Život je kolotoč

 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Dovolená! Kouzelné slovíčko, na které se vždycky celý rok těším. Horké léto, sluníčko a volné dny, strávené někde doma na horách, nebo v lepším případě u moře, byly pro mne až dosud nepřekonaným snem.

„Taky by mne ten Jirka mohl někam s sebou vzít alespoň na tejden“, říkám si jen tak pro sebe. Ale zatím se tváří, jako by se mnou ani nepočítal. Pravda je, že v poslední době mi už nějak nestačí občasné něžnosti v práci nebo kytice květin k svátku, narozeninám, nebo na usmířenou, když mu pusa ujede někdy víc, než já snesu. Budu muset na něho zaútočit. A to pěkně zostra.

 „Jiří, jak letos plánuješ dovolenou?“, kuji železo, dokud je žhavé a Jirka má na mne po ránu náladu.

„A co tě to tak najednou zajímá, Terezo? Pojedu s Olgou na chalupu. Tak jako každý rok. Ona není náročná. Jí stačí trocha toho venkovského vzduchu a já si tam v klidu taky nakonec odpočinu. Vypnu mobil a přestanu alespoň týden pro všechny kolem existovat.“

Nestačím se divit. Tak on se mnou opravdu vůbec nepočítá. Sobec jeden. To se musí změnit. Postavím před něho šálek s dobrou kávou.

„A co já? Se mnou se nepočítá? Nenapadlo tě, že i já bych třeba chtěla s tebou strávit týden někde sama? Nebo jsem pro tebe jenom občasné potěšení v práci, které dáš sem tam bokem nějakou tu korunu nebo koupíš květiny? Víš, už mi to poslední dobou nějak nestačí. Neříkej mi, že by sis nedokázal doma zařídit týden jen pro sebe. Radit ti přece nemusím. Ale ty nechceš, viď?“

 V mých očích se zalesknou slzy. Dobře vím, co na Jiřího účinkuje. Pohladí mne po vlasech. Je mi jasné, že moje zaseté semínko nalezlo svoji úrodnou půdu a vzklíčilo.

 „Počkej, a ty bys opravdu chtěla se mnou jet na dovolenou? Nějak mi to až dosud nedošlo, neřešil jsem to. Ale sama víš, co pro mne znamenáš. Není to jen tak nějaká útěcha v práci, jak si možná myslíš. A ten týden volna? Pro mne to nebude problém. Tak kam vyrazíme?“

Nečekala jsem takovou bleskovou reakci. Ale příležitost se dál musí držet za pačesy.

„Víš, jela bych někam k moři. Klidný záliv, krásná pláž, sluníčko, teplo, klid a jenom my dva. Víš co? Podívám se po něčem, co by se nám hodilo. A taky zjistím, kolik to bude stát. Ale jak si to zařídíš doma – do toho ti mluvit nebudu. To bude docela na tobě, souhlasíš?“

 Na odpověď nečekám a vytrácím se do své kanceláře. Zapínám počítač a surfuji po internetu. Snad se mi podaří najít nějaký vhodný zájezd.

„Terezo? Skočila bys do podatelny? Čekám nějaký důležitý dopis z teplárny. Teď jsem mluvil s ředitelem a prý to už odešlo. Zkus zjistit, jestli to už není na podatelně, jo?“

„Už běžím!“, odpovídám, i když se mi příliš nelíbí, že mne Jirka vyrušil z hledání naší společné dovolené. Dívat se na nádherné obrázky se mi rozhodně líbilo víc, než se zabývat úředničinou. Ale co. Dala jsem se na vojnu, tak budu muset bojovat.

 „Ahoj holky!“, halasím už od dveří.

„Starej shání nějakej dopis z teplárny. Nemáte ho tady?“

 Hledání se ujímá Veronika a já se dozvídám, že před chvilkou také řešili dovolenou.

„Pojedu s mámou na Šumavu, podívat se na její rodná místa a na místa mého dětství. A potom bychom rády někam do tepla, k moři. Ještě jsme se nedomluvily, kam to bude.“

Veronika probírá hromádku dopisů. Rozhodně jí nemůžu sdělit, že pojedu na dovolenou s Jiřím. To by byla senzační informace, o které by si za chvilku cvrlikali i vrabci na střeše. A tak ze mne vypadává jen neurčitá informace o tom, že jsem ještě o dovolené nepřemýšlela.

„Hele, mohlo by to být tohle?“, Veronika vytahuje dopis teplárenské společnosti.

„To nevím, ale odnesu to nahoru. Nic jiného už tady nemáš?“

„No, z teplárny ne. Ale dám ti i ostatní poštu pro starostu, počkej chvilku. Zapíšu to“. Podepisuju převzetí a odcházím s pěti dopisy v ruce.

    Za pár minut už zase surfuji po internetu. Zaujalo mne Řecko. Strávit s Jiřím alespoň týden na některém z jeho malebných ostrovů by vůbec nemuselo být špatné. Co takhle skupina Egejských ostrovů? Dovolená na Chiosu, kde nádherné oblázkové pláže lemují azurově modré moře, by se mi líbilo ze všeho nejvíc. Tisknu nabídku volných zájezdů a nesu je Jiřímu na stůl.

 „Tady máš něco k prostudování. Jestli se ti to bude líbit, řekni. Zařídím další!“

 Vracím se do své kanceláře a přemýšlím, zda dělám dobře. Opravdu chci s Jiřím strávit týden dovolené, ještě k tomu v zahraničí? Nejsem si jistá, zda již dozrál čas pro takové rozhodnutí. Stále častěji se mi v hlavě objevuje představa, že mám s Jiřím dítě. Chci to vůbec? Kdyby se to stalo, asi bych se nebránila. Lákavá vidina modrého moře nad všemi pochybnostmi převažuje. Snad bude všechno v klidu a já alespoň trošku ulevím starostenskému „naditému“ kontu. O to mi přece jde nejvíc, že? Užít si. Je přece ve „vatě“ a těch pár tisíc skoro ani nepozná. Jen aby to nepoznala jeho Olga. Ale to už nebude moje starost.

    Dělá mi problém soustředit se na práci. Ale mám na stole plno konceptů různých dopisů a nezbývá mi, než se do toho pustit. Po chvíli někdo klepe na dveře.

 „Dále“, ozývám se.

Vchází žena vyšší, plnoštíhlé postavy, odbarvených vlasů trošku do červena.

 „Je tam manžel?“, ptá se.

Chvilku mi nedochází, koho tím vlastně myslí, ale v zápětí mám jasno.

„Promiňte, zapomněla jsem se představit. Jsem Benešová. Je tam manžel?“

Přikyvuji, protože se na nic jiného v dané chvíli nezmůžu. Tak tohle je starostova paní? Nikdy předtím až do kanceláře nepřišla. Jiří vždycky říkal, že si to zakázal. Pouštím ji dovnitř.

 „Terezo, dvě kávy!“, slyším Jiřího, když vidí, kdo vchází.

 „Olgo, co tady děláš? Stalo se doma něco?“

 Než zavřu dveře, slyším ještě, že se nemusí bát. Trvá krátkou chvilku, než z kávovaru načepuji do svátečních hrnečků dvě „super“ kávy a vcházím s tácem dovnitř.

 „Tak si Terezo představ, že manželka se přišla jenom podívat, jaké to tady mám.“

„To je pravda. Šla jsem okolo, tak jsem chtěla toho mého překvapit. Co kdyby tady měl nějakou „kočičku!“, Olga zažertovala a já si pomyslela, že nemusela být tak daleko od pravdy. Přijít o půl hodiny dřív, kdoví, jak by to dopadlo.

Za necelou hodinku Jiří vyprovází svoji manželku ven. Po chvilce se vrací a já tuším, že mi chce něco říct.

 „Tedy Terezo, to bylo něco. Žena si všimla toho zájezdu do Řecka a okamžitě tam chtěla se mnou jet. Dalo mi moc práce, než jsem jí to rozmluvil. Nakonec rozhodl termín. Vymluvil jsem se na radu a zastupitelstvo, kde musím být. Snad si to nebude prověřovat. Ale abych ji uspokojil, asi mi nezbude, než s ní odjet také někam k moři.  Už teď ale budu přemýšlet nad výmluvou, kde budu celý ten týden od konce července. Pomůžeš mi, že jo?“

 Popravdě řečeno, nechce se mi vymýšlet pro Jiřího výmluvy. Jen ať se snaží. Ještě bych mohla něco pokazit. Proto raději mlčím. Na druhou stranu bych si rozhodně nepřála se s Olgou na dovolené u moře potkat. Zkazilo by to všechny moje ideály.

 „A to už ses rozhodl pro tuhle nabídku?“, sonduji opatrně.

„Jo. Chios je krásný ostrov, moc se mi to líbí, i cenově je to docela dostupné. Plná penze, prostě paráda. Takže – dvacátého devátého odlétáme, pokud to všechno u cestovky zařídíš, platí?“

 Neváhám ani chviličku. Jiří mne bere přátelsky kolem ramen. Je mu jasné, že manželka už ho dneska v kanceláři vyrušovat nebude…

 Pokračování příště