27.11.14

Barvy života

Kolik odstínů barev má náš život? Zkusila jsem se nad touto otázkou trošku zamyslet. Možná, že těchto odstínů bude mnohem více, než jenom padesát.
Když se narodíme, jsme bezmocným uzlíčkem, plně odkázaným na pomoc nám nejdražší bytosti - maminky. Kdybychom měli toto období převést do řeči barev, byla by naší barvou nepochybně barva bílá. Je to barva neurčitá, nejistá, spojená s představou nevinnosti a čistoty, osvobození, absolutní svobody, nových začátků.
S postupem času bílá barva odeznívá, respektive prolíná se s barvou žlutou, která povzbuzuje, osvobozuje, přináší uvolnění, pocit souladu, harmonie, působí vesele a otevřeně. V dětském věku, pokud vše v rodině funguje jak má, je naším převládajícím pocitem radost. Radost ze všeho, co nám spokojené dětství přináší, včetně našich oblíbených hraček, kamarádů či kamarádek ze školky nebo základní školy, prvních dětských lásek a poznávání svého okolí. Ne nadarmo se říká cosi o "růžových brýlích", které máme nasazeny na očích a je nám přitom skvěle. Růžová barva totiž symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost v srdeční úrovni, bez pudové smyslnosti. Je to barva něhy, jemnosti a oddanosti. Je to barva jemného způsobu života, zdrženlivé elegance, slavnostních nálad a sentimentálních citů. Může však narušovat vztah k realitě a vědomé odvrácení se od vážných věcí života (to jsou ty růžové brýle). Zajímavé je, že údajně zvyšuje chuť na sladké.
Čas je neúprosný běžec rychlým krokem. Když se nám podaří studovat střední nebo vysokou školu, barva života se opět mění. Dospíváme. Vyjádřeno řečí barev, mění se na oranžovou, která je slavnostní, vyvolává pocit radosti, je spojena s představou slunce, tepla, bohatství, zlata, úrody, slavnostního vzrušeného očekávání, ale i s bezcílným hektickým rozčilením. Postupně přechází do žlutozelené. Tato barva evokuje otevření se, dává impuls k navázání kontaktu. Překročením meze přidání žluti však působí vtíravě a podbízivě. Během studií, ale i po nich může přejít až do barvy červené nebo purpurové. Červená barva je vzrušující, energická, prudká až náruživá, silná, mocná, spojená s představami ohně, krve, nebezpečí, lásky, hluku. Zároveň je vznešená, je symbolem energické akce, změny, přetváření a pronikání vpřed, dobývání, energie a sebevědomí, výstrahy. Purpur působí důstojně, hrdě, vznešeně, povzbudivě, je spojen s představou spravedlnosti a majestátu, sebevědomí bez střetů, klidu a příměří.
Když dostudujeme, nebo se vyučíme, složíme závěrečnou zkoušku, maturitu, či poslední státnici a získáme akademický titul, určitě nás v první chvíli ovládne pocit obrovské radosti a štěstí. Přidružila se k nám totiž barva zlatá. Symbolizuje pocit zářícího štěstí. Je to barva správného, pravého středu, barva univerzální lásky a nejvyšších hodnot a zastupuje idealismus, velkorysost a šlechetnost. Zlatá dělá cokoliv hodnotné, drahocenné a žádoucí. Zlatá transformuje poznání v pochopení, pomáhá při zvládnutí duševních nejistot, podporuje ducha na cestě k univerzální moudrosti.
A život jde dál. Nastupujeme do prvního zaměstnání, seznamujeme se s novými lidmi, poznáváme skutečný život, který se od toho školního zásadně liší. V této době má své místo opět barva červená. Je výrazem životní síly, aktivity, potěšení z činnosti a také barvou dobrého kontaktu s okolím. Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po úspěchu. Přednost jí proto dávají lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také "pruďasové" a násilníci. Na druhou stranu odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti, pasivity, znamením, že člověk na své úkoly nestačí, že se cítí unaven, vyčerpán. Takovým lidem se zdá, že nedosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli, a že se jim to už ani nemůže podařit. Zvláštností barevné symboliky je její dvojjazyčnost. Každá barva má svoji dobrou a zlou podobu.
Pomalu dospějeme k podzimu pomyslného života barev. Je zajímavé, že s věkem tmavnou. Přidružit se k nám může třeba barva hnědá, která je střízlivá, mlčenlivá, solidní a vážná, realistická, spojená s představou jistoty a pořádku, domova, tradice, zdrženlivosti. U některých z nás to může být i barva šedivá, spojovaná s netečností, smutkem, s představou pokory a chudoby. Barvou smrti je barva černá. Představuje konečné rozhodnutí, agresivní vzdor, popření pestrého života, nicotu, absolutní odříkání, je výrazem pro bojovné "ne".
Toto zamyšlení rozhodně není žádným receptem na život v barvách. Každý jedinec to může pociťovat docela jinak. Ale je zajímavé sledovat řeč barev postupně s naším věkem a o to jsem také ve svém příspěvku snažila. Zdrojem informací o významu barev mi přitom byly stránky www.onlio.com. Je na každém ze čtenářů tohoto článku, aby posoudil, do jaké míry barvy života ovlivnily právě jeho osobnost, popřípadě do jaké míry se barvami ovlivnit nechal.
Téma týdne: "Padesát odstínů..."

20.11.14

Nesplněné přání

Někdy si říkám, jak by bylo fajn to všechno krásné zažít ještě jednou. Sedím u odpolední kávičky, před sebou časopis a do hlavy se mi stále více derou vzpomínky. Vzpomínky na mládí, dobu, kdy jsem byla přesvědčená, že mi patří celý svět. Naše seznámení bylo zvláštní. Čekala jsem na zastávce na tramvaj. Pomalu se stmívalo. V tyhle zimní dny to ani jinak nejde. Den se krátí, sluníčka si mnoho neužijeme. Konečně! Tramvaj, kupodivu poloprázdná, zastavuje a já nastupuji. S taškou v jedné a pouzdrem s houslemi v druhé ruce mám co dělat, abych to zvládla. Nakonec se to nějak podařilo, ale než jsem se stačila chytit madla, tramvaj se rozjela. Nevím, jak se to mohlo stát, ale přistála jsem všemi čtyřmi na mokré podlaze. Bylo mi třiadvacet a větší trapas jsem do té doby nezažila. A tehdy se objevil on.
"Nestalo se ti nic? Pojď. Pomůžu ti. Vzal do ruky pouzdro s houslemi, které odletělo až k protějším sedačkám. Já beru tašku a pomalu se zvedám.
"To je dobrý, děkuju. To se mi opravdu povedlo!"
Prohlížím si svoje zašpiněná kolena i ruce, ale naštěstí to je jediný následek mého neplánovaného pádu.
Vystoupil společně se mnou.
"Doprovodím tě. Smím?", zeptal se. Ač jsem toho mladíka vůbec neznala, přisvědčila jsem. Líbil se mi. Hnědovlasý, černooký, jak se zdá, i pozorný, s přitažlivým a podmanivým hlasem. Prostě - z mé strany - láska na první pohled.
"Jmenuji se Daniel, a ty?"
"Veronika", hlesla jsem. Cesta domů uběhla jako voda. Za tu dobu jsem se dozvěděla, že Daniel je čerstvě vystudovaný inženýr, pracuje kdesi na železnici. Jemu jsem naopak prozradila, že studuji na konzervatoři a právě se vracím z jednoho z absolventských koncertů.
Od té doby jsme se pravidelně setkávali a oba byli šťastní. Uplynuly dva roky a následovala svatba. Zanedlouho se narodila malá Janička a naše rodina byla tak říkajíc "úplná". Ve snu mne nenapadlo, že by se mohlo stát něco, co do našeho šťastného života zasáhne značnou silou.
Všechno začalo nenápadně. Daniel se vracel z práce stále více unavený, bez zájmu o cokoliv kolem sebe a kupodivu bez zájmu i o mne. Zprvu jsem to přičítala jeho velkému pracovnímu vytížení. Později jsem začala žárlit, v domnění, že si našel milenku a na mne už nemyslí nebo nemá čas. Ale bylo to docela jinak. Do našeho rodinného štěstí se vloudila nemoc. Nemoc vážná a zákeřná. Když poprvé Daniel vyslovil to hrozné slovo rakovina, nevěřila jsem tomu. To přece není možné! Tak mladý člověk přece nemůže mít zhoubný nádor na ledvinách! Ale lékaři se bohužel nemýlili. Následovala operace, chemoterapie, později i dialýza. Život se obrátil naruby. Malá Janička chodila do školky. Já v té době už hrála v divadelním orchestru. Ještě, že ji měl kdo po večerech hlídat. Obě babičky se u nás rády střídaly.
Léčba byla dlouhá, ale nakonec úspěšná. Daniel sice přišel o jednu ledvinu, ale přežil. Všechno už ale bylo docela jiné, než dřív. Musel ze zdravotních důvodů změnit zaměstnání, nemohl si už dovolit takovou fyzickou i psychickou zátěž. Ke mně byl stále pozorný a milý, nemohla jsem si stěžovat. Ale ten bezstarostný život, plný lásky a radosti to už prostě nebyl. Bojím se každého dne, aby se jeho nemoc nevrátila. Když nepřijde z práce včas, hned telefonuji známým, zda o něm neví. On se sice mým starostem směje, ale vycítila jsem, že i on sám se o sebe bojí. Teď je na třítýdenním pobytu v lázních. Věřím, že se tam dá trochu dohromady.
Pomalu dopíjím odpolední kávu. Z hlavy nemohu vyhnat myšlenku, že ten neskonalý pocit štěstí a lásky bez zákeřné choroby v našem vztahu bych chtěla prožít ještě jednou. Bohužel to není možné a já se obávám, že moje tajné přání se nesplní už nikdy…

Téma týdne: Ještě jednou

12.11.14

Každý začátek je těžký

Není to ještě tak dávno. Mému blogu byl v září teprve rok. Tedy, vyjádřeno "po lidsku" je vlastně batole, které se jak doufám, bude dál rozvíjet. K založení blogu mne vlastně dovedla náhoda, když jsem zjistila, že je vyhlášena soutěž na téma "Setkání s literární postavou". Již od svého mládí jsem pokoušela literární múzu a neodolala ani tentokrát. Jak si ale takový blog založím? Návod k tomuto kroku je na stránkách blogu k dispozici, ale vezmeme-li v úvahu, že poprvé jsem počítač dostala v práci ve svých padesáti letech, dalo mi založení blogu jako seniorovi možná trochu víc práce, než těm mladším. Ale moderní technika mne zajímala a zaujala. Založení blogu se nakonec podařilo. Chvilku trvalo, než jsem vymyslela ten správný název. Nejprve "Můj blog", později "Blogísek". Ale nic z toho se mi nelíbilo. Měla jsem jasno pouze v jeho zaměření. Bude to literární blog, jak jinak. Nakonec zvítězil název "Písmáček" a pod tímto názvem, s perfektním designem od jedné šikovné blogerky, jej najdete dodnes.
Občas přemýšlím nad tím, proč jsem se vlastně na stará kolena do blogování pustila. Je to celkem jasné, tedy alespoň pro mne. Blog je pro mne možnost stýkat se s podobně postiženými človíčky, alespoň na virtuální úrovni. Komunikace s někým, kdo má podobné zájmy a starosti, je v seniorském věku mimořádně důležitá. Proto jsem ráda poznala řadu dobrých blogujících, kteří se na můj blog pravidelně vracejí, moje příspěvky čtou a komentují. Pravda je, že většina z nich se váže k tématům týdne. Ptáte se proč? Baví mne tvořit na zadaná témata. Nenechávám tak svůj mozek v nečinnosti. Postupem času se psaní na blog stává koníčkem, který mi působí radost. Potěšilo mne i to, že prostřednictvím informací na mém blogu si některé blogerky objednaly a následně i pochválily mé knihy povídek ze života.
Určitě nebudu patřit k těm, kdo na blog denně "vyplivne" několik článků. Myslím si, že i zde platí pravidlo, že všeho moc škodí. Chtěla bych i do budoucna na svůj "Písmáček" zveřejňovat příspěvky, které čtenáře pobaví, potěší a budou se proto na můj blog rádi a často vracet.

Téma týdne: "Moje první blogerské krůčky"


5.11.14

Zvyky a tradice

České lidové zvyky jsou založeny na křesťanské nebo pohanské tradici, často se navíc liší kraj od kraje. Ve městech se v dnešní době udržují méně, avšak na vesnicích a zejména v moravskoslezských regionech jsou stále velmi živé. Zvyky i tradice se nadále těší velkému zájmu všech obyvatel České republiky, pro zahraniční turisty jsou zajímavým zpestřením jejich pobytu, a to zejména přijedou-li do Česka na Vánoce či o Velikonocích. Při tvorbě tohoto článku mi z části byly nápomocny webové stránky http://www.eu2009.cz. Podívejme se proto na český rok a jeho nejznámější zvyky a tradice.
Masopust
Třídenní svátek, jímž začíná čtyřicetidenní půst končící o Velikonocích. Přípravě na masopust předcházel takzvaný "tučný čtvrtek" - tučný proto, že se měl člověk před půstem co nejvíce najíst a napít. Vyvrcholením tohoto svátku je masopustní úterý, kdy se konají průvody maškar a divadelní představení.
Pašijový týden
Poslední týden čtyřicetidenního půstu se nazývá pašijový týden na památku Kristova utrpení. V tomto týdnu mládež chodívala s řehtačkami a hrkačkami, které svým zvukem nahrazovaly zvonění zvonů, jež podle víry odletěly do Říma, a proto nezvoní.
Škaredá středa
Středa před Božím hodem velikonočním. Říkalo se jí škaredá, černá nebo sazometná, protože se vymetaly komíny. Ten, kdo se v tento den škaredí a mračí, se bude mračit po všechny středy v roce.
Zelený čtvrtek
Na Zelený čtvrtek je zvykem jíst špenát. V kostele zaznívají naposledy zvony "odlétající do Říma". Pak umlknou až do Bílé soboty. Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Pečou se jidáše - zvláštně tvarované obřadní pečivo z kynutého těsta.
Velký pátek
Tento den se nesmí jíst maso. S Velkým pátkem je také spojená víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidových tradic se na Velký pátek otevírala země, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady. Proto se v tento den nesmělo hýbat zemí, neprováděly se žádné práce na poli. Večer bylo v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech viděthledače pokladů. Obvykle se na Velký pátek také hrají divadelní představení - pašijové hry. Tento den je v křesťanství považován za den Kristova ukřižování.
Bílá sobota
Bílá sobota je posledním dnem čtyřicetidenního půstu. Před vchodem do kostela se světil oheň - této tradici se říkalo "pálení Jidáše". Do dnešních dnů se uchoval zvyk nosit do kostela svíce, které se posvěcují připálením od posvěceného velikonočního paškálu.
Boží hod velikonoční
Velikonoční neděle. Tradičně se peče velikonoční pečivo - beránek. Ten se dříve společně s mazancem, vejci, chlebem nebo vínem nosil do kostela, kde jej kněz posvětil. V křesťanské tradici je Velikonoční neděle největší slavností církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, který se slaví první neděli po prvním úplňku po 21. březnu.
Pondělí velikonoční
Velikonoční pondělí je dnem uvolnění a veselí, oslavou nového života. Jedná se o svátek, který souvisí jak s křesťanskou tradicí zmrtvýchvstání Krista, tak i s pohanskými tradicemi přechodu zimy v jaro. Chlapci chodí šlehat dívky s pomlázkou(spletenými pruty zdobenými pentlemi, které přenášejí životadárné mízy stromů do těla člověka), aby byly po celý následující rok zdravé a veselé. Za odměnu dostávají chlapci od děvčat malovaná vajíčka (kraslice). V některých regionech bylo zvykem, že děvčata polévala chlapce vodou, aby byli svěží, nebo naopak. V úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata.
Apríl - 1. duben
Tradice, dodržovaná dodnes. Tento den je spojen s různými vtípky a žertíky, na které se každý snaží nachytat své příbuzné a známé. Nejedná se o typicky českou tradici, ale vzhledem k velkému smyslu pro humor se tato tradice v Česku velmi ujala.
Pálení čarodějnic a Filipojakubská noc
Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají zlé síly větší moc než jindy. To platilo například o Filipojakubské noci z 30. dubna na 1. května, kdy se na obranu proti čarodějnicím na vyvýšených místech pálily ohně. Postupem času se ujala tradice "pálení čarodějnic", která se dodržuje dodnes.
1. máj - lásky čas
Na prvního května musí dívky dostat políbení pod rozkvetlou třešní, aby neuschly a zůstaly stále krásné. Pražští milenci směřují v tento den na vrch Petřín, aby položili květinu k pomníku Karla Hynka Máchy (1810-1836), českého romantického básníka, který je autorem básně Máj. Tato báseň vypráví o tragické lásce mezi dvěma mladými lidmi a je součástí české klasické literatury. První květen se také slaví jako mezinárodní svátek práce. Starší generace jistě pamatuje na totalitní první máje, průvody pracujících s povinnou účastí, oslavující především úspěchy vládnoucí strany a tehdejší světovou velmoc - Sovětský svaz. Tyto průvody však s původním pojetím prvního máje jako svátku lásky neměly vůbec nic společného.
Dušičky - 1. a 2. listopad
Od roku 998 se svátky zesnulých připomínají 1. a 2. listopadu. V některých obcích se v tento den peklo zvláštní pečivo nazývané "dušičky", určené pro žebráky a pocestné. Dnes se na památku zemřelých kladou na hroby květiny, věnce a zapálené svíčky.
Svatý Martin - 11. listopad
"Sv. Martin přijíždí na bílém koni" - toto pořekadlo označuje svátek sv. Martina za den, kdy poprvé padá sníh. Tradičně se v tento den obědvala svatomartinská husa a peklo se svatomartinské pečivo. V posledních letech vzrůstá popularita obnovené tradice otevírání mladého "svatomartinského" vína, francouzského Beaujolais Nouveau po česku.
Advent
Adventní doba (období čtyř neděl před vánočními svátky) je dobou postní a je spojena s přípravami na Vánoce. Název tohoto období pochází z latinského adventus a znamená "příchod" - tedy narození Ježíše Krista.
Barborky - 4. prosinec
Svátek svaté Barbory je spojen se zvykem řezání Barborčiných větviček neboli barborek. Podle lidové tradice bylo třeba s prvním slunečním paprskem uříznout větvičku z třešně staré nejméně deset let a odnést ji do domu, kde žila neprovdaná dívka. Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamenalo to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha. I dnes jsou barborky typickou předvánoční výzdobou domovů. V Čechách děti o svatobarborské noci dávají do oken punčochu, do níž jim Barbora naděluje drobné pamlsky, ale také uhlí, kameny nebo brambory, pokud děti v právě končícím roce zlobily.
Mikuláš - 6. prosinec
V předvečer tohoto svátku sestupuje sv. Mikuláš společně s andělem z nebe na zem, do průvodu se k nim připojuje ještě čert. Společně obcházejí děti - hodné chválí, zlobivé pak kárají a nabádají k lepšímu chování. Děti musí mikulášskému průvodu zazpívat písničku nebo přednést básničku (dříve se modlily a zpívaly koledy). Za odměnu jim anděl naděluje sladkosti nebo hračky, zlobivým pak čert dává uhlí nebo brambory. U koho se průvod Mikuláše, anděla a čerta nezastaví, může si dát na okno, pod polštář nebo na kliku punčošku pro noční dárky od Mikuláše.
Vánoce - 24. prosinec
Hlavním vánočním svátkem je v Česku Štědrý den. V českých domácnostech se v tento den setkáte s pohádkami, se jmelím a samozřejmě i s nazdobeným vánočním stromečkem. Ke Štědrému dni se pojí také mnoho tradic - celodenní půst (kdo jej dodrží, uvidí večer zlaté prasátko), lití olova (věštění budoucnosti podle tvaru odlitého kusu) nebo házení střevícem (dopadne-li špičkou ke dveřím, dívka se do roka provdá). K obědu se mají jíst bezmasá jídla - hrách, kroupy nebo nákyp s houbami - kuba. Když vyjde první hvězda, měli bychom zasednout ke štědrovečerní večeři. Jako sváteční pokrm se podává rybí polévka a smažený kapr s bramborovým salátem. Dnes v mnoha domácnostech smaženého kapra nahrazuje smažený řízek. Sladkou tečkou je tradiční vánoční cukroví. Po večeři se rodina sejde u vánočního stromečku, pod který naděluje dárky Ježíšek.
25. prosince se oslavuje 1. svátek vánoční - Boží hod. Rodiny se scházejí u společného oběda - nejčastěji se jí pečená kachna nebo husa, knedlíky a zelí.
26. prosince se oslavuje 2. svátek vánoční - svatý Štěpán. V tento den chodili koledníci po domech koledovat - zpívat a přát zdraví i úspěch v hospodaření. Za koledu obdrželi ovoce, peníze nebo pozvání k posezení v domě. Dnes se tato tradice pozvolna vytrácí. Alespoň ve velkých městech ojedinělí koledníci očekávají za koledu už jen peníze a jejich počínání připomíná spíše žebrání, než vánoční tradici.
Nový rok - 1. leden
Nejznámější motto pro tento den zní: "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Tradičně se na Nový rok podávala čočka nebo hrách, který měl zajistit rozmnožení peněz. Nemá se vařit drůbež, aby neuletělo štěstí. V dnešní době na Nový rok alespoň v naší rodině je tradicí svíčková omáčka. První leden je také státním svátkem - Dnem obnovy samostatného českého státu.
Tři králové - 6. leden
Zakončení vánočních svátků probíhá 6. ledna, kdy se připomíná příchod mudrců od východu - Tří králů, v českých zemích nazývaných Kašpar, Melichar a Baltazar - do Betléma. Tři králové chodí po domech a na dveře píší svěcenou křídou písmena K+M+B. Nejde o začáteční písmena jejich jmen, jak bychom se mohli domnívat. Jedná se o zkratku latinského "Christus mansionem benedicat" - Kristus žehnej tomuto domu.
Putování rokem nejznámějších českých tradic a zvyků je u konce. Doufám, že jste se při čtení článku příliš nenudili. Posuďte sami, které zvyky nebo tradice se u vás dodržují i v současnosti. Jedno je jisté. V dobách minulých, a to nejen dodržováním tradic a zvyků, ale i způsobem života a vírou měli k sobě lidé mnohem blíž, než je tomu dnes.
Téma týdne: Staré zvyky