Život je kolotoč

 KAPITOLA TŘICÁTÁ

„Ahoj mami! Ty už jsi doma? Nějak brzo, ne?“

Vítám svoji mámu, která se v poslední době doma moc nezdržovala. Na plný úvazek ji zaměstnával Viktor. Je pátek, krátce po druhé hodině, před námi víkend, a proto mne tahle situace dvojnásobně udivuje.

„No, no, Veroniko. Děláš, jako kdybys mne doma ráda neviděla. Mám něco na srdci, co potřebuju s tebou probrat, a tak jsem tady. Ale nejdřív si spolu dáme kafe, co říkáš? Ve škole jsem neměla na nic čas, v poslední době tam panuje blázinec, protože naše ředitelka Šmahelová odchází pracovat na jinou školu, prý to bude mít blíž od bydliště. Znáš to určitě z úřadu taky, jaké to je, když někdo „balí kufry“ a předává svoji agendu.“

 Mlčky přikyvuju a stihnu se převléknout do domácího oděvu. To už na našem konferenčním stolku voní čerstvá káva a odkudsi mamka vyčarovala i sušenky s čokoládou, moje oblíbené. To musí být asi velké novinky, co mi chce sdělit, pomyslím si. Něco ke kávě u nás doma bylo velmi zřídka.

  „Víš Verčo“, mamka začíná opatrně a já o to víc napínám uši.

„Už nejsi žádná malá holka, a tak si myslím, že mojí životní změnu přijmeš bez problémů. Sama víš, že se teď už hodně často vídám s Viktorem. Nevím sama, jak se to stalo, ale jsem s ním ráda a šťastná. Snad dokážeš pochopit, že nechci zůstat až do smrti sama, co říkáš?“

„Mamčo moje, to je moc dobře. Moc ti to přeju, a jestli sis myslela, že mi to nějak bude vadit, tak naopak. Jsem ráda, že sis po čase našla někoho blízkého. Nakonec Viktora znám i já a je to sympaťák. Však jsem ti to už vícekrát řekla. Ale to není ta tvoje životní změna, že ne? Nechceš ty se mi na stará kolena vdávat?“, směju se i očima.

 „To jsi tedy netrefila, Verčo. Vdávat se opravdu nechci a myslím, že ani nebudu. Jednou mi to docela stačilo. Ale máš pravdu. To, že chodím s Viktorem s mojí životní změnou jenom souvisí. Víš, moje milá, nabídl mi, abych se k němu přestěhovala. Jeho hezky zařízený domek, kterému já soukromě a potichu říkám „vila“, taky znáš. A popravdě se mi tam moc líbí. Láká mě i práce na zahradě, jako relax po celodenním trápení se s dětičkama.. I když teď není tak docela jasné, jestli na zahrádku budu mít vůbec čas. Ale nevím, jestli tě tady v bytě můžu nechat samotnou. Zvládneš to?“

Mamka si mě prohlíží zkoumavým pohledem a já najednou nevím, co honem říci. Samozřejmě, že se taková změna dala očekávat. Ale stejně mě to překvapilo, i když příjemně.

 „Mami. Sama jsi řekla, že už nejsem malá holka, i když občas bych jí ráda byla. To víš, že to tady zvládnu. A nakonec, vždyť nebudeš tak daleko. Když budu něco potřebovat, objevím se u tebe, neboj. A co jsi myslela tím, že možná nebudeš mít na zahrádku čas?“

 „To je další věc. Znáš mě. Když změna, tak všude. Jednoduše řečeno, naše ředitelka Lucka Šmahelová odchází od nového roku ředitelovat na střední školu, myslím, že říkala něco o gymnáziu. No, a nabídla mi, abych to převzala po ní. Ale ještě vůbec nic není jisté. Musí se vypsat výběrové řízení, a to vůbec nemusím vyhrát, rozumíš? Ale práce ředitelky by mě lákala a myslím, že i bavila. Tak uvidíme...“

V duchu se usmívám. Je to náhoda? I mně bylo totiž nabídnuto v práci jiné místo. Ale mamka o tom zatím vůbec nic netuší. Jak je vidět, přišel čas se pochlubit.

 „Mami, je to opravdu zvláštní. Tebe snad čeká povýšení a mně v práci nabídl šéf, jestli bych nechtěla dělat u starosty sekretářku místo Terezy, která odešla z úřadu. Vím to asi týden a pořád nevím, jak s tím mám naložit. Dali mi čas na rozmyšlenou do konce měsíce. Ale je taky fakt, že se musí uskutečnit výběrové řízení, tak jako u tebe. A jak tohle dopadne neví nikdo“.

 „A proč se rozmýšlíš? Přece bys měla lepší práci, možná náročnější, ale taky lepší plat. Nebo snad ne?“

„To asi ano. Ale peníze nejsou všechno, víš? Jednak mám práci, kterou dělám, ráda. Jednak si rozumím dobře s Jitkou a u starosty bych byla sama. Že bych si povídala se starostou, si neumím dost dobře představit a opravdu nerada bych skončila jako Tereza. Však víš, o čem mluvím. Po úřadě se šušká, že odešla narychlo, protože se starostou čeká rodinu. Ale jestli je to pravda, nevím. Fakt je, že skončila ze dne na den. A ještě jedna věc mě od té nabídky odrazuje. Starosta je volený, jak je všeobecně známo. Tohle volební období mu končí za rok. A kdyby po něm byl zvolen někdo úplně nový, tak bych se mu už jako jeho sekretářka vůbec nemusela líbit. Vždycky to tak bylo. Nový starosta si přivedl nové lidi. A co pak budu dělat já? Na podatelně je přece jen to místo jistější, tedy alespoň do té doby, než uděláš nějaký opravdu vážný průšvih“.

 „Verčo, opravdu ti rozumím. Ale rozmysli se dobře. Kdo ví, co bude za rok. V dnešní době nemůžeš plánovat skoro nic. Doba je tak překotná, že nevíš, co bude zítra. Třeba za rok už taky nebudeš sama a budeš se starat o svoji rodinu. Přece nechceš až do důchodu třídit poštu. Určitě máš na víc...“

 Vím, že má máma pravdu a nemůžu než souhlasit. Ale jednu důležitou otázku jsem ještě mamce nepoložila.

 „Mami, tak jsme si vyložily karty, zjistily jsme, že máme hodně společných bodů. Ale na jedno jsem se ještě nezeptala. Kdy se budeš stěhovat? Promiň, nechci tě vyhánět, víš, že jsem s tebou ráda. Ale chtěla bych to vědět“.

 „Čekala jsem, kdy se zeptáš. Podívej. Za pár týdnů bude listopad. Ráda bych byla s Viktorem na Vánoce. Ale to vůbec neznamená, že ty bys tam nemohla být se mnou, rozumíš? Nechci nijak pospíchat, ale taková je moje představa a Viktorovo přání. Ale to všechno je ještě trochu daleko.“

 Uklízím ze stolu hrnečky od kávy a vybavuji si znovu průběh našeho dnešního důležitého povídání. Jedno je jisté. Mě i mamku čeká nový životní krok. A jeho první etapou bude řádně a včas podat přihlášku do vypsaného výběrového řízení.

 Jsem moc zvědavá na to, co na tyhle novinky bude říkat Pavel. Potěšilo by mě, kdyby je uvítal. Představa, že bychom mohli brzy spolu bydlet ve společném bytě, mě v poslední době lákala čím dál víc.

Pokračování příště