Půlnoční odpuštění

VÁNOCE! Ty nejkrásnější svátky roku. Jak já je každoročně milovala i přes jejich náročnou přípravu! Už asi pátým rokem jsem žila jen se svým Láďou. Přesto jsem si nedokázala tu správnou vánoční atmosféru odpustit a připravovala doma Vánoce se stejnou láskou, jako kdysi pro své děti, později pro svá vnoučata. Letos poprvé budeme trávit Vánoce jen spolu. Naše již dospělé děti se svými potomky daly přednost pobytu na horách a dnes modernímu nočnímu lyžování. Kde jsou ty časy. Za mého mládí i já jsem každý víkend ráda zabrousila na lyže se svojí drahou polovičkou a našimi společnými přáteli. Nemůžu se tedy divit svým dětem a pobyt na horách jsem jim doporučila. Společně se sejdeme až na Silvestra a řádně oslavíme Vánoce a příchod nového roku.

Týden před Vánocemi již přípravy byly v plném proudu a já chtěla vyslat Láďu na nákup. Stejně jen seděl doma v křesle jako zasloužilý důchodce a sledoval televizi. Takhle mohl být alespoň trošku užitečný.

"Sám? Nezbláznila ses Věro? Do toho předvánočního blázince mě samotného nikdo nedostane!", tak reagoval na můj požadavek.

"No dobrá, tak tedy půjdeme spolu, když jinak nedáš", konstatovala jsem s nepříliš velkým nadšením. Ale Ládíka jsem za ta léta znala dobře. Chození po krámech jej nikdy nelákalo, a pokud tam byla jen malá fronta, odcházel. Před Vánocemi však každoročně dělal výjimku. Věděl, že nákup bude těžší než obvykle a alespoň jednou do roka byl kavalír, když nakoupené věci vyvezl ve vozíku před obchoďák a přeložil do našeho auta…

Stejně tomu bylo i tentokrát. V nedalekém supermarketu už byla vánoční atmosféra cítit všude. Snad díky velikosti tohoto obchodu se množství nakupujících rozptýlilo po ploše, takže tlačenice nikde nebyla. Kolem nás zněly vánoční koledy a já se s Láďou v nakupování rozdělila. On zmizel kdesi v oddělení elektroniky, protože našemu synovi chtěl pod stromeček darovat digitální foťák. Já zůstala v oddělení potravin a obvyklé dobroty ukládala do nákupního vozíku.

Sešli jsme se společně až u pokladny, každý se svým nákupem. Mladá pokladní se sobě vlastní rutinou markovala moje šunky, debrecínky, sýry, salámy a nezbytné pivo, chleba a rohlíky. Když však přišel za mnou na řadu můj Láďa, žasla jsem. Na tváři té mladé slečny se objevil úsměv.

"Zase tady, pane Voráček? Jakpak dneska? Všechno je v pořádku?"

Láďa kývl a mlčel. Já nechápala. Pokladní se nahlas zasmála, namarkovala foťák a nějaké zabalené textilie, o kterých mi Láďa odmítl cokoliv sdělit.

"Tak nashledanou, pane Voráček. A zase přijďte, byla to legrace", loučila se s Láďou, aniž tušila, že své poznámky by si vzhledem k mojí přítomnosti měla raději nechat pro sebe. Já do rozhovoru nezasahovala a tak pokladní nemohla tušit, že k Láďovi patřím.

Svůj nákup si Láďa uložil do igelitky a můj vozík vytlačil ven na parkoviště. V té chvíli mi připadalo, že utíká, jako kdyby ho v obchoďáku všechno pálilo. Otevřel kufr našeho auta a já to už dál nevydržela.

"Láďo, odkud znáš tu mladou pokladní? Jak to, že tě zná jménem? Ty s ní něco máš? Láďo? To bys mi ale připravil pěkné vánoční překvapení, tomu se mi ani věřit nechce. Tak povídej a nekoukej"!

Láďa ukládal nákup do kufru auta a dál zarytě mlčel. Na moji opakovanou otázku jen dodal:

"Nic s tou holkou nemám. Viděl jsem ji dneska po druhé v životě. Jednou ti všechno povím, ale teď to po mně nechtěj. Nedokázal bych o tom mluvit s klidem a nechci Ti kazit Vánoce".

Ať jsem se snažila sebevíc, nepodařilo se mi z Ládi dostat ani slovo. Přestala jsem tedy naléhat, protože i v tomto směru jsem svého mužíčka znala dobře. Až přijde čas, nevydrží to. Ale červíček mi v hlavě pořádně hlodal. Láďa a nevěra s takovou mladou? To jsem si nemohla připustit ani ve snu a říkala jsem si, že to snad nebude pravda.

Nadešel Štědrý den. Již od časného rána jsem jako tradičně připravovala bramborový salát a netradičně kuřecí řízky. Neholdovali jsme rybám, tak jako mnozí další. Nebavilo nás hlídat kostičky a tak si případně i pokazit návštěvou první pomoci sváteční atmosféru tohoto dne. Odpoledne jsem dokončila i nepostradatelné obložené chlebíčky, na tác nachystala napečené vánoční cukroví a společně s Láďou se konečně posadila k televizi.

"Tak v kolik dneska přijde Ježíšek, Věrko?", přinášel Láďa k televizi dvě skleničky dobře vychlazeného Martini s ledem a citronem.

"A myslíš, že nás nevynechá? Stejně mi dlužíš ještě vysvětlení, však víš jaké. Tak, abys Ježíška ještě nenaštval", snažila jsem se obrátit vše v žert, ale musím přiznat, že zvědavost už mi celý týden nedala pořádně spát.

Láďa si se mnou připil na krásné Vánoce. Usmál se.

"Vydrž. Přijde čas… Tak v kolik přijde ten Ježíšek?", zopakoval svůj dotaz, jako by moji narážku před tím neslyšel.

"Skoukneme Popelku, co říkáš a pak zazvoníme", navrhla jsem. Byla to naše rodinná tradice. Ježíšek vždycky zazvonil. Porcelánový malovaný zvoneček byl za tím účelem celý rok vystaven v obývací stěně a čekal na svůj okamžik.

Jak jsem navrhla, tak se i stalo. Po výborné večeři Ježíšek zazvonil a společně jsme rozsvítili vánoční jedličku, pod kterou se schovávalo několik krásně zabalených dárků. Vždycky začal vybalovat ten nestarší. A tak si Ládík vyzkoušel novou sváteční košili, přivoněl k pánské kosmetice a pochválil i krásně zabalenou láhev whisky, kterou měl tak rád. Teprve potom došlo na mne. Vybalila jsem společenské šaty, o kterých jsem opravdu neměla ani tušení a musím říci, že se Láďík i s velikostí trefil. S mým zamilovaným parfémem mi udělal opravdu radost.

"Moc se mi líbíš", polichotil mi, když jsem si na jeho žádost šaty oblékla.

"Ale to není ještě všechno!", upozornil mne, přesto, že pod stromečkem už žádný zabalený dárek nebyl. Čekala jsem tedy, že sáhne do kapsy a vytáhne nějaké překvapení. Ale nic takového se nestalo.

"Musíš se rozhlídnout. Pořádně koukej a uvidíš", slyšela jsem jeho hlas za sebou. Obešla jsem stromeček kolem dokola, rozhlédla se i po našem nábytku, ale kde nic, tu nic.

Podívala jsem se na Láďu beznadějným pohledem.

"Na stromeček koukej, Věrko. Na stromeček!", zopakoval mi to, když jsem zase začala koukat na podlahu. Zadívala jsem se tedy do ozdobených větví naší jedličky a … pak jsem to uviděla. Na silné větvi visely za sebou dvě nejméně půlmetrové štangle mého oblíbeného loveckého salámu a u každé byl přivázán malý igelitový sáček, ve kterém cosi bylo, ale okamžitě jsem nemohla přijít na to, oč jde.

"Ty víš, co mám ráda, viď. Ale dáme si společně, neboj", sundávala jsem salámy ze stromečku.

"V lednici jim bude líp. Ale děkuju…. Moje oči blíže zaostřily na obsah igelitového sáčku přivázaného k salámu.

"Ne! Díky!" Zavalil mne pocit velké radosti. V sáčku se třpytila velká kruhová zlatá krásně gravírovaná náušnice a v druhém sáčku další…. Dlouho jsem po takovém šperku toužila. Vždy, když jsem procházela kolem výlohy zlatnictví, kde byly náušnice vystavené, nedalo mi to, abych se tam nezastavila. A tohle byl výsledek mého lačného pozorování…

"To máš k těm šatům. Tady je od nich krabička. Sáhl do kapsy a podal mi ji. V lednu jdeme na maturák naší Janě, tak abys mi tam nedělala ostudu, víš"? I v jeho očích byla vidět neskrývaná radost.

Ano. Vnučka v příštím roce maturovala a já jsem se na její maturitní ples jako babička opravdu moc těšila. V návalu radosti jsem Láďu objala a dlouze políbila. Pohladil mne a tiše pronesl:

"Víš, že rád dělám radost druhým. I já ti děkuji, i když - dneska od tebe budu očekávat odpuštění…".

Podívala jsem se na Láďu s tázavým pohledem a tušila, že čas jeho sdílnosti se blíží. Společně jsme usedli k obloženým chlebíčkům a dobrému vínu. Ale vysvětlování stále nepřicházelo, jako by Láďa váhal, zda mi vůbec má svoje tajemství odhalit nebo si jej tentokrát nechat opravdu jen pro sebe.

Ten správný čas přišel, když jsme se tak, jako každým rokem vydali na půlnoční. Byla tmavá mrazivá noc, na obloze se třpytily hvězdy. Jen sníh chyběl k dokonání vánoční atmosféry. Rozhodli jsme se na mši dojít pěšky, i když jsme to od našeho bydliště měli dost daleko. A tehdy Láďa začal svoje vyprávění, které jsem si vůbec nedovolila rušit nějakou poznámkou.

"Věrko, nebýt té pokladní v obchoďáku a jejích poznámek, byl jsem rozhodnutej, že se nikdy tento příběh nedozvíš. Ale okolnosti tomu chtěly jinak a tak poslouchej. V tom obchodě jsem byl asi před čtrnácti dny nakoupit. Víš dobře, jaká byla zima a tak jsem si vzal, tak jako dneska, na nohy vysoké válenky. Do prodejny jsem přišel dopoledne. Kupodivu tam nebylo moc zákazníků a to asi rozhodlo".

Odmlčel se, aby nabral dech.

"No, a pak, když jsem procházel potravinami, mne napadlo, že ti koupím lovecké salámy a k nim přivážu náušnice, které jsem měl již koupeny dávno. Všechno to umístím na stromeček a nechám tě hledat. Ale co čert nechtěl, zaúřadoval jakýsi pokušitel. Když jsem bral do ruky ty salámy, tak mne napadlo, že tady nikdo není a že bych mohl zkusit salám nakoupit levněji. Však víš, jak to myslím. Pak už jsem moc nepřemýšlel. Vyhrnul jsem nohavici a do válenky zastrčil jednu štangli. Pasovala tam přesně. To samé jsem provedl s druhou, o tu byla těžší ta druhá válenka. Přehrnul jsem boty nohavicemi kalhot a bylo to. Daleko široko nikdo. Pak jsem nakoupil pivo a další věci podle seznamu, který jsi mi dala, a vydal se k pokladně. Salám v botách studil, ale při chůzi to nijak nevadilo. Měl jsem sice trochu výčitky svědomí, ale na druhé straně jsem sám sebe přesvědčoval, že se nic nemůže stát. Nikdo mne přece neviděl!

Ale přepočítal jsem se. Sotva jsem prošel pokladní zónou, začala reagovat jakási signalizace. Pískot upoutal ostrahu, která stála za pokladnou. Zprvu jsem tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Teprve, když pískání neustávalo a já byl jedním z bezpečáků vyzván, abych znovu prošel ochrannou zónou, uvědomil jsem si, že pískají moje boty. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale nedalo se nic dělat. Vytáhl jsem z každé válenky štangli salámu a snažil se nejdříve ochranku uprosit, aby nic neoznamovali policii, že všechno zaplatím. To jsem také u pokladní, která mne oslovila při druhé návštěvě, opravdu udělal. U ní vyvolaly moje pískající boty záchvat smíchu, i když mně moc do smíchu nebylo.

"To víte, pane. Všechno je tu kódované. Ale pískající boty - to jsme tady opravdu ještě neměli!", objasnila mi situaci. Tehdy mi teprve došlo, jakou neskonalou pitomost jsem chtěl provést.

Uprosit ochranku nebo pokladní se mi nepodařilo.

Nakonec jsem přivolané hlídce policie zaplatil pětistovku a to ještě na mě byli moc hodní. Takový "šprým" prý může přijít až na patnáct tisíc korun. Od policie a ochranky se pokladní dozvěděla moje jméno a policistům vylíčila se smíchem, jak jsem vytáhl salámy z pískajících bot… A víš všechno. Pokladní bych byl tehdy při našem společném nákupu nejraději uškrtil, to mi opravdu věř. Ale na druhé straně musím říct, že mezi námi nikdy nebyly žádné tajnosti a mně se právě teď neskutečně ulevilo. A teď mě zatrať, nebo mi aspoň vynadej. Zasloužím si to".

Poslouchala jsem bez přerušení a při Láďovu vyprávění jsem si představovala, jak to asi celé vypadalo. Úsměv na mojí tváři nedal na sebe dlouho čekat.

"Nevěděla jsem, že žiju s takovým naivkou, který se pokusí být zlodějem a nakonec se mu to i povede. Ale víš co? Už je to za tebou, v podstatě to dopadlo nejlíp, jak mohlo a já ti za ty zlaté náušnice opravdu odpouštím. Ještě je otázka, zda ti odpustí tam ten… Podívala jsem se nahoru. Na obloze mezi mraky sem tam zazářila hvězdička. Z věže kostela, kam jsme přicházeli, zvony odbíjely půlnoc a z otevřených dveří chrámový sbor zval na slavnost Kristova zrození. "Štědrej večer nastal", neslo se tichou nocí. A jakoby i počasí si uvědomilo vážnost okamžiku, k zemi se začaly snášet bílé sněhové vločky. Krásný, pro mne neopakovatelný a pro nás oba zvláštní Štědrý den…

Kdo je větší provokatér?

Co to vlastně je provokace? Samozřejmě že význam tohoto slova každý zná. Jde o úmyslný vyzývavý čin, nebo vyzývané chování nebo jednání. K provokativnímu chování a jednání je třeba se vrátit až do dětských let. Děti dokážou skutečně spolehlivě provokovat své rodiče s úmyslem dosáhnout svého. Ne vždycky však se svojí provokací uspějí. Dětské provokace typu "maminko, kup mi toho plyšáka, už ho má i Helenka od vedle a celá třída, jenom já ne, a tys mi to slíbila před týdnem", nemusí vždy být tím pravým ořechovým. Ale nakonec to nějak zvládneme. Co bychom pro naše ratolesti neudělali.

Téma tohoto týdne mne přivádí na myšlenku, kdo vlastně dokáže více provokovat a čím. Jsou to muži, nebo ženy? Těžká otázka. Vždycky bude záležet na konkrétní situaci, za které budeme chtít provokovat. Obecně si ale myslím, že větší schopnosti k provokacím mají ženy. Je to dáno už jejich vizáží. Vzpomeňme jen na naše mladá léta. Dámy, přiznejme si, která z nás nevyužila svých předností, hlubokých dekoltů a krátkých sukní k provokaci druhého pohlaví? Stávalo se to nám a stává se to určitě i nyní třeba studentkám, z nichž některé skutečně díky svým přednostem dosáhli kýžený studijní výsledek. Provokovat dokáží i na smluvené schůzce s osobou opačného pohlaví. Kdo by pak oddolal, pánové, že.

Ale čas je běžec dlouhým krokem a postupem let již dekoltem ani krátkou sukýnkou nikoho nevyprovokujeme. Přichází v úvahu pouze provokace slovní. Myslím si, že slova je třeba vždycky pečlivě vybírat. Co bude platná naše naštvaná řeč k partnerovi, který zrovna přišel domů společensky unavený a nám, tedy ženám, se to nelíbí? Může to vést jedině k jeho vyprovokování vůči nám a skončit opravdu neslavně. Nepochybně je třeba si naše výtky schovat na další den, až bude schopen nás smysluplně vnímat.

Pánové však také dovedou své protějšky spolehlivě provokovat. Ať je to dáno jejich poznámkami "jak to, že nemám v lednici pivo, kdy bude konečně ta večeře", přičemž žena kmitá kolem sporáku a dětí a muž si spokojeně sedí v křesle a čte noviny. Provokovat dokážou zejména svou žárlivostí, ve většině případů neopodstatněnou. Slýchané projevy "s kým ses to venku zase bavila, kdo to je, co ti chtěl, proč si s ním tykáš, když s ním sedíš v kanceláři" a další, dokážou ženy zaručeně naštvat. Dá jim mnoho práce, aby právě používaným válečkem na těsto nezválely záda i svému partnerovi.

A to je další problém provokací. Provokovat v dospělosti bychom měli zdravě, být vtipní a na úrovni a své protějšky především pobavit (platí pro obě pohlaví). V opačném případě se totiž můžeme vystavit i hrubému násilí. Takové provokace však rozhodně nejsou ani mým a předpokládám, že ani vaším cílem.

Hrátky s češtinou

Téma týdne "Prsa" je docela provokativní. Já vím. Muži očekávají články, velebící tuto část ženského těla, aby si početli a namlsali se. Ale já nic takového v úmyslu nemám. Dané téma mě přivedlo na myšlenku, jak krásně květnatý a bohatý je náš mateřský jazyk. Proč si s ním tedy na daném slovíčku trošku nepohrát?

Z hlediska české mluvnice jde o podstatné jméno, mužského rodu neživotného, v jednotném čísle ve tvaru prs, nesprávně prso. Má v češtině několik významů. Jistě nejpopulárnější a nejvíce vyhledávaný je význam tohoto slova jako ústrojí lidského těla na přední straně hrudníku, v němž je uložena mléčná žláza. Pro někoho překvapivé může být, že i muži mají fyziologicky funkční mléčnou žlázu, která je u nich zakrnělá (pánové prominou, ale kojit mimino by je asi moc nebavilo). Název prsa lze v češtině nahradit i jinými spisovými výrazy, jako například vnady, ňadra. Slangové výrazy v tomto článku uvádět nechci, myslím si, že jsou všeobecně známé.

Další nejznámější význam tohoto slova směřuje do plaveckého sportu. Plavecký styl prsa je jednou z plaveckých technik s nejmenší účinností, co se týče rychlosti. Disciplíny v tomto plaveckém stylu jsou odstupňovány vzdáleností na 50, 100 a 200 metrů. Odborníci kratší vzdálenosti označují jako sprint, nejdelší vzdálenost je záležitostí spíše vytrvalostní.

S významem daného slova nyní zavítám do potravinářství a pohostinství. Kdo z nás si nekoupil v supermarketu kuřecí či kachní, nebo husí prsa? Bude nás asi hodně málo, kdo takovou terminologii neznají. A v pohostinství? Tam už si na kuřecích, kachních nebo husích prsou můžeme jenom pochutnat, pokud si je podle vlastního receptu neupečeme doma sami. A věřte nebo ne, je to opravdová mňamka.

Poslední význam daného slova, který mne v souvislosti se zadaným tématem napadá, je sice tak trochu přenesený, ale také často používaný. Určitě jste někdy dobíhali autobus, tramvaj, vlak, či jiný dopravní prostředek. Pokud jste nebyli v této situaci sami a doběhli jste těsně jako první, dá se říci, že jste zvítězili "o prsa". Podobné terminologie se můžeme dočkat i v atletice při běžeckých disciplínách.

Snad vás můj článek alespoň trochu pobavil. Čeština je prostě výrazově bohatý jazyk. Nedivím se cizincům, když říkají, že je to pro ně jedna z nejtěžších řečí na světě, když se ji mají učit. Ale já pro tuhle bohatost svoji mateřštinu miluji a doufám, že nejsem jediná.

Dabing nebo titulky

Dabing nebo titulky? Téma týdne, na které bude každý z nás koukat jinýma očima. Mladí lidé se znalostí angličtiny, kterou se dnes učí téměř všude, budou jistě preferovat titulky a vychutnávat si oblíbené filmy v originále. Ale co my starší? Za mojí doby studií se preferovala ruština, nepovinným jazykem byla pro mne němčina a angličtina mne jaksi minula. Proto je jasné, že preferuji dabing. Jsem už také trochu pohodlná číst titulky a přitom se soustředit na děj a scény filmů. Navíc si myslím, že dabing je u nás na vysoké profesionální úrovni. Nezapomenutelný je pro mne například František Filipovský ve všech dílech "Četníků". Ráda poslouchám i podmanivý hlas Martina Stránského v seriálu Dr.House, vzpomínám i na nezapomenutelný hlas Věry Galatíkové a další vynikající dabéry.

Přeji tedy všem dabérům, aby se jim práce dařila, alespoň tak, jako dosud. Díky jim budeme mít na co koukat a co poslouchat.

Rande s hvězdičkou

Nedá mi, abych se k tomuhle tématu týdne s vámi nepodělila o příběh, který mi kdysi kdosi vyprávěl. Je mezi námi mnoho seniorů, kteří se i v pokročilém věku zabývají a podotýkám, že rádi, počítačovou technikou. Takovou byla i paní, říkejme jí pro náš příběh třeba Jana. Náhodou při brouzdání na internetu narazila na seznamku, kde se jí zalíbil pan Karel. Začali si spolu dopisovat, jak už to v podobných případech bývá a netrvalo ani měsíc, kdy pan Karel vyslovil přání svoji kamarádku poznat tak říkajíc "na vlastní oči".

Sešli se na tradičním místě, v tiché kavárničce. Pan Karel objednal kávu, zákusek, víno. Byl slušně oblečený, uhlazeného vystupování, prostě, jak si v duchu řekla paní Jana "štramák". Dozvěděla se, že žije dlouhou dobu sám, vlastně nikdy ani ženatý nebyl. Když se ho zeptala proč, mlčel. To už bylo Janě trochu divné, ale říkala si jen tak pro sebe, že je to třeba proto, že se zatím nechce s nějakými detaily svého života svěřovat. Jen s údivem pozorovala, jak pro sebe neustále objednával kromě společné večeře další a další víno, i když ona stále vydržela u své jedné skleničky. Bylo už pozdě večer, když se rozhodla z vinárny odejít a dala to panu Karlovi najevo. Čekala samozřejmě, že útratu zaplatí. Ale světe div se, nestalo se tak. Pan Karel, již značně společensky unavený, bez obalu řekl, že u sebe nemá ani korunu, a že mu zase jednou vyšla jeho finta. Seznámit se s naivní osobou a dobře se přitom najíst a napít, samozřejmě zadarmo. Paní Jana nechtěla ve vinárně dělat rozruch, i když jí tahle informace vyrazila dech a přišla o všechny své iluze. Když se pan Karel sebral a s úsměvem odešel, bez mrknutí oka zaplatila jeho i svoji útratu. Rande, které pro sebe nazvala "rande s hvězdičkou" tak skončilo neslavně. Paní Jana nakonec mohla být ráda, že nedopadla ještě hůř.

Jak vidíte, není důležité jenom kam na rande, ale také s kým. Před podobnými podvodníky je třeba se mít stále na pozoru.

Nebyla to celá ženská

Moje druhá kniha povídek vyšla v roce 2011. I z této inihy přináším na ukázku jednu z povídek, kterou si, jak doufám, rádi přečtete. Na Vaše komentáře se těším.

A tady je slíbená povídka:

NEBYLA TO CELÁ ŽENSKÁ

Pomalu dojíždím na parkoviště před supermarketem.Kabinou mého kamionu zní hymna řidičů o tom, že "řidič tvrdej chleba má" a popravdě řečeno, měl jsem toho po dlouhé cestě z Německa zrovna "tak akorát". Vypnul jsem rádio. Byla jasná zimní noc, krátce před Vánocemi, na zemi bílý poprašek čerstvě napadaného sněhu a na obloze jasně zářící hvězdy. Zaparkoval jsem. Mráz zalézal za nehty. Zkontroloval jsem přívěs a za sebou zabouchl dveře kabiny, kde díky klimatizaci bylo příjemné teplo. Zachumlal jsem se do tlusté vlněné přikrývky a krátce po té usnul. Probudilo mne klepání na okno.

"Pane, nechcete si tuhle noc prožít ve dvou?"

Procitám a rozsvěcuji tlumená světla. Mladá, velmi upravená a hezká dívka, v bílém krátkém kožíšku se chlubí svýma dlouhýma, v černých vzorovaných punčochách oblečenýma nohama. Lodičky na vysokém podpatku.

"Že jí není zima", přemítám, když rukou dělám zamítavé gesto a přesvědčuji se, zda je kabina dobře zamčená. Krásná neznámá se však nechce nechat jen tak odbýt.

"Hele, domluvíme se. Bude se ti to líbit! Za tisícovku - jestli chceš, poskytnu komfortní službu", přechází do důvěrnějšího tónu.

"Koukej zmizet!", křičím přes zavřené okno.

"Na takové jako ty vůbec nejsem zvědavej. A kazil bych zábavu. Vím, že dneska by to opravdu nemuselo být to pravý", snažím se dívku přemluvit k odchodu. Ale nedá se.

"Podívej. Kde takovou najdeš?".

Stoupá si čelem ke mně před kamion a rozepíná načechraný bílý kožíšek. Ani jsem neočekával, že by pod ním ještě něco na sobě měla. Tělo zdobila jen zářivě bílá tanga.

"Jak se jmenuješ?", ptám se, abych si prodloužil alespoň trochu ten pro mne zajímavý pohled.

"Daniela. Ale jestli mne hned nepustíš dovnitř, tak tady zmrznu. Tak co. Otevřeš mi?", naléhá.

"Tak pojď", otevírám kabinu. Přece tam nenechám tu hezkou holku zmrznout. Daniela se okamžitě zachumlává do mojí ještě teplé pokrývky.

"A jak mám říkat tobě?", sonduje a pod pokrývkou se snaží najít to, co ji v daném okamžiku na mojí osobě nejvíce zajímá.

"Richard", poznamenám a uchopím ji za pátrající paži.

"Počkej. Nepospíchej tolik. Vyprávěj mi o sobě něco… Už dlouho jsem nepotkal tak krásnou holku. Proč šlapeš? K tvojí osobě mi to vůbec nesedí. A navíc, jak už jsem ti naznačil, dnes bych opravdu tu správnou zábavu mohl zkazit, nezlob se. Ale povídat si můžeme. Třeba až do rána…".

"Ale když já … já potřebuju prachy!", pronesla tiše, s přivřenýma očima a já zaregistroval dlouhé bohaté řasy. Odmlčela se, jako by se za svůj požadavek styděla. Její ruce začaly být opět mimořádně aktivní a v okamžiku načechraný kožíšek odlétl do zadní části kamionu. Za ním následovaly i kalhotky.

Políbil jsem ji. Něčím mne okouzlila, i když jsem nedokázal definovat, čím. Možná to byla její přirozená krása a nepopiratelná inteligence. Její nenechavou ruku jsem zase odsunul.

"Počkej. Na něco jsem se tě ptal. Proč šlapeš?".

Znovu se na mne zadívala tím zadumaným pohledem, který mne pohlcoval, ale zatím jsem v něm nedokázal tak docela číst. Protože dlouho mlčela, znovu jsem pokračoval otázkou.

"Opravdu je to pro peníze? Dočkám se nějaké odpovědi, nebo na mne budeš stále jenom zírat?".

Konečně začala mluvit.

"Jsi můj první zákazník", reagovala na moje otázky oklikou.

"Víš, Ríšo", (tohle důvěrné oslovení mě moc hřálo na duši), "svůj příběh jsem ještě nikomu nevyprávěla. A vlastně jsem si jen tak pro sebe přísahala, že to ani nikdy neudělám. Vydělávat si peníze takhle je pro mě potupa, ale také jediné nalezené řešení. Budeš první a doufám, že i poslední můj klient, který bude moji smutnou story znát. Ani nevím, proč právě tobě chci všechno vyprávět, když se skoro vůbec neznáme…".

Zase jsem zaregistroval její zkoumavý pohled, jakoby zjišťující, co s jejími informacemi podniknu. Přitulila se ke mně pod vlněnou deku a začala své vyprávění.

"Žila jsem s manželem Viktorem ve vilce v malé vesnici. Měla jsem všechno, na co jsem si jen pomyslela. Viky, jak jsem ho oslovovala v důvěrných a krásných chvilkách, mne opravdu miloval. Ostatně - já jeho také. Podnikal ve stavebnictví. Zprvu se mu opravdu dařilo. Dnešní doba jen nahrává stavebním firmám".

"Máš pravdu", přerušil jsem ji.

"I mně by se líbil vlastní domeček. Ale pokračuj. Začíná mne to opravdu zajímat".

"Nakupoval a prodával stavební materiály. Mohli jsme si proto dovolit před pěti lety postavit naše společné bydlení. Zařídili jsme si velký bazén s výřivkou, saunu, tělocvičnu, dílnu garáž, prostě všechno, na co si pomyslíš. Naše dvě dcerky, kterým je dneska dvanáct a deset let, prožívaly opravdu nádherné a spokojené dětství. Viktor mě chtěl mít stále doma. Proto jsem na jeho naléhání zanechala magistrování v lékárně. Zůstala jsem s holkama doma. Uvítaly to. Jejich dětství zase získalo "červenou hvězdičku", jak s oblibou zejména starší dcera říkávala. Nemusely do družiny. Však to znáš. Maminka napekla, uvařila, vyprala, uklidila, prostě normální a spokojená rodinka.

Až přišel listopad loňského roku. Kdyby to šlo, tak bych tenhle měsíc vymazala z kalendáře. Bohužel to nejde. Na to úterní ráno do smrti nezapomenu. Seděla jsem s Vikym u snídaně, když zazvonil zvonek. Viky se zvedl a s povzdechem "kdo to zase ráno tady otravuje" vyšel na zahradu ve starém hubertusu. Viděla jsem ho oknem u naší branky. Živě diskutoval s dvěma muži, pro mne zcela neznámými, více jak hodinu. Diskuse to byla vášnivá a podle Viktorových gest i hodně vzrušená. Ale slovům jsem nerozuměla. Když se Viky vrátil, byl bledý.

"Co je? Děje se něco?", ptám se.

"Ale nic. Jen nějaké pracovní starosti", usmál se.

"S tím si nezatěžuj hlavu miláčku. To si vyřeším sám, víš?".

Objal mne a dlouze políbil. Tenkrát, aniž jsem věděla proč, mi to připadalo jako loučení. Netušila jsem, jak hluboká to bude za pár hodin pravda.

"Jdu nakoupit", oznámila jsem Viktorovi.

"Máš nějaké zvláštní přání?", obrátila jsem se na něho. Zavrtěl hlavou.

"A odvézt bys mě tam nechtěl?".

"Promiň, ale dnes ne. Musím za chvilku do banky. Znáš to. Přesnost je výsada králů". Jeho tvář pomalu získávala svoji barvu a to mne uklidnilo. Nastartovala jsem svého malého fiátka, odvezla obě dcerky ke škole a krátce na to zaparkovala před supermarketem.

Když jsem se zhruba po dvou hodinách vracela domů, již z dálky jsem viděla, že něco není v pořádku. Přidala jsem plyn. Nemýlila jsem se. Před domem sanitka a policie. Zastavila jsem a vběhla do zahrady. Odemykat jsem nemusela, dveře byly vyražené.

"Pro boha, to nás vykradli?", napadlo mne jako první.

"Viky, jsi tady?", volám a vbíhám do haly. Zastaví mne vysoký muž v dlouhém kabátě.

"Paní Petrovičová?", zeptá se s profesionalitou čišící do dálky.

Přisvědčím.

"Co se to tady stalo?", tážu se.

"Ani nechoďte dál. Není to hezký pohled…", neznámý mne bere za loket a odvádí do kuchyně. To už si připadám jako loutka a tuším, že se stalo něco hrozného.

"Co je s mým manželem?", sedím u stolu a kriminalista přede mne staví sklenici vody.

"Musím vám sdělit smutnou zprávu. Váš manžel se před hodinou zastřelil. Nás přivolala sousedka, když slyšela z domu střelbu. Ale bohužel už bylo pozdě… Je mi to moc líto".

Poslouchal jsem beze slova. Neměl jsem odvahu Danielino vyprávění rušit. V jejích očích se zaleskly slzy. Po chvíli pokračovala.

"Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit. Myslela jsem si, že to je nějaký omyl, nebo špatný sen. Ale nebyl. Všimla jsem si čistě bílé obálky. Ležela na stole. Bylo na ní moje jméno, napsané Viktorovou rukou.

"Zřejmě dopis na rozloučenou", suše poznamenal policista. Otevřela jsem ho. Hned první slova mně vehnala příval slz do dosud nevěřících očí. Začínal tak, jak mne Viky oslovoval v intimních chvilkách. "MÁ DRAHÁ…". Dál jsem byla schopná číst až za hodně dlouhou chvíli. Dozvěděla jsem se, že Viktorova firma je už rok na pokraji krachu, zadlužená až "po uši". Dluhy není z čeho splácet. Ti dva neznámí po ránu byli najatí vymahači jednoho z věřitelů a manželovi vyhrožovali násilím, pokud do měsíce nezaplatí osmicifernou dlužnou částku… "Nemůžu už dál, banka mi nedala úvěr". Viktor to prostě psychicky neunesl…

A to je podstatná část mého příběhu. Na úhradu jeho dluhů jsem použila peníze, získané prodejem naší společné vily. S dcerkami, které dodnes počínání svého táty nepochopily, jsem se nastěhovala k mojí mamince, kde společně bydlíme ve třech malých místnostech. Ten pád až ke dnu mě hodně bolel. To mi věř. Teď je to více než rok a pořád se mi o všem špatně mluví".

Povzdechla si.

"A nejhorší je to s prací. Nemám odvahu se vrátit do lékárny. Nesnesu pohledy lidí, kteří mne znají a někteří ze soucitu, někteří s posměchem si na mne ukazují prstem. Mýt nádobí se mi s vysokou školou opravdu nechce. A navíc, je to stejné jako s lékárnou. Na malé vesnici prostě nic neutajíš. A proto tady, padesát kilometrů od domova, se pokouším získat nějaké peníze tímhle pro mne ponižujícím způsobem. Nechci se i s dcerami nechat vyživovat svojí matkou. Sociální dávky a její důchod opravdu vystačí jen na to nejzákladnější. No, a teď, když už všechno víš, tak můžeme jít konečně na věc, ne?".

Tón jejího hlasu se změnil. Vyprávění skončilo a vzápětí jsem měl zase co dělat, abych její ruku odsunul z mého, pro ni tak zajímavého místečka.

"Co je?", reagovala tentokrát podrážděně.

"Cos chtěl vědět, už víš! A abych tu na tebe koukala, tak proto tady nejsem!". Její ruka se zase posunula směrem do mého klína.

"Nech mě!".

Moje hlasitá odmítavá reakce Danielu rozčílila.

"Mám jít? Pudu, když chceš. Ale vyhodit jsi mě mohl hned a ne až po hodině mého vyprávění. Pohráváš si se mnou jako kocour s myší. Mohla jsem za tu dobu chytit nějaký kšeft jinde! Měla jsem o tobě docela jiné mínění".

Obratně natáhla svá bílá tanga a krásné štíhlé tělo zahalila do svého kožíšku.

"Alespoň jsem se tu ohřála, když už nic. Pustíš mne ven?", zkoumavě hleděla na zamčené dveře a v jejích očích bylo možné číst, že tohle bez mojí pomoci nezvládne.

"Počkej", objal jsem ji kolem ramen.

¨Důvěra za důvěru. Ani ty si o mně nesmíš myslet, že jsem nějaký úchyl či co. Tohle je tvoje…".

Vytáhl jsem z peněženky tisícovku.

"Na tom jsme se domluvili, nebo ne?".

Schovala bankovku do kapsy beze slova v očekávání, co ještě se ode mne dozví.

"Nemohu si s tebou nic začít ze dvou důvodů, víš? Před časem na jedné ze svých cest jsem nedokázal zkrotit svoje vášně. Nabídku prostitutky, která zdaleka nebyla tak krásná, jako ty, jsem přijal. Krátce na to jsem se od kolegů dozvěděl, že měla AIDS a vůbec jí nevadilo, že tuhle nevyléčitelnou nemoc šíří dál. Já ještě neznám výsledky svých testů. Nechtěl bych ti zkazit život. Co kdyby náhodou…".

Nedomluvil jsem. Daniela pochopila.

"A ten druhý důvod?", zeptala se.

"Ten je prostší a pro tebe možná i zvláštní. Nezlob se. Moc se mi líbíš, ale pro mne prostě nejsi celá ženská!".

"Jak celá ženská? To vůbec nechápu!".

Otazník v jejích očích byl nepřehlédnutelný.

"Co mi chybí? Tak mluv konečně!".

Najednou jsem nevěděl, jak to říci.

"No, prostě - pro mě nejsi celá ženská, když seš všude vyholená… A s takovou, byť by byla sebekrásnější, já prostě nemůžu, promiň.".

Zadívala se na mne soucitným pohledem. Usmála se, ale mlčela.

Svítalo, když jsem otevřel dveře kabiny kamionu a Daniela zmizela do mrazivého rána. I když jsem na stejném místě od té doby parkoval mnohokrát, nikdy už jsem ji nepotkal. Na to, že jí sdělím, že mé testy byly negativní a druhý důvod, bránící našemu sblížení snad časem může odstranit sama, jsem se těšil marně. Jo, řidič. Ten tvrdej chleba má ….

Napsáno životem

Přináším ukázku z mé první knížky, která vyšla v roce 2008. Doufám, že příběh ze života, podle kterého je kniha i nazvána, se vám bude líbit a s chutí se do něho začtete. Každý váš komentář mne rozhodně potěší. Tak tady je nabízená povídka:

NAPSÁNO ŽIVOTEM

Bylo mi krásných 15 let. Po skončení základní školy jsem chtěla studovat gymnázium a mým snem po úspěšně složené maturitě bylo se stát právničkou. K tomu všemu jsem měla spolehlivé zázemí. Rodiče vysokoškoláci, podnikatelé. Měla jsem všechno, na co jsem si jen pomyslela. Jen jedno mi trochu chybělo. Svých rodičů jsem si moc neužila. Co je to společně strávený víkend či dovolená, to mně byl pojem docela cizí. Snad i proto jsem byla samostatnější, než ostatní kamarádky v mém věku. Od dětství jsem byla vychovávána placenou chůvou a od svých 15 let jsem žila v rodinné vile docela sama. S mámou jsem si jen dopisovala. Ranní vzkazy na stole v kuchyni byly na denním pořádku. Tátu jsem většinou doma vůbec neviděla. Měla jsem jenom jistotu, že to je on, který splní všechna moje skromná i neskromná přání a z finančního hlediska to pro něho nebude žádný problém.

Přiblížily se poslední prázdniny před ukončením "základky". Tehdy na diskotéce jsem se seznámila s Jirkou. Urostlý, štíhlý a černovlasý mladík se mi zalíbil na první pohled. Jak jsem zjistila, do osmnáctin mu mnoho nezbývalo. Spolu jsme několikrát navštívili kino, nejrůznější diskotéky v okolí a vzájemné sympatie narůstaly. Bylo červencové odpoledne, plné letního slunce, když jsem se odhodlala Jiřího pozvat k sobě domů.

"Přijď, naši se vrátí až zítra v noci. Koupíme si něco dobrého k večeři, pustíme muziku a užijeme večer", lákala jsem ho. Na jednu stranu jsem si moc přála být s Jirkou sama. Na druhou stranu jsem si v duchu musela přiznat, že se tak trochu bojím. Vždyť kromě několika letmých polibků a pohlazení od Jirky jsem ještě nepoznala opravdovou sílu lásky….

Jirka přišel přesně ve smluvený čas. Nažehlený, ve svátečním, s kyticí šesti oranžových růží v jedné a láhví šampaňského v druhé ruce. Květinami si mne získal docela. Společně jsme pak prožili nádherný romantický večer. Došlo i na pohlazení a dotyky. "Romano, mám tě moc rád", slyšela jsem sladká slovíčka. Chvíli jsem se snažila Jirkovým laskavostem bránit, ale moje zvědavost, doprovázená příjemnými pocity, nakonec zvítězila nad pocity jakéhosi strachu a došlo i na dosud pro mne nepoznaný pocit absolutního štěstí.

Ráno jsme se vzbudili poměrně časně. Připravila jsem snídani a zaregistrovala, že Jirka se tváří nějak vážně.

"Co je, stalo se něco?", zeptala jsem se a ukousla další sousto namazané housky se salámem. Jirka se napil horkého čaje.

"Víš, vlastně jsem se s tebou přišel rozloučit. Dostal jsem nabídku jít studovat do Francie. A taková nabídka - ta se prostě neodmítá. Odlétám pozítří do Paříže. Měsíc budu pilovat francouzštinu, někde v horách v jazykovém kurzu, abych se na Sorbonně udržel. Budu ti psát…".

Najednou mi bylo hrozně těžko. Tak krásně náš vztah začínal…. Ale pochopila jsem, že Jirkovi v jeho studiích nemám právo bránit. Popřála jsem mu hodně zdaru a se zadržovanými slzami v očích se s ním za dva dny rozloučila na letišti.

Od té doby jsme si pravidelně vyměňovali esemesky. Bylo mi sice divné, že mi Jirka nenapsal žádnou adresu, kde vlastně bydlí, ale říkala jsem si, že na všechno dojde časem. V září jsem začala studovat na gymnáziu. Jirka mi v té době napsal, že odjíždějí kamsi do hor na týdenní výlet. A to byla poslední zpráva. Od té doby se neozval. Telefon nedostupný, dopisy nebylo kam doručit. Při pátrání po příbuzných jsem zjistila, že Jirka již rodiče nemá a žil zde docela sám…. Postupně jsem se smiřovala s tím, že náš vzájemný slibně se rozvíjející vztah skončil.

Čas je běžec dlouhým krokem. V říjnu jsem zjistila, že se mnou asi není něco v pořádku. Lékař mne v mém podezření utvrdil.

"Děvčátko, jste ve třetím měsíci. Přesto, že jste tak mladá, potrat bych vám nedoporučoval. Další dítě by se vám již nemuselo vůbec narodit", informoval mě.

Byla to další rána z čistého nebe. Rodiče byli zásadně pro přerušení těhotenství. Podnikání bylo pro oba přednější. A já sama? Dítě jsem rozhodně chtěla, už proto, že bylo Jirkovo. Ale starat se o něj? Na to jsem se ve svých necelých šestnácti letech necítila dost dospělá. Ale rozhodování bylo opravdu jenom na mně. Konečný verdikt si dítě ponechat, jsem jako prvnímu sdělila lékaři. Uvítal to. Horší to už bylo s mými rodiči. Máma se mě zřekla. Táta zaujal postoj "mrtvého brouka", ale samozřejmě nemohl jinak, než být na straně své manželky. Věděl ale, že to nebudu mít jako svobodná matka snadné. Potají mi založil účet a na něj pravidelně posílal malou sumičku jen pro mne a své vnouče do začátků.

Byl konec března dalšího roku, když se mi narodil zdravý kluk. Jiříček, přece se nemohl jmenovat jinak, se měl čile k světu. Byla jsem s ním doma pouhé dva měsíce. Do bytu, který mně ve vile rodiče vyhradili, jsem si nastěhovala milovanou babičku. S tou jsem od dětství měla krásný vztah a o Jiříčka pečovala vzorně. Tak jsem se dál mohla věnovat svému studiu. Po čtyřech letech jsem maturovala a úspěšně složila zkoušky na práva. Jiříček už navštěvoval mateřinku a já za občasného utajeného přispění svého tatínka a babiččina důchodu jsem se snažila ho dál vychovávat. Jen s mámou jsem od narození Jiříčka neměla možnost mluvit. Neodpustila mi můj mladický hřích a zatvrdila se. I když mě to citelně bolelo, snažila jsem se na sobě nenechat nic znát. Jaké bylo moje překvapení, když jsem jednoho dne obdržela předvolánku na sociální odbor, si nikdo nedovede představit.

"Máme tady stížnost vaší matky, že týráte svého chlapce a nedostatečně o něj pečujete", dozvěděla jsem se tam.

"Chlapec prý byl včera ve školce samá modřina", tak jak to bylo?", uhodila na mne úřednice. Nakonec moje vysvětlení, že Jiříček doma zlobil a proto dostal vařečkou a mohl tak mít modřinku na zadnici, prošlo. Vysvětlovat musela i moje babička a nakonec i Jiříček sám. Stížnost byla vyřízena jako neoprávněná. Příliš jsem nepátrala po tom, zda skutečně moje máma Jiříčka ve školce navštívila, či slyšela Jiříka doma plakat nebo si obsah stížnosti jen tak vymyslela. Bylo mi všechno jen opravdu líto. Vždyť Jiříček svoji babičku vůbec neznal…

Když začal Jiříček chodit do první třídy, seznámila jsem se na rodičovském sdružení s Katkou, maminkou jeho spolužačky Darinky. Skamarádily jsme se. Katku jsem začala i s Jirkou navštěvovat. Katka byla zdravotní sestrou v naší městské nemocnici. Jednoho odpoledne jsme se sešly jen tak na kávě v útulné vinárně. Katka, tak jako mnohokrát předtím zabrousila na pracovní pole. Nedivila jsem se jí. Vždyť skoro denně na oddělení ARO přicházela do styku s lidmi, jejichž hodiny života pomalu dotikávaly.

"Nemáš nějakého příbuzného, který se jmenuje Václav Král?", zeptala se mě.

"Václav Král?", v životě jsem to jméno neslyšela a nikoho takového neznám", pátrala jsem ve své paměti.

"Víš, asi před týdnem k nám přivezli mladíka, porazilo ho auto, měl těžký otřes mozku a byl na ARU pár dní. Teď už je mimo nebezpečí. Když se začal probouzet z bezvědomí, neustále opakoval tvoje jméno Romana Nečasová. Může to být samozřejmě náhoda, ale je to divné, co říkáš?"

"Nerozumím tomu", podotkla jsem zamyšleně. "Ale víš co? Co kdybych za tím mladíkem zašla na návštěvu? Kdypak máš službu?" Domluvily jsme se na nejbližší neděli.

V neděli odpoledne, když babička odešla s Jiříkem do kina, jsem se vydala do nemocnice. S sebou jsem vzala nějaké ovoce a nejdříve se zastavila na sesterském pokoji u Katky.

"Tak pojď, zavedu tě za ním. Už jsme Václava přemístili z ARA na "normální" pokoj. Co jsem viděla, daří se mu docela dobře", s těmito slovy jsem s Katkou procházela dlouhou chodbou a zastavila se u dveří pokoje, na nichž jsem stihla přečíst číslo 111. Katka otevřela dveře a pokojem se rozlehl její zvučný hlas:

"Václave, nespíte? Vedu vám návštěvu! To je ta paní, jejíž jméno jste za dobu, než jste se začal vracet do tohoto světa, mnohokrát vyslovil….. Romana Nečasová" - představila mne. Přistoupila jsem k lůžku a zkoumavě si prohlédla mladého muže.

"Dobrý den, prý jste mě chtěl poznat, tak tady jsem", řekla jsem tiše. Mladého muže jsem opravdu nikdy předtím neviděla. Moje tajná naděje, že snad by to mohl být Jiří, který se tak záhadně ztratil, selhala. Václav se nadzvedl na posteli, Katka mu nastavila lůžko, tak aby mohl zpola sedět a se slovy "musím za dalšími pacienty, vy už se tady spolu domluvíte", zavřela dveře nemocničního pokoje.

"Dobrý den", opětoval můj pozdrav Václav.

"Nezlobte se, ale vaše jméno, to byla poslední slova, která pronesl zhruba před pěti a půl rokem můj kamarád Jirka Sovák. Znala jste ho a jste to opravdu vy, o níž tak často mluvil?" Václav hovořil přerývaně, bylo vidět, že soustředění mu ještě dělá dost problémů.

"Jirka", vzdechla jsem si. "Co jste to říkal, poslední slova?? Jirka snad nežije"?? V mých očích visel veliký otazník. Václav se napil čaje a pokračoval.

"Bohužel, je to pravda. Seznámili jsme ve Francii, oba jsme tam chtěli studovat na Sorbonně. Bydleli jsme na jednom pokoji. Někdy na podzim jsme tehdy jeli na výlet do hor. Jirka se chtěl před ostatními vytáhnout a začal lézt bez jakéhokoliv zajištění na skálu. I když jsme ho všichni varovali, bylo to marné. Spadl do průrvy z výšky asi deseti metrů. Byli jsme u něho, jak nejrychleji to šlo, ale nebylo mu pomoci. Poslední slova, která řekl, byla Romana Nečasová. Adresu už říci nestačil….. Později jsme našli jeho mobilní telefon, ale nárazem na skálu se rozbil a v něm uložená data se už nedala získat. Věděl jsem, že v Čechách žádné příbuzné nemá. Proto jsme pohřeb zařídili ve Francii, kde také nedaleko Paříže na malém hřbitově odpočívá." Václav se odmlčel. Únava a psychické vyčerpání z dlouhého projevu byla na něm znát.

Oči se mi zalily slzami. I když jsem postupem času dospívala k závěru, že setkání s Jirkou byla z mojí strany pouze mladická zvědavost a nerozvážnost, která ovšem nezůstala bez následků, takový smutný konec jsem mu rozhodně nepřála, ani nepředpokládala.

"Tak proto nepsal, proto jsem se ho nemohla dovolat", reagovala jsem posmutněle. "Bohužel už mu tedy nemohu říci, že naše setkání mělo za následek Jiříčka…. Pořád jsem doufala, že najdu Jiříčkova tátu".

"Cože?" , ozval se Václav. "Jirka měl syna?"

"Je mu šest a právě absolvuje první třídu", sdělila jsem s úsměvem.

"Hm, tak o tom Jirka rozhodně neměl ani tušení", konstatoval Václav a s chutí se zakousl do mnou přineseného jablka.

"A proč vy - vlastně ty, když dovolíš, ses neozval dřív? Čekala jsem dlouhých šest let, než jsem zjistila pro mě tolik smutnou pravdu…"

"Vrátil jsem se z Francie, jak nejdřív to bylo možné. Před měsícem jsem dostudoval na Sorbonně a začal hledat uplatnění doma. Po příjezdu mne však čekala smůla. Když jsem spěchal se představit do firmy, kde mi nabízeli místo, nedával jsem pozor a porazilo mě auto. Ztratil jsem vědomí - no a podrobnosti už znáš. Snad nějak v podvědomí se mi vybavilo tvoje jméno…… Ostatní už bylo dílem náhody" .

Povídali jsme si tehdy spolu až do konce návštěvních hodin. Slíbila jsem Václavovi, že zase přijdu a přivedu i Jiříka.

V nemocnici si Václav pobyl ještě měsíc. Za tu dobu jsem stihla dvakrát přivést Jiříka na návštěvu. Oba si na první pohled padli do oka. Když byl Václav propuštěn do domácího ošetřování, scházeli jsme se dál. Mně zbýval dokončit poslední ročník právnické fakulty a život zase dostával svůj smysl. I když jsem Václava znala jen krátce, věděla jsem, že to je ten pravý partner pro náš společný život. Po dokončení studia následovala svatba. Tím nejkrásnějším okamžikem však pro mne nebyl jen svatební den. Byl to i den, kdy Jiříček po návratu ze školy spontánně pronesl "tatí, podepíšeš mi žákajdu?" Tehdy jsem opravdu vzala na vědomí, že mám skutečnou a úplnou rodinu, se zajištěnou existencí, v níž scházela jen jedna babička. Moje máma přes veškeré moje snahy odmítla přijmout moje štěstí i za své. Inu, i takový je život…..

Patříme k sobě

Není určitě náhoda, že toto téma týdne bylo zařazeno na blog den po státním svátku vzniku naší republiky. Češi a Slováci k sobě tak nějak od té doby patřili a jako národy jsme společně vycházeli vždy dobře. K rozdělení došlo v novodobé historii dvakrát, a to v souvislosti se vznikem Protektorátu Čechy a Morava, kdy se vytvořil samostatný Slovenský štát a po druhé v roce 1993, kdy se Slovensko osamostatnilo.

Nechci porovnávat, která z variant byla lepší nebo pro jednotlivé národy prospěšnější. Ale nesporné je, že v době společného státu jsme měli k sobě tak nějak blíž. Byli jsme více informováni o politickém i jiném dění na Slovensku, slovenštinu jsme vnímali téměř jako druhý mateřský jazyk a díky televizním slovenským pondělkům a každodennímu dvojjazyčnému vysílání zpravodajství každý tomuto jazyku rozuměl.

Dnes je situace trochu jiná. Mladí lidé již slovenštině často nerozumějí a Slovensko pro ně zůstává jen atraktivním turistickým místem se svými nádhernými velehorami a historickými památkami. A to je určitě škoda.

Přesto si myslím, že naše vzájemné vztahy se Slováky jsou více jak dobré. Slovenština se k nám dostává tak nějak nenásilně. Ať je to možnost poslechu slovenských televizních programů, nebo účast slovenských herců v některých českých filmech nebo seriálech, či soupeření Čechů a Slováků na společných televizních projektech typu Česko a Slovensko má talent a dalších. Samozřejmě, že každý národ má svoje specifika a najdou se jak lidé dobří, tak lidé opačných vlastností. Ale s tím nic nenaděláme. Takový je už život každého z nás.

A jsou tu zase...

Ptáte se kdo? No přece volby. V posledních letech v naší zemi často používaný termín. I ty letošní jsou opatřeny termínem předčasné. Na jednu stranu je tomu dobře. Když si uvědomím nejrůznější skandály a zejména korupční aféry poslední vlády, bylo už opravdu na čase něco změnit. Ale bude vůbec možné něco změnit? To je otázka, na kterou není jednoduché najít odpověď. Pár dnů před volbami jsou už docela unavující debaty kandidujících stran, plné slibů, jejichž splnění je ve hvězdách. A to nehovořím ani o tom, kolik "špinavého prádla" se v této době propere na adresu kandidátů, nevyjímaje ani vtipné či méně vtipné billboardy, které potkáváme na každém kroku. Prostý člověk rozhodně musí mít v hlavě zmatek a zůstane do poslední chvíle nerozhodnutým voličem.

V posledních letech mám pocit, že do politických funkcí kandidují stále stejní lidé. Někteří díky své "hroší kůži" jenom sáhnou do skříně a vytáhnou jiný, modernější kabát. Nakonec proč ne. Hlavně, když to vyjde a bude na pár let zase vystaráno, že?

Rozhodně ale nemohu hodit všechny kandidáty tak říkajíc "do jednoho pytle". Chci věřit tomu, že mezi nimi je řada slušných, minulostí ani skandály nezatížených lidí. Takovým bych přála, aby se do sněmovny opravdu posadili a vydrželi ve své víře, že budou rozhodovat o zákonech a nařízeních podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Snad se i v letošních předčasných volbách alespoň část takových najde a nenechají se pohltit vrzajícími koly tradičního mlýna, který nakonec všechny semele tak, aby rozhodovali hlavně ve svůj prospěch a vyzískali co nejvíce peněz nejen od svých voličů.

A nerozhodnutý volič? Tomu nezbude nic jiného, než při volbě použít svůj vlastní rozum. Všem takovým držme palce. Výsledek voleb nám brzo napoví, jestli jsme zvolili dobře…

Prokrastinace souvisí s věkem

Nemám nijak v úmyslu v tomto článku nějak odborně posuzovat tento filozofický termín. Ale tendence odkládat úkoly, a to zejména ty nepříjemné, na pozdější dobu, se projevuje podle mého mínění u každého z nás a nepochybně souvisí s věkem. A to vůbec nemám na mysli prokrastinaci chorobnou, spočívající v chronické tendenci odkládání plnění povinností, která je rizikovým fenoménem pro duševní zdraví.

Vzpomenu-li na svá školní léta, budu asi jednou z čestných výjimek. Kupodivu jsem do školy chodila ráda a vždycky jsem složitějším úkolům dala přednost před těmi jednoduššími. Vyplatilo se to nejen časově, ale složitější práce jsem měla ráda za sebou co nejdříve. Vydrželo to i na studiích, ukončených maturitou. Po nástupu do zaměstnání to bylo stejné. Složitější práce vždy dostávaly přednost před jednoduššími a mnohokrát se mi to vyplatilo. Včasné splnění složitějších prací mně přinášelo vnitřní pocity uspokojení, že něco dokážu a něco umím. Bylo tomu tak snad i proto, že celý život musím bojovat se svým handicapem a několikrát jsem musela dokazovat, že lidé postižení nejsou všichni nesvéprávní nebo hloupí. Rozhodně nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale bylo tomu skutečně tak.

Dnes, když jsem se po více jak čtyřiceti letech na jednom pracovišti rozhodla si užívat zaslouženého důchodu, si již trošičku prokrastinace v tom dobrém slova smyslu mohu dopřát, asi jako každý z nás důchodců. Když se mi něco dělat dnes nechce, bez problémů to odložím na zítra s vědomím, že zítra se budu muset o to víc snažit. Ale takový je už život, že?

Snad tyto pocity nemám jen já sama. Určitě se najde více čtenářů tohoto článku, kteří mně, jak doufám, dají za pravdu. S prokrastinaci, rozuměj s leností neplnit některé úkoly, které nás nebaví, je totiž třeba bojovat. Jinak by se mohlo stát, že přeroste v tendenci chronickou a to by jistě nikomu nebylo příjemné. Ale to už by byl zase docela jiný příspěvek na "téma týdne".

Introvert nebo extrovert?

Nemám ráda tyhle psychologické pojmy, které striktně zařazují člověka do určité škatulky. Osamělý stydlín, který se věčně někde schovává, má potíže s běžnou konverzací a nejraději by ani nevycházel z domu. Taková je obecná představa introverta. Toto mínění ovšem bývá zavádějící a odhalit takovou osobu není jednoduché. Kdesi jsem se dočetla, že introverti představují zhruba 25 procent populace a obecně jsou považováni za jakési podivíny s vlastním uzavřeným světem, v němž se pohybují.

Ale přiznejme si. Kdo z nás občas není tak trochu introvert? Copak netoužíme někdy po samotě, klidu, tichu a nerelaxujeme jenom se svými myšlenkami? Kdo z vás řekne, že tomu tak není, nemůže mluvit pravdu. Já vím. Namítnete, že introvert svoji samotu vyhledává záměrně, aby si tak zvaně dobil baterky. Ale není to spíš tím, že mu nevadí být sám? Pokud je tomu tak, nemusí ještě vůbec jít o introverta. Jak známo, protiklady se přitahují. Není proto výjimečné, že introverti jsou obvykle přitahováni k otevřeným extrovertům, kteří je podpoří v tom, aby se bavili a nebrali se tak vážně. Tito lidé mají obecně rádi společnost, jsou hovorní a potřebují dostatek vnějších podnětů. Pro introverty tak představují styk s "normálním", rozuměj extrovertním světem. Přejme tedy všem introvertům, ať jim to dobře píše, neboť vynikají v psaném projevu a extrovertům hodně sil a trpělivosti své introvertní partnery zvládat. Výsledkem bude spokojený a šťastný život. A o ten jde nepochybně nám všem.

Co víte - či nevíte o fastfoodech

Už jste se někdy zabývali otázkou, co je to vlastně fastfood a jak vznikl? To, že název vychází z originálního pojmenování v angličtině - fast food - a znamená rychlé občerstvení, to asi všichni víme. Jde vlastně o formu veřejného stravování, založenou na rychlém výběru, prodeji a konzumaci zde prodávaných potravin. Nezřídka je prodej uskutečňován přímo do auta nebo na objednávku s dovozem přímo domů.

Ačkoliv rychlé občerstvení je obvykle pokládáno za výdobytek moderní doby, respektive dvacátého století, písemné prameny i archeologické nálezy (např. malby) dokládají, že pouliční zařízení pro přípravu poživatin k okamžité konzumaci existovala již v nejstarších kulturách ve středomoří, na blízkém i dálném východě, tedy prakticky všude, kde se vyvinula sídla městského typu, s vysokou diferenciací způsobu obživy u obyvatelstva. Moderní jev rychlého občerstvení vznikl v Kalifornii, těsně před druhou světovou válkou. Richard a Maurice Mc Donaldovi, kteří řídili drive-in burger (restaurace, kde se jede autem k okýnku a jste obslouženi v autě), poblíž Los Angeles, byli unaveni z neustálého mytí příborů a nádobí. Proto se rozhodli vymyslet systém,při kterém by se zákazníci mohli obsluhovat sami a omezit menu na položky, které by mohly být připraveny i nekvalifikovanými kuchaři, bez desky, nožů a vidliček. (Čerpáno z otevřené encyklopedie - Wikipedie).

A jak vidíte, fastfoody přežily dodnes, i když tam prodávané poživatiny jsou všeobecně považovány za zcela nezdravé. Ale položme si otázku: Co je vlastně dneska zdravé? Při poslechu televizních novin řada z nás dojde k závěru, že vlastně zdravé není vůbec nic. A proto je třeba se řídit známým úslovím "všeho s mírou". Rychlé občerstvení má svoje klady, když vás v případě ukrutného hladu okamžitě zbaví pocitu, že pokud si právě teď nedáte hamburger, zemřete. Přitom je třeba si odmyslet určitou formu nepohodlí u stolečku, v blízkosti dalších hltajících hladovců, zpestřené pobíháním neposedných potomků. Ale to vše patří k věci. Jednoduše řečeno - jdeme-li do fastfoodu, nejde o luxusní restauraci se vzornou obsluhou. A s tím je třeba vždycky počítat.

Život na vesnici

Život na vesnici je jistě téma, ke kterému by se dalo napsat spousta článků. Někoho toto téma nutí ke srovnávání dřívějšího a dnešního života na venkově, někdo je přesvědčen, že život na venkově nestojí za nic, jiný jej naopak miluje. Život na vesnici i život ve městě má svoje pozitiva i negativa. K pozitivům nepochybně patří čistější venkovský vzduch, větší soudržnost obyvatel vesnice, ale na druhé straně také sousedské sváry, mnohdy o malichernosti. Na venkov v současné době se uchyluje starší generace. Láká ji představa klidného života, blízko přírody, lesa či oblíbeného rybníka, kde se dají lovit ryby. Je možné se v klidu věnovat i dalším koníčkům, hlídání vnoučat nevyjímaje. Bez významu není ani zachovávání tradic na vesnici. Pouť, kterou jsme s rodinou navštěvovali v jižních Čechách, vždycky zůstane v naší paměti. Naopak, někteří z generace mladší vidí svůj další život ve městě. Vede je k tomu možnost většího kulturního a společenského vyžití, větší šance studovat a posléze nalézt vhodné zaměstnání. Ale s pracovními příležitostmi to není růžové ani ve městě. O rostoucí kriminalitě ani nemluvě. Prostě, dnes je doba těžká a je třeba všude bojovat o každou pozici. A nakonec - život na vesnici i ve městě je takový, jaký si ho každý z nás zařídí. Jednoduše - přes týden ve městě a o víkendu - hurá na chalupu!

Z mojí dosavadní tvorby

Přestože na blogu jsem úplným začátečníkem, v psaní povídek tomu tak docela není. A proto bych čtenáře blogu ráda seznámila alespoň v hrubých rysech s mojí dosavadní tvorbou.

Psaní povídek se věnuji už řadu let. Většinou jsem psala "do šuplíku", jako asi většina autorů. Protože jsem celý život pracovala ve státní správě, konkrétně na úseku přestupkové agendy, začaly později v našich obvodních novinách, nazvaných "Trojka", vycházet moje soudničky. Vycházely právě z příběhů z praxe, neboť za 43 let mého pracovního života bylo těchto příběhů mnoho. Mým velkým snem bylo vydat si vlastní knihu. Sen jsem si splnila poprvé v roce 2008, kdy vyšla vlastním nákladem kniha plná povídek ze života, nazvaná Napsáno životem a jiné povídky. Zatím jsem se nesetkala s negativním ohlasem na tyto povídky. Naopak, kdo moji knihu zakoupil, vždy chválil. Příběhy jsou veselé i vážné, psané s nadsázkou a trochou humoru.

Po druhé se můj sen splnil v roce 2011. Tehdy vyšla vlastním nákladem kníha s názvem "Kličkovaná mezi paragrafy", volně navazující na předcházející knížku povídek. I tyto povídky se čtenářům líbily.

Obě knihy jsou v současné době v papírové podobě k dispozici na adrese http://www.librix.eu/cz/books v sekci současná literatura, kde se dají najít pod výše uvedenými názvy. V elektronické podobě je možné do nich nahlédnout na stránkách https://www.ereading.cz/cs.

Svůj sen bych si chtěla splnit ještě do třetice. Knihu mám rozepsanou, jde o povídku jedinou, která vychází nejen z mého pracovního prostředí, tentokrát bez paragrafů. Je o lidských vztazích a samozřejmě i o lásce. Pracovní název nechci prozrazovat. Jen držte palce, ať vše vyjde. Za případnou podporu i zájem o moje knihy všem čtenářům blogu děkuji.

Babiččin odkaz

"Barunko, slyšíš? Přišla jsem se za tebou podívat!"

Pozvolna otevírám oči. Vidím nejasný obrys postavy v dlouhých širokých sukních, s čepcem na hlavě, který mi někoho připomíná. Přemýšlím jen chvilku. To je přece babička! Ale ne ta moje. Tyhle laskavé oči a milý úsměv znám z klasické knihy Boženy Němcové a jen zírám.

"Nedalo mi, abych se na chvilku nepodívala na váš svět. Ale zklamal mě. Žádná krásná příroda okolo, jako za mých časů. Lesy plné stromů bez listí. Měli byste si přírody vážit. Všude jen podivné šedivé cesty, po kterých jezdí cosi hlučného a zapáchajícího. Neviděla jsem ani jeden koňský potah, žádné pole plné obilí. Žádné sluníčkem bělené prádlo na březích řeky, ani stáda pasoucích se krav. Děvenko, jak to žijete?"

"Vítám vás, babičko". Dobře jsem si pamatovala, že za časů rakouského císařství se babičce vykalo.

"Je jiná doba. Prádlo pereme v automatické pračce, jezdíme autem, stáda krav už u nás moc neuvidíte. Koukáme na televizi, používáme mobilní telefon, pracujeme s počítačem. Vy mně teď asi moc nerozumíte, že?"

"Já vím. Vymoženosti vaší doby. Občas vás pozorujeme z našeho ráje. Těch se bojím. Jsou to čertovské vynálezy. To není nic pro mě. Všechno je to takové neosobní a cizí ". Pokřižuje se.

"Dnešnímu světu nerozumím. Ale je to váš život a snad bude i šťastný. A teď už zase budu muset jít tam…"

Podívá se vzhůru.

"A nezapomeň, děvenko. Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Buď takovou hospodyňkou, chraň přírodu a nezapomeň na zachování tradic své rodné země."

Udělá mi na čelo křížek a pomalu se vytrácí kdesi v nenávratnu.

"Šťastná to žena", povzdychnu si.

Pomalu procitám. S překvapením zjišťuji, že mám oči plné slz. Budu schopna babiččin odkaz splnit? Kdo ví…

Zdroj: Babička

Božena Němcová