Jak ten čas letí! Včera to byl už rok, co jsme společně s manželem Mirkem a naším malým sluníčkem Jakubem oslavili jeho první narozeniny. Díval se na nás svýma velkýma černýma očima. Kdo ví, zda vnímal rozsvícenou svíčku na narozeninovém dortu. Ale prstíčkem si sáhnout do dobrého sladkého krému rozhodně nezapomněl. Nechali jsme ho užívat si ten pocit a pravda je, že za chvíli byl od krému skoro celej. Smáli jsme se tomu. I Kubíček se smál a to byl zase po čase nejšťastnější okamžik našeho společného života. Velký plyšový medvěd, kterého dostal darem, ho ovšem zaujal hned po zážitku s dortem. Bylo to nádherné odpoledne. Jen já vím, že je mezi námi cosi, co pro mne musí zůstat navždy tabu.
Je časné ráno. Manžel odešel do práce, Kubíček ještě sladce spí a mně se vracejí vzpomínky. Jak to tenkrát vlastně všechno bylo…
O dítě jsme se pokoušeli dlouho. Co já pamatuji, nejméně dva roky. Absolvovala jsem celou řadu vyšetření, ale nebylo nalezeno nic, co by mělo bránit mému otěhotnění. A tak přišel na řadu Mirek. Rozhodně se mu na takové vyšetření nechtělo. Byl přesvědčen o tom, že v něm chyba rozhodně není. On je přece muž. Podle jeho přesvědčení za takové problémy může jedině žena. Mnohokrát jsme se na tohle téma nepohodli. Ale když viděl, že není zbytí, nakonec se mi ho podařilo přesvědčit. Na vyšetření jsem šla s ním. Bohužel to dopadlo tak, jak jsem si myslela. Mirek neměl dostatek živých spermií.
"Byl by to určitě zázrak, kdyby se vám podařilo založit rodinu", slyšel nekompromisní výrok od lékaře.
Sebralo ho to hlavně psychicky. V té době jsem se mu snažila maximálně pomáhat. Doufala jsem, že ten zázrak snad přijde a utvrzovala v tom i Mirka. Ale zázrak nepřicházel a já pochopila, že k tomu, abych skutečně porodila dítě, po kterém jsem tolik toužila, bych musela být zřejmě princeznou v pohádce, kde všechno dobře dopadá. Ale nechtěla jsem se vzdát. Začali jsme s Mirkem uvažovat o adopci, protože i on dítě moc chtěl.
"Víš, je to ale těžké. O adoptovaném dítěti nic nevíš. Nevíš, kdo byli jeho rodiče, jaké geny po nich zdědil. Mám strach, Jitko, abychom svého činu nelitovali. Znáš to, ne vždycky se adoptované dítě cítí v rodině dobře, nebo je obtížně vychovatelné. Nechtěl bych se dostat do situace, abych musel řešit jeho prohřešky na úřadech, nebo v horším případě na policii. Takovou situaci bych určitě nezvládl!"
Mirkovy argumenty jsem musela uznat. Stejné obavy jsem měla i já. Ale jak situaci vyřešit ke spokojenosti všech, mne opravdu nenapadalo. Asi už do smrti se budeme muset zřejmě spokojit s dětmi Mirkova bratra, se kterým jsme bydleli společně v rodinném domku. Jeho děti nás milovaly a bylo tomu stejně i naopak. Jarda před dvěma roky ovdověl a já společně s Mirkem jsem mu pomáhala ve výchově jeho dvou ratolestí. Eliška chodila do druhé třídy a Markétka do školky. Měli jsme tak trošku náhradu za to, že vlastní děti nemáme. Teprve tehdy, když jsem s Jardou jednou rozebírala naši situaci, zrodil se v mé hlavě plán, jak to udělat, abychom i my s Mirkem byli šťastnými rodiči. Jarda sice chvíli váhal. Ale nakonec souhlasil. Potomek vlastně nebude cizí. Podědí geny z rodiny. Po Jardovi a společných rodičích s Mirkem. Podmínkou bylo, že Mirek se nikdy nesmí dozvědět skutečnou pravdu.
Umělé oplodnění jsem opakovaně absolvovala na klinice v Praze. Sperma tam poskytl Jarda. Věřila jsem, že to tentokrát vyjde. S Jardou jsme se dohodli, že Mirek se o ničem nemusí dozvědět…
Když jsem před rokem zjistila, že jsem opravdu těhotná, zaplavil mne pocit nepopsatelného štěstí. Když jsem to sdělila Mirkovi, díval se nejdříve na mne nevěřícně. Trochu jsem se bála, že začne pochybovat o mojí věrnosti a bude mne vyslýchat, kdy a kde jsem s kým byla a čí to dítě vlastně je. Ale nic takového se nestalo. Byl šťastný.
"No vidíš. Vždyť to ten doktor tenkrát dobře říkal."
"Co říkal?"
Mirek si nějak nemohl uvědomit, co tím myslím.
"Přece říkal, že by to byl zázrak, ne? A jak vidíš, zázraky se občas dějí. A nejenom v pohádkách…"
Odměnou mi tenkrát byl vroucí Mirkův polibek. Snad mi tuhle milosrdnou lež jednou na věčnosti všichni odpustí. Ale pro mne i pro Jardu zůstane skutečnost opravdovým tabu. V hlavě se mi honí jedna stará moudrost. Není důležité, kdo dítě zplodil. Důležité je a bude, kdo ho vychová…
Téma týdne: Tabu
