Život je kolotoč

 KAPITOLA OSMNÁCTÁ

  Pomalu vdechuji svěží mořský vzduch a společně s mamkou si moc lebedíme. Nakonec jsme v nabídce cestovní kanceláře zvolily ostrov Chios. První kontakt plný vůní a vlahého ranního větříku se odehrál klasicky na letišti (tedy spíše letišťátku). Vybrala jsem pro nás prozatím za středobod našeho momentálního zájmu malou osadu Emporios. Cestou z letiště nás delegátka seznámila s hlavním cílem naší dovolené a zároveň i se základní filozofií chiosanů. Důsledkem této filozofie může být reálné nebezpečí objemového nárůstu v břišních partiích.

  Znáte také ten pocit, když vystoupíte v cíli z klimatizovaného busu. Obklopí vás voňavé teplo podbarvené šploucháním moře a jemným pleskáním vzdálených plachet. Emporios si proto zamilujete na první nadechnutí. Autobus vás vyplivne v "centru" velikosti mozolnaté dlaně, komplikovaně na několikrát vycouvá. Silnice je totiž slepá, dál vede už jen úzká ulice k odstavné ploše u pláže Mavra Volia.

 „Vybrala jsem dobře, mami?“, vystupujeme z autobusu a vydáváme se k hotelu.

„Skvěle, Veroniko. Je dobře, že jsme se k pobytu u moře rozhodly. Jen škoda, že s námi nemůže být i táta. Taky by se mu to moc líbilo, viď? Ale s tím už dneska nic nenaděláme. Těším se na koupání. Ten týden musíme využít po všech stránkách. Co kdybychom si půjčily auto? Trochu bychom se podívaly po okolí, co říkáš?“

„Mami, to by bylo fajn. Ale nesmíme to s tím cestováním přehánět. Já se chci hlavně slunit a užít si moře. Do práce se musím vrátit pořádně opálená, aby holky měly co závidět!“, směji se a zvolna vstupujeme do recepce malého hotýlku.

 Ubytování proběhlo bez problémů. Co se líbilo mojí mamce nejvíc, byla možnost hned v recepci si domluvit půjčení auta za rozumný peníz. Na dvoulůžkovém pokoji bylo standardní vybavení včetně televize. Koupelna a samostatné sociální zařízení byly samozřejmostí. S vybalováním věcí jsme se teď nechtěly zdržovat. Prostě jasně svítící a hřející sluníčko, kterého jsme si doma moc neužily, dostalo přednost. Plavky pod kraťasy, kufr pod postel a hurá na objevitelskou výpravu a vyzkoušení a svěžest slané mořské vody. Na vybalení našeho skromného majetečku bude dost času večer.

 Z hotelu je to k moři jen pár kroků. Osada leží na konci mělkého údolíčka pod vyhaslou sopkou, která dala plážím v okolí do vínku šedočerné oblázky. Mělká zátoka, ze dvou stran krytá kopci, dodnes skýtá rybářským člunům i plachetnicím ochranu před rozbouřeným mořem. Svahy nad zátokou jsou místy porostlé řečíkem a tam, kde to dovoluje terén, jsou tyto keře udržované a využívané. Kdybyste se postavili zády k vodě a párkrát hodili kamenem, trefíte každou z taveren, které si konkurují na nábřeží. Market, ba ani sámošku, nenajdete. Je tu jen malý obchůdek v zatáčce cestou na pláž, s pohotovostními zásobami pečiva, limonád, marmelády či sýrů.

 Vybírám pro nás místečko na písečné pláži. Je tady hlava na hlavě. Kolem je slyšet kromě češtiny i němčina, ruština, polština, angličtina, prostě babylon. Trvá jen chvilku, než rozprostřu naši barevnou deku na rovném místě, pod zakoupeným slunečníkem. Za pár vteřin už naše těla omývá slaná mořská voda, teplá jako kafe. Je pozdní odpoledne a koupání a slunění se nemůžeme nabažit.

 „Projdeme se trochu po pláži, nechceš?“, mamka mne láká k nějakému pohybu, který jí už zřejmě schází.

„Tak jo, obejdeme to trochu. Jen si natáhnu žabky, ty oblázky na bosé nohy moc příjemné nejsou“.

 Pomalu obcházíme celou pláž. Najednou moji pozornost cosi upoutává. Podívám se pozorněji a žasnu. Proti nám se blíží Tereza s panem starostou.

„Bože, v práci je nevidím a tady se s nima sejdu. Hrůza.“

V první chvíli nevím, zda mám dělat, že je nevidím, nebo někam uhnout. Ale po pravdě řečeno, uhnout není kam a je to Tereza, která se ke mně hlásí.

 „Ahoj Veroniko, to je náhodička, co? V práci se nepotkáme. Jo, svět je malej. Užíváš si sluníčko? Je tu nádherně, moc se mi tu líbí. Už jsme tu třetí den. Škoda, že to je jenom tejden, byla bych tady třeba měsíc. Viď Jiří?“

 Je jasné, že Jiřímu je situace trošku trapná. Kromě pozdravu nám popřál hezký pobyt a na otázku Terezy jen zakýval.

„Kdo to byl?“, mamka se ptá nedočkavě.

„Nějak spěchali, nemyslíš, Veroniko?“

„Aby ne. Tereza asi nebyla moc ráda, že ji tady vidím se starostou.“

„A proč ne? To tedy byl váš starosta? A ona? To byla jeho dcera, či co?“

Usmívám se.

„No, dcera, to by určitě mohla být. Ale není. Je to jeho sekretářka a tady jsou tak nějak spolu, víš, jak to myslím. Určitě jsou tady na zapřenou, protože on je ženatý a nenapadlo je, že tady můžou někoho potkat, kdo je oba zná. To se budou holky divit, až jim prozradím, koho jsem na dovolené v Řecku potkala.“

 „Nic příjemného, pravda. Ale na druhou stranu, znáš to. Láska kvete v každém věku a přejme jim, ať si užijí, ne? Ale v práci, to bys raději měla asi mlčet. Abys náhodou někomu neublížila, víš?“

„Ale mami. Stejně si už o tom cvrlikají vrabci na střeše, že ti dva spolu pečou. Takové věci prostě neutajíš. Když něco řeknu, tak jen potvrdím to, co už všichni stejně vědí. Hlavně, aby nám po zbytek naší dovolené nechtěli dělat společnost. To by mi moc příjemné nebylo. Nevíš, jak se tvářit, co říci, o čem mlčet, prostě místo klídku a pohody stálé napětí. Snad jim jedno náhodné setkání stačilo, tedy alespoň doufám“.

 Pozvolna se vracíme k hotýlku. Je vlahý večer a já už se těším na nějakou dobrou večeři.

 Z tichého rozjímání nás vyruší sametový mužský hlas.

„No to snad není pravda. Dobrý večer, paní Kosandová. Jak se vám vede? Nečekal jsem, že se uvidíme právě tady. Ale vidím vás moc rád, opravdu“.

 Chápu, že neznámý se tentokrát neobrací právě na mě. Mamka chvilku přemýšlí tak říkajíc, kam s ním a její pozdrav dobrý večer je hodně rozpačitý.

 „Nevíte, do jakého šuplíčku se mnou, co? Nedivím se. Musíte přijít do styku s tolika lidmi, že se vám jeden malý úředníček z úřadu práce prostě z hlavy vykouřil. Promíjím vám to. Viktor Macháček, jméno mé. Ale jestli obtěžuji, půjdu svou cestou!“

„Vůbec ne, pane Macháček. Jen jsem v první chvíli netušila, kam s vámi. Přece je to už pár let, co jsem k vám chodila na úřad práce. Od té doby učím na základce. A co vy tady?“

„Na dovolené, asi jako vy, pokud se nepletu. Přiletěl jsem v poledne. Od té doby, co mi tragicky zemřela manželka, cestuji sám. Děti už jsou odrostlé a každé si našlo svoji životní cestičku, na které už mě potřebují jenom občas. Většinou, když dojdou peníze. Asi to taky znáte, nebo ne? Ale o tomhle se přece o dovolené u moře nebudeme bavit. Rád bych vám dělal společnost, pokud proti tomu nic nemáte. Jdeme na večeři?“

 „Sakra, ten to bere hopem!“, myslím si. Na druhou stranu ale musím uznat, že je to moc sympatický pán. Proto se ani nedivím mamce, když přikyvuje a je viditelně ráda, že do naší dámské společnosti přibyl bavič. Mamka jakoby v následujících dnech celá pookřála. Že by přeskočila pověstná jiskřička? Čas ukáže, ale přála bych jí to. Vím, jak milovala tátu a jak těžce nesla jeho smrt. Bylo by fajn, kdyby našla nějakou náhradu za Michala. Rozhodně se mi Viktor více líbí. Je společenský, vtipný, pozorný. Bydlí v hotelu nedaleko od našeho a po pravdě řečeno, věnoval se nám oběma skoro celou dovolenou.

 „Viktor je skvělej, viď mami?“, ptám se jednoho rána, když už se naše společná dovolená pomalu chýlí ke svému konci.

„Jo. Byla to náhoda, že jsme se tady potkali, ale dovolenou nám rozhodně zpříjemnil oběma. Bude mi scházet“, posteskla si mamka.

„Počkej mami, jak scházet? Myslela jsem si, že budete spolu i po dovolené. Bydlí přece v Plzni, jako my, ne? Je vdovec, ty taky, tak co by bránilo společným setkáním? Určitě by byl rád – a ty taky, nebo ne?“

„Šibalko jedna! Hned si všeho všimneš. Ale víš, jak to chodí. Kdo ví, jestli doma nemá nějakou jinou kamarádku, znáš to. Na dovolenou je každá dobrá, víš?“

„Ale mami. Zase to vidíš černě. Vždyť přece pořád naznačoval, že je sám. Přece by to neříkal jen tak. A něco proto dělej. Nebo zůstaneš na ocet až do smrti – jako já“, povzdechnu si.

„Seš dobrá, v pětadvaceti házet flintu do žita. To by bylo příliš brzo. Neboj se, i pro tebe nějaký ten princ jednou přijde, jen to chce trochu trpělivosti. Podívej se na mě…“. Mamce se smějí oči a já vidím, že jsem trefila hřebíček na hlavičku. Zajiskřilo se…

    Týden u moře utekl jako voda. Loučení s Chiosem bylo smutné. Letadlo s námi naposledy zakroužilo nad nádherným slunečným ostrovem a vrátilo nás do české reality. Po třídenním pobytu doma, kdy jsme stihli trochu poklidit, jsme se společně vydali na Šumavu. Mamka si nemohla odpustit, aby nenavštívila místa, kde prožila se svým milovaným Karlem kus života.

    Počasí nám tentokrát přálo a tak jsme si užili procházek po turistických trasách a hlubokých šumavských lesích. Nezapomenutelná pro mne zůstala návštěva u Radky, kterou jsme při jedné z procházek náhodně potkaly. Nedala jinak a musely jsme na kafe. Potřebovala se zřejmě vypovídat a tak, aniž jsme o to žádali, dozvěděli jsme se, že Michal byl odsouzen na pět let nepodmíněně. Ke všemu se prý přiznal, a proto celý proces netrval dlouho. O tom, že mezi okradené patřila i moje maminka, Michalova sestra neměla ani tušení a mamka to z taktických důvodů zamlčela.

 „Neviděla jsi, jak je ze všeho nešťastná?“, obrátila se na mne, když jsme od Radky odcházely.

„Nebudu jí přece přidělávat vrásky s nějakým svým náhrdelníkem po babičce. Stejně už ho nikdy neuvidím a peníze jakbysmet. Smířila jsem se s tím už dávno. A nakonec – než jsem zjistila, co je Michal zač, tak mně jako sexuální turista vyhovoval a svým způsobem jsem ho měla i ráda, rozumíš mi, viď?“

Přikývla jsem. Zřejmě bych podobnou situaci vyřešila stejně. Také bych nechtěla nikomu přitížit.

    Domů jsme se vrátily v sobotu odpoledne. Unavené z cest, plné dojmů a krásných pocitů. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, že v pondělí musím do práce… 

Pokračování příště