak akty. Ale byly by to opravdu umělecké akty. Samozřejmě ne zadarmo. Na honoráři se můžeme dohodnout."
Nalil další sklenku červeného, teď už jenom mně.
"Tak co? Plácneme si? Maximálně hodinku a bude to hotovo!"
Pomalu jsem upíjela dobrého červeného a v duchu se rozmýšlela, co udělám. Nebyla jsem stydlín. Ale přece jenom - odhalit se před někým, koho znám pár hodin, mi připadalo víc než zvláštní. A v mých očích se zase začal objevovat strach. Co když potom udělá něco jiného? Co když mi ublíží, nebo mě nedej bože třeba i zabije?
Byl skvělým pozorovatelem.
"Teď už se zase bojíte, že jo? Věřte mi. Jako žena mne v momentě, kdy budu fotit, vůbec nebudete zajímat. Vnímám vás jako objekt. Těžko to můžete posoudit jako laik, ale já vám to líp vysvětlit nedokážu. Necháte mi tady číslo účtu a já vám pošlu do měsíce honorář. Veroniko, prosím. Zkazíte mi můj dávný sen. Když už jsem si vás našel, udělejte to pro mne. Slibuju, že vás potom doprovodím domů, abych měl jistotu, že se vám nic nestalo."
Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale vyhověla jsem mu. Fotky, které vznikly, byly opravdu pěkné. V té chvíli jsem si uvědomila, že nahota je vlastně nádherná, i když se o ní nemluví. U nás v rodině tohle téma bylo vždycky tabu a mně bylo jasné, že to zůstane mým tajemstvím, alespoň do doby, než si náhodou někdo známý koupí nafocený kalendář. Ale i tak jsem rozhodnutá zapírat. Lidé se přece sobě tolik podobají…
Od té doby uplynulo půl roku. Adama jsem zatím nepotkala. Jako poděkování mi poslal nejen sjednaný honorář, ale i velkou kytici růží, prý za to, že jsem dokázala překonat sama sebe. A věřte mi nebo ne, nakonec jsem měla ze všeho dobrý pocit, obzvlášť když jsem se dočetla, že výtěžek z prodeje kalendáře byl věnován na charitu. Snad jsem i já svojí "utajenou nahotou", o které se nemluví, přispěla k tomu, že někdo potřebný byl alespoň chvilku šťastnější.
