28.3.21

Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

Zamyšlená procházím ulicemi města. Dnešní den byl pro mne v práci hektický, a proto si potřebuji vyčistit hlavu. Po absolvování výběrového řízení na sekretářku starosty jsem se za dvě hodiny dozvěděla, že to pro mne neskončilo dobře. Byly jsme tam celkem dvě uchazečky, šance padesát na padesát. Tu druhou mladou paní nebo slečnu jsem neznala, ale právě ona konkurz vyhrála. Okamžitě se po úřadě začaly šířit drby, že to je určitě nějaká starostova známá. Kdo ví. V této situaci je možné všechno. Sama nevím, jestli mám být kvůli tomu smutná. Sice jsem si v duchu dělala naději, že budu mít jinou práci a možná i lepší plat, ale na druhou stranu mne cosi varovalo. Snad to byla osoba starosty, nevím. A přece to není poslední příležitost, jak změnit práci, utěšuji se v duchu. Největší radost z mého „neúspěchu“ měla samozřejmě Jitka. Nedivím se. Vždycky není příjemné měnit kolegyni u protějšího stolu, a tak to ještě společně nějakou dobu na podatelně potáhneme. Stejně se musí dořešit to, že Maruška se určitě dlouho nevrátí a není jisté, jestli se vrátí vůbec, takže nějaká nová kolegyně nebo kolega nás také pravděpodobně bude v budoucnu čekat.

Z myšlenek mne vytrhne známý hlas.

 „Veroniko? Počkej!“

 Přes silnici přebíhá dívka, kterou nejdřív na vzdálenost nepoznávám. Teprve, když dobíhá, je mi jasno.

 „Terezo? Seš to ty? Ahoj, ráda tě vidím!“

 Zkoumavým pohledem si měřím Terezku, a jediné, co mne upoutá, je rýsující se těhotenské bříško.

 „Koukáš, jak jsem dopadla co? Byla jsem blbá, to mi věř. Ale bohužel jsem na to přišla už pozdě. Dneska ale nelituju, i když to jako svobodná matka asi nebudu mít jednoduché, víš?“

 „Terko, takže to, co se šuškalo po chodbách, byla pravda? Za tohle může starosta? A proč jsi vlastně odešla tak rychle?“

 Tereza mi stručně vylíčí svoje důvody. A já, nevím proč, jsem najednou dvojnásob ráda, že jsem ten konkurz na sekretářku nevyhrála. Neumím si představit, že bych mohla skončit podobně. A ten starostův přístup k problému? Škoda mluvit.

„Tak to už se ti nedivím, že jsi všechno rychle zabalila. Taky by mě štvalo, kdyby partner o svém otcovství pochyboval a dal mi to jasně najevo. Jen já bych to „tatínkovi“ tak lehce neodpustila. Když mi zavařil, tak ať alespoň platí.“

 „Víš nechtěla jsem se dohadovat. Jeho představa byla jediná, a to byl potrat. Když jsem nesouhlasila, byl oheň na střeše. Hlavně chtěl všechno utajit před manželkou a už vůbec neměl v úmyslu se rozvádět. Na druhé straně mně to ani nikdy nesliboval. Dnes už vím, že jsem si všechno měla rozmyslet, protože za to, že jsem těhotná, můžu taky já. Neměla jsem vysazovat antikoncepci. Myslela jsem si, že se mi podaří Jiřího přetáhnout na svoji stranu a změní na rozvod názor. Byl to zásadní omyl, víš? Ale teď už se opravdu těším na mimino. Navíc se se mnou smířila máma a moc počítám s její pomocí. A k tomu placení? Uvidím, až se to narodí. Třeba změním názor, ale jednoduché to určitě nebude. Ale dost slov k mému problému. Kam vlastně jdeš?“

 „Jdu za mámou. Odstěhovala se ke svému příteli a já jsem teď v bytě sama. Musím jí říct, jak jsem v práci dopadla.“

 Vyprávím Terce, že jsem ji vlastně měla nahradit na místě sekretářky.

„No, to jsou náhody, co? A mrzí tě to?“

„Ani nevím, Terezo. Na jednu stranu bych měla asi lepší peníze, ale to není všechno. Na druhou stranu by mi asi vadila osoba nadřízeného. Nejen proto, co o něm zvlášť po dnešku vím, ale i proto, že chodím s jeho synem. Bála bych se, že by to nemuselo dělat dobrotu a do vztahu, který je zatím hodně křehký a mladý, by nám mohl zasahovat.“

„Jé, ty chodíš s Pavlem? To ti moc přeju. Znám ho docela dobře. Často chodíval za tátou, obzvlášť, když si ten starý sklerotik něco důležitého, jako třeba mobil, zapomněl doma. Je to hodný kluk, za chvíli bude mít dostudováno. Rád všem pomůže a je sympaťák. Tak si ho hýčkej, určitě budeš spokojená a on myslím taky“.

 Na zastávku dojíždí tramvaj a já se s Terezkou loučím. Teď mě bude čekat další kolo povídání s mamkou a možná i Viktorem.

 Mamka už na mne netrpělivě čekala.

„Tak tě tady vítám. Moc jsem se na tebe těšila. Dáš si čaj, nebo kafe? Pokecáme, co je nového. Viktor se k nám určitě připojí, šel jenom jak říká „na jedno“ do protější hospody. Za chvíli tu bude, ví o tom, že přijdeš.“

 Máma měla pravdu. Než jsem si stačila pohodlně sednout k televizi v obývacím pokoji, Viktor byl doma. Alespoň nebudu muset vykládat svoje novinky dvakrát.

 „Tak to je škoda, že ti to nevyšlo. Moc jsem na tebe dneska myslela. Ale není všem dnům konec. Určitě se časem najde na úřadě jiné volné místo a na podruhé ti to vyjde.“

„Mami, věř, že toho nelituju“.

Vyprávím o svých důvodech i o dnešním setkání s Terezou, které mi přineslo nové pohledy na mého nadřízeného. Viktor mlčky poslouchá a občas přikyvuje. Upíjím horký čaj a nemůžu se nezeptat.

 „No, a kdy čeká výběrové řízení tebe?

„Verčo, vypukne to za týden, prý je docela dost přihlášených. Tak uvidím, jestli budu mít větší štěstí než ty. Ale pryč od práce. Nechám to osudu. Chtěla jsem tě ještě pozvat, pochopitelně i s Pavlem, na oslavu mých padesátin. Jak víš, mám narozky začátkem prosince. Chtěla bych to oslavit v úzkém kruhu, tady doma. Přijdeš? Datum ti ještě povím, záleží na tom, kdy bude oslava v práci. To víš, ani tam se nic neutají!“

 „Mami, samozřejmě, že přijdu i s Pavlem. Teď už ale budu muset jít, po osmé čekám Pavla. Dík za hezké odpoledne a držím ti palce!“

Cestou domů marně přemýšlím, jaký dárek koupím mamce k životnímu výročí. Snad něco napadne Pavla, utěšuju se, když se pohodlně usadím v obýváku, v očekávání věcí příštích.

Pokračování příště

 

 

21.3.21

Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ  PRVNÍ

 Pošmourné páteční listopadové odpoledne opravdu nepřidává na dobré náladě. Drobně prší, je docela chladno a cestou z práce vytahuji z tašky deštník.

„Dneska by ani psa nevyhnal. To je jako schválně. Pavel mě pozval na rande a já tam půjdu s parapletem. Ach jo.“

Vzdychám si do pochodu, protože dneska z práce docela pospíchám.

„Veroniko!“

Zvučný hlas se nedá přeslechnout a já se za ním otáčím.

„Pane Duras? Dobrý den. Děje se něco? Něco s Maruškou?“

„No, vlastně – jsem rád, že vás vidím. Stejně jsem za vámi chtěl zajít do práce. Takhle jste mi ušetřila cestu. Maruška se už cítí líp. Pořád je ještě na psychiatrické klinice a nějakou dobu tam ještě bude. Ale terapie jí pomáhají, snad teď už to bude jenom lepší. Ale jestli se vrátí k vám do práce, to nevím. Nabízej jí invalidní důchod, tedy zatím částečný. Těch svých depresivních stavů se už nezbaví asi do smrti. Ale s tím se nedá nic dělat. Oba se s tím musíme naučit žít“.

 „Moc Marušku pozdravujte, pane Duras. Rozhodně jí držím palce, aby bylo líp. A když už vás vidím, co ta policie? Už se to vyšetřování nějak uzavřelo?“

„Ano. Případ byl odložen, protože žádné cizí zavinění na pokusu o sebevraždu mojí manželky se nezjistilo. A teď mě omluvte, pospíchám za Maruškou“.

 Prší čím dál víc, a tak jsem ráda, že nemusím dlouho čekat na tramvajové zastávce. Za deset minut už stojím před naším domem a usilovně hledám v kabelce klíče. Když se to podaří, oddechnu si. Teď se ještě dát trochu do gala.

Doma mne obklopí příjemné teplo vytopeného bytu. Už víc jak měsíc si zvykám na to, že tady bydlím sama. Nevadí mi to. Naopak si připadám „jako velká holka“, jak mne často nazývala moje mamka. Pečlivě češu před zrcadlem svoje dlouhé vlasy, když se ozve zvonek.

 „Kdo to může být? Teď se mi žádná návštěva nehodí“, přemýšlím a než otevřu, podívám se dveřním kukátkem.

„Pavel? Co tady dělá, vždyť jsme byli domluveni, že se sejdeme před kinem!“

To už otevírám dveře a divím se nahlas.

 „Doufám, že ti nevadí, že jsem tady. Když jsem viděl, jak venku „cedí“, tak jsem si raději půjčil od táty auto a přijel. Nechci mít svoji lásku promoklou, víš?“

 „Vyřešil jsi to skvěle, Pavle. Takže máme ještě dost času, ne? Dáš si kafe? A promiň, tvoji návštěvu jsem nečekala, a tak nemám moc uklizeno“, přivádím Pavla do obýváku. Za chvilku už sedíme v pohodlné sedačce a já Pavlovi líčím moje setkání s panem Durasem. Najednou mám pocit, jako by mne neposlouchal. Dívá se na mne zkoumavým pohledem, a já se začínám nenápadně prohlížet. Nemám špinavou blůzu? Nechybí mi knoflík? Proč na mě tak zírá?

 „Posloucháš mě vůbec? Přijde mi, že jsi duchem úplně někde jinde. Co se děje? Vnímáš mě?“

 „Promiň, Verčo. Nějak jsem se zamyslel. Co jsi říkala?“

 Stručně znovu shrnu obsah setkání s Richardem.

„Je moc dobře, že Maruška je na tom líp. Taky bych nechtěl, aby dopadla špatně“.

 Pavel se odmlčel a já znovu pociťuji jeho oči na svém obličeji.

„Pavle nezlob se, ale co na mě tak zíráš? Je na mně něco špatně?“

„No právě že vůbec ne. Jsi nádherná a moc se mi líbíš.“

Pavel se ke mně přibližuje a já najednou začínám chápat, co jeho dlouhé pohledy vyjadřovaly.

 „Veroniko, mám takový návrh. Co kdybychom se dneska na to kino vykašlali? Venku je ošklivo, a mně je tady s tebou moc hezky.“

Uvědomuji si, že jsem Pavlovi nedávno řekla, že máma se už před měsícem odstěhovala k Viktorovi. Nějak ale nebyla příležitost k tomu, abych ho k sobě pozvala. A jak je vidět, vyřešil to sám.

„Ty filuto! Ty už jsi s tím počítal, že do kina dnes nepůjdeme, co? No, nakonec, ani mně se do toho psího počasí moc nechce. Ale co si dáme k jídlu? Já nic nevařila, nepočítala jsem dneska s ničím takovým.“

„Počkej, něco jsem donesl.“

Pavel mizí do předsíně a vrací se s lahví vína v ruce.

„Tak trochu jsem s tím počítal, že to kino vynecháme, víš? A tak jsem cestou za tebou trochu nakupoval. Z tašky, kterou drží v druhé ruce, vytahuje krabici.

„To, aby nám víno lépe chutnalo“, otevírá ji a já vidím krásně nazdobené chlebíčky.

„Myslel jsi na všechno, a to je moc fajn“.

Náš první společný večer se mimořádně vydařil.  Stihla jsem ještě Pavlovi říct, že v pondělí mne čeká výběrové řízení na sekretářku starosty a že se trochu bojím, jak to všechno dopadne. Sama nevím, zda se mi toto místo chce zastávat.

Krátce před půlnocí se Pavel zvedl.

„Nechám tady auto, řídit stejně nemůžu. Snad stihnu poslední noční tramvajovou linku domů. Bylo mi s tebou hezky.“

„Počkej, Pavle. Přece teď nepůjdeš domů. Zítra je sobota, do školy nemusíš. Co kdybys tady zůstal?“

 Pavel nezaváhal ani chviličku. A já si ráno uvědomila, že Pavel už pro mne přestal být jenom kamarád. A jsem moc ráda, že Pavel je můj přítel. Společně jsme strávili celý víkend a já pochopila, že jsem se opravdu zamilovala a splnila si svůj dávný tajný sen.

Pokračování příště

 

14.3.21

Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ

„Ahoj mami! Ty už jsi doma? Nějak brzo, ne?“

Vítám svoji mámu, která se v poslední době doma moc nezdržovala. Na plný úvazek ji zaměstnával Viktor. Je pátek, krátce po druhé hodině, před námi víkend, a proto mne tahle situace dvojnásobně udivuje.

„No, no, Veroniko. Děláš, jako kdybys mne doma ráda neviděla. Mám něco na srdci, co potřebuju s tebou probrat, a tak jsem tady. Ale nejdřív si spolu dáme kafe, co říkáš? Ve škole jsem neměla na nic čas, v poslední době tam panuje blázinec, protože naše ředitelka Šmahelová odchází pracovat na jinou školu, prý to bude mít blíž od bydliště. Znáš to určitě z úřadu taky, jaké to je, když někdo „balí kufry“ a předává svoji agendu.“

 Mlčky přikyvuju a stihnu se převléknout do domácího oděvu. To už na našem konferenčním stolku voní čerstvá káva a odkudsi mamka vyčarovala i sušenky s čokoládou, moje oblíbené. To musí být asi velké novinky, co mi chce sdělit, pomyslím si. Něco ke kávě u nás doma bylo velmi zřídka.

  „Víš Verčo“, mamka začíná opatrně a já o to víc napínám uši.

„Už nejsi žádná malá holka, a tak si myslím, že mojí životní změnu přijmeš bez problémů. Sama víš, že se teď už hodně často vídám s Viktorem. Nevím sama, jak se to stalo, ale jsem s ním ráda a šťastná. Snad dokážeš pochopit, že nechci zůstat až do smrti sama, co říkáš?“

„Mamčo moje, to je moc dobře. Moc ti to přeju, a jestli sis myslela, že mi to nějak bude vadit, tak naopak. Jsem ráda, že sis po čase našla někoho blízkého. Nakonec Viktora znám i já a je to sympaťák. Však jsem ti to už vícekrát řekla. Ale to není ta tvoje životní změna, že ne? Nechceš ty se mi na stará kolena vdávat?“, směju se i očima.

 „To jsi tedy netrefila, Verčo. Vdávat se opravdu nechci a myslím, že ani nebudu. Jednou mi to docela stačilo. Ale máš pravdu. To, že chodím s Viktorem s mojí životní změnou jenom souvisí. Víš, moje milá, nabídl mi, abych se k němu přestěhovala. Jeho hezky zařízený domek, kterému já soukromě a potichu říkám „vila“, taky znáš. A popravdě se mi tam moc líbí. Láká mě i práce na zahradě, jako relax po celodenním trápení se s dětičkama.. I když teď není tak docela jasné, jestli na zahrádku budu mít vůbec čas. Ale nevím, jestli tě tady v bytě můžu nechat samotnou. Zvládneš to?“

Mamka si mě prohlíží zkoumavým pohledem a já najednou nevím, co honem říci. Samozřejmě, že se taková změna dala očekávat. Ale stejně mě to překvapilo, i když příjemně.

 „Mami. Sama jsi řekla, že už nejsem malá holka, i když občas bych jí ráda byla. To víš, že to tady zvládnu. A nakonec, vždyť nebudeš tak daleko. Když budu něco potřebovat, objevím se u tebe, neboj. A co jsi myslela tím, že možná nebudeš mít na zahrádku čas?“

 „To je další věc. Znáš mě. Když změna, tak všude. Jednoduše řečeno, naše ředitelka Lucka Šmahelová odchází od nového roku ředitelovat na střední školu, myslím, že říkala něco o gymnáziu. No, a nabídla mi, abych to převzala po ní. Ale ještě vůbec nic není jisté. Musí se vypsat výběrové řízení, a to vůbec nemusím vyhrát, rozumíš? Ale práce ředitelky by mě lákala a myslím, že i bavila. Tak uvidíme...“

V duchu se usmívám. Je to náhoda? I mně bylo totiž nabídnuto v práci jiné místo. Ale mamka o tom zatím vůbec nic netuší. Jak je vidět, přišel čas se pochlubit.

 „Mami, je to opravdu zvláštní. Tebe snad čeká povýšení a mně v práci nabídl šéf, jestli bych nechtěla dělat u starosty sekretářku místo Terezy, která odešla z úřadu. Vím to asi týden a pořád nevím, jak s tím mám naložit. Dali mi čas na rozmyšlenou do konce měsíce. Ale je taky fakt, že se musí uskutečnit výběrové řízení, tak jako u tebe. A jak tohle dopadne neví nikdo“.

 „A proč se rozmýšlíš? Přece bys měla lepší práci, možná náročnější, ale taky lepší plat. Nebo snad ne?“

„To asi ano. Ale peníze nejsou všechno, víš? Jednak mám práci, kterou dělám, ráda. Jednak si rozumím dobře s Jitkou a u starosty bych byla sama. Že bych si povídala se starostou, si neumím dost dobře představit a opravdu nerada bych skončila jako Tereza. Však víš, o čem mluvím. Po úřadě se šušká, že odešla narychlo, protože se starostou čeká rodinu. Ale jestli je to pravda, nevím. Fakt je, že skončila ze dne na den. A ještě jedna věc mě od té nabídky odrazuje. Starosta je volený, jak je všeobecně známo. Tohle volební období mu končí za rok. A kdyby po něm byl zvolen někdo úplně nový, tak bych se mu už jako jeho sekretářka vůbec nemusela líbit. Vždycky to tak bylo. Nový starosta si přivedl nové lidi. A co pak budu dělat já? Na podatelně je přece jen to místo jistější, tedy alespoň do té doby, než uděláš nějaký opravdu vážný průšvih“.

 „Verčo, opravdu ti rozumím. Ale rozmysli se dobře. Kdo ví, co bude za rok. V dnešní době nemůžeš plánovat skoro nic. Doba je tak překotná, že nevíš, co bude zítra. Třeba za rok už taky nebudeš sama a budeš se starat o svoji rodinu. Přece nechceš až do důchodu třídit poštu. Určitě máš na víc...“

 Vím, že má máma pravdu a nemůžu než souhlasit. Ale jednu důležitou otázku jsem ještě mamce nepoložila.

 „Mami, tak jsme si vyložily karty, zjistily jsme, že máme hodně společných bodů. Ale na jedno jsem se ještě nezeptala. Kdy se budeš stěhovat? Promiň, nechci tě vyhánět, víš, že jsem s tebou ráda. Ale chtěla bych to vědět“.

 „Čekala jsem, kdy se zeptáš. Podívej. Za pár týdnů bude listopad. Ráda bych byla s Viktorem na Vánoce. Ale to vůbec neznamená, že ty bys tam nemohla být se mnou, rozumíš? Nechci nijak pospíchat, ale taková je moje představa a Viktorovo přání. Ale to všechno je ještě trochu daleko.“

 Uklízím ze stolu hrnečky od kávy a vybavuji si znovu průběh našeho dnešního důležitého povídání. Jedno je jisté. Mě i mamku čeká nový životní krok. A jeho první etapou bude řádně a včas podat přihlášku do vypsaného výběrového řízení.

 Jsem moc zvědavá na to, co na tyhle novinky bude říkat Pavel. Potěšilo by mě, kdyby je uvítal. Představa, že bychom mohli brzy spolu bydlet ve společném bytě, mě v poslední době lákala čím dál víc.

Pokračování příště