Někdy si říkám, jak by bylo fajn to všechno krásné zažít ještě jednou. Sedím u odpolední kávičky, před sebou časopis a do hlavy se mi stále více derou vzpomínky. Vzpomínky na mládí, dobu, kdy jsem byla přesvědčená, že mi patří celý svět. Naše seznámení bylo zvláštní. Čekala jsem na zastávce na tramvaj. Pomalu se stmívalo. V tyhle zimní dny to ani jinak nejde. Den se krátí, sluníčka si mnoho neužijeme. Konečně! Tramvaj, kupodivu poloprázdná, zastavuje a já nastupuji. S taškou v jedné a pouzdrem s houslemi v druhé ruce mám co dělat, abych to zvládla. Nakonec se to nějak podařilo, ale než jsem se stačila chytit madla, tramvaj se rozjela. Nevím, jak se to mohlo stát, ale přistála jsem všemi čtyřmi na mokré podlaze. Bylo mi třiadvacet a větší trapas jsem do té doby nezažila. A tehdy se objevil on.
"Nestalo se ti nic? Pojď. Pomůžu ti. Vzal do ruky pouzdro s houslemi, které odletělo až k protějším sedačkám. Já beru tašku a pomalu se zvedám.
"To je dobrý, děkuju. To se mi opravdu povedlo!"
Prohlížím si svoje zašpiněná kolena i ruce, ale naštěstí to je jediný následek mého neplánovaného pádu.
Vystoupil společně se mnou.
"Doprovodím tě. Smím?", zeptal se. Ač jsem toho mladíka vůbec neznala, přisvědčila jsem. Líbil se mi. Hnědovlasý, černooký, jak se zdá, i pozorný, s přitažlivým a podmanivým hlasem. Prostě - z mé strany - láska na první pohled.
"Jmenuji se Daniel, a ty?"
"Veronika", hlesla jsem. Cesta domů uběhla jako voda. Za tu dobu jsem se dozvěděla, že Daniel je čerstvě vystudovaný inženýr, pracuje kdesi na železnici. Jemu jsem naopak prozradila, že studuji na konzervatoři a právě se vracím z jednoho z absolventských koncertů.
Od té doby jsme se pravidelně setkávali a oba byli šťastní. Uplynuly dva roky a následovala svatba. Zanedlouho se narodila malá Janička a naše rodina byla tak říkajíc "úplná". Ve snu mne nenapadlo, že by se mohlo stát něco, co do našeho šťastného života zasáhne značnou silou.
Všechno začalo nenápadně. Daniel se vracel z práce stále více unavený, bez zájmu o cokoliv kolem sebe a kupodivu bez zájmu i o mne. Zprvu jsem to přičítala jeho velkému pracovnímu vytížení. Později jsem začala žárlit, v domnění, že si našel milenku a na mne už nemyslí nebo nemá čas. Ale bylo to docela jinak. Do našeho rodinného štěstí se vloudila nemoc. Nemoc vážná a zákeřná. Když poprvé Daniel vyslovil to hrozné slovo rakovina, nevěřila jsem tomu. To přece není možné! Tak mladý člověk přece nemůže mít zhoubný nádor na ledvinách! Ale lékaři se bohužel nemýlili. Následovala operace, chemoterapie, později i dialýza. Život se obrátil naruby. Malá Janička chodila do školky. Já v té době už hrála v divadelním orchestru. Ještě, že ji měl kdo po večerech hlídat. Obě babičky se u nás rády střídaly.
Léčba byla dlouhá, ale nakonec úspěšná. Daniel sice přišel o jednu ledvinu, ale přežil. Všechno už ale bylo docela jiné, než dřív. Musel ze zdravotních důvodů změnit zaměstnání, nemohl si už dovolit takovou fyzickou i psychickou zátěž. Ke mně byl stále pozorný a milý, nemohla jsem si stěžovat. Ale ten bezstarostný život, plný lásky a radosti to už prostě nebyl. Bojím se každého dne, aby se jeho nemoc nevrátila. Když nepřijde z práce včas, hned telefonuji známým, zda o něm neví. On se sice mým starostem směje, ale vycítila jsem, že i on sám se o sebe bojí. Teď je na třítýdenním pobytu v lázních. Věřím, že se tam dá trochu dohromady.
Pomalu dopíjím odpolední kávu. Z hlavy nemohu vyhnat myšlenku, že ten neskonalý pocit štěstí a lásky bez zákeřné choroby v našem vztahu bych chtěla prožít ještě jednou. Bohužel to není možné a já se obávám, že moje tajné přání se nesplní už nikdy…
Téma týdne: Ještě jednou
Žádné komentáře:
Okomentovat