Sedím jako obvykle v první řadě. V malém hudebním salonku, kam se vejde zhruba padesát lidí. Je tady příjemně. Sedadla se pomalu zaplňují přicházejícími posluchači. Na pódiu je už připravené koncertní křídlo. Skromná výzdoba, s velkou vázou plnou čerstvých květin mi najednou, nevím proč, nějak připomíná atmosféru posledního rozloučení. Ale přece tomu tak není! Snažím se uklidnit svoje chmurné myšlenky. Nemám a neměla jsem to v životě vůbec jednoduché. Zažila jsem už mnohé. Dobré i zlé, jak se říká. Zbývá mi zhruba deset let do důchodu. Z prvého manželství mám syna. Je už dospělý, odstěhoval se se svým otcem po našem rozvodu, ani přesně nevím kam. Dlouhou dobu jsem byla sama. Teprve před patnácti lety jsem se poznala s Romanem. Byla to velká láska, myslela jsem si tenkrát bláhově, že na celý život. Ale dopadlo to docela jinak. Vychovávám sama patnáctiletého syna. Roman mne opustil, když zjistil, že Mirek není tak docela zdráv. Narodil se jenom s jednou ledvinou a i ta mu před několika měsíci přestala fungovat. Kdo nezažil, nepochopí, kolik omezení a nepříjemností takový stav přináší. Opakované dialýzy, pobyty v nemocnici, vyloučení dlouhodobých výletů, sportování a mnoho dalšího. Z myšlenek mne vytrhne zazvonění, nabádající přítomné, aby se vrátili do sálu. Koncert, kde je můj Mirek jediným sólistou, za chvilku začne. Hudba je totiž jedinou Mirkovou láskou, která ho odvádí od nelehkého bytí. Má tak svůj svět, ve kterém si najde svoji duševní pohodu a klid. Ví nejlépe, že pokud se nenajde v brzké době vhodný dárce, může i tento koncert být pro něho posledním a přiblíží konec jeho cesty. Tvrdá realita. Ale nikdo z nás nechce propadat beznaději. Vždyť jak známo, naděje umírá poslední…
Sálem se pozvolna rozeznívají tóny Dvořákových Slovanských tanců. Mirek kromě hudby určitě nic jiného nevnímá. Znám ho. Při každém svém koncertu se maximálně soustředí. Vlohy ke hře na klavír zdědil snad po svém dědečkovi. I pro něj byla hudba vším, i když žádným koncertním mistrem určitě nebyl. U Mirka to bylo něco docela jiného. I přes své mládí už studoval na konzervatoři a do budoucna, pokud mu jeho sny vyjdou, si nedovedl představit, že by se měl živit něčím jiným, než hudbou. Přestávám zaměstnávat svůj mozek vzpomínkami a ponořím se do nádherných tónů české klasiky. I pro mne to znamená částečné vysvobození z celodenních starostí. Starostí o Mirka a délku jeho života.
Po posledním tónu je pár vteřin naprosté ticho. Teprve potom se rozezní potlesk. Mirek se zvedá od piana a je na něm vidět dojetí.
"Líbilo se ti to, mami?", stará se, když společně vycházíme do mrazivého večera. Je leden, nový rok se teprve rozbíhá a venku mrzne, až praští.
"Byl jsi skvělej, Mirku. Ostatně, jako vždycky. Vždyť vím, kolik úsilí to stálo, než ses ty Slovanské tance všechny naučil zpaměti. Jsi borec a můj mistr!", chválím, co to jde.
"Bylo to na rozloučenou, víš, mami?", podotýká smutně.
"Zítra mne zase čeká dialýza. A bůh ví, jak to dopadne potom", postěžuje si.
Snažím se ho utěšovat. Vždyť to už absolvoval tolikrát. Proč by to právě zítra mělo dopadnout jinak? A poslední koncert? Tak na to ať okamžitě zapomene. Přece by nechtěl svoje umění jen tak zahodit a mne tu nechat samotnou, co?
Hrozně mne to psychicky vyčerpává. Sama vím, že Mirek může mít pravdu, ale rozhodně to nechci vzdát. Ale nemohu se zbavit pocitu, že zítra bude něco jinak.
Ráno je stejně pošmourné jako včerejší večer. Venku sněží. Doprovázím Mirka do nemocnice. Stejně jako pokaždé. Nemohla bych jen tak odejít, aniž bych věděla, co se s ním děje.
Do ordinace nás tentokrát pozve sám pan primář. Už to je hodně neobvyklé.
"Tak pojďte dál, paní Mrázková!", otevírá dveře doširoka.
"Mám pro vás dobrou zprávu!" pokračuje a já cítím, jak se mi zvyšuje hladina adrenalinu v krvi.
"Pro Mirka se našel vhodný dárce ledviny. Je třeba všechno urychleně zařídit. Ledvina tu bude zítra a operace bude následovat okamžitě. Mirek si tu samozřejmě nějakou dobu poleží, to je jasné. Takže mládenče, nejbližší koncerty nestihneš, to bude muset tvoje mamka zrušit. Počítej s tím. Ale potom, pokud všechno dobře půjde, budeš moci koncertovat dle libosti. Však to víš sám. Mimochodem, včera jsi byl dobrej!"
"Vy jste tam taky byl?", Mirek se zmůže jenom na krátkou větu. Neočekávaná zpráva ho určitě zaskočila, stejně jako mě. S Mirkem se loučím, když odchází na pokoj a následně na dialýzu.
Začíná se mne zmocňovat strach. Strach matky o dítě, která na jednu stranu má obrovskou radost z Mirkovy naděje na život. Ale co když se operace nepodaří? Co když Mirkovo tělo transplantovaný orgán nepřijme? Co když to skutečně byl včera Mirkův poslední koncert a konec jeho cesty? Sedím v kuchyni u stolu a slzy přinášejí úlevu. Nesmím podlehnout depresi. Mirek mne po operaci bude ještě potřebovat. Musím být silná pro něho. Pro jeho nadání a jeho hudbu…
Po dvou letech…
Opět sedím v první řadě hudebního salonku. Otevřené koncertní křídlo netrpělivě čeká na svého klavíristu. Usmívám se. Mirek zmužněl, uvědomuji si, když přichází. Sálem se tentokráte rozeznívají tóny Smetanovy Prodané nevěsty. Mirek je šťastný a já s ním. Je jasné, že konec cesty je teprve kdesi před ním a dnes už věřím, že i hodně daleko.
Téma týdne: Konec cesty
