Při přečtení tématu týdne "Cestování časem" jsem se nemohla ubránit myšlence, zda bych vůbec chtěla časem cestovat. Nepatřila jsem a stále nepatřím mezi příznivce sci-fi literatury a tak ani cestování časem by zřejmě nebyl můj šálek čaje. Ale nikdy neříkej nikdy, že. Napadá mne, že nechtějíce cestujeme časem vždy, když se ocitneme na zájezdu nebo poznávací dovolené. Aniž bychom chtěli, ocitáme se na zámku a dokážeme si představit život v tom století, ve kterém žili jeho majitelé a panovníci. Každá země má svoji historii a svoje památky, které stojí za to vidět a jejich historii znát.
Stroj času, který nosíme všichni v sobě si dovedu představit jako dlouhý náhrdelník, složený z barevných korálků. Bílé korálky jsou budoucností, další barvy evokují zážitky. Čím tmavší barva, tím hlubší zážitek. S tímto strojem času putujeme celý život. Je to naše paměť a v ní uchovávané vzpomínky, vracející nás do minulosti.
Kdo by občas rád nezavzpomínal na své dětství, které, jak doufám, ve velké většině čtenářů tohoto blogu, bylo bezstarostné a plné lásky. Vybavují se mi moje nejšťastnější vánoční svátky, kdy jsem jako šestiletá dostala hodinky a kočárek s panenkou. Byla jsem tehdy jediná v první třídě, kdo hodinky měl a taky hodiny i znal. Ale tím se rozhodně nechci chlubit. Jistě je mezi námi více takových. Dovedu si představit, že u dnešní mladé generace mohou tyto věty vyvolat úsměv. V dnešní uspěchané době jsou jistě nároky mnohem větší. Vybavuje se mi pocit štěstí, při přijetí ke studiu na střední školu, úspěšné zakončení studia maturitou i první nástup do práce, kde jsem strávila prakticky celý svůj život. Práce pro mne rozhodně byla koníčkem a ne vždy tomu tak je. Nyní užívám doufám, že zaslouženého důchodu.
Samozřejmě, že na životním stroji času jsou i korálky černé. Život prostě není peříčko. Všechny naše sny a plány prostě nemohou vyjít naplno. K těm nejčernějším korálkům patří ztráta blízkých osob. Ale i to je součástí každého života. Zajímavé je, že náš stroj času má schopnost postupně své černé korálky měnit alespoň v šedivé. Jak se říká, čas všechno zahojí, a i když na svoje rodiče a další blízké nikdy nemůžeme zapomenout, jejich ztráta postupem času se stane méně bolavá a vzpomínáme na všechny s láskou.
Nechtěla bych znát svoji budoucnost. Představme si situaci, že bychom například věděli, který den na tomto světě bude naším dnem posledním. Dokážete si vybavit, jak by to vypadalo, když by se tento den blížil? Ten úprk, abychom všechno ještě stačili zařídit, se všemi se vidět, na všechny myslet a překonat vlastní strach z posledního dne? Nejpravděpodobněji bychom skončili daleko dříve u odborníka na psychiatrii. Proto žijme přítomností. Každá vteřina, minuta či hodina přece dokáže nás všechny posunout směrem do budoucna. Je jenom na každém jednotlivci, jak se zabarví korálek na jeho životním náhrdelníku. Přeji sobě i všem, kteří dokázali tuto úvahu dočíst až do konce, aby těch černých korálků na něm bylo co nejméně.
Žádné komentáře:
Okomentovat