Přemýšlím už dlouho. Mám nebo nemám svému synovi odpustit jeho prohřešek? Co bude správné? Nedokážu se rozhodnout. Stále více se mi vrací vzpomínky na dobu před půl rokem, kdy bylo mezi námi všechno zalité sluncem. Michal studuje střední školu. Pravdou je, že nepatřil nikdy mezi "šprty", ale ani nepropadal. Prostě bral své studium jako zlatou střední cestu k dalšímu vzdělávání. A já se s tím smířila. Každý nemůže mít vyznamenání a poctivě řečeno, stejně to nikoho v dalším životě moc nezajímá. Je to moje vlastní zkušenost. Po nástupu do práce zaměstnavatel pouze vzal na vědomí, že mám nějaké státní zkoušky navíc oproti jiným. Žádné platové zvýhodnění, jak nám ve škole slibovali. Ale to odbočuji od tématu. Michala vychovávám sama. Je to už deset let, co se jeho otec nevrátil ze služební cesty. Dopravní nehoda tehdy měla fatální následky. Žádného jiného muže jsem od té doby nepotkala a ani nevyhledávala. Prioritní pro mne bylo vychovat z Michala slušného člověka, který se v životě neztratí. Tím více mne trápí jeho prohřešek, o kterém si nejsem tak docela jistá, zda prohřeškem je. Mohu svému synovi zakázat lásku? Bude to správné rozhodnutí? Z mého pohledu určitě ano. Ale z pohledu Michala je tomu právě naopak.
Před půl rokem se svěřil, že do školy nastoupila nová profesorka. Mladá a hezká žena, která bude učit angličtinu. Zřejmě zapůsobila na všechny své žáky, protože nejen Michal, ale i jeho kamarádi o ní jenom básnili. Na jednu stranu jsem uvítala, že se Michal začal více učit jazyk a polepšil si známky. Na druhou stranu se najednou méně vyskytoval doma. Netušila jsem, co se děje. Myslela jsem si, že se baví s kamarády a přála jsem mu to. Vždyť mladý je jenom jednou, tak ať si užívá. Až jednou…
Sedím v klidu u odpolední kávy, když zazvoní zvonek. Nikoho nečekám.
"Koho to sem čerti nesou?", zanadávám si.
"Člověk nemůže mít chvilku klidu!"
Otevírám dveře. Za nimi stojí mně neznámý muž, kolem třicítky.
"Paní Dolejšová?", ujišťuje se.
Když přikývnu, požádá mne, zda může dál. Potřebuje prý se mnou mluvit o Michalovi.
"Já jsem Novotný. Moje manželka učí vašeho syna angličtinu."
Sice nechápu, co se děje, ale pana Novotného pouštím dál. V rychlosti uvařím i jemu kávu a usazuji ho v obývacím pokoji.
"Tak co se děje, pane Novotný? Provedl vám Michal něco? Já o ničem nevím, tak povídejte!"
"Víte, paní Dolejšová, těžko se mi o tom mluví. Ale už nevím jak dál. Moje žena se přiznala, že s vaším Michalem má poměr. Vyrazilo mi to dech. Jsme spolu skoro pět let. Manželka je o dvanáct let starší, než váš syn. Vychováváme čtyřletou dcerku. Ve škole jsem si zjistil, kde bydlíte a vydal se za vámi. Pomozte mi zachránit moji rodinu…"
Nemohu tomu uvěřit. Michal a poměr s profesorkou? To snad není možné. Jakoby toho trápení nebylo už dost. Slibuji panu Novotnému, že s Michalem promluvím. Shodneme se na názoru, že zřejmě půjde o platonický vztah, alespoň ze strany Michala.
Ten večer čekám netrpělivě, až se Michal vrátí domů. Stále více se utvrzuji v tom, že takhle to nemůžu nechat, že takhle to nemůže skončit.
"Michale, co máš s profesorkou angličtiny?", udeřím na něho, sotva si v předsíni odloží kabát.
Zarazí se.
"Co bych s ní měl mít? Nic", snaží se zatloukat.
"Nepovídej. Byl tady pan Novotný. Žena se mu přiznala, že má s tebou poměr. Tak nelži a vysyp, jak se věci mají!"
"No mami, když už je to venku, tak musím říct, že čtvrt roku už je to pravda. Mám Barunku opravdu rád a chci s ní žít a ona se mnou. S její malou dcerkou si taky hodně rozumím. Jsme spolu všichni šťastní a plánujeme budoucnost."
"Proboha Míšo! Vždyť je pro tebe stará! Tobě je dvacet a chceš se starat o malé děcko? Co když tě jenom zneužívá? Nabaží se tě, odkopne a ty budeš nešťastný a sám! Uvědomuješ si to?
"Mami, láska přece není o věku. Věk je jenom číslo. Pro mne je Barunka ta pravá a já s ní budu šťastný. Vím to!"
Od té doby jsem Míšu mnohokráte přesvědčovala, aby si všechno rozmyslel, svůj vztah ukončil a neničil profesorčinu rodinu. Ale všechny snahy byly marné. Nakonec to došlo tak daleko, že se Michal odstěhoval ode mne do pronajaté garsonky. Dokonce si při studiu našel brigádu, aby si mohl nájem sám platit. Tehdy jsem si uvědomila, že vlastně dospěl. Že už to není ten můj jen na mamince závislý chlapeček, ale má svůj názor a svoje cíle. Nechci ho od sebe úplně odstřihnout. Občas jej v garsonce, kde žije také sám, protože by se tam Barunka s dcerkou nevešla, navštívím. Poznala jsem se tam i s jeho láskou. Barunka je opravdu hezká a milá žena. Podala žádost o rozvod. Michal je k ní pozorný, milý a našla prý u něho pochopení, které u svého manžela marně hledala. Plánuje s Michalem společný život…
Pomalu docházím k závěru, že lásku nelze nikomu zakázat. Zda Barunka a Michal se rozhodli správně, ukáže až čas. Mně nezbývá, než jim držet palce.
Téma týdne: "Co když je to správně?"
