Blogování je koníček

Není to ještě tak dávno. Mému blogu budou v září teprve - nebo už - tři roky. Tedy, vyjádřeno "po lidsku" je stále ještě malé děcko, které se jak doufám, bude dál rozvíjet. K založení blogu mne vlastně dovedla náhoda, když jsem zjistila, že je vyhlášena soutěž na téma "Setkání s literární postavou". I když se nakonec napsaná povídka o setkání s babičkou Boženy Němcové v soutěži neumístila, neodradilo mne to. Již od svého mládí jsem pokoušela literární múzu a neodolala ani tentokrát. Jak si ale takový blog založím? Návod k tomuto kroku je na stránkách blogu k dispozici, ale vezmeme-li v úvahu, že poprvé jsem počítač dostala v práci ve svých padesáti letech, dalo mi založení blogu jako seniorovi možná trochu víc práce, než těm mladším. Ale moderní technika mne zajímala a zaujala. Založení blogu se nakonec podařilo. Chvilku trvalo, než jsem vymyslela ten správný název. Nejprve "Můj blog", později "Blogísek". Ale nic z toho se mi nelíbilo. Měla jsem jasno pouze v jeho zaměření. Bude to literární blog, jak jinak. Nakonec zvítězil název "Písmáček" a pod tímto názvem, s perfektním designem od jedné šikovné blogerky, jej najdete dodnes.

Občas přemýšlím nad tím, proč jsem se vlastně na stará kolena do blogování pustila. Je to celkem jasné, tedy alespoň pro mne. Blog je pro mne možnost stýkat se s podobně postiženými človíčky, alespoň na virtuální úrovni. Komunikace s někým, kdo má podobné zájmy a starosti, je po celý život a zejména v seniorském věku, mimořádně důležitá. Díky tomu jsem ráda poznala řadu dobrých blogujících, kteří se na můj blog pravidelně vracejí, moje příspěvky čtou a komentují. Snažím se dělat totéž, i když občas ve svých komentářích autory moc nešetřím. Především mi vadí ti, kteří píší možná dobře, ale neovládají pravopis. Každé dílko tak hodně utrpí, byť by bylo sebelepší.

Na mém blogu se většina článků váže k tématům týdne. Ptáte se proč? Baví mne tvořit na zadaná témata. Nenechávám tak svůj mozek v nečinnosti. Postupem času se psaní na blog stává koníčkem, který mi působí radost. Potěšilo mne i to, že prostřednictvím informací na mém blogu si některé blogerky objednaly a následně i pochválily mé zatím dvě vydané knihy povídek ze života. Ukázky z knih jsou také na mém blogu k dispozici čtenářům.

Určitě nebudu patřit k těm, kdo na blog denně "vyplivne" několik článků. Myslím si, že i zde platí pravidlo, že všeho moc škodí. Chtěla bych i do budoucna na svůj "Písmáček" zveřejňovat příspěvky, které čtenáře pobaví, potěší a budou se proto na můj blog rádi a často vracet. Když je náhodou můj článek vybrán jako nejlepší na zadané téma týdne, potěší to dvakrát. Za dobu tří let můj blog navštívilo k dnešnímu dni 10 367 čtenářů. A myslím si, že to není tak málo. Každou návštěvu i komentář uvítám. Chci věřit, že můj "Písmáček" se postupně vyklube z dětského věku až do dospělosti a neztratí své čtenáře.

Téma týdne: "Bloguju, protože…"

Kolik mozků pro život potřebujeme?

Při zamýšlení se nad tématem týdne "Jdi a kup si mozek" mne napadá, jaké by to asi vlastně bylo, kdyby existovaly skutečně nějaké prodejny s mozky. Byla by tam fronta? Kolik by takový mozek stál? Jaká by byla dodací lhůta? A které mozky by šly nejvíce tak říkajíc na odbyt? Nad tím si dovolím se zamyslet trochu hlouběji. Je skutečností, že za život bychom pravděpodobně potřebovali mozků několik. V kojeneckém věku by takový mozek musel umět hezky nahlas řvát, pokud možno v noci málo spát, přes den se hodně cpát a ještě více dělat do plenek. Přece se nějak musíme odvděčit našim rodičům, že nás zplodili. Jak tedy jinak, než takto, hezkým zlobením, za které nás ještě všichni chválí, chovají nás a dělají všechny věci, které jsou nám příjemné. O takový mozek se my miminka vůbec nemusíme starat. Všechno za nás udělají dospěláci.

Když dojdeme do školního věku, potřebujeme mozek "rozvíjející". Nejdříve se učíme poznávat nejbližší lidi kolem sebe, vnímáme věci, se kterými si hrajeme. Později se učíme písničky a říkanky. Zapamatovat si je dá práci a svůj mozek už musíme častým opakováním trochu trénovat. Když nás mine školka, nastanou školní radosti a rozvíjející mozek je znovu v akci. Učíme se písmenka, slabiky, slova, nakonec věty a pak zjistíme, že umíme číst a pohádku na dobrou noc už zvládnem sami. Neminou nás ani počty. Nejdůležitější přece bude, abychom si jednou dokázali dobře spočítat výplatu. Čím více v té době mozek trénujeme, tím pro nás lépe. Pravda je, že ne každému mozku se tahle praxe líbí. Proto někteří z nás jsou více na jazyky, jiní na matematiku, další na ostatní vědy a ti poslední snad kromě tělocviku na nic. Po ukončení základky bychom potřebovali další mozek, tentokrát kromě vědomostí zaměřený i na city. Kdo z nás v té době nepotkal svoji první lásku? Ti, co to učinili dříve, museli mít svůj mozek obzvlášť luxusní. Náš nový mozek by musel být co nejchytřejší, zaměřený na úspěšné složení maturity či závěrečných zkoušek z učebního poměru. Pro ty z nás, kteří zamíří na vysoké školy, by musel být k dispozici další mozek. Mozek, který odolá stresům ve zkouškovém období, odolá pokušení se hned po měsíční známosti nevdat, otěhotnět, nebo se oženit, uchrání nás před nebezpečím alkoholu či drog a nezavede nás na scestí. Je to velmi složité a ne všichni to beze zbytku zvládnou. Určitě to znáte sami.

Když se nám podaří v dnešní době najít ke svému vzdělání odpovídající zaměstnání, zase potřebujeme mozek přinejmenším doplnit. Je třeba zvládnout kolektiv kolem nás, kde už nejsou jenom naši vrstevníci, ale i lidé starší, mnohdy zkušení, od kterých se máme co učit. Na druhou stranu je třeba se ke všem slušným způsobem chovat, své nadřízené nevyjímaje. Přetrvává soustavný stres, který se náš mozek musí naučit řešit tak, abychom v brzké době neskončili na psychiatrii. Přitom musíme dál rozvíjet svoje city, svoje lásky a stále častěji myslíme na založení rodiny. Pomalu se tak dostáváme do další etapy našeho života. Když se nám narodí potomek, přibude do našeho mozku další vlastnost. Odpovědnost. Už nezodpovídáme jenom za sebe, nebo za svoji druhou polovičku, ale hlavně za našeho potomka. A najednou zjistíme, že se všechno začíná opakovat. My rozhodujeme o mozečku našeho miminka, tak, jako tomu bylo kdysi u našich rodičů a nás samotných. Ale i naše děti vyrostou a pro nás nastane fáze "důchodcovská".

I v této části našeho života potřebujeme kvalitní mozek. Pravda ale je, že už bývá zaměřený specificky hlavně na paměť. Najednou zjistíme, že to, co si nenapíšeme, zapomeneme. A tak nepostradatelným kamarádem našeho mozku se stává bloček, sešitek, či jenom obyčejný papírek, kam si píšeme vše. Co je třeba nakoupit, co budeme vařit, kam pojedeme o víkendu a kdoví, co ještě. V téhle době už musíme náš mozek trénovat naplno, jak říkají sportovci, nejlépe dvou až třífázově. Když to nebudeme dělat, dopadneme špatně a po bytě budeme hledat pomyslného zloděje, který nám všechno schovává a má německé jméno. Taky to znáte, že? Pomalu se vracíme do našeho dětství. Nejen ve vzpomínkách. Často si hrajeme s vnoučaty, učíme je písničky a říkanky, radujeme se z jejich úspěchů a podporujeme je v jejich rozvoji. Mozek je hrozně složitý orgán. Ne každý jej dokáže vytrénovat na všechno. Už moje babička říkávala, že "komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí". To je stará, i když smutná pravda. A tak si všichni přejme, aby naše mozky fungovaly k plné spokojenosti, aby "srážek s blbcem" bylo co nejméně a jednou jsme si mohli s uspokojením říci, že jsme život nežili nadarmo.

Téma týdne: Jdi a kup si mozek