Páníček, nebo spíš panička, si mě pořídila před čtrnácti lety. Dostal jsem se do rodiny, kde mě všichni milovali. Jako malé štěně jsem si pochutnával na mlíčku s piškotkama, vařené mrkvičce, polívce s kousky masa a byl jsem páníčkům vděčný. Po pravdě řečeno, maso mi chutnalo ze všeho nejvíc, ale moje štěněčí tělo si muselo zvykat jen pozvolna.
Moc mě bavily hry s paničkou, s míčem a klacíkem. Trošku jsem si přitom i zazlobil, když se mi nechtělo míček nebo klacík vrátit. Ale jak šel čas, i já pochopil, že alespoň trošíčku se poslouchat musí.
Moje vrozené geny se však nějakému velkému poslouchání hodně bránily. Ale na druhou stranu, hlídat mě nikdo učit nemusel. S tím jsem se snad už narodil a páníček si mě pořídil hlavně proto. Žádný "nepřítel" za plotem mi neunikl. Všechny jsem vždy řádně vyštěkal a mnohé možná, i svojí velikostí vyděsil. A tak to má být. Na mém teritoriu nemá nikdo cizí co dělat.
Měl jsem i staršího brášku. Ze začátku jsem ho moc nemusel. Postupně jsem přebíral jeho hlídací povinnosti. Mnohokrát jsme se spolu o prvenství v hlídání kočkovali. Ale nikdy jsem mu nedokázal ublížit. Jednoho dne však bylo kolem mne ohlušující ticho. Neslyšel jsem jeho vrčení ani štěkot. Moji páníčci byli smutní. Přitulil jsem se k nim a pochopil, že na hlídání jsem zůstal sám. Najednou mi samota a ticho začaly vadit. Stýskalo se mi po kamarádovi. Ale nebyl jsem sám, protože mým páníčkům se asi stýskalo taky. Proto mi brzo pořídili nového brášku. Byla to malá kulička béžových chlupů, ze které koukaly dvě rošťácké oči. Nejdřív jsem trochu žárlil. Zase se budu muset s někým dělit o svoje hlídací území. Ale když chlupatá kulička vyrostla do větší šířky a výšky, než jsem byl já sám, začali jsme se navzájem respektovat. Měli jsme svoje území pečlivě rozdělené. Co je moje, to je moje a na to mi nesahej. Jinak se vrčelo a kočkovalo. Tak jako kdysi.
Miloval jsem chození s paničkou na procházky. Tam bylo co objevovat. Nejlepší bylo, když jsme šli společně s bráškou. To už s námi šel i páníček, aby toho na paničku nebylo moc. Krásně se mi protáhly kosti. Když jsem se vrátil domů, vedly moje první kroky k vodě. Žízeň jsem nemohl uhasit. Byl to vždycky boj, abych byl u zdroje první a bráška za mnou počkal.
Ale život, a to i ten psí, utíká možná rychleji, než ten člověčí. Najednou jsem zjistil, že už mi to nějak neběhá tak, jako dřív. Bráška byl prostě rychlejší. Občas mě něco zabolelo, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnoval. Hlavně, že mi chutnalo.
Ale bylo mi divné, že nějak hubnu. Ta veterinářka, kam mě páníček dovezl, říkala, že to je normální. Příroda to prostě tak zařizuje. Aby mě bolavé nohy unesly, nemůžu být jako medvídek. Srovnal jsem se s tím. Ale bylo to pořád horší. Zvednout se, lehnout, sednout, to mě čím dál tím víc bolelo. Začal jsem si vyhovovat a polehával. Páníčkům jsem sice o svých bolístkách nic říci nemohl, ale nemusel jsem. Poznali to sami. Své hlídací teritorium jsem už dávno předal bráškovi a jen sledoval z povzdálí, jak to zvládá i za mne. Ale když se mi někdo za plotem opravdu nelíbil, zmobilizoval jsem poslední síly a nemohl tam chybět. Jen jsem byl prostě druhej. Psí život, co?
Včera byl krásnej jarní den. Ležel jsem na sluníčku a vyhříval si svoje hubené tělo. Nějak jsem cítil, že se blíží doba, kdy mne už nic bolet nebude. Lísal jsem se ke svým páníčkům. Chtělo se mi s nimi rozloučit a poděkovat za lásku a péči. Rozhlížel jsem se kolem sebe a věděl, že to je naposledy. Olízl jsem svého brášku a psí řečí jsem mu nařídil, aby své páníčky a zahradu nezapomněl pořádně ohlídat. Otřel se o mne svým vlhkým čenichem. Sotva jsem došel na své oblíbené místo. Složil jsem unavené tělo ke dveřím, kde jsem po prvé jako štěně uviděl svoje páníčky. Oči se mi pomalu začaly zavírat a obklopilo mne ohlušující ticho…
Odkaz na soutěž http://blogosvet.blog.cz/1404/muj-pes-pise-blog-soutez
Žádné komentáře:
Okomentovat